Státní zásahy v pohledu klasické a keynesiánské ekonomie

Setkáváme se s řadou odlišných názorů, což je dáno množství ekonomických škol. Nejvýznamnější a nejdiskutovanější spory jsou mezi klasickou ekonomií (počínaje S. Millem až po Friedmana - monetarismus) a keynesiánskou ekonomií. Je tomu tak zejm. proto, že tyto dva směry skrze svůj vliv na hospodářskou politiku ovlivňovali život milionů lidí.

Levé poltické strany jsou ovlivněny keynesiánstvím.

Podle toho, ke kterému směru se ten či onen politik hlásí lze předpokládat to, jaký bude mít postoj k řešení makroekonomických poruch, sociálním otázkám, nezaměstnanosti atd.

Pokud bychom hledali pole, ve kterém jsou názorové rozdíly největší, našli bychom ho v otázce míry státních zásahů do hospodářského života. Zjednodušeně lze říci, že zásadní spor mezi keynesiánci a klasiky spočívá v jejich hodnocení role trhu a zejména jeho schopnosti řešit makroekonomické problémy. Klasikové se stejně jako Adam Smith domnívají, že trhy fungují natolik dokonale, že jsou schopny zajistit jak mikroekonomickou, tak i makroekonomickou rovnováhu a vycházejí z předpokladů dokonale pružných mezd a cen. Na druhé straně keynesiánci nepopírají regulační schopnost trhu, ale poukazují na to, že rovnováha vzniklá hospodářstvím může nastat při hlubokém nevyužívání ekonomických zdrojů a že hospodářství po dlouhou dobu mohou provázet tak závažné problémy jako je masová nezaměstnanost a propad produktu se všemi jeho sociálními důsledky.

q - reálný produkt 15715ebk49rzv3l

v s čarou - potenciální produkt

Zásadní rozdíl mezi klasickým a keynesiánským pojetím je obsažen v rozdílném názoru na křivku agregátní nabídky. Pro klasickou ekonomii je charakteristická vertikální křivka A'S, která je totožná s potenciálním produktem a cenové hladině je absolutně nepružná. Rovnováhy kolik se bude vyrábět (průsečík AS a AD) je současně reálným produktem. Reálný produkt je totožný s potenciálním produktem.

Potenciální produkt je maximálně udržitelný bez inflace. Je to trvale udržitelná úroveň produktu.

Z tvaru a umístění křivky AS (klasikové) přímo vyplývá, že ekonomika vždy funguje při potenciální výši produktu a tedy při plné zaměstnanosti (vylučují nedobrovolnou nezaměstnanost). K tomuto předpokladu docházejí klasikové, protože předpokládají dokonale pružné mzdy a ceny. Pokud jsou dokonale pružné mzdy a ceny a stoupne agregátní poptávka, tak dojde k posunu (zvednou se všechny náklady, mzdy a podnikatelé nemají žádný důvod, aby objem svého výstupu měnili). Klasikové jsou typičtí tím, že neuvažují s reálným časem a říkají, že k reakci dojde okamžitě. Jakmile se zvedne AD, tak okamžitě zareagují mzdy, ceny, náklady a podnikatelé nebudou mít důvod, aby měnili objem své produkce (budou udržovat stejnou výši produktu). bz715e5149rzzv

Jestliže dojde ke zvýšení AD, okamžitě se přizpůsobí veškeré mzdy a ceny a podnikatelé nemají důvod měnit objem výstupů.

Jediným důsledkem zvýšení AD bude zvýšení cenové hladiny. Tento předpoklad platí i naopak (pro pokles AD). V tomto případě se opět produkt nezmění a všichni pracovníci, kteří jsou ochotni pracovat při vzniklých mzdových sazbách, práci naleznou.

Závěry pro hospodářskou politiku

1.Nikdy nedochází z makroekonomického hlediska k nevyužívání ekonomických zdrojů

2.Makroekonomická politika nemůže ovlivnit ani výstup ekonomiky, ani výši nezaměstnanosti, ale pouze cenovou hladinu a vnitřní strukturu reálného produktu.

Dá se říci, že klasikové považují státní zásahy za zdroj destabilizujících šoků, které hospodářství vychylují z rovnovážného vývoje, jenž je mu vnitřně vlastní. Za přípustné státní zásahy považují vytvoření jednoduchých, koherentních (vzájemně sladěných) a neměnných pravidel.

Zcela má být upuštěno od těch opatření, která jsou záměrnou reakcí na vzniklou situaci.

Pro keynesiánské pojetí je charakteristické, že se předpokládá možná dlouhodobá strnulost mezd a cen. Objem výstupu se pak může měnit v souladu s pohybem agregátní poptávky, neboť firmy mohou při nepružných mzdách a nákladech zvýšit svůj zisk zvětšením objemu produkce (křivka AS má vzestupný charakter). Dále je zřejmé, že hospodářství se může dostat do rovnováhy hluboko pod výši potenciálního produktu při neúplném využití zdrojů a dokonce při masové nezaměstnanosti.

Rovnováha je vždycky v potenciálním produktu a ten se rovná reálnému.

Zde se potenciální nerovná reálnému. Tomu odpovídá nízké využívání zdrojů a vysoká nezaměstnanost. Při potenciálním produktu se počítá zaměstnanost 94 %.

V ekonomice dle Keynese navíc neexistuje mechanismus, který by se v hospodářství k plnému využívání zdrojů vrátil. Mechanismus chybí, protože zde není žádný prvek, který by obnovil soulad úspor a investic.

Užití produktu

Y = C + S

Y = C + I

S = I

Y - produkt

C - spotřeba

I - investice

Z výše uvedeného vyplývá C/Y + S/Y = 1

Každá jednotka produktu se rozpadá na část určenou ke spotřebě a na část určenou k úsporám.

Užití přírůstku produktu

delta Y = delta C + delta S

Z výše uvedeného vyplývá: delta C/delta Y + delta S/delta Y = 1

Každá dodatečná jednotka produktu se rozpadá na část určenou k dodatečné spotřebě a část určenou k dodatečným úsporám.

C/Y - sklon ke spotřebě

S/Y - sklon k úsporám

I/Y - sklon k investicím

delta C/delta Y - mezní sklon ke spotřebě

delta S/delta Y - mezní sklon k úsporám

delta I/delta Y - mezní sklon k investicím

Máme např. 1000 dolarů: 600 na spotřebu, 400 na úspory.

Investice mohou vzniknout pouze jako odložená spotřeba (vezmeme to z úspor). Když se omezíme ve spotřebě, tak hospodářství umožňujeme investovat. Jediné, kde brát investice, je z úspor.

Je tedy z makroekonomického hlediska rozpad na spotřebu a investice (S = I).

Každý dolar (z 1000) se rozpadá na 60 centů na spotřebu a 40 centů na úspory

600/1000

400/1000

Tyto veličiny jsou současně sklonem ke spotřebě a sklonem k úsporám (ke spotřebě 0,6, k úsporám 0,4).

Máme 1000 dolarů a získáme přírůstek 100. 100 se nerozpadne na 6/4, ale bude se rozpadat 5/5 (budeme mít 50 na spotřebu a 50 na úspory). Celková výše spotřeb bude 650 a úspor 450.

Mezní sklon ke spotřebě (0,5) a mezní sklon k úsporám (rovněž 0,5).

Jestliže platí dva základní vztahy (C + S, C + I) musí současně platit S = I. Podle Keynese je rozhodnutí o úsporách na straně domácností, které spoří převážně dle výše svého důchodu. S rostoucím důchodem roste mezní sklon k úsporám. Keynes tento vztah nazývá základním psychologickým zákonem.

Rozhodnutí o investicích je na straně podnikatelů, kteří srovnávají dvě veličiny:

-očekávaný čistý výnos investice

-úroková míra

Jestliže očekávaný výnos není výraznější než úroková míra, mohou dát podnikatelé přednost držbě peněz a neinvestovat. To je základní důvod, proč agregátní poptávka se není schopna dostat na úroveň potenciálního produktu (domácnosti nespoří podle úrokové míry, podnikatelé srovnávají výnos a úrokovou míru - není mechanismus, který by to dal dohromady).

Nesoulad mezi úsporami a investicemi vede k mezeře v agregátní poptávce, kterou vnitřní mechanismy hospodářství nejsou schopny odstranit. Regulační roli trhu je proto třeba doplnit makroekonomickou stabilizací, která zajistí vyplnění mezery a obnovu optimálního využívání zdrojů.

Závěry pro hospodářskou politiku:

1.Ovlivňování ochoty podnikatelů investovat (zvyšování sklonu k investicím) prostřednictvím peněžní a úvěrové politiky, která zajistí nízkou úrokovou míru.

2.Využití státního rozpočtu pro vytvoření dodatečné efektivní poptávky (lidem dáme peníze ne jen tak, ale za nějakou práci).

3.Přerozdělení důchodů (ne, že to někdo někomu sebere) prostřednictvím fiskální politiky ve prospěch těch vrstev obyvatelstva, které mají vysoký sklon ke spotřebě (přerozdělí se důchody tak, aby se ztlumila sociální diference ve prospěch těch, kteří mají příjmy nízké).