Referaty
Home
Anglictina
Biologie
Chemie
Dejepis-Historie
Diplom-Projekt
Ekonomie
Filozofie
Finance
Fyzika
Informatika
Literatura
Management
Marketing
Medicina
Nemcina
Ostatni
Politika
Pravo
Psychologie
Public-relations
Sociologie
Technologie
Zemepis-Geografie
Zivotopisy

loading...



Téma, Esej na téma, Referátu, Referát, Referaty Semestrální práce:

DOBRO

DOBRO

 

Podstatné jméno, které se vyvinulo z přídavného jména dobrý. Může znamenat vhodný, schopný, přiměřený, ale také důsledný, řádný, anebo příjemný, potěšující, krásný.

Ve filosofii je pojem dobra používán nejčastěji k označení klíčové morální hodnoty, označuje hodnotový a normativní základ každého etického učení. Dobré je to, co v tomto smyslu odpovídá mravnímu ideálu daného etického učení. Význam pojmu dobra se rozšířil zejména vlivem křesťanského myšlení, avšak samo hledání dobra jakožto toho, co odpovídá mravnímu ideálu určité doby či filosofické školy, je mnohem staršího data.



V antickém Řecku se středem Platónových úvah stává dobro jakožto rozhodující idea: Dobro je zdrojem jsoucna všech idejí a jeho poznání znemožňuje člověku konat zlo. V říši idejí stojí nejvýše idea nejvyššího dobra. Je v jistém smyslu ideou idejí. Nejvyšší dobro je nadřazeno všemu ostatnímu jako nejvyšší cíl, je posledním cílem světa. ,, O slunci, myslím, řekneš, že viditelným věcem dává netoliko možnost, aby byly viděny, nýbrž i vznik a vzrůst a výživu, ač samo není vznikem? … Právě tak i předměty poznání mají od dobra nejen to, že jsou poznávány, nýbrž i bytí a jsoucnost, ačkoli dobro není jsoucnost, nýbrž vyniká ještě nad jsoucnost důstojností a mocí.“ Platónova etika je výsledkem spojení této ideje nejvyššího dobra s názorem, že na světě idejí se člověk podílí nesmrtelnou duší. Cílem člověka je proto osvojit si nejvyšší dobro tím, že se pozdvihne do nadsmyslového světa. Tělo a smysly jsou pouta, jež mu v tom zabraňují ( tělo je hrobem duše).

Sám obsah pojmu dobra, chápaného jako vrcholný účel života, je však v samotné řecké filosofii rozmanitý: může to být blaženost (Platón), štěstí (Aristotelés), umírněná slast (Epikúros), duševní vyrovnanost (stoikové), nenáročnost (kynikové) apod. Středověké myšlení (Augustin) vztahuje vždy hledání pozemského dobra k Dobru svrchovanému, jímž je Bůh. Osvícenství přináší do etiky problém přirozených práv jedince a problém slaďování těchto práv a svobod se ,, společným dobrem“ ( Hobbes, Locke, Rousseau). 44114csr88vqm7t

Zásadní je přínos Imanuela Kanta. Jeho pojetí dobra vychází z pochopení vztahu mezi vůlí a praktickým rozumem. Vnitřní povinnost nachází svůj výraz v kategorickém imperativu (příkaz, požadavek) jako autonomním principu mravnosti. Povinnosti jsou kategorické rozumové zákony. To, že jsou povinnostmi, vyplývá z rozumové formy jako takové. Povinnost je přesně to, co poznávám jako rozumné nezávisle na všech motivech libosti a nelibosti. Kant nazývá jednání morálně dobrým tehdy a jedině tehdy, když se uskutečňuje z povinnosti. V morálně dobrém jednání je tedy pružinou jednání povinnost jako taková, jako rozumový motiv, jako kategorický imperativ. Kdo jedná morálně dobře, tedy z povinnosti, nesleduje žádnou výhodu (sklon), ale je poslušen kategorického charakteru rozumového poznání. Jak se má jednat, neplyne z toho, co je dobré, nýbrž z mravního zákona, který říká, jak se má jednat, teprve plyne, co je dobré. Dobrá je mravní vůle. ,,Ve světě, ba ani mimo něj není myslitelné vůbec nic,co by bylo možno bez omezení považovat za dobré, kromě dobré vůle.“ Záleží na vnitřním postoji! Kdo pomáhá druhému, protože ho má rád nebo protože si myslí, že to společnost od něho očekává, ten sice (navenek) koná to, co žádá i mravní zákon. Jeho jednání má legalitu (shoda určitého činu s platnou právní normou). Nevykonává to však z povinnosti, nýbrž z jiných motivů. Takovému jednání chybí mravnost. Kant vidí původ povinnosti v osobnosti člověka, v jeho svobodě a nezávislosti na mechanismu celé přírody. Protože člověk se může určovat ve svobodě a je zdrojem povinnosti, stojí nad přírodou a její kauzalitou (podmíněnost, příčinnost). On jediný má důstojnost a zaslouží úctu. Morální zákon ve mně mě pozdvihuje nad hvězdné nebe nade mnou.

Sklony jsou motivy smyslové snaživosti (smyslového snahového napětí), jež směřuje k  získání libosti a k odvrácení nelibosti. I sklony jsou dostačujícím určujícím důvodem vůle, tj. vůle se může nechat jimi určovat a může je sledovat. Pak v jistém smyslu žije v nich a propůjčuje jim typicky lidské vědomí a proniká je duchem, bez čehož by neexistovala žádná lidská žádost, cítění, nenávist, potěšení, utrpení, doufání, zoufalství a hněv. Řídit se sklony, tedy nechávat se jimi určovat, není nejprve ani morální, ani nemorální. Kant zná stejně jako Aristoteles přirozenou tendenci člověka řídit se vlastními sklony. Nemorálně či morálně špatně jednám pouze tehdy, když se nechám vést sklony, které odporují povinnosti. Tehdy konám, co bych neměl. Povinnost kategoricky žádá jednat podle povinností, a stejně kategoricky zakazuje jednat ve smyslu sklonů, které povinnosti odporují. Zde neexistuje žádný kompromis.

Co znamená jednat morálně špatně? Morálně špatným jednáním se dostávám do rozporu s tím, co vytváří naši důstojnost jakožto lidí. Morální zákon v nás nás pozvedá nad veškerou přírodní kauzalitu do prostoru sebeurčování na základě svobody. Právě v tom záleží důstojnost člověka. Morálně špatné jednání popírá na osobě jednajícího právě tuto důstojnost, neboť ve špatném jednání se podrobujeme přírodní kauzalitě, v  níž neexistuje žádná důstojnost. Špatným jednáním se stává špatným samotný člověk. Tato špatnost obsahuje rozpor se sebou samotným. Na jedné straně má člověk jakožto morální bytost důstojnost, tu však na druhé straně ve špatném jednání zraňuje. Rozum, jehož imperativu člověk neuposlechl, ho hryže. Mluvíme o výčitkách svědomí.



Povinnost a sklon však mohou být také ve shodě. Potom konáme dobro rádi. Kant se klonil k názoru, že když se povinnost a sklon shodují, jednání ztrácí na morální hodnotě; že morálnost dosahuje svého vlastního smyslu teprve v neshodě se sklonem. Naproti tomu mnoho do sebe má nauka Aristotelova, podle níž ,,není opravdu ctnostný ten, kdo nemá z mravně dobrého jednání žádnou radost.“ Aristoteles zastává názor, že vůle může sklony vychovávat podle rozumu a že je k tomu morálně zavázána. Naše smyslové činnosti jsou totiž na rozdíl od našich činností vegetativních podřízeny vůli. Tak můžeme například na něco zaměřit svou pozornost (při dívání a naslouchání) a můžeme vůlí také ovlivňovat naši touhu, lásku a nenávist. A tak v morálnosti jde nejen o to, abychom v případě rozporu povinnosti a sklonu jednali podle povinnosti, jak říká Kant, ale i o to, abychom záměrně své sklony vychovávali a ovlivňovali tak, aby k žádnému rozporu mezi povinností a sklonem nedocházelo. Opravdu dobrým člověkem je tedy podle Aristotela ten, u něhož jsou povinnosti a sklon v harmonii, tj. ten, kdo koná dobro vždycky rád. V tom je základ klasického pojmu ctnosti. Je to získaná (mravním úsilím dosažená) schopnost konat dobro rád v harmonii povinnosti a sklonu. Proto je ctnostný člověk zároveň nejšťastnější, protože duch (povinnost) a animalita (sklon) jsou v něm v harmonii. – Opakem ctnosti je neřest. sq114c4488vqqm

OBECNÉ DOBRO

 

V etice se často rozlišuje dobro individuální a sociální, neboli obecné. Jde tu o rozlišení dvou oblastí motivace individuálního svědomí. O individuální dobro jde tehdy, když jsem motivován něčím, co se týká buď mého individuálního dobra nebo také dobra individuálního druhého člověka. ,, V sociální etice se pak zkoumají povinnosti, které se ukládají člověku, pokud má plnit dílčí funkci v nějakém celku vytvořeném pro obecné dobro.“ V individuální etice jde tedy vždy o individuální dobro individuální osoby; v sociální etice jde vždy o společný cíl, o společné dobro, tedy o něco, co se má uskutečnit ve spolupráci více lidí.

V sociální etice je motivem vždy obecné dobro. Obecné dobro jako sociálně etický cíl, který je sám o sobě povinností, může být definováno jako osobní dobro mnoha lidí, pokud o ně lze usilovat pouze společně užitými prostředky.

Pojem obecného dobra pochází od Aristotela. Pro něho byla cílem sociálně etické spolupráce spravedlnost, jež všem členům společnosti umožňuje dobře žít a dobře jednat. Otázka společného dobra se přitom klade ve všech společnostech, od rodiny až po stát.

Hlavní úkol dle Aristotela: Spravedlností zákonů umožnit po všech stránkách dobrý život občanů. Společenskost člověka tady odkazuje k utopii všeobecného světového státu, který účinně zaručuje celosvětové obecné dobro.

 

ONTOLOGICKÉ DOBRO

 

Pokud je každé jsoucno označováno jako dobro, pak je míněno dobroontologickém smyslu. Dobro pak znamená totéž co dokonalé. Pokud je bytí dokonalostí všech dokonalostí, má každé jsoucno určitý stupeň dokonalosti. Stupeň dokonalosti se řídí podle substanciální formy (podoba hmoty) a podle akcidentálního (náhodného) určení jsoucna. Jsoucno je dokonalé přesně v té míře, v jaké je podle uskutečnění.

Existuje také nedokonalost, zlo. Klasická ontologie odpovídá: Zlo vlastně není. To, co je, je pokud je, dobré a dokonalé. Nedokonalost, zlo špatnost je v podstatě nedostatek bytí, nepřítomnost bytí, které by zde vlastně mělo být, ale není. Proto bylo zlo nazýváno také privace, tedy nedostatek, chybění toho, co by mělo být, protože je to vlastně vyžadováno substanciální formou. Starým příkladem je slepota. Byla interpretována jako nedostatek, jako nebytí orgánu, který, pokud je, je dobrý.