Život Johna Maynarda Keynese

Angličan John Maynard Keynes je považován za jednoho z nejvýznamnějších ekonomů 20. století. Narodil se v roce 1883 a zemřel o 63 let později, tedy v roce 1946. Keynes byl profesorem národního hospodářství na cambridgeské univerzitě a mimo teoretické působení byl také úspěšným politikem a podnikatelem. Své ekonomické vzdělání nabyl na univerzitě v Cambridge. Tam ho mimo jiné učil také představitel neoklasické ekonomie A. Marshall.

Po ukončení studií pracoval jako státní zaměstnanec na ministerstvu a v roce 1908 přešel pracovat na cambridgeskou univerzitu, kde pak působil, ne však nepřetržitě, až do roku 1940. Po zanechání pedagogické činnosti byl až do roku 1946 členem rady státního sekretáře pokladu a vykonával funkci ředitele Anglické banky.

V roce 1945 byl Keynes hlavním zástupcem Velké Británie při sjednávání známé dolarové půjčky v USA. Za svou činnost byl v roce 1942 jmenován lordem z Tiltonu a v roce 1946 čestným doktorem cambridgeské univerzity. Mimo ostatní činnosti byl také redaktorem časopisu Economic Journal (1912-1945).

V roce 1944 vedl Keynes delegaci Velké Británie na mezinárodní měnové konferenci v Bretton – Woods. Právě pod jeho vedení a za významné spolupráce amerického diplomata H. D. Whitea byla vypracována dohoda, která vedla k vytvoření Mezinárodního měnového fondu, Světové banky a brettonwoodského systému měnových kursů. Bylo to poprvé v historii, kdy se státy dohodly na mechanismu regulace mezinárodního finančního systému. I přes změnu některých pravidel, přece jen se od roku 1944 něco změnilo, mají dnes nejdůležitější instituce navržené v Bretton Woods dokonce mnohem výraznější úlohu, než si tehdy mnozí lidé představovali. Právě tato konference vytvořila rámec pro řízení měnových kursů, který je známý jako brettonwoodský systém. Hlavním rysem, jímž se brettonwoodský systém lišil od zlatého standardu, byla možnost přizpůsobování měnových kursů, došlo-li k zásadní nerovnováze. Brettonwoodský systém byl tudíž pevným, ale přizpůsobitelným kursovým systémem.

Keynes samozřejmě také publikoval své názory a své učení v knižní podobě. Z jeho ekonomických prací jsou nejvýznamnější tyto: 17639mhp95gze3h

• The End of Laissez-Faire (Konec laissez faire) - vydáno v roce 1926

• A Treatise on Money (Pojednání o penězích) - vydáno v roce 1930

• The Means to Prosperity (Prostředky k prosperitě) - vydáno v roce 1933

• The General Theory Of Employment, Interest and Money (Obecná teorie zaměstnanosti, úroku a peněz) - vydáno v roce 1936 hz639m7195gzze

2. Vznik keynesismu

Ve třicátých letech dvacátého století došlo díky světové hospodářské krizi k vyvrácení nepravdivých až dogmatických představ o automatické regulaci trhu sebou samým (tzv. neviditelná ruka trhu). Zásadní převrat v ekonomickém myšlení, který měl obrovsky vliv na další vývoj, především tvorby hospodářské politiky vyspělých zemí, je spojen se jménem a dílem právě J. M. Keynese. Jeho učení a názory jsou nazývány keynesovskou revolucí v ekonomickém myšlení. Revolucí proto, že teoreticky zdůvodnil nevyhnutelnost státních zásahů do ekonomiky. Keynes tak vlastně popřel a kritizoval teoretické myšlení klasických a neoklasických teorií. V tehdejší době potřebné nové koncepce ekonomického myšlení měly být základem pro proticyklická opatření a dosažení plné zaměstnanosti. A právě keynesovy přístupy podstatně měnily tradiční představy o fungování ekonomiky.

3. Keynesova obecná teorie zaměstnanosti, úroku a peněz

Čím je dán objem zaměstnanosti v té které zemi? Toto je otázka, kterou si na počátku svého zkoumání Keynes položil. Dosavadní ekonomie považovala veškerou nezaměstnanost v podstatě za dobrovolnou. Keynes však připouští možnosti existence zaměstnanosti nedobrovolné, což právě zásadám tehdejšího ekonomického myšlení odporovalo. Keynesova teorie nezaměstnanosti vychází z toho, že cyklická a strukturální nezaměstnanost nejsou dobrovolné, nýbrž nucené a že jejich příčinou je samotný hospodářský mechanismus společnosti.

Keynes definoval pojem efektivní poptávka (viz kapitola 3.1.) a snažil se dokázat, že nezaměstnanost je právě jejím důsledkem. Efektivní poptávka vymezuje hranice rozsahu investic a tím i zaměstnanosti. “Obecný” charakter své teorie viděl Keynes v tom, že vysvětluje různé možnosti úrovně zaměstnanosti právě v závislosti na výši efektivní poptávky. Z toho tedy vlastně vyplývá, že počet lidí zaměstnaných je závislý na očekávané úhrnné efektivní poptávce.

1. Teorie tzv. efektivní poptávky

Keynes vychází z toho, že na velikosti národní důchod závisí poptávka po pracovní síle, tedy celkový objem zaměstnanosti. Proto je podle něj v každé ekonomice určit velikost národního důchodu. Národní důchod Keynese zkoumá ze dvou základních hledisek:

• jako úhrnná nabídka – to tehdy, když je zkoumán z hlediska původu, neboť vzniká z výdajů hospodářských jednotek ve výrobním procesu.

• jako úhrnná poptávka – to tehdy, když je pokládán za zdroj veškeré kupní síly

Právě pomocí těchto dvou hledisek (tedy úhrnné poptávky a úhrnné nabídky) Keynes vysvětloval vliv efektivní poptávky na zaměstnanost a národní důchod.

Efektivní poptávka je dána bodem, v němž se protíná křivka celkové poptávky s křivkou celkové nabídky. Tento pojem Keynes zavedl proto, aby vyřešil tento problém: k rovnováze mezi úhrnnou nabídkou a úhrnnou poptávkou může dojít jen při neúplné zaměstnanosti, ale celková koupěschopná poptávka společnosti nemusí být dostatečně velká, aby zabezpečila rovnováhu při úplné zaměstnanosti. Mezi dvě základní složky koupěschopné poptávky patří:

• poptávka po investicích (tzn. výdaje na investice)

• poptávka po spotřebních statcích - je limitována velikostí výroby, neboť na ní závisí objem důchodů

Národní důchod lze podle Keynese vyjádřit dvojím způsobem:

1. Y = C + S (národní důchod (Y) se součtem výdajů na osobní spotřebu (C) a na úspory (S), které tvoří přebytek nad osobní spotřebou)

2. Y = C + I (národní důchod představuje výdaje na pořizování spotřebních předmětů (C) a výdaje na investice (I))

Z těchto rovnic je možno vyvodit i určení úspor a investic, kde S = Y – C , ale rovněž

I = Y – C. Tedy platí že S = I. Podle Keynese působí investice a úspory jinak na velikost efektivní poptávky. Úspory efektivní poptávku zmenšují, naopak investice ji zvětšují. Proto se Keynes zaměřuje zvlášť na faktory, které ovlivňují výši úspor a faktory, které ovlivňují výši investic.

2. Sklon ke spotřebě (sklon k úsporám)

Keynes dospěl k závěru, že poptávka po spotřebních předmětech je přímo závislá na velikosti důchodu. Průměrný sklon ke spotřebě je tedy potom poměr celkové spotřeby (C) k celkovému důchodu (Y) a vypočítáme ho podle vztahu (C/Y). A co vlastně zjistíme, vypočítáme-li průměrný sklon ke spotřebě? Zjistíme, jak velkou poměrnou část důchodu společnost spotřebuje.

Analogicky lze také odvodit průměrný sklon k úsporám (S/Y). Tato veličina nám pak tedy ukazuje, jak velkou poměrnou část důchodu společnost spoří. Přitom musí platit, že C/Y + S/Y = 1.

Mimo průměrné sklony ke spotřebě a úsporám Keynes definoval také mezní sklony ke spotřebě a úsporám. Tyto veličiny by měly vyjádřit, jak se při určité úrovni změny národního důchodu rozpadá přírůstek důchodu na spotřebu a úspory.

Závislost růstu spotřeby na růstu důchodu je podle Keynese dána tzv. základním psychologickým zákonem. Podle tohoto zákona se tempo růstu osobní spotřeby s rostoucím důchodem snižuje, a naopak tempo úspor se zvyšuje. Tedy dochází k poklesu sklonu ke spotřebě a odpovídajícímu růstu sklonu k úsporám. V tom vidí Keynes největší problém, se kterým se společnost musí vyrovnat. V důsledku klesajícího sklonu ke spotřebě vzniká podle Keynese mezera v efektivní poptávce, která musí být vyplněna přírůstkem investic (tedy poptávkou po investicích). Proto investice považuje za klíčový faktor, na kterém závisí objem zaměstnanosti.

3. Sklon k investicím

Jak jsem již napsal, považuje Keynes za klíčový faktor zaměstnanosti investice a jejich objem. Velikost investic závisí podle Keynese na tom, jak silné jsou podněty pro toto investování, čili vlastně sklon k investicím (I/Y). A právě na sklonu k investicím pak závisí výše poptávky po investičních statcích.

Existují dvě, na sobě nezávisle, proměnné, na nichž závisí, zda budou podniky investovat:

• mezní efektivnost kapitálu - rozdíl mezi náklady spojenými s výrobou kapitálových statků a očekávanými čistými výnosy

• úroková míra - podle Keynese ovlivňuje mezní efektivnost kapitálu, protože je součástí výrobních nákladů investičních statků

4. Teorie investičního multiplikátoru

Keynesův investiční multiplikátor je koeficient, který vyjadřuje, jak velký přírůstek důchodu bude vyvolán určitým přírůstkem investic. Při jeho sestavování vycházel z aplikace tzv. multiplikátoru zaměstnanosti anglického ekonoma R. F. Kahna. Multiplikátor lze vyjádřit jako: k = 1 / (1 – DC/DY) nebo k = 1 / (1 – DS/DY). Základní složkou multiplikátoru je tzv. mezní sklon ke spotřebě (resp. mezní sklon k úsporám), na jehož velikosti závisí i velikost účinku multiplikátoru.

1. Keynesovy základy státně monopolistické hospodářské politiky

Keynes se snaží teoreticky zdůvodnit zásahy státu do ekonomiky. Jedná se o tzv. státní intervencionalismus. Podle Keynese musí stát pozitivně ovlivňovat úhrnnou efektivní poptávku k zajištění plného využití všech výrobních zdrojů společnosti. V této souvislosti musí stát k regulaci úhrnné efektivní poptávky ovlivnit především fungování nezávisle proměnných veličin (sklonu ke spotřebě, mezní efektivnosti kapitálu a úrokové míry), které mají vliv na objem výroby, a tím i na úroveň zaměstnanosti.

Hospodářskopolitické závěry, doporučované Keynesem, se týkají dvou hlavních forem státně monopolní hospodářské politiky:

• peněžní a úvěrové politiky (Keynes doporučuje státní zásahy vedoucí k ovlivňování úrokové míry, která má být udržována na co nejnižší úrovni. Proto navrhuje:

• zrušit zlatý standard - ten prý vede k přílišnému růstu preference likvidity a jeho zrušení by mělo vliv na její pokles

b) regulovat množství peněz v oběhu

• fiskální politiky - spočívá ve využívání regulativní funkce státního rozpočtu. Jde o vyrovnávání mezer v úhrnné efektivní poptávce, které jsou vyvolávány nadbytečnými úsporami, resp. nedostatečnými soukromými investicemi. Proto Keynes doporučuje:

• zvýšení státních investic - to buď organizací rozsáhlých veřejných prací, nebo vyvoláním podnětů k soukromým investicím různými státními zakázkami

• přerozdělení důchodů - ve prospěch skupin, které mají velký sklon ke spotřebě, tj. lidí s nejnižšími důchody. Tím měl být zajištěn růst efektivní poptávky. Keynes vystupoval proti nízkému sklonu ke spotřebě rentiérů, kteří velkou část svých vysokých důchodů přeměňují v úspory a nejsou stimulování žádnými podněty k investicím. To vedlo pak u Keynesových stoupenců k požadavku zavedení progresivní daňové soustavy.

• poskytování státních subvencí podnikům, kterým hrozí úpadek

 

2. Keynesovské modely ekonomického růstu

Keynes vycházel z hospodářské situace vzniklé v důsledku světové krize v letech 1929 – 1933. Proto smyslem jeho krátkodobé analýzy bylo najít prostředky, které by vedly především k překonání cyklických výkyvů ekonomiky. Neokeynesovci zkoumají příčiny vleklé stagnace, malých přírůstků národního důchodu, nevyužívání výrobních kapacit apod. a snaží se najít nástroje k ovlivňování tohoto nepříznivého stavu prostřednictvím dlouhodobé analýzy.

Základní otázkou, kterou řeší keynesovské modely růstu, je dosažení dynamické rovnováhy při plném využití všech výrobních zdrojů. Tyto teorie vycházejí zásadně z problému tvorby poptávky a hlavní pozornost věnují úloze investic. Míra růstu pak závisí na poměru mezi růstem národního důchodu a růstem investic. Tyto teorie vycházejí zásadně z problému tvorby poptávky a hlavní pozornost věnují úloze investic. Za rozhodující a jediný faktor růstu je považována akumulace kapitálu, vliv ostatních faktorů se vylučuje. Jedná se tedy o tzv. jednofaktorové modely ekonomického růstu. Jejich hlavními představiteli jsou stoupenci Keynesova učení, převážně jeho pokračovatelé a žáci. Mezi nejznámější patří R. F. Harrod, E. Domar, N. Kaldor, J. Robinsonová. Za základní a také nejjednodušší jsou obecně považovány modely Domara a Harroda.

5. Domarův model

Domarův model nebere v úvahu pouze důchodotvorný, ale také kapacitotvorný účinek investic. Domar tak ukazuje, že výrobní investice vytvářejí na jedné straně důchody a na druhé straně rozšiřují výrobní kapacitu. Na rozdíl od Keynese, který považoval zaměstnanost za funkci národního důchodu, vztahuje Domar určení úrovně zaměstnanosti k vzájemnému poměru národního důchodu a výrobní kapacity. Plné zaměstnanosti je tedy dosaženo při rovnosti národního důchodu (úhrnné poptávky) a výrobní kapacity (úhrnné nabídky). Aby se přírůstek poptávky vždy rovnal přírůstku nabídky, musí národní důchod a výrobní kapacita růst stejnou měrou. Jediným faktorem, který dosaženou rovnováhu neporuší, je podle Domara růst investic, které vzhledem ke své dvojaké úloze vytvářejí rovnoměrně nové důchody i novou výrobní kapacitu. Tedy přírůstek nabídky je zároveň kompenzován i přírůstkem poptávky. Proto jediným faktorem růstu může být růst investic.

6. Harrodův model

Předpokladem Harrodova modelu je stálý a neměnný podíl úspor na národním důchodu. Tzn. že úspory rostou stejným tempem jako důchody, takže se mezní a průměrný sklon k úsporám rovnají. Podíl úspor na národním důchodu označuje symbolem (s) a akcelerační princip v podobě kapitálového koeficientu symbolem (C). Harrodovy rovnice by pak měly vyjadřovat základní závislosti ekonomického růstu G = s/C. Míra růstu národního důchodu (G), která zabezpečuje rovnováhu mezi úsporami a investicemi, je určena vztahem podílu úspor na národním důchodu (s) a kapitálového koeficientu (C). Z toho pak vyplývá G*C = s.

1. Tři míry tempa růstu podle Harroda

1. zaručená míra růstu (G_w) - je určována úsporami a kapitálovým koeficientem, který je podnikateli dodržován, neboť je pokládán za optimální. Za této situace budou veškeré úspory přeměněny v investice.

2. přirozená míra růstu (G_n) - je dána růstem zaměstnanosti a technického pokroku; představuje plné využití všech výrobních zdrojů.

3. faktická míra růstu (G) – ukazuje skutečný růst, který se může odchylovat jak od přirozené, tak i zaručené míry růstu (avšak nemůže být vyšší než přirozená, která je maximální možnou mírou růstu).

1. Různé vztahové závislosti jednotlivých temp růstu a jejich projevů v ekonomice

G < G_w – úspory jsou větší než investice. Kapitálový koeficient se zvyšuje, to vede k poklesu investic a dalšímu neodčerpávání úspor. Vzniká nezaměstnanost a nadvýroba.

G > G_w – investice jsou větší než úspory. Projevuje se pokles kapitálového koeficientu, což vede k rozšiřování investic.

G_w > G_n – úspory nejsou plně přeměňovány na investice v důsledku chronického nedostatku pracovních sil. Jedná se o stav plné zaměstnanosti. Dlouhodobá deprese.

G_w < G_n – dochází k nadbytku pracovních sil, které nejsou využívány z důvodu nedostatku úspor. Investice dále porostou, což povede k dlouhodobému prohlubování nerovnováhy.

Ideální dynamická rovnováha je v případě G = G_w = G_n. To však není podle Harroda reálné.

3. Použitá literatura

M. Sojka a kol., Dějiny ekonomických teorií, VŠE Praha 1991

P. A. Samuelson, W. D. Nordhaus, Ekonomie, Praha, Svoboda 1995

Z. Sitárová, A. Kliment a kolektiv, Dějiny ekonomických teorií, Praha, Svoboda 1981