Referaty
Home
Anglictina
Biologie
Chemie
Dejepis-Historie
Diplom-Projekt
Ekonomie
Filozofie
Finance
Fyzika
Informatika
Literatura
Management
Marketing
Medicina
Nemcina
Ostatni
Politika
Pravo
Psychologie
Public-relations
Sociologie
Technologie
Zemepis-Geografie
Zivotopisy




























Téma, Esej na téma, Referátu, Referát, Referaty Semestrální práce:

Milton Friedman a jeho měnová teorie

Milton Friedman a jeho měnová teorie

  • Citát: Profesor Friedman zásadním způsobem ovlivnil ekonomické myšlení 2. poloviny 20. století. Jeho argumenty jsou tak silné, že se je nepodařilo vyvrátit ani těm, kteří nepatří mezi zastánce liberálního myšlení.

 

Milton Friedman se narodil v roce 1912 v Brooklynu ve Spojených státech amerických. Po studiích na Rutgers University a University of Chicago získal v roce 1946 doktorát na Colombia University a ve stejném roce začal pracovat na University of Chicago, zde byl poté jmenován profesorem. Stal se jedním z četných představitelů monetaristické školy a jedním z vůdčích konzervativních ekonomů druhé poloviny 20. Století. V roce 1976 získal Nobelovu cenu za ekonomii. V knize „Kapitalismus a svoboda“ /1962/ se vyslovil pro negativní daň z příjmu a proti centralizovaným, byrokratizovaným sociálním institucím.



Jeho další významná díla jsou:

  • Dějiny monetární politiky Spojených států /1963/ 47339tfp61cvl8s

  • Trendy monetární politiky ve Spojených státech a ve Velké Británii /1981/

Měnové záležitosti byly po staletí předmětem rozsáhlých studií. A toto shrnutí některých obecných empirických zjištění právě pochází z velké části z Friedmana /1987/.

Jak pro dlouhé, tak pro krátké období existuje konzistentní i když na precizní vztah mezi mírou růstu množství peněz a mírou růstu nominálního důchodu. Jestliže množství peněz roste rychle, učiní tak i nominální důchod, a opačně. Vztah je pevnější pro dlouhé než pro krátké období.

  1. Pro krátké období je často vztah mezi růstem peněz a růstem nominálního důchodu nezřetelný, zčásti proto, že tento vztah je volnější pro krátké období v porovnání s dlouhým, ale hlavně proto, že změny peněžního růstu vyžadují čas, aby ovlivnily důchod. A tento čas je sám proměnnou. Dnešní růst důchodu není pevně svázán s dnešním měnovým růstem. Záleží na tom, co se s penězi dělo v minulosti. Co se s penězi děje dnes, ovlivňuje to, co se bude dít s důchodem v budoucnosti. fv339t7461cvvl

  2. Pro většinu západních zemí platí, že změna v míře měnového růstu způsobí změnu v míře růstu nominálního důchodu se zpožděním asi šest až osm měsíců. Toto je průměr, který neplatí pro každý jednotlivý případ. Někdy je zpoždění delší, někdy kratší, Zpoždění je spíše kratší obzvláště za situace vysokých a velmi nestálých měr měnového růstu a inflace.

  3. V cyklických epizodách má reakce nominálního důchodu, vezmeme-li v úvahu časové zpoždění, větší výkyv než změna měnového růstu.

  4. Dopad na ceny, podobně jako na důchod a produkt, je rozložen v čase, ale přichází asi 12 až 18 měsíců později, takže celkové zpoždění mezi změnou měnového růstu a změnou míry inflace je v průměru asi dva roky. Proto je velká práce zastavit inflaci poté, co jí bylo umožněno se rozvinout. Nemůže být zastavena přes noc.

  5. Hlavním nevyřešeným problémem je krátkodobé rozdělení změny v nominálním důchodu mezi produkt a ceny. Toto rozdělení se výrazně lišilo v čase a prostoru, a neexistuje žádná uspokojivá teorie, která by izolovala faktory odpovědné za tuto variabilitu.

  6. Z těchto předpokladů vyplývá, že inflace je vždy a všude peněžním jevem v tom smyslu, že je a může být vyvolána pouze rychlejším růstem množství peněz než produktu. Dočasné fluktuace v míře inflace mohou být vyvolány mnoha jevy, ale trvalý efekt mají pouze do té míry, do jaké ovlivňují míru měnového růstu. Možných důvodů pro peněžní růst najdeme však mnoho, včetně objevení zlata, financování vládních výdajů a financování soukromých výdajů. Tyto předpoklady jsou tedy pouze počátkem odpovědi na otázku příčin a léčení inflace.

  7. Změna v měnovém růstu ovlivňuje úrokové míry nejprve v jednom směru a později v opačném Rychlejší měnový růst má zpočátku tendenci snížit úrokové míry. Později však výsledná akcelerace ve výdajích a ještě později v inflaci vytváří růst v poptávce po půjčkách, což působí na zvyšování úrokových měr. A co více, vyšší inflace ještě zvyšuje rozdíl mezi reálnými a nominálními úrokovými mírami. Protože jak dlužnici tak věřitelé začnou inflaci očekávat, dlužnici poptávají a věřitelé jsou ochotni nabídnou vyšší nominální sazby, aby zohlednili očekávanou inflaci. Proto v zemích, jako Brazílie, Argentina, Chile, Jižní Korea, které prodělaly nejrychlejší růst množství peněz a cen, jsou úrokové míry nejvyšší. V opačném směru pomalejší míra měnového růstu nejdříve zvyšuje úrokové míry, ale později, když omezí výdaje a inflaci, úrokové míry snižuje. Proto v zemích s nízkým růstem množství peněz, v zemích jako Švýcarsko, Německo a Japonsko, mají nejnižší úrokové míry.

Během zmapované historie byly obecně měnové systémy svázány s nějakou fyzickou komoditou. Nejvíce používanými byly kovy a obzvláště pak stříbro a zlato. Z nich „stříbro“ představovalo téměř veškerý oběh kovových peněz v Evropě až přinejmenším do sklonku XIX. století, a to platilo i v Indii a ostatních částech Asie. Zlato bylo používáno daleko méně, zejména pak pro transakce velké hodnoty. Směnný kurs mezi stříbrem a zlatem byl někdy určen úřady, někdy ponechán trhu. Jestliže byl určen zákonný poměr, pak vznikl bimetalický systém, za jehož existenci byla autorizovaný mincovna připravena na požádání komukoli směnit stříbro nebo zlato za mince o určené nominální hodnotě a určené váze a ryzosti /volná ražba/. Od počátku 70. let XIX. Století se nejvyspělejší země, včetně Spojených států v roce 1879, přesouvaly k monometalickému zlatému standardu, tzn. Standardu, při kterém je pouze cena zlata zákonně stanovena. To ponechalo na stříbrném standardu jediné dvě lidnaté země –Indii a Čínu. Stříbro se stále používalo na různých místech, ale pouze ve formě drobných mincí. Po 1. světové válce byla vazba mezi penězi a zlatem postupně zeslabena, tzv. standardem zlaté devizy, který vyjadřoval závazek vlády směnit její peníze buď za zlato nebo cizí měnu, která je směnitelná za zlato, a tímto nahradil striktní zlatý standard. Po 2. Světové válce bretton-woodská dohoda, zakládající Mezinárodní měnový fond, dala zlatu ještě menší úlohu, požadujíce směnitelnost za zlato pouze pro Spojené státy a pouze pro vnější účely. Tato poslední vazba byla přerušena prezidentem Richardem Nixonem 15. Srpna 1971, když, v měnovém žargonu řečeno, „zavřel zlaté okno“ tím, že odmítl plnit americký závazek, vyplývající z dohody o Mezinárodním měnovém fondu, prodávat zlato cizím centrálním bankám za 35 dolarů za unci. Zrušením zákazu soukromého vlastnictví zlata ve Spojených státech v roce 1974 bylo do jisté míry paradoxně vzdáním holdu konci měnové úlohy zlata. Akce prezidenta Nixona byla uspíšena inflačním vlněním, ke kterému došlo ve Spojených státech v 60. letech. Ukončení těchto opatření v bretton-woodském systému také dopomohlo vyvolat pokračování a akceleraci inflace během 70. let jak ve spojených státech, tak ve většině zbytku světa. Od té doby každá větší země přijala nesměnitelný papírový standard, ne jako dočasné opatření v době ohrožení, ale jako systém, který je považován za systém trvalý, Takovýto celosvětový papírový měnový systém nemá historický precedens. Do dnešních dnů byl papírový měnový systém charakterizovaný velkým kolísáním cenových hladin, úrokových měr a měnových kursů. Protože se velké země pokoušely naučit se orientovat v těchto neznámých vodách, snažily se nalézt nějakou kotvu cenové hladiny, která by se lišila od zakotvení v podobě směnitelnosti za nějakou komoditu. Naopak například, kdybychom se podívali na Francii, tak úspěch Francie v udržení plnohodnotných zlatých a stříbrných mincí v oběhu zároveň po tak dlouhou dobu má několik příčin. První z nich je význam francouzského hospodářství ve světě, který byl daleko větší, než je nyní. Druhou je obzvláště vysoký sklon Francouzů používat kov jako peníze ať již přímo v podobě mincí, nebo nepřímo jako rezervy pro papírovou měnu a depozita. Tyto dva důvody učinily z Francie hlavního účastníka na trhu stříbra a zlata, účastníka důležitého do té míry, že byl schopen stabilizovat poměr ceny zlata k ceně stříbra navzdory velkým změnám v relativní produkci stříbra a zlata. Takže na závěr pouze chci dodat jednu jedinou větu, v níž je obsaženo vše výše uvedené. Co platí pro měnovou teorii, platí stejně tak i pro měnovou historii.