|
EKONOMICKÁ FILOZOFIE STÁTNÍHO INTERVENCIONISMU - KEYNESEEKONOMICKÁ FILOZOFIE STÁTNÍHO INTERVENCIONISMU - KEYNESEJ. M. KEYNESE 1. J. M. Keynes (životopisné poznámky, hlavní práce). 2. Tzv. Keynesovská revoluce (východiska, předmět a metoda ekonomické analýzy).
v Keynesově systému.
5. Keynesovské základy hospodářské politiky státního intervencionismus. gt595l1497fttp KEYNES John Maynard1883 - 1946 Studoval na Cambridgeské universitě na St. John´s College u A. Marshalla, A. G. Pigoua matematiku a ekonomii. Sám se zde později stal profesorem a kvestorem na King´s College. Vedl britskou misi v Bretton Woods ľ® MMF (1944), v roce1942 se stal lordem z Tiltonu. Ve své činnosti reagoval zejména na podstatnou změnu představ o automatické samoregulaci kapitalistického hospodářského systému, což se projevilo plně v období světové hospodářské krize 30. let ľľ® Dva úkoly: (1) Zrevidovat tehdejší teoretickou výzbroj ekonomické vědy. (2) Vytvořit proticyklická opatření a zajistit tzv. plnou zaměstnanost. Hlavní práce J. M. Keynese:
- proti Marshallově koncepci, proti „zlatému standardu“
- vliv státní regulace peněžního oběhu na cyklický pohyb ekonomiky; úspory ¬ľ® investice
- základní Keynesovo dílo (systém) obsahuje 6 knih o 24 kapitolách:
Keynesovská revoluce - vytvořit „všeobecnou teorii“, která by zdůvodnila potřebu aktivní hospodářské politiky státu, • N = P ľ® nerovnováhy jen dílčí, • národní důchod = veličina stálá, • pozornost věnována zvláště teorii hodnoty a teorii ceny, • hospodářství je chápáno jako souhrn dílčích trhů zboží a služeb, • je uznávána všemocnost tržního mechanismu - za volnou konkurenci, • spořivost = ctnost, • nezaměstnanost vždy dobrovolná (neoklasici vychází z předpokladu plné zaměstnanosti), • mikroekonomický přístup, • redukce kapitalistické směny na naturální směnu - podcenění významné úlohy peněz, - východiskem je Keynesovi současně řada neoklasických axiomů: • v pojetí základních ekonomických kategorií vychází z učení A. Marshalla, • základem teorie Keynese je mezní teorie hodnoty, mzdy, zisku a produktivity, • teoretický systém Keynese se vztahuje také ke kapitalistické volné soutěži, - metoda ekonomického zkoumání Keynese obsahuje:
- podobně jako u merkantilistů, fyziokratů a klasické školy, - důraz kladen na technické, ekonomické a kvantitativní aspekty, - zdůrazňován význam agregátních národohospodářských veličin a funkčních vztahů mezi
- abstrakce od ekonomického růstu, ~ techniky, ~ PS, ~ sociální struktury.
mezi ekonomickými jevy ľ® rozdělení veličin Keynesova modelu na:
Jádrem všeobecné teorie je princip tzv. „efektivní poptávky“ jako základ určení velikosti národního důchodu a zaměstnanosti. Předmětem ekonomického zkoumání Keynese je zjistit podmínky rovnováhy při neúplné zaměstnanosti a úsilí zdokonalit hospodářskou politiku. Keynesova teorie zaměstnanosti Z kritiky neoklasiků vyplynuly pro Keynese tyto dva hlavní závěry:
• Hlavní neznámou je velikost národního důchodu. • Úroveň zaměstnanosti je podmíněna velikostí národního důchodu. • Klíčem k vysvětlení objemu zaměstnanosti je: „úhrnná efektivní poptávka“ (tj. celková výše výdajů společnosti ľľ® osobní spotřeba + investice) Odtud plynou podnikatelská očekávání zisků ľľ® závislost rozhodnutí zaměstnat určitý počet dělníků. Na rozdíl od neoklasické školy Keynes tvrdí, že:
Keynes uznává reálnou existenci nedobrovolné nezaměstnanosti. Vychází však z představy dělníka - spotřebitele, který prodává služby svého výrobního faktoru – práci. Mzda je přitom dána mezní produktivitou práce. Teorie tzv. efektivní poptávky = jádro Keynesovy všeobecné teorie (makroekonomického modelu rovnováhy při neúplné zaměstnanosti), = aplikace Marshallova aparátu dílčí analýzy na makroekonomické veličiny. Východiska : 1) ÚP ą ÚN 2) CN ą CP ( u neoklasiků s )
= úhrnná cena všeho zboží, které vyvolá určitou nabídku a s ní určitý rozsah zaměstnanosti
= cena, kterou při daných důchodech může společnost zaplatit za určitý objem výroby. (CCN), (CCP) představují určitou výši úhrnné zaměstnanosti; jejich průsečík (křivek CN a CP) ukazuje objem „efektivní poptávky“, při kterém je „očekávaný podnikatelský zisk" největší. Právě zde nastává rovnováha. Klíčem k vysvětlení skutečného objemu zaměstnanosti je velikost celkové efektivní poptávky, která má dvě složky:
Celková efektivní poptávka společnosti s národní důchod (Y) = S peněžních důchodů. V reálné podobě (Y) představuje také celkovou nabídku (tj. opět spotřebních předmětů a investic) ľ® užití (Y) lze vyjádřit dvojím způsobem:
(S - Saving)
Dílčí závěry: - formální charakter, statický, krátkodobý, nehistorický, - zjednodušený předpoklad, že S a I jsou výsledkem činnosti a rozhodování dvou oddělených skupin hospodářských subjektů: spotřebitelů a podnikatelů, - předpoklad, že S a I působí protichůdným směrem na velikost úhrnné poptávky (SŻ, I) ľľľ® rozbor makroekonomických vztahů mezi C, S, I, Y. faktorů ovlivňujících výši úspor (S) Rozbor < faktorů ovlivňujících výši investic(I) Faktory ovlivňující výši úspor
C C = f (Y) ľľ® ľ sklon ke spotřebě je dán psychologickými sklony, Y zvyky různých důchodových kategorií
C S S Platí ľ + ľ = 1, kde ľ sklon k úsporám. Y Y Y D C
D Y důchodu rozdělí přírůstek důchodu mezi spotřebitelské výdaje a úspory. D C Platí 0 < ľľ < 1 . D Y DC DS S rostoucím důchodem bude ľ klesat, naopak ľ bude růst. DY DY Vzniklou „mezeru“ v efektivní poptávce musí podle Keynese zaplnit D I ľ® Teorie tzv. investičního multiplikátoru - patří mezi základní pilíře Keynesova teoretického systému, - vysvětluje tzv. důchodotvorný účinek investic, - inspirována R.F. Kahnem - myšlenka tzv. multiplikátoru zaměstnanosti, kdy výdaje státu ospravedlňování veřejných prací jako léku proti nezaměstnanosti. 1 1 DY k = ľľľ = ľľľ = ľľ (koeficient efektivnosti investic, DS DC D I tzv. K - K multiplikátor) ľľ 1 - ľľ DY DY Velikost důchodotvorného účinku investic lze zjistit, násobíme-li investice multiplikátorem Y = k . D I Čím vyšší je sklon ke spotřebě (respektive čím nižší je sklon k úsporám) ľľ® tím k. - statická koncepce ľ® neměnnost výrobního kapitálu - abstrahuje se od kapacitotvorného účinku investic - předpokládá se, že D koupěschopné poptávky vychází z investičního sklonu.
Příklad: D S 1 ľľ = ľľ ; k = 2 ; nová investice 200 tis. $, která vyvolá kumulativní D Y 2 růst důchodů v celkovém rozsahu 400 tis. $ ľ® nové investice ľ® zaměstnanosti ľ® Y . Velikost přírůstku osobní spotřeby a zaměstnanosti se však stále snižuje, až se investiční multiplikátor celkem vyčerpá:
Charakteristické je, že: - abstrahuje se od kapacitotvorného účinku I ľ® krátkodobý charakter (u Keynese nevystupuje „akcelerátor“) - existují nevyužité výrobní zdroje, - předpoklad D koupěschopné poptávky platí pouze v tzv. investičním sektoru (výroba kapitálových statků). Faktory určující objem investic I 1. Sklon k investování = ľ Y - závisí na rentabilitě investic, která bude větší, čím bude větší rozdíl mezi : B. úrokovou mírou (Ú.M.).
kategorie = maximální zisk, který lze získat = očekávaná (ex ante) míra zisku. B. Ú.M. - ovlivňuje M.E.K. (Ż), protože je součástí výrobních nákladů investičních statků peněžní zásoba - ovlivňuje rozdělení úspor < cenné papíry ľ® tím dosažen vliv na celkovou efektivní poptávku. Sklon k investování se mění :
Úroková míra závisí na :
KEYNESŮV SYSTÉM Základy hospodářské politiky státního intervencionismu Keynes byl proti tradičním předsudkům (Pigou - Ż mezd = lék na nezaměstnanost; Ú.M.; volná konkurence). Stát musí ovlivňovat agregátní „efektivní poptávku“, tzn. mít vliv na tři psychologické sklony:
Keynes spatřuje možnosti regulace ve dvou hlavních formách státně monopolní hospodářské politiky: ~ množství peněz
~ úrokové míry 2. finanční (využívání státního rozpočtu). Hlavní úkol: Kontrola agregátní efektivní poptávky a vyrovnání mezer, které jsou vyvolány přebytečnými úsporami ľľ® krátký anticyklický charakter. Hlavní nástroje: Daně, sociální dávky, veřejné výdaje (tzv. „vestavěné stabilizátory„) ľľ® za vyrovnaný státní rozpočet; proti rentiérům, neboť u nich existuje nízký sklon ke spotřebě; za progresivní zdanění ľľ® za státní protekcionismus ľľ® za státní intervencionismus .
Keynesiánství Nejvlivnější směr ve 30. až 70. letech 20. stol. se stoupenci především ve Velké Británii a USA. Vlna tzv. dirigismu - Rooseveltův New Deal. Odmítavý postoj převažoval v Německu, Francii a Itálii. Otázka nadbytku kapitálu byla zde neaktuální, neboť hospodářství v těchto zemích bylo silně poškozeno v průběhu II. světové války. Odsud plynuly výhrady proti přecenění psychologických předpokladů, úlohy úrokové míry a statistické povahy ekonomické analýzy. První popularizace keynesiánského směru byla uskutečněna v díle J. Robinsonové: J. M Keynes představoval určitým předěl, neboť zreálnil ekonomickou analýzu soudobého kapitalismu ľľ® zdůrazňoval nutnost doplnění tržního mechanismu státními zásahy. Hlavní skupiny stoupenců Keynesova učení:
ad a) Např. A. Hansen, S. Harris, W. Beveridge - důraz na nepřímé státní zásahy - vypisování státních půjček, za daňové úlevy, za subvence ad b) Např. L. Kaiserling, O. Klein - stoupenci státních výdajů na veřejně prospěšné účely, sociální výdaje, na rozšíření bytové výstavby, - důraz na progresivní daňovou soustavu, - za přímé státní investice, subvence; náznaky dlouhodobého programu a plánování, - teoretické základy reformismu, labourismu (VB) a odborového hnutí (USA). ad c) Např. P.A. Samuelson - sblížení neoklasické a keynesiánské ekonomie (již sám J.M.Keynes) ľľ® v podmínkách plné zaměstnanosti platí podle Samuelsona principy neoklasické teorie. Vznikla svérázná dělba práce: K - výzkum problémů efektivní poptávky ľľ® proticyklická opatření,význam fiskální N - výzkum faktorů určujících potenciální optimální úroveň výroby (základna prognózování), ad d) Např. E. Domar, R. Harrod, N.Kaldor, J. Robinsonová - podrobněji o jejich názorech v dalším textu této kapitoly. Teorie ekonomického růstu - nový proud v ekonomické teorii od konce 40. let 20. stol. ľ® rozvoj zejména v 50. letech, - nejen teoretický směr, ale i program praktické hospodářské politiky, - prvenství v rozpracování moderní teorie ekonomického růstu: G.A. Feldman - K teorii temp národního hospodářství (1928), - před Keynesovou „Obecnou teorií zaměstnanosti, úroku a peněz“ pokusy o dynamizaci podmínek statické rovnováhy - práce R. Frische, J.M. Clarka, - později: 1) dynamizace K-K multiplikátoru, 2) matematická analýza průmyslového cyklu pomocí tzv. akceleračního principu ľľ® zrod novodobých teorií ekonomického růstu, např.: Esej o dynamické teorii - R. Harrod (1939) K teorii ekonomické dynamiky - R. Harrod (1940) Základní směry teorií ekonomického růstu
např. R.Harrod, E. Domar, N. Kaldor, J. Robinsonová,
např. J.Meade, R. Solow, P. Samuelson (2) Historicko – sociologické: - reakce na abstraktně logický směr, důraz na společensko-historické souvislosti, např. Rostow, Lewis, Kuznets, Fourastie, Nurks, Rosenstein-Rodan. Předmět zkoumání teorií ekonomického růstu (hlavní problémy):
Za. ekonomický růst je obvykle považován proces kvalitativního i kvantitativního nárůstu základních makroekonomických veličin (národní důchod, spotřeba, zaměstnanost, atd.). Hlavním kritériem ekonomického růstu = D ND (HDP) :
DYt+1 b) G = ľľ . . . . relativní D Y t G - growth . . . = tempo D ND Lze rozlišit: 1. stálý růst - D Y, G jsou v čase konstantní, 2. rovnovážný růst - hmotný a hodnotový objem nabídky a poptávky se vždy sobě
někdy existují značné odchylky od rovnovážného stavu. Cílem teorií ekonomického růstu bylo zejména odhalit podmínky ekonomického růstu Harrodův model Roy Harrod žil v letech 1900 - 1978, byl profesorem na University of Oxford, redaktorem časopisu Economic Journal v letech 1945 - 1961. Za základní problém považoval řešení otázky dynamické rovnováhy. Středem jeho zájmu byla ne krátkodobá, ale dlouhodobá vyrovnanost růstu. Je tvůrcem neokeynesiánského modelu ekonomického růstu, založeného na analýze kapitálového koeficientu ( c ) : K c = ľ považován za rozhodující faktor G (tzv. klasické míry růstu), Y role akumulace kapitálu je významná,
- základní rovnice Harrodova modelu : G = ľ ; G . c = s , C I kde c = ľľ - koeficient investiční náročnosti DY S s = ľľ - sklon k úsporám (I = S) Y DY G = ľľ - faktická míra (tempo) růstu Y Harrod rozeznává tři míry (tempa) růstu: 1) skutečné(faktické) tempo růstu- G 2) zaručené(žádoucí) tempo růstu- GW 3) přirozené(normální) tempo růstu- GN (indexy: W - wanted, N - natural)
Harrod rozlišuje: c - reálný kapitálový koeficient, cR - vyjadřuje potřebu kapitálu (index: R - requirements). ad. 2) GW . cR = s . . . . žádoucí G Vyjadřuje skutečnost, že G odpovídá představám podnikatelů o optimálních výsledcích a ochotě pokračovat stejným tempem. Nemusí znamenat však ani plnou zaměstnanost, ani plné využití kapacit. ad. 3) GN . c = s . . . . přirozené G Představuje maximálně možnou míru růstu, při které se plně využívají výrobní zdroje. ad. 1) G . c = s . . . . skutečné G Může se odchylovat od 2) a 3) , nemůže být vyšší než GN. Za ideálních podmínek by dynamická rovnováha vyžadovala, aby G = GW = GN , tj. „zlatý věk“ (viz J. Robinsonová).ľľ® Harrod porovnává uvedené tři míry růstu (jejich odchylky):
ľľ® čtyři hypotetické situace :
(G - vyšší než si podnikatelé přejí). III. GW > Ganerovnováha pro chronický nedostatek pracovních sil a nedostatečný
nedostatečnou poptávku po investicích ľ® inflační situace Závěr: Základním zdrojem růstu jsou investiční přírůstky. Hlavním cílem hospodářské Základní předpoklady Harrodova modelu spočívají v tom, že:
|
