|
AfrikaAfrikaÚvod V roce 1876 spatřil vnitrozemí subsaharské Afriky jen nepatrný počet Evropanů. V roce 1912 byl celý kontinent s výjimkou dvou nezávislých států rozkouskován. Jednotlivé porce si podle pravítka nebo jinak mezi sebou rozdělili Angličané, Francouzi, Belgičané, Němci, Portugalci, Italové a Španělé. V "roce Afriky" 1960 většina z nich černý kontinent opustila a ponechala jej jeho osudu. Afrika se stala nechudším světadílem. V současné době jsou subsaharské země (bez Jihoafrické republiky) na tom hospodářsky hůře než v "africkém" roce 1960. Ještě v roce 1965 byla Jižní Korea a Thajsko chudší než Ghana, Indonésie se nemohla srovnávat s Nigérií. Dnes je Afrika zmítána válečnými konflikty, hladem, nemocemi a zadlužením. 1. Příčiny zaostalosti Příčin zaostalosti Afriky je mnoho a jsou vzájemně provázané, takže při řešení situace Afriky se nelze zabývat pouze jedním nebo dvěma problémy. Velkým problémem Afriky jsou v současné době vnitřní válečné konflikty. Výbušné politické krize postihují země jako Somálsko, Mosambik, Angola, Súdán, Zaire, Rwanda nebo Etiopie. Pod vlivem těchto událostí sílí "image" Afriky jako kontinentu v neustálé krizi. Nejzávažnějším aspektem jsou parazitní diktátoři a zkorumpovaná byrokracie, vojenská i civilní, o kterou se opírají. Jejich společným znakem je využívání rozporů mezi skupinami obyvatel ve svůj prospěch a drancování bohatství země. S válkami jdou ruku v ruce chudoba a hlad. Nyní je v subsaharské Africe ohroženo hladem téměř 34 milionů lidí. S tím souvisí i permanentní potravinová krize, do které se Afrika dostala. Bez ohledu na značný zemědělský a demografický potenciál, zůstává pro Afriku výroba potravin stále velkým problémem. Podíl subsaharské Afriky na světové produkci kukuřice, pšenice i rýže je značně nízký (6 %, 3 %, 2 %). Při ročním růstu počtu obyvatel Afriky o 3,1 % je výroba potravin nedostačující a zemědělství je jednou z hlavních oblastí, kam je směřována zahraniční rozvojová pomoc. Zahraniční pomoc, která je však určena na nákup potravin, se často zneužívá pro financování občanských válek (například Etiopie v roce 1984). Všeobecně se uznává, že pomoc není dlouhodobým řešením a že jedině růst zemědělské produkce a její efektivnost může přinést žádané výsledky. Jak ale zvyšovat produkci a efektivnost v podmínkách války? Mezi politikou a ekonomikou existuje úzký vztah. Politické konflikty ničí základy sociálně ekonomického rozvoje. Nepokoje a nestabilita zpochybnily v Africe nadějné kroky v rozvoji a v několika měsících zničily jistý pokrok, který byl s velkým úsilím vytvářen mnoho let. Politický konflikt si například v Somálsku vyžádal nejen statisíce životů, ale zničil i infrastrukturu země a její výrobní kapacitu. Místo ekonomického rozvoje se Somálsko musí zabývat humanitární pomocí a obnovou společnosti. Podobné problémy existují v Angole, Libérii a dalších zemích. Další příčinou, která dlouhou dobu podvazovala ekonomiku například v Jižní Africe, byla rozsáhlá emigrace bílých manažerů, techniků a dalších profesionálů. Protože však každý profesionál na sebe váže další pomocné pracovníky (asistenti, služebné), snižují ztracené mozky nabídku pracovních míst a míra nezaměstnanosti dnes dosahuje úděsných 30 %. V roce 1996 odhadovalo Fórum černého managementu, že k dohledu nad 10 miliony jihoafrických pracovníků chybí 300 až 400 tisíc manažerů. Trvalejším řešením by bylo snížení násilné kriminality, kvůli které většina emigrantů Jižní Afriku opouští. Další nedostatek se nachází ve struktuře vlastnictví. Ekonomika subsaharských zemí je dosud zatížena neefektivním státním sektorem a rozsáhlými státními zásahy. Jen pětina státních podniků byla privatizována. V mnoha případech zůstávají tyto podniky obětí parazitní byrokracie a korupce. Světová banka propočítala, že ekonomický růst je omezen na země s velmi malými zásahy do ekonomiky a naopak hospodářství zemí se silnou státní intervencí upadá. Přetrvávajícím problémem afrického kontinentu zůstává zahraniční zadluženost, která je mlýnským kamenem kolem krku Afriky. Nyní se pohybuje okolo 340 mld. Mezi dluhovým břemenem Afriky a nedostatkem zahraničních zdrojů je úzká souvislost, neboť vysoké zadlužení je synonymem pro "špatné dlužníky" a odrazuje zahraniční soukromé investory. Africký kontinent zůstává více než jakákoliv jiná oblast světa značně závislý na externích finančních zdrojích. V mnoha jihoafrických zemích je míra domácích úspor nízká a činí kolem 10 % HDP ve srovnání s více než 20 % v některých jiných rozvojových oblastech. Výsledkem je, že finanční prostředky z místních zdrojů jsou schopny pokrýt pouze 1/4 potřeb investičního kapitálu. 2. Teoretické předpoklady růstu rozvojových zemí Z teorií ekonomického růstu a jejích modelů vyplývá, že ekonomika je tím bohatší, čím vyšší je tempo technického pokroku a čím vyšší je její míra úspor a naopak čím nižší je tempo růstu populace. Mezi faktory, které endogenně ovlivňují celkovou produktivitu vstupů, patří populační růst a míra investic. Pro země, které prošly úspěšnou industrializací, je typická klesající porodnost a pomalý, dokonce záporný růst počtu obyvatelstva. Děti v bohatých zemích nejsou již investicí, neboť nedoplňují ekonomické zdroje rodiny. Stávají se spíše spotřebními statky. Jde-li o investice, pak nezáleží pouze na relativní míře úspor. Podstatná je rovněž cena investic. Investice do strojů a zařízení jsou drahé, což má za následek, že chudé země dávají přednost strukturálním investicím. Avšak pouze zvýšení investic do projektů, které přinášejí pozitivní externality a společenský výnos (např. infrastruktura, vzdělání, výzkum a vývoj) vede k významnému zvýšení dlouhodobého růstu. Zvýšení kvality investic je tedy mnohem důležitější než zvýšení jejich kvantity. Růst je pozitivně ovlivněn také úrovní lidského kapitálu - vzdělaností a zdravím populace. Ekonomiky, které zaostávají ve výbavě fyzickým kapitálem nikoli lidským, rostou tedy pomaleji. Afričané jsou však hendikepováni menším intelektuálním rodinným zázemím a jednat nutností studovat v cizím jazyce. 3. Předpoklady rozvoje afrického kontinentu Afrika má mnoho oblastí, na nichž by mohla postavit základy ekonomického rozvoje země. Africký kontinent a především jeho subsaharská část i přes veškeré sociálně-ekonomické problémy plní a v příštím století bude v mnohem větší míře plnit ve světové ekonomice nezastupitelnou roli dodavatele surovin, zvláště nerostných a zemědělských, zdroje levných pracovních sil a odbytiště produkce průmyslově vyspělých zemí. Subsaharská Afrika představuje pro světový průmysl významného dodavatele nerostných surovin. Podílí se téměř 60 % na světové těžbě kobaltu, více než 50 % na těžbě diamantů a platiny, téměř 40 % na těžbě chrómu, významná je rovněž produkce zlata, manganové rudy, uranu, bauxitu a mědi. Nezanedbatelný je i její podíl na těžbě ropy s více než 5 %, železné rudy a černého uhlí. Velmocí v těžbě nerostných surovin je jednoznačně Jihoafrická republika. To je také hlavní důvod, proč je JAR ekonomicky nejvyspělejší zemí této části Afriky a vytváří téměř 50 % jejích HDP. A právě zásoby nerostných surovin, které s největší pravděpodobností čeká plné využití až v nadcházejícím tisíciletí, řadí tuto část světa do popředí zájmu průmyslově vyspělých zemí. Zachová-li si politickou stabilitu, mohla by se subsaharská Afrika stát potenciálním motorem ekonomického rozvoje světa v 21. století. Hnací silou této části černého kontinentu, ale i celé Afriky bude JAR. Subsaharská část afrického kontinentu zabezpečuje rovněž značnou část produkce zemědělských plodin pro další zpracování a spotřebu v průmyslově vyspělých zemích. Významnou měrou se podílí na produkci kakaových bobů (55 %), sisalu a oříšků kešu (25 %), kávových bobů (20 %), palmového oleje (15 %) a více než 10 % na produkci čaje. Subsaharské země zajímají důležité místo také v produkci bavlny, cukrové třtiny, přírodního kaučuku a tabáku. Afrika disponuje 40 % světových zdrojů pro výrobu elektřiny z vodních elektráren. Ty však představují necelou pětinu výroby elektrické energie kontinentu. I nadále převažují elektrárny tepelné. Oblast energetiky tak bude v příštím století patřit mezi perspektivní oblasti pro zahraniční investice. Náklady na pracovní sílu jsou v subsaharské Africe několikanásobně nižší než v průmyslově vyspělých zemích a nižší také oproti řadě rozvojových zemí Asie a Latinské Ameriky. Liberalizace africké ekonomiky na přelomu 80. a 90. let spolu s vytvářením ekonomických exportních zón a průmyslových aglomerací umožňuje subsaharské Africe utvářet podmínky pro postupný vznik početnější kvalifikované pracovní síly. Subsaharská Afrika je tak rezervoárem zatím levné pracovní síly pro zahraniční investice. Potenciál některých afrických zemí je značný, své ekonomické vztahy s africkými zeměmi, zejména se severoafrickými a s JAR, již začala zintenzivňovat například EU. To by mohlo přinést nové příležitosti v oblasti obchodu a investic i ČR jako jedné ze zemí, která se připravuje vstoupit do EU. K prioritním sektorům skýtajícím největší možnosti pro zahraniční investory a podnikatele patří v Ugandě cestovní ruch, potravinářský průmysl, stavebnictví, v Ghaně cestovní ruch, těžební průmysl, v Malawi zemědělství, potravinářský průmysl, průmyslová výroba, těžební průmysl, cestovní ruch, infrastruktura (silnice, železnice), telekomunikace, vodní hospodářství a poradenství. V Mosambiku jsou to zemědělství, rybolov, vodní hospodářství, stavebnictví, strojírenství, těžební průmysl, cestovní ruch, poradenství a služby, po nichž je zvláště vysoká poptávka. Nejnaléhavější otázkou pří zlepšení ekonomické situace Afriky by však mělo především být řešení politických krizí, ale tohle závisí spíše na Africe samotné. Sebeupřímněji míněné koncepty parlamentní demokracie ztroskotávají na kmenové roztříštěnosti a téměř každá africká politická strana se stává dříve nebo později mluvčím kmenových zájmů. Každá země si musí najít vlastní koncepční přístup s použitím takových prvků, jež by vytvářely předpoklady pro likvidaci politických konfliktů a pro obnovu rozvoje. V Africe nelze dosáhnout dlouhodobého rozvoje v atmosféře nestability a konfliktů. Závěr Pro africké země je nezbytné, aby pokračovaly v ekonomických reformách, demokratizovaly své společenské struktury, prohlubovaly subregionální a regionální spolupráci a integraci a odstraňovaly všechny překážky a omezení, které činí Afriku stále ekonomicky a politicky rozdělenou. Od rozvinutých průmyslových zemí se očekává, že více otevřou své trhy pro komodity z afrických zemí a poskytnou těmto zemím více finančních zdrojů pro rozvoj, včetně dluhových úlev, více tzv. oficiální pomoci a bohatšího přílivu soukromého kapitálu. Většina subsaharských zemí již s větší či menší úspěšností (což závisí na vnitřním politickém vývoji) realizuje programy strukturálním reforem, které si kladou za cíl zvýšit efektivnost, liberalizaci ekonomických a finančních systémů, podporu soukromého sektoru a exportních odvětví i snížení deficitů státních rozpočtů. Nicméně, spása Afriky musí vzejít z Afriky samotné. Jen na Afričanech záleží, zda a kdy se i na tomto kontinentě objeví nějací malí tygříci. Skutečnou pomocí Africe může být jen spolupráce, která pro jejich zrod vytváří - za daných okolností - optimální podmínky. Slezská univerzita Obchodně podnikatelská fakulta Karviná Katedra ekonomie Lucie Čeganová AFRIKA - NESTABILNÍ KONTINENT Karviná 28. 11. 1999 Dr. Ing. Pavel Nezval Osnova: Úvod ………………………………………………………………….1
Závěr ………………………………………………………………… 5 Zdroje: Slováčková, P.: Motor pro 21. století, Ekonom, 1998, č. 38, s. 32 - 33, Hálek, J.: Nejchudší kontinent diktátory nepotřebuje, Ekonom, 1994, č. 45, s. 76 - 77, Smrčka, K.: Africký trh surovin, Ekonom, 1998, č. 33, s. 27, Klánský, J.: Černá Afrika, Mezinárodní politika, 1994, s. 23 - 25, Vraný, J.: Jak dostat Afriku na cestu rozvoje?, Mezinárodní politika, 1994, s. 18 - 20, Slováčková, P.: Tajemství úspěchu, Ekonom, 1998, č. 41, s. 22 - 23. |
