Seminární práce k předmětu EPR404 – Obchodní a hospodářské právo Evropské unie

Volný oběh zboží v rámci Evropské Unie

Stručný exkurs do vývoje Evropské unie

Počátky integrace EU

Úvahy o jednotné Evropě provázejí její obyvatele již dlouhý čas, přičemž významným impulsem pro vzedmutí těchto názorů byla zejména tragédie I. světové války, která postihla především evropský kontinent způsobem do té doby nemyslitelným. Víra v nutnost zabránit opakování katastrofy takového rozsahu se stala živnou půdou pro unifikační myšlenkové proudy, v nichž se začaly objevovat hlasy volající po integraci všech evropských států (často na federálním základě - tedy vytvoření Spojených států evropských po vzoru USA). Snahám o politické sjednocení Evropy však nebyla nakloněna situace ani tehdy, ani po II. světové válce, kdy se téma Spojených států evropských objevilo znovu v projevu britského politika Winstona Churchilla dne 19. září 1946 ve švýcarském Curychu.

50. léta - Evropské společenství uhlí a oceli
Oficiálním vyjádřením tohoto pojetí se stalo prohlášení francouzské vlády ze dne 9. května 1950, jež se označuje podle tehdejšího francouzského ministra zahraničí jako Schumanova deklarace. Obsahem byl návrh na vytvoření organizace, jež by místo jednotlivých členských států koordinovala a dohlížela na uhelný a ocelářský průmysl. Hlavními cíli ESUO bylo přispívat k ekonomickému rozvoji, růstu zaměstnanosti a životní úrovně členských států a racionalizaci výroby. K prohloubení spolupráce mezi šesti státy Společenství a nepřímo i k další mezinárodní kontrole v té době se remilitarizující SRN měla sloužit Smlouva o Evropském obranném společenství, podepsaná v Paříži 27. 5. 1952, kterou ovšem v roce 1954 odmítl ratifikovat francouzský parlament.

1957 - Evropské hospodářské společenství a Euratom
Po tomto neúspěchu se rozšířily obavy o další osud integrace. Jako reakci předložily země Beneluxu dne 20. května 1955 ostatním členům ESUO memorandum s návrhy na další rozvoj integrace zaměřený do hospodářské oblasti. Bylo zároveň rozhodnuto zahájit mezivládní jednání, jež nakonec vyústila v přijetí dvou tzv. Římských smluv, zakládajících Evropské hospodářské společenství (EHS) a Evropské společenství atomové energie (ESAE, často též Euratom). Základním úkolem EHS bylo podporovat vytvoření společného trhu a přispívat k rozvoji ekonomického života a stálému hospodářskému růstu skrze postupné sbližování hospodářské politiky členských států. ESAE, jak již z jeho názvu vyplývá, je platforma pro jadernou energetiku, podporu atomového výzkumu, zvýšení bezpečnosti jaderných zařízení a především nadnárodní kontrolu zacházení se štěpným materiálem v souvislosti s podporou mírového využívání atomové energie. Vzhledem ke shodné členské základně všech tří společenství, jakož i v podstatě obdobnému základnímu účelu - společný trh a vzájemná spolupráce na nadnárodní úrovni, začala být tři formálně samostatná společenství vnímána jako určitý vzájemně se doplňující celek, pro který se vžil výraz Evropská společenství.

Významnou změnou směrem k integraci však prošly orgány všech tří Společenství. Ačkoli měla již od roku 1958 společné Parlamentní shromáždění a Soudní dvůr, ostatní orgány (Rada ministrů, Komise (u ESUO Vysoký úřad) byly pro každé společenství samostatné. Dne 8. 4. 1965 byla podepsána tzv. Slučovací smlouva vytvářející jednotné orgány pro všechna Evropská společenství, která vstoupila v platnost 1. 7. 1967. Přelom let 1965-6 byl také poznamenán konfliktem ohledně rozhodování v závažných otázkách, který byl urovnán tzv. Lucemburským kompromisem. Ten v případech "velmi důležitých zájmů jedné nebo více členských zemí" stanovil vyloučení rozhodování většinového ve prospěch jednomyslnosti.

1968 - Dobudování celní unie
Dalším krokem směrem k naplnění cílů EHS bylo dobudování celní unie k 1. červenci 1968, kdy byla mezi členskými státy zrušena cla na dovoz průmyslových výrobků. Do 18 měsíců byla odbourána i všechna cla na zemědělské produkty a pro obchodování mimo Společenství byl přijat jednotný celní sazebník.

1973 - První rozšíření

Prvního rozšíření se Evropská společenství dočkala 1. ledna 1973. Novými členy se staly Dánsko, Irsko a Spojené království (norské přistoupení se neuskutečnilo z důvodu zamítavého referenda). V průběhu tohoto procesu byly přijaty dvě základními zásady, provázející od té doby každé rozšíření: povinnost nových členů přejmout principy Evropských společenství a dosud vydaných politických a právních aktů (v terminologii ES obecně zvaných acquis communautaire) přistupujícími státy; bezprostřední změny v institucích Společenství. V druhé polovině sedmdesátých let se Evropská společenství zaměřila především na harmonizaci jednotlivých ekonomických odvětví v souvislosti se svým rozšířením, stabilizaci hospodářství po ropných šocích a vyjednávání v mezinárodně-ekonomických vztazích. Významnou skutečností, reagující na rozpad světového finančního systému, se stalo vytvoření Evropského měnového systému (EMS), založeného na Mechanismu směnných kursů (ERM) a společné Evropské měnové jednotce (ECU) na konci roku 1978 v rámci bruselského jednání Evropské rady a jeho následné spuštění k 13. březnu následujícího roku.

80. léta - Jižní rozšíření a dobudování Jednotného vnitřního trhu

Na počátku roku 1981 se desátým členem Evropských společenství stalo Řecko, nejjižnější a nejchudší členská země Společenství. Téměř současně se vstupem Španělska a Portugalska v roce 1986 byly, především za účelem dokončení jednotného vnitřního trhu, přijaty další dva významné dokumenty: "Bílá kniha o opatřeních k dokončení vnitřního trhu do roku 1992", jež přinesla důkladnou analýzu situace a ukázala, že na cestě ke skutečnému jednotnému trhu stojí tři skupiny překážek:

fyzické - překážky na hranicích mezi členskými státy, bránící skutečně volnému pohybu zboží a osob;
technické - existence různých technických standardů v každém členském státě přispívalo k roztříštěnosti trhu;
daňové - různé systémy nepřímého zdaňování, zejména sazby daně z přidané hodnoty si vynucovaly hraniční kontroly.

K odstranění těchto základních problémů byl zároveň vypracován podrobný program (tzv. Program 1992) s návrhy téměř 300 legislativních opatření. "Jednotný evropský akt", který byl první významnou revizí Římských smluv o založení ES a upravil potřebný právní rámec pro realizaci Programu 1992 - zajištění volného pohybu zboží, služeb, osob a kapitálu bez jakýchkoli překážek, čímž měl konečně vzniknout ekonomický prostor bez vnitřních hranic, který byl předpokládán již původními Římskými smlouvami. Změna spočívala ve významné reformě rozhodovacích mechanismů v orgánech Společenství, neboť Rada ministrů získala pravomoci přijímat rozhodnutí, týkající se zavádění jednotného vnitřního trhu, kvalifikovanou většinou místo dosavadní praxe jednomyslnosti, což velmi výrazně přispělo k akceschopnosti celého rozhodovacího procesu. 54386eni34you8m

1989 - Období změn

Přelom osmdesátých a devadesátých let byl významně poznamenán společenskými a politickými změnami v zemích střední a východní Evropy jakož i vztahy Společenství k nim: v červenci 1989 se začalo jednat o spolupráci při restrukturalizaci hospodářství Polska a Maďarska; 19. září téhož roku byla podepsána smlouva o obchodní a ekonomické spolupráci s Polskem; 18. prosince následovala obdobná smlouva se SSSR; 29. května 1990 byla v Paříži podepsána smlouva o založení Evropské banky pro obnovu a rozvoj (EBRD), která měla poskytovat finanční podporu zemím střední a východní Evropy. Nové politické reprezentace zemí bývalého socialistického tábora považovaly vstup do ES za jeden ze základních cílů společenské proměny a první asociační dohody se zeměmi střední a východní Evropy - Polskem, Maďarskem a ČSFR, byly podepsány 16. prosince 1991. Významnou událostí v dějinách ES i celé Evropy bylo sjednocení Spolkové republiky Německo s Německou demokratickou republikou na podzim 1990.

1991 - Evropská unie: od Maastrichtu k Amsterdamu

Vývoj konce osmdesátých let evropskou integraci výrazně posílil. V prosinci 1990 byla v Římě zahájeny dvě mezivládní konference, jejichž cílem bylo podruhé podstatně revidovat dosavadní zakládací smlouvy. Roční jednání vyvrcholilo v Maastrichtu ve dnech 9. a 10. prosince 1991, kde hlavy států a vlád členských zemí přijaly návrh smlouvy o Evropské unii, který byl následně slavnostně podepsán 7.února 1992 rovněž v Maastrichtu. Ratifikace této smlouvy jednotlivými zeměmi se zkomplikovala již v úvodu, kdy byla odmítnuta v dánském referendu z června téhož roku. Byl tedy vypracován zvláštní protokol o postavení Dánska v některých aspektech. V ostatních státech, jakož i při druhém referendu v Dánsku v květnu 1993, proběhly ratifikace úspěšně, takže po dokončení všech ratifikací vstoupila Smlouva o Evropské unii v platnost dne 1. listopadu 1993. V říjnu 1991 bylo dohodnuto vytvoření Evropského hospodářského prostoru (EHP) - zóny volného obchodu se zeměmi ESVO, a smlouva byla následně podepsána 2. května 1992 v portugalském Portu. Vytvoření EHP předcházelo formálnímu okamžiku dobudování jednotného vnitřního trhu, který byl stanoven na konec prosince 1992. Od 1. ledna 1993 tak byly, až na určité výjimky, naplněny čtyři základní ekonomické svobody:

volný pohyb zboží mezi členskými státy bez jakýchkoli překážek;
volný pohyb osob mezi členskými zeměmi s právem usadit se, pracovat a žít v kterékoli zemi ES;
volný pohyb kapitálu mezi členskými zeměmi bez jakýchkoli omezení a překážek;
volný prostor pro poskytování služeb po celém území ES.

Jediným problémem, který byl plně odstraněn až koncem roku 1996, byly rozdíly v dani z přidané hodnoty a z toho vyplývající kontroly zboží na hranici. Nyní je zboží zdaňováno v zemi původu zboží a hraniční formality tudíž odpadly jako zbytečné. Po dokončení jednotného vnitřního trhu se EU plně soustředila na realizaci projektu hospodářské a měnové unie, který si stanovila ve smlouvě o Evropské unii (Maastrichtské smlouvě). První fáze přechodu k Hospodářské a měnové unii (HMU) byla zahájena zpětně již 1. července 1990 odstraněním všech překážek pohybu kapitálu mezi členskými státy. Počátkem roku 1994 započala druhá fáze vzniku EMU - byl vytvořen Evropský měnový institut (EMI), jehož úkoly byly především posílení spolupráce ústředních bank členských států. Na madridském zasedání Evropské rady v prosinci 1995 bylo rozhodnuto o zavedení jednotné měny s názvem "euro" k 1. lednu 1999. Dosud poslední rozšíření se uskutečnilo k 1. lednu 1995, kdy se členy EU staly Finsko, Rakousko a Švédsko. Referendum o přístupu Norska z listopadu 1994 skončilo opět s negativním výsledkem a Norské království se členem EU nestalo. Zvýšení efektivnosti jednotlivých institucí EU; přiblížení Společenství jeho občanům; systém umožňující jak rozšiřování Unie východním a jižním směrem, tak i prohlubování integrace za účasti jen některých států bez ohrožení soudržnosti zemí Společenství. Tyto otázky se staly předmětem jednání konference, zahájené v roce 1996 v Turíně a ukončené o rok později návrhem tzv. Amsterdamské smlouvy, jež revidovala Smlouvu o EU i zakládací Římské smlouvy.

Konec 90. let - Nové výzvy: Agenda 2000

Krátce po podpisu smlouvy byl Komisí uveřejněn soubor dokumentů s názvem "Agenda 2000". Agenda 2000 představuje pohled na vývoj Evropské unie a její politiku na začátku příštího století. Zabývá se mj. otázkou, jaký dopad bude mít předpokládané rozšíření na Unii, na její jednotlivé politiky a na finanční rámec Unie. Od poloviny devadesátých let podalo 10 zemí střední a východní Evropy (ČR, Slovensko, Polsko, Maďarsko, Estonsko, Lotyšsko, Litva, Slovinsko, Rumunsko a Bulharsko) a Kypr oficiální žádost o členství v EU (s Maltou, která podala žádost dříve, byla jednání obnovena). Česká republika tak učinila 23. ledna 1996, kdy předseda vlády ČR předal českou žádost spolu s vysvětlujícím memorandem do rukou italského předsednictví. Evropská komise vypracovala na všechny žadatelské země tzv. posudky, které se staly součástí Agendy 2000. no386e4534yoou

1999 - Dovršení hospodářské a měnové unie

Dne 1. ledna 1999 byla na světové trhy uvedena jednotná měna "euro", která je hlavní součástí hospodářské a měnové unie jedenácti členských států Evropské unie (SRN, Francie, Belgie, Nizozemí, Lucembursko, Itálie, Irsko, Španělsko, Portugalsko, Finsko, Rakousko). Měny těchto států byly vůči euru zafixovány pomocí nezměnitelného koeficientu dle výsledků devizových trhů k 31. 12. 1998. Euro však zatím funguje pouze v neviditelné formě bankovních účtů a bezhotovostních převodů. První bankovky a mince se do oběhu dostanou na počátku roku 2002 a od července téhož roku úplně nahradí bankovky a mince národních měn členských zemí unie.

^{Pilíře Evropského společenství a volný pohyb zboží}

1. pilíř – Evropská společenství (Smlouva o založení Evropského společenství, Smlouva o založení Evropského společenství uhlí a oceli, Smlouva o založení Evropského sdružení pro atomovou energii)

2. pilíř – Společná zahraniční a bezpečnostní politika (SZBP) (Smlouva o EU, Hlava V)

3. pilíř – Spolupráce v oblastech vnitra a justice (Smlouva o EU, Hlava VI)

1. pilíř – Evropská společenství

Prvním, nejsilnějším a nejpropracovanějším pilířem se rozumí Evropská společenství, která existují již od roku 1957. Úkolem Společenství je vytvořením trhu, hospodářské a měnové unie a dalších politik podporovat harmonický a vyvážený vývoj hospodářských činností ve Společenství, trvalý a neinflační hospodářský růst respektující životní prostředí, vysoký stupeň konvergence ekonomické výkonnosti, vysokou úroveň zaměstnanosti a sociální ochrany, zvyšování životní úrovně a kvality života, hospodářskou a sociální soudržnost a solidaritu mezi členskými státy. První pilíř má tzv. supranacionální (nadnárodní) charakter. Co si pod tímto pojmem představit? Jednotlivé členské státy EU delegují na Evropská společenství část své národní suverenity, jejich zájmy jsou pak uskutečňovány prostřednictvím ES a jejich orgánů, především Evropské komise, Evropského parlamentu a Evropského soudního dvora. Oproti jiným mezinárodním organizacím se v Evropských společenstvích nemusejí přijímat všechna pravidla konsensem, a proto se může stát, že členský stát je vázán i pravidlem, pro jehož přijetí nehlasoval. Na rozdíl od Evropské unie jako celku i od ostatních dvou pilířů mají všechna tři společenství, která první pilíř tvoří (Evropské společenství, Evropské společenství uhlí a oceli, Evropské společenství pro atomovou energii), právní subjektivitu. Mohou tak uzavírat mezinárodní smlouvy a mají vlastní právní řád (acquis communautaire), který je nadřazen právu jednotlivých členských států. Jakými způsoby se Evropská společenství snaží dosáhnout svých cílů? Především vytvořením vnitřního trhu, charakterizovaného tzv. čtyřmi svobodami: volným pohybem osob, zboží, služeb a kapitálu. S vnitřním trhem úzce souvisí hospodářská a měnová unie, jejímž dosavadním vrcholem bylo zavedení společné měny euro – užívá ji zatím 11 členských států EU (od 1.1. 2001 se 12. členem tzv. eurozóny stane Řecko).

Další dva pilíře zůstávají oblastmi spolupráce na mezivládní úrovni. Při uskutečňování cílů hraje dominantní roli Rada EU, která zastupuje zájmy členských zemí EU a má rozhodovací, koordinační a výkonnou pravomoc. K rozhodnutí ve věcech spadajících do druhého nebo třetího pilíře je většinou třeba souhlas všech členských států EU.

Poziční dokument České republiky ke kapitole Volný pohyb zboží

Česká republika přijímá "acquis" Společenství související s volným pohybem zboží. Jedinou výjimkou je Směrnice 88/378/EHS týkající se bezpečnosti hraček (specifikováno v příslušném bodě sektorové části tohoto dokumentu), u níž Česká republika žádá o přechodné období. Při transpozici "acquis" Společenství do české legislativy se neočekávají žádné zásadní problémy.
Kromě výše uvedené výjimky bude česká legislativa plně harmonizována a aplikována nejpozději ke dni vstupu do EU. Pro uplatňování a prosazování "acquis" Společenství existuje a funguje příslušná infrastruktura, přičemž její posilování bylo a je předmětem trvalého úsilí. Česká republika vychází z toho, že termínem jejího vstupu do Evropské unie bude rok 2003.
Tento poziční dokument zohledňuje platnou legislativu ES zavedenou do 1. března 1998 pro oblast technických předpisů, opatření vycházející z článků 30 - 36 Smlouvy o založení ES a oblast veřejných zakázek. "A-list" předložený při "screeningu" této kapitoly obsahuje termíny naplánované pro transpozici všech příslušných právních předpisů ES do legislativy České republiky. Některé termíny uvedené v tomto dokumentu se liší od termínů uvedených ve screeningovém "A-listu". Změny jsou uvedeny v příslušných bodech sektorové části tohoto materiálu. Česká republika dosáhne plné slučitelnosti s naprostou většinou právních předpisů ES do konce roku 2001. Úplné sladění s příslušným "acquis" Společenství bude dokončeno do konce roku 2002. Tento předpoklad potvrzují výsledky, kterých Česká republika již dosáhla. "Plnou slučitelností/sladěním" je míněna taková úroveň transpozice "acquis" do legislativy ČR, která odpovídá nečlenské zemi. Program technické harmonizace přijatý v roce 1996 zavedl mimo jiné odpovídající opatření ve státní správě, stejně jako nezbytnou meziresortní koordinaci. Řada technických předpisů ES byla transponována do české legislativy se značným stupněm slučitelnosti. Týká se to přijetí jak horizontálních opatření (zásady "nového a globálního přístupu"), tak opatření v rámci jednotlivých sektorů - transpozice několika směrnic "nového přístupu" a rovněž velkého počtu sektorových směrnic "starého přístupu" (potraviny, nebezpečné látky, hnojiva, léčiva). Ve všech souvisejících oblastech se systematicky vytváří, popřípadě posiluje infrastruktura; jedná se o oblasti normalizace, certifikace, akreditace a metrologie. Zvláštní pozornost je věnována fungování dozoru nad trhem. Byly zřízeny příslušné národní instituce, popřípadě orgány, které působí v širokém rozsahu podle zásad ES a jsou zapojeny do evropských struktur. Český národní normalizační orgán je řádným členem evropských normalizačních orgánů CEN, CENELEC a ETSI; více než 90 % evropských norem (EN) bylo transponováno do českých technických norem (ČSN). Český institut pro akreditaci je plně integrován do systému evropské akreditace. Česká republika si je plně vědoma významu opatřeních, která je třeba přijmout, aby byly splněny články 30 - 36 Smlouvy o ES. Pro komplexní zajištění tohoto úkolu se vytváří meziresortní koordinační mechanismus. Nejsou uplatňována žádná kvantitativní (množstevní) omezení na dovozy z EU. Transformace původního systému právních předpisů byla připravena a postupně se provádí v těsné spolupráci s hospodářskými subjekty, profesními svazy a dalšími profesními organizacemi. Je třeba konstatovat, že české hospodářské prostředí všechny tyto zásadní změny přijalo během krátkého období bez významnějších obtíží. To je důvodem považovat výše zmíněný cíl dosažení slučitelnosti ve většině oblastí do roku 2001 za reálný. Další pokrok bude rovněž záviset na opatřeních, která by měly společně přijmout Česká republika a EU. Podpora v oblasti administrativní spolupráce s příslušnými orgány ES a členskými zeměmi EU v předvstupním období přispěje k zavedení "acquis" Společenství a k plné účasti ČR ve strukturách a procedurách EU ke dni vstupu do EU. Česká republika uplatnila zvláště důležitý požadavek týkající se takové spolupráce v oblasti léčiv. Sjednání Protokolu k Evropské dohodě o evropském posuzování shody (PECA) představuje další nástroje k dosažení plné slučitelnosti v příslušných sektorech v oblasti volného pohybu zboží ještě před vstupem. V případě veřejných zakázek jsou předpisy do značné míry slučitelné s předpisy ES. Ustanovení umožňující upřednostňování tuzemských účastníků výběrových řízení je dočasné a bude zrušeno nejpozději dnem vstupu. Vzhledem k výše uvedenému Česká republika žádá o zahájení vyjednávání s členskými státy EU o podmínkách svého členství v EU v oblasti volného pohybu zboží. Podrobnější přehled pozice ČR je uveden v následující sektorové části tohoto dokumentu. Přehled infrastruktury je uveden v Dodatku.

Volný pohyb zboží pod lupou

Volný pohyb zboží na vnitřním trhu ES se opírá o celní unii (zákaz cel a rovnocenných opatření mezi členskými státy a společná celní politika, včetně společného celního sazebníku vůči nečlenským státům), podporovanou společnou obchodní politikou a závazkem uzpůsobení státních obchodních mono- 1 potů a zákazem daňové diskriminace.

Věcná působnost (pojem zboží)

Celní unie ES „pokrývá veškerý obchod zbožím" (čl. 23/1 SES). Smlouva sama neobsahuje vymezení pojmu zboží. Za zboží se považuje nejenom zboží spotřební, zemědělské výrobky (živočišné a rostlinné druhy), elektřina, jiné druhy energie, umělecké předměty, ale i např. neplatné mince se sběratelskou hodnotou, recyklovatelné nebo nerecyklovatelné odpadky; tím, že ESD odmítl vzít v úvahu rozdíl mezi recyklovatelnými odpadky, které mají obchodní hodnotu, a odpadky nerecyklovatelnými, které nemají obchodní hodnotu, zajistil volný oběh nejenom pro zboží s tržní hodnotou („pozitivní cena"), ale též pro zboží, které může na straně podniku vyvolat náklady („negativní cena"), nosiče zvuku, počítačové programy stejně jako výrobky dodávané spolu s poskytovanou službou. Volný pohyb zboží není omezen na zboží určené k obchodním transakcím ve státě dovozu, ale vztahuje se např. i na dovoz zboží k osobní spotřebě jednotlivce – léky. Z pojmu zboží je však vyloučeno vše, čím právo zakazuje obchodovat, např. drogy, nejedná-li se o léky s kontrolovaným režimem. Smlouva používá pojmy „výrobky" a „zboží" jako synonyma.

Zboží ve volném oběhu

Režim volného pohybu zboží mezi členskými státy se vztahuje na výrobky, které mají svůj původ v členských státech, na výrobky, pocházející ze třetích zemí, jež jsou ve volném oběhu v členských zemích (čl. 23/2 ES). Pojem „zboží, mající původ v členských státech" není blíže definován SES, ale - per analogiam - komunitárním celním kodexem, jako tzv. „komunitární zboží". Kodex upravuje oblast obchodu s nečlenskými státy, na něž se čl.23 SES nevztahuje. Toto nařízení je obsahově přenosné, neboť obsahuje systém pravidel o původu zboží. Komunitární zboží je zboží, které bylo plně získáno na celním území Společenství bez podílu zboží dovezeného ze zemí nebo území, jež nejsou součástí celního území Společenství; zboží dovezené ze zemí nebo území, jež nejsou součástí celního území Společenství, a uvedené do volného oběhu. Zboží pocházející z nečlenských států je ve volném oběhu v členských státech tehdy, pokud dovozní formality byly splněny, předepsaná cla a dávky stejného účinku byly zaplaceny, tato cla a dávky nebyly plně nebo částečně refundovány; neboť taková refundace by byla druhem státní podpory domácímu podnikání, zakázané právem ES. Zásada volného pohybu zboží se vztahuje na všechny výrobky splňující shora uvedené předpoklady. Zvláštní postavení však mají citlivé výrobky zemědělské, řídící se zvláštním režimem čl. 32-38 SES, jež jsou lex specialis vůči obecné úpravě volného pohybu zboží.

Důsledky volného pohybu zboží v rámci celní unie

Důsledkem propuštění do volného oběhu je zákaz diskriminace zboží ze třetích zemí vůči výrobkům majícím původ ve Společenství. Výjimkami z tohoto pravidla jsou zejména dočasná ochranná opatření, která členské státy se souhlasem Komise mohou přijmout na ochranu svých trhů podle čl. 134 SES. Nepochází-li tedy zboží ze členského státu, nebo nenachází-li se ve volném oběhu, je s ním při překročení hranice celního území Společenství nakládáno jako se zbožím ze třetího státu a podléhá tudíž platným dovozním formalitám a clům.

Územní působnost (celní území)

Volný pohyb zboží je zaručen na celém území celní unie, jež je definováno čl. 3 KCK. Toto území není totožné s územím členských států podle čl. 299 SES. Integrální součástí celního území je teritoriální moře, vnitřní námořní vody a vzdušný prostor členských států. Záruku volného pohybu zboží mezi členskými státy v rámci celní unie podle čl. 12 SES nelze vykládat přísně a doslova: má se samozřejmě na mysli i volný pohyb v rámci území jednotlivých států. Z tohoto důvodu byly odsouzeny dávky vybírané ze zboží dovezeného do francouzských zámořských zemí a území, jakkoliv zboží bylo francouzského původu a vyrobeno na evropském francouzském území.

Překážky volného pohybu zboží

Tyto překážky volného pohybu zboží, jež bylo nebo je nutno odstranit, lze včlenit do následujících skupin: tarifní překážky, tj. cla exportní a importní, opatření s jim rovnocenným účinkem ( ,ORUC" - čl. 25 SES) a vnitřní diskriminační zdanění dovozů (čl. 90 SES); dále kvantitativní omezení, tj. kvóty dovozní i vývozní (čl. 4, 28 a 29 SES), opatření s jim rovnocenným účinkem („ORUKO" - čl. 4, 28, 29 a 95 SES); státní monopoly obchodní povahy (čl. 31 SES); státní podpory domácímu podnikání včetně diskriminačního zadávání veřejných zakázek. Tarifní překážky volnému pohybu zboží jsou svázány s pravomocí členských států ukládat závazné peněžní dávky. Tato pravomoc naráží na dva zákazy Smlouvy ES: zákaz cel v rámci celní unie a zákaz zavádění dávek s rovnocenným účinkem a zákaz vnitrostátních daní s diskriminačním nebo ochranářským účinkem.

Cla

K odstranění cel mezi členskými státy mělo dojít zároveň s koncem tzv., přechodného období 3 I . 12. 1969 (12 let), ale ve skutečnosti k němu došlo dříve, v polovině r. 1968.

Opatření s rovnocenným účinkem clům

Logickým důsledkem zákazu cel mezi členskými státy ES je i zákaz dávek s účinkem jim rovnocenným (čl. 23/1 a 25 SES). Jen tak je možno zajistit; že zákaz cel nebude obcházen.

Pojem opatření s rovnocenným účinkem clům

Smlouva ES neobsahuje definici opatření s účinkem rovnocenným clům („ORUC"). Soud definuje ORUC stabilně jako „jakoukoliv peněžní dávku, jednostranně uloženou, bez ohledu na její název a techniku vybírání, není-li clem v pravém slova smyslu", a to v souvislosti s přechodem státní hranice. Pro detailní definiční znaky pak ORUC je „jakýkoliv peněžní poplatek, jakkoliv malý bez ohledu na to, jaké je jeho určení nebo způsob vybírání, jimž je jednostranně zatíženo domácí čí zahraniční zboží z důvodu jeho překročení státní hranice a jenž není celním poplatkem v pravém slova smyslu... i když není odváděn do státního rozpočtu, i když není diskriminační nebo ochranářské povahy a i když výrobek, který jé poplatkem zatížen, nekonkuruje žádnému domácímu výrobku". Uvalení takové dávky vede zvýšení cen dotčeného zboží, čímž působí stejné důsledky jako clo. Dávka musí být ukládána jen na zboží dovážené nebo vyvážené. Soud nicméně považuje peněžité dávky ukládané nerozdílně na domácí i importované nebo exportované zboží za ORUC, pokud způsob vybírání zatěžuje pouze výrobky importované nebo exportované. Rovněž se jedná o ORUC v případě dávek, jejichž výtěžek je užit k financování aktivit, z nichž profitují jen domácí výrobci, jsou-li splněny následující podmínky: veškeré příjmy z této dávky plynou k financování subvencí ve prospěch domácího zdaněného výrobku, zdaněný výrobek je totožný s výrobkem, který těží z vybírané dávky (podle čl. 90 VDZ, stačí podobnost v očích spotřebitele), dávky zatěžující domácí výrobek jsou zcela kompenzovány pomocí, která je z této dávky financována. ORUC má objektivní povahu, která - na rozdíl od kvantitativních omezení - neumožňuje členským státům dovolat se jakýchkoliv důležitých zájmů k podržení ORUC. Např. ochrana národního kulturního vlastnictví neospravedlňuje vývozní poplatek, zatímco čl. 30 SES umožňuje omezení vývozu takových předmětů, zdůvodněných ochranou národních kulturních statků. Stejně tak lze zdůvodnit zákaz dovozu zboží poukazem na ochranu zdraví, ale poplatek za sanitární kontrolu prováděnou za tímto účelem, který je zaveden členským státem, je zakázán, i kdyby šlo o poplatek zavedený na základě mezinárodní úmluvy.

Výjimky z pojmu ORUC

Níže uvedené peněžité dávky nejsou ORUC:

a) odměna za skutečně prokázanou službu dovozci nebo vývozci, pokud jde o situace, kdy výše dávky je přiměřená této službě, např. dočasné umístění zboží do zvláštních skladů na žádost dovozců představuje službu poskytnutou k uskladnění po jistou dobu zboží až do doby, kdy dovozce rozhodne o jeho dalším určení, nebo poplatky za provedení celní kontroly ve výrobním závodě namísto v celním úřadě; je-li výše odměny stanovena ve vztahu k prokázané službě, znamená to, že nesmí být stanovena v závislosti např. na váze nebo ceně zboží; vývozce nebo dovozce musí mít možnost službu odmítnout; výhoda poskytnutá beneficientovi služby musí být individualizována, tj. musí být specifická. Tak tomu však není v následujících případech: dávka za uskladnění v celním skladu je vyžadována pouze pro splnění celních formalit, poplatek je vybírán za statistiku vyváženého zboží, i když shromážděné informace jsou určeny ke zlepšení konkurenčního postavení vývozců, jedná se však o druh výhody příliš obecné, než aby mohla být vzata v úvahu; poplatky za sanitární kontroly s cílem ochrany zdraví (314/82 Komise v. Belgie); dávka uložená při proclívání v místních vývozních podnicích, je-li její výše kalkulována podle hodnoty zboží a ne podle poskytnuté služby a skutečně vynaložených nákladů celní správou.

b) Kontrolní poplatky vybírané členským státem v souladu s komunitárním právem, pokud dávky nepřesahují skutečné náklady poskytnutých služeb, kontroly jsou obligatorní a stejné pro všechny výrobky v celém ES, dávky jsou předepsány komunitárním právem v obecném zájmu ES, členské státy tedy mohou vybírat příslušné poplatky, pokud provedly do svého zákonodárství harmonizační směrnice o kontrolách, např. směrnici 89/662/1989 o veterinárních kontrolách služba přispívá k volnému pohybu zboží tím, že neutralizuje překážky, které vyvstávají z jednostranných inspekčních opatření.

Vnitřní diskriminační zdanění

Předmět úpravy

Členské státy EU mají vyhrazenu pravomoc upravovat vlastní daně. To jim umožňuje mimo jiné zavádět nové daně a pozměňovat úpravu daní existujících. Tyto státy se však zavázaly, že „nepodrobí přímo nebo nepřímo výrobky jiných členských států vyššímu vnitřnímu zdanění jakéhokoliv druhu než tomu, jemuž j sou přímo nebo nepřímo podrobeny podobné výrobky domácí" (čl. 90/1 SES), a „nepodrobí dále výrobky jiných členských států vnitřnímu zdanění, které by poskytovalo nepřímou ochranu jiným výrobkům" (čl. 90/2 SES). Zákaz vnitřního diskriminačního zdanění („VDZ") je nutný (viz též 27. 3), aby daňové řízení nemohlo vést k obcházení zákazu cel mezi členskými státy. Pojem vnitřního diskriminačního zdanění je vymezen 2 podmínkami: (a) VDZ se týká zásadně celých kategorií výrobků domácích či cizích, zahrnující „rozsáhlé množství výrobků vymezených obecnými kritérii a cíli". (b) Výrobky musí být mj. zdaněny podle stejných kritérií a ve stejném stadiu obchodování, rozdíl ve zdanění může např. spočívat ve výši daně nebo jejím základu. Daně, které nesplňují dvě výše uvedené podmínky, nejsou VDZ, ale případně jen ORUC (viz výše). Jedna a tatáž daň nemůže být kvalifikována současně jako ORUC i jako VDZ. Zákaz čl. 95 SES se aplikuje nerozdílně na dávky zatěžující zboží dovážené nebo vyvážené (142/77 Statens Kontrol). Zákaz se aplikuje rovněž tehdy, kdy dovážené zboží je vyráběno mimo ES, pokud bylo uvedeno do volného oběhu (viz výše) na jeho území (193/85 Co-Frutta). Naproti tomu se zákaz neuplatni v případě daně vybírané ze zboží dovezeného ze třetích zemí (C-228 234/90 Simba, C-339/90 Comafrica). Soud má za to, že pojem „daně zatěžující výrobek" má být vykládán v širokém smyslu. Např. národní spotřební daň je považována za integrální součást obecného režimu vnitřního zdanění. Příslušná částka přitom může být vybírána i jinou veřejnou institucí neb státem anebo může mít zvláštní užití. Byť i minimální výše však není důvodem k vyloučení aplikace čl. 90 SES. Pokud však některé prvky či způsoby aplikace vnitrostátního daňového režimu mají diskriminační povahu, a jsou tudíž zakázány čl. 90 SES, neznamená to, že celý daňový režim, jehož je příslušná daň součástí, je automaticky neslučitelný s tímto ustanovením.

Druhy zakázaných zdanění: Vnitrostátní daně v členských státech jsou zásadně dovoleny. Zakázány jsou jen tehdy, pokud přímo nebo nepřímo diskriminují podobné výrobky pocházející z jiných členských států vůči domácím výrobkům neboli nepřímo ochraňují konkurující domácí výrobky. Za odporující čl. 90 SES byla prohlášena diskriminační zdanění a nepřímo ochranářské daně. Diskriminační zdanění Čl. 90/ 1 SES zakazuje daně, které zatěžují dovážené výrobky více než podobné výrobky domácí. Podobnost těchto výrobků se zakládá na stejných objektivních charakteristikách (původ, způsob výroby nebo shodné složení), jež v očích spotřebitelé jsou analogickými věcmi nebo uspokojují stejné potřeby. Kritériem tedy je analogie a srovnatelnost použití, nikoliv přísná identita výrobků (168/78 Komise v. Francie).

Nepřímo ochranářské daně

Čl. 90/2 SES zakazuje členským státům zdaňovat dovezené výrobky vnitřními daněmi, jež poskytují „nepřímou ochranu jiným výrobkům". Diskriminace pomocí vnitřních daní, zakázaná čl. 90/1 SES, s sebou nutně v praxi přináší ochranářství. Čl. 90/2 SES však přesto není nadbytečný: má vlastní předmět úpravy: ochranářství se posuzuje ve vztahu k domácím produktům nikoliv podobným, ale takovým, které se vůči dovezenému zboží nacházejí „ve vztahu konkurence, byt' částečné, nepřímé nebo potenciální ". Nepřímo ochranářské daně jsou zakázány, pokud mohou ovlivnit chování spotřebitele, jakékoliv znevýhodnění není tedy pojmově zakázáno. Pojem konkurenčního výrobku je širší než výrobku podobného, jenž se aplikuje v oblasti diskriminačních zdanění. Např. konkurenční, ale nikoliv podobné jsou výtažky z kávy a zelené kávy, oba dva určené k výrobě instantní kávy. Rovněž tak tomu je v případě aperitivů a digestivů. Zvláštní kategorie VDZ se týká čl. 91 SES, zakazující, aby v případě vývozu výrobků z jednoho členského státu do druhého činila refundace vnitřních daní více než samy vnitřní daně, jimž byly výrobky přímo nebo nepřímo podrobeny. Rozdíl mezi skutečnou výší daně a refundovanou částkou by v takovém případě představoval exportní subvenci.

Meze jednání členských států a jednotlivců ve věcech tarifních překážek volnému pohybu zboží