|
Zlatý standardZlatý standardPapírové, ale i ostatní peníze v oběhu byly kryty zlatem a byly také kdykoli za zlato směnitelné. O této době hovoříme jako o Zlatém Standardu. V systému zlatého standardu byl poměr mezi zlatými mincemi a jejich zákonnými zástupci-bankovkami na úrovni tzv. AL PARI- to znamená, že nominální hodnota bankovky byla skutečným vyjádřením příslušného množství zlata a cedulová banka byla povinna konvertovat (směnit) bankovku za zlato v příslušném poměru. Systém zlatého standardu byl charakterizován těmito znaky:
Podle stupně konvertibility můžeme rozlišit 3 stupně modifikace zlatého standardu
Jde prakticky o neomezenou konvertibilitu. Cedulová banka byla povinna konvertovat bankovky v jakékoli nominální hodnotě
Cedulová banka byla povinna konvertovat bankovky jen za zlaté slitky. Standardní hmotnost zlatého slitku je přibližně 12,5kg, proto aby mohlo dojít ke konvertibilitě za zlato, musela nominální hodnota bankovek odpovídat hodnotě zlatého slitku, což v praxi znamenalo mít poměrně značnou hotovost. Proto se konvertibility využívalo při platebním styku se zahraničím.Tento standard trval pouze v období mezi první a druhou světovou válkou. V období 1.světové války bylo do oběhu vydáváno v důsledku financování válečné ekonomiky více papírových peněz, než bylo kryto zlatem uložených v bankách.
Konvertibilita bankovek neprobíhá přímo za zlato, ale cedulová banka je povinna bankovky konvertovat za tzv. zlaté devizy podle jejich nominální parity. Banka je tak nucena držet značné zásoby zlatých deviz. Zlatou devizou byl např.americký dolar.
Z dalšího fungování ekonomiky bylo ale zřejmé, že zlatý standart není nutný k fungování peněz v ekonomice. Peníze musí být podloženy (kryty), ale nikoli pouze zlatem, nýbrž veškerým zbožím a službami, které za peníze hodláme koupit.(Patří sem samozřejmě i zlato, ovšem je velmi nereálné, že by všichni držitelé peněz chtěli směnit vše za zlato)
Po pádu zlatého standardu však ztratily peníze svou autoregulační schopnost a množství peněz v oběhu proto musí regulovat stát, resp.emisní banka, která vychází ze vzorce:
MPO= součet cen produktů + splatné pohledávky – součet prodejů na úvěr – bezhotovostní styk
Jednodušeji můžeme vyjádřit problém tzv.:Fischerovou kvantitativní rovnicí peněz
M * V = P * Q
M-množství potřebných peněz V-počet obratů peněz P-cenová hladina Q-množství produktů určených k prodeji
Dále je znám též
24hodinový standard
Utvořily ho Spojené státy, Velká Británie a Francie roku 1936 dohodou, jíž se zavázaly konvertovat předložené devizové prostředky na požádání do zlata během 24 hodin. Pokud jde o kursové relace, vycházely ze zásady, že se kursy nemají měnit jednostrannou akcí státu. Kromě toho se uvedené státy dohodly omezit výkyvy kursů svých měn. K úmluvě, obsahující zmíněné principy, přistoupily později i další země: Belgie, Holandsko a Švýcarsko. Z dnešního hlediska se hodnotí tato úprava jako předzvěst pozdějších bretton-woodských dohod. (1944), které daly zrod Mezinárodnímu měnovému fondu.
Brettonwoodský systém
Dohodami v Bretton Woods v USA byl na sklonku 2.světové války založen Mezinárodní měnový fond, bylo to přesně v roce 1945.V té době k těmto dohodám přistoupilo 130 států světa, včetně Československa.Tato dohoda upravuje mezinárodní platební styk na základě standardu zlaté devizy- dolaru.Ústřední článek brettonwoodského systému představovala směnitelnost dolaru za zlato, stanovení pevné parity měn na základě jejich zlatého obsahu a konvertibilitu navzájem a prostřednictvím dolaru za zlato.Jeho součástí byla i pevná oficiální cena zlata alespoň ve styku mezi centrálními bankami.Kapitál fondu se skládá z podílu jednotlivých členů, jež museli být splaceny z 25% ve zlatě a zbytek v národní měně. |
