Ekonomické myšlení v antické filozofii

Seminární práce

Kurz Dějiny ekonomických učení

Oblasti Středozemního moře, především pobřeží Malé Asie a Řecko, měly výhodnou geografickou polohu a optimálně tvořily pojítko mezi třemi kontinenty. Tak se staly východiskem, odkud pronikaly vyspělejší kultury do méně rozvinutých částí světa. Postupně vznikly vyspělé městské státy, jejichž rozvoji výrazně pomohla kolonizace. Městské státy zakládaly na místech výhodných z obchodního hlediska nové osady, které usnadňovaly odbyt vlastního a získávání cizího zboží i surovin ze vzdálenějších míst. Výsledkem kolonizace byl vznik nového geografického uspořádání, ale především průlom do výsadního postavení fénických kupců ve východním Středomoří.

Výroba železa a jeho rozšíření bylo podnětem k širokému rozvoji výroby. Důsledkem bylo, že přibývalo zboží, které se prosazovalo nejen na místních, ale i odlehlých zahraničních trzích. Obchodníci přestali být pouhými zprostředkovateli výměny zboží, ale stávali se významnými obchodními podnikateli. Tak u nich docházelo ke shromažďování peněz, jejichž vznik si vynutil právě růst zbožních vztahů v tomto období. To způsobilo závažné změny v životě, myšlení i nazírání lidí jako je touha po zisku, tvrdý konkurenční boj, ale i snahu o zdokonalení výroby. Po řeckém vítězství nad Peršany vzrostl význam aténského městského státu. Došlo k rozmachu výroby, řemesel a obchodu. Tento rozkvět byl podmíněn i růstem otrokářských výrobních vztahů, které dostaly svou klasickou podobu.

V jejich důsledku došlo k oddělení fyzické práce, kterou převážně vykonávala skupina otroků a byla považována za nedůstojnou činnost pro svobodného člověka. Tato skutečnost a hospodářská prosperita vytvořily prostor pro vznik antické filosofie. Ta vznikla v řeckých městských státech nejdříve na západním pobřeží Malé Asie, později v řeckých městech vzniklých kolonizací na pobřeží jižní Itálie a Sicílie a nakonec v samotném Řecku v Aténách. Největšího rozkvětu dosáhla v 6. - 5. století př. n. l., dále se vyvíjela i v období vzniku a rozmachu říše Alexandra Makedonského a jeho následovníků. Pokračovala v době římského impéria, v období jeho rozdělení, pak ve východořímské říši až do počátku 6. stol. n. l. 13939vuy76mfs6l

Řekové si osvojili řadu filosofických pojmů a vědeckých poznatků ze zemí Blízkého Východu (Babylonie, Persie, Fénicie) a Egypta. Převzali od svých předchůdců poznatky z matematiky, lékařství, astronomie, zeměpisu, včetně systému měr a kalendáře. Řecká filosofie vznikla v úzkém sepětí s vědeckými poznatky (matematickými i přírodovědnými) či s počátky politických pojmů.

Základní východiska ekonomického myšlení se objevují již v dílech starořeckých filosofů, kde lze vysledovat dva základní přístupy k otázce o smyslu a podstatě ekonomické aktivity člověka. Prvním je snaha člověka maximalizovat své osobní blaho a sám rozhodovat o tom, co je pro něj dobré na základě vlastních pocitů (Epikuros). Tento princip je dodnes jedním z pilířů soudobého ekonomického myšlení (koncepce člověka ekonomického). Druhým opačným přístupem je princip obecného blaha. Východiskem je představa, že lidé jsou ve svých potřebách stejní a je třeba autority (míněno státu), která stojí nad nimi
a zajišťuje jim obecné blaho.

V době rozkvětu vznikla i ojedinělá forma aténské lidovlády – demokracie, která vynesla aténskou ústavu na vrcholné místo mezi státoprávními systémy starověkých států. Vznik demokratického státu v dějinách lidstva je významným krokem, který zasluhuje obdiv, přestože se jednalo o demokracii pouze pro velmi úzkou vrstvu občanů.

Osudnou se pro řecké městské státy stala řevnivost mezi jednotlivými městy, neschopnost se dohodnout a spojit. Vyčerpávaly se místními válkami a po peloponéské válce se Řecko stalo snadnou kořistí pro rozmáhající se makedonskou říši. uf939v3176mffs

Počátky ekonomického myšlení antického Řecka lze vystopovat již v Homérovi. Odrážejí období vlády rodové aristokracie v podmínkách naturálního hospodářství, kdy moc je založena na koncentraci moci a akumulaci bohatství v naturální podobě. Zdrojem bohatství je válka, daně od porobených obyvatel a částečně obchod.

Jiný názor zastával Hesiodoros (přelom 8. a 7.st.př.n.l.), který hájil zemědělce a vyjádřil myšlenku, že bohatství je udržováno pouze prací a odsuzuje ty, kteří chtějí žít jen z cizí práce. Na práci se dívá jako na těžkou povinnost, bez jejíhož plnění by lidé nemohli žít.

S rozvojem směny a obchodu se objevilo bohatství v peněžní podobě a vrstva bohatých kupců. Jejich ideologii vyjádřil reformátor Solón (6.st.př.n.l.). Jako základ hospodářského rozvoje viděl směnu zboží a peněžní hospodářství. Stát měl regulovat hospodářský život a kontrolovat transakce mezi soukromými osobami. Za ideální považoval společenské zřízení, které vylučuje krajní bídu i nadměrné bohatství.

Vyvrcholením ekonomického myšlení antického Řecka jsou myšlenky Xenofona, Platona (oba přelom 5. a 4.st.př.n.l.) a Aristotela (4.st.př.n.l.). Ve svém spisu Oikonomikos pojednává Xenofon (žák Sókrata) o zásadách a pravidlech dobrého vedení a správy starověké otrokářské domácnosti. Vychází ze zájmů a potřeb izolované hospodářské jednotky. Obhajuje naturální hospodářství a cíl vidí v soběstačnosti. Nejvýše cení zemědělství jako nejzdravější odvětví hospodářství, fyzickou práci však mají vykonávat otroci. Řemesla a obchod nepovažoval za předmět ekonomie, protože nebyly důstojné svobodného občana. Řemeslníky a obchodníky byly v té době převážně cizinci. Z obchodu schvaloval obchod s obilím a drobný obchod, sloužící zemědělství. Jako první si uvědomil dvojakou podobu zboží (neužitečná věc pro jednoho člověka může být užitečnou věcí pro jiného). Peníze si cenil pouze jako koncentrované bohatství a nástroj směny, odsuzoval oběh peněz jako obchodního a lichvářského kapitálu. Zdůvodnil dělbu fyzické a duševní práce v závislosti na rozvoji trhu. Napsal celkem pět knih, dochovaly se pouze tři.

Názory Platona na dělbu práce v řecké demokratické společnosti na otrokářském základě byly odlišné. Ve svých dílech (Ústava, Zákony) se věnoval koncepci ideálního státu. Společnosti dělil na tři kasty, z nichž první dvě tvoří privilegovaní občané. První kastu tvoří vládci (filosofové), kteří řídí stát, vydávají zákony a pečují o výchovu děti. Druhá kasta strážců (vojáci) chrání stát a starají se o dobývání nových území. Kasta nejnižšího stavu svobodných (řemeslníci, zemědělci, drobní obchodníci) není schopna sama řídit stát a má za úkol zajistit existenční prostředky pro vyšší stavy, které musí být zbaveny všech hmotných starostí i vlastnictví hmotných statků. Každý stav má vykonávat pouze svoji povinnost. Platon pohrdal fyzickou prací, první dva privilegované stavy na ni nesměly ani pomyslet. Otroci jako nesvobodní nepatří k žádnému stavu a jsou pouze mluvícími nástroji. Pro některé myšlenky (společné ženy, děti, strava pro vládnoucí třídy) je Platon označován jako první teoretik komunismu. Definoval mechanismus, proč se mění politický systém. Důvodem je soustřeďování moci v rukou aristokracie, uchopení moci oligarchií, boj o pozemky a vlastnictví. Z tohoto boje vznikají války a revoluce. Demokracie dle Platona ústí v tyranii a autokracii.

Na myšlenky Platóna navazoval jeho žák a současně odpůrce Aristoteles, nejuniverzálnější antický myslitel. V jeho dílech (Politika, Etika Nikomachova) dosahuje ekonomické myšlení antického Řecka vrcholu. Za nejvyšší hodnotu považoval rozumovou činnost. Duševní činnost je podle něj privilegiem svobodných, zcela odděluje fyzickou práci, která je určena otrokům. Odsuzuje rozvoj obchodu i peněžního hospodářství, ale i Platonův ideál státu. Kritizoval některé jeho “komunistické” myšlenky. Za ideální považuje hospodářský systém, založený na naturálním hospodářství. Výroba má vycházet především ze spotřeby, předmětem obchodu by měly být pouze přebytky. Ve společnosti by měly převládat střední vrstvy, aby byla vyloučena krajní bída i nadměrné bohatství. Doporučoval vládu středních vrstev, která má sledovat obecný prospěch. Tak je stát chráněn před otřesy. Věnuje značnou pozornost směnnému hospodářství a změně směny zboží za směnu zprostředkovanou penězi. Věnuje se otázkám spravedlivé ceny a mzdy, které mají být takové, aby umožňovaly výrobcům důstojný život. Definoval pojem spravedlivé odměny, směny, užitné hodnoty. Rozlišoval mezi ekonomikou a chrematistikou, kterou chápal jako hromadění bohatství. Peníze chápe pouze jako oběživo a míru hodnoty, odsuzuje akumulaci peněz, velký obchod a lichvu. Při zkoumání směny narazil na pojem ekvivalentu ve směně. Ten se stal jedním z ústředních bodů pozdějšího vývoje ekonomických teorií.

Ve starověkém Římě dosáhlo v důsledku dobyvačné politiky obrovských rozměrů otroctví. Rozvinul se rozsáhlý obchod s otroky, mezi kterými byli i lékaři či umělci, kteří byli často mnohem kulturnější než otrokáři. Země jejich původu, obsazená Římem jej vysoko převyšovala svou kulturou. Otroctví bylo ospravedlňováno právně, jako právo vítěze na kořist. Válka byla považována za zákonný zdroj bohatství.

Ekonomické myšlení starověkého Říma nezaznamenalo proti myšlení antického Řecka žádný výrazný pokrok, kromě otázek zemědělství, které byly zpracovány v řadě spisů. Stejně jako v Řecku se zde projevoval záporný vztah ke zbožně peněžnímu hospodářství a k lichvě a kladný vztah k zemědělství a naturálnímu hospodářství.

Hlavním představitelem teorie naturálního hospodářství byl Cato starší (3.st.př.n.l.). Podle něj je ideálem hospodářství, vyrábějící pomocí otrocké práce pro vlastní spotřebu a prodávající pouze přebytky. Vypracoval návod na řízení hospodářství, založeného na otrocké práci. Radí, jak účelně využívat otroky a udržet je v poslušnosti. K poslušnosti a zamezení vzpourám doporučoval vnášet mezi otroky třenice neumožnit jim spolčování a tím přípravu spiknutí. Podle práce a dobrého chování je živit, oblékat a přísně trestat přestupky.

Především zemědělské výrobě se věnoval římský myslitel Varron (1.st.př.n.l). Napsal tři knihy “O zemědělství”, ve kterých poukazoval na úkoly velkých otrokářských latifundií. Kritizoval majitele půdy zato, že se usídlili ve městech a o hospodářství se starali správci. Ideálem je pro něj naturální hospodářství, rozvoj zemědělství vidí v intenzivnějším využívání otrocké práce. Dělí zemědělské nástroje na tři skupiny, první jsou mluvící nástroje (otroci), druhá nástroje s neartikulovanými zvuky (voli) a třetí jsou němé nástroje (pluhy apod.). Zamezit povstáním otroků lze podle něj nákupem otroků různých národností.

Columella (1.st.př.n.l.) byl dalším z římských myslitelů, který se zabýval zemědělstvím. Napsal celkem dvanáct knih “O zemědělství”, které odrážejí krizi otrokářských latifundií. Příznakem je rostoucí dovoz zemědělských produktů z provincií a přezíravý postoj k zemědělské výrobě. Řešení viděl v obnovení dřívějšího postavení zemědělství s důrazem na vlastní účast majitelů půdy při dohledu nad řízením hospodářství. Měl odlišný postoj k využívání otrocké práce, které by se měli zříci, doporučoval svěřit hospodářskou činnost v zemědělství kolónům (vysloužilí vojáci, kteří dostávali pozemky na penzi).

Marcus Aurelius Cicero (1.st.př.n.l.) byl posledním významným mluvčím ekonomických zájmů vládnoucích vrstev, které jsou podle něj k vládnutí zrození a vysoce oceňuje jejich velkostatky. Velkovýrobou by se měla zabývat aristokracie. Zabývá se peněžnictvím, propaguje velkoobchod (zásobuje zemi), maloobchod považuje za odpornou práci plebejců.

Objevují se první mluvčí ekonomických zájmů rolníků, zruinovaných vojenskou službou a zbavených půdy, ale i městské chudiny a dokonce otroků. Mezi ně patří bratři Tiberius a Gaius Gracchové (2.st.př.n.l.), kteří byli tribuny lidu. Mezi jejich požadavky je pozemková reforma, která měla obnovit drobná rolnická hospodářství a zapojit chudé bezzemky do hospodářské činnosti. Požadovali, aby se stát postaral i o nezabezpečené občany. Měla být stanovena maximální výměra půdy v jedněch rukou a nezákonně získaná veřejná státní půda měla být zabrána pro nemajetné občany. Bezzemci a rolníci s minimálním množstvím půdy měli být přesídleni do jiných částí římského impéria, kde bylo volné půdy dostatek.

Uvnitř starověkého Říma vznikaly postupně názory, které předznamenaly přechod k ekonomickým názorům středověku (první křesťané, Svatý Augustin).

V antické společnosti se příslušníci nepočetných privilegovaných tříd věnovali vládnutí, válce, vědám, umění a spotřebě. S jakoukoli prací bylo spojeno stigma podřadného společenského postavení. Archimédes byl vědeckým géniem, který však zcela pohrdal praktickým uplatněním vědy (s jedinou výjimkou obranného katapultu). Aristoteles měl nejrozsáhlejší encyklopedické znalosti ze všech starověkých filosofů a vědců. Přesto věřil, že rozdíl mezi pány a otroky je dán biologicky a bylo jen přirozeným řádem vesmíru, že otroci musí těžce dřít, aby poskytli svým pánům volný čas k rozvíjení civilizace. Proto nepřekvapuje, že se Římané jen minimálně zamýšleli nad metodami, jak zlepšit pracovní postupy a technologie a nemohli tudíž zajistit společnost se stálým ekonomickým růstem.

Literatura:

Sojka M. a kol.: Dějiny ekonomických teorií, VŠE Praha 1991

Holman R.: Vývoj ekonomických myšlení, Liberální institut Praha 1994

Cameron R.: Stručné ekonomické dějiny světa, Victoria publishing, a. s. 1996

Burian J.: Cesty starověkých civilizací, Práce Praha 1973

Kolektiv autorů: Filosofický slovník, Svoboda Praha 1976

Kolektiv autorů: Dějiny filosofie, Svoboda Praha 1976