|
(North Atlantic Treaty organisation) - Severoatlantická alianceNATO (North Atlantic Treaty organisation) - Severoatlantická aliance1. Vznik NATO 1. 1 Vývoj poměrů po 2. světové válce Po druhé světové válce v letech 1945-1949 se poměr sil ve světě podstatně změnil. Ač se hovořilo o pěti vítězných velmocích – USA, SSSR, Velké Británii, Francii a Číně – skutečnými velmocemi zůstaly jen dvě: USA a SSSR. Evropa jako celek ztratila na mocenské i ekonomické váze a stále více se projevovala hospodářská a politická závislost na USA či SSSR. Rozhodujícím faktorem pro nové uspořádání světa se stal poměr sil mezi oběma supervelmocemi. K velkým změnám došlo v oblasti ideologické. Komunistická ideologie se pod dojmem sovětských vojenských úspěchů rozšiřovala a získávala stále větší mocensko-politický vliv. Prestiž Sovětského svazu a komunistických stran během 2.světové války stoupla, a strach z bolševismu, který byl před válkou tolik rozšířený, ustupoval do pozadí. Prezident USA Harry Shippe Truman s obavami sledoval tzv. sovětizaci zemí střední a východní Evropy, kde docházelo k závažným zásahům do soukromého vlastnictví formou znárodnění a socializace. Sovětský svaz naopak cítil nebezpeční ve vojenské síle USA, kterou podtrhoval fakt, že USA prozatím jako jediné disponovaly několika atomovými pumami a měly nejsilnější letectvo a loďstvo na světě. Napětí mezi oběma stranami vystupňovalo vyhlášení Trumanovy doktríny v americkém kongresu 12. března. “Pod záminkou hrozícího “komunistického“ nebezpeční prohlásil, že USA mají právo se vměšovat do záležitostí kteréhokoliv státu… Tedy dosáhnout toho, aby USA plnily úlohu světového “četníka imperialismu“ proti komunismu a všemu pokrokovému.“1) Později došlo k uskutečnění hospodářského plánu Spojených států, jehož autorem byl ministr zahraničních věcí George Marshall. Tento plán byl vyhlášen 5. června 1947 na Harvardské univerzitě. Šlo o poskytnutí hospodářské pomoci evropským státům v podobě nenávratných 3 miliard dolarů, spotřebního zboží, surovin a v menší míře i strojů a výrobních zařízení. Prvořadý důraz kladl Marshallův plán na obnovu Německa jako demokratického, prosperujícího státu. Sovětský svaz a tzv. lidově demokratické státy nabízenou účast v Marshallově plánu odmítly. Československo a Polsko, které o přijetí plánu již rozhodly, byly však nuceny, ze strany Sovětského svazu, aby toto rozhodnutí změnily. Konflikt kolem přijetí Marshallova plánu a vyhlášení Trumanovy doktríny představoval jeden z hlavních faktorů, který urychlil rozdělení Evropy a světa. Další událostí, jež byla předzvěstí k vytvoření Severoatlantické smlouvy, byla Berlínská krize. V červnu roku 1948 proběhly měnové reformy v západních okupačních pásmech Německa i západních sektorech rozděleného Berlína. Také Sovětský svaz provedl ve svém okupačním pásmu měnovou reformu a připravil hlavní konfrontační opatření: blokádu přístupových cest do západní části Berlína. Uzavřel k němu veškeré pozemní přístupy, i ty určené k zásobování. To obstarával pouze letecký most. K uvolnění v berlínské krizi došlo až v květnu 1949, kdy sovětská okupační správa zrušila svá opatření a znovu se obnovily přístupové cesty ze západoněmeckých okupačních pásem do Berlína. Realita studené války a obavy z možného vojenského konfliktu se Sovětským svazem a státy pod jeho politickým vlivem, vedly k pevnějšímu vojenskému a politickému sdružování i západní demokratické státy v čele s USA. 1. 2 Vznik smlouvy mezi západoevropskými státy a USA Dne 17. března 1948 uzavřelo pět západoevropských států Bruselskou smlouvu-známou též jako Západní unie. Podpis smlouvy byl projevem rozhodnutí - Belgie, Francie, Lucemburska, Nizozemska a Velké Británie – vytvořit systém společné obrany a posílit vzájemné vztahy tak, aby jim bylo umožněno odolat ideologickému, politickému a vojenskému ohrožení jejich bezpečnosti. Na podzim roku 1948 se v rámci Bruselského paktu vytvořila jeho vojenská struktura – Organizace obrany Západní unie. 4. října 1948 začal působit stálý výbor hlavních velitelů se sídlem ve francouzském Fointainebleau a předsedou byl jmenován britský polní maršál sir Bernard Law Montgomery. Zároveň byli jmenováni hlavní velitelé jednotlivých druhů vojsk: francouzský generál Lattre de Tassigny (pozemní vojsko), britský vrchní maršál letectva sir James Robb (vzdušné síly) a francouzský viceadmirál Robert Jaujard (námořnictvo). Od počátku bylo zřejmé, že taková aliance nemůže účinně fungovat bez účasti Spojených států amerických. Dne 19. května 1948 Senát USA schválil rezoluci, obsahující zásady připojení k alianci. V červenci byla zahájena jednání mezi Západní unií na straně jedné a USA a Kanadou na straně druhé. Výsledkem bylo vypracování smlouvy, kterou 4. dubna 1949 ve Washingtonupodepsali ministři zahraničí jednotlivých států. Prvenství připadlo šéfovi diplomacie Belgického království Paul-Henrymu Spaakovi. Po něm zakládací listinu Severoatlantické aliance (North Atlantic Treaty organisation) podepsali jeho kolegové z členských zemí v tomto pořadí: Lester Pearson (Kanada), Gustav Rasmussen (Dánsko), Robert Schuman (Francie), Bjarni Benediktson (Island), Carlo Sforza (Itálie), Joseph Bech (Lucembursko), Dirk Stikker(Nizozemí), Halvard Lange (Norsko), José Caeiro da Mata (Portugalsko) a Ernest Bevin (Velká Británie). Jako poslední podepsal dokument jeho kolega z USA Dean Acheson. Smlouva NATO byla sjednána na neurčitou dobu. Po dvaceti letech trvání ji však může kterýkoliv člen vypovědět (článek 13 - viz doplněk). 1. 3 Rozšiřování paktu Dalšími členy NATO se 18. února 1952 staly Řecko a Turecko. O rok později – 28. února 1953 podepsali představitelé Jugoslávie, Řecka a Turecka v Ankaře „Smlouvu o přátelství a spolupráci“ a 9. srpna 1954 v Bledu doplňující pakt o vzájemné pomoci. Nové vojenskopolitické seskupení v strategicky velmi významné oblasti (též známé jako Balkánský pakt) bylo uzavřeno na dvacet let. Představitelé NATO viděli vytvoření paktu jako nepřímý náznak připojení Jugoslávie k jejich bloku. Stejně tak byla hodnocena oficiální návštěva prezidenta Jugoslávie maršála Josipa Broze Tita v Londýně (březen 1953) i jeho rozhovory s ministerským předsedou Winstonem Churchillem a ministrem zahraničních věcí Anthony Edenem. Konec všem spekulacím a úvahám učinil sám prezident Tito, když 18. září 1954 prohlásil, že NATO se stává stále více nástrojem boje proti komunismu, a Jugoslávie tudíž nemůže do paktu vstoupit. V květnu 1955 byla přičleněna k NATO Německá spolková republika. Tím byl počet členských států stanoven na dlouhé období na patnáct. Když už se zdálo, že NATO zůstane nadále v této podobě, došlo po 27 letech k jeho dalšímu rozšíření. Šestnáctým členem se stalo Španělsko, které bylo přijato 30. května 1982. Po listopadu 1989 došlo v Evropě bez vypuknutí války k bezprecedentnímu politicko-vojenskému přeskupení. Železná opona padla a Sovětský svaz se zhroutil. Několik východoevropských států požádalo NATO o vstup do Aliance. Z prohlášení ruského prezidenta Borise Jelcina ve Varšavě a v Praze v září 1993 bylo patrné, že Rusko nebude mít námitky, aby se tyto země k NATO připojily. Dnem 12. března 1999 se členy NATO staly Česká republika, Polsko a Maďarsko (podrobněji viz 3. kapitola). V současné době se Aliance skládá z devatenácti států. 2. Funkce NATO 2. 1 Význam NATO Základním posláním NATO je ochrana svobody a bezpečnosti všech jeho členů politickými i vojenskými prostředky v souladu se zásadami Charty OSN. Od samého počátku své existence pracuje Aliance pro vytvoření spravedlivého a trvalého mírového pořádku v Evropě, založeného na společných hodnotách demokracie, lidských práv a právního státu. Aliance skýtá strukturu, která umožňuje uskutečnění společných cílů. Je to mezivládní organizace, jejíž členské státy si ponechávají plnou svrchovanost a nezávislost. Organizace jim skýtá fórum, na němž mohou společně konzultovat jakékoli otázky podle vlastní volby a přijímat rozhodnutí o politických a vojenských záležitostech ovlivňujících jejich bezpečnost. Skýtá struktury umožňující vzájemné konzultace a spolupráci v politické , vojenské a hospodářské oblasti, jakož i ve vědě, technice a dalších nevojenských oborech. Solidarita v rámci Aliance zaručuje, že žádný členský stát nebude nucen spolehnout se pouze na své vlastní úsilí při řešení základních bezpečnostních úkolů. Jak praví preambule smlouvy (viz doplněk), cílem spojenců je “podporovat mírové a přátelské vztahy v celém severoatlantickém prostoru“. V době podpisu této smlouvy byla bezprostředním účelem NATO obrana jeho členů proti možnému ohrožení vyplývajícímu z politiky a rostoucí vojenské síly tehdejšího Sovětského svazu. Avšak SSSR tvrdila opak: „K ustavení NATO došlo v době, kdy západní mocnosti a především Spojené státy americké nikdo v Evropě ani v ostatním světě vojensky neohrožoval.“2) Dále byla Aliance napadána ze snah naprosto opačných, než ve své smlouvě prohlašovala. „Organizace Severoatlantické smlouvy se stala místem, odkud se rozvíjela imperialistická politika studené války a rozštěpování světa na dva nepřátelské vojenské tábory, kde se připravovala agresivní termonukleární válka proti socialistickým státům…“3) Z těchto názorů je jasné, že se SSSR cítilo ze strany Aliance ohroženo a tyto argumenty byly podnětem pro stupňování závodů ve zbrojení mezi SSSR a USA. 2. 2 Bezpečnostní úkoly Aliance K dosažení svého hlavního cíle plní Aliance tato základní bezpečnostní úkoly: - Poskytuje nezbytný základ stabilního bezpečnostního prostředí v Evropě, spočívajícího na růstu demokratických institucí a závazků k mírovému řešení sporů. Usiluje vytvářet prostředí, kde žádná země nebude s to zastrašovat nebo vydírat žádný jiný evropský stát s cílem vynutit si hegemonii hrozbou použití síly. -V souladu s článkem 4 Severoatlantické smlouvy (viz doplněk) slouží jako transatlantické fórum pro spojenecké konzultace v jakýchkoli otázkách týkajících se životních zájmů jejich členů včetně tendencí, které by mohly ohrožovat jejich bezpečnost. Umožňuje koordinaci jejich snah v oblastech společného zájmu. - Zajišťuje odstrašení a obranu proti všem formám agrese vůči území kteréhokoli členského státu NATO. - Podporuje bezpečnost a stabilitu cestou rozvíjení trvalé aktivní spolupráce se všemi svými členy prostřednictvím Partnerství pro mír a Euroatlantické rady partnerství, jakož i cestou konzultací, spolupráce a partnerství s Ruskem a Ukrajinou. Struktury vytvořené v rámci NATO dovolují členským státům koordinovat svoji politiku při plnění těchto vzájemně se doplňujících úkolů. Umožňují nepřetržité konzultace a spolupráci v politické, hospodářské a dalších nevojenských oblastech. 2. 3 Politické orgány Nejdůležitějším a vrcholným politickým orgánem Severoatlantické aliance je od jejího vzniku Rada, která je oprávněna projednávat všechny politické i vojenské otázky týkající se provádění Smlouvy (čl. 9). Severoatlantická rada se schází na různých úrovních - obvykle na úrovni velvyslanců nebo stálých zástupců každé země, někdy za přítomnosti ministrů zahraničí nebo předsedů vlád a hlav států. Na základě rozhodnutí Rady, v únoru 1952 v Lisabonu, byla vytvořena funkce generálního tajemníka NATO. Původně měl vykonavatel této funkce stát v čele administrativního a správního aparátu, který jako celek tvořil mezinárodní sekretariát. Hlavní úlohou byla koordinace zasedání jednotlivých orgánů paktu a do jisté míry příprava jejich jednacích programů. Funkci generálního tajemníka, jak Američané sami rozhodli, nebude zastávat občan USA. Zásady smlouvy říkají o politické pravomoci generálního tajemníka jen to, že má právo určovat témata konzultací a jeho funkční období není omezeno. Tajemník dále vystupuje jako hlavní mluvčí Aliance při bilaterálních rozhovorech mezi NATO a jednotlivými vládami nebo jinými mezinárodními organizacemi. Je také hlavním mluvčím Aliance pokud jde o tisk a jiná média. Jako první se této funkce zhostil od 12. března 1952 Lionem Ismy (Velká Británie). Současným generálním tajemníkem NATO je Lord Robertson. Sídlem sekretariátu je od r. 1967 Brusel, dříve jím byla Paříž a do r. 1952 Londýn. Úředními jazyky NATO je angličtina a francouzština. Radě podléhá řada výborů (např. politický, vojenský, hospodářský a vědeckotechnický). Členy těchto výborů jsou rovněž zástupci jednotlivých zemí. Na vojenskou strukturu dohlíží Vojenský výbor, což je nejvyšší vojenská autorita v Alianci. Je tvořen náčelníky generálních štábů členských zemí a zajišťuje vojenské poradenství pro Alianci. Vojenský výbor je také odpovědný za vydávání rozkazů pro hlavní velitele NATO, jimiž jsou vrchní velitel spojeneckých sil v Evropě a vrchní velitel spojeneckých sil v Atlantiku. 2. 4 Financování NATO Financování NATO se uskutečňuje prostřednictvím oddělených civilních a vojenských rozpočtů, ty jsou založeny na pravidle rozdělení nákladů, které udává , kolik peněz ta která země do společné pokladny vloží.Na rozpočet dohlíží několik orgánů – Výbor pro civilní rozpočet, Výbor pro vojenský rozpočet a Výbor pro infrastrukturu, který je odpovědný za financování společných zařízení pro podporu sil NATO. Tyto výbory jsou složeny, stejně jako ostatní orgány, ze zástupců všech členských zemí. Audit pro NATO vytváří nezávislá Mezinárodní rada auditorů (International Board of Auditors), která je odpovědná Severoatlantické radě a jejími členy jsou odborníci vybraní členskými zeměmi.
3. 1 Situace ve střední Evropě po roce 1989 Střední a východní Evropa byla po desetiletí vnímána jako homogenní celek. Po rozpadu východního bloku se země středu Evropy ocitly v situaci, kdy měly možnost svobodně definovat své politické priority a rozhodnout se, jak zajistí svou vlastní bezpečnost.7) Středoevropané si díky své poválečné historii uvědomovali, že není žádoucí být jakýmsi rozhraním mezi dvěma prostory. Rozhraní vždy totiž zaznamenává negativní vlivy z obou celků, které odděluje. Úvahy o neutralitě zde po roce 1989 nenašly místo. 3. 2 Kritéria členství v NATO Celková politická a ekonomická stabilita země je pochopitelně základním a nezbytným kritériem. V případě vstupu Turecka učinilo NATO určité kompromisy, které byly motivovány strategickou nutností. NATO stanovuje několik závazků, které je třeba splnit:
3. 3 Postupné začleňování ČR do NATO Než se Česká republika stala právoplatným členem NATO, bylo nutné podniknout několik důležitých rozhodnutí. V roce 1993 (od 1. 1.) se Československo rozdělilo na dva samostatné státy - Českou republiku a Slovenskou republiku.Už od tohoto roku Česká republika začala usilovat o vstup do Aliance. Aby se členství tohoto státu stalo skutečností, muselo splnit hlavní kritéria pro přijetí. Uplynulo šest let, během nichž došlo k mnoha významným krokům, než se ČR stala členem NATO. Co pro nás jednotlivé roky znamenaly? Rok 1993 - první oficiální kroky s NATO, čeští vojáci se nadále účastní misí UNPROFOR a to až do roku 1995
- přijetí České republiky za člena Severoatlantické rady pro spolupráci (NACC) Rok 1994
Rok 1995
Rok 1996
Rok 1997 Český vojenský kontingent se zapojil do mírové mise SFOR, v níž působí dodnes
Rok 1998 Pokračuje integrace ČR do NATO, v členských státech NATO probíhá ratifikační proces.
Po rozhodnutí první komory nizozemského parlamentu skončil desetiměsíční ratifikační proces vstupu ČR, Maďarska a Polska do NATO. Rok 1999 12. března - Česká republika se stala členem Severoatlantické aliance začleněním jednotky pro ostrahu vzdušného prostoru do NATINADS (pohotovostní systém ostrahy vzdušného prostoru států NATO). Ministři zahraničí ČR, Maďarska a Polska v americkém Independence předali do rukou ministryně zahraničí USA ratifikační listiny o přistoupení k NATO.
Doplněk
Severoatlantická smlouva Washington D. C., 4. dubna 1949 Strany této smlouvy znovu potvrzují svoji víru v cíle a zásady Charty OSN a svoji touhu žít v míru se všemi národy a všemi vládami. Jsou odhodlány hájit svobodu, společ- né dědictví a kulturu svých národů, založenou na zásadách demokracie, svobody jednotlivce a právního řádu. Jejich snahou je podporovat stabilitu a blahobyt národů v severoatlantické oblasti. Jsou rozhodnuty spojit své úsilí o kolektivní obranu a zachování míru a bezpečnosti. Proto se dohodly na této Severoatlantické smlouvě: Článek 1 Strany se zavazují, jak je stanoveno v Chartě Organizace spojených národů, řešit veškeré mezinárodní spory, v nichž mohou být zúčastněny, mírovou cestou takovým způsobem, aby nedošlo k ohrožení mezinárodního míru a bezpečnosti a spravedlnosti, a zdržet se ve svých mezinárodních vztazích hrozby silou nebo užití síly jakýmkoli způsobem neslučitelným s cíly Organizace spojených národů. Článek 2 Strany budou přispívat k dalšímu rozvoji mírových a přátelských mezinárodních vztahů posilováním svých svobodných institucí, usilováním o lepší porozumění zásadám, na nichž jsou tyto instituce založeny, a vytvářením podmínek pro stabilitu a blahobyt. Budou usilovat o vyloučení konfliktů ze své mezinárodní hospodářské politiky a budou podporovat hospodářskou spolupráci mezi kterýmikoli stranami nebo mezi všemi stranami. Článek 3 V zájmu účinnějšího dosahování cílů této smlouvy budou strany, individuálně i společně, průběžnou a účinnou svépomocí a vzájemnou pomocí udržovat a rozvíjet svou individuální a kolektivní schopnost odolat ozbrojenému útoku.
Článek 4 Strany budou společně konzultovat vždy, když podle názoru kterékoli z nich dojde k ohrožení územní celistvosti, politické nezávislosti nebo bezpečnosti kterékoli strany. Článek 5 Strany se dohodly, že ozbrojený útok proti jedné nebo více z nich v Evropě nebo Severní Americe bude považován za útok proti všem, a proto se dohodly, že dojde-li k takovému ozbrojenému útoku, každá z nich uplatní právo na individuální nebo kolektivní sebeobranu uznané článkem 51 Charty Organizace spojených národů a pomůže napadené straně nebo stranám tím, že sama a v součinnosti s ostatními stranami neprodleně podnikne kroky, které bude považovat ha nutné, včetně užití ozbrojené síly, s cílem obnovit a udržet bezpečnost v severoatlantické oblasti. O každém takovém ozbrojeném útoku a veškerých opatřeních přijatých v důsledku tohoto útoku bude neprodleně uvědoměna Rada bezpečnosti. Tato opatření budou ukončena, když Rada bezpečnosti přijme opatření nezbytná k obnovení a zachování mezinárodního míru a bezpečnosti. Článek 6 Pro účely článku 5 se ozbrojeným útokem na jednu nebo více stran rozumí ozbrojený útok:
Článek 7 Touto smlouvou nebudou nikterak dotčena a nikterak vykládána práva a povinnosti stran, které jsou členy Organizace spojených národů, ani prvořadá odpovědnost Rady bezpečnosti za udržování mezinárodního míru a bezpečnosti.
Článek 8 Každá ze stran prohlašuje, že žádný z mezinárodních závazků v současné době platných ve vztazích mezi ní a kteroukoli jinou stranou nebo kterýmkoli třetím státem není v rozporu s ustanoveními této smlouvy, a zavazuje se nepřijmout žádný mezinárodní závazek, který by byl s touto smlouvou v rozporu. Článek 9 Strany tímto zřizují Radu, v níž bude každá z nich zastoupena, za účelem projednání záležitostí souvisejících s prováděním této smlouvy. Rada bude organizována tak, aby se mohla kdykoli okamžitě sejít. Rada zřídí potřebné pomocné orgány, zejména Výbor pro obranu, který bude doporučovat opatření pro provádění článků 3 a 5. Článek 10 Strany mohou na základě jednomyslného souhlasu pozvat kterýkoli jiný evropský stát, který je schopen podporovat zásady této smlouvy a přispívat k bezpečnosti v severoatlantické oblasti, aby přistoupil k této smlouvě. Každý pozvaný stát se může stát stranou této smlouvy uložením listiny o přístupu u vlády Spojených států amerických. Vláda Spojených států amerických uvědomí každou ze stran o uložení každé takové listiny o přístupu.
Článek 11 Tato smlouva bude ratifikována a její ustanovení budou stranami prováděna v souladu s jejich příslušnými ústavními postupy. Ratifikační listiny budou co nejdříve uloženy u vlády Spojených států amerických, která uvědomí všechny ostatní signatáře o uložení každé ratifikační listiny. Tato smlouva vstoupí v platnost ve vztazích mezi státy, které ji ratifikovaly, jakmile budou uloženy ratifikační listiny většiny signatářů, včetně ratifikačních listin Belgie, Kanady, Francie, Lucemburska, Nizozemí, Spojeného království a Spojených států, a ve vztahu k ostatním státům vstoupí v platnost dnem uložení jejich ratifikačních listin.
Článek 12 Po uplynutí deseti let platnosti smlouvy nebo kdykoliv poté budou strany, pokud o to některá z nich požádá, konzultovat za účelem změn smlouvy, přičemž přihlédnou k faktorům, které v daném období budou mít vliv na mír a bezpečnost v severoatlantické oblasti, včetně rozvoje všeobecných i oblastních dohod vytvořených podle Charty Organizace spojených národů pro zachování mezinárodní bezpečnosti. Článek 13 Po uplynutí dvaceti let platnosti smlouvy může kterákoli strana přestat být stranou po uplynutí jednoho roku od podání oznámení o výpovědi vládě Spojených států amerických, která uvědomí vlády ostatních stran o uložení tohoto oznámení o výpovědi.
Článek 14 Tato smlouva, jejíž anglický a francouzský text je stejně autentický, bude uložena v archivu vlády Spojených států amerických. Tato vláda předá řádně ověřené kopie vládám ostatních signatářských států.
ZáVĚR
Mým cílem bylo napsat práci, která by podávala objektivní obraz o důvodech vzniku NATO, hlavních úkolech a myšlenkách. Záměrně jsem se nezabývala praktickým uplatňováním těchto zásad NATO v praxi, protože zatím nemám potřebný přehled v mezinárodním právu, abych mohla nestranně posoudit jednotlivé akce Aliance. Členství České republiky v NATO má pro nás velký význam. Tento význam vyplývá i z mé práce, neboť jak je zde zvýrazněno nejedná se jen o oblast vojenské spolupráce, ale i ostatní oblasti veřejného života.
Citace
PRAMENY
Literatura: Potočný, M.: Mezinárodní organizace, Praha 1980, Svoboda Navrátil, J.: Stručné dějiny USA, Praha 1984, Svoboda Suchý, V.: Štít, či meč? (40 let existence NATO), Praha 1989, Naše vojsko Flegl, V.: Členství České republiky v NATO, Praha 2000, EUROUNION Svěrák, A., Furmánek, J.: ANGLICKO-ČESKá A ČESKO-ANGLICKá JAZYKOVá PŘíRUČKA NATO, Praha 1998, ARTOS Kuklíkovi, J. a J.: Dějiny 20. Století, Úvaly 1999, SPL- Práce Kol. autorů: NATO: Nutnost rozšíření, Praha 1994, Klub Mediator Internet: www.army.cz/
|
