Instituce EVROPSKÝCH SPOLEČENSTVí

Vypracovala:

Ročník:III.

Datum:27-11-00

INSTITUCE EVROPSKÝCH SPOLEČENSTVí

Každá velká organizace, národní i mezinárodní, má v čele orgány, které řídí její činnost. Nejdříve připomeneme, že moc se tradičně dělí mezi tři instituce: parlament představující legislativní moc, vládu představující výkonnou moc a soudy vystupující jako představitel soudní moci. Na jedné straně nacházíme tři mocenské sféry s odpovídajícími institucemi. Na druhé straně Evropská společenství mají čtyři nejvyšší orgány: Radu, Komisi, Evropský parlament a Soudní dvůr.

Jak je mezi ně rozdělena moc ? Institucionální uspořádání Evropských společenství je ve srovnání s jinými mezinárodními organizacemi dosti ojedinělé. Instituce ES jsou nadány dalekosáhlými rozhodovacími pravomocemi, přičemž členské země přijaly dobrovolně závazek se těmto rozhodnutím podřídit. Přesto ale netvoří Evropská společenství federaci, v níž by byly národní vlády a parlamenty členských zemí plně podřízeny rozhodnutím federálních orgánů.

1a. RADA EVROPSKÉ UNIE

Rada Evropské unie zastupuje zájmy jednotlivých členských států EU i zájem ES a má poslední slovo při tvorbě legislativy ES. Z pohledu EU má též rozhodující postavení při koordinaci při společných politických postojů a akcí vůči třetím zemím a při koordinaci práce justice a vnitrostátní bezpečnosti. V rámci působivosti podle Smlouvy o Evropském společenství (SES) jedná Rada v zásadě na základě návrhů předložených Komisí a přijímá rozhodnutí o všech otázkách týkajících se života společenství. Jde o tzv. nařízení, jež jsou závazná pro všechny členské státy a stávají se nadřazenou součástí jejich zákonodárství. Dále jsou to směrnice, které v zásadě zavazují členské státy k určitým opatřením , ale je jim ponechána volba způsobu, jakým zajistí převzetí směrnice do národního právního řádu. Rozhodnutí je zpravidla adresováno konkrétní členské zemi a týká se individuální záležitosti. Tzv. doporučení a stanoviska neukládají adresátům žádné povinnosti, jsou však obvykle respektována. V rámci působnosti podle hlavy V. (společná zahraniční a bezpečnostní politika) a hlavy VI. (spolupráce v oblasti justice a vnitřních věcí ) Smlouvy o EU přijímá Rada na základě jednomyslnosti z vlastní iniciativy, ale v rámci druhého, resp. třetího, pilíře určené Evropskou radou zásady pro společné akce, společná stanoviska a úmluvy, podléhající ratifikaci členských zemí. Amsterdamská smlouva z roku 1997, bude-li ratifikována, rozšíří působnost Rady v řadě oblastí a umožní mj. také užití principu jednomyslnosti s případnou absencí menšiny členských zemí.

Radu tvoří zplnomocnění zástupci (ministři) členských států, po jednom z každé země. Jejich složení je proměnlivé a závisí na převažujícím charakteru otázek zařazených napořád jednání Rady. Tzv. Generální rada složená z ministrů zahraničních věcí projednává obecnější politické nebo sporné otázky. K jednání o specializovaných otázkách (např. ekonomické a finanční otázky, zemědělství, životní prostředí aj.) se rada schází za účasti ministrů odpovědných za tuto agendu v národních vládách. V předsednictví Rady se střídají členské státy vždy po půl roce v pořadí určeném předem na šestileté období. Předsednictví Rady je spojeno i s předsedáním ve všech výborech, pracovních skupinách a dalších orgánech EU, které mají charakter přímého zastoupení členských států.

Při hlasování v Radě se dlouho udržovala zásada jednomyslnosti, která se nadále dodržuje u politicky citlivých otázek a obecně platí pro rozhodování v rámci druhého a třetího pilíře, kdy Rada navíc nemusí rozhodovat na základě návrhu Komise. Po přijetí Jednotného evropského aktu (JA) v roce 1986 se podstatně rozšířila do té doby jen málokdy užívaná možnost hlasování kvalifikovanou většinu.

Při hlasování kvalifikovanou většinu většinou probíhá hlasování nikoli podle zásady „jedna země - jeden hlas“, ale s přihlédnutím k počtu obyvatel členské země. Každý člen Rady disponuje tedy počtem hlasů odpovídajícím zhruba počtu obyvatel jeho země, avšak menší země jsou značně zvýhodněny. Od roku 1995 je celkový počet 87 hlasů rozdělen tak, že Francie, Itálie, Německo a Velká Británie mají po deseti hlasech. Španělsko má osm hlasů, Belgie, Nizozemsko, Portugalsko a Řecko po pěti hlasech, Rakousko a Švédsko po čtyřech hlasech, Dánsko, Finsko a Irsko po třech hlasech a nejmenší Lucembursko má dva hlasy. Přijetí kvalifikovanou většinou vyžaduje 62 hlasů. Pokud se jedná o postup, při kterém není nutné vycházet z návrhu Komise, musí mít návrh zároveň podporu alespoň deseti členských států. Naproti tomu platí zásada podle které není schválen návrh, proti kterému je shromážděno 26 hlasů, a za okolností vážného ohrožení národního zájmu je možné uplatnit i právo veta jednoho členského státu.

Ve své činnosti se Rada opírá o aparát čítající přes dva tisíce osob. Podklady pro jednání Rady připravují nejprve pracovní výbory, složené obvykle z vyšších nebo patřičně kvalifikovaných úředníků ministerstev členských zemí nebo jejich misí v Bruselu. Rozhodující úlohu v přípravě jednání Rady má však tzv. COREPER (z francouzského „comite de representens permanens“), což je stálý výbor složený ze zástupců členských států při Komisi ES v Bruselu. COREPER připravuje podklady pro jednání Rady v otázkách, které nešlo dohodnout na úrovni pracovních výborů. Na jednání Rady i výborů všech stupňů je vždy zastoupena také Komise.

V právních aktech, které Rada přijímá, uděluje pravomoci Komisi k provádění pravidel, které Rada stanoví. Komise nemá sice při hlasování v Radě žádný hlas, ale může jednání Rady iniciovat a v případech stanovených smlouvami může Rada přijímat právní akty jen na návrh Komise.

1b. EVROPSKá RADA

Evropská rada vznikla teprve v roce 1974, kdy se nejvyšší představitelé vlád a států Společenství pravidelně se scházet, a to od roku 1986 dvakrát ročně. Jednání, jehož se také zúčastňuje prezident Komise, předsedá představitel země, jež předsedá Radě ministrů, takže tuto úlohu přejímají postupně po šesti měsících všechny členské země. Předsedy vlád členských zemí při jednáních obvykle doprovází ministři zahraničních věcí. Francii zastupuje v souladu s jejím ústavním pořádkem zásadně prezident, který je doprovázen předsedou vlády. Prezidenta Komise doprovází komisař. Evropská rada je však na některých svých zasedáních omezena jen na okruh nejvyšších představitelů členských zemí a těm také přísluší právo rozhodování.

Setkání Evropské rady se stala vrcholným fórem, na němž je určována strategie Společenství ve všech základních otázkách. Maastrichtská smlouva, platná od roku 1993, již Evropské radě svěřuje roli zásadní povahy při stanovení politického rámce dalšího rozvoje EU ve všech třech jejích pilířích.

Z jednání Evropské rady vzešly všechny důležité iniciativy posledního desetiletí: rozhodnutí o přechodu k jednotnému vnitřnímu trhu, rozhodnutí o přechodu k měnové unii, rozhodnutí o rozšíření EU o země střední a východní Evropy, stanovení podmínek pro přijetí těchto zemí za členy unie. Každé jednání Evropské rady přijímá na základě jednomyslnosti podrobné závěry, v nichž se formulují stanoviska k ekonomickým, politickým i bezpečnostním otázkám. Tyto závěry jsou vodítkem pro činnost Rady a Komise. O výsledcích každého svého zasedání informuje Evropská rada Evropský parlament, kterému také jednou ročně podává písemnou zprávu o pokroku Evropské unie.

2. KOMISE

Na rozdíl od rady je Komise nadnárodní orgán, v jehož činnosti nemá dominovat obhajoba dílčích národních zájmů, ale naopak zájmů Společenství jako celku. Má několik funkcí:

Komise má výlučné právo předkládat Radě návrhy zákonodárných opatření. Díky tomuto monopolu na zákonodárnou iniciativu je Komise jakýmsi motorem integračního procesu.

Komise je také výkonným orgánem, ale pouze na základě zmocnění daného zakladatelskými smlouvami nebo z pověření uděleného Radou. V rámci toho Komise provádí tzv. společné politiky (obchodní, zemědělskou a dopravní), pečuje o soutěžní prostředí na trzích Společenství a sestavuje a spravuje rozpočet a spravuje také zvláštní fondy Společenství a odpovídá také za jejich programy.

Komise je zároveň orgánem, který bdí nad dodržováním zákonodárství Společenství. V případě, že členský stát nebo daný subjekt nerespektuje zákony Společenství může se obrátit k Soudnímu dvoru, pokud případ nebyl vyřešen dohodou.

V oblastech společné zahraniční a bezpečnostní politiky (druhý pilíř ), justice a vnitřní záležitosti (třetí pilíř) je Komise plně zapojována do přípravy jednání Rady, nemá však výsadní postavení pro navrhování společných akcí a postojů EU.

Komise ve své činnosti nejvíce připomíná vládu. Její členové jsou odpovědni za jim svěřenou problematiku, ale zároveň díky tomu, že je jich celkem dvacet, nemají na starosti vyhraněné resorty, jak tomu bývá v případě ministrů národních vlád. A na rozdíl od Rady, v níž zasedají ministři v proměnlivém složení, je Kolegium komisařů permanentně fungující orgán se stálým složením. Z jeho současných dvaceti komisařů mohou velké země (Francie, Německo, Velká Británie, Španělsko a Itálie) navrhnout každá dva, ostatní země po jednom. Komisaři nejsou voleni, ale navrhováni národními vládami na období pěti let a do své funkce jsou potvrzováni Radou – po konzultaci a schválení Evropským parlamentem. Rozdělení funkcí mezi komisaře je výsledkem dohody uvnitř Komise, obsazení funkce předsedy (prezidenta) Komise je výsledkem dohody členských zemí. Členové Komise se po nástupu do funkce zavazují, že nebudou prosazovat zájmy „své země“, a členské státy též, že nebudou ovlivňovat „své komisaře“.

Zatím nebyla řeč o důležité zásadě, jejíž uplatňování vypovídá o dělbě pravomocí mezinárodními orgány a institucemi Unie. Jde o zásadu subsidiarity a proporcionality, která říká zhruba toto:

Orgány Společenství vyvíjejí svou činnost jen potud, pokud cíle této činnosti nemohou být uspokojivě dosaženy přímo členskými státy a mohou být lépe dosaženy aktivitou na úrovni Společenství (subsidiarita).

Činnost Společenství nemá překračovat rámec toho, co je nezbytné pro dosažení dohodnutých společných cílů (proporcionalita).

I když toto vymezení zásad subsidiarity, proporcionality je dosti obecné, brání tomu, aby instituce Unie svou činností neomezovaly činnost nadnárodních orgánů a aby na sebe nestrhávaly větší díl moci, než je nezbytně nutné.

3. EVROPSKÝ PARLAMENT

Nejde o parlament s funkcemi obvyklými v demokratické zemi. Evropský parlament nemá totiž výlučnou a samostatnou legislativní pravomoc.Tato instituce se z převážně poradního shromáždění stala fórem s pravomocí v otázkách rozpočtu Společenství a v současné době je také podstatněji zapojena do legislativního procesu ES.

Evropský parlament vykonává tyto hlavní funkce :

1. Projednává a přijímá rozpočet Společenství připravený Komisí. Může odmítnout rozpočet jako celek a podílet se na jeho přípravě.

2. Účastní se legislativního procesu. Původně byly legislativní kroky s EP pouze konzultovány, avšak s definitivní platností rozhodovala Rada. I když je tento postup v některých případech nadále zachován, byly přijetím JEA v roce 1986 zavedeny procedury spolupráce (EP má možnost navrhovat úpravy, ale nemůže zabránit přijetí právního aktu Radou) a od roku 1993 má díky SEU z Maastrichtu také pravomoc spolurozhodování )EP nejen může navrhnout úpravy, ale i zabránit svým nesouhlasem přijetí právního aktu). EP má právo podávat připomínky a pozměňovací návrhy Radě, nemá však právo přímé legislativní iniciativy, tj. nemůže sám předkládat návrhy právních aktů. V případě rozporu mezi EP a Radou může Rada prosadit své stanovisko a odmítnout návrhy parlamentu, pokud je jednomyslná, ale EP může rovněž záporným stanoviskem podpořeným absolutní většinou jeho členů přijetí právního aktu v případech určených SES zamezit. Amsterdamská smlouva tyto postupy zjednodušuje (ruší proceduru spolupráce) a posiluje pravomoci (rozšiřuje použití procedury spolurozhodování, kterou zjednodušuje a urychluje).

3. Kontroluje činnost Komise, která ho musí průběžně informovat o své činnosti. Může také vyslovit Komisi nedůvěru dvoutřetinovou většinou odevzdaných hlasů a většinou všech svých členů . V tom případě by musela Komise odstoupit jako celek. S EP musí být rovněž konzultován výběr předsedy Komise, navíc schvaluje její složení.

4. Vytváří politické fórum pro jednání o otázkách celoevropského významu. V této souvislosti je EP předkládána každoročně zpráva Komise a zpráva předsednictví Rady o pokroku dosaženém v rámci EU.

5. Rozhoduje o přijetí nových členů Unie a mezinárodních závazcích ES. V těchto záležitostech nelze EP obejít a jeho rozhodnutí je konečné.

Evropský parlament zasedá ve Štrasburku. Má v současnosti 626 členů volených (od roku 1979) v přímých a všeobecných volbách v členských zemích na pět let. Stejně jako při hlasování v Radě jsou i při volbách do EP zvýhodněny menší země, u nichž na jeden mandát připadá menší počet voličů. Nejméně poslanců má Lucembursko – šest, kdežto Německo má poslanců 99. Poslanci nejsou seskupeni podle národností, ale podle politického zaměření, celkem do devíti poslaneckých klubů.

I když Maastrichtskou smlouvou bylo postavení EP posíleno, jsou jeho pravomoci nadále nesrovnatelné se situací parlamentů v demokratických zemích. Odborníci často mluví o demokratickém deficitu v rámci Společenství: rozhodování na úrovni Společenství nepodléhá kontrole národních parlamentů a tento nedostatek není plně vyvážen větší pravomocí EP. Určitou tendenci k nápravě tohoto stavu nabízí teprve Amsterdamská smlouva, i když ani ta nedává Evropskému parlamentu legislativní iniciativu a veškeré pravomoci odpovídající postavení národních parlamentů.

4. SOUDNí DVŮR

Evropský soudní dvůr (ESD) má sídlo v Lucembursku. Tvoří jej patnáct soudců (po jednom z každé země) ustanovených na šest let. K jeho základním úkolům patří, v případě sporu nebo nejasnosti, podat konečný, autoritativní a závazný výklad smluv a veškeré legislativy ES. Jeho výroky jsou závazné pro všechny členské země i pro jejich subjekty a není proti nim odvolání. Výroky ESD tak tvoří součást práva Společenství.

Při stížnosti členských vlád, podniků i jednotlivých osob na činnost institucí Společenství může ESD prohlásit rozhodnutí Rady nebo Komise za neplatné, pokud nebylo v souladu s legislativou Společenství. Nejčastějším žalobcem u Soudního dvora je sama Komise, která může obvinit členské státy z neplnění závazků nebo jejich porušování.

Vzhledem ke značné agendě a dlouhým termínům projednávání hospodářských případů bylo v roce 1989 rozhodnuto zřídit ještě Soud první instance, který projednává spory mezi podniky, hlavně stížnosti na porušení pravidel hospodářské soutěže. Soud první instance sídlí rovněž v Lucembursku, má rovněž patnáct soudců, po jednom z každé členské země, ale jedná v senátech po třech nebo pěti soudcích. Proti rozhodnutí Soudu první instance je možné se odvolat k ESD.