BAKALÁŘSKÁ PRÁCE

vz431b3225uzzq 23431bvh25uzq5b

Obsah

Úvod……………………………………………4

1.Život Roberta Schumanna a přehled díla podle doby jeho vzniku……………………………..…5

2.Zamyšlení nad principy tvorby R.Schumanna; Schumannovy názory na hudbu a hudební výchovu………………….………………………17

3.Tvorba pro sólový klavír-její obecná charakteristika-dílo pro mládež……………….22

4.Sonáta pro klavír č.2 g moll op.22……… 26

Závěr……………………………………………….30

Seznam použité literatury a pramenů ……..…31

vz431b3225uzzq 23431bvh25uzq5b

Příloha: Robert Schumann-Sonáta č.2 g moll op.22 pro klavír

vz431b3225uzzq 23431bvh25uzq5b

Úvod

vz431b3225uzzq 23431bvh25uzq5b

vz431b3225uzzq 23431bvh25uzq5b Za dobu, co hraji na klavír a zajímám se o hudbu vůbec, jsem měla možnost setkat se s větší částí odkazu Roberta Schumanna v oblasti tvorby pro jeho nejvlastnější nástroj – klavír. Tato setkání byla vždy milá a čím více skladeb tohoto autora jsem poznala, tím jsem lépe dokázala chápat obsah každé z nich, ať už jsem je sama hrála, nebo byla pouze posluchačem. Proto jsem si zvolila za téma své práce Schumannovo klavírní dílo a postavení Sonáty č.2 g moll pro klavír mezi ostatními klavírními kompozicemi. Životní osudy tohoto skladatele se odvíjely poměrně dost dramaticky a vždy se současně promítaly do jeho tvorby. Proto se v první kapitole zabývám Schumannovým životopisem a včleňuji nejdůležitější skladby do souvislostí s událostmi v jeho životě. Další kapitola se pokouší vytvořit na Schumanna jakýsi pohled zvenčí, tak jak jej vidělo jeho okolí a zmiňuji také některé z jeho zajímavých názorů, svědčících o pokrokovosti jeho úsudků. Třetí kapitola je věnována podrobnější charakteristice pouze klavírního díla, tak aby informace podané v kapitole čtvrté, týkající se detailů sonáty g moll, měly patřičné souvislosti. Věřím, že některé zajímavé postřehy, nacházející se na stránkách tohoto zdaleka ne vyčerpávajícího pojednání, potěší stejně tak případné čtenáře, jako potěšily mne, když jsem je v literatuře postupně nacházela.

vz431b3225uzzq 23431bvh25uzq5b

1.Život Roberta Schumanna

vz431b3225uzzq 23431bvh25uzq5b a přehled díla podle doby jeho vzniku

vz431b3225uzzq 23431bvh25uzq5b

Osud Roberta Schumanna, jednoho z čelných představitelů hudebního romantismu, do značné míry odpovídá, zjednodušeně řečeno, představě romantického hrdiny, rozervaného, trpícího, zároveň ale hrdého a bojujícího. Dnes je Schumann vnímán jako hudební skladatel a ne každý plně chápe jeho vliv na tehdejší hudební život, který držel v rukou skrze časopis Neue Zeitschrift für Musik. Za jeho života byla jeho role chápána právě opačně – nebylo mnoho těch, kdo dokázali ocenit kvality výsledků jeho kompoziční činnosti a byli ochotni uvěřit v trvalejší platnost jeho skladatelského odkazu. V mládí byl ceněn také jako vynikající klavírista a improvizátor, naděje na kariéru v tomto oboru však záhy vzaly za své kvůli nezvratnému poškození čtvrtého prstu pravé ruky, této okolnosti „vděčíme“ však za to, že měl možnost věnovat velkou část svých sil kompoziční činnosti. Za začátek Schumannova konce lze považovat jeho dědičností danou náchylnost k duševním chorobám. Vývoj nemoci pochopitelně bezprostředně ovlivňoval jeho tvůrčí schopnosti a když nad ním nemoc posléze definitivně zvítězila, prožil zbytek života oddělen od rodiny a společnosti, neschopen jakékoliv soustavnější tvůrčí aktivity. Schumanna řadíme dnes ke druhé generaci romantiků (první generace: Weber, Schubert) po boku Mendelssohna-Bartholdyho (narozen 1809), Chopina (nar.1810), Liszta (1811) a Wagnera (1813). Ač se jeho díla vyskytují na programech koncertů možná o něco méně v porovnání s skladbami některých jeho současníků, jeho vliv na další hudební vývoj, tedy i mladší generaci, byl značný. Pokračování nalezl zejména v osobnosti J.Brahmse a P.I.Čajkovského.

Robert Alexander Schumann se narodil 8.června 1810 jako nejmladší z pěti sourozenců. Velký význam pro Schumannovy budoucí zájmy nepochybně mělo to, že jeho otec August Schumann byl knihkupec, vydavatel knih i časopisů (do nichž sám nezřídka přispíval) a překladatel anglických autorů Byrona a Scotta. Po otci tedy zdědil Robert literární talent, houževnatost, píli, organizační schopnosti. Zajímavé je i to, že Schumannova matka, rozená Schnabelová, byla blízce příbuzná s básníkem Lessingem. Oba rodiče byli však také náchylní k psychickým potížím (Schumannův otec v 53 letech podlehl nervovému selhání a ač měl Schumann s matkou láskyplný vztah musel v dětství pobývat asi více jak dva roky v péči paní Ruppiusové). Tyto sklony se přenesly i na jejich děti. Např. Schumannova sestra Emilie ukončila svůj život v 19 letech - r.1828 sebevraždou.

Počátky Schumannova vzdělávání se datují rokem 1816, kdy nastoupil do soukromé školy ve svém rodném městě, tehdy přitom již s oblibou pročítal některé svazky z otcova knihkupectví. V sedmi letech jej začal učit místní varhaník J.G.Kuntsch hře na klavír, jeho hudební myšlení se rozvíjelo víceméně živelně skrze jeho už tehdy výjimečně silně vyvinutou představivost, s oblibou improvizoval, hrál z listu, ve dvanácti letech pak už i skládal (písně, klavírní skladby, …), k tomu všemu však neměl patřičné teoretické znalosti a co se klavíru týká, ani vypracovanou techniku. Obrovským zážitkem byl pro něho, když slyšel r.1819 v Karlových Varech hrát I.Moschelesa. Ve dvanácti letech založil na gymnáziu orchestr, sestavený z jeho spolužáků, ten sám od klavíru řídil. Později (r.1825) byl rovněž iniciátorem vzniku literárního spolku, jež si kladl za cíl umožnit svým členům hlubší poznání německé literatury. Tehdy měl už za sebou několik let výuky latiny a řečtiny a též napsání dvou sešitů básní (Listy a květinky ze zlaté lučiny, Všelicos z pera Roberta nad Muldou). Roku 1826 zemřel C.M.von Weber, který se měl na přání Schumannova otce stát Robertovým učitelem skladby, takže ještě několik let zůstal Schumann bez odborného pedagogického vedení. V následujících letech se jeho pozornost odvrací od literárních projektů směrem k hudbě, z této doby se nám zachovaly náčrtky klavírního koncertu e moll. Jeho dvě nejoblíbenější osobnosti ze světa hudby a literatury jsou nyní Franz Schubert a Jean Paul Richter.

Po maturitě se v roce 1828 zapsal ke studiu práv na univerzitu v Lipsku, tak jak si přála jeho matka. Roberta naopak škola zajímala dost málo. Ještě před začátkem školního roku podnikl cestu do Heidelbergu a Bayreuthu, zážitkem pro něho bylo osobní setkání s H.Heinem, velmi se mu zamlouvala celková atmosféra Heidelbergu, ostatně hned v následujícím roce přestoupil na zdejší univerzitu. Lipsko jej naopak příliš neoslovilo: ve škole se snažil uniknout doslova každé přednášce, nenašel zde ani přírodu, která pro něho až doposud byla velmi důležitou součástí života a velkou inspirací po umělecké stránce. V duchu J.P.Richtera si vedl deník zvaný Hottentottiana, jinak trávil převážnou část svého času u klavíru. Jako reakci na Schubertovu písňovou tvorbu píše několik prvních písní. Schumannův vztah k Schubertově hudbě byl tak silný, že prý Schumann proplakal celou noc, když se dozvěděl, že Schubert zemřel (r.1828). Poté co jej Agnes Carusová seznámila s kapelníkem Wiedebeinem, upozornil jej tento na nezbytnost soustavného studia hudby i hudební teorie. Schumann začal tedy u F.Wiecka studovat hru na klavír, vědom si nutnosti jasného metodického přístupu Wieckova, jakkoliv to neodpovídalo jeho nátuře i všemu, na co byl dosud zvyklý. Roku 1829 se mu podařilo přesvědčit matku, že pro něj bude lepší přejít na univerzitu do Heidelbergu se záminkou, že tu vyučují ti nejproslulejší profesoři, především tu však byl profesor a zároveň i nadšený hudebník Anton Thibaut. Strávil tu tři semestry bujného studentského života po boku svého kamaráda Giberta Rosena. Začal opět zanedbávat studia, na klavír zato cvičil až sedm hodin denně a složil i několik skladeb. Z nich pak vybíral do cyklu Papillons (napsáno podle knihy J.P.Richtera Tanec larev), ze stejné doby pochází i první verze Variací Abegg, věnovaných sice smyšlené komtese Paulině von Abegg, ve skutečnosti však inspirovaných Metou Abegg. Rokem 1830 je též datována první verze Toccaty op.7 a náčrtky klavírního koncertu f moll. Snad proto, že neměl žádnou průpravu pro komponování ze strany pedagogů, dokázal snáze vnést do hudební řeči výše jmenovaných děl některé nové prvky v oblasti rytmické a harmonické sazby. Uprostřed veselého společenského života jej náhle přepadla silná melancholie, stranil se lidí, chuť do života mu však vrátila prázdninová cesta s přáteli po Švýcarsku a Itálii.

Veliký díl ze svého volného času trávil, jak už bylo řečeno, u klavíru. Není tedy divu, že byl všeobecně znám jako vynikající klavírista. Zásadním impulsem byl pro něho zážitek z koncertu N.Paganiniho, který navštívil na jaře 1830. Tehdy se rozhodl stát se klavírním virtuosem, slavným jako Paganini. V červnu, na konci školního roku, sdělil toto své rozhodnut matce a vyžádal si zároveň i Wieckovo stanovisko. Ten si vytyčil podmínky, za nichž Schumanna přijme opět za svého žáka a udělá z něj během tří let slavného pianistu. Schumann se zavázal k poslušnosti a vrátil se zpět do Lipska. (Tentokrát se tu již cítil lépe než před lety.) Bohužel cvičil příliš horlivě a dokonce si sestrojil aparát na posílení čtvrtého prstu, jehož používáním si v říjnu 1831 ochromil právě čtvrtý prst pravé ruky. Tak vzala za své jeho vize o dráze klavírního virtuosa (ačkoliv tím samozřejmě úplně neztratil schopnost hrát na klavír) a zcela se otevřel prostor pro jeho kompoziční a literární činnost.

Na jaře 1832 ukončil studia klavíru u Wiecka (na návštěvy za malou Clarou ale chodil i nadále) a přestal docházet i na hodiny harmonie a kontrapunktu k skladateli a dirigentovi H.Dornovi. V dalších letech se ještě hudební teorií samostatně hlouběji zabýval, učil se také na rozborech Bachova Dobře temperovaného klavíru. Ostatně hned v roce 1832/33 se pustil do studia Bacha, takže vznikly Kontrapunktické studie. Zabýval se i instrumentací, v roce 1832 napsal tři věty Symfonie g moll. Z doby studií pochází řada dalších pozoruhodných skladeb: V roce 1831 dokončil Variace Abegg op.1, cyklus Papillons op.2, Variace na vlastní téma G dur a Allegro op.8, nazvané původně Sonátová věta h moll. Roku 1832 vznikají Studie podle Paganiniho capricí op.3 a následujícího roku 1833 mnohem obtížnějších 6 koncertních etud podle Paganiniho capricí op.10 (přičemž je třeba dodat, že Listovy etudy podle Paganiniho pocházejí až z roku 1838). Rokem 1832 jsou datována Intermezza pro klavír op.4, roku 1833 složil Impromptu na téma Clary Wieckové op.5. Výjimku mezi výhradně klavírními skladbami tohoto období tvoří již výše zmíněné tři věty Symfonie g moll. Již v tomto mladém věku měl Schumann vyhraněné názory a ukázal se být prozíravým a bystrým kritikem. V Leipziger Allgemeine Zeitung vyzdvihl přednosti tehdy neznámého, začínajícího F.Chopina.

Podzim 1838 byl pro Schumanna obtížným obdobím, zemřel mu bratr a švagrová. Zažíval těžké deprese, úzkost, že přijde o rozum. Zajímavé může být, jak hodnotil příčiny svých potíží: nemoc považoval za důsledek své izolace. Obecně prosazoval názor, že kontakt se světem je nutný pro každého, kdo chce tvořit umění takové, aby promlouvalo k lidem. Potíže opět ustoupily, když se začal scházet s přáteli, aby diskutovali poměry v současném umění (mezi ně patřil i L.Schunke, veselý a optimistický Schumannův spolubydlící) a říkali si Davidovi spojenci. Mezi členy spolku se počítali vedle jiných i smyšlené postavy Florestan, Eusebius (Schumannovy přezdívky), Mistr Raro (náturou podobný Wieckovi) a každá další výjimečná hudební osobnost či duch – např.Mozart či Berlioz. To bylo v době, kdy v hudbě největší úctu požíval Rossini, v klavírním umění Herz a Hünten, zatímco uznání pro dílo Beethovena, Webera, Schuberta nebo Chopina a Mendelssohna-Bartholdyho bylo takříkajíc „v plenkách“. Tehdy se členové spolku rozhodli založit hudební časopis, na jehož stránkách bude prostor pro diskuse, jaké vedli doposud pouze sami mezi sebou, i pro kritiky a články poskytující podporu neznámým začínajícím talentům. Byl to v této době vzácný postoj v boji s diletantstvím, přízemností a průměrností v hudbě, vždyť ostatní hudební časopisy (Iris, Allgemeine musikalische Zeitung) byly vedeny neprofesionálně. Neue Zeitschrift für Musik se tak stal jedním z vedoucích evropských hudebních časopisů, jemuž se svou úrovní rovnala snad jen pařížská Revue et Gazette musicale (sem přispíval příležitostně i F.Liszt). První číslo Schumannova časopisu mělo bojovný ráz a sklidilo živý čtenářský ohlas. Již zde nacházíme pseudonymy Eusebius, Florestan a Mistr Raro, reálně neexistující postavy třech rozdílných povah, jejichž odlišnost reakcí sloužila Schumannovi výborně ke znázornění různých úhlů pohledu na věc a tím i k ozvláštnění a zajímavosti textů. Florestan byl předvídavý, pohotový rychle se orientující, Eusebius, jeho protipól, klidnější, hloubavější, preciznější a Mistr Raro představoval spojení obou povah, vykazující v mnoha ohledech podobnost s osobností F.Wiecka. Posledně jmenovaná přezdívka mizí po roztržce s Wieckem r.1836, ostatní po zkomponování kantáty Ráj a Peri r.1843. Aktivity spojené s časopisem Schumanna velmi bavily, ve srovnání s ostatními členy Davidova spolku mu věnoval daleko nejvíce času, ostatní byli většinou vytíženi řadou dalších činností. Posléze společníci odstoupili a Robert Schumann se tak stal výhradním vlastníkem a správcem na příštích asi deset let. Jeho práci oceňovali spíš v zahraničí, domácí prostředí, které bylo terčem jeho vytrvalé kritiky, mu oplácelo patřičnou dávkou nevraživosti.

Vedle toho nepřestává ani komponovat – díla vzniklá v tomto období jsou plna odkazů k jeho osobnímu životu. Jsou to roky, kdy se postupně proměňují a upevňují jeho vazby ke Claře Wieckové, dceři F.Wiecka, stoupající hvězdě mezi světovými klavíristy. Vztahu přecházelo ještě krátké vzplanutí k Ernestině von Fricken. Byla jednou z Wieckových studentek, původem z Aše. Tak vznikl kryptogram A-Es-C-H (Aš), jehož převratem došel ke zkratce svého vlastního jména Es-C-H-A. Wieck vztah Schumanna a Ernestiny i jejich následné tajné zasnoubení (1834) podporoval s úmyslem předejít hrozbě, která visela ve vzduchu: že se Schumann začne ucházet Clařinu přízeň. Vzniká řada klavírních skladeb, většinou úzce spojených s výše popsanými událostmi. Roku 1834 napsal Carnaval op.9, ten je kryptogramem A-Es-C-H doslova prostoupen, názvy jeho částí odkazují na členy Davidova spolku a lidí, kterých si vážil a proto je k Davidovcům počítal (Chopin, Paganini). S Chopinem se r.1835 osobně setkal, Chopinovy skladby velmi oceňoval, ale setkání odhalilo rozdílnost obou povah, pohledů na svět a hudbu, danou do značné míry i odlišnou životní zkušeností: Schumann nezažil nikdy pocity ohrožení práv svého národa, propojoval hudební představy s literárními a své boje vedl v rovině politické a sociální. Naproti tomu Chopin byl skladatel orientovaný na ideje polské národní hudby a Schumannův přístup k hudbě považoval svým způsobem za nepatřičný. S Ernestinou je spojen také Schumannův 13.opus-Symfonické etudy ve formě variací na stylisticky upravené téma Ernestinina otce, Ferdinanda Ignáce von Fricken, který na jeho základě zkomponoval své vlastní variace. Jako své nevěstě věnoval Schumann Ernestině Allegro op.8, po letech už jako vážené přítelkyni Tři zpěvy op.31. V těchto letech pracoval i na klavírních sonátách fis moll op.11 a g moll op.22. Vztahy s Ašem skončily se smrtí Ernestiny roku 1844. Roku 1836 totiž bylo zrušeno jejich tajné zasnoubení, od této chvíle se zároveň začíná boj s F.Wieckem o Claru.

Hned od počátku se stavěl Wieck proti jejich vztahu velmi ostře, zakázal jim jakýkoliv – i písemný – kontakt, Schumannovi vstup do svého domu, Claru na čas odstěhoval do Drážďan (tam za ní však Schumann dojel, zničený ze smrti matky), šířil o Schumannovi různé pomluvy, Claře diktoval pro Schumanna nenávistné dopisy, později jej obvinil i z opilství, prostě se soustavně snažil podkopávat Schumannovu pozici. Clara měla od otce podmínku, že se nesmí do svých jedenadvaceti let vdát bez jeho souhlasu, jinak z peněz deponovaných na zvláštním účtu, které koncertováním vydělávala, nedostane nic. Ovšem s postupujícím věkem a hlavně větším a větším věhlasem ve světě se posilovala i její pozice vůči otci, vydobyla si i povolení se se Schumannem vídat. Celý spor nakonec skončil u soudu, který 4.ledna 1840 odmítl Wieckovy protesty a uložil mu dokázat Schumannovo opilství. Jelikož se tak nestalo, konečný verdikt zněl v srpnu 1840 ve prospěch Clary a Schumanna. Po čtyřech letech rozepří se uskutečnila 12.září 1840 svatba, ironií osudu pouhý jeden den po Clařiných jedenadvacátých narozeninách. Bouřlivá léta rozbrojů a neutuchajících citů ke Claře se pochopitelně odrážejí v jeho tvorbě. Již v dřívějších skladbách najdeme stopy Clařina vlivu: Impromptus op.5, Sonáty fis moll op.11 a f moll op.14 zpracovávají témata z jejích skladeb, v Carnavalu op.9 najdeme vášnivou, city překypující část Chiarina. Z bolesti z odloučení vzniká Fantazie op.17 s podtitulem „Obolem na pomník Beethovenův“ (1836). Roku 1837 přibývají cykly Tance Davidovců op.6, Fantastické kusy op.12 a velmi úspěšné Dětské scény op.15. K nim Schumann Claře píše: „…byl to ohlas tvých slov, když jsi mi jednou napsala, že Ti často připadám jako dítě …“ Patří sem také Kreisleriana fantastické obrazy op.16, věnovaná Chopinovi (ten mu na oplátku dedikoval Baladu F dur), jejíž název i tajemná atmosféra má asociovat Hoffmannovy povídky o kapelníku Kreislerovi. A nesmíme zapomenout na Novelety op.21, jejichž název je odvozen ze jména zpěvačky Clary Novello, jejíž křestní jméno pochopitelně evokovalo Schumannovi myšlenky na milovanou Claru.

Koncem září 1838 se vydal z Lipska přes Prahu do Vídně, doufal, že by se tam mohl usadit na delší dobu, ale jeho naděje vzaly rychle za své. Nepodařilo se mu tam přenést časopis, nepomohly ani doporučující dopis, ani Clařin věhlas a ač se snažil přizpůsobit vídeňskému lehce frivolnímu pojetí hudby (Arabeska op.18, Blumenstück op.19), nemohl zde získat potřebné porozumění a podporu. Zajímavější než posledně jmenované skladby je Humoreska op.20 a Nachtstücke op.23, při jejichž komponování Schumanna pronásledovaly vidiny pohřbu a nezvyklý smutek. Poté dostal zprávu o smrti bratra. K Schumannovým nejhranějším skladbám zajisté náleží pobytem ve Vídni inspirovaný Vídeňský masopust op.26. Vůbec nejpodstatnější výsledek vídeňského pobytu se dostavil, když Schumann při průzkumu Schubertovy pozůstalosti objevil Symfonii C dur, zaslal Mendelssohnovi-Bartholdymu a ten ji okamžitě provedl s Gewandhausorchestrem. Návrat do Lipska připadl na jaro roku 1839, cestou se opět zastavil v Praze (7.dubna).

Život po boku Clary mu dodal mnoho nové životní energie, stýkal se více s přáteli, dařilo se mu i profesně. Na univerzitě v Jeně získal doktorát filosofie. Zabývá se studiem kontrapunktu a stále komponuje. Klavír již není dostačující pro vyjádření všech vášní, které pociťoval, začal psát písně. Vzniklo asi 20 opusů, obsahujících téměř 140 písní. Jsou to kupříkladu Frauenliebe und Leben op.42 (text A.v.Chamisso) nebo Myrty op.25 jako svatební dar Claře, Liederkreis op.39 (texty J.v.Eichendorff), Dichterliebe op.48 (text H.Heine) Za zmínku též stojí první verze Romancí a balad pro smíšený sbor op.67. V písních jsou zpěv a klavír rovnocennými partnery, vyskytují se tu rozsáhlé mezihry, tím je Schumann pokračovatelem tendence ve vývoji písňové tvorby, kterou nastolil již Schubert. Pro klavír složil Romanci op.28.

Roku 1841 obrací svou pozornost k orchestrálním kompozicím, rok 1841 je také nazýván u Schumanna rokem symfonií. Do tvorby pro orchestr nevnáší tolik nových prvků jako u skladeb klavírních (tyto odlišnosti popíšu podrobněji níže), je zde pod značným vlivem Mendelssohna-Bartholdyho. Používá spíš klasickou formu naplněnou romantickým obsahem. V lednu a únoru pracoval na Symfonii č.1 B dur op.36 „Jarní“. Premiéra se konala 31.března téhož roku v Gewandhausu pod taktovkou Mendelssohna-Bartholdyho. Už tak silné přátelské pouto mezi oběma hudebníky se tímto dále upevnilo, Mendelssohn pronikl hlouběji do Schumannova stylu, poznal kvality jeho tvorby, podílel se na provádění jeho děl a vystupoval s Clarou v klavírním duu. Dále Schumann napsal první verzi Symfonie d moll, přepracovanou později pod opusovým číslem 120 jako Symfonii č.4. Vznikla rovněž orchestrální suita sestávající z částí Ouvertura, Scherzo a Finale E dur, rovněž přepracovaná v pozdější fázi jeho tvůrčího života. Konečně rokem 1841 je datována i Fantazie pro klavír a orchestr, která byla základem Klavírního koncertu a moll, vytvořeného z Clařina popudu roku 1845. Fantazie je ojedinělá svou monotematičností – to znamená, že z materiálu hlavního tématu jsou postavena obě vedlejší témata i téma závěrečné. Tento princip rozvedl dále F.Liszt.

Roku 1842 se jeho zájem obrací ke komorní hudbě. Píše tři smyčcové kvartety op.41 a dvě svá největší komorní díla vůbec Klavírní kvintet op.44 a Klavírní kvartet op.47. Je třeba zmínit ještě později přepracované 4 Fantastické kusy pro klavírní trio op.88. Ve všech komorních uskupeních, kde se vyskytuje, hraje klavír zdaleka nejdůležitější úlohu ze všech nástrojů. Přichází rok 1843 a s ním světské oratorium Ráj a Peri op.50 (premiéra dirigovaná Schumannem se uskutečnila v lipském Gewandhausu). Pomalu však nastává krize. Pomýšlí na operu, ale práce se mu nedaří. Roku 1845 dochází ke smíření s Wieckem. Schumann se ve skladbách odklání od klavíru, Claře se úspěšně rozvíjí kariéra, hodně cestuje, jsou tu i finanční důvody pro to, aby koncertovala. Její aktivita je narušována pouze častými těhotenstvími –od září 1841 do června 1854 se jí narodilo celkem osm dětí.

V následujících letech se Schumann nenacházel právě v nejpříznivějším stavu, pokud jde o jeho psychické zdraví. Trpěl stále těžšími depresemi, raději, než by se trápil sám doma, provázel Claru na jejích cestách, hlavní pocty sklízela obvykle všude ona. Takovým způsobem probíhalo např. roku 1844 čtyřměsíční turné po Rusku, sklidili mnoho ovací, seznámili se s Glinkou, Rubinsteinem, Clara obdržela čestný diplom filharmonické společnosti, ale Robertova choroba mezitím stále nezadržitelně postupovala. Po návratu z Ruska se vzdal vedení časopisu. Ještě předchozího roku (1843) krátce pedagogicky působil na nově založené konzervatoři v Lipsku, ale chyběla mu pro povolání učitele tak zásadně důležitá schopnost komunikace. Do srpna 1844 v mezidobích mezi nápory nemoci dokončil pouze Scény z Goethova Fausta pro sóla, sbor a orchestr. V srpnu 1844 opustili Lipsko, zamířili do Drážďan. Schumann potřeboval nejen změnit prostředí z psychických důvodů, ale svou roli sehrálo i zklamání, že uvolněná pozice v čele Gewandhausu nepřipadla jemu, ale N.Gademu. S Lipskem se definitivně rozloučil v prosinci téhož roku premiérou svého klavírního kvartetu. V Drážďanech prožil celou zimu až do jara 1845 v kritickém stavu, když záchvaty choroby ustoupily, komponoval. Vycházel tentokrát převážně ze svého nedávného studia Bachova díla a kontrapunktu vůbec. Tak vznikly Čtyři fugy pro klavír, Šest fug na jméno B-A-C-H pro varhany op.60, Studie pro pedálový klavír op.58, přepracovaná Orchestrální suita op.52 o třech větách (Ouvertura, Scherzo a Finale), k Fantazii pro klavír a orchestr přikomponoval Intermezzo a Rondo a vytvořil tak Koncert pro klavír a orchestr a moll op.54, který měl premiéru v Drážďanech 4.prosince 1845. Začíná pracovat na Symfonii č.2 C dur (ve skutečnosti je to již jeho třetí symfonie), ale trvá mu téměř rok, než ji dokončí – v létě 1846. Právě v době, kdy ji instrumentoval, tj. na jaře 1846, se další postup jeho choroby začal projevovat sluchovými přeludy. V listopadu téhož roku podnikl s Clarou další koncertní cesty: ve Vídni se k nim stavěli chladně, při návratu odsud se ale zastavili v Praze. Strávili tu několik dní na přelomu ledna a února 1847. Praha jim připravila vřelé uvítání, setkání s Schumannovými pak bylo jistě velkou inspirací pro B.Smetanu. Další jejich kroky vedly do Berlína. Úmysl „zakotvit“ tu natrvalo však opustili, odradily je velmi špatné výkony účinkujících na koncertě.

Během let 1847/48 Schumanovu mysl zcela zaměstnávají myšlenky na operu, ale stále si nemůže vybrat a zpracovat jeden z možných námětů. Když Wagner podrobil tyto jeho pokusy kritice, došlo k roztržce a oba skladatelé se již nikdy nesmířili. Podobně dokázal vydráždit Schumanna netaktickým vyjádřením i F.Liszt, ten bral však celou záležitost s nadhledem. Co naopak Schumannovi pomáhalo v překonávání chorobných nálad, byly výlety do přírody pořádané dvěma místními pěveckými sbory, které Schumann dirigoval. K Vánocům 1848 píše pro dceru Marii Album pro mládež op.68 (tehdy neslo původně název Vánoční album pro děti, které rády hrají na klavír). Dokončil také operu Genoveva, dramatickou báseň Manfréd pro sóla, sbor, orchestr a deklamaci a další díla vokální a komorní.

Nadchází rok 1849: revoluční vlna zasáhla Drážďany v květnu. Wagner musel uprchnout, Schumann, který se již společnosti spíše stranil, se uchýlil spolu s dalšími měšťany na venkov. Z celé situace byl zmaten, svůj postoj ale vyjádřil v pompézních čtyřech Lidových pochodech (do posledního použil melodii Marseillaisy). V době Bachova absolutismu se vzdává všech politických témat. Začíná nejplodnější období jeho života, kdy napsal plnou pětinu svého celkového odkazu. Zlepšení zdravotního stavu se střídají s krizemi, jeho psychice neprospívají ani drobné nepříjemnosti způsobené intrikami, nejvíc jej však zasáhly zprávy o úmrtí několika blízkých osob: Mendelssohn-Bartholdy (listopad 1847), bratr Karel (květen 1849), Chopin (říjen 1849). Necítí v Drážďanech oporu a v této situaci přijímá nabídku na místo hudebního ředitele – dirigenta profesionálního orchestru-v Düsseldorfu. I neúplný výčet skladeb roku 1849 je velmi obsáhlý. Nejpočetnější je vokální dílo tj.písně a sbory; pro klavír napsal cykly Lesní scény op.82, Bunte Blätter op.99 a Dvanáct skladeb pro čtyřruční klavír op.85, dokončil hudbu k Manfrédovi a Faustovi, vzniká několik komorních děl (Koncertní skladba pro čtyři lesní rohy op.86, Adagio a Allegro pro lesní roh/violoncello a klavír op.70, Fantastické skladby op.73 pro klarinet a klavír a také 92.opus Introdukce a Allegro appasionato pro klavír a orchestr.

V Düsseldorfu nastalo uklidnění a zlepšení zdravotního stavu. Zpočátku šlo vše hladce, Düsseldorf měl oproti Drážďanům bezstarostnější společenské klima a krásnou přírodu v okolí města. Zdejší pobyt přinesl Schumannovi novou energii a podněty. Roku 1851 následují ouvertury Nevěsta Messinská op.100, hudba k dramatům Julius Caesar op.128, Hermann a Dorothea op.136. Na jaře 1851 vzniká i oratorium Putování růže op.112, další plánovaná oratoria již neuskutečnil. Pěkné zážitky mu přinesla cesta Porýním do Heidelbergu a dále do Švýcarska, příjemná byla i Lisztova návštěva, následující po návratu. Liszt tehdy přivezl Schumannovi dedikaci své klavírní sonáty h moll. Další Robertova pouť vedla do Antverp, kde byl členem poroty pěvecké soutěže a v únoru 1852 se ještě podíval do Lipska, když v Gewandhausu byly pořádány koncerty z jeho skladeb. Z roku 1851 pochází nesmírně cenné klavírní dílo Tři fantastické kusy pro klavír op.111. V dalších kompozicích se již projevují stopy nervové choroby – dvě houslové sonáty op.105 (1851) v sobě skrývají podivný rytmický nepokoj a klavírní trio g moll op.110 má v tomto ohledu ještě výraznější nedostatky. Roku 1851 také přepracoval, jak jsem již dříve zmínila Symfonii č.4 d moll op.120. Po návratu z Lipska vytvořil ještě dva opusy: op.147 Mši Es dur a op.148 Requiem. Obojí je celkově problematická hudba s krásnými místy. Bohužel další vážné problémy se ohlásily již v r.1852, kdy mu nadřízení dávají najevo nespokojenost s jeho způsobem vedení orchestru. Dříve zmíněná nedostatečná komunikativnost, horšící se zdraví psychické i fyzické (sluch) a celkový úbytek jeho energie, to vše mělo za výsledek nedostatek kázně hráčů a pokles úrovně tělesa.

V listopadu 1853 je situace natolik neúnosná, že je nucen podat výpověď. Choroba se náhle hlásí křečemi, přeludy, smrtelnými úzkostmi, jakákoliv zlepšení jsou jen krátkodobou, přechodnou záležitostí. Není tedy divu, že jeho poslední díla, ač vykazují nesporné znaky mistrovství, se nemohou již s jeho předchozí tvorbou rovnat. Pro sólový nástroj a orchestr to jsou skladby Koncertní allegro pro klavír a orchestr op.134, Fantazie pro housle a orchestr op.131 in C, Houslový koncert d moll, z klavírních děl jmenujme 3 klavírní sonáty pro mládež, Fughetty pro klavír op.126, Jitřní zpěvy pro klavír op.133, Dětský ples op.130 pro čtyřruční klavír. Napsal také ouverturu Rýnská píseň op.123, Pohádkové příběhy op.132 pro klavír, klarinet a violu, Tři písně op.114 a konečně kantátu Štěstí z ráje op.143. Jelikož jen stěží kontroloval svůj rozum, slábla míra jeho invence, co přetrvávalo, byla řemeslná zručnost.

V závěru života mu přineslo radost setkání s Brahmsem, které mu zprostředkoval jeho přítel, houslista J.Joachim. Schumann rozpoznal v Brahmsovi svého pokračovatele a v tomto duchu se také nesl jeho článek v Neue Zeitschrift z 28.října 1853 nazvaný Nové cesty. Ještě absolvoval s Clarou koncertní turné po Holandsku, v lednu 1854 byl v Hannoveru přítomen premiéře své Symfonie č.4. Doma pracoval na sebrání svých starších výroků o hudbě a básní, sbírku nazval Dichtergarten.

10.února začaly strašné záchvaty provázené vidinami, 17.února si zapsal tzv.Geistertheme – to byla melodie, kterou v těchto jeho vidinách pěli andělé ( Brahms ji později zpracoval pro čtyřruční klavír). Když se 27.února pokusil o seskok z mostu do Rýna, byl zachráněn, převezen do ústavu, kde jej již nesměl navštěvovat nikdo kromě Brahmse. Zde prožil poslední dva a půl roku života, částečně se zklidnil, občas hrál na klavír (např. čtyřručně s Brahmsem), pokoušel se vypracovávat doprovod k Paganiniho capricím a vytvořil svou poslední skladbu – chorál Wenn mein Stündlein vorhanden ist, aus dieser Welt zu scheiden, zvanou Endenišský chorál, psal dopisy domů Claře a Brahmsovi. Dva dny před Schumannovou smrtí povolali Claru, aby jej naposledy navštívila. Skonal 29.července 1856. Pohřben byl v Bonnu za zvuku svého Endenišského chorálu. Claře se poslední dítě narodilo ještě roku 1854, aby uživila rodinu koncertovala a propagovala přitom jak dílo R.Schumanna, tak skladby J.Brahmse, který jí jako oddaný přítel po Schumannově smrti nezřídka vypomáhal. Zemřela o bezmála čtyřicet let později než její manžel 20.května 1896.

2.Zamyšlení nad principy tvorby R.Schumanna; Schumannovy názory na hudbu a hudební výchovu

vz431b3225uzzq 23431bvh25uzq5b Když se nyní budeme věnovat úvahám o charakteristice Schumannova skladatelského odkazu (přičemž klavírnímu dílu hodlám věnovat samostatnou kapitolu a tak je ne