|
VEGANSTVÍ JAKO CESTA K OSVOBOZENÍ ZVÍŘATVEGANSTVÍ JAKO CESTA K OSVOBOZENÍ ZVÍŘAT(seminární práce ze ZSV)
Obsah 1. Definice veganství 2. Etické důvody pro veganství 2.1. Obecné etické zdůvodnění veganství 2.1.1. Obecné etické zdůvodnění veganství z hlediska zabíjení zvířat 59536vrh69tuo7u 2.1.2. Obecné etické zdůvodnění veganství z hlediska věznění zvířat 2.2. Typické vykořisťování zemědělských zvířat nejen ve velkochovech 2.2.1. Slepice 2.2.2. Prasata ru536v9569tuuo 2.2.3. Krávy 2.3. Myslivost 2.4. Ryby 2.5. Kožešinová zvířata 2.6. Cirkusy 2.7. Zoologické zahrady 2.8. Dostihy 2.9. Včely 2.10. Ostatní způsoby vykořisťování zvířat 2.11. Laboratorní pokusy na zvířatech 2.12. Transplantace zvířecích orgánů 2.13. Klonování a genetické modifikace 2.14. Chov domácích zvířat 2.14.1. Veganství u psů? 2.14.2. Veganství u koček? 2.15. Škůdci 3. Kdy je ublížení zvířeti ospravedlnitelné 4. Ekologické a sociální důvody pro veganství 5. Zdravotní důvody pro veganství 6. Veganský jídelníček 6.1. Rostlinné zdroje všech látek důležitých pro lidské tělo 6.2. Veganství u těhotných žen a dětí 6.2. Ekonomické aspekty veganství 7. Hnutí za práva zvířat 7.1. Způsoby boje za práva zvířat 7.2. Významné organizace za práva zvířat 8. Významní vegani 9. Mez efektivnosti veganství v rámci snahy o osvobození zvířat 10. Postavení vegana ve společnosti 11. Závěr 12. Seznam použitých zdrojů informací 1. Definice veganství Vegan = člověk, který se odmítá jakýmkoliv zásadním (viz. 9) způsobem podílet na věznění, týrání, zabíjení a jiném vykořisťování zvířat; vegani proto odmítají maso, mléko, vejce, želatinu, živočišné tuky, kůži, kožešiny, výrobky testované na zvířatech, často také vlnu, hedvábí, živočišná mýdla a veškeré další výrobky, jejichž konzumací/používáním by přispěli k vykořisťování zvířat; pro srovnání: Vegetarián = člověk, který se odmítá podílet na zabíjení zvířat; vegetariáni odmítají maso, želatinu, živočišné tuky, kožešiny, často také kůži, výrobky testované na zvířatech, živočišná mýdla a další výrobky, které obsahují části zabitých zvířat. Vitariánství = konzumace pouze syrové, nevařené stravy. Fruktariánství = konzumace pouze syrového ovoce. Vitariánství a fruktariánství jsou směry velmi náročné pro každodenní život a jen někomu mohou vyhovovat. Hlavně vitariánství lze doporučit spíše na několik týdnů v létě jako očistnou kůru pro tělo. Některé vědecké práce hovoří o pozitivním vlivu takovéto stravy při vážných onemocněních. pozn.: Někteří lidé berou veganství (častěji vegetariánství) pouze jako styl stravování, kterým se snaží o udržování dobrého stavu vlastního zdraví, aniž by je skutečně zajímala otázka práv zvířat na život a svobodu. Těmito případy se zde zabývat nebudeme, jelikož postrádají základní morální a etické aspekty veganství/vegetariánství. 2. Etické důvody pro veganství 2.1. Obecné etické zdůvodnění veganství 2.1.1. Obecné etické zdůvodnění veganství z hlediska zabíjení zvířat 59536vrh69tuo7u Základní myšlenka veganské (a v tomto bodě i vegetariánské) filozofie spočívá v odmítnutí zbytečného (viz. 3) úmyslného zabití živé bytosti, která je schopna zažívat kladné (radost ze života) i záporné (bolest, strach) pocity, i přímého podporování tohoto zabití. Zvíře - všežravec se nerozhoduje, jakou potravou se bude živit, řídí se náhodnou příležitostí k získání potravy a instinkty. Člověk má ovšem možnost o skladbě své potravy přemýšlet a brát v potaz rozličné aspekty přijímané potravy, tedy nejen chuť, která je nejinstinktivnějším atributem, ale i důsledky získání této potravy. Nezabití člověka je obecně vnímáno jako nejzákladnější morální předpoklad, jakým by měl jedinec disponovat, proč by tedy tato etická samozřejmost nemohla být rozšířena i na zvířata, která jsou stejně jako lidé schopna vnímat a cítit? Největšími lidskými kvalitami jsou láska a soucit. Pro etické zdůvodnění nezabití rozhodně nestačí racionální filozofické argumenty, je třeba zohlednit i emocionální aspekt, který je možná ještě důležitější, než argumentačně a logicky komponovaný dialog či monolog ve scientistickém duchu dnešní doby. Proč by musela být veškerá obecně platná tvrzení prokázána čísly, rovnicemi, výroky či jinými obecně uznávanými, přesto však mnohdy mylnými a absurdními důkazy? Ke kvalitním myšlenkovým konkluzím a následně vznikajícím postojům a názorům lze sice dospět jedině za použití rozumu, pozitivní citový vliv by ovšem neměl být zanedbán a potlačen, ale zhodnocen a v případě jeho užitnosti brán na zřetel. Je zajímavé, že většina jedinců žijících v oblastech zasažených západní kulturou je ovlivněna po generace předávaným kulturním nevědomím, pod jehož neviditelným tlakem nedokáže vnímat všechna zvířata rovnoprávně, ale selektivně rozděluje svou emocionální i materiální přízeň mezi různé živočišné druhy, např. projevuje extrémně kladný cit k domácím zvířatům a mláďatům většiny zvířat, takže představa psa, kočky, nebo hříběte, kterému někdo podřízne krk, je pro něj odpudivá a nepříjemná, zatímco skoncování se životem prasete, krávy, slepice či králíka pro tohoto modelového jedince žádný větší problém nepředstavuje. Přestože je možné definovat vývojové a schopnostní rozdíly mezi jednotlivými živočišnými druhy, těžko je možné přisuzovat některým druhům větší právo na život než jiným, podobně jako nelze podobným způsobem hierarchizovat lidské rasy. Tento “živočišný rasismus”, nebo spíše “speciesismus” je typickým projevem lidských sklonů k nespravedlivému přístupu k jednotlivým složkám stejného druhu bytí. Je-li někdo schopen sníst prase nebo kuře, neměl by se zdráhat ani před pozřením psa nebo kočky. Podobný, avšak ne tak dobře pozorovatelný paradox, jakým je zásadní rozlišování v přístupu k jednotlivým živočišným druhům, je jak morální, tak fyzická schopnost člověka naší civilizace zabít zvíře vlastníma rukama. Určité množství citlivých jedinců, kteří běžně jedí maso, není schopno skoncovat se životem zvířete, a to především, jedná-li se o většího savce. Čím větší množství krve, projevů života, čím více podoby sdílené s člověkem, tím větší soucit zvíře v člověku vyvolává a znesnadňuje mu potlačit citovou náklonnost a zabít. Proto asi jedinec, který by nebyl schopen zavraždit krávu, bez okolků a výčitek rozdrtí mouchu na okenním skle. Vrcholnou absurditu situace si lze snadno uvědomit při představě, že se konzument, který zná maso jen jako úhledný balíček ze supermarketu, ocitne bez většího technického zázemí v lese a pokusí se ulovit zvíře. Kdyby si musel každý konzument masa chytit zvíře v lese a holýma rukama ho zabít, asi bychom byli všichni vegetariáni (o pozření takto uloveného zvířete bez větších úprav kořisti nemluvě). To, že člověk disponuje větší zručností, kreativitou, vynalézavostí a v důsledku těchto vlastností i “důvtipnými” technickými prostředky k velice snadnému “pásovému” mechanismu pro věznění a zabíjení zvířat, ho těžko může opravňovat ke zneužívání těchto výhod pro páchání genocidy na zvířatech. Nelze namítnout, že se jedná o právo silnějšího či přirozený výběr, v němž vítězí silnější jedinec nad slabším, protože stejným způsobem se dá ospravedlnit i holocaust. Je fascinující, že se lze i v dnešní scientismem posedlé době setkat s postojem řadícím člověka na stejnou úroveň bytí se zvířetem (a to i u nevegana!), které také může disponovat rozumem a duchovní rovinou existence. Je možné, že i rostliny zažívají pocity a rozdíl mezi člověkem a zvířetem není rozdílem jedné roviny bytí, nýbrž diferencí v rámci jedné říše živých tvorů. Tuto myšlenku lze jak těžko dokázat, tak vyvrátit, ovšem při realizaci emocionálního a přirozeně vnímaného (ne scientisticky analyzovaného a zdůvodňovaného) poznání okouzlujících přírodních mechanismů a dějů se stává velice svůdnou a emotivní, přičemž není důvod se jí bránit. 2.1.2. Obecné etické zdůvodnění veganství z hlediska věznění zvířat Hodnota, na které člověk většinou nejvíce lpí, je život. Holé bytí ovšem člověku ke všeobecnému dobrému pocitu ze života nestačí, proto se snaží dosáhnout jakéhosi stavu štěstí, snaží se o naplnění životních potřeb. Lidské životní potřeby jsou velmi různé a mnohdy i pošetilé (hromadění majetku), proto o nich nelze obecně hovořit, aniž by došlo přinejmenším k nepřesnostem, spíše ale k zásadním omylům. Mnohem lépe lze pozorovat, zobecnit a uvažovat životní potřeby zvířat – ovšem jen z hlediska pozorovatele velmi zásadně omezeného svými smysly a schopnostmi vnímání. Jelikož ale nedisponujeme prostředky k odstranění či posunutí těchto bariér, musíme vycházet z faktu, že naše poznání bude pouze částečné a možná i mylné. K naplnění životních potřeb, k opravdovému prožití života se vším všudy potřebuje zvíře, kromě uspokojivého životního prostředí, dostatku potravy a vody, nepříliš velkého množství přirozených nepřátel a dalších běžných a samozřejmých podmínek, svobodu. Svobodu, aby se mohlo pohybovat na dostatečně rozsáhlém území, aby mohlo plnohodnotně navazovat vztahy s ostatními příslušníky svého druhu, aby mohlo plně, přirozeně, šťastně a opravdově prožít svůj život. Svoboda přináší také jistá rizika a nebezpečí, ale pokud jsou přirozeného charakteru, jejich existence má své místo a je nutnou a potřebnou součástí bytí jedince. Odvěká potřeba člověka někoho zavírat a omezovat, chuť vládnout, rozkazovat, disponovat co největší možnou mocí - všechny tyto sobecké a úpadkové lidské vlastnosti se profilují do současného vztahu člověka ke zvířatům. Osvobození zvířat je proto nedílnou součástí snahy o zvrácení vývoje fungování lidstva směrem ke svobodné, nezávislé, samosprávné a rovnoprávné společnosti, kde výše uvedené vlastnosti, hierarchizace, mocenský boj a další negativní rysy nynějšího stavu států i mezinárodního uspořádání budou hrát pouze bezvýznamnou roli. Člověk by se měl snažit o změnu ke stavu, kdy nebude mít potřebu zbytečného hromadění majetku, vykořisťování jiných lidí pro svůj vlastní prospěch, přírody a zvířat, ale naopak ohleduplný a velkorysý přístup k okolí bude tím, na co bude moci být právem hrdý. Když jde o svobodu a práva zvířat, jde i o svobodu a práva člověka. Vyspělého člověka na určité duchovní úrovni jistě potěší pohled na svobodné, šťastné zvíře žijící ve svých přirozených podmínkách víc, než uspokojení vlastních chuťových buněk za cenu utrpení tisíců živých tvorů živořících za mřížemi či zdmi současných velkofarem - zvířecích koncentračních táborů. 2.2. Typické vykořisťování zemědělských zvířat nejen ve velkochovech Největší množství zvířat, která trpí lidskou krutovládou a jedněmi z nejhorších “životních podmínek” poskytovaných člověkem, jsou hospodářská zvířata. Původní drobné a vcelku ekologické zemědělství se kvůli zběsilé honbě za ziskem a technologickému pokroku změnilo v opravdové zvířecí peklo. Je neuvěřitelné, jak krutým zacházením musí statisíce zvířat “chovaných” na velkofarmách projít, přičemž veřejné a dostupné informace o něm nechávají ignorantské spotřebitele v klidu. Pokud už se náhodou objeví nějaký prozvířecí mediální podnět, k čemuž dle ziskové orientace mediálních subjektů a populárně zábavné orientace příjemců informací dochází zřídka, konzument se všemožně brání přijetí reality a setrvává v pohodlném a bezstarostném oblaku vegetativního bytí. Nedostatečné životní podmínky především ve velkochovech, dlouhé a mučivé transporty zvířat, stres před zabitím a často kruté metody zabíjení zvířat na jatkách, to jsou společné znaky “chovu” všech zvířat zneužívaných v zemědělství. 2.2.1. Slepice Jen v USA je každým rokem zabito zhruba 5.300.000.000 kuřat, naprostá většina pocházející z velkofarem, kde je všechno přizpůsobeno snaze o vyprodukování co největšího množství masa za co nejnižší náklady na chov. Po dobu prvního týdne nebo čtrnácti dnů jsou kuřata vystavena jasnému světlu 24 hodin denně, aby rychle přibývala na váze, naopak konec svého života tráví v téměř úplné tmě, jelikož při hmotnosti 2-2,5 kg a životnímu prostoru 450 cm2 (méně, než plocha papíru A4) dochází k záchvatům agresivity, kdy si ptáci vzájemně vytrhávají peří a někdy se dokonce i zabijí a žerou. Nedostatek světla toto stresové chování utlumuje. Mnohem drastičtějším krokem, ke kterému se v drůbežářském velkoprůmyslu v poslední době často přistupuje, je odstraňování zobáků. Zpočátku (ve čtyřicátých letech) se provádělo pomocí opalovací lampy (!), dnes se používá přístroj podobný gilotině s horkými čepelemi. Při obrovském množství slepic v jedné místnosti velkochovu je pro ně nemožné vytvořit si sociální strukturu, kterou volně žijící slepice mají a která jim usnadňuje orientaci a život mezi ostatními jedinci. “Moderní nosnice je konec konců pouze velice účinný stroj na přeměnu surového materiálu - krmiva - na finální produkt - vejce, samozřejmě bez nároků na údržbu.” (z jednoho britského zemědělského časopisu) Nosné slepice na tom nejsou s životními podmínkami o mnoho lépe. Narozená kuřata se rozdělí podle pohlaví, přičemž komerčně nevyužitelní kohoutci jsou většinou otráveni plynem, udušeni či utopeni a zpracováni na živočišnou moučku - krmivo. Naprosto běžnou metodou chovu jsou dnes bateriové chovy. Drátěná podlaha klece je ovšem pro slepici nevyhovující a dochází k častým poraněním drápů či k zachycení drápů mezi dráty klece, takže maso na pařátech může obrůst kolem pletiva. Životní prostor slepice ve velkochovu je katastrofálně malý. Průměrné rozpětí křídel slepice je cca. 70 cm, typická velikost klece 30 x 50 cm, přičemž je v ní umístěno od jedné do pěti nosnic! Otřesné životní podmínky slepic vedou nejen k jejich agresivitě vůči ostatním jedincům, ale i k jejich nepřirozené hlučnosti, často se může zdát, jako by “ztrácely rozum.” Snášení vajec v davu ostatních slepic je také velice nepřirozené a nepříjemné – volně žijící slepice si pro snášení vyhledává kryté místo. Ačkoliv se zdá používání vajec slepic z volného chovu eticky bezkonfliktní, stále narazíme na několik základních překážek, které zdůvodňují odmítání veškerých vajec. Přestože je prostor slepic chovaných ve výběhu podstatně větší, než ve velkochovech, nejsou nuceny podstupovat žádné brutální zákroky a ve skupinách do 100 jedinců si mohou vytvořit přirozenou hierarchii v hejnu, většinou stejně dochází k zabíjení nově narozených kohoutků, prostor slepic je omezen a především jsou i v tomto případě vytrženy z jejich přirozeného životního prostředí. Jen velmi těžko lze určit, zda by se člověk používáním vajec nalezených ve volné krajině dopustil vykořisťování slepic (případně jiných ptáků), ale z praktického hlediska se o žádný závažný problém nejedná. Hledání těchto vajec by se asi věnoval málokdo, člověk vejce vůbec nepotřebuje (viz. 5), tudíž je snazší a eticky jednoznačné odmítnutí jakéhokoliv používání vajec. 2.2.2. Prasata ru536v9569tuuo Přirozená inteligence prasete je srovnatelná s inteligencí psa, což podtrhuje absurditu rozdílnosti práv přiznaných člověkem těmto živočišným druhům (viz. 2.1.1.). Prasata mají (stejně jako slepice) vyvinuté sociální chování a v přirozených podmínkách si budují společná místa k odpočinku, vylučují co nejdále od těchto míst, po většinu času jsou vcelku aktivní a prasnice si před porodem buduje vhodné místo, ve kterém žije s mláďaty ještě asi 9 dnů po porodu. Velkofarmy znemožňují jakékoliv snahy o následování těchto instinktivních vzorů. Prasata ve velkochovech jsou frustrována již nedostatkem činnosti, jelikož mohou jen jíst, spát, stát, nebo ležet. Stres vede k tomu, že si prasata navzájem okusují ocásky (analogie s agresivitou slepic (viz. 2.2.1.)). Chovatelé tento problém opět neřeší zlepšením životních podmínek zvířat, ale jejich mrzačením. Asi centimetr od těla ocásky ustřihávají. “Nejsme placeni za zvířata se zdravýma nohama, ale za kilo masa.” (jeden americký výrobce vepřového masa)
“O chovné prasnici by se dalo uvažovat jako o cenné součásti přístroje a podle toho s ní zacházet. Její funkcí by bylo vytlačovat selata, stejně jako stroj párky.” (manažer společnosti Wall’s Meat)
Aby byl usnadněn odvoz hnoje, podlahy bývají buď vybetonované, nebo vyrobené z dřevěných roštů. To způsobuje časté poranění kopýtek a nohou prasat. Prasátka jsou prasnicím odebrána již po jednom týdnu, aby ustala laktace a prasnice byla plodná, čímž se zvyšuje průměrný počet vrhů z maximálních 2 na 2,6 ročně. To, že je prasnice zavřená v podstatě po celou dobu svého života, jí na zdraví rozhodně nepřidává. Když se poprvé dostane do boxu s řetězem, prudce se pokouší o útěk, někdy až 2 nebo 3 hodiny! Selátka jsou často nucena podstoupit kastraci, někdy dokonce i bez narkózy! Jelikož ve velkochovech nebývají zrovna vyhovující hygienické podmínky, prasata se preventivně chrání před infekčními nemocemi aplikací antibiotik. Často se také do krmiva přidávají růstové hormony k zajištění dobré jateční hmotnosti. Stejně jako ostatní hospodářská zvířata, prasata trpí transporty na jatka, při nichž většinou jedinkrát v životě spatří slunce. 2.2.3. Krávy Moderní dojnice nemá s idylickou představou roztomilé a spokojené kravičky na travnatém svahu vůbec nic společného. Poté, co je krávě hned po porodu odebráno tele, začíná její výrobní cyklus. Po dobu deseti měsíců je dojena dvakrát až třikrát denně. Ve čtvrtém měsíci po prvním porodu je znovu oplodněna a dojena až do doby šesti až osmi týdnů před porodem dalšího telete, jež jí bude opět brzy odebráno. Tento intenzivní cyklus březosti a hyperlaktace trvá většinou pouze pět let, po kterých je “opotřebovaná” kráva poslána na jatka, aby se z ní stal hamburger nebo psí krmivo. Žádný živočich kromě člověka běžně nekonzumuje mléko jiného živočišného druhu, jedná se tedy o naprosto ojedinělý a nepřirozený jev. Při konzumaci kravského mléka se nutně musí jednat o vykořisťování krávy, ať už je chována v jakýchkoliv podmínkách. Její mléko je určeno teleti, nikoliv člověku, exploatací mléka dochází k narušování přirozeného funkčního životního procesu krávy. K lepšímu pochopení této myšlenky napomůže představa, že by nějaký technicky vyspělejší živočišný druh začal konzumovat lidské mléko. Odebráním telete krávě dochází ke zničení mateřských vazeb, které krávy (stejně jako mnoho jiných živočichů) velmi silně vnímají a při jejich narušení prožívají závažnou frustraci a stres. Je sporné, zda by bylo možné akceptovat alespoň krátkodobé dojení volně žijící krávy pro zajištění náhrady mateřského mléka v případě nemožnosti kojení a neexistence adekvátní rostlinné náhražky (což je spíše hypotetický problém, jelikož náhražka existuje) (viz. 6.2.). Důkazem zrůdnosti dnešního průmyslového zemědělství je nedávná epidemie nemoci šílených krav (BSE - bovinní spongiformní encefalopatie - je obdobou lidské Creutzfeldt-Jakobovy nemoci), jejíž hlavní příčinou bylo krmení býložravého skotu rozemletým masem a kostmi jiných živočichů. Místo přirozené rostlinné stravy, na kterou je kravské zažívací ústrojí přizpůsobeno, jsou často intenzivně podávány různé energeticky bohaté krmné směsi. 2.3. Myslivost Zabíjení zvířat pro “radost ze získávání kořisti” či “sport” je pouze ukájením nízkých pudů člověka, tím spíš, že lovené zvíře nemá šanci se ubránit. Je těžko pochopitelné, že se někdo může bavit zabíjením bezbranných zvířat, navíc často způsoby, které způsobují bolest a utrpení (norování, živoření postřelených zvířat, používání loveckých psů apod.). Z psychologického hlediska jsou nejpodstatnějšími důvody pro potřebu lovu u myslivců chuť zabíjet, sadismus, moc nad životem a smrtí, ventilace patologické agresivity, manipulace a ovládání přírody, náhradní vybití sexuálních potřeb a potřeba získání prestiže, sebevědomí. Motivy myslivosti jsou skutečně zavrženíhodné. Přikrmování zvířat v zimě, případné preventivní podávání medikamentů či zvyšování stavů některých druhů zvířat vůbec vede k narušování přirozené přírodní rovnováhy a vzniku lokálních, dílčích ekologických problémů. Myslivci také často střílejí psy a kočky, výjimkou nejsou ani náhodná zranění či zabití lidí. K zastřelení chráněných druhů zvířat dochází též, ať už omylem, nebo záměrně. Jak je možné, že stát podporuje téměř svévolné ozbrojování agresivních a někdy společensky nebezpečných jedinců a navíc jim zákonem poskytuje nadstandardní pravomoci umožňující omezování svobod ostatních občanů? 2.4. Ryby Ačkoliv vnější pocitové projevy ryb nejsou tak zřetelné jako u savců, bylo dokázáno, že mají komplexní nervový systém a všechny orgány potřebné k vnímání bolesti, přesto jsou po celém světě zabity milióny tun ryb. Při chovu ryb dochází opět k omezování jejich svobody, ke vzniku lokálních ekologických problémů atd. Vzhledem ke kritickému znečištění moří jsou především mořské ryby kontaminovány těžkými kovy a dalšími toxickými látkami, takže často uváděný zásadní přínosný význam konzumace ryb pro zdraví člověka se pomalu stává spíše škodlivým, všechny potřebné látky je navíc možno pohodlně získat z veganské stravy (viz 6.1.). I v případě, že rybář hodí rybu po vylovení zpět do vody, je ohroženo její zdraví a život. Změna tlaku vzduchu může vést ke krvácení ze žaber, ostrý rybářský háček může způsobit poranění, v krajním případě i smrt. 2.5. Kožešinová zvířata Jakkoliv je nutnost vykořisťování zvířat pro zajištění živočišných složek stravy člověka diskutovatelná, v případě zabíjení zvířat pro kožichy jde o naprosto zbytečné násilí. Pravý kožich, jehož nošení má vyjadřovat vysoké společenské postavení, je spíše ukázkou materialistické ubohosti člověka. Počty zvířat, která je nutno zabít pro výrobu jednoho kožichu: 65 norků; 130 činčil; 10 jezevců; 60 králíků; 14 vyder; 100 veverek; 9 bobrů; 10 lišek; 15 rysů; 4 leopardi. Nejpoužívanější a zároveň nejkrutější způsob lovení kožešinových zvířat ve volné přírodě je nastražování čelisťových pastí. Ve chvíli, kdy zvíře vstoupí na jazýček mezi čelistmi, ostré zuby pasti zaklapnou a zvíře je chyceno za nohu, krk či hřbet. Většinou umírá dlouhou dobu, jeho trápení končí následkem hladu, infekce nebo vykrvácením. Vzhledem k tomu, že je ve stále více zemích chytání zvířat do čelisťových pastí zakázáno, běžnou praxí se stává chytání do ok, které mají zvíře uškrtit, k čemuž ovšem ne vždy dojde. Pokud vražedný mechanismus selže, zvíře může umírat stejně dlouho, jako v čelisťové pasti. Velmi emotivně působí na velkou část populace například lov tuleňů, které lovci zabíjejí vražením ostrého nástroje do hlavy. Některé druhy kožešinových zvířat byly v důsledku lidské posedlosti zčásti či úplně vyhubeny (např. mořský norek, bobr, sněžný leopard). Zvířata (především liška a norek), která ve volné přírodě většinou obývají poměrně velká území (několik kilometrů čtverečních), jsou na kožešinových farmách nucena obývat malé drátěné klece (pro lišku 1,5 x 1 m), což způsobuje silný stres, který mnohdy kulminuje v neurotismus, sebemrzačení či kanibalismus. V důsledku nepřirozených zásahů do reprodukce zvířat ve snaze dosáhnout abnormálních vlastností jejich kožešiny dochází u některých zvířat ke genetických defektům, vrozeným vadám. Způsob zabíjení těchto zvířat je absolutně podřízen potřebě nepoškození kožešiny. Nejčastěji se používá zabití elektrickým proudem, kdy jsou elektrody umístěny do tlamy a konečníku zvířete. Další metody zabíjení jsou: úder do hlavy, udušení plynem, zlomení vazu, uškrcení, otrava chloroformem, vpíchnutí jedu. Nyní se díky dlouhodobému usilovnému snažení celosvětového hnutí za práva zvířat stále větší část veřejnosti staví proti pravým kožichům a zabíjení kožešinových zvířat vůbec, takže snad existuje reálná šance na osvobození alespoň těchto zvířat v horizontu desítek let. 2.6. Cirkusy Naučit zvíře nepřirozeným akrobatickým kouskům lze ve většině případů za použití násilí. K pomůckám při cvičení zvířat patří biče, hole a nejrůznější bodce, ale i drogy, hladovění a fyzické trýznění na citlivých místech zvířecího těla. Už jen vehnání zvířete do oslnivě nasvícené arény za hlasité hudby a povyku obecenstva je velmi stresující. Většinu času, který zvířata netráví v manéži, jsou uzavřena v kleci či výběhu naprosto nedostatečných rozměrů, ani dlouhé a náročné transporty zvířatům neprospívají. Celoživotní uvěznění samozřejmě také přispívá k nesnesitelné frustraci cirkusových zvířat. Většinou trpí stereotypním chováním (neustále se opakující pohyby bez smysluplné příčiny), otupělostí vůči většině všedních podnětů, které se vzhledem k téměř konstantnímu a omezenému životnímu prostředí zvířat příliš nemění, dochází také k abnormální agresi, útěkovým reakcím, odmítání potravy či jinému chování způsobenému utrpením a nenaplňováním základních životních potřeb zvířat. 2.7. Zoologické zahrady Princip uvěznění zvířat pro zabavení člověka je v zoologické zahradě totožný s cirkusem. Sice zde nejsou zvířata nucena provádět akrobatické kousky a i jejich životní podmínky jsou ve vyspělejších zoologických zahradách o něco příznivější, ale dochází zde ke stále se opakujícímu věznění, vytržení z přirozených podmínek, zamezení v naplňování přirozených potřeb atd. (viz. 2.1.2.) To, že je návštěvníkům zoologických zahrad umožněno vidět divoká zvířata, nijak neospravedlňuje věznění zvířat. Pro lidi se zájmem o opravdové studium života zvířat je mnohem cennější jejich pozorování v přirozených podmínkách než v zajetí, návštěvníci zoo, kteří se chtějí pobavit, si neuvědomují amorálnost bavení se na úkor jiných živých tvorů. 2.8. Dostihy Používání koní ve sportu je spojeno s nucením těchto zvířat k nepřirozeným úkonům, často přesahujícím jejich vrozené schopnosti. Kůň je tvor, který odpradávna žil v rovinatých krajinách, kde neměl žádné větší překážky. Skákat samozřejmě umí, ale v přírodě by se této činnosti věnoval jen minimálně. Enormním využíváním fyzického potenciálu zvířat a snahou přinutit je k překonávání příliš obtížných překážek dochází často k vážným zraněním či dokonce zabití koní. Vysokých výkonů zvířat je dosahováno nejen náročným tréninkem, ale někdy i dopingem, nepřiměřenými fyzickými podněty (bití a kopání do slabin), nebo chirurgickými zákroky (znecitlivění extrémně namáhaných částí těla). Šlechtěním jsou produkováni závodníci se záměrně pokřivenou genetickou informací. 2.9. Včely V otázce konzumace včelího medu nejsou všichni vegani jednotní, jelikož nelze jednoznačně říci, nakolik jsou stvoření tak odlišná od nás schopna pociťovat bolest a k jakým újmám musí při chovu včel nutně docházet. Materiály britské Vegan Society uvádějí následující: “Včely jsou často rozmačkány během manipulace v úlu, královně se zastřihují křídla, aby se zabránilo úletu hejna a po skončení léta mohou být úly zničeny. Královny mohou také být vystaveny umělému oplodnění, pro které se získává sperma tak, že se samečkům uřezávají hlavy a dává se jim elektrický šok k vyvolání sexuálního vzruchu.” Jelikož člověk med nijak nutně nepotřebuje, eticky jednoznačným řešením je odmítnutí veškerých živočišných produktů včetně medu, nehledě na relativní ekonomickou náročnost jeho produkce. Jako kvalitní náhražka včelího medu může posloužit např. med pampeliškový. 2.10. Ostatní způsoby vykořisťování zvířat Vlna představuje pouze 3 - 10% farmářova profitu z ovce, jeho hlavní tržbu získává prodejem ovcí na porážku. Mnoho jehňat a ovcí umírá každý rok na následky prochladnutí po ostříhání. Hedvábný červ (housenka hedvábného motýlka) určitě má schopnost cítit a pokud je v ohrožení, svine se a zkroutí. Je obtížné říci, zda zvíře tak odlišné od nás pociťuje utrpení, ale vzhledem k tomu, že hedvábí nijak nutně nepotřebujeme, je lepší se ho vzdát. Člověk se na úkor zvířat baví nejen při koňských dostizích (viz. 2.8.), ale při dostizích chrtů, býčích, kohoutích či jiných zápasech. V některých asijských zemích dochází ke zotročování slonů indických. 2.11. Laboratorní pokusy na zvířatech Největší krutosti páchané člověkem na zvířatech se bezesporu odehrávají v laboratořích. Při diskusích se díky klíčovému významu léků pro ochranu lidského zdraví a života často odlišuje testování léků a jejich součástí od ostatního testování, ale dle níže uvedených argumentů jde o částečně zavádějící postup, jelikož věrohodnost těchto testů není dostačující. Ročně umírá v laboratořích po celém světě okolo sta milionů pokusných zvířat - myší, morčat, králíků, koček, psů, koní, opic, ptáků, prasat, koz, žab, ovcí, koní a mnoha dalších druhů. Část z těchto pokusů se provádí po zabití zvířete, jiné probíhají na živých zvířatech - jedná se o vivisekci. V naprosté většině případů nejsou těmto zvířatům podány žádné tišící látky proti bolesti, a to z finančních důvodů nebo proto, že právě pozorování reakcí na bolestivé podněty je podstatou pokusu. V ČR je ročně zneužito asi 200 - 300 tisíc pokusných zvířat. A jak vlastně takové pokusy vypadají? Pálení, poškozování na mozku, ozařování, střílení, trávení, opařování, trhání, lámání, oslepování, omračování, podávání drog a jedovatých látek, infikování nemocemi, nucení k nepřirozeným fyzickým výkonům, vystavování extrémně nízkým či vysokým teplotám, trápení hladem, žízní, elektrickými šoky, různá fyzická poranění, krvácení, míšní poranění, vyvolávání stresu, vystavování radioaktivnímu záření, působení tlakem na různé části těla (eventuelně rozmačkání), šok, dušení, znehybňování, psychické deprivace a další. Pokusy na zvířatech se využívají pro testování kosmetiky, čistících výrobků pro domácnost, pesticidů, ředidel, barviv, umělých hmot, kyselin a jiných chemických látek, dále v armádě, při zkoumání účinků drog, alkoholu a tabáku, při pokusech ve školách, v automobilovém průmyslu (zjištění účinku nárazu na živý organismus), v lékařství, genetice, v psychologii. Z biologických rozdílů mezi jednotlivými živočišnými druhy plyne vzájemná nepřevoditelnost výsledků pokusů, což často způsobuje kontraproduktivnost celého testování na zvířatech. Lidská nemoc může mít u zvířat úplně jinou formu, zvířecí organismus může na určitou látku reagovat odlišně od lidského. Tyto na zvířatech úspěšně otestované léky se ukázaly jako nebezpečné pro člověka:
Naopak mnoho léčiv působí u zvířat úplně jinak než u lidí, např. penicilin zabíjí morčata, morfin (u lidí zklidňující účinky) u koček a myší způsobuje zuřivost, aspirin zapříčiňuje porodní defekty u krys, myší, opic, morčat, koček a psů. Kvůli působení mnoha demagogických vědců a vivisekční lobby je však neustále prováděno na zvířatech velké množství pokusů, aniž by byly legitimní či nějak zvlášť přínosné. Bojkotovat výrobky testované na zvířatech není vždy jednoduché, zvláště u léků jde téměř o nemožné, což ovšem nemusí být klíčovou překážkou pro udržitelné veganství (viz. 9.). Čistě rostlinná, veganská kosmetika většinou nebývá logicky ani testovaná na zvířatech, o to hůře je ale v běžných obchodech k dostání. Ve vyhledávání veganských kosmetických výrobků mohou napomoci seznamy zveřejňované a aktualizované různými organizacemi zabývajícími se ochranou zvířecích práv (viz. 7.2.). Nemá smysl bránit se používání prostředků, které byly sice kdysi na zvířatech otestovány, ale nyní se od dalšího testování upustilo. Násilí bylo již jednou spácháno a bojkot těchto výrobků je zbytečný. Je třeba bojkotovat výrobky firem aktuálně testujících na zvířatech. 2.12. Transplantace zvířecích orgánů Po etické stránce tento problém velmi úzce souvisí s otázkou, zda je ospravedlnitelné pro záchranu lidského života obětovat život zvířecí (viz. 3.). Skutečnou záchranou lidského života je transplantace zvířecích orgánů zatím spíše hypoteticky. Vědci provedli neúspěšné experimenty s orgány opic, nyní se stalo objektem zájmu prase. Genetická výbava prasete byla pozměněna tak, aby byla co nejvíc podobná člověku a nevznikaly přitom fatální problémy při adaptaci cizorodého orgánu. Destruktivně mohou na člověka s voperovaným orgánem jiného zvířete působit viry, jejichž přítomnost v samotném praseti nemusí působit nijak škodlivě. Obecně je reakce imunitního systému na tak nepřirozený zákrok těžko předvídatelná. Když ovšem klonujeme a geneticky upravujeme prasata, mohli bychom klonovat i člověka. Každý by si mohl nechat vyklonovat jedince, který by byl totožný s předlohou a sloužil by jen jako zásobárna orgánů či tkání pro případ fyzického poškození původní osoby. Proč potom nejít dál a nepřestat se rozmnožovat přirozenou cestou? Klonování by mohlo být v mnoha ohledech výhodnější... (dále viz. 2.13.) 2.13. Klonování a genetické modifikace Genetické modifikace zvířat se provádějí pro “zlepšení” fyzikálních vlastností zvířat, tzn. především zvýšení tržní hodnoty zvířete či snížení nákladů na chov. Pro ilustraci následuje typický příklad zásahu do genetické výbavy ryb: Ve snaze navýšit své zisky vyvinula společnost A/F Protein geneticky upraveného lososa, kterému dodala růstový hormon. Po osmnácti měsících života je tento losos pětkrát větší, než normální losos. Dle některých studií by mohl případný únik tohoto produktu agresivního scientismu způsobit zkolabování celé populace divokých ryb. Tvůrci tohoto hybridu se proto dalšími genetickými úpravami snaží u tohoto tvora zamezit schopnosti rozmnožovat se. Zneplodnění v naprosté většině případů funguje. Ale ne ve vš |
