|
První zkouška z Československého jazyka v MoskvěObsah Životopis: Dětství a studia ………………………………………………3 Rusko…………………………………………………………5 Ženy v Havlíčkově životě……………………………………6 23124qvr46zxg5i Kritika J. K. Tyla………………………………………….…7 Havlíček novinář……………………………………………. 7 Revoluční léta……………………………………………….. 8 Národní noviny……………………………………………… 9 vx124q3246zxxg Kutná Hora………………………………………………….. 9 Cesta do Brixenu……………………………………………10 Život v zajetí………………………………………………...11 Poslední rok života……………………………………….…12 Zdenka Havlíčková, dcera národa…………………………..13 Legenda Karel Havlíček Borovský…………………………15 Názory K. H. Borovského: Havlíček a náboženství……………………………………..17 Ekonomické názory K. H. Borovského……….……………18 Dílo: Tyrolské elegie……………………………………………. 20 Tyrolské elegie – kompozice……………………………….22 Král Lávra…………………………………………………..24 Křest svatého Vladimíra……………………………………25 Epigramy……………………………………………………26 Citáty………………………………………………………..27 Díla K. H. Borovského……………………………………...28 Bibliografie…………………………………………………29 Příloha: První zkouška z Československého jazyka v Moskvě……..31 Karel Havlíček Borovský 1821 - 1856
Dne 23. prosince 1817 se jistý Matěj Havlíček z Velké Losenice koupil v Borové pozemek, kde si zřídil kupeckou živnost. Za manželku si vzal dceru sládka Josefu Dvořákovou. Jejich první syn Filip zemřel brzy po narození. 31. října 1821 se jim narodil syn Karel pokřtěn Karel Boromeus Voldřich. Poté se jim narodilo ještě pět dětí. O svém dětství píše : „As v 3. nebo 4. roce jsem si na pavlači zlámal nohu pravou, nastoupil na vařený brambor, který můj otec, tenkráte velký milovník holubů, jim k žrádlu házel. Odvezli mě do Přibyslavi, kdes jsem as čtvrt léta pod dohlídkou doktora ležel …. Později jsem byl ještě jednou nemocen, ležel jsem na faře, protože jenom pan vikář tolik moci a důvěry u mě měl, že jsem na jeho slova léky bral.“ Podle borovského kaplana Františka Šrámka byl malý Karel neurvalý, ani rodiče si s ním nevěděli rady. Až když se mu začal věnovat farář Jan Brůžek, začal poslouchat. Brůžek říkal o Karlovi: „že z něj bude jednou něco velikého, aneb že přijde na šibenici.“ Farář Brůžek a kaplan Serbusek měli na Havlíčka velký vliv. Karel nebyl v okolí příliš oblíbený a doma dávali přednost mladšímu Františkovi (*5.10.1823). Oba duchovní Karel i v pozdějším věku navštěvoval. Dalším důležitým mužem v Havlíčkově životě byl učitel Antonín Línek. Ve škole si Karel oblíbil počty, biblické příběhy, dějepis a zeměpis. Na podzim r. 1830 otec poslal Karla do školy do Jihlavy, aby se naučil německy. Jihlava byla v té době 2. největším městem země, ale měla zcela německý ráz. Učitelé se Čechům posmívali. Bydlel v podnájmu s ostatními chlapci. Druhý ročník hlavní školy absolvoval v Německém Brodě, žil tu až do r. 1838, kdy skončil gymnázium. Na gymnáziu se z něj stal temperamentní kluk, který byl vždy u zrodu uličnictví, poté se stává i duchovním vůdcem studentů. Po gymnáziu studoval 2 roky filosofii, která byla přípravou na vysokou školu. Havlíček byl výborný a pilný student. Karel v Praze dohlížel na svého mladšího bratra Františka. Na rozdíl od studia zanedbával svůj vzhled, proto některým připadal odpudivý. Po studiu filosofie se Karel rozhodl pro teologii, ale jeho rodiče by z něj raději měli advokáta. V říjnu 1840 Havlíček vstoupil do arcibiskupského semináře. Karel nacházel na studiu chyby a musel proti nim bojovat. Ponořil se do vlastního studia. Havlíčkovo vlastenectví se posílilo, ale dostavila se krize víry a začal být velmi kritický ke katolické víře. Nejen že se Havlíčkovi nelíbilo v semináři, ale ani představeným se Havlíček nelíbil. Karel na ně skládal epigramy. Jednou Havlíčkovi dali špatnou známku z hebrejštiny a z výkladu Starého zákona, což uvedli jako důvod, proč musí být Havlíček ze semináře vyloučen. Tak 9.9.1841 ukončil svá studia.
Poté co byl vyloučen z teologie rozhodl se, že se stane profesorem na gymnáziu. Havlíček požádal o askulanství ** na staroměstském gymnáziu, ale žádosti nebylo vyhověno. Ačkoli je bez zaměstnání nepropadá beznaději. Soustřeďuje se na svoji literární dráhu. Zdokonaluje se v češtině a zajímá se o slovanské jazyky. Studuje dějiny, národopis, zeměpis, čte díla filozofická, estetická. Byl neobyčejně pracovitý. Chtěl vydat populární příručky dějepisné a literárně historické. V létě roku 1842 cestoval. Navštívil Halič, Tatry a Slovensko. Po návratu zasáhla do jeho života šťastná náhoda, ruský historik, profesor Michail Petrovič Pogodin hledal domácího učitele pro své děti. V říjnu r. 1842 odjel do Havlíček Ruska. Havlíček měl určité znalosti o ruském nacionalismu, který mu imponoval. Ale když se seznámil podrobně se životem v Rusku, začal být dost kritický. Je okouzlen zkouškou z „českoslovanského jazyka“ v Moskvě. O této zkoušce píše článek do pražských Květů. (viz. příloha). Původně měl působit u Pogodina, ale ten ho předal příteli S. P. Ševjrerovi. Kritizoval aristokracii i venkovský lid. V diskusích se začíná zastávat Němců. Pobyt v Rusku plánuje až do jara 1845, ale vrací se domů už v červnu 1844. Ruská zkušenost znamenala pro Havlíčka hodně. Nejenom že získal podklady pro Obrazy z Rus, ale získal i nový nadhled na ruskou společnost. Pobyt v Rusku změnil i směr Havlíčkovy literární tvorby. Začaly ho zajímat konkrétní otázky národního hnutí. V Rusku vznikla také z velké části sbírka Epigramy. Cestou z Moskvy se zastavil ve Varšavě a pak ještě ve Vratislavi u Jana Evangelisty Purkyně. Když 24. července přijel zpátky do Německého Brodu zjistil, že je jeho otec po smrti. Nečekaná smrt otce na Havlíčka velmi zapůsobila, stáhl se do sebe a začal psát Obrazy z Rus. Havlíčkův pobyt v Německém Brodě od 28. července 1844 do dubna r. 1845 byl nejspíš nejklidnější dobou v jeho životě. Po návratu zpět do společenského života začal zařizovat veřejnou knihovnu a založil ochotnické divadlo, kde se mluvilo pouze česky. Když Havlíček začal psát rodičům dopisy v češtině, považovali to za výstřednost. Bylo zcela běžné, že i členové rodiny se na veřejnosti mezi sebou domlouvali německy. V této době se začíná u Havlíčka objevovat vlastenecké cítění. ** askulant – Kandidát na učitelství, jeho povinností bylo chodit do školy a sledovat výklad profesora. Profesor občas askulanta požádal, aby ho chvíli zastoupil. Ti zkušenější suplovali déle a měli naději, že se časem stanou profesory.
Havlíčkův vztah k ženám byl velmi zvláštní. Jeho vážná povaha bránila citovému vzplanutí. Poprvé pocítil skutečnou lásku k Terezii Jirglové, ale vyznává se ji, že láska u něj nikdy nebude na prvním místě. V divadle se seznámil Havlíček s Františkou Weidenhosserovou. Láska byla oboustranná. Bylo ale jasné, že se nemůže oženit s dcerou zámožného občana, pokud nebude mít stálé zaměstnání. Karel odjel do Prahy a přijímá místo u vydavatele Medaua. Fany a její rodiče však nepřestávali mít obavy. Nešlo jim jen o peníze, ale i o dobrou pověst. Přes tyto neshody se Karel a Fany rozhodli vzít. Den svatby byl naplánován na 14. září, ale svatba se nekonala. Důvodem mohlo být, že Fany i přestože měla Havlíčka moc ráda, podlehla obavám o hmotné zajištění v budoucnosti. Přesto by Fany sama od sebe vztah asi nepřerušila. Je jasné, že zasnoubení zrušil Havlíček. Fany zůstala nějakou dobu sama, ale 29. října 1850 se provdala za Františka Judemanna, obchodníka v Německém Brodě. Žila až do roku 1878. Další ženou, která poznamenala Havlíčkův život, byla Julie Sýkorová. Julie se narodila 16. dubna 1826 ve Svojšicích. Otec František působil jako lesník. Rodina se později přestěhovala do Proseče u Pelhřimova. Julii rodiče poslali za vzděláním do Prahy. Zde pracovala v modistickém salonu, a také se s Havlíčkem seznámila. Julie byla štíhlá, vysoká bruneta se zajímavý rysy v obličeji. Byla milá osobnost, obdařená skromností a cudností. Od rozchodu s Fany uplynuly téměř dva roky, ale Havlíček na ni nikdy nezapomněl. Julie byla pasivní a přizpůsobivá, proto ji mohl Havlíček snadno ovládnout a rozmluvit ji snahy změnit ho. Svatba se konala 4. března 1848. Je známo, že manželé neměli mezi sebou žádné konflikty. Přesto Havlíčkova matka měla k Julii jisté výhrady. V době kdy Julie vážně nemocná, mluvili o ní lidé z okolí jako o bezcitné ženě.
V červenci 1845 napsal K. Havlíček do České včely kritiku Tylovy novely Poslední Čech. Havlíček Tylovi vytýkal nevhodné stylistické obraty, nelogičnost jednání některých postav, napadal sentimentální vlastenectví. „Byl by již čas, aby nám to naše vlastenčení ráčilo konečně z úst vjeti do rukou a do těla.“ Polemika vyvolala doslova skandál. Byla to od něho velká troufalost. Kritizoval dílo uznávaného autora, které bylo oceněno literární cenou. Tyl na kritiku zareagoval velmi nevhodně, smrtelně se urazil a odpověděl Havlíčkovi v Květech velmi sprostě, zatímco Havlíček vždy uměl odpovědět s humorem a elegancí. Havlíček dokonce tvrdil, že Tyl se v Květech sám pod cizím jménem vychloubá. Mnoho známých osobností, mezi nimi i Božena Němcová, s Havlíčkem nesouhlasilo. Přesto tato polemika Havlíčkovi prospěla. V Praze se nenašel jediný vzdělanec, který by jeho jméno neznal.
Situace české žurnalistiky nebyla příliš příznivá. Karel Vilém Medau, majitel Pražských novin, hledal schopného redaktora. Požádal Františka Palackého o pomoc a ten mu doporučil mladého talentovaného Borovského. Havlíček místo přijal hlavně kvůli Fany. Dne 1. ledna 1846 vyšlo první číslo Pražských novin za redakci K. Havlíčka. Ten navázal na dobrou tradici Čelakovského. Když se Havlíček stal redaktorem Pražských novin a České včely, byl už znám aférou s Tylem. Pod Havlíčkovým vedením se noviny staly hlasatelem národně liberálního politického programu. Karel se ve svých 24 letech stal nejvýznamnějším českým novinářem. „Stal se průkopníkem využití tisku k veřejné výměně názorů, čímž se česká žurnalistika dostala na nový stupeň vývoje.“ Od roku 1846 vydává v České včele své kritiky. Noviny měly pod Havlíčkovým vedením velký úspěch, náklad na tisk se zvedl téměř 8 x. Havlíček také vstoupil do politického života a měl z toho nemalé potíže. Roku 1845 vstoupil do Jednoty k povzbuzení průmyslu v Čechách ** a postavil se do předních řad bojovníků za českou průmyslovou školu. Havlíček na stránkách svých novin podporoval sbírky Jednoty. Prezident zemského gubernia se rozhodl, že se musí zesílit cenzura. Havlíček bral zpočátku cenzuru velmi vážně. Přesto se dostával často do konfliktů s policejními úřady. ** Jednota k povzbuzení průmyslu v Čechách vznikla 1.3.1833. Zakladatelé byli hlavně šlechtici, stanovy schválil r. 1843 císař, od r. 1844 mohli do Jednoty vstupovat i drobní čeští podnikatelé.
V revolučním roce 1848 usiloval český národ o zrovnoprávnění. Utvořila se dvě křídla radikálové a liberálové. Kolem r. 1845 se vytvořilo liberální křídlo národního hnutí, hlavní autoritou byl František Palacký, F. L. Rieger později se k nim přidává i K. H. Borovský. Na druhé straně byli radikální demokraté, mezi nimi Karel Sabina, Emanuel Arnold, Vilém Gauč a další. Na 11. března naplánovali „všeobecnou poradu“ ve Svatováclavských lázních na Novém Městě. Svatováclavský výbor vypracoval petici, kterou pak předložil vládě. Havlíček do výboru vstoupil až 13.3. Mezitím propuklo povstání ve Vídni a na Dunaji, důsledkem toho padla dosavadní vláda. Havlíček přivítal politické změny velení optimisticky. V druhé polovině března se Havlíček rozhodl opustit Pražské noviny, které byly vládním listem. Redaktorství po něm převzal K. Sabina, který byl velkým radikálem. K. Havlíček se rozhodl, že založí Národní noviny, které budou deníkem. Noviny byly v jeho vlastnictví, proto si mohl dovolit větší volnost projevu. Pateticky vyzývá národ k většímu sebevědomí. Na stránkách novin se rodí politický program českých liberálů. Havlíček je pro odtržení zemí koruny české od Německého spolku, ale není pro oslabení moci Rakouska. Havlíček se přidal k hnutí Slovanského sjezdu, který se snažil upozorňovat na problém utlačených slovanských národů. Porážkou pražského povstání se postoje Havlíčka k vídeňským vládám začínají měnit. Dne 20.6. je zvolen zemským poslancem za Čáslavsko. 7. července je zatčen za kritiku vlády, ale Havlíček je zvolen říšským poslancem v pěti okresech a tak pana poslance Borovského musejí propustit. K. Havlíčkovi role poslance a řečníka příliš nesedla a voliči na něj dokonce zanevřeli. A tak 16. prosince 1848 se svého poslaneckého mandátu vzdal. Navíc byla Julie v 9. měsíci těhotenství, tak si přál být co nejvíc doma. 23. prosince se jim narodila dcera Zdenka. Rok 1848 byl pro K. Havlíčka velmi příznivý, šťastně se oženil, dočkal se politických změn a stal se majitelem prosperujícího listu. Počátkem ledna Národní noviny rozšířil o satirickou přílohu Šotek. 4. března ale všechny iluze o lepší demokratické zemi skončily. Dne 4. března 1849 vydala Schwarzenbergova vláda oktrojovanou ústavu, která soustřeďovala velkou moc do rukou panovníka a byla značně centralistická. 13. dubna 1849 se Karel Havlíček ocitá před soudem. Havlíček měl jenom menší trest, a to 14 dní vězení. K.H. musel před soudem obhajovat svůj článek „Výklad oktrojované Ústavy“, který vydal 14. března. Tiskové proměny v té době nebyly příliš dobré, navíc každý vydavatel musel složit kauci, tzn. pojistnou částku. Pro K.H. částka 10 000 zlatých byla nejspíš únosná, ale někteří vydavatelé museli své noviny pozastavit. Havlíček chtěl za svého obhájce F. L. Riegra, ale musel se obhajovat sám a velmi se mu to podařilo. Probíral jednotlivé body obžaloby a všechny je dokonale vyvrátil. Porota potom nemohla rozhodnout jinak, než ve prospěch Havlíčka. Redaktor Národních novin odešel od soudu jako vítěz.
Nový tiskový zákon donutil pozastavit vydávání satirické přílohy Šotek, ale také zakázal vydávání novin radikálních demokratů. Tím Havlíčkovi nepřímo pomohl, protože se začal zvyšovat zisk jeho Národních novin. K. Havlíček během vydávání novin získal slušné jmění. Národní noviny zaujaly opoziční stanovisko. Havlíček se stal osamělým bojovníkem, ale to mu nijak neubíralo nadšení a energie. Havlíček byl velký optimista, věřil, že se situace může měnit jenom k lepšímu. Přesto se situace nezlepšila, radikální demokraté zmizeli z politické scény. Brzy musel pozastavit Havlíček vydávání novin pro nedostatek politického materiálu. 9. června přijel za K. Havlíčkem pražský vojenský generál Khevenhuller a zastavil Národní noviny pro jejich kritičnost. Havlíček neváhal a rozjel se do Vídně promluvit si s ministrem vnitra Alexandrem Bachem. Bach mu navrhoval, aby své trochu ostré „Promemoria“ přepracoval, na to však hrdý Havlíček nepřistoupil a vyplatilo se mu to. Bach povolil další vydávání novin, a tak dostali čtenáři 26. června opět svůj list. Článek „O centralizaci a národní rovnoprávnosti v Rakousku“ Františka Palackého vydaný 23. prosince 1849 vyvolal velký ohlas, ale novinám to vůbec neprospělo. Generál Khevenhuller definitivně ukončil činnost Národních novin, a tak 18. ledna 1850 vyšly noviny naposledy. Palacký se už 14. ledna 1850 veřejně vzdal politické činnosti, ale optimista Havlíček zůstával ve veřejném životě dál.
Kutnohorským pobytem a vydáváním Slovana Havlíček vstupuje do „hrdinského“ období svého života. Když vojenský velitel zakázal Národní noviny, Havlíček doufal, že se mu podaří zase přesvědčit ministra vnitra Bacha, ale ten byl neoblomný. Havlíček musel odejít z Prahy, hledal místo, kde by mohl dále působit. V Chrudimi a Litomyšli Havlíček neuspěl, teprve v Kutné Hoře se mu podařilo najít místo, kde by mohl zůstat. Pronajal si domek se zahradou na předměstí Kolmarku a místnost pro tiskárnu a redakci nedaleko kostela Panny Marie. Dne 8. května 1850 vyšlo první číslo politické revue Slovanu. Ujistil své čtenáře, že si nehodlá počínat „přepjatě a bouřlivě“, ale není ani třtinou klátící se ve větru. K. Havlíček odhaluje povahu vídeňského absolutismu, svádí boj s duchovní oporou režimu a také poukazuje na zbabělost některých lidí. Ve Slovanu rozvíjí své publicistické mistrovství. Havlíček si stále dopisuje s F. Palackým, stěžuje si, že mu každý týden zkonfiskují aspoň jedno číslo. Také mu oznamuje, že vydá většinu svých úvodníků z Národních novin pod názvem Duch národních novin. Havlíček by nejraděj s vydáváním Slovanu skončil, ale protože neexistuje jiný nezávislý deník, ve vydávání novin pokračuje. Vláda prý Havlíčkovi nabízela odstupné 4000 zlatých a roční plat 720 zlatých, pokud bude psát tak, jak se jim to hodí. Havlíček na tento návrh nepřistoupil, ale nechtěl jim dopřát to potěšení, aby noviny zastavili. Kvůli tomu přestal noviny vydávat, 14. srpna 1851 vyšlo poslední číslo Slovana. Tímto datem také definitivně končí jeho novinářská činnost. Zánikem Slovana Havlíček přišel o jediný zdroj příjmů, ale také o možnost seberealizace. K. Havlíček měl v plánu pronajmout si statek, ale aristokraté, majitelé půdy, nechtěli mít s Havlíčkem nic společného. Havlíčkovi tedy nic v Kutné Hoře nedrželo a tak se rozhodli odstěhovat se do Německého Brodu. Dne 30. října 1851 už byli přestěhováni.
Poté co se přestěhoval Havlíček do Německého Brodu, uvažoval o založení nové existence. Byl smířen s odchodem z veřejného života, myslel si, že se bude v klidu rodinného zázemí věnovat literatuře. Ale vše bylo jinak. Vláda o jeho záměrech nevěděla a bývalého redaktora nadále považovala za nebezpečného protivníka. Největší přičinění však měly vojenské úřady. První kdo apeloval na vládu, už v prosinci 1850, aby Havlíčka umlčela, byl vojenský velitel kníže Karl Egon von Furstenberg. Vídeň však veliteli nevyšla vstříc. Důležitou osobou ve vládě byl ministerský předseda Alexandr Bach, ke kterému Havlíček cítil největší odpor a vinil ho za své zajetí. Osoba Alexandra Bacha hrála důležitou roli v rakouském neoabsolutismu, proto se s ním seznámíme blíže. A. Bach se narodil 4.1.1813 v Loosdorfu, ale brzy po jeho narození se rodina přestěhovala do Vídně. Otec A. Bacha se stal dvorním a soudním advokátem. Alexander byl bystrý a chytrý student, ve 24 letech dosáhl právnického doktorského titulu. Hodně cestoval a zastával pokrokové názory. Byl jedním z těch, kteří vyvolali lidové povstání. Bach žádal revoluci velkého stylu. Brzy však ohnivý demokrat projde nevídanou změnou. Kouzlo císařského dvora mu nejspíš tolik učarovalo, že se přestal objevovat v řadách buřičů. Byl jednohlasně zvolen jako ministr. Sliboval, že zůstane svobodomyslným až do hrobu, ale své slovo nesplnil. Havlíček odhaluje jeho dvojakou hru, proto je jasné, že Bach Havlíčka v lásce určitě neměl. On, který smetl Metternicha, se o 11 let později dostal do jeho role. Po porážce Rakouska musel 26. srpna 1859 požádat o propuštění. Panovník si jeho služeb velmi cenil, povýšil ho na barona a poslal ho jako vyslance k papežské kurii. Zemřel zcela zapomenut 13. listopadu 1893. I když si Havlíček celý život myslel, že iniciátorem jeho konfinace byl Alexandr Bach, nebyla to pravda. Iniciativa byla na straně vojenských úřadů, ale Bach dostal za úkol provedení celé akce od samotného císaře. Nejprve bylo naplánováno, že Havlíčka odvezou do Salcburku, ale poté svůj nápad zavrhli a našli pro Havlíčka Brixen. Nepříjemnou povinnost zajistit Havlíčkovu cestu dostal za úkol pražský místodržitel Mecséry. Vybral policejního komisaře Dederu, který K. H. doprovázel. Nepříjemné probuzení čekalo K. H. B. v noci 16. prosince 1851. Havlíček byl rozespalý, dlouho do noci psal a teprve před chvílí si šel lehnout. Oznámili mu, aby se ihned oblékl, že ho odvezou na tajné místo jeho nuceného pobytu. Vstal, oblékl si župan a se zkříženýma rukama se postavil ke klavíru. Potom poručil Dederovi, aby mu přečetl rozkaz. Dali mu dvě hodiny na sbalení nejnutnějších věcí. Nezvaným hostům přišel otevřít bratr Karla, František. Když si uvědomil, že si přišli pro jeho bratra, strhl ze stěny bambitku a chtěl vystřelit, aby spoluobčany probudil. Karel mu v tom ale zabránil. Poslední okamžiky loučení byly velmi smutné. Zejména loučení s Julií a malou Zdenkou bylo dojemné. Okresní hejtman baron Ferdinand Voith dokonce odešel na chodbu. Dedera se snažil Julii uklidnit slibem, že bude moci za manželem přijet. Havlíček nastoupil a rozjel se netušiv kam. V půl páté ráno zvláštní poštovní dostavník uháněl směrem na Jindřichův Hradec. Jeden četník cválal za kočárem, kdyby chtěl náhodou pan redaktor vyskočit z kočáru a utéct do polí. Ale to Havlíčka ani nenapadlo. Dedera zvolil cestu přes Jihlavu, Batelov a Jindřichův Hradec. V Batelově, v městečku, které K. H. dobře znal, se jim kočár rozbil. Poštmistr Jan Rajský poznal, že v dostavníku sedí K. H. s doprovodem. Rajský byl rodinný přítel a byl proto dost překvapen. Dedera poručil donést víno, protože měl nakázáno Havlíčkovi jeho cestu zpříjemňovat. Opravený kočár se vydal směrem na Počátky. V Jindřichově Hradci zajistil Dedera nocleh v hostinci U Zlaté husy, poté šel i s vězněm navštívit své rodiče. Myslel si, že Havlíčka nikdo nepozná, ale v tom se spletl. Dederův otec, který měl doma Havlíčkovu podobiznu upozornil na novináře i své známé. Vůz mohl pokračovat dál. Jel přes Stráž nad Nežárkou, Třeboň, Lišov do Českých Budějovic. Překročili hranici u Dolního Dvořiště, jeli do Freistadtu, Whitesdorfu, do Lince, dál přes Neubau, Wels, Voklabruek, Frankenmarkt, Neumarkt do Salcburku. V Salcburku už byli připraveni na jejich příjezd. Dopoledne si Havlíček prohlédl místní svatopetrský hřbitov s Maximovou kaplí a některé salcburské kostely. Havlíček chtěl navštívit svého známého, pražského lékaře Blažinu, ale nebylo mu to povoleno. Dne 19. prosince se vydali opět na cestu. Jeli přes Bad Reichenhall, do Innsbrucku. Před Weindringem se stala událost, kterou Havlíček vtipně líčí v Tyrolských elegiích. Po noci, kdy policajti „mazali se spiritusem záda, nosy arnikou“ se ráno 20.12. opět vydali na cestu, směřovali na Worgl. Insbruck si Havlíček nemohl prohlédnout jako Salcburk, protože v šest večer byla už tma a ráno byli už znovu na cestě. Protože se brzy stmívalo, nechtěl Dedera pokračovat a 18 km před cílem přenocovali v Mittewaldu. V půl jedenácté 22. prosince byli v cíli. V Brixenu byli už nervózní, protože se o den zpozdili. Dedera hlásil příjezd krajskému prezidentovi hraběti Otto Funfkirchenovi. Hrabě přenesl zodpovědnost na okresního hejtmana Theodora Knolla, který měl nařízeno kontrolovat Havlíčkovu poštu. Knoll se snažil s K. H. dohodnout, choval se k němu vlídně a požádal ho, aby mu slíbil, že se nepokusí o útěk a nepodnikne nic, co by směřovalo proti státu. Dedera dostal písemné potvrzení, že v pořádku předal svého svěřence a vydal se na zpáteční cestu.
První den Havlíček napsal dopis Julii a hned 23. prosince Palackému. Je zajímavé sledovat jak jsou dopisy, které popisují stejnou událost rozdílné. Místo Havlíčkova pobytu nebylo vybráno náhodně, Brixen leží v Tyrolsku, nejkonzervativnější zemí monarchie. Dnešní Brixen má 16 000 obyvatel, ale v 50 letech 19. století tu žilo jen 2 700 lidí. Z toho však bylo 292 kněží a 118 úředníků. Prvním útočištěm K. Havlíčka se stal luxusní hotel Zum Elephanten. Duchovní prostředí mu bylo cizí, přesto si tu našel dva přátele. Korespondence se mu stala jediným prostředkem styku se světem, který mu byl blízký. V luxusním hotelu nebydlel dlouho, 24. ledna 1852 se přestěhoval do podnájmu k sestrám Thalmannovým. Život osamělého vyhnance se v květnu 1852 změnil. Ministr vnitra povolil přistěhování Havlíčkovy rodiny do Brixenu. Havlíčkovi si pronajali domek s altánem. Havlíček je nadšen. Chválí si dobré podnebí, které svědčilo manželce Julii i Zdence. Ekonomická situace nebyla tak růžová, jak se mohla zdát. Někteří se domnívají, že všechny výlohy hradila vláda, ale ta přispívala Havlíčkovi 500 zl. na rok. Tato částka Havlíčkovi nestačila k životu na úrovni, na jakou byl zvyklý, proto musel ještě 600 zlatých každý rok doplňovat ze své kapsy. Z porovnání platů vyplývá, že Havlíček byl zvyklý přibližně na životní úroveň profesora na vysoké škole, nebo okresního hejtmana, nižší částka už mu připadala neúnosná. Palacký ve svých dopisech Havlíčka podporuje k literárním činnostem. V Brixenu K.H. chyběla dušení pohoda, proto nenapsal nic, co by vyžadovalo mnoho času, píle a soustředěné činnosti. Ale vznikly tu jeho vrcholné básnické skladby. Myšlenka jak se dostat z vyhnanství pronásledovala Havlíčka už od jeho příjezdu. Je nepravděpodobné, že by pomýšlel na útěk, ale chtěl zažádat o vystavení pasu do zahraničí. Dne 3. března Havlíček zaslal do Vídně žádost o propuštění, ale žádost byla zamítnuta. Úřady přeceňovaly možnost, že by K.H.B. rozněcoval revoluční ruch v Čechách, kdyby se vrátil. V roce 1854 už byl Havlíček dost netrpělivý, v jeho dopisech se často promítá pesimismus. Koncem srpna zažádal pro manželku vízum ke zpáteční cestě do Čech. Julie s dcerkou odcestovala 30. září. Havlíček opět osaměl, proto se přestěhoval do podnájmu k brixenskému kupci. 10. ledna 1855 sepsal novou žádost o propuštění, slibuje, že se po návratu nebude věnovat publicistice. Mecséry prosbě vyhověl a byl by tak nejspíš učinil i bez velkorysé nabídky K. H., že se vzdá publicistické činnosti. Oficiální informace o propuštění přišla do Brixenu 4. května. Podle nařízení měl Havlíček jet domů přes Insbruck, Kremži a Jihlavu. Nebyla mu povolena cesta alpským údolím Pustertal do Lublaně, odtud do Štýrského Hradce a přes Olomouc domů. Havlíček tedy 6. května 1855 nasedl do dostavníku a rozloučil se s městečkem Brixen.
Havlíček se setkal nejprve s bratrem Františkem a švagrem Aloisem. Hned se ptal, jak se daří Julii. Místo odpovědi se však objevily slzy ve Františkových očích. Podle ošetřujícího lékaře Julie, MUDr. Josefa Podlipského, se její stav rapidně zhoršil v zimě 1854 – 1855. Sama si závažnost své nemoci neuvědomovala. Když lékař usedl k jejímu lůžku, myslela si, že je to její muž. Vyprávěla mu o Zdence a vyptávala se ho na podrobnosti života v Brixenu. Líbala ho a tiskla jeho ruce. Skonala bez trápení s Karlovým jménem na rtech 16. dubna 1855. Havlíček přijel vlakem 15. května a přivítal se s dcerou, která neměla ani tušení o matčině smrti. Zdenky se ujali teta a strýc Jarošovi a Havlíček se rozhodl, že se k nim také přestěhuje. Havlíček se těšil až se zase projde po Praze a potká své přátele. Bohužel přivítání nebylo takové jak si představoval. „Já tu Prahu nepoznávám. Vždyť to přede mnou všechno utíká, kamarádi uhýbají se na několik kroků. Což se tak změnili? Což z nich ten Bach dovedl udělat takové baby? Jediná paní Němcová. Když mne na Příkopech zhlédla, běží ke mně. Divil jsem se tomu a pravím k ní: „Prosím vás, nedělejte si se mnou ostudu,“ načež tato česká žena odpovídá: „ Eh, co já si z vlády nic nedělám.“ Jeho duševní i fyzický stav se velmi zhoršoval. Přemýšlel jestli zajetí v Brixenu nebylo lepší než doma. Lituje svého slibu, že se nebude už věnovat žurnalistice. Žádal úřady v Praze, aby mu povolily přestěhovat se do hlavního města. V Brodě se nemohl uživit a v Praze se chtěl stát společníkem svého švagra. Jeho žádost byla ale zamítnuta. Na jaře se u Karla Havlíčka začaly projevovat vážnější příznaky jeho onemocnění. Z lékařské zprávy se dovídáme, že trpěl tuberkulózou plic a krčních žláz. Byl poslán na léčení do lázní Šternberk. Havlíček si uvědomoval závažnost nemoci, a proto úzkostně dodržoval léčebnou proceduru, přesto se jeho stav stále zhoršoval. 22. července 1856 začal psát švagrovi Jarošovi. Když Jaroš dopis otevřel, zjistil, že konec K.H. napsal třesoucí se rukou a uviděl hrubou gramatickou chybu. Zašel za MUDr. Podlipským, ten zjistil, že nastala krize. 24. července už byl MUDr. Podlipský a Havlíčkovu dva švagři ve Šternberku. Doktor zjistil, že choroba zasáhla i mozek. Odpoledne jeli všichni zpět do Prahy, doktor musel Havlíčka držet, aby z kočáru nevyskočil.Odvezli ho do Jarošova bytu. Ulehl na stejnou postel, kde zemřela i jeho žena. Museli mu přinést papír a on až do poslední chvíle pohyboval pravou rukou, jako by psal. Karel Havlíček Borovský naposled vydechnul 29. července 1856. Pohřeb se konal 1. srpna. Hlavním pramenem k této události je dopis B. Němcové příteli Lamblovi. Božena Němcová obstarala v zahradnictví věnec na víko rakve z listů bobkové višně a na čelo poloviční věneček z vavřínu. Do rukou Havlíčkovi vložila dva rozvité květy pasitlóry (mučenky). Němcová píše o lidech, kteří se přišli poklonit jeho památce. V den pohřbu už byl Havlíček „velmi sinavý“, uši mu zmodraly a z úst mu mokvala krev, jeho tělo se začalo rozkládat a silně zapáchalo. Pohřební průvod se vydal k Hybernské ulici k Nové bráně. Rakev uložili vedle Julie Havlíčkové na Olšanském hřbitově. Nikdo nepronesl projev a vavřínový věnec si účastníci rozebrali po lístcích na památku. Němcová píše, že se pohřbu zúčastnilo asi 5000 lidí. Mezi nejvýznamnější osobnosti, které šli uctít Havlíčkovu památku patří František Palacký, Josef Frič, Karel Jaromír Erben, Václav Hanka, Božena Němcová a další. Havlíčkův pohřeb demonstroval skutečný vztah lidí k zesnulému.
V osobním životě byl Karel Havlíček „vzorný měšťák“, nebyl to sukničkář a s dívkami se seznamoval jen za účelem sňatku. Téměř devět měsíců po svatbě s Julií Sýkorovou se jim narodila dcera Zdenka, dne 23. prosince 1848. Havlíčkova rodina byl jeho klidný přístav. Než přijela Julie se Zdenkou do Brixenu bydlely v Praze u Juliiny sestry Adelheit. Na jaře 1852 přijely do Brixenu a zpříjemňovaly tam Havlíčkův trpký život. Život na venkově se Zdence zalíbil, skamarádila se s dětmi ze sousedství. 30. září 1848 se opět vracela do Prahy. Po smrti Julie se Adelheit Jarošová o Zdenku starala jako o svou vlastní. František Jaroš byl jmenován po smrti K. H. jejím poručníkem. V roce 1860 Jaroš zkrachoval a materiální situace rodiny se zhoršovala, přesto u nich byla Zdenka šťastná. Do veřejné obecné školy Zdenka nechodila, nejprve měla domácího učitele Františka Zoubka. V jedenácti letech nastoupila do vyučovacího ústavu Heleny Svobodové, kam chodila děvčata z lepších rodin. Zdenka se spřátelila s Filipkou Hrázskou, dcerou poděbradského starosty. Jejich přátelství nebylo nikdy přerušeno. Zdenka Havlíčková byla problematickou žákyní, nerada se učila náboženství a provokovala drobnými rošťárnami. Po otci zdědila nadprůměrnou inteligenci, a tak měla prospěch dobrý. V roce 1862 začala chodit do pedagogického ústavu Františka Tesaře. Zdenka dospívala a její život se začal komplikovat. Rodil se Havlíčkův kult a ona se stávala „dcerou národa“. Česká společnost začala sledovat každý její krok. V roce 1861 vznikl Sbor pro památku Havlíčkovu, který dostal povolení uspořádat loterii ve prospěch osiřelé dívky. „…Doufáme, že národ náš sirotka obětovného vlastence přijme a ochotně přispěje k uctění jednoho z nejšlechetnějšího synu svých.“ Po tomto prohlášení nastalo veliké nadšení pro Zdenku. Do loterie se sešly tisíce darovaných předmětů a výtěžek činil 30 596 zl. a 6 kr. Česká společnost si dceru národa zaplatila, a tak měla pocit, že by se dívka podle toho měla chovat. Soud zbavil Františka Jaroše poručnictví kvůli dluhům a na jeho místo 3. července 1863 nastoupil dr. František Brauner. Zdenku přestěhovali do rodiny filosofa Ignáce Jana Hanuše, ale Zdenka raději trávila čas v Poděbradech u přítelkyně Filipky. Seznámila se tu s hrabětem Václavem Kounicem, který později sehrál důležitou roli v jejím životě. V roce 1865 Hanušovi požádali, aby od nich Zdenka odešla, i ona byla ráda, že se tak stalo. V březnu 1866 se přestěhovala do rodiny dr. Františka Augusta Braunera. Poprvé v 17. letech se zamilovala do Karla Petra Kheila, ale nakonec se s ním rozešla. U Braunerů se Zdenka také necítila dobře, byla ve věku, kdy potřebovala mateřské rady do života, ale teta Adelheit Jarošová v té době zemřela. „Dcera národa“ chtěla žít normálně, vadilo jí, že je neustále sledována. Po otci zdědila inteligenci, samostatnost, hrdost a neústupnost, proto se nemohla sžít se svou rolí. Zdenka nebyla žádná krasavice, přesto měla kouzlo osobnosti a o nápadníky neměla nikdy nouzi. O masopustu 4. února 1867 se potkala s důstojníkem Quido Battagliem, který byl Polák. V české společnosti však v té době vypukla protipolská nálada. Bataglia sháněl byt a našel jej u Braunerů. Quido a Zdenka se spolu sblížili a vyznali si lásku. Začali se spolu ukazovat na veřejnosti, ale to se jim vymstilo. Pro jinou měšťanskou dívku by byl baron Battaglia vynikající partií, ale v případě Zdenky však byla reakce na její citové vzplanutí |
