|
MEZINáRODNí EKONOMICKá INTEGRACEMEZINáRODNí EKONOMICKá INTEGRACEsemestrální práce - oddíl 31 (Dyker/Dunford)
Integrace a nejednotný vývoj 27418zud35kxv3q Jsou to právě tyto ostré rozdíly v úrovni konkurenceschopnosti regionálních ekonomik v Evropě, které v souvislosti se zrušením celních i necelních překážek a s relativním zpomalováním ekonomického růstu v EU leží u základu rozdílné výkonnosti regionálních ekonomik. Jak ukázal Cutler, výhody vyplývající s tržní integrace do EU/ES, byly v minulosti velmi nerovnoměrně rozděleny. Ku přikladu Německo dominuje výrobním výstupům. V roce 1992 produkovalo Německo při 19 % populace ES 32,7 % reálných výrobních výstupů, zatímco země jako Francie, Itálie a Velká Británie, každá s 17-18 % populace ES, vyprodukovaly 16,0; 16,2 a 12,5 % reálných výrobních výstupů (Evropská komise 1996). V roce 1995 představoval západoněmecký čistý export (export minus import) 59,3 % z celkového součtu EU. Přebytek vývozů nad dovozy v sobě obsahuje čistý transfer prodejů a to samozřejmě s sebou nese transfer práce (Cutler 1989: 17 - 20). Existence deficitů ukládá jisté donucení na ekonomické strategie států se záporným saldem zahraničního obchodu. Pokud deficit zahraničního obchodu uvrhne saldo běžného účtu do záporných hodnot, mohou se představitelé národních ekonomik snažit deflační politiku ve jménu cenového efektu (snižování nákladů na jednotku práce) nebo objemového efektu (redukcí domácí poptávky). Za těchto předpokladů se růst zaměstnanosti a příjmů zpomalí a deficit obchodu vzhledem k státům s kladným saldem bude pod kontrolou. ( Pokud byla v zemích s deficitem zahraničního obchodu plná nebo téměř plná zaměstnanost, nemá tento nátlak samozřejmě žádný vliv. V praxi jsou však stále podstatně nevyužité pracovní zdroje v Evropě.) Výsledkem na strukturální úrovni byla "hra s negativním součtem" - válka o konkurenční recese. Způsobem na uvolnění nátlaku je pro přebytkové země přeměna jejich přebytků do podoby dlouhodobých úvěrů a investic do deficitních zemí. V EU nebyla míra přeměny dostatečná, aby zabránila transformaci části těchto transferů přebytků do rostoucích zahraničních rezerv plynoucích z výměny, které byly většinou sterilizovány. Ve stejnou dobu růst v silnějších ekonomikách nebyl dostatečně rychlý, aby zabezpečil plnou zaměstnanost pro pracovní sílu v deficitních zemích, které byly ponechány, aby samy vytvořily nová pracovní místa pro meziregionální a mezinárodní imigranty. Za těchto podmínek byly deficitní ekonomiky donuceny adoptovat hospodářskou politiku, která zabezpečovala spíše pomalý růst. Existují důvody domnívat se, že ostatní jednotné záležitosti, odstranění necelních bariér a kroky směrem k ekonomické a monetární unii vyřeší problémy s nerovnoměrnými obchodními toky, transfery práce a s vlivy nátlaku na národní politiku. Jak bylo uvedeno výše, rozdíly ve produkčních možnostech výrobců v různých regionech se vyrovnají velmi pomalu v případě absence velkých meziregionálních investic. S odstraněním necelních překážek ovšem zanikne jeden z podnětů k relokaci investic, neboť již nebude potřeba přesouvat produkci, aby bylo možné vyrábět uvnitř oblastí s protekční politikou. ux418z7235kxxv V praxi samozřejmě nebudou ostatní záležitosti nikdy stejné pro všechny a konjunkturální faktory upravují logiku obecných mechanismů. Na příklad v roce 1980 přetrvávání obchodních přebytků ES vůči USA umožnilo snažší vstřebávání napětí. Po německém sloučení v roce 1990 německý přebytek zmizel a některé deficitní země dosáhly značného zlepšení co se týče objemu exportu do Německa. Existuje zde nicméně základní problém v tom, že model ekonomické a monetární unie je modelem liberálně tržní integrace, která bude vyvíjet větší tlak na představitelé národních ekonomik, bez ustanovení centrálních rozpočtů EU schopných přijmout funkce, které předtím vykonávaly. V minulosti umožňoval stav národních ekonomik snížit tlaky pomocí fiskální a monetární politiky. V situaci jednotného trhu a s tím související jednotné měny je jejich svoboda jednání v takové situaci značně omezená. Také v případě poklesu příjmů v ekonomicky slabších oblastech Evropy dojde ke snížení poptávky a investic. Soudržnost a strukturální politika EU V posledních třech odstavcích jsou vyjmenovány síly a vlivy, které často působí směrem k větší nerovnoměrnosti. Tyto vlivy jsou však do určité míry kompenzovány (vyrovnávány) řadou opatření sloužících k udržení v jistých mezích nebo k redukci nejednotnosti ve vývoji. A v skutku od podpisu Jednotného evropského aktu bylo zavádění opatření k redukci rozdílů ještě více vystupňováno pomocí formálních ustanovení včleněných do dalších dohod EU. Dohoda o EU (Maastrichtská dohoda) ku příkladu volá po tom, aby všechny národní a integrační politiky směřovaly k pomoci dosáhnout cíle soudržnosti. Na víc je na Unii, aby prosazovala soudržnost i v Strukturálních fondech a jejich nástrojích a také pomocí jiných finančních instrumentů (zejména záruk a úvěrů v Evropské investiční bance EIB a Evropském sdružení uhlí a oceli). Na konec Evropská dohoda zabezpečuje ustanovení nového Kohezního fondu (regulace Evropské komise č. 1164/94 z 16. května 1994). Soudržnost (koheze) jako taková je definována v článku 130a za následujících podmínek: "s cílem zabezpečit svůj harmonický vývoj se Unie zavazuje rozvíjet a prosazovat kroky vedoucí k posilování své ekonomické a sociální koheze. Přesněji řečeno, Unie bude sledovat cíl snižovat rozdíly mezi úrovni vývoje v různých regionech a zaostalost nejméně upřednostňovaných oblastí včetně venkovských oblastí". V jádru tohoto článku je geografický koncept koheze, což je dáno faktem, že koheze je většinou poměřována indikátory stupně rozdílnosti ve smyslu HDP na hlavu mezi členskými zeměmi (národní koheze) a regiony (regionální koheze) v rámci EU. Kohezní fond je exkluzivně pro země s HDP na hlavu menším než 90 % průměru EU (Řecko, Irsko, Portugalsko a Španělsko). Fond byl založen ve smyslu investic do dopravní infrastruktury a zlepšení životního prostředí, a aby pomohl výše uvedeným zemím ovládnout a kontrolovat jejich rozpočtové deficity. Redukce deficitů rozpočtu veřejného sektoru je přirozeně jedním z požadavků pro začlenění do ekonomické a monetární unie (odstavec 8). Pomoc Kohezního fondu je poskytnuta pouze zemím, které splnily speciální soubor konvergenčních kritérii EMU. Strukturální fondy jsou dlouhodobé a zahrnují (1) legislativní rámec pro spolupráci mezi EU, členskými státy a národními organizacemi spolu s množstvím finančních nástrojů. V současnosti existují čtyři fondy (finanční nástroje): Evropský sociální fond (ESF), Poradenská sekce evropského zemědělského poradenského a garančního fondu (EAGGF), Fond pro evropský regionální rozvoj (ERDF) a Finanční instituce pro poradenství v otázkách rybářství (FIFG). Nejdůležitějšími z nich co se týče finančních otázek jsou ERDF a ESF (viz. tabulka 9.4). Od reforem v roce 1988 existují čtyři základní principy, které řídí evropskou strukturální politiku, i když tyto principy bude potřeba přepracovat po roce 2000, aby byly připraveny pro přijetí nových členských zemí většinou ze Střední a Východní Evropy (viz odst. 6). První z principů je koncentrace zdrojů v nejvíce postižených oblastech a sestavuje se z těchto šesti cílů:
b) rozvoj a strukturální přizpůsobení venkovských oblastí,
Tabulka 9.5 ukazuje rozložení zdrojů v rámci programu 99 z roku 1994, a je jasně patrné, že největší podíl zdrojů byl koncentrován do oblastí s cíle č. 1.
Interní faktory Silné stránkySlabé stránky levnější pracovní sílalegislativa kvalifikovaná pracovní sílahospodářské výsledky věda a výzkuminfrastruktura ekologie otázka národnostních a rasových menšin Externí faktory PříležitostiHrozby rozšíření trhuztráta části suverenity rozšiřování firemnáklady na financování zrušení cel vrůst zahraničních investic zvýšení konkurenceschopnosti know - how využívání fondů EU |
