UNIVERZITA TOMÁŠE BATI VE ZLÍNĚ

FAKULTA MANAGEMENTU A EKONOMIKY

Seminární práce do předmětu dějiny ekonomických teorii Friedmanova teorie školství a nastínění řešení pro naše vysoké školy

Úloha vlády v procesu vzdělávání podle Miltona Friedmana, a to hlavně ve vysokoškolském a univerzitním školství. Formální školní výchova je dnes až na vyjímky financována a spravována vládními úřady. Dnes je už to tradicí a je brána natolik za samozřejmou, že se věnuje málo pozornosti školní výchově dokonce i v zemích, které jinak svoji organizaci a filosofii podporují svobodné podnikání.

Milton Friedman (*1912) se narodil v USA, ale jeho rodiče pocházeli z Rakouska. V roce 1928 se zapsal na Rutgersovu univerzitu, kde studoval matematiku a ekonomii, postgraduální studia absolvoval na univerzitě v Chicagu a na Columbia University v New Yorku. V roce 1946 dostal Friedman nabídku z Chicagské univerzity, zde byl profesorem do roku 1977. Stal se kritikem režimu pevného měnového kurzu a dospěl k závěru, že pro efektivní fungování společného trhu je režim plovoucího měnového kurzu nevyhnutelný. Zásadní význam pro další vývoj makroekonomie a hospodářských názorů měla Friedmanova přednáška v Americké ekonomické společnosti v prosinci 1967 s názvem „Úloha monetární politiky“, kde Friedman kritizoval keynesiánskou politiku plné zaměstnanosti založenou na Phillipsově křivce. Friedmanova koncepce vertikální Phillipsovy křivky se stala slavnou v okamžiku, kdy americké hospodářství a později i ostatní vyspělé tržní ekonomiky v první polovině 70. let postihla velká inflační recese čili stagflace. Je nositelem Nobelovy ceny za ekonomii za rok 1976.

Hlavní práce: Peněžní a fiskální rámec (1948), Metodologie pozitivní ekonomie (1953), Studie o kvantitativní teorii peněz (1956), Kapitalismus a svoboda (1962), Inflace a nezaměstnanost (1976), Svoboda volby (1980) spolu s manželkou.

„U vysokoškolského školství je argument ve prospěch znárodnění na základě efektů sousedství či technického monopolu ještě slabší. Pro nejnižší úroveň školství existuje značná shoda o přiměřeném obsahu výchovného procesu občanů v demokracii – tři “R” (psaní, čtení, počítaní) vyčerpají většinu tématu. Na vyšších úrovních postupně ubývá konsensu. Je jisté, že daleko pod úrovní vyšších amerických škol existuje nedostatek shody, která by ospravedlnila vnucení názorů většiny všem a zavedení mnohem menšího stupně plurality. Nedostatek shody může dojít ve skutečnosti až tak daleko, že může vrhnout pochyby dokonce na přiměřenost dotování školství na této úrovni, každopádně jde tak daleko, aby podkopal jakýkoliv argument pro znárodnění na základě společného jádra hodnot. Vzhledem ke vzdálenostem, které jednotlivci mohou překonávat a překonávají při navštěvování institucí vyššího vzdělání, může být stěží na této úrovni řeč o “technickém monopolu“.“ [1]

U nás je školné předmětem velkých nesvárů nejen mezi rektory ministry školství, ale v poslední době už protestují sami studenti:

• Vysoké školy neuspokojují poptávku po vysokoškolském vzdělání

• Přijetí většímu počtu uchazečů brání v prvé řadě nedostatek financí

• Způsob výběru uchazečů způsobuje velké sociální nerovnosti v šancích na dosažení vysokoškolského vzdělání

• Příliš mnoho talentovaných lidí nedostává šanci studiem rozvíjet své schopnosti

Vysoké školy již několik let nemají možnost, z důvodu nedostatku financí, zvyšovat počty přijímaných uchazečů o studium a zvyšovat kvalitu poskytovaného vzdělání. Zřejmá převaha poptávky po studiu nad nabídkou studijních míst ve většině oborů a způsob, kterým jsou někteří uchazeči vybíraní, způsobuje neúnosně velké sociální rozdíly v šancích na studium na vysoké škole. Analýzy nám ukazují, že při stejných studijních předpokladech má dítě, jehož rodiče jsou odborníky, dvakrát větší šanci studovat na vysoké škole než dítě, jehož rodiče jsou manuálně pracující tedy dělníci. Na to má vliv menší ochota dětí pocházejících z rodin s nižším vzděláním a hlavně nižším sociálním statusem ucházet se o přijetí na vysokou školu.

„Veřejné výdaje na vyšší školství ospravedlněny coby prostředky výchovy mládeže k občanství a přípravy na vedoucí funkce ve společnosti – ale je nutné ihned dodat, že značná část současných výdajů, které jdou výlučně na účely přípravy zaměstnání, nemůže být tímto způsobem ospravedlněna. Omezení dotací pouze na školní výchovu ve státem spravovaných institucích nelze nijak ospravedlnit. Každý jednotlivec by se měl rozhodovat sám o tom, kde poskytnuté dotace použije, pouze s tou výhradou, že se jedná o takovou školní výchovu, kterou je žádoucí dotovat. Veškeré vládou udržované školy by měly účtovat poplatky, z nichž by bylo možno hradit vzdělávací náklady a soutěžit tak na stejné úrovni se školami, které vládou podporované nejsou.“ [1]

Podíváme-li se na západ od našich hranic, zjistíme různé modely financování vysokých škol. Většina zemí Evropské unie i kandidátských zemí zastává model financování přímých nákladů na studium ze státního rozpočtu. Tato metoda umožňuje sice přístup ke vzdělání poměrně velkému počtu mladých lidí bez ohledu na jejich majetkovou situaci, ale školy se musí každoročně srovnat pouze ze státním rozpočtem, jelikož nevytvářejí přímé kontakty se zaměstnavateli, kteří by podporovali jejich studenty. Typický model Spojených státu je, že finanční zátěž leží na studentovi a jeho rodině. Student si tedy platí vše, diferencovaně podle úrovně vysoké školy a podle předpokládané výše jeho budoucího příjmu po promoci. V Austrálii a Novém Zélandu najdeme smíšené financování a dnes ho přebírá i řada evropských zemí. Tento způsob je specifický různě vysokým podílem studentů na úhradě studia, což znamená, že každý má různé možnosti jak získat státní podporu nebo půjčku. Student si může splácení odložit až do té doby, kdy bude pobírat určitou výši příjmu.

Současný systém financování vysokoškolského studia není vstřícný k sociálně slabým studentům, jelikož jen životní náklady studenta (odvíjejí se především od nutnosti dojíždění, nákladů na ubytování mimo domov a od ceny jídla, učebnic a pomůcek) se pohybují v průměru kolem 4.000 Kč měsíčně. Někdy jsou i dvojnásobné, což je pro sociálně slabší nepřekonatelná bariéra. Studenti si musejí přivydělávat a potom nestihají přednášky, a mají problémy s učením. Má-li zájem o obtížnější obor, stává se pro studium nemožné. Komunismus několika generacím nedal dostatečnou příležitost vystudovat a mnozí zájemci o studium tuto možnost nemají ani dnes. Nový systém předpokládá stejné i vyšší příjmy ze státního rozpočtu podle náročnosti jednotlivých oborů, tzn. normativní financování bude zachováno. K navýšení příjmů vysokých škol dojde také díky školnému, které bude moci platit přímo nebo si vezme studentskou půjčku. Nabízet je budou soukromí investoři (banky, pojišťovny, budoucí zaměstnavatelé atd.) a zároveň jakýsi veřejný vzdělávací fond. Student bude půjčku splácet až z budoucího zaměstnání poté, co dosáhne vyššího příjmu než je průměr a to pouze určeným procentem.

Výše školného by se měla stanovit pro různé školy a různé obory. Což znamená vycházet z předpokládaných výdělků absolventů v budoucím zaměstnání. Dnes by se asi muselo platit nejvyšší školné na právnických fakultách, hodně by se platilo i na ekonomických vysokých školách, následovaly by lékařské fakulty.

Půjčky by měly být adresovány především středním vrstvám, jelikož zámožní lidé pro své potomky půjčky nebudou potřebovat a nadané děti z nejchudších rodin by měli dostat jakési stipendium. Ovšem střední vrstva je poměrně nezámožná, průměrný plat činí 13.000 Kč. Půjčka kolem 60.000 – 90.000 Kč [4] za celé pětileté studium by byla velkým zatížením pro rodinu střední vrstvy, ať by už to splácel sám student po absolvování školy nebo jeho rodiče.

Školné by mělo jedno obrovské pozitivum, že studenti vědomi si vlastních výdajů by měli větší požadavky na kvalitu výuky. Také se říká, že by se snažili více učit pro lepší známky, ale s tím nesouhlasím, jelikož i dnešní výdaje nejsou zanedbatelné.

Další bod, o kterém můžeme uvažovat, zda-li je pravdivý nebo ne, je návratnost nákladů. Představa o navrácení nákladů na vzdělání přímo konkrétnímu studentovi vysoké školy je přinejmenším rozporná. Někomu se v budoucnu bohatě vrátí, jinému zase ne a nezávisí to pouze na konkrétním jednotlivci, ale i na dalších okolnostech v budoucím zaměstnání.

I přes názory, že by přijímací zkoušky mohly být po zavedení školného zrušeny a selekce by provedla až v prvním ročníku u zkoušek. Přijímací zkoušky musí zůstat z kapacitních důvodů, jelikož si nemyslím, že by školy mohly přijmout každého uchazeče o studium (není pro ně dostatečný počet učeben, poslucháren, laboratoří). Maturant si může přihlásit na několik škol, s průměrným poplatkem 500 Kč za přihlášku na jednu školu. Tři dokonce i čtyři vysoké školy jsou běžné, tím se u skutečně dobrého žáka snižuje riziko neúspěchu, ať už z jakýchkoliv důvodů. Znám osoby, které se dostanou na všechny vysoké školy, na které se hlásil, nebo jenom na jednu. Jsou i takoví, kteří neuspějí ani na jedné škole a tito potom mají největší výhrady k systému přijímacích zkoušek.

„ Británii končí školné fiaskem. Vše začalo v roce 1997, kdy během svého prvního funkčního období vláda zavedla poplatky pro bohatší studenty od školního roku 1998-99. Zároveň zrušila granty, na které měl do té doby právo každý student, ale zavedla bezúročné půjčky. Studenti jsou nuceni platit 1025 liber ročně (to je přibližně jeden průměrný, čistý britský měsíční plat).

Analýza z roku 1999 ukazuje, že po zavedení školného a zrušení grantů pro studenty se až 90 procent posluchačů na anglických vysokých školách dostává do finančních potíží. Podle celostátního britského studentského svazu pracuje v současnosti 42 procent britských studentů více než 12 hodin týdně. Zhruba 40 procent studentů má potíže dostat se do knihovny a 20 procent nestíhá přednášky.

Ve Skotsku, které má samostatný parlament, se krátce po zavedení školného vzbouřili poslanci a od školního roku 2000-1 ho zase odstranili. Z vědeckých studií vyplývá, že nejméně u 20 procent studentů se zhoršily výsledky, protože si musejí přivydělávat a nemají čas se učit. Počet přihlášek ke studiu ve Skotsku klesl, když bylo školné zavedeno, a výrazně vzrostl, když bylo zase zrušeno.“ [5]

Závěr

Základem by mělo být, aby každý uchazeč se středoškolským vzděláním a úspěšně zvládnutou státní maturitou měl možnost studovat na vysoké škole. K tomu je nezbytně nutné, aby poptávka byla uspokojena nabídkou různorodých studijních programů. Měli bychom si vzít příklad z Británie, kde zavedli školné a nedopadlo to nejlíp. Proto se přikláním k těm lidem, kteří jsou proti zavedení školného. Jelikož si myslím, že malé částky by školám moc nepomohly a větší suma by byla ve většině případů velkým finančním zatížením pro studenty. Na závěr pár nezodpovězených otázek k zamyšlení. A půjčovat si? Jaké jsou garance? Nikdo neví, zda po ukončení studia najde uplatnění, neví, kolik bude vydělávat? Jak by se s půjčkami vyrovnali studenti, kteří školu nedokončí? Anebo co když absolvent prostě odmítne splácet? Odebere se mu vysokoškolský diplom? Na druhé straně, ten kdo práci najde, jistě jako každý občan tohoto státu bude platit daně. Jako absolvent vysokoškolského studia by měl dosáhnout nadprůměrného platu, což některé obory již dokázaly, a tím pádem bude platit i vyšší daně. Není to záruka pro stát, že mu tento absolvent velmi brzy vrátí to, co do něj investoval? Hledejme jiné cesty, jak řešit krizi vysokých škol, a ne ve školném. Asi by se nějaké místo pro tu miliardu ve státním rozpočtu našlo!

Použitá literatura:

1. Friedman, M.: Kapitalismus a svoboda, 1. vydání, Praha,

Nakladatelství H&H, 1994, ISBN 80-85787-33-4

2. Holman, R. a kol.:Dějiny ekonomického myšlení, 1.vydání Praha, C.H. Beck 1999, ISBN 80-7179-388-4

3. Nováček, V.: Ekonomické teorie, 4. vydání, Zlín,

Vydavatel FaME, 2000, ISBN 80-214-1658-0

4. Bohatová, V.: článek Bez peněz do školy nelez,

Ekonom, číslo 46/2001, Praha, Economia

5. Čulík, J.: článek Školné? Končí v Británii fiaskem!