Hayek

Úvod

Děkuji autorovi za krásnou publikaci, která mě donutila přemýšlet opravdu velmi dlouho. Recenzi zpracovávám tak, že uvedu autorovu myšlenku a snažím se ji okomentovat, pochopit a interpretovat ji svými slovy.

Musím se přiznat, že k této knize jsem vlastně přišel až po značném úsilí, které jsem vynaložil na její nalezení. Od svých kamarádů jsem často slýchával rozporuplné názory, které mi dávali vždy když jsem se na tuto knihu zeptal. Tázal jsem se, abych zjistil, zda tahle kniha je čtivá či ne a díky názorům mých kamarádů jsem byl opravdu zvědav co je zač. Netušil jsem o kvalitách, které v sobě ukrývá. O moudrostech nejen teoretických, ale i empirických a tyto názory a informace jsem častokrát konzultoval se svými rodiči a kamarády. Musím uznat, že autor v této knížce nemluví pouze to co ho napadne a neinterpretuje pouze své názory, ale podrobně analyzuje názory a promluvy politiků, či významných osobností a učenců všech názorových skupin a hodnotí je. Přitom vychází nejen ze svých, ale i historických zkušeností a samotné podstaty filosofie lidstva a života jedince ve společnosti.

Již začátky autorova života nebyly lehké. Za první světové války se stal důstojníkem a pilotem a to nebyl ještě ani plnoletý. Poté v roce 1921 a 1925 dostal 2 doktoráty z práva a politických věd, v roce 1927 byl prvním ředitelem Rakouského ústavu pro ekonomický výzkum. Poté měl další možné úspěchy na které bych nerad ztrácel čas a vrhnul se již na samotnou publikaci.

Cesta do otroctví je knížka, kterou F.A. Hayek napsal, jak uvedl, pro socialisty všech stran. Autor sám uvádí, že nečekal tak velkého zájmu, který jak říká byl jak pozitivní (souhlasný) tak negativní (nenávistný). Knihu psal v Anglii během válečných let a byla určena výlučně pro anglické čtenáře. Nebyla psána pro běžného čtenáře, ale pro „zvláštní vrstvu anglických čtenářů“. 45275ggq21gms5r

Ovšem kniha přináší podle mého názoru pochopení i u mě a myslím, že i u ostatních běžných čtenářů by probudila zájem.

Samotná kniha je rozdělena do 15 kapitol, ve který autor analyzuje jednotlivé stránky socialismu a komunismu a centrálně plánovaného řízení, které pak následně srovnává s demokracií, liberalismem a tržní ekonomikou.

Hlavní část

Hned na prvních stránkách mě zaujalo to, že autor se k levici nestaví přímo negativisticky, ale nepřímo. To znamená, že ji přímo neodsuzuje, ale dává najevo a vysvětluje proč tyto systémy nemohou fungovat a co více, v co se mohou přeměnit, pokud se včas nezastaví. gm275g5421gmms

Autor uvádí, že samotná myšlenka, nebo cíle socialismu či komunismu nejsou zlé a někdy můžou být myšleny i upřímně dobře. Ale problém je v tom, že těchto cílů se dá dosáhnout jen takovými prostředky, které z člověka udělají pouze člena společnosti, pouze nějaké číslo, součást jakéhosi segmentu lidí. Dále tohoto člověka svazují neviditelnými pouty, které pak samy na něj působí negativně v tom smyslu, že si později začne myslet, že to jak s ním zacházeli a zacházejí je správné a jedině možné což pak vede v neléčitelnou chorobu lidské psychiky. Hayek tento problém interpretuje na příkladě mladého člověka ve společnosti. Ukazuje, že tento člověk značnou část svého času tráví povrchními činnostmi, které mu byly určeny direktivami, jejichž přesný smysl zřídkakdy chápe a jejich vhodnost nemůže posoudit. Podívá-li se na své rodiče a své bratry, sestry, shledá, že jsou svázáni stejně jako on sám. Vidí, že si na tento stav natolik zvykli, že zřídkakdy z vlastního popudu plánují nebo podnikají něco, čím by se začali společensky odlišovat.

Velmi zajímavý je i autorův článek o vývoji lidské společnosti. Pokud nám něco nevyjde, nebo nepodaří, začneme hledat problém ne v sobě ale v někom jiném. Když by se člověk zamyslel a uvědomil si jak v posledních letech, přesněji v posledním století zlepšily životní podmínky člověka přestal by se možná i strachovat o drobnosti, které se mu zdají závažné, ale z pohledu historie bychom mohli říci, že dělá z komára velblouda. Člověka před 200 lety nezajímalo zda si dá k obědu chleba se sýrem, nebo grilované kuře. Tento člověk byl rád, že se vůbec uživil a měl hroznou radost ze sebemenší potravy, kterou sehnal navíc. Byl to člověk, který prožíval jedny z nejšťastnějších chvílí svého života, když začalo po suchých dnech pršet a on se tak nemusel již strachovat, že mu jeho plodiny uschnou. A dnes? Pokud nějaká země má problémy s potravinami, tak je doveze z jiné země. Pokud člověk chce vodu, otočí kohoutkem.

Studenou nebo teplou? Na jídlo si může vybrat několik druhů masa, na co má chuť. Pokud je zima, žádný problém – koupí si kožich, čepku, rukavici. Chce jít za zábavou – jde do hospody, baru, kulečníku. Má OBROVSKÉ možnosti, o kterých člověk před 200 lety ani nesnil. Ale pozor. Pořád je mu to málo. Člověk chce pořád více, více, více. Tato lidská povaha nás dovedla na stupeň, na kterém jsme.

Ovšem člověk nemá pouze kladné vlastnosti a tak někde se může objevit problém, který lidé chtějí řešit hned. Najde se někdo, kdo slíbí rovnost, volnost, bratrství a socialismus je tu. Nástroje, které pak používá k poslušnosti nejsou nijak jemné a co víc. Z našeho hlediska a z předchozího článku vyplývá, že tento socialismus svazuje člověka a tudíž člověk se dál nerozvíjí. Je zase zpátky v ohradě jako ve středověku a málokdy vykukuje z řady.

Můžeme charakterizovat vývoj lidské společnosti tak, že čím jsme vyvinutější duševně tím více chceme vylepšovat i politický systém, ve kterém žijeme a to hlavně proto, abychom se mohli rozvíjet duševně dál. Musíme si uvědomit, že revoluce proti feudální společnosti byly dány především touhou se osamostatnit, nepracovat pouze pro vládce nebo nadřízeného, ale také pro sebe. Dalo by se říci, že komunismus nahradil tento feudalismus systémem podobným, kde člověk není motivován k sebemenšímu výkonu navíc, protože za své úsilí by sklidil pramalou poklonu. Navíc vládce zde nahrazuje strana komunistická, která si stejně jako feudál, dělá co uzná za vhodné. Tyto revoluce propukly ovšem proto, aby každý člověk mohl něco dokázat a aby nebyl svázán politickou diktaturou. A každý, demokrat i komunista musí uznat fakt, že tím, že se člověk osamostatnil začal myslet. Ne jako předtím, kdy za něj přemýšlel někdo jiný, ale sám, a proto se za posledních 150 letech v celé historii lidstva přeměnila tvář Země tak, jak ji dnes známe. Autor dále vysvětluje sílu komunismu a socialismu v tom, že i lidé, kteří jsou ve svém jádru liberální, uvěří idejím, které se jim naslibují.

Další moudrost z autorovy knihy, která porovnává demokracii a socialismus:

Demokracie rozšiřuje oblast individuální svobody, socialismus ji omezuje. Demokracie přikládá veškerou možnou hodnotu každému člověku, socialismus činí z každého člověka pouhého vykonavatele, pouhé číslo. Demokracie a socialismus mají společné pouze jedno slovo: rovnost. Všimněme si však rozdílu: zatímco demokracie hledá rovnost ve svobodě, socialismus hledá rovnost v omezování a v poslušnosti.

Jedna z autorových dalších myšlenek je, že socialismus dosažený a udržovaný demokratickými prostředky patří definitivně do světa utopií.

Ve 3 kapitole autor vysvětlil, že svoboda a socialistické organizování nejdou dohromady. Jak z konkurence, tak z centrálního řízení se stává chabý a neúčinný nástroj. Tedy je možné kombinovat plánování pro konkurenci a ne plánování proti konkurenci. V socialismu neexistuje konkurence, jelikož všechny podniky vlastní stát. Chybí zde kreativní myšlení lidí, kteří se v podniku snaží o vylepšení svých výrobků, cestami jako je modernizace, zlepšování kvality a designu, hledání cest vedoucích k snižování výrobních nákladů a zvyšování produktivity práce. Chybí zde taky motivace pracovníků samotných, jelikož jsou sníženy požadavky na jejich výkonnost. Tedy chybí zde snaha o to být co nejúspěšnější, která je základem pro zdravý rozvoj podnikání a tržní ekonomiky. Méně úspěšné podniky se pak musí více snažit a snižovat ceny a když neuspějí tak si zaměstnanci hledají místo v dalších nově vzniklých podnicích a tak se pracovní síla stejně jako nové nápady využívají na nových třeba i neprobádaných místech, které nás stále vedou dopředu ve světě poznání. Také lidé, na které je kladen veliký důraz na vědomosti, produktivitu práce a odpovědnost jsou více přizpůsobiví k nové práci, kterou dostanou a nemají tak nezáživnou práci jako pracovníci v socialistických zemích, která se skládá ze stereotypních každodenních úkonů, kterým pracovník málokdy rozumí. Nemusí přemýšlet o vyšším principu toho daného úkonu, protože je považován za jednoho ze článků na pohled pevného, ale uvnitř slabého řetězu. Samozřejmě můžete namítnout, že přijít o místo je tragédie. A já Vám povím, že je lepší skončit s prací, kterou lépe zvládá někdo jiný lépe a najít si jiné zaměření, které není zabrané, nebo je zde předpoklad, že ho budete vykonávat lépe než současná konkurence. Navíc si uvědomte, že to že budete vykonávat nejen jednu práci, stanete se jednak více přizpůsobivý a jednak Váš život bude znovu obohacen o nové poznatky. O poznatky jež komunismus neumožňuje.

Nerad bych zacházel do podrobností, ale ohromil mě zajímavý názor v autorově knížce a to je srovnání komunismu s fašismem.

Komunismus s fašismem na první pohled nic společného nemá a autoři, kteří položili základy komunismu se s ním, dle mého mínění, rozhodně neztotožňovali. Podle zkušeností a historie však můžeme zjistit, že fašismus přijde na řadu ve fázi, kdy komunismus zklamal a ukázal se jako nespolehlivý systém. Takovýmto způsobem reagovalo stalinovské Rusko a hitlerovské Německo.

Musím se přiznat, že jsem se s tímto názorem nemohl, nebo nechtěl ztotožnit. Po zralé úvaze jsem ovšem začínal nalézat okolnosti našeho předchozího systému, které dle mého názoru mohli vést, v případě zřejmého neúspěchu, k zvýšené agresivitě státu. Komunismus by jistě ze svých neúspěchů nevinil sebe, ale mohl by začít hledat svůj nezdar v cizích zemích. Nespokojení lidé by mohli uvěřit pohádce o zlém vykořisťujícím sousedu, kterého je třeba nutno eliminovat. 

Jedna z myšlenek z 6 kapitoly si zakládá na správném pochopení stylu socialistického a demokratického systému z pohledu plánování. Demokratický systém plánování se snaží co nejméně zasahovat a nechávat co největší část rozhodovacích procesů na lidech, kteří jsou k těmto rozhodnutím více kompetentní. Snaží se řešit pouze problémy o jejichž řešení nechce soukromý sektor příliš přemýšlet. Jedná se především o globální problémy jako jsou problémy urbanizace, znečištění životního prostředí, problémy související s nedostatky neobnovitelných zdrojů energie, či problémy infrastruktury. Kromě těchto problémů zbytečně nezasahuje do problémů jednotlivců a nechává rozhodování na nich. Jejich „mantinely“ jsou dány pouze legislativou, která se ovšem také snaží býti co nejvíce liberální.

Socialistický systém centrálně plánovaného řízení staví na myšlence převzít celkovou kontrolu rozhodování a řízení na sebe a tím znemožnit lidem se rozhodovat podle vlastního přesvědčení. Lidé v této situaci jsou nuceni dodržovat ustanovení, které jim dovoluje pohybovat se jen v určité „zóně“, kterou rozhodně nemohou opouštět. Tuto zónu můžeme chápat jako jakési vězení s pevným zámkem na jediný klíč, který existuje - revoluce.

Další autorova poznámka je směřována na samotný počátek existence lidstva. Lidská společnost měla již od svého vzniku sklon k tomu aby je vedla určitá osoba, či vybrané osoby jejich kmene, zpravidla považované za nejchytřejší, nebo nejzkušenější. Tento způsob ve své podstatě nebyl zase tak špatný vezmeme-li v úvahu, že i dnes musí každý kolektiv mít svého vedoucího. Problémy nastaly až při situaci, kdy se tlupa lidí zvětšila na několik tisíc a postupně milióny lidí. Vybraná osobnost či její nástupce nejen že dostal jiný titul například kníže, vévoda, král či císař, ale hlavně rapidně stoupla jeho odpovědnost a s ní také jeho namyšlenost či pocit nenahraditelnosti. Jeho následné zásahy do lidské společnosti pak již nebyly přijímány jako moudré či vhodné vladaře, ale naivní a agresivní. Taková byla moc moci. Hlavně z těchto důvodů nastaly občanské války a vzpoury, které měly ve své konečné podobě přinést obyčejnému člověku stejná práva jako ostatním. V době demokratické společnosti se mohl člověk konečně svobodně rozhodovat a konat vše jako každý jiný. Ovšem našli se takoví, kterým se podmínky tohoto systému nezdáli dostačující. Jejich častými námitkami byla kritika „velkých bohatých podnikatelů“, kteří cizopasí na „slabých chudých dělnících“. Neuvědomovali si, že mají stejné šance jako on a jejich působení ve společnosti je dáno jejich vlastními schopnostmi. Takoví lidé si začali snít svůj utopický sen o systému, který jim umožní, aby každý měl stejně a každý mohl to samé co ten druhý ovšem formou omezení svobody. Tento sen nazvali socialismus. V některých státech se dovolali toho co chtěli, ale zapomněli si uvědomit, že s nastolením rovnosti mezi lidmi ztratí svobodu, protože tato rovnost stavěla na tom, že každý bude moci dělat jen to co mu bude dovoleno státem.

Závěr

Na závěr bych chtěl vyjádřit svůj názor na problém, který řeší autorova publikace. Myslím si, že dobře fungující komunistický systém nemůže nikdy opravdově fungovat a ti, kteří tomu nevěří, nechť si srovnají výsledky a rozdíly jednotlivých komunistických či postkomunistických zemí a zemí demokratických. Jak nám historie ukazuje, komunisté mají vždy velkou podporu v nelehkých období lidské společnosti, například po válce. Lidé hledají naději a spatří ji v lidech, kteří slibují rovnost všem. Neuvědomují si, že tato rovnost je nastolena omezením lidské svobody. Navíc dle mého názoru by každý člověk měl vědět, že jistota neexistuje a nemůže ji tudíž poskytnout ani komunistický režim. A tak by se člověk měl o svůj život starat jak nejlépe umí, svými schopnostmi a rozumem a nespoléhat se na stát. A pokud se v jeho životě objeví složitá, zdánlivě neřešitelná situace měl by se zamyslet a zkusit ji vyřešit sám a nehledat chyby u jiných. Nemyslet na problém, ale na jeho řešení.