|
Charakteristika ekonomického růstu a strukturálních změn ve světové ekonomice mezi světovými válkami
ČESKÁ ZEMĚDĚLSKÁ UNIVERZITA V PRAZE Provozně ekonomická fakulta
Charakteristika ekonomického růstu a strukturálních změn ve světové ekonomice mezi světovými válkamiMezi světovými válkami – 20. léta
První světová válka znamenala do té doby největší lidské běsnění, které bylo překonáno až další světovou válkou. Vojenské ztráty se odhadují na 10 miliónů mrtvých a 20 miliónů vážně zraněných. Dalších 20 miliónů lidí zemřelo v důsledku hladu a válkou způsobených nemocí. Přímé náklady na válku (t.j. na vojenské operace) se odhadují na 180 – 230 miliard dolarů v cenách z roku 1914 a nepřímé náklady ve formě škod na majetku na více než 150 miliard dolarů. Po desetiletích růstu světová průmyslová výroba prudce poklesla a v roce 1920 se nacházela stále ještě 7% pod úrovní roku 1913, zemědělská výroba byla asi jednu třetinu pod normálem a objem exportu odpovídal zhruba polovině úrovně roku 1913. Celkový růst evropské ekonomiky se zbrzdil asi o osm let, jinak řečeno, objemu výroby z roku 1929 by bylo nebýt války dosaženo již v roce 1921.
Poválečný vývoj Politicko-ekonomické cíle jednotlivých vítězných mocností se značně lišily. Francie usilovala o maximální oslabení Německa, snažila se ho proto odzbrojit, teritoriálně zmenšit, případně rozdrobit, zčásti okupovat, odčerpat jeho finance a hospodářské zdroje. Británie pak chtěla na kontinentu spíše udržet mocenskou rovnováhu a k tomu potřebovala Německo relativně silné. Spojené státy, které z války vyšly jako velmoc číslo jedna, byly věřitelem svých spojenců a jejich hlavní zájem spočíval ve splacení dluhů. Navíc v poválečném období začal v americké společnosti opět převládat tradiční izolacionismus. Rozdílné názory vítězů se střetly v průběhu pařížské mírové konference. Jednání byla nakonec úspěšnější spíše pro Francii, která byla válkou společně s Belgií nejvíce zasažena. A tak uvalil Pařížský mír na Německo vysoké reparace, konfiskaci, okupaci a hluboké ponížení a uznal jej za jediného viníka války. Politická situace mezi spojenci byla bezprostředně po válce plná euforie. Prezident Wilson formuloval na počátku roku 1918 čtrnáctibodový program, který měl odstranit příčiny budoucích válečných střetnutí a který by umožnil řešit případné mezinárodní konflikty mírovou cestou. Všechny národy měly mít možnost práva na sebeurčení a spravedlivé rozdělení území mezi státy podle etnického principu mělo odstranit spory o hranice. Ke smírnému řešení problémových otázek měla sloužit nová mezinárodní organizace – Společnost národů. Politickým důsledkem práva na sebeurčení pak bylo zvýšení počtu evropských států z 20 na 27 (tyto státy vznikly na úkor Německa, Rakouska a Ruska) a obrovské pohyby hranic mezi jednotlivými státy v Evropě. Tyto změny, snad poněkud vhodné z politického hlediska, nebyly z pohledu ekonomického příliš vydařené, protože nové státy ve střední a východní Evropě byly často hospodářsky nestabilní. Pokud se střed a východ Evropy potýkal s vnitřními problémy spojenými s následky války, pak západní země zažívaly jeden z největších boomů ve své historii. V průběhu války se po jejím skončení očekávala spíše hospodářská krize, z důvodu návratu vojáků, zastavení vojenských pohledávek a podobně, ve skutečnosti však došlo jen k mírné recesi a na jaře 1919 následoval prudký růst. Tento růst však trval jen přibližně rok a vrcholu dosáhl na jaře 1920. Mezi zeměmi, které jej zejména pocítily, byla Velká Británie, Spojené státy a Japonsko. Ekonomický růst byl spojen s růstem cen, který měl několik příčin: omezená válečná poptávka se náhle projevila plnou silou, k nárůstu cen vedla desintegrace mezinárodního obchodu, uvolnění válečných regulací a expanzivní fiskální a monetární politika vlád. Kořeny inflace ovšem v případě mnohých zemí ležely již ve financování válečného úsilí, při němž šly mnohé vlády cestou nejmenšího odporu, tedy cestou tištění peněz. Ze základního makroekonomického kurzu je známo, že inflace je jinou formou zdanění a pokud nebylo zvýšení daní politicky únosné z důvodu již tak klesající kupní síly obyvatel, sáhly vlády k tomuto řešení. Ve většině zemí se podařilo inflační tendence zvládnout, ovšem v některých státech střední a východní Evropy, jako bylo například Rakousko, došlo k roztočení inflačních spirál a k hospodářské katastrofě. Růst hospodářství skončil téměř tak prudce jako začal, první signály jeho konce se objevily již na počátku roku 1920, když začalo docházet k ochabování hospodářské aktivity ve Spojených státech. Od poloviny roku již klesala produkce, export i ceny a ve všech zemích prudce rostla nezaměstnanost. Výsledkem bylo to, že rok 1921 byl jedním z nejhorších v celé historii. Jen země ve střední Evropě jako Německo, Rakousko, Československo a Polsko, zaznamenaly růst jako následek devalvace svých měn a následného zlepšení exportní pozice. Nárůst zadlužení byl značný, vždyť Británie měla na počátku války dluh 708 miliónů a na jejím konci to bylo desetkrát více – 7 481 miliónů. Podobná situace byla i v ostatních státech. Hlavním věřitelem byly Spojené státy, které během války poskytovaly kapitál, ale i zbraně, potraviny a vše, co bylo k vedení války potřeba. Poválečná Evropa ale nebyla v situaci, v níž by mohla splácet dluhy. Navíc stále trvala potřeba nakupovat, už jen kvůli zajištění surovin pro další výrobu. A v této obtížné situaci se Američané v závěru války rozhodli již dále Evropě nepůjčovat, pokud evropské státy své dluhy nezačnou splácet. Evropa v té době ovšem očekávala spíše odpis svých dluhů, ale USA byly ochotny jen snížit úrokové sazby a prodloužit délku splácení. Východ i západ Evropy se potýkal s jedním společným problémem, a tím bylo přerušení mezinárodního obchodu a poválečný nárůst protekcionismu. K přerušení mezinárodního obchodu došlo v průběhu války na spojnici hlavních obchodních partnerů. Musíme si uvědomit, jak obrovský podíl na světovém obchodu měly Británie, Německo, Francie a USA. Uvedené země byly navíc nejspolehlivějšími obchodními partnery a dodavateli. Nyní se ještě konkrétněji zaměříme na poválečnou situaci ve třech předních evropských zemích – ve Velké Británii, Francii a Německu.
Velká Británie Velká Británie ztratila během války své vůdčí postavení ve světě a do této pozice se již nikdy nevrátila. Válku financovala zejména prodejem zahraničních aktiv (přišla tak o 25 až 30 procent z nich) a zvýšením daní (což vedlo k poklesu soukromé spotřeby). Přes tato opatření se ještě musela značně zadlužit u Spojených států. Německým ponorkovým útokům navíc padla za oběť velká část britského loďstva a došlo ke ztrátě jednoho významného a tradičního britského odvětví – pojišťovnictví, které přesunulo své centrum do USA a také do Švýcarska. A v neposlední řadě se Británie, tak jako jiné země, uchýlila během války k tištění peněz a opuštění zlatého standardu, což znamenalo během válečného období více než zdvojnásobení cen. Bezprostředně po válce byl v Británii nastartován masivní růst, který však trval jen krátkou dobu a byl vystřídán jednou z nejhlubších osob, čili asi jedna sedmina pracujících. Po zažehnání krize došlo k opětovnému růstu, i když nezaměstnanost v průběhu celých 20. let jen zřídka klesla pod 10 %.
Francie Francie byla nejen účastníkem války, ale i přímým dějištěm bojů. Výsledkem válečných operací bylo to, že 10% jejího území bylo zdevastováno, průmyslová i zemědělská výroba spadla na 60% předválečné úrovně a export byl pouhým zlomkem exportu předválečného. Ve Francii stejně jako v Británii, došlo k růstu inflace, ceny byly oproti stavu před válkou dvaapůlkrát vyšší. Podobně jako ve Velké Británii vyvstala i zde nutnost prodávat zahraniční aktiva, špatná francouzská situace byla ovšem ještě umocněna obrovskými ztrátami v důsledku bolševické revoluce v Rusku. Jak jsme se již zmínili, velká část francouzských investic směřovala právě do Ruska, kde však bylo po revoluci vše zabaveno. Francie díky tomu během války přišla o celou polovinu svých zahraničních aktiv. Největší francouzský problém ovšem představovalo splácení dluhů Spojeným státům. Francii k tomu chyběly prostředky, a ty proto chtěla získat od Německa v podobě reparací.
Německo Německo sice zůstalo mocnou ekonomickou silou, avšak válka jej samozřejmě poznamenala zničujícím způsobem. Versailleská smlouva vrátila Alsasko-Lotrinsko Francii, a Francii také umožnila 15 let okupovat na uhlí bohaté Sársko. Většina východního Pruska a část surovinově bohatého Horního Slezska připadly nově vzniklému Polsku. Německo tak v konečném důsledku války přišlo o 13% území a 10% obyvatelstva. K tomu byly Německu na konci války okupovány veškeré kolonie a zabavena většina zahraničních investic. Tyto faktory přispěly k nedostatku surovin v Německu a potřebě jejich dovozu. To bylo ovšem fakticky znemožněno, protože nemaje vlastní zdroje, existovala jediná země schopná půjčovat – Spojené státy. Ty však odmítaly půjčovat všeobecně a Německu zvlášť pro jeho útok na neutrální Belgii, který byl v Americe považován za amorální. Dalším německým problémem se již v průběhu války stala inflace, která byla důsledkem vysokých vojenských výdajů. Německá vláda, nucená financovat válku z vlastních zdrojů, se nemohla z politických důvodů uchýlit ke zvýšení daní, a proto vydávala dluhopisy. Na rozdíl od Británie tak nedošlo k poklesu spotřeby, což nakonec vyústilo právě v růst cen.
Vývoj ve dvacátých letech
Po krizi z počátku 20. let následovalo ekonomické oživení, které u některých zemí s krátkou přestávkou v polovině dekády trvalo až do velké hospodářské krize. Pokud se však zaměříme na samotnou Evropu, zjistíme, že v oblasti ekonomického růstu panovaly mezi zeměmi značné disproporce. Pro některé země, jako Holandsko, Norsko, Československo a Švýcarsko, byla tato dekáda obdobím velmi rychlého růstu, pro jiné, jako Rakousko, Rusko a Polsko, znamenala téměř stagnaci. Evropa jako celek dosáhla předválečné úrovně v roce 1925, ale státy jmenované výše na druhém místě do tohoto stavu dospěly až na konci 20. let. Pro většinu zemí jsou však léta do roku 1925 charakteristická rychlou obnovou. Přesto to nebyla léta klidná, docházelo ke stávkám, k politickému pnutí a finančním krizím. Mezi lety 1925 a 1929 došlo celosvětově k 11-ti procentnímu zvýšení produkce surovin a potravin, 26-ti procentnímu zvýšení produkce výrobků a světový obchod se zvýšil o 19%. Za povšimnutí stojí zejména zaostávání Evropy a to jak v exportu tak v importu. Pokud byl její podíl na světovém exportu před začátkem války 59%, pak na konci 20. let dosahoval jen 48%, podobně i import klesl téměř o 10%. Naopak země severní Ameriky, tedy USA a Kanada zaznamenaly významný růst podílu v obou ukazatelích. Jednou z mála zemí, které nezasáhl všeobecný hospodářský růst byla Velká Británie, která doplácela zejména na svou nadhodnocenou libru. Vše se však v horší obrátilo s příchodem Velké hospodářské krize v úplném závěru 20. let.
Spojené státy Spojené státy zaujaly po světové válce pozici nejvýznamnější velmoci. V roce 1920 se v USA vytvářelo 47% světové průmyslové výroby a bylo zde umístěno 40% veškerých světových měnových zásob zlata. Po zotavení se z recese na počátku 20. let byla celá tato dekáda pro Američany velmi příznivá, snad jen kromě let 1925 a 26, kdy došlo k mírné recesi. Tyto úspěchy měly několik různých příčin. Mezi ty hlavní patřil růst produktivity práce, který byl podmíněn změnami ve výrobě, jako bylo masivní nasazení montážních pásů, ale i celková reorganizace produkce, spojená se zaváděním nových manažerských metod práce a změny v oblasti řízení – došlo k oddělení vlastnictví od řízení. Změna struktury vedla k čím dál větší specializaci, která umožnila silný nárůst produktivity práce a tím i nízké ceny, což vedlo k růstu reálných mezd, který pak vyvolala spotřebitelský boom. Vedlejším efektem byla absence nebezpečí revolučního hnutí v USA, a to právě díky nárůstu reálných mezd a tedy bohatnutí, které se týkalo i dělníků. Naprosto odlišně od všeobecného rozmachu se vyvíjela situace v zemědělství. Jak jsme se již zmínili, v průběhu 20. let došlo ke značnému poklesu cen, na což američtí výrobci reagovali snahou po snížení nákladů, zejména prostřednictvím větší mechanizace, na kterou si půjčovali u bank. Jejich portfolia se poté velmi často nacházela v choulostivé situaci. Poslední boom, o kterém se zmíníme, se odehrával na burzovním poli a na rozdíl od boomů již zmíněných byl tento spekulativní. Zisky z výroby se odrážely na velikosti dividend, což zase vedlo k růstu cen akcií. Během zmíněných let 1925 – 1929 tak došlo k nárůstu o 250 procent. Podobně se vyvíjel i Dow Jonesův index, který se ze 191 na počátku roku 1928 zvýšil na 300 v prosince téhož roku a na 381 v září roku následujícího. jinými slovy zdvojnásobení během dvou let. Občané tedy přestali držet akcie jako výraz vlastnictví, ale čistě pro spekulativní účely. Problémem ovšem nebyl samotný rychlý růst cen akcií, ale rozdíl mezi cenou akcie a dividendou, který se neustále zvětšoval, a systém nákupu akcií, kdy banky půjčovaly spekulantům peníze na nákup dalších akcií s tím, že za tyto peníze bylo ručeno opět akciemi. Zmíněný cyklus probíhal neustále dokola a dobře fungoval až do krachu na burze, který pak následně vyvolal obrovské problémy v bankovním sektoru. Ke krachu nakonec došlo v tzv. Černý pátek 24. října 1929. Uvědomujeme si, že to ovšem nebyla burza, která vyvolala následnou velkou krizi. To, že k tomuto krachu došlo, bylo jen jedním z projevů nezdravých tendencí v americkém hospodářství, vždyť ve zmíněné době bylo zemědělství ve špatném stavu, obyvatelstvo bylo zadluženo a to obojí se projevovalo ve špatné situaci bank.
Příčiny rozšíření krize
Omezení vývozu kapitálu Za omezením vývozu kapitálu stál spekulativní růst na New Yorské burze. ta se stávala pro investory stále atraktivnější, což je odrazovalo od zahraničních investic. Stejným směrem navíc působila i americká konjunktura a rozhodnutí FEDu o zvýšení úrokových měr. Pokles investic se začal projevovat již od léta 1928, k výraznému propadu však došlo až roku následujícího. Tento pokles se musel nutně negativně projevit v evropském hospodářství. O německé totální závislosti na přílivu amerických investic již byla řeč, podobně na tom byly i další evropské státy a samosprávná města. Vedlejším efektem vedle přímého nedostatku kapitálu, byl i růst úrokových měr, který vyvolal další problémy se splácením dluhů a také zvýšené tlaky na PB zadlužených zemí. V polovině roku 1929 již Británie, Německo a Itálie zápasily s depresí, ale v Americe ještě vcelku přetrvávaly pozitivní očekávání, zvlášť v souvislosti se stále rostoucí burzou. Negativní tendence se však začaly projevovat i zde, vrcholu aktivit bylo dosaženo v prvním čtvrtletí a poté nastal pozvolný pokles. Na konci měsíce října, v Černý pátek a hned po něm jdoucí úterý 29. října 1929, se ovšem projevila hluboce zakořeněná pokřivení kapitálového trhu a burza zkolabovala. Výsledným efektem bylo 70% snížení hodnoty akcií během čtyř let. Banky v reakci na kolaps začaly požadovat okamžité splácení dluhů, tím nutily investory vrhat na trh stále další a další akcie, což opětovně sráželo cenu akcií.
Omezení dovozu zboží Finanční krize měla vliv i na ostatní části amerického hospodářství, kde došlo k obrovským problémům. Reakcí americké vlády na zhoršující se situaci hospodářství bylo prudké zvýšení ochrany vůči zahraniční konkurenci v podobě Smoot-Hawleyho celního sazebníku. Tím se dostáváme k druhému faktoru, kterým Spojené státy přispěly k rozšíření krize – omezení dovozu zboží. V důsledku zbudování bariér se ostatní země dostávaly do ještě svízelnější situace, protože jim tím byl dále omezen přístup k dolarům. A tak země, které musely splácet své dluhy, měly ještě omezenější možnosti dolary získat a jejich reakcí bylo zvýšení vlastní ochrany. Vytváření bariér zachvátilo všechny země (producenty výrobků i surovin), o uvalení cel a kvót se rozhodovalo bez ohledu na mezinárodní smlouvy a bez jakýchkoliv konzultací s ostatními vládami. Situaci vyhrotil i hromadný útěk od zlatých měn, což bylo pro již tak nepříliš stabilní systém modifikovaného zlatého standardu osudné. Výsledkem byl totální kolaps světového obchodu.
USA v krizi
Propad amerického hospodářství byl velmi vážný, mezi lety 1929 – 1933 došlo ke snížení HNP o 30% hrubé domácí investice se propadly o 90%, průmyslová výroba byla poloviční a ceny zemědělských výrobků klesly o 60%. Velmi dramatický byl vývoj v oblasti nezaměstnanosti, jen do roku 1933 přišlo o práci 15 000 000 dělníků. Velká deprese byla v Americe úzce spojena i s krizí bankovní. V roce 1929 bylo v USA téměř 24 000 povětšinou velmi malých bank. V průběhu krize, z důvodu rozdrobenosti bankovního sektoru, zmíněného napojení bank na agrární sektor a krachu burzy, zbankrotovalo 9 000 bank s vklady ve výši 7 000 miliónů dolarů. Za krachem amerického hospodářství bezesporu stojí i pokles agregátní spotřeby. Částečnou zodpovědnost za něj nese krach na burze, který vyvolal zvýšení nejistoty a tím i vyšší spořivost obyvatel. Další příčinou byl pokles stavební aktivity od roku 1928 v důsledku “nadvýroby” 20. let a poklesu přílivu imigrantů. Příčin krize bylo tedy několi a jen jednou z nich byly spekulace na burze. Mezi další zodpovědné faktory náleží propad mezinárodního obchodu, příliš velké zadlužení domácností, pokles celkové spotřeby, špatná situace v zemědělství a v návaznosti na ni i špatná situace bankovního sektoru.
Svět v krizi
Mimo již zmíněných faktorů přispěly k šíření krize samozřejmě i další:
Bez ohledu na její příčiny byly nejvíce zasaženými zeměmi USA, Německo a Polsko.
Hospospodářský vývoj po překonání krize do konce 30. let
Do roku 1938 se všechny velmoci s výjimkou Francie a Spojených států dostaly na předkrizovou úroveň. U méně rozvinutých zemí došlo v období mezi lety 1928 až k silnému nárůstu.
Národní důchod velmocí (v mld. dolarů a jeho podíl vydaný na obranu v roce 1937)
Británie Po devalvaci se situace v Británii vyvíjela pozitivně. Nedošlo sice k masivnímu zvýšení exportu, ale k obnově hospodářství přispělo snížení úrokových měr (ve 20. letech průměr 5,5%, v následujícím desetiletí 2%). Hospodářství se však vyvíjelo nerovnoměrně. V některých odvětvích jako například v textilním nebo loďařském průmyslu došlo k silnému propadu, na druhou stranu jiná odvětví jako automobily, chemie, elektřina nebo stavba silnic zažívaly boom a začal také silný boom ve stavebnictví, který působil růstově na celé hospodářství. Problémem ovšem zůstávala nezaměstnanost.
USA New Deal. V zahraniční politice zaujímaly Spojené státy pod Rooseveltem čím dál tím víc izolacionistickou pozici. To se projevilo například zákonem z roku 1934, kterým bylo zakázáno půjčovat kterékoliv vládě, která nezaplatila své válečné dluhy. V roce 1935 bylo vyhlášeno zbrojní embargo pro případ války a o něco později následoval i zákaz poskytovat půjčky jakékoliv válčící mocnosti. Pozdějšími projevy izolacionizmu pak byla i nepříliš důrazná reakce na německou a japonskou válečnou expanzi, která se spokojila jen s různými obchodními omezeními. Bylo by chybou považovat New Deal za ucelenou koncepci. Prezident již během své kampaně zdůrazňoval, že půjde spíše o hledání cesty ven z krize. Pokud se cesta ukáže jako slepá, je třeba to přiznat, opustit ji a pokusit se nalézt cestu jinou. Právě tato metoda pokusů a omylů byla základním rysem celého New Dealu. O neucelenosti prezidentova pohledu na změnu, kterou chce provést, svědčí i jeho vztah k deficitu státního rozpočtu a agregátním výdajům. Roosevelt v průběhu kampaně kritizoval Hooverovy deficity a argumentoval tvrzením, že žádná vláda – podobně jako žádná rodina – nemůže trvale vydávat více než vydělává. Jak však můžeme vidět v následující tabulce, on sám se později dopouštěl deficitů a v některých letech dokonce výrazně vyšších než předchozí prezident. Deficitem nakonec skončil každý z dvanácti roků jeho vlády, což se projevilo i nárůstem státního dluhu. Americké hospodářství se z krize dostávalo jen velmi pozvolně, předkrizové úrovně HDP bylo dosaženo až v roce 1937, a v tomto roce zasáhla americké hospodářství další ekonomická krize. Výrazný rozdíl oproti krizi předchozí byl v tom, že nedošlo k jejímu rozšíření do dalších států. V mezidobí totiž došlo k tzv. „rozčlenění světové ekonomiky“ tj. k seskupení států do obchodních bloků, které pak byly daleko soběstačnější než v 20. letech. Důsledkem chabých amerických hospodářských výsledků ve 30. letech byl nejnižší podíl americké průmyslové výroby na světové produkci od roku 1910.
Podíl na světové průmyslové výrobě mezi lety 1929 až 1938 v %
|
