Fiskální politika, deficity a státní dluh:

Státní rozpočet:

- základní dokument hospodářské politiky na daný rok

- je schvalován jako zákon

- je centralizovaný peněžní fond, využívaný na základě nenávratného a neekvivalentního způsobu rozdělování

- pouze přerozděluje prostředky a nevytváří je 59562for27rqv5o

Rozpočtový přebytek - daně a ostatní příjmy přesahují nad vládními výdaji. Rozpočtový deficit - výdaje přesahují příjmy. Vyrovnaný rozpočet - daně a ostatní příjmy se rovnají výdajům.

Fiskální politika - proces utváření daňové soustavy a veřejných výdajů s cílem napomoci utlumit výkyvy hospodářského cyklu a přispět k zachování rostoucí ekonomiky s vysokou zaměstnaností a stabilními cenami.

Automatická a diskreční fiskální politika:

Politiky s volností rozhodování jsou politiky, při nichž politikové opatrně sledují trend, předpovídají budoucí vývoj a mění hospodářskou politiku, když ekonomika nefunguje spolehlivě. Soudobý fiskální systém obsahuje tzv. systém vestavěných stabilizátorů. oq562f9527rqqv

Automatické stabilizátory:

- automatické změny v daňových příjmech. Daňová soustava je založena na progresivních daních, to znamená, že když se začne snižovat důchod, začnou se snižovat i příjmy státu. Výhoda spočívá v tom, že tyto výkyvy daní mohou snižovat dopad hosp. cyklů na ekonomiku. Např. při inflaci vyšší daně sníží disponibilní důchody a tak sníží poptávku a pozastaví růst cen.

- pojištění v nezaměstnanosti, sociální a ostatní transfery. Tato pojištění vhánějí do ekonomiky peněžní prostředky anticyklickým způsobem.

Fiskální politika s volností rozhodování:

1) veřejné práce a ostatní výdajové programy

2) projekty veřejné zaměstnanosti

3) daňové sazby

ad. 1 - veřejné práce, jako jedna z možností anticyklické fiskální politiky, již nejsou natolik populární, protože jsou příliš zdlouhavé a nic nezajišťuje, že se neobrátí proti námi zamýšlenému cíli. Některé z těchto programů představují práci za každou cenu a nepřináší žádný užitek.

ad. 2 - projekty veřejné zaměstnanosti jsou příkladem opačného extrému. Jsou krátkodobé a často nemají příliš velký význam. Nijak nepomáhají získat pracovní místa po ukončení programu.

ad. 3 - daně jsou pravděpodobně nejvhodnějším nástrojem ovlivňování ekonomiky. Důchodové daně působí na disponibilní důchody a tak přímo ovlivňují AD. Snížením těchto daní lze zabránit lavinovitým poklesům disponibilních důchodů. Daně se mohou používat jak ke stimulaci, tak ke kontrakci ekonomiky. Reakce na změnu daní je mezi spotřebiteli bezprostřední. Avšak i tento nástroj má výrazné nedostatky. Jedná se zejména o administrativní náročnost daní a všech změn týkajících se daní. Také spotřebitelé si uvědomují, že změny v daních mohou být jen dočasné a příliš se tedy nemusí snažit měnit styl života.

Fiskální deficity:

Strukturální a cyklické deficity - Rozpočet má strukturální a cyklickou část. Strukturální je ta, jenž je určována opatřeními hospodářské politiky s volností rozhodování. Cyklická část je určována pasivně stavem hospodářského cyklu.

Skutečný rozpočet - zachycuje skutečné příjmy, výdaje a deficity v daném období.

Strukturální rozpočet - propočítává, jaké by byli státní příjmy, výdaje či deficity, kdyby ekonomika fungovala na hladině potencionálního produktu.

Cyklický rozpočet - propočítává dopad hospodářského cyklu na rozpočet - měří změny v příjmech, výdajích a deficitech, které vznikají proto, že ekonomika nefunguje na hranici produkčních možností, ale nachází se v konjunktuře nebo recesi. Cyklický rozpočet je rozdíl mezi strukturálním a skutečným rozpočtem.

Obecně platí, že opatření vlády mění strukturální i cyklické rozpočty. Statistické údaje ukazují, že čistý efekt opatření, která mění deficit strukturální rozpočtu, bude měnit stejným směrem deficit skutečného rozpočtu. Strukturální rozpočet je jedním z nejdůležitějších analytických nástrojů makroekonomie. Umožňuje nám oddělovat změny v hospodářské politice od změn vyvolávaných hospodářským cyklem, a tak umožňuje lepší diagnózu toho, kam vede ekonomiku fiskální politika.

Kombinace fiskální a monetární politiky:

Monetární a fiskální politiku lze používat nejen k ovlivňování úrovně GNP, ale i jeho složení. Změnou struktury daní, vládních výdajů a monetární politiky může vláda měnit část GNP vynaloženou ne podnikové investice, spotřebu, čisté vývozy a vládní nákupy statků a služeb.

Vytlačování investic:

Vytlačování nastává, snižuje-li se účinnost fiskální politiky, protože reaguje trh peněz. Zvýšení strukturálního deficitu může vést k tomu, že rostoucí úrokové sazby sníží investice. Určitá část vyvolaného zvýšení GNP může tedy být vykompenzována tím, že vyšší strukturální deficit vytlačuje investice ( viz grafy). Vytlačováni se nevztahuje na cyklický deficit, protože recese povede ke snížení úrokových sazeb a zvýšení investic. Někteří ekonomové tvrdí, že monetaristé mají příliš extrémní názory. Tvrdí, že v krátkém období v ekonomice s nevyužitými zdroji mohou deficity naopak povzbudit investice ( viz příloha).

Ekonomické důsledky vládního dluhu:

Vládní dluh jsou nahromaděné vypůjčené částka z minulosti. Změna vládního dluhu v daném roce je rovna rozpočtovému deficitu. Dluh dělíme na vnitřní a vnější. Vnitřní vládní dluh je dluh vůči vlády vůči domácím ekonomickým subjektům a vnější vládní dluh ( nebo-li zahraniční) je dluh vlády vůči zahraniční ek. subjektům, většinou vůči jiným vládám. Existují tři základní břemena dluhu:

- potřeba obsluhovat vnější dluh = potřeba splácet dluh, nebo úroky z něj. Vnější dluh se dá také tzv. valit před sebou a to v případě, kdy si vláda půjčuje v zahraničí na splácení jiného vnějšího dluhu.

- ztráta efektivnosti zdanění způsobená placení úroků a jistin - vnitřní dluh vyžaduje splácení úroků držitelům vládních obligací a na to se musí vybrat daně.

- nahrazování kapitálu veřejným dluhem - jedná se pravděpodobně o nejzávažnější deformaci. Soukromý kapitál může být nahrazován státním dluhem. Zvýší-li se vládní dluh o sto jednotek, klesne držba kapitálu u ostatních soukromých aktiv o sto jednotek.