|
Hospodářská politikaHospodářská politikaHP státu je nejčastěji definována jako konkrétní jednání státu, kt. je ovlivňována hosp. situace v širokém národním měřítku. Reálná HP není nikdy dokonalým převtělením teoretické koncepce. Spíše jen přebírá některé její podněty a sama má jednak určitou setrvačnost, jednak pragmatickou orientaci, kt. jí nedovoluje dbát na „koncepční čistotu“. Žádnou HP proto nelze označit za čistě neokonzervativní, keynesiánskou apod.
Dlouho převládal názor, kt. se dá označit jako normativní ekonomické teorie. Podle ní by vrcholným cílem HP státu mělo být dosažení maxima společenského blahobytu a tomuto cíli by měla být podřízena volba nejúčinnějších nástrojů. Dnešní posun v názorech na tvorbu cílů HP spočívá v opuštění normativní teorie. Je přijat realističtější předpoklad, stát tvoří svou HP na základě střetu názorů pol. stran a lobby, byrokracie a reakce na konkrétní hosp. situaci. … (divné – nepíšu! STR. 64-66)
Ekonomická stabilita, růst a zaměstnanost Existují 4 základní cíle tzv. stabilizační politiky:
Naplnění všech cílů se navzájem vylučuje – „magický čtyřúhelník“ (čím větší plocha, tím úspěšnější stabilizační politika). Neokonzervativní typ HP proto sleduje pouze 2 hlavní cíle: cenovou stabilitu a vysokou zaměstnanost (stav s přirozenou mírou nezaměstnanosti). Rovnováhu plat. bilance je třeba udržovat jen jako prostředek pro zabezpečení těchto cílů a za dostatečný hosp. růst je považován ten, kt. odpovídá přirozené dynamice hospodářství při plnění cílů.
Dílčí HP
Finanční vztahy, kt. se účastní jako jeden ze subjektů ústřední nebo místní státní orgány, označujeme jako rozpočtové (fiskální) vztahy. SR vystupuje jako centralizovaný fond peněžních prostředků, kt. vytvářejí, rozdělují a užívají státní orgány. … (str. 71-72)
Deficit SR je rozdíl mezi celkovými výdaji a příjmy z daní. Je kryt půjčkami od jiných subjektů: domácích i zahraničních obchodních bank, výrobních podniků, jednotlivců ap. Výpůjčky vznikají prodejem státních CP (zejména obligací) – tato činnost má úzkou souvislost s monetární politikou, zejména s operacemi na volném trhu. Významným zdrojem krytí deficitu jsou i vzájemné půjčky mezi stát. orgány (např. z přebytků sociálních fondů). Opakovanými deficity SR v jednotlivých letech vzniká a narůstá státní dluh. Rozlišujeme DEFICIT (veličina toku – za daný rok) a STáTNí DLUH (veličina stavu – v daném okamžiku). Státní dluh zpětně zvyšuje potřebný rozsah příjmů SR, neboť vzniká nutnost úhrady úroků ze státního dluhu, splácení části dluhů a hrazení nákladů dluhové služby.
SR jako nástroj HP Keynesiánci: „Poptávka je nedostatečná.“ Ve vyspělém tržním hospodářství je zabudována tendence ke vzniku nedobrovolné nezam., kt. je způsobena tím, že nedostatečná poptávka nezajistí realizaci takového objemu nabídky, kt. by plně využíval disponibilních prac. sil. Výdaje soukromého sektoru nejsou schopny vytvořit dostatečně vysokou poptávku po nabídce schopné zaměstnat všechny prac. zdroje. Chybějící poptávka musí být proto suplována státními výdaji. Protože se tato situace vyskytuje v hosp. pravidelně v cyklech, má mít SR zároveň anticyklickou stabilizační funkci.
Ke zmírnění nebo neutralizaci výkyvů je nutné vytvářet odpovídající kvantitativní poměr mezi příjmy a výdaji SR a dynamikou GNP. Z toho plyne charakter rozpočtové politiky:
Tento poměr je výsledkem automatického kolísání příjmů a výdajů podle konjunkturního cyklu a dále záměrných změn, kt. v příjmech a výdajích SR schvaluje parlament.
Vestavěné stabilizátory Automatické změny příjmů a výdajů SR při měnící se konjunktuře závisí na pravidlech daňového systému a na pravidlech pro výplatu konjunkturně podmíněných TR plateb (např. podpora v nezaměstnanosti). Při relativně stabilní cen. hladině se v konjunktuře automaticky zvedají příjmy z daní a klesají TR platby, v krizi je tomu přesně naopak.
Pokud jde o automatické kolísání TR plateb (např. podpor v nezaměstnanosti), je zřejmé, že v krizi působí jejich zvyšování automaticky stimulativně na poptávku a tím protikrizově. Automatické kolísání daňových příjmů působící proticyklicky je dosaženo progresivní důchodovou daň. sazbou. Její proticyklické působení spočívá v tom, že v konjunktuře při rostoucím nominálním i reálném důchodu brutto roste daň rychleji než důchod a proto DI po zdanění, představující potenciální poptávku, je na svém vzestupu relativně bržděn. V krizi se naopak daňové břemeno snižuje rychleji než klesá nom. i reál. brutto důchod, čímž se zbržďuje pokles důchodu po zdanění a tím se tlumí pokles koupěschopné poptávky. Takovýto daňový systém pak působí v konjunktuře automaticky restriktivně a v krizi automaticky expanzivně.
Při určité daňové progresi může při krizovém poklesu reálného důchodu brutto být poptávka tvořená DI po zdanění dokonce vyšší než před krizí. Tuto ideální situaci znázorňuje graf. Vidíme, jak při progresivním zdanění za předpokladu nižšího (krizového) nominálního důchodu je po odečtení daně zbývající DI vyšší než jaký je při vyšším (konjunkturním) nom. důchodu.
linie 100% zdanení
x = absolutní cástka dan. bremene
krivka progres. zdanení
x
krizekonjunktura nom. duchod
Vestavěné stabilizátory zaručují, že rozpočtová politika je v konjunktuře automaticky restriktivní a v krizi expanzivní. Celý mechanizmus má však jeden háček. Uvedené působení funguje pouze za podmínky stabilní nebo alespoň relativně stabilní cenové hladiny. Není-li splněn tento předpoklad, pak proticyklický efekt progresivní daňové sazby mizí a mění se ve svůj opak – v efekt procyklický. To je případ stagflace, při níž reálný důchod klesá, ale zároveň roste cenová hladina Jestliže míra inflace je výrazně vyšší než pokles reálného důchodu, dochází k tomu, že přes pokles reálného důchodu se nominální důchod zvyšuje. Tím se plátci daní posunují do vyšší důchodové skupiny s vyšší daňovou sazbou. Místo toho, aby se pokles DI po zdanění zbrzdil či dokonce zcela kompenzoval, ještě se zrychluje. Progresivní daně tak ještě více prohlubují krizi – tento efekt se nazývá taxflace.
Záměrná (diskrétní) opatření Patří sem například změny výdajů na obranu, dotace, zvýšení či snížení poplatků za výkony stát. správy apod. – nejsou automaticky podmíněny konjunkturní situací, ale závisí na rozhodnutí vlády.
Crowding-out effect ® ® ® vytěsnění
Tento vedlejší účinek rozpočtové politiky může narušit a dokonce zcela neutralizovat stimulativní efekty expanzivní HP. Na jedné straně se sice zvyšují výdaje SR a roste spotřebitelská i investiční poptávka soukromého sektoru, na druhé straně vede odčerpání prostředků ze soukromého sektoru státním zadlužením k růstu úrokové míry, v důsledku čehož se snižují soukromé investice (i část spotřebitelských výdajů citlivých na ∆ úrok. sazby).
SR a inflace Rostoucí státní zadlužení vykonává tlak na nezdravou peněžní politiku. Rostoucí inflace vede k omezování růstu peněžní masy. Od rozpočtové politiky se vyžaduje, aby napomáhala protiinflačnímu úsilí monetární politiky omezováním výdajů SR a snižováním vnitřního stát. dluhu. Do popředí se dostává požadavek vyrovnání salda SR. V zájmu vyrovnaného SR je požadováno, aby byla opuštěna kr. anticyklická orientace keynesiánského typu a aby se rozpočtová politika orientovala na dlouhodobé cíle. Jako součást této orientace byl specifikován zvláštní cíl: minimalizovat strukturální deficit SR. Tím rozumíme tu část záporného salda SR, kt. je vyvolána dl. expanzivním charakterem předchozí HP. Kdybychom totiž předpokládali ve SR jen působení automatických změn, pak by jejich systém musel být vybudován tak, aby konjunkturně podmíněný deficit v krizi byl vykompenzován konjunkturně podmíněným aktivem v konjunktuře. Dl. by se tak měl tedy expanzivní a restriktivní efekt automatických změn neutralizovat a vést v delším období k vyrovnanému SR. Vnáší-li ale záměrná opatření do SR dlouhodobě převažující expanzivní stimuly, zákonitě roste deficit SR. A ta část deficitu, kt. vzniká jako důsledek expanzivně orientovaných záměrných opatření, u nichž nelze v budoucnu očekávat, že budou vykompenzována restriktivně orientovanými záměrnými opatřeními, jak je to možno očekávat u automatických změn, tvoří právě onen strukturální deficit, kt. je třeba minimalizovat.
Daně a ek. růst Ekonomie strany nabídky dokazuje škodlivost rostoucího daň. zatížení pro ek. růst. Argument proti politice rozsáhlého zdanění zformuloval Arthur Laffer (podpořil jím Reaganovu politiku snižování daní). Podle něj triviální pravda, že vyšší daň. sazby zajišťují státu vyšší daň. příjmy, platí jen do urč. bodu (M). Další zvýšení sazeb vede k tomu, že ek. subjektům se přestává vyplácet ek. aktivita (krajním případem je 100 % zdanění důchodů, kt. by zastavilo jakoukoli činnost). Při omezené výrobě (a důchodech) stát nakonec získá celkově menší daň. výnos.
M x
x = výnos z daní
dan. sazba
Lafferova krivka
Monetární politika působí na zaměstnanost a cen. hladinu prostřednictvím svého vlivu na úrok. míru a na množství peněz v oběhu. Úroková míra ovlivňuje zaměstnanost prostřednictvím svého působení na investiční aktivitu. Reálné investice jsou totiž výsledkem podnikatelských rozhodování o výhodnosti různých forem zhodnocení existujících úspor. V tomto rozhodování hraje hl. roli poměr mezi mezní efektivností investic a dl. úrokovou mírou. Je-li mezní efektivnost výrazně vyšší než úrok. míra, jsou úspory investovány (® je-li o málo vyšší či nižší ® úspory jsou ponechány k zúročení na vkladech). Z této logiky plyne možnost ovlivňovat investiční proces a tím i dynamiku zaměstnanosti regulací úrok. míry. Úroveň tržní úrok. míry závisí v prvé řadě na poměru mezi nabídkou úvěru a poptávkou po něm. Do spontánního utváření tohoto poměru vstupuje stát prostřednictvím nástrojů, kt. ovlivňuje objem úvěr. zdrojů bank. sektoru. |
