Makroekonomie - Globalizace

Žijeme v globální ekonomice, která není charakterizována pouze volným pohybem zboží a služeb, ale především volným pohybem kapitálu. Úrokové sazby, směnné kurzy a kurzy akcií v různých zemích jsou až intimně svázány, globální finanční trhy mají ohromný vliv na podmínky ekonomického rozvoje.

Globální kapitalistický systém je podporován ideologií zakořeněnou v teorii dokonalé konkurence. Podle této teorie mají trhy tendenci směřovat ke své rovnováze, přičemž rovnovážná pozice představuje nejefektivnější rozmístění zdrojů . Jakékoliv omezení volné konkurence překáží efektivnímu fungování tržního mechanismu, a tudíž by se vzniku těchto omezení mělo bránit. Tato teorie bývá označována jako laissez faire, ale používá se i výraz tržní fundamentalismus.

Globální kapitalistický systém je velmi výhodný pro finanční kapitál. Ten má naprostou volnost v rozhodování, kam zamíří za svým největším zhodnocením. Právě volnost finančního kapitálu vedla k rapidnímu nárůstu globálních finančních trhů . Kapitál, který v nich proudí, přináší řadu užitků . Nejde pouze o vzrůst produkční kapacity, ale také např. o zdokonalení výrobních postupů a další inovace. Podobně nepřináší pouze zvýšení bohatství, ale také nárůst svobody. Z těchto důvodů mezi sebou země soutěží o to, aby přilákaly a udržely co největší množství kapitálu. Zároveň ovšem snaha o vytvoření co nejatraktivnějších podmínek pro kapitál dostává přednost před ostatními sociálními cíli.

Celý oběhový systém však má hluboké vady. Pokud kapitalismus vítězí, pak i honba za penězi překonává všechny ostatní sociální zřetele. Uzavřené hospodářské a politické dohody nejsou v pořádku. Ještě počátkem padesátých let byly jak finanční trhy, tak i banky přísně regulovány na národní bázi. Existoval systém fixních směnných kurz ů a mnoho restriktivních omezení na pohyb kapitálu. Postupně dochází k liberalizaci trhů , je umožňován volný pohyb kapitálu a dochází k tomu, že v osmdesátých letech se např. cílem hospodářských politik USA a UK stává odstranění státního vlivu z ekonomiky a naopak umožnění plného fungování tržního mechanismu čímž proces globalizace definitivně odstartoval. 55562umf57ddg1t

Množství výhod, jimiž dnes disponuje finanční kapitál, již dosáhlo takového rozsahu, že se objevují obavy, zda multinacionální korporace č i mezinárodní finanční kapitál neznamenají nebezpečí pro suverenitu státu. V dnešní době si ovšem státy svou suverenitu nadále udržují, mají sílu zasahovat do ekonomiky, ale přesto se dostávají do tlaku globální konkurence. Jestliže vytvoří podmínky, které nebudou výhodné pro kapitál, bude mít kapitál tendenci ze země uniknout. Naopak, jestliže bude vláda držet mzdy na nízké úrovni a vytvářet pobídky pro investice ve vybraných odvětvích, může takovéto chování stimulovat akumulaci kapitálu v dané zemi. Globální systém tedy sestává z množství suverénních států , přičemž každý z nich má svou hospodářskou politiku. Každá z těchto zemí je individuálně vystavena mezinárodní konkurenci, nejenom v obchodě , ale i v oblasti kapitálu.

Mezinárodní obchod

Pro veřejnost je mezinárodní obchod nejhmatatelnějším důkazem globalizace světové ekonomiky. Podle objemu zahraničního obratu se svět po druhé světové válce stává stále více propojený a obchodní bariéry se snižují.

Převládá názor, že uvolnění obchodu bylo požehnáním. Obchodní růst znamená více exportu, a tím více pracovních příležitostí. Rozvíjí se také obchod s rozvojovými zeměmi. Chudší země např. vyrábějí jednodušší zboží jako oblečení, protože jim chybí školená pracovní síla. Kritikové ovšem tvrdí, že obchod se zeměmi, kde jsou nižší mzdy, je neférový, protože ochuzuje vyspělé země o pracovní místa. Všeobecně se tvrdí, že toto je jeden z faktorů snižování mezd nekvalifikované pracovní síly v USA v poměru k práci kvalifikované. md562u5557dddg

Většina obchodů ve skutečnosti probíhá mezi země mi, které nemají příliš různé náklady. Například největším partnerem USA je Kanada. Jiným příkladem je např. trh s automobily mezi evropskými zeměmi, přičemž se spíše odráží spotřebitelské preference než náklady. Vlády ovšem stále ještě často zasahují a ochraňují domácí průmysl a zemědělce před zahraniční konkurencí. Potíž je v tom, že mnohé země stále přemýšlejí o otevření svých trhů jako o ústupku, který musí udělat z donucení, nikoliv jako o něčem co jim přinese užitek. I USA a Evropská unie, které stály v čele prosazování obchodní liberalizace, stále vytvářejí skleníkové efekty pro určité segmenty z obavy, aby se neuškodilo jejich pracovníkům. Navzdory tomu je světový obchod volnější než kdy dříve. Začalo otevírání nejvíce chráněných sektorů – zemědělství a textilu. Pravidla byla rozšířena i na obchod službami a týkala se ochrany zahraničního duševního majetku jako patentů a copyrightu a nově se přistoupilo k řešení sporů .

Toto je ovšem spíše informativní a zjednodušený pohled na význam globalizace a její vliv na mezinárodní obchod. Veškeré procesy v dnešním globálním světě jsou ovšem příliš propojené a vzájemně se ovlivňující. Přinášejí spoustu dosud nezvyklých jevů a problémů spojených s postupem globalizace ve světě a stále nachází jak své příznivce tak i odpůrce.

V dalších kapitolách uvedu některé z aspektů , které jsou spojovány s globální ekonomikou a mají zásadní vliv na její další vývoj.

Tok kapitálu

Nedá se například hovořit o spravedlnosti na mezinárodních finančních trzích. Zemím ležícím na periferii nezbývá nic jiného než doufat, že přínosy plynoucí z toků kapitálu v dlouhodobém horizontu převáží nad negativy. Vystoupit ze zaběhlého systému v podstatě nemohou.

Obecně platí, že věřitelé se dokáží v mezinárodních dlužnických krizích pohybovat mnohem lépe než dlužníci. Mají možnost různě upravovat podmínky svých půjček, například délku jejich trvání, ale zároveň se nikdy nevzdávají svých požadavků .

Postup uplatňovaný věřiteli na mezinárodní scéně je v ostrém kontrastu s jejich chováním v dlužnických krizích v rozvinutých zemích, ve kterých procedury spojené s bankroty směřují k ochraně dlužníků . Americké banky ztratily mnohem více svých peněz v domácích krizích v letech 1985- 1989 než v mezinárodní dlužnické krizi v roce 1982.

Je tedy evidentně viditelná relativní imunita věřitelů v rámci mezinárodního finančního systému. Rizika, jež mezinárodní věřitelé podstupují, nejsou natolik velká, aby je odradila od nesolidních praktik. Takto vzniklá asymetrie je základním zdrojem nestability celého systému. Je však i zdrojem soudržnosti, neboť veškeré finanční a politické tlaky směřované na dlužnické země způsobují, že je pro n ě velmi obtížné ze systému vystoupit. Pro chudé země je z hlediska budoucího ekonomického vývoje být atraktivní pro zahraniční kapitál, tudíž je pro ně výhodnější zůstat na periferii, než stát mimo.

Ačkoliv karty jsou rozdány výhodněji pro kapitál, tak země , které byly schopny přilákat zahraniční kapitál, neudělali nic tak špatného. Asie se nacházela ( 1998) uprostřed těžkých krizí, ale krize přišly po období ekonomického růstu. Po tzv. mexické krizi ( 1994) došlo v Latinské Americe k silnému přílivu kapitálu, zejména do bankovního sektoru, což posléze znamenalo reálný ekonomický růst. Dokonce i Afrika vykazuje některé znaky oživení. Vznik krizí a jejich dopad na mnohem širší finanční trhy je tedy dalším znakem globálního kapitalismu.

Měnové krize

V posledním desetiletí došlo ve světě k několika měnovým krizím, které otřásly důvěrou mnoha ekonomů i politiků v racionalitu globálních finančních trhů . To, že došlo ke značné liberalizaci kapitálových toků a že se s mnoha měnami začalo volně obchodovat na světovém měnovém trhu, umožňuje rozvíjejícím se ekonomikám financovat svůj růst s pomocí zahraničního kapitálu. Zároveň to však zakládá možnost měnových krizí. Měnové krize nevznikají náhodně . Jejich příčiny musíme hledat v hospodářské politice vlád, které dopustily, aby jejich banky požívaly státní garance a které udržovali pevný kurz svých měn.

Pravděpodobně největší krize byla v jihovýchodní Asii v roce 1997. Vysoké úrokové sazby a stabilní kurz “zavěšený” na americký dolar byly příčinou toho, že zahraniční investoři nepociťovali riziko spojené s použitím asijských měn. Příliv kapitálu proudil přes tamní banky. Banky přitom požívaly implicitní státní garance a logickým důsledkem byly půjčky na spekulativní a vysoce rizikové investiční projekty. Ceny aktiv v důsledku toho šplhaly do nereálných výšek a v okamžiku ztráty důvěry investorů v tato aktiva se jich začali zbavovat a převádět kapitál z těchto měn do dolarů . To znamenalo odliv zahraničního kapitálu a následující hospodářskou recesi.

Vlády těchto zemí se tolik snažily přilákat zahraniční kapitál, že mu uměle snižovaly rizika. Implicitní záruky za pevnost domácích bank a umělé udržování stabilních kurzů tamních měn vedly k podhodnocení rizika investování do těchto ekonomik a nadhodnocení jejich měn. Nešlo ani tak o selhání finančních trhů jako spíše o selhání politiky, která vytvářela iluzi. Když se iluze rozplynuly, krize byla nevyhnutelná.

Volný obchod ?

Hodně diskutovanou otázkou je vliv nadnárodních koncernů na existenci menších podniků

a jejich životaschopnost při nerovných podmínkách hospodářské soutěže. To, že pro rozvoj globalizace je nejvhodnější, aby státy co nejméně zasahovali do chodu hospodářství zvýhodňuje globálně působící firmy, které díky své velikosti mohou dočasně nasadit nízké ceny a tím zlikvidovat drobnou konkurenci v dané zemi a pak ovládnout její trh. Tím, že země se v investičních pobídkách snaží přetrumfnout jedna druhou se neustále ekonomické podmínky pro globálně působící firmy změkčují a tím zvýhodňují oproti malým firmám. Pět set největších nadnárodních společností se svými dceřinnými podniky dodává na trh téměř dvě třetiny všech výrobků a služeb. Sloučením a násilným převzetím firem vznikají obrovské monopoly, které vydávají obrovské sumy peněz na další a další fůze, aby mohly lépe ovládnout trhy a zvýšit zisky.

Síla a moc globálních koncernů je zatím omezována pouze z politických kruhů . Že to nemusí být v budoucnu překážka, a že si tedy koncerny nakonec budou diktovat co chtějí, můžou potvrzovat slova finančního šéfa společnosti DaimlerChrysler Manfreda Gentze. Ten v dopise adresovaném spolkovému kancléři Gerhardu Schröderovi mimo jiné napsal, že pokud nebude v rámci daňové reformy nalezena “rozumná úprava”, mohly by koncernové centrály své závody a sídla přemístit do zahraničí. Tím by byly ztraceny tisíce pracovních míst.

Je tedy otázkou zda existence globálních koncernů je konkurencí malým firmám a zda vůbec v budoucnu umožní existenci menších podniků . Jejich existencí by se zachovaly dle mého názoru přirozenější a pro volnou soutěž jediné možné podmínky.

Hospodářské sankce

Na prví pohled se zdá, že téma hospodářských sankcí není až tak důležitou částí jevů spojovaných s globalizací, ale je jedním z prvků který jej provází a má určitě vliv jak na ekonomiku země “trestané” tak i “trestající”. Statistiky potvrzují, že z historického hlediska se hospodářské sankce příliš neosvědčily, pokud jde o cíle, k jejichž naplnění byly přijaty. Podle americké nadace The Heritage Foundation u sankcí přijatých po roce 1973 klesla míra účinnosti pod hranici 25%. Nejčastěji se k jednostranným hospodářským sankcím uchylovaly Spojené státy americké.

V letech 1993 – 1996 podepsal prezident Clinton více než 60 zákonů a vládních na řízení, jejichž cílem bylo jednostranně sankcionovat téměř čtyři desítky zemí, které představovaly kolem 35% světové populace a směřovala do nich téměř pětina amerického vývozu. Sankce zahrnovali nejen zákaz dovozu a zastavení technické pomoci, ale i zmrazení přímých investic amerických subjektů . Americká Národní asociace výrobců (The National Associacion of Manufacturers) zveřejnila vlastní analýzu a v ní tvrdí, že tyto sankce za poslední čtyři roky způsobili americkým výrobců m a exportérům celkem ztráty v hodnotě ročního vývozu Spojených států .

Veřejně udávané důvody k sankcím nepůsobí příliš věrohodně , neboť důvody většinou humánní jsou zpochybňovány evidentními zájmy o využití nerostného a ekonomického potenciálu daných zemí, či důležitost zemí z hlediska udržení současných poměrů v oblasti zemí využitelných. Tím by se ovšem zpochybnilo i místo skutečného vzniku sankce, přičemž by se z politických kruhů přesunulo do prost ředí globálních koncernů , vývozců a investorů jimž zjevně o žádné humánní cíle nejde. Co se týče malé účinnosti sankcí je otázkou, zda postupující globalizace neumožní vznik takových podmínek, že bude možné rozvíjející se ekonomiku (zvláště u dosud ekonomicky slabších zemí) těmito sankcemi doslova zničit.

Závěr

Vzhledem ke složitosti celého procesu globalizace není v současné době v možnostech člověka jednoznačně určit klady a zápory celého procesu, který se svou komplikovaností, provázaností a lavinovitostí svých dopadů vymyká z kontroly a spíše své jednotlivé aktéry pohlcuje. Tento proces ovšem není možné zastavit neboť dopad globalizace není zřejmý jen v oblasti ekonomiky a mezinárodního obchodu. Svět se stal příliš vzájemně propojeným a rozvoj internetu to jen potvrzuje. Stírají se rozdíly dané národními odlišnostmi. Došlo ke změně hodnot z tzv. tradičních na hodnoty spojované většinou s penězi. Jsme zahrnováni příliš velkým množstvím informací, deformováni jimi a naše názory měněny k obrazu médií. Dostáváme se do světa v němž převládají technologie nad lidskostí a city a sami se v soukolí technologií odlidšťujeme. Nebyla vědecko- technická revoluce krokem vedle a nesměřujeme k zániku? Není globalizace posledním z hřebíčků do rakve?

Použitá literatura :

Ekonom – ročník 1998 , č .4, 24

Ekonom – ročník 1999 , č .23, 27, 35, 39- 43