Regionální politika

Pozornost ekonomů k problematice rozdílů v sociálně ekonomickém rozvoji jednotlivých regionů se ve větší míře začala obracet až v souvislosti s celosvětovou hospodářskou krizí 30. let a zejména po 2. světové válce. Tento zvýšený zájem o regionální problematiku byl vyvolán zkušeností, že předpoklad klasické ekonomické teorie o automatickém obnovování ekonomické rovnováhy, tedy i rovnováhy v rozvoji regionů není v praxi naplňován. To vedlo ekonomy ke zkoumání příčin těchto rozdílů a k hledání způsobů, jak tyto rozdíly zmenšit, k postupnému formování regionální politiky.

Příčiny meziregionálních rozdílů v sociálně ekonomické úrovni

Současná prostorová ekonomie vymezuje zejména tyto příčiny meziregionálních rozdílů:

přírodní podmínky,
demografická situace, 56546uvj64bou9q
ekonomická struktura,
relativně nízká mobilita pracovních sil,
relativně nízká mobilita kapitálu,
rigidita nákladů a cen, vo546u6564boou
institucionální faktory, politická rozhodnutí, psychologické faktory.

Pojetí regionální politiky

Regionální politika je chápána jako soubor opatření, nástrojů, pomocí kterých má dojít ke zmírnění nebo odstranění rozdílů v ekonomickém rozvoji dílčích regionů. Konkrétní podoba cílů i nástrojů závisí na konkrétní hospodářsko - politické situaci země. Skutečností však je, že jde vždy o řešení problémů zaměstnanosti, případně nižších celkových příjmů obyvatelstva.

Tato dvě hlediska jsou také rozhodující při vymezování tzv. problémových nebo podporovaných oblastí, tedy oblastí, ve kterých jsou uplatňované příslušné nástroje. Nástroje regionální politiky mají podobu různých finančních úlev, subvencí, případně zjednodušené administrativy při podnikání nebo "zainvestování oblasti" prostřednictvím účasti státu na vybudování technické infrastruktury v oblasti. Všechna tato opatření mají jediný cíl a tím je podpora podnikání ve vybraných oblastech.

Takto pojatá regionální politika doznala největšího rozmachu v 60. letech. V 70. letech v souvislosti s hospodářskými problémy vyspělých států a v souvislosti s obratem vlád k neoliberalismu, tedy k omezování zásahů státu do hospodářství je regionální politika podrobována značné kritice. Pozornost se v nemalé míře soustředí na oceňování efektů regionální politiky, na poměřování těchto efektů s náklady. Většinou je konstatováno, že nebýt regionální politiky, rozdíly mezi regiony by byly daleko hlubší, ale na druhé straně jsou tyto efekty označovány pouze za okrajové, rozdíly mezi regiony přetrvávají. Upozorňuje se též na vysoké náklady spojené s vytvoření jednoho nového pracovního místa.

Současné období je charakterizováno diskusemi o budoucnosti regionální politiky. V průběhu diskusí se vyhranily dva názorové proudy. Jeden zcela odmítá jakoukoli regionální politiku, zatímco druhý proud vychází z nezbytnosti regionální politiky, uznává ovšem nedostatky klasické centrální regionální politiky a hledá její nové formy.

Argumenty těch, kteří se staví proti regionální politice vůbec, je možné shrnout do dvou následujících okruhů.

1. Pro kompetitivní ekonomiku musí být charakteristická nejen plná odvětvová soutěživost, ale i soutěživost regionální. Regionální politika tím, že zvýhodňuje určité oblasti má však za následek pokřivení této meziregionální konkurence, což ve svých důsledcích vede ke snížení ekonomické efektivnosti prostorové alokace zdrojů. Při využívání nástrojů regionální politiky k ovlivňování rozhodování ekonomických subjektů je nejen narušována ekonomická racionalita rozhodování, ale současně jsou tyto zásahy spojeny s vynakládáním značných společenských prostředků - snížené daně, subvence, výhodné podmínky úvěrování. Řešení regionálních problémů má být tedy plně ponecháno na trhu, působení tržních sil, které jsou schopny obnovit narušený rovnovážný vývoj v regionech na plně ekonomických základech.

Impulsem pro obnovení rovnovážného vývoje, ale i pro odstranění rozdílů v ekonomickém rozvoje jednotlivých regionů je úroveň mezd, její pohyb v závislosti na nabídce a poptávce po pracovních silách. V regionech, kde je z rozličných důvodů narušena rovnováha na trhu práce, kde je vyšší nabídka pracovních sil než poptávka po nich, dojde jednak ke snížení průměrných mezd a jednak k emigraci obyvatelstva z dané oblasti. Snížení mezd povede ke snížení ceny vyráběné produkce, k obnovení její konkurenceschopnosti a tím i k oživení její výroby.

Nižší mzdy budou zároveň představovat komparativní výhodu pro kapitál. Na základě snahy kapitálu po realizaci této výhody dojde k jeho přílivu do dané oblasti, k tvorbě nových pracovních příležitostí, snížení nebo odstranění nezaměstnanosti, zvýšení průměrných příjmů v oblasti a tím i k postupnému odstraňování nezaměstnanosti, zvýšení průměrných příjmů v oblasti a tím i k postupnému odstraňování rozdílů v sociálně ekonomické úrovni.

Pokud nedojde k tomu, že obyvatelstvo bude na zhoršené příjmové podmínky v oblasti reagovat emigrací z oblasti, čímž nebude naplněna jedna z podmínek pro obnovení rovnováhy na trhu práce a následně pro obnovení ekonomického rozvoje oblasti, je to soukromá záležitost každého jednotlivce, že je ochoten snášet následky z toho vyplývající a stát nemá povinnost jeho situaci jakýmkoli způsobem řešit.

2. Druhý okruh argumentů proti regionální politice se týká předpokladu, že efektivní a dobře koordinovaná národní makroekonomická politika nebo národní sektorové (odvětvové) politiky mohou zabezpečit řešení regionálních problémů účinným způsobem a není třeba uskutečňovat speciální politiku.

Ti, kteří obhajují opodstatněnost existence regionální politiky se nedomnívají, že by pouze na základě působení tržních sil, prostorového pohybu pracovní síly a kapitálu, mohlo dojít k obnovení narušeného rovnovážného vývoje v jednotlivých regionech, stejně tak jako k odstranění historicky vzniklých meziregionálních disproporcí v úrovní rozvoje. Argumentují zejména relativně nízkou prostorovou mobilitou pracovních sil a kapitálu.

Teoretické vývody i praktické zkušenosti ukazují, že pouze na základě působení tržních sil nedojde v relativně krátkém čase k odstranění zaostalosti určitých regionů ani k obnovení narušeného rovnovážného vývoje. Nicméně takovéto disproporce v prostorovém rozložení národního hospodářství vznikají a reprodukují se na základě čistě ekonomických kriterií, jsou tedy z hlediska ekonomického opodstatněné.

Regionální politika však do určité míry upřednostňuje sociální hlediska, je spojena s přerozdělováním prostředků a podporou slabších oblastí, Rozhodnutí o tom, zda určitý stát bude realizovat regionální politiku, či zda regionální vývoj ponechá výhradně na tržních silách, bude zřejmě rozhodnutím politickým, rozhodnutím závislým na politickém seskupení sil. Skutečností však je, že v obdobích, kdy je větší důraz kladen na ekonomickou prosperitu než na sociální otázky, regionální politika ustupuje do pozadí.

Definice regionální politiky

Regionální politika je koncepční činnost státu, regionálních a místních orgánů zaměřená na:

podporu rozvojových aktivit v jednotlivých regionech,
předcházení či zmírňování negativních důsledků územně-nerovnoměrného rozvoje.

Cílem regionální politiky je efektivní a vyvážený rozvoj všech částí republiky a aktivace jejich nedostatečně využívaného potenciálu, zejména pokud jde o hospodářský rozvoj a životní podmínky obyvatel, možnost pracovních příležitostí, zvyšování kvalifikace a vzdělávání, dostupnost nejdůležitějších služeb a to při současném respektování místních zvláštností, přírodních hodnot území a požadavků tvorby a ochrany životního prostředí.

Výchozí principy regionální politiky

Princip koncentrace

Vychází z potřeby soustředit úsilí a prostředky na podporu rozvoje zejména těch regionů, které vykazují dlouhodobě nižší ekonomickou výkonnost a životní úroveň (regiony se soustředěnou podporou rozvoje ze strany státu).

Princip programování

Je založen na potřebě koncepčního přístupu při zajišťování rozvoje jednotlivých regionů včetně programové koordinace aktivit různých subjektů zainteresovaných na rozvoji daného území. Namísto na izolované projekty jsou podpory vázány na programy se stanoveným pevným časovým průběhem, s ohraničeným spektrem podpor, s vyhrazeným rámcem pro podíly účasti zadavatelů projektů a s pevně vyčleněným objemem prostředků.

Princip partnerství

Vychází z potřeby úzké spolupráce příslušných orgánů státní správy, samosprávy a dalších orgánů a organizací a to jak v úrovni horizontální (např. spolupráce obcí a regionů mezi sebou), tak i vertikální (např. spolupráce ministerstev s regiony, obcemi). Spolupráci nutno zajišťovat od stadia přípravy programu až po realizaci akcí, vyhodnocování programu a kontroly plnění přijatých opatření.

Princip subsidiarity

Vychází z poznání, že především region a obce vědí, co jejich území nejvíce potřebuje; proto iniciativy řešení regionálních problémů musí vycházet především z této úrovně, centrum jejich roli nemůže suplovat a mělo by zasahovat až v momentu, kdy není možno řešení dosáhnout z nižší institucionální úrovně.

Princip doplňkovosti

Princip vychází ze zásady, že prostředky sátu nejsou většinovým ale pouze doplňkovým zdrojem, který přispívá k podpoře aktivit vznikajících v regionu. Případné podpůrné prostředky nemohou vést např. obce k tomu, že sníží vlastní výdaje regionálně-strukturálního charakteru.

Zaměření regionální politiky

Regionální politika se zaměřuje na:

1. Podporu rozvoje předem vymezených regionů, a to:

strukturálně postižených regionů (průmyslové oblasti s útlumem tradičních odvětví a vysokou mírou nezaměstnanosti),
hospodářsky slabých regionů (převážně venkovské oblasti s nižší životní úrovní),
dalších regionů se specifickými problémy (např. pohraniční oblasti, extrémně ekologicky zatížené regiony, znevýhodněné oblasti v zemědělství, území postižené povodněmi, bývalé vojenské újezdy aj.).

2. Koordinaci aktivit ústředních orgánů, které mají výrazný regionální dopad do území, která se týká celého území ČR a všech regionů.

Typy vymezených regionů

Rámec pro vymezení regionů se soustředěnou podporou státu je dán § 4 zákona o podpoře regionálního rozvoje č. 248/2000 Sb. V tomto zákoně jsou vymezeny základní typy podporovaných regionů (zejména tzv. regiony se soustředěnou podporou státu) a rámcově i ukazatele, kterých je nutno použít pro jejich vymezení.

Pro systém vymezování regionů se soustředěnou podporou státu byly pro období od roku 2001 vymezeny 2 základní typy problémových oblastí, jejichž charakter odpovídá praktickým cílům strukturální politiky EU.

Strukturálně postižené regiony

oblasti s vysokým zastoupením průmyslu a vysokým stupněm urbanizace, jejichž průmyslová základna prochází výraznou restrukturalizací a poklesem, spojeným s nadprůměrnou nezaměstnaností.

Hospodářsky slabé regiony

oblasti charakteristické nízkou životní úrovní, nadprůměrným podílem zaměstnanosti v primárním sektoru, nízkou hustotou osídlení a vesměs také s nadprůměrnou nezaměstnaností; obecně jde o venkovské oblasti s nižším stupněm urbanizace a ekonomického rozvoje, avšak s lepším přírodním prostředím.

Vzhledem k odlišnosti charakteristik byly pro každý problémový typ použity pro vymezení jiné ukazatele, odpovídající jejich základní charakteristice. Hodnocení bylo prováděno na úrovni okresů, protože údaje za nižší jednotky ČSÚ nesleduje. Ukazatele byly hodnoceny v letech 1996, 1997 a 1998.

Pro vymezení strukturálně postižených regionů byly zvoleny tyto ukazatele:

1. Podíl zaměstnanosti v průmyslu v daném roce na celkové zaměstnanosti.

2. Vývoj zaměstnanosti v průmyslu v daném roce vzhledem k základnímu roku 1990.

3. Souhrnné hodnocení nezaměstnanosti k 31. 12. daného roku.

4. Počet soukromých podnikatel na 1000 obyvatel v daném roce.

Pro vymezení hospodářsky slabého regionu byly zvoleny tyto ukazatele:

1. Souhrnné hodnocení nezaměstnanosti k 31. 12. daného roku.

2. Daňové příjmy na 1 obyvatele v daném roce.

3. Průměrná mzda v okrese v daném roce.

4. Podíl zaměstnanosti v zemědělství, lesnictví a rybolovu na celkové zaměstnanosti v daném roce.

5. Vývoj zaměstnanosti v zemědělství, lesnictví a rybolovu v daném roce oproti základnímu roku 1990.

6. Hustota osídlení (počet obyvatel na 1 km²) v daném roce.

Programové dokumenty regionální politiky

Soustavu programových dokumentů tvoří:

strategie regionálního rozvoje ČR,
regionální podpůrné programy, vč. programů regionální podpory podnikání.

K cílům regionální politiky přihlíží i odvětvové (sektorové) programy, podporující projekty v rámci určitého odvětví či úseku v území celé ČR, které podle potřeby definují i regionálně diferencovaný přístup při alokaci prostředků.

Strategie regionálního rozvoje ČR

Dokument analyzuje, hodnotí a nově formuluje zaměření regionální politiky a regionálního rozvoje v ČR; vypracování dokumentu je výsledkem spolupráce resortů a regionálních orgánů.

Obsahem dokumentu je zejména:

analýza regionálního rozvoje České republiky v uplynulém období, která zahrnuje analýzu jak jednotlivých odvětví či sektorů, tak i jednotlivých regionů,
hodnocení základních tendencí v regionálním rozvoji, územně-technických a dalších limitů rozvoje, problematiky tvorby a ochrany životního prostředí,
vymezení slabých a silných stránek v rozvoji jednotlivých regionů, odvětví a sektorů,
stanovení strategie dalšího prostorového rozvoje ČR, vymezení priorit a opatření k podpoře rozvoje,
doporučení pro jednotlivé orgány ohledně programových podpor, změn politiky apod.

Regionální podpůrné programy

Jde o jedno či víceoborové programy, určené k podpoře předem vybraných regionů. Vychází ze zpracovaných analýz a rozvojových dokumentů regionu (program rozvoje, územní plány aj.), které vyhodnotily slabé a silné stránky a návazně i definovaly rozvojovou strategii regionu a prioritní opatření či projekty k jejímu zabezpečení. Regionální podpůrný program se týká podpory konkrétních projektů či opatření obcí a dalších orgánů v regionu a zahrnuje:

vymezení rozsahu finančních prostředků na podporu projektů,
časový rámec programu,
stanovení způsobu podpory a podmínek pro přihlašování a výběr jednotlivých projektů,
stanovení odpovědnosti za realizaci programu, způsob řízení a vyhodnocování programu.

Nástroje k podpoře regionální politiky

Zabezpečování základního cíle regionální politiky v ČR je podporováno státem (při respektování principu doplňkovosti) prostřednictvím:

finančních prostředků (zejména zdroje státního rozpočtu) vyčleněných k zabezpečování regionální politiky státu včetně prostředků pro regionální podporu podnikání,
odvětvových (sektorových) politik včetně jejich koordinace při zabezpečování regionální politiky státu (§ 14 kompetenčního zákona).

K tomu je možno využívat standardní, existující a fungující ekonomické a finanční nástroje, které současně nenarušují hospodářskou soutěž a nekonzervují zastaralou regionální ekonomickou strukturu. Jedná se zejména o následující vějíř základních instrumentů:

státní záruky za bankovní úvěry,
plné či částečné úhrady úroků z bankovních úvěrů,
poskytování dotací nebo půjček,
poskytování prémií za vytvořená pracovní místa.

Nástroje regionální politiky se mohou - na základě analýzy situace a z toho vyplývající rozvojové strategie - zaměřovat na široké spektrum problémů spojených s rozvojem regionů, zejména pak na podporu:

hospodářských aktivit v území formou přímé i nepřímé podpory podnikání včetně a agrokomplexu a cestovního ruchu,
vybavení území dopravní infrastrukturou a dopravními službami,
občanské a technické vybavenosti v území s cílem zlepšení životních a pracovních podmínek obyvatel a uspokojování jejich potřeb v únosně dostupné vzdálenosti,
rozvoje lidských zdrojů (zvyšování kvalifikace, zabezpečování rekvalifikací a dalších opatření v oblasti trhu práce),
tvorby a ochrany životního prostředí a ochrany krajiny,
zpracování regionálních programových dokumentů a budování institucí, zaměřených k podpoře rozvoje území (např. regionální rozvojové agentury).

Zdroje zabezpečení aktivit regionálního rozvoje

Navrhované aktivity a z nich odvozené projekty a programy je možno zabezpečit v existující struktuře hospodářství a státní správy pouze kombinací různých zdrojů formou vícezdrojového financování.

Za potenciální zdroje finančního zabezpečení aktivit k realizaci regionální strategie a rozvojových programů lze považovat:

a) vnitřní zdroje České republiky

- státní rozpočet

- rozpočty krajů a obcí

- Státní účelové fondy

- ostatní veřejné zdroje

- soukromý sektor

b) vnější zdroje

- fondy Evropské unie

- jiné vnější veřejné zdroje

- vnější soukromé zdroje

Významným zdrojem prostředků pro regionální rozvoj bude státní rozpočet, zejména v oblastech infrastruktury, podpory malého a středního podnikán, aktivní politiky zaměstnanosti, rozvoje vzdělání, zkvalitnění dopravní dostupnosti a dopravní obsluhy, v ochraně životního prostředí a rozvoji cestovního ruchu.

Mimorozpočtové veřejné zdroje jako jsou Státní fond životního prostředí či Fond národního majetku mají omezené možnosti vzhledem ke zdrojům svého naplňování. Bude nutno zvážit možnosti zřízení dalších fondů (např. silniční fond, fond cestovního ruchu aj.), které by podpořily regionální rozvoj.

Místní zdroje budou závislé na celkové koncepci finančního řešení samosprávy, zejména daňových výnosů z příjmů fyzických a právnických osob, z nemovitostí, místních poplatků a odvodů. Pro řešení lokálních projektů a záměrů jsou použitelné zdroje z úvěrů a dluhopisů. Jejich objem však závisí na celkovém ekonomickém a finančním vývoji a lze jej obtížně kvalifikovat.

Účast soukromého sektoru na financování regionálního rozvoje je žádoucí a v některých případech i nutná. Dosud se realizuje sponzorskými formami zejména v oblasti kultury, tělovýchovy a sportu. Podle cílů a směrů regionální strategie bude nutno posílit finanční účast soukromého sektoru zejména při zabezpečení aktivit rozvoje ekonomického potenciálu, aktivit pro zvýšení zaměstnanosti a vzdělávání i v oblasti technického vybavení území.

Užití zdrojů z Evropské unie vychází ze současných informací o vyčlenění 7 mld. EUR pro kandidátské země v předvstupním období a 38 mld. EUR pro nové členy během období let 2000 - 2006. Roční pomoc ze strukturálních a vyrovnávacích fondů je omezena do úrovně 4 % HDP příslušné země, před přijetím pak částkou 1 mld. EUR.

V uvedeném sedmiletém období by podle předběžných propočtů Česká republika mohla očekávat podporu ze strukturálních fondů ve výši cca 7 mld. EUR (250 mld. Kč). V předvstupním období od roku 2000 by pomoc pro ČR mohla ročně představovat cca 200 - 250 mil. EUR (to je cca 8 mld. Kč).

Příčiny regionálních diferencí v ČR

Výrazným poklesem výroby a zaměstnanosti v těžkém průmyslu (těžba uhlí, hutnictví, těžké strojírenství a chemie atd.), který dominoval a nadále je nosným v ekonomické struktuře severní Moravy a severozápadních Čech a který způsobil relativně vysokou nezaměstnanost v těchto regionech, útlumem výrob dříve klíčových podniků ve vybraných regionech s vážnými dopady na jejich zaměstnanost (např. Poldi Kladno, Tatra Kopřivnice, Tesla Rožnov p. R., a další);

Snižování počtu pracovníků v zemědělství, které bylo výrazné zejména v horských a podhorských oblastech a v oblastech s vysokým relativním zastoupením tohoto odvětví v jejich ekonomické struktuře. Tento trend se promítl do řady venkovských oblastí a byl zde mimo jiné doprovázen i nižší tvorbou finančních zdrojů místních rozpočtů;

Počet pracovníků v zemědělské prvovýrobě poklesl v průběhu probíhající transformace doprovázené snížením objemů zemědělské produkce v období 1989 - 1995 o téměř 60 %. Přes tento pokles je stále velký počet okresů s relativně vysokým podílem zaměstnanosti v zemědělství. Mezi okresy, kde dosahuje tento ukazatel více než dvojnásobných hodnot oproti průměru ČR patří zejména okresy v západočeském kraji (Plzeň - jih, Plzeň - sever, Domažlice, Klatovy, Tachov), jihočeském kraji (Pelhřimov, Písek, Strakonice), východočeském kraji (Havlíčkův Brod, Svitavy, Jičín, Rychnov n. K.) a jihomoravském kraji (Znojmo, Žďár n. S., Třebíč).

Rozvojem terciárního sektoru, který se koncentroval s větší intenzitou, vzhledem k příznivějším podmínkám, do velkých měst a aglomerací;

Velmi vysoký podíl zaměstnanosti je koncentrován v hlavním městě Praze (přes 70 % ve struktuře její zaměstnanosti), Brně, Plzni a dále v okresech Cheb, České Budějovice, Karlovy Vary a dalších. Naopak nižších relací dosahují okresy s oblastmi venkovského charakteru (Plzeň - sever, Chrudim, Náchod, Blansko, Žďár n. S. atd.).

Nestejnoměrným rozvojem soukromého podnikání v rámci ČR, zejména pokud jde o malé a střední podnikání;

Oblast malého a středního podnikání patří od roku 1990 k dynamicky se rozvíjejícím oblastem ekonomiky, absorbuje podstatnou část pracovníků uvolňovaných z neefektivních výrob.

Počtem podnikatelských subjektů je relativně nejpříznivější situace v hlavním městě Praze a přilehlé středočeské oblasti, v západních Čechách (okresy Plzeň, Karlovy Vary, Cheb) v aglomeraci okresů Liberec a Jablonec. Nejnižší úroveň malého a středního podnikání přetrvává v ostravské aglomeraci (okres Karviná dosahuje vůbec nejhorších relací v rámci ČR), v pánevních okresech severních Čech a v dalších okresech převážně venkovského charakteru.

Nízkou meziregionální mobilitou pracovních sil;

Pohyb pracovních sil za prací je limitován zhoršováním dopravní obslužnosti zajišťované prostředky hromadné osobní dopravy s většími problémy v okresech s nízkou hustotou obyvatel, rozsáhlými periferními oblastmi a tím většími vzdálenostmi mezi obcemi.

Přetrvávajícím neuspokojivým stavem životního prostředí zejména v oblastech s nepříznivou strukturou průmyslové základny, s energetickou a materiálovou náročností výrob;

Výrazně nejhorší relace v jednotlivých složkách životního prostředí jsou vykazovány v oblastech severní Moravy, severních Čech, hl. města Prahy a v některých dalších územích (Sokolovsko, Kladensko), s nutností provedení urychlené nápravy s cílem vytvoření příznivějších podmínek pro hospodářský a sociální rozvoj dotčených území.

Přístup k regionální politice v ČR

Regionální politice v ČR nebyla věnována příliš velká pozornost, otázky prostorových aspektů ekonomiky nebyly pociťovány jako naléhavé. V roce 1992 bylo přijato usnesení vlády k zásadám regionální hospodářské politiky, které byly předloženy ministerstvem hospodářství v dané době zodpovědným za regionální politiku.

Regionální politika byla tímto usnesením zúžena v podstatě na podporu malého a středního podnikání v hospodářsky problémových regionech. Neřešila se otázka koordinace činností odvětvových ministerstev, jejichž rozvojové programy mají silné regionální dopady (zejména ministerstvo dopravy, průmyslu a obchodu, zemědělství, životního prostředí) a pozornost nebyla věnována ani roli regionálních či místních orgánů. V souvislosti s transformací ministerstva hospodářství přešla od roku 1997 zodpovědnost za regionální politiku na ministerstvo pro místní rozvoj.

Hlavním a v podstatě jediným dosud aktivně využívaným nástrojem regionální politiky je podpora malého a středního podnikání v hospodářsky problémových oblastech. Tyto programy jako celek prošly od svého vzniku v roce 1993 určitým vývojem, nicméně vždy jsou v obecné poloze zaměřeny na podporu založení a rozvoje malých a středních podniků na území ČR a každoročně aktualizovány tak, aby odpovídaly měnícím se potřebám, ale reagovaly i na pozitivní či negativní zkušenosti s realizací jednotlivých programů.

S tím, jak vznikaly a prohlubovaly se meziregionální rozdíly, ale i v souvislosti s přípravou našeho vstupu do EU se začala pozornost věnovaná regionální politice zvětšovat. Vedle regionálně zaměřených programů podpory malého a středního podnikání byly ve státním rozpočtu v roce 1999 poprvé vyčleněny prostředky na rozvojové programy pro, v dané době nejvíce postižené regiony, severozápadní Čechy a pro severní Moravu.

V roce 1997 byly zpracovány nové zásady regionální politiky zohledňující základní principy regionální politiky Evropské unie. Kromě toho byl schválen v roce 2000 i zákon o podpoře regionálního rozvoje.

Důraz kladený na rozvoj malého a středního podnikání lze dokumentovat srovnáním počtu vyhlášených programů pro rok 1998 a pro rok 2000. Jestliže v roce 1998 bylo vyhlášeno celkem 8 programů (7 základních programů – Záruka, Kredit, Trh, Region, Vesnice, Regenerace, Preference a 1 program doplňkový – Speciál), v roce 2000 to bylo již 17 základních programů, osmnáctý program REKONSTRUKCE je zaměřen na podporu podniků postižených povodní v letech 1997 a 1998. Programy jsou vyhlašovány jednak Ministerstvem průmyslu a obchodu (MPO) a jednak Ministerstvem pro místní rozvoj (MMR).

Programy vyhlášené pro rok 2000 byly rozděleny do tří skupin:

společný program obou ministerstev pro území celé České republiky (ZáRUKA),
plošné programy MPO pro území celé ČR (KREDIT, TRH, SPECIAL, KAPITáL, POJíZDNá PRODEJNA, KOOPERACE, PODPORA EXPORTU, PORADENSTVí, MALÉ PUJČKY, DESIGN),
regionální programy MMR pro území vybraných regionů (REGION, VESNICE, REGENERACE, PREFERENCE, PROVOZ, HRANICE).

Pro čerpání podpory je třeba, aby žadatel splňoval obecné podmínky programu a podmínky, které jsou specifikované pro jednotlivé dílčí programy. Žadatelem může být právnická i fyzická osoba, nezbytnou podmínkou je, aby měla sídlo nebo bydliště na území ČR. Zda je splněn charakter malého nebo středního podnikání se posuzuje podle počtu zaměstnaných osob ke dni podání žádosti. Je stanoven diferencovaně pro jednotlivé projekty, maximální počet je dán hranicí 250 zaměstnanců.

Podpory poskytované prostřednictvím regionálně zaměřených programů mají podobu:

zvýhodněných úvěrů, o jejichž poskytnutí rozhoduje ČMZRB v závislosti na rizikovosti projektu a na splnění podmínek programu,
finančních příspěvků na úhradu úroku z bankovních úvěrů vyplácených postupně v souvislosti se splácením úroků; nejvýše však po dobu 4 let.

Cílem programu Region je vytvoření příznivějších podmínek pro podnikání ve vymezených oblastech a tím přispět ke zlepšení jejich ekonomické situace. Vymezení regionů je v kompetenci MMR, jako strukturálně postižené byly pro rok 2001 vymezeny regiony: Most, Karviná, Teplice, Chomutov, Děčín, Kladno, Ostrava-město, Přerov, Louny, Frýdek-Místek. Do kategorie hospodářsky slabých regionů bylo zařazeno území okresů Louny, Tachov, Znojmo, Český Krumlov, Bruntál, Jeseník Třebíč, Prachatice, Břeclav, Svitavy.

Podnikatelský projekt musí mít charakter průmyslové, stavební nebo řemeslné výroby, služeb nebo obchodu, včetně zdravotnických a lékárenských služeb a hromadné osobní dopravy regionálního významu s výjimkou taxislužby.

Pro podporu podnikání ve strukturálně postižených okresech je určen i další program, program Preference.

Program Vesnice má přispět k rozvoji podnikání a tím ke stabilizaci obyvatelstva ve vesnicích do 1999 obyvatel a v obci Milovice ve vojenském prostoru Mladá.

Na podporu podnikání v památkových rezervacích a zónách je určen program Regenerace. Jedná se jak o rezervace a zóny městského, tak venkovského typu a jejich seznam je přílohou programu.

Program Provoz je určen na podporu malého a středního podnikání na území hospodářsky slabých a strukturálně postižených a v obcích do 1999 obyvatel.

Program Hranice je zaměřen na podporu podnikatelských aktivit v příhraničních oblastech, které jsou vymezeny územím euroregionů Nisa, Labe, Krušné hory, Egrensis, Šumava a dále územím následujících okresů při hranicích s Rakouskem – České Budějovice, Český Krumlov, Jindřichův Hradec, Jindřichův Hradec, Jihlava, Třebíč, Břeclav, Brno – město, Brno – venkov, Znojmo, Hodonín.