Metody zkoumání podnikového hospodářství

- teorie poznání

Teoretická věda – cílem je poznání jsoucna (nezaměřuje se na určitý účel), možnost jednoznačného přiřazení k PEKu nebo ne.

Aplikovaná (praktická) věda – cílem poznání je

1. popsání

2. zhodnocení empirických zjištění rozhodovacích procesů

3. vývoj nových základů pro rozhodování – vytvoření průběhu podnik. procesů se zřetelem na jediný vrcholový cíl

1. existencionální stránka a její metody – to, co je

1. abstrakce – myšlenkové oddělení nepodstatných jevů

2. indukce a dedukce – indukce je spjata s existencionální stránkou, dedukce s logickou

indukce – vyvozování obecného závěru na zákl. mnoha poznatků o jednotlivosti

dedukce – typické východisko je statistické zpracovaní a zhodnocení dostatečného počtu souboru

- takový způsob myšlení od obecnějších soudů přicházím k méně obecným

3. analýza a syntéza – na základě analyticko (pohled na jednotlivé části systému) – syntetického (pohled na celek) postupu

4. statistika

5. matematika a od ní odvozené metody (mat. programování, ekonometrie)

Druhy analýz

1. klasifikační – jako syntetická, jako analytická

2. vztahová – zda existence nebo vývoj určitého jevu souvisí s existenčním vývojem jevu jiného

3. kauzální – analýza příčin, neobyčejně důležitá, nezkoumá dynamiku, ale je vliv vnějších činitelů

Použití:

1. potvrzujeme jistou pracovní hypotézu

2. když odhalujeme nebo konkretizujeme již známé vztahy

4. systémová - probíhá ve 3 etapách

1. definování systému – volení prvků, vymezení vztahů mezi nimi, vymezení okolí a zobrazení tohoto systému grafickým modelem

2. analýza vlastností systému – hledáme vazby mezi vstupy a výstupy (jednotlivými prvky), provádíme kontrolu správnosti, úplnosti a celé konstrukce systému

3. návrh na změnu zdokonalení nebo opravy systému

2. logická stránka a metody použití – to, co by mělo být

1. Modely hospodářské – všechny hosp. modely mají charakter pracovní hypotézy a jsou používány k vysvětlení reálných souvislostí, které nelze postihnout empirickou indukcí

2. verifikace – ověření správnosti

3. falzifikace – úplné vyvrácení

Modely mohou

1. popisovat

2. vysvětlovat a pomáhat rozhodování

3. mohou navíc obsahovat i návody pro optimální rozhodování

Modely jsou

1. popisné

2. vysvětlovací – souvisí s předpovědí (modely prognózovací)

3. rozhodovací – pracují s více proměnnými, počítají s předpoklady do budoucna – podle toho rozlišujeme

• deterministické – určení, výsledek se dostaví s úplnou jistostotou

• stochastické – rozhodování s rizikem

• modely her – nelze pro ani jednu z proměnných určit žádnou pravděpodobnost, pracují za nejistoty

Model zůstane vždy modelem, je velkým pomocníkem, ale je to jen model.

2. Výrobní faktory a cílové chování podniku

Cílové chování podniku

Cíl podniku:

• uspokojení cizích potřeb

• zisk

2 hlediska:

• kvalitativní – cílem je trvalá prosperita a růst bohatství

• kvantitativní – bohatství a prosperita by se měla kvantifikovat, spjato s maximalizací zisku, maximalizovat zisk ne – je důležitá míra zisku (rentabilita), firma si musí stanovit hranici minimálního zisku, pod kterou by neměla klesnou a která zajišťuje prosperitu

Členění cílů (zda jsou spjaty s penězi nebo ne)

1. monetární – zisk, obryt, platební hotovost – vždy ekonomické,

2. nemonetární

• ekonomické – snaha o zvýšení tržního podílu,

• mimoekonomické snížení zatížení životního prostředí,

Druhy cílů

1. pořadí cílů (strom cílů) – na určení se používají syntetické nástroje,

2. velikost cílů – míra dosažení cílů

• omezené – dosažení předem stanovené hodnoty,

• neomezené – maximalizace nebo minimalizace Þ efektivnost = vstupy/výstupy

3. vztahy mezi cíly

• komplementární – dojde-li ke splnění cíle 1, splní se i cíl 2

• konkurenční – dosažení ­ stupně jednoho cíle vede ke ¯ stupně druhého cíle

• protikladné – realizace cíle 1 vylučuje realizaci cíle 2

• indiferentní (netečnost)

4. časová dimenze

• krátkodobé - trvalé- statické

• střednědobé- přechodné- dynamické

• dlouhodobé

Vrcholovými cíli zisku se stávají ukazatele míry zisku

Podnikové řízení

• výsledkem řídící a organizační práce je kombinace výrobních faktorů

Pracovní výkony

• dispozitivní činnosti

• výkonné

řízení – proces, kdy subjekt řízení působí na objekt řízení

Podnikové výrobní faktory

• elementární

• výkonná práce,

• HIM,

• materiál,

• dispozitivní

• vedení – originální

• plánování

• organizování derivativní

• dohled

Vedení – originální činnost, spočívá v přípravě a příjímání rozhodnutí, vydávání příkazů a rozhodování, je spjata výhradně s rozhodovací pravomocí, je spjata se soukromým vlastnictvím, derivativní – rozhodovací pravomoc je omezena příkazy

Dispozitivní práce - manager, výkonná práce – sekretářka

Podnikové řízení je součástí podnikových výrobních faktorů a představuje tzv. dispozitivní práci (faktor), který určuje využívání elementárních VF. Jeho funkcemi jsou vedení, plánování, organizování a dohled.

3. Majetek podniku

Majetek podniku – jeden z elementárních výrobních faktorů podniku

Majetek podniku – souhrn všech věcí, peněz, pohledávek a jiných majetkových hodnot, které patří podnikateli a slouží k jeho podnikání. Všechno, čím podnik disponuje k zajištění předmětu svého podnikání.

Majetek (aktiva) rozdělujeme na:

• dlouhodobý (investiční, stálý), který slouží podniku dlouhou dobu, postupně se opotřebovává a tvoří podstatu majetkové struktury,

• krátkodobý (oběžný) majetek, který je v podniku přítomen v různých formách a je neustále v pohybu. Oběžný majetek se obrací velmi rychle. Čím rychleji se obrací, tím přináší větší zisk.

Při rozhodování o struktuře a výši majetku musíme brát v úvahu zejména podnikový výkon (tržby), cenu majetku a stupeň využití majetku.

Výše IM dále závisí na:

• předmětu podnikání – odvětví a typ podniku,

• strategii podniku,

• výši kapitálu (finanční politika)

Musíme brát v úvahu také likvidnost jednotlivých složek majetku, která je předpokladem finanční rovnováhy podniku. Likvidnost majetku znamená, jak rychle je podnik schopen přeměnit tento majetek na peněžní prostředky. Logicky z toho vyplývá, že nejméně likvidní majetek jsou budovy a nejlikvidnějším majetkem jsou peníze.

Stalý, investiční majetek

Stálý majetek slouží podniku dlouhou dobu, nespotřebovává se najednou, ale postupně se opotřebovává, přenáší svou hodnotu ve formě odpisů do nákladů. Rozhodování o jeho pořízení je jedním z nejdůležitějších strategických rozhodnutí Þ slouží podniku dlouho.

Dělí se na:

• hmotný investiční majetek (HIM),

• nehmotný investiční majetek (NIM),

• finanční investice.

Hmotný investiční majetek

problémem je otázka oceňování

• cena pořízovací

• cena zůstatková – informuje nás o opotřebení – jak staré je výrobní zařízení

Podnik mládne nebo stárne. Jestliže budeme mít starý podnik, nejsme schopni mít vysokou produktivitu práce – menší konkurenceschopnost; musíme brát v úvahu i morální opotřebení, nejen fyzické.

výše odpisu – zdroj volných peněžních prostředků (nejjednodušší cash-flow Þ zisk+odpisy); podnik může být ztrátový, ale přesto platebně schopný

Nehmotný investiční majetek – tvoří za úplatu získaná různá oprávnění jako jsou patenty, licence, autorská a vydavatelská práva, dále software, obchodní značka firmy…

Finanční investice

• dlouhodobé

• krátkodobé

Rozhodovací proces – o výši a struktuře IM a oběžného majetku, má být taková, aby podnik zajistil cílové chování

Výše IM – ověříme si možnosti na trhu, své cenové možnosti, z toho kolik budeme vyrábět Þ výběr IM a struktury IM.

Oběžný majetek

• nemusí ho být v podniku tolik

• je v podniku v různých formách (ve věcné podobě jako suroviny, materiál apod., v peněžní podobě jako peníze, pohledávky, CP), při čemž jedna forma přechází v jinou (za peníze suroviny, ty ve výrobky – pohledávky – peníze). Čím rychleji se obrací, tím větší přinese zisk – zjišťování pomocí ukazatelů aktivity.

Optimalizace zásob je velice důležitá, je potřeba mít takovou výši zásob (OA), která mi zajišťuje běžný chod podniku s minimálními náklady.

Měření obratovosti oběžného majetku

rychlost obratu (obratovost, aktivita podniku) = jednotlivé položky OA (mat., pohl.,…) / tržby

Oběžný majetek slouží k úhradě dluhů (závazků) podniku, pokud podnik nemá čím zaplatit, musí sáhnout i na stálá aktiva

OM – vypovídá o platební schopnosti firmy – likvidita

likvidnost – schopnost majetku přeměny na peníze

4. Kapitál v podniku

Kapitálová struktura je struktura dlouhodobého kapitálu podniku k určitému okamžiku. Představuje zdroje financování, ze kterých je financován fixní majetek a trvalá část oběžného majetku. Kapitálová struktura je součástí finanční struktury kapitálu, která zahrnuje veškeré (i krátkodobé) zdroje financování.

Finanční struktura podniku představuje strukturu podnikového kapitálu, ze kterého je financován jeho majetek.

Finanční struktura je jedním z hlavních faktorů, podle kterých se hodnotí finanční stabilita a prosperita podniku. Stanovení finanční struktury podniku nelze řešit bez toho, aniž by se vědělo, na jakou složku aktiv jsou potřeba dané finanční prostředky.

Velikost podnikového kapitálu závisí na:

1. velikosti podniku (čím větší podnik, tím větší kapitál vyžaduje),

2. stupni mechanizace, automatizace, robotizace (čím vyšší použití techniky, tím větší kapitál),

3. rychlost obratu kapitálu (čím rychlejší obrat, tím menší kapitál),

4. organizace odbytu (podnik s vlastní prodejní sítí vyžaduje vyšší kapitál než prodej přes obchodní podniky).

Finanční strukturu a.s. tvoří:

1. vlastní kapitál, který je dlouhodobým zdrojem financování a patří majitelům podniku. „Je hlavním nositelem podnikatelského rizika, jeho ukazatel je proto ukazatelem finanční jistoty (nezávislosti) podniku.“ [Synek 1996, s.49 ],

2. cizí kapitál (zdroje) je dluhem, který podnik musí v určité době splatit. Cizí kapitál se rozděluje na krátkodobý a dlouhodobý. Podnik využívá cizího kapitálu především proto, že nedisponuje potřebným vlastním kapitálem v době, kdy jej potřebuje.

Podnik by měl mít právě tolik kapitálu, kolik potřebuje. Má-li kapitálu více, je jeho využití nehospodárné - podnik je překapitalizován, tzn. že z důvodu přílišné opatrnosti podnik používá dlouhodobé zdroje i ke krytí oběžných aktiv. Zaměřuje se tedy na stabilitu a jistou solventnost. Nesmí se zapomínat na část trvale přítomných oběžných aktiv, která by měla být rovněž kryta stálými zdroji.

Opačným jevem je podkapitalizování (podnik má kapitálu méně), kdy část stálého majetku je financována krátkodobými zdroji. Dochází k tomu většinou v období expanze podniku – rostou aktiva, která nejsou kryta potřebnými finanční zdroji – podnik se zadlužuje u svých dodavatelů, dostává se do platební neschopnosti Þ začátek konce. Ve svém důsledku je podkapitalizování negativnější jev než překapitalizování. Při tomto poměru je podnik většinou nesolventní a lehce zranitelný.

Při rozhodování o zdrojích financování na krytí jednotlivých druhů aktiv by měla být dodržována základní (tzv. zlatá) finanční pravidla:

• dlouhodobé investice nesmí být financovány krátkodobými zdroji,

• vlastní jmění má být větší než cizí zdroje,

• stálá aktiva nemají být větší než dlouhodobý kapitál,

• dlouhodobě vázaný majetek (stálá aktiva a část trvale potřebných oběžných aktiv) má být kryt dlouhodobými zdroji, zbytek krátkodobými,

• oběžný majetek má být minimálně dvakrát tak velký jako krátkodobé cizí zdroje.

Základní otázkou dlouhodobého financování a finančního řízení je relace mezi vlastním a cizím kapitálem.

Cizí kapitál se v podniku používá zejména z těchto důvodů:

1. podnikatel nedisponuje dostatečně velkým vlastním kapitálem nezbytným k založení podniku

2. podnikatel přechodně nedisponuje potřebným kapitálem v době, kdy jej potřebuje (např. při nákupu strojů, surovin). Cizí kapitál také umožní akce, které jinak uskutečnit nelze,

3. použitím cizího kapitálu nevznikají poskytovateli žádná práva v přímém řízení podniku, zatímco přibírání nových společníků rozřeďuje vlastní kapitál a tím i řídící pravomoce,

4. cizí kapitál je většinou levnější než kapitál vlastní (věřitel ví, že je na stálá aktiva, která jsou méně riskantní, než aktiva oběžná) a jeho použití tudíž zvyšuje rentabilitu podniku (finanční páka).

5. Náklady kapitálu

Při rozhodování o výši použití cizího kapitálu musí podnik respektovat zejména náklady spojené se získáním příslušného druhu kapitálu (cena kapitálu) a ekonomickou charakteristiku podniku.

Výdaj, který musí podnik zaplatit za získání různých forem kapitálu, představuje náklad (cenu) kapitálu. Náklady mohou být definovány také jako míra výnosu, požadovaná investory, kteří investují peníze do podniku [Valach 1998].

Cena kapitálu je závislá na době splatnosti kapitálu a riziku jeho použití z hlediska uživatele i věřitele (investora). Delší doba splatnosti kapitálu znamená i vyšší cenu, kterou za něj musí uživatel zaplatit. Nejlevněji vychází krátkodobý cizí kapitál, protože má krátkou dobu splatnosti a relativně nejmenší riziko, úrok z cizího kapitálu snižuje základ pro zdanění zisku. Nejdražší je pak základní akciový kapitál, protože jeho splatnost je neomezená, hodnota akciového kapitálu se nevrací.

U nákladů kapitálu se musí rozlišovat náklady jednotlivých druhů podnikového kapitálu. To představuje výdaj, který podnik musí zaplatit za získání příslušných druhů kapitálu. Zároveň sleduje průměrné náklady celkového podnikového kapitálu, které vyjadřují průměrné výdaje, které podnik musí zaplatit za získání všech druhů kapitálu. Průměrné náklady jsou závislé nejen na nákladech jednotlivých druhů kapitálu, ale i na podílu jednotlivých druhů kapitálu na celkovém kapitálu podniku.

Výpočet nákladů jednotlivých druhů kapitálu

1. Náklady dluhu

Za výdaj u cizího kapitálu se považuje úrok, který podnik musí zaplatit svým věřitelům.

Cenu cizího kapitálu ovlivňuje i systém zdanění podniku, protože úroky z úvěru jsou odčitatelnou položkou pro zdanění zisku. Tato skutečnost snižuje cenu cizího kapitálu pro podnik a podporuje jeho širší využití.

Na vypočítání nákladů dluhu se používá vztah:

(1.1)

kde N_d = náklady dluhu v %,

i = úroková míra v %,

T = daňový koeficient (daňová sazba ze zisku v %/100).

2. Náklady akciového kapitálu

Za náklady akciového kapitálu se považuje výnos, který požaduje investor, který vkládá své peníze do podniku.

Při propočtu nákladů akciového kapitálu je třeba také respektovat náklady, které jsou spojeny s emisí akcií. To vede ke zvýšení nákladů akciového (kmenového) kapitálu.

Náklady na získání kmenového kapitálu u zvyšujícího se dividendového výnosu se vypočítají podle vzorce:

(1.2)

kde N_k = náklady kmenového kapitálu,

D_k = roční dividenda z kmenové akcie v Kč,

C_k= tržní cena kmenové akcie,

g= očekávané konst. zvýšení dividendy v %,

E= emisní náklady na 1 akcii.

Jednou ze součástí vlastního jmění podniku je i nerozdělený zisk z minulých let a běžného roku. Bývá významným zdrojem financování podnikového majetku. „Někteří ekonomové, zejména v praxi, předpokládají, že nerozdělený zisk má podnik zdarma, že s jeho získáním nejsou spojeny žádné náklady. Vezmeme-li však v úvahu teorii nákladů příležitosti, dojdeme k závěru, že tento předpoklad je chybný.“ [Valach 1998, s. 12 ]. Náklady nerozděleného zisku se počítají stejně jako náklady na získání kmenových akcií snížené o emisní náklady.

Pokud podnik nevyplácí dividendy, počítají se náklady vlastního kapitálu (v případě použití dluhu) takto:

(1.3)

kde N_vi= náklady vlastního kapitálu firmy, používající dluh, 43817tjq57yfx6q

N_vo= náklady vlastního kapitálu firmy fungující bez dluhu,

N_d = náklady dluhu v %,

D= dlouhodobý kapitál,

V= vlastní kapitál.

3. Průměrné náklady kapitálu

Průměrné náklady kapitálu podniku jsou používány ve finančním řízení jako rozhodovací kritérium pro výběr optimální kapitálové struktury podniku. Jak již bylo uvedeno, za optimální kapitálovou strukturu se považuje takový poměr mezi vlastními a cizími zdroji, kdy průměrné náklady kapitálu jsou minimální. Průměrné náklady na kapitál jsou počítány podle vzorce:

(1.4) jf817t3457yffx

kde N = průměrné náklady kapitálu,

D= dlouhodobý kapitál,

V= vlastní kapitál,

K= celkový kapitál,

N_d = náklady dluhu v %,

N_k= náklady vlastního kapitálu v %.

Na průměrné náklady působí (kromě poměru cizího a vlastního kapitálu) zejména tyto dva faktory [Valach 1998]:

1. vliv daní ze zisku,

2. vliv nákladů finanční tísně.

Pokud by se bral v úvahu pouze první faktor, znamenalo by to, že pro podnik by bylo nejvýhodnější co nejvyšší zadlužení, protože při něm jsou průměrné náklady nejmenší (viz obrázek 1). Příčinou této skutečnosti je daňové zvýhodnění úroku z dluhu (úrokový daňový štít), kdy úrok snižuje zisk před zdaněním.

Přestože zvýšení podílu dluhu ve vztahu k vlastnímu kapitálu snižuje průměrné náklady kapitálu a zvyšuje výnosnost vlastního jmění, není vhodné 100 % zadlužení, protože zde působí i tzv. náklady finanční tísně. Ty vznikají, když se podnik v důsledku velkého zadlužení dostává do finančních potíží (např. zvýšené úroky věřitelů za zvýšené riziko). Věřitelé vědí, že v případě úpadku ponesou náklady, a proto požadují předem kompenzaci ve formě vyšších výplat [Brealey, Myers 1993].

V současné době převládá teorie tzv. „U“ křivky celkových nákladů kapitálu. Vývoj nákladu kapitálu vychází z toho, že s růstem zadluženosti rostou náklady dluhu i náklady vlastního kapitálu v důsledku zvýšeného rizika věřitelů i akcionářů při vyšším zadlužení. Průměrné náklady celkového kapitálu se tak nejdříve snižují a teprve při vysoké zadluženosti stoupají. Proto je vhodné, aby podnik měl takovou relaci vlastního a cizího kapitálu, při níž jsou celkové náklady na pořízení kapitálu nejnižší.

6. Lidská práce

1. Lidský činitel jako faktor produkčního procesu

• jeden z elementárních VR

• je nositelem dispozitivního faktoru (= řízení)

• řízení

• rozhodování

• plánování

• organizování

• vedení

• kontrola

• práce člověka je nezbytným faktorem pro existenci firmy

2. Obsah a cíle personální práce

• cíle vyplývají z funkcí podniku, kdy podnik plní fci ekonomickou a sociální

Cíle personální práce jsou:

• podpora plnění hlavního cíle podniku (Þ zisku)

• všestranné zkvalitňování lidských zdrojů

• zvyšování znalostí všech řídících pracovníků v oblasti řízení lidí

• nácvik dovedností a zvládnutí postupů při org. využívání lidských zdrojů, jejich motivaci a rozvoj aktivit

• vybudování kvalitního a motivovaného personálu jako předpokladu úspěšného plnění hlavních cílů podniku

Cíle v oblasti hospodářské jsou:

• optimální využívání lidské práce v kombinaci s ostatními VF

• zlepšování struktury a kvality lidských zdrojů,

• udržení person. nákladů na optimální výši

• realizace systému odměňování podle výkonu

Sociální cíle:

• naplnění osobních cílů pracovníka

• spokojenost pracovníka se zastávaným pracovním místem,

• motivace pracovníka ke zvyšování kvalifikace

• zabezpečení sociálních jistot prac.

Mezi těmito vztahy je konkurenční vztah. Ideální je takový vztah, který zabezpečuje účast pracovníků na hosp. výsledcích podniku

Faktory ovlivňující person. práci

• vnější – sociální a pracovní legislativa (platné zákony v této oblasti), stupeň sociální jistoty v regionu, míra nezaměstnanosti, dobrá životní úroveň obyvatel, geografické a klimatické podmínky (nemocnost, zvyšování nároků na dopravu)

• vnitřní – právní forma podniku, velikost podniku, aktivita a přítomnost odborů, tradice podniku, závislost produkce na lidském faktoru, úroveň aplikované techniky a technologie, celková ekonomická situace podniku…

Obsah personální práce

• personální práce vychází z cílů, které ovlivňují personální strategii. Tu ovlivňuje vize podniku (jak má podnik vypadat)

Personální práce

• v širším slova smyslu – personální řízení na všech úrovních podniku

• v užším slova smyslu – jde o řídící činnost profesionálů (specialistů). Plní fci odborných služeb. Zpracovávají pers. strategii podniku, jejich fce je nezastupitelná. Útvary štání (nemají nařizovací pravomoc vůči ostatním útvarům).

Strategie obsahuje formování a využívání lidského potenciálu a specifikuje zdroje pro pokrytí, personální strategie je odvozena od celkové strategie podniku – vymezení způsobu, jakým bude strategických cílů dosaženo.

Perspektivní práce – organizování změn v kvalitě a struktuře lidských zdrojů v souladu s potřebami, kt. jsou dány požadavky ekonom. a soc. okolí podniku a požadavky pracovníků.

Pracovníci – produktivní činitel. Lidské bytosti (zaměstnanci), mají své osobní cíle a představy o seberealizaci (Maslowova pyramida). Loajalita pracovníků – prac. je ochoten snášet různé problémy, věrnost firmě

3. Personální řízení

• předmětem řízení jsou lidské zdr