Seminární práce

DĚJINY EKONOMICKÝCH UČENí - VZNIK KEYNESIáNSKÉ MARKOEKONOMIE

Ve 20. a 30. letech našeho století sílily pochyby o užitečnosti neoklasického přístupu k analýze ekonomických jevů a otřásly i neoklasickými představami o makroekonomice. Bylo stále obtížnější trvat na tom, že samoregulační síly tržního mechanismu jsou schopny vracet ekonomiku do stavu rovnováhy při plném využívání všech dostupných zdrojů včetně práce. Zvláště významnou úlohu sehrála Velká deprese z let 1929 – 1933, která vyvolala vážné obavy, že kapitalistická tržní ekonomika spěje ke svému zániku či do slepé uličky dlouhodobé stagnace.

Za zakladatele nové makroekonomické teorie je považován profesor Cambridgeské univerzity John Maynard Keynes. Po něm dostal nový makroekonomický teoretický směr označení keynesiánství.

Hlavní teoretické koncepce 20. a 30. let směřující k vytvoření soudobé makroekonomické teorie

Švédská (stockholmská) škola – pokus o spojení „peněžní“ a „reálné“ analýzy. Vycházeli z Wicksellových názorů na aktivní úlohu peněz v reálných ekonomických procesech. Vybudovali teorii cyklu a snažili se o formulování co nejúčinnější anticyklické hospodářské politiky. Očekávali rozhodující efekty od opatření peněžní a úvěrové politiky. Ve svých dílech rozvinuli mnoho myšlenek, které se později setkaly s uznáním keynesiánců a přispěly k rozvoji dynamické ekonomické analýzy – modely postupné návaznosti v ekonomických procesech, faktor času a očekávání a zkoumání reakcí ekonomických subjektů v čase. Rozpracovali dynamickou teorii, která předjímá pozdější vývoj teorií růstu.

Makroekonomická teorie M. Kaleckého – rozpracoval svou makroekonomickou teorii v rámci teorie cyklického vývoje. Kapitalistickou společnost chápe jako společnost rozdělenou na dvě základní třídy, které jsou ve vzájemném rozporu – třídu kapitalistických podnikatelů a dělnickou. Ukazuje jak rozdílná je moc těchto tříd a jejich rozporné zájmy na trhu determinují úroveň výroby, rozdělování celkové produkce mezi mzdy a zisky a úroveň peněžních cen. Klíčem k pochopení hospodářského cyklu je investiční proces, kdy růst investic vyvolává expanzi ekonomiky, protože vytvoří přírůstek agregátní poptávky. Postupný nárůst výrobního potenciálu vede k nakonec k poklesu míry zisku – pokles investic vede ke snižování agregátní poptávky a vyvolává přizpůsobovací procesy v agregátní nabídce, jejichž důsledkem je pokles celkového produktu a růst nezaměstnanosti. Výraznou pozornost věnoval rozdělování důchodu mezi mzdy a zisky. Rozdělování národního důchodu je podle něj determinováno monopolní silou podniků při determinování mezního zisku, který jsou firmy schopny realizovat ve vztahu k nákladům. Národní důchod je determinován investicemi, sklonem kapitalistů ke spotřebě a rozdělováním národního důchodu v závislosti na stupni monopolu firem.

Makroekonomie D.H.Robertsona – navazoval na cambridgeskou kvantitativní teorii peněž a jeho dílo je významné zejména pro pochopení, v jakém kulturním prostředí a pod jakým vlivem postupně vyzrávaly teoretické koncepce J.M. Keynese. Rozhodující je zejména jeho práce „Bankovní politika a cenová hladina“ Robertson se soustředil na výklad vývoje hladiny cen a její nestability, analyzuje proces akumulace kapitálu a jeho financování. Východiskem jeho analýzy je rozlišení mezi prostou ekonomikou a kapitalistickou ekonomikou. Prostá ekonomika jako by se zakládala na naturální směně, kapitalistická je založená na mzdovém peněžním systému. Vyznačuje se tím, že firmy disponují výrobními prostředky a mohou ve skutečnosti rozhodovat, co a v jakém množství vyrábět, zatímco pracovníci mohou pouze čekat, budou-li zaměstnání aby získali důchod v podobě mzdy. Klíčovým prvkem kapitalistické ekonomiky jsou peníze, které představují kupní sílu a jež umožňuje podnikatelům rozhodovat o rozsahu výroby a zaměstnanosti. Peníze jsou indikátorem vývoje trhu a umožňují přizpůsobování poměrných cen statků v závislosti na tržní situaci. Ústředním momentem procesu akumulace kapitálu je oběh a jeho specifické rysy je podle něj možno zkoumat pouze v podmínkách nerovnováhy. Je-li ekonomický systém v nerovnováze nemusí dobrovolné úspory svým rozsahem odpovídat investicím. Investice jsou podle Robertsona, podobně jako u Keynese, nezávislé na úsporách a jsou financovány prostřednictvím bankovního úvěru. Pokud rozsah investic přesáhne dobrovolné úspory, vede to k vzestupu cenové hladiny a kontrakci reálných mezd. Pokles reálných mezd vede k vynuceným úsporám. 43361pbb21tnz5l

Obecná charakteristika Keynesova díla

Keynes ve svých dílech obnovil makroekonomický přístup k analýze hospodářského života, který byl charakteristický pro klasickou politickou ekonomii. Keynesovo učení přinutilo k určité revizi vlastních teoretických koncepcí i přežívající stoupence neoklasické ekonomie a má patrný vliv i na teoretické koncepce po II. světové válce. Jeho obnova makroekonomického přístupu a jeho příjmově výdajová metoda podnítily ve vyspělých tržních ekonomikách rozvoj makroekonomického empirického výzkumu a vytvořily příznivé podmínky pro intenzivní rozvoj matematické ekonomie. Keynesiánská makroekonomie se stala teoretickým základem hospodářské politiky vyspělých tržních ekonomik až do poloviny 70. let.

Keynesovo učení je reformní ekonomickou teorií. Vyústilo do požadavku doplnit tržní ekonomiku stabilizačním mechanismem hospodářské politiky státu zaměřeným na dosahování plného využívání ekonomických zdrojů, zejména dosahování stavu plné zaměstnanosti či co nejnižší nezaměstnanosti, orientace daňové a sociální politiky na přerozdělování národního důchodu ve prospěch příjemců nízkých důchodů. Hlavní myšlenkou celého díla je že kapitalistická tržní ekonomika prodělala ve svém vývoji takové změny, že ve 20. století již nemůže úspěšně fungovat pouze na základě samoregulačních tržních mechanismů.

První etapa Keynesova učení je založena na rozpracovávání cambridgeské verze kvantitativní teorie peněz. V té době považoval za hlavní příčinu nestability tržní ekonomiky nestálou kupní sílu peněž. Tyto myšlenky rozvinul Keynes zejména ve své práci „Traktát o peněžní reformě“. Zde se snaží odpovědět na otázky, čím je determinována kupní síla peněz, jaké jsou hlaví příčiny její nestálosti a jakým způsobem by ji bylo možno stabilizovat.. Místo nominálních peněžních zůstatků figurují reálné peněžní zůstatky, což jsou hotové peněžní prostředky, které si hospodářské subjekty z nejrůznějších důvodů drží. Tvoří určitý podíl jejich peněžních důchodů. Keynesova verze kvantitativní teorie peněz je založena na výchozím tvaru M = q . P kde M je množství peněz, q je počet jednotek spotřebních statků na jejichž nákup si domácnosti udržují peněžní zůstatky a P je cenová hladina. Reálné peněžní zůstatky jsou částka potřebná na nákup spotřebních statků a služeb, má odpovídající kuní sílu. Keynes dokazuje, že kupní sílu peněz ovlivňuje rozhodujícím způsobem počet „jednotek“ q, ale je značně nestálý v důsledku náhlých a nepředvídatelných změn reálných příjmů domácností. Možnost zmírnění těchto výkyvů spatřoval Keynes v reformě peněžní a úvěrové soustavy. bn361p3421tnnz

V Pojednání o penězích Keynes nadále vychází z představy, že pro úspěšné fungování rozvinuté tržní ekonomiky je klíčovou záležitostí stálost kupní síly peněz. Za hlavní příčinu kolísání kuní síly peněz zde považuje investice, i když hlavní příčiny jejich nestability ještě hledá v chování finančních trhů. Kritizuje tradiční neoklasický přístup k makroekonomii na základě kvalitativní teorie peněz a navrhuje používat nový přístup založený na analýze příjmů domácností, zdrojů jejich vzniku a jejich užití. Tento příjmově- -výdajový přístup se stal významným předpokladem vytvoření teorie efektivní poptávky. Příjmy či důchody domácností (Y) rozdělil podle jejich zdroje na důchody, které vznikají při výrobě spotřebních statků a služeb (Yc) a na důchody vznikající při výrobě kapitálových či investičních statků (Yr) Y = Yc + Yr. Z hlediska užití rozdělil důchody na ty, které domácnosti vydávají na nákup spotřebních statků a služeb (C) a část , kterou spoří (S)

Y = C + S. Je-li poměr, v němž se tvoří důchody domácností při výrobě spotřebních a investičních statků stejný jako poměr, v němž tyto důchody dělí na výdaje na spotřební statky a na úspory, bude se vyrobená produkce spotřebních statků prodávat za cenu rovnou jejich výrobním nákladů a požadovanému zisku na jednotku produkce. Tato cena bude rovnovážná. Pokud se však rovnat nebude, bude cena nerovnovážná a bude podněcovat strukturální změny ve složení reálného národního důchodu. Stálost kupní síly peněz závisí na stálosti poměru mezi důchody domácností a velikostí reálného národního důchodu a zejména rovnosti celkových nákladů na výrobu investičních statků a úspor. Za příčinu nestálosti považoval Keynes skutečnost, že rozhodování o rozdělení důchodů domácností na výdaje je nezávislé na rozhodování o podílu výroby spotřebních a investičních statků na reálném národním důchodu. Dochází k závěru, že rovnost úspor a investic vytváří stabilitu hladiny cen. Když investice převyšují úspory, cenová hladina se zvyšuje.

Dílem Obecná teorie začíná druhá etapa ve vývoji Keynesova díla, na jejímž základě vznikla keynesiánská makroekonomie. Zde již Keynes odpovídá na otázku, co je příčinou toho, proč přestala kapitalistická tržní ekonomika ve 20. století úspěšně fungovat na základě samoregulačních sil. Že příčinou je nedostatečná efektivní agregátní poptávka a v jejím rámci zejména nestabilita investic díky klesající ochotě podnikatelů investovat. Pod vlivem Velké deprese věnoval své úsilí snaze prokázat, že peněžní ekonomika může z vnitřních příčin upadnout do deprese spojené s vysokou nezaměstnaností a že zde nemusí být dostatečné samoregulační tržní síly, které by spontánně vyvolaly oživení.

Hlavní myšlenky Obecné teorie

Keynes usiloval o nalezení činitelů vyvolávajících recesi a rozsáhlé nevyužívání ekonomických zdrojů, zejména nezaměstnanost. Recese nebyla nahodilou, ani nebyla vyvolána působením vnějších činitelů. Její základní příčinou je nedostatečná efektivní poptávka spojená s nízkými podněty k investicím. V tržní ekonomice je oddělené rozhodování o úsporách a o investicích a chybí zde jakýkoli regulační mechanizmus, který by obnovoval jejich soulad. Rozhodování o úsporách je závislé na důchodech domácností, rozhodování o investicích je záležitostí podnikatelů a je založeno na očekávaném čistém výnosu ve srovnání s úrokovou mírou. Podnikatelé nesledují ziskový motiv aby dosáhli co nejvyšší úrovně užitku, ale jejich cílem je akumulace bohatství. V normálně fungující peněžní ekonomice mají peníze povahu zvláštního statku, který je „produkován bez vynaložení živé práce“ a který se za určitých podmínek může ukázat nejlepší formou udržování bohatství. V takové situaci, kdy dochází ke ztrátě důvěry v ziskové perspektivy investic, se začíná projevovat tendence k tezauraci peněz a snižování zaměstnanosti. Keynes shrnul myšlenky obsažené v Obecné teorii do následujících bodů:

1)Při daných výrobních zdrojích, technologiích a výrobních nákladech je národní důchod funkcí zaměstnanosti.

2)Vzhledem k tomu, že je vztah mezi národním důchodem a spotřebou dán sklonem ke spotřebě, je i spotřeba funkcí zaměstnanosti.

3)Zaměstnanost je sama funkcí výdajů na spotřebu a na investice a je závislá na efektivní poptávce

4)Protože je zaměstnanost funkcí výdajů na spotřebu a na investice a zpětná funkční vazba je zde pouze u spotřeby, je v konečné instanci funkcí investic.

5)Zaměstnanost je funkcí ceny celkové nabídky, sklonu ke spotřebě a velikosti investic.

6)S růstem zaměstnanosti klesá produktivita, která determinuje reálné mzdy. Proto nemůže být dlouhodobě udržitelná zaměstnanost vyšší než plná zaměstnanost.

7)Když roste zaměstnanost, roste i spotřeba. Výdaje na spotřebu rostou pomaleji než potřebná efektivní poptávka pro udržování rostoucí zaměstnanosti

Teorie efektivní poptávky

Efektivní poptávka (E) je dána souhrnem výdajů na spotřebu, investic soukromých podnikatelů a vládních či veřejných výdajů. Označíme-li spotřebu (C), investice soukromých podnikatelů (I) a vládní výdaje (G) pak platí E = C + I + G. Keynes vysvětloval vliv efektivní poptávky na zaměstnanost a národní důchod pomocí ceny a celkové nabídky a ceny celkové poptávky. Obě ceny byly vyjádřeny jako funkce zaměstnanosti. Keynes vymezil cenu celkové nabídky jako cenu nabídky produkce, která za předpokladu uhrazení výrobních nákladů a zajištění požadovaného zisku vyvolá určitý rozsah zaměstnanosti. Cena celkové poptávky zase představuje očekávané tržby a tím i výnosy z prodeje celkové produkce při určitém rozsahu zaměstnanosti. Průsečík těchto cen určuje bod efektivní poptávky a jemu odpovídající rozsah zaměstnanosti.

Výdaje domácností na spotřebu jsou funkcí disponibilního důchodu. Tento se dělí na výdaje na spotřebu a na úspory. Podle Keynese je toto dělení založeno na působení základního psychologického zákona, podle něhož při růstu důchodu spotřeba absolutně roste, ale její podíl na důchodu se snižuje, zatímco roste podíl úspor. Empirické výzkumy ve vyspělých tržních ekonomikách po II. světové válce tuto teorii nepotvrdily, vedly spíše k závěru o určité stabilitě podílu spotřeby na disponibilním důchodu.

Výdaje soukromých firem na investice jsou složkou, která má největší tendence ke kolísání. V podmínkách bohaté společnosti by měl podíl )spor narůstat. Vzhledem k tomu, že u Keynese nejsou funkčně mezi sebou investice a úspory spojeny mechanizmem, který by zaručoval, že si budou rovny, vzniká zde problém, který později keynesiánská makroekonomie označila jako mezeru úspor (když zamýšlené investice jsou nižší než úspory) a mezeru investic. Výdaje na investice jsou u Keynese funkcí mezní efektivnosti kapitálu a úrokových měr. I = i (MEC, r) kde I je rozsah výdajů na investice, i je sklon k investicím, MEC je mezní efektivnost kapitálu a r je úroková míra. Čím vyšší bude mezní efektivnost kapitálu při daných úrokových mírách, tím větší bude sklon k investicím.

Mezní efektivnost kapitálu

Rozhodnutí o investicích závisí na očekávaných výnosech dosahovaných po celou dobu životnosti investice a na nákladech, které jsou s ní spojeny. Poptávka po investicích je přímo úměrná očekávaným čistým výnosům a je nepřímo závislá na vývoji úrokové sazby. Důležitou úlohu mají očekávání, která jsou převážně založena na osobních odhadech budoucího vývoje s výrazným subjektivním prvkem. Při odhadu mezní efektivnosti kapitálu či investic je subjektivní prvek převažující a propočet očekávaného zisku je pouze jedním z aspektů odhadu, zda má danou investici smysl uskutečnit či nikoliv. Keynesova mezní efektivnost kapitálu či investic má povahu diskontní sazby, kterou lze získat diskontováním čistých výnosů z určité investice po celou dobu její životnosti. Tato diskontní sazba vyrovnává současnou hodnotu čistých výnosů s cenou nabídky investice. Očekávaný čistý výnos z investice získáme když sečteme všechny očekávané tržby za statky a služby a když od těchto celkových tržeb odečteme běžné náklady spojené s jejich výrobou. Tato diskontní sazba bývá označována jako vnitřní výnos investice.

Keynes měl za to, že mezní efektivnost kapitálu s růstem kapitálové vybavenosti klesá. Z hlediska realizace investice je důležitý vztah mezní efektivností kapitálu či investic a úrokovou mírou. Je-li příslušná mezní efektivnost větší, je tato investice rentabilní a podnět k investování bude tím vyšší, čím bude rozdíl mezí efektivnosti a úrokové míry vyšší.

Investiční multiplikátor

Kahn-Keynesův multiplikátor se soustřeďuje na výklad důchodotvorných efektů. Jeho základem je vztah investic a vytvářeného národního důchodu, který je při daném sklonu ke spotřebě a k úsporám daný výší těchto investic a výší výdajů na spotřebu vytvořených na základě těchto investic. Tyto dodatečné výdaje na spotřebu jsou sumou řady důchodů vyplácených při výrobě příslušných investičních statků a dále pak požadovaných spotřebních statků a služeb zmenšených o odpovídající úspory. Zkoumání důchodotvorného efektu investic je důležité zejména při úvahách o veřejných pracích financovaných ze státního rozpočtu či úvahách o deficitním financování. Dodatečná investice by neměla mít kapacitotvorný efekt, předpokladem byla existence nevyužitých ekonomických zdrojů a nezaměstnanosti.

Růst důchodu vyplývá jako kumulativní multiplikační efekt sklonu ke spotřebě. Multiplikační proces se zastaví v okamžiku, když přírůstky výdajů na spotřeby budou tak malé, že si již nebudou vyžadovat další rozšiřování výroby.

Keynesův přístup ke koncepci multiplikátoru byl ve značné míře krátkodobý a statický, jeho hlavní slabinou je abstrahování od kapacitotvorných efektů investic.

Teorie úroku na bázi preference likvidity

Keynes odmítl neoklasické pojetí úrokové míry jako alternativní ceny současné spotřeby i bezprostřední vazbu úroků a mezního produktu kapitálu. tím popřel i úlohu úrokové míry jako nástroje automatického vyrovnávání úspor a investic. Chápal úrokovou míru jako čistě peněžní jev spojený s preferencí likvidity.

Keynesova koncepce likvidity je založena na rozpracování motivace držby peněžní hotovosti, zdůraznil funkci peněz jako uchovatele hodnot a důsledky tezaurace peněz pro vývoj kapitalistické tržní ekonomiky. Preference likvidity je u něho spojena se čtyřmi motivy:

1)Motiv důchodový – domácnosti dostávají své příjmy v jiných obdobích, než v jakých je musí v souvislosti s uspokojováním svých potřeb vydávat.

2)Motiv podnikání – obdobné souvislosti jako u důchodového motivu, ale pro podnikatele. Společně se tyto motivy označují jako motiv transakční

3)Motiv opatrnostní – hospodářské subjekty vytvářejí určitou peněžní zásobu pro překonání situací spojených s neočekávanými výdaji, případně váznutím příjmů.Výše peněžních zůstatků vytvářených na základě transakčního a opatrnostního motivu je úměrná velikosti národního důchodu, nezávisí však na úrokové míře.

4)Spekulační motiv preference likvidity – závisí na úrokové míře. Subjekty si vytvářejí peněžní zásobu v souvislosti s tím, jaký očekávají vývoj na trhu cenných papírů. Očekávají-li kapitálové ztráty, které by převažovaly nad výtěžky z úroku, budou dávat přednost držbě peněz. V Keynesově pojetí se tato volba omezuje pouze na obligace. Jiné typy cenných papírů v úvahu nebral.

Poptávka po penězích je složena z poptávky transakční, která je přímo úměrná vývoji národního důchodu a spekulační poptávky po penězích, která je funkcí úrokové míry. Výsledkem Keynesových úvah byla představa, že je úroková míra funkcí preference likvidity a množství peněz v oběhu. Zatímco nelze motivy preference ovlivňovat, je možné na úrokovou míru působit prostřednictvím množství peněz v oběhu. Již Keynes si však uvědomoval, že má snižování úrokové míry zvyšováním nabídky peněz svoje hranice. Je-li úroková míra příliš nízká, bude většina hospodářských subjektů očekávat její růst. Díky tomu poroste spekulační poptávka po penězích případně až do nekonečna a další pokles úrokové míry nebude možné prosadit ani vháněním dalších peněz do oběhu, jako tzv. past likvidity.

Závěry Keynesovy Obecné teorie zaměstnanosti, úroku a peněz pro hospodářskou politiku státu

J.M.Keynes nerozpracoval přímo do podoby určitý konkrétní program státních zásahů, o to se přičinili jeho stoupenci a žáci. Základní východiska však byla v Obecné teorii obsažena. Podle Keynese vyspělá kapitalistická tržní ekonomika není schopna dosahovat plného využívání ekonomických zdrojů a především nevytváří adekvátní podmínky pro plnou zaměstnanost. Vyznačuje se náhodným a nespravedlivým rozdělením bohatství a důchodů. Argumentace obsahuje zejména problematiku nedostatečné efektivní poptávky. Tržní ekonomika sama o sobě nevytváří dostatečné síly působící ve směru obnovy plného využívání všech zdrojů, musí být tento mechanizmus doplněn vnější stabilizací na základě státního intervencionismu. Keynes viděl tři možnosti jak navracet tržní ekonomiku do stavu plného využívání zdrojů:

1)Rozdělování důchodů – opatření vlády v podobě zvýšení dědické daně a progresivního zdanění důchodů, které by vedlo ke zvýšení sklonu ke spotřebě a snížení sklonu k úsporám, čímž by bylo snažší vyrovnání sklonu k investicím se sklonem k úsporám.

2)Ovlivňování sklonu k investicím prostřednictvím peněžní a úvěrové politiky zaměřené na dlouhodobé udržování nízkých úrokových měr – politika levných peněz. Dalším pozitivním důsledkem tohoto opatření je vytvoření prostoru pro postupnou, nenásilnou likvidaci rentiérů. Podněcování investic by mělo vést k tomu, že by akumulace kapitálu v krátké době dosáhla takových rozměrů, že by kapitál přestal být vzácný a přestal by být zdrojem příjmů z titulu vlastnictví.

3)Programy veřejných prací – Keynes pod vlivem zkušeností z Velké deprese pochyboval, že je možné dosáhnout prostřednictvím peněžní a úvěrové politiky dostatečně nízkých úrokových měr, aby to zajistilo vyrovnání sklonu k investicím a sklonu k úsporám. Považoval investiční aktivitu podnikatelů vzhledem k úloze očekávání a nejistoty za velmi nepředvídatelnou. Proto doporučoval využít státního rozpočtu jako nástroje pro vytvoření dodatečné efektivní poptávky. V této souvislosti připouštěl nevyrovnaný státní rozpočet.

V Keynesově pojetí je úkolem státu dbát o to, aby vyspělá tržní ekonomika plně využívala všechny zdroje, které má k dispozici, zejména pracovní zdroje. Tím však úloha státu v tržní ekonomice končí. Pokud jde o tržní alokaci ekonomických zdrojů, zastával Keynes zcela liberální postoj. Centrální řízení alokace považoval za hrozbu svobodě osobnosti a efektivnosti ekonomiky.

Použitá literatura:Dějiny ekonomických teorií, Milan Sojka a kol.