|
Seminární práce do předmětu Podnikání v hospodářský dějinách Československa v letech 1918 – 198Slezská univerzita v Opavě Obchodně podnikatelská fakulta v Karviné Seminární práce do předmětu Podnikání v hospodářský dějinách Československa v letech 1918 – 1989 - Podnikání za první republiky v regionech
Podnikání v regionech v letech 1918 – 1939 Regiony: Pražský, brněnský, plzeňský a severovýchodní čechy.
Pro báňský průmysl bylo v meziválečném období rozhodující uhelné hornictví a v něm poměry ve dvou hlavních revírech: kamenouhelném ostravsko – karvinském a hnědouhelném severočeském (na Mostecku). Těžba na Ostravsku za první ČSR stoupla, kvalitní uhlí se hodilo mimo jiné k výrobě koksu a nacházelo odbyt i v zahraničí. Zde byly do technického vybavení těžby vkládány největší investice, nutné i z hlediska bezpečnostních poměrů v hlubinných dolech. Na Mostecku těžba víceméně stagnovala a technická úroveň dolů byla podstatně nižší, mimo jiné i v důsledku spoléhání těžařů na výhodnější přírodní podmínky, ovlivňující produktivitu práce. Svou úlohu v báňském průmyslu, hlavně díky kvalitě uhlí, měly i pánve kladenská a rosicko-oslavanská. V ostravské uhelné oblasti vlastnily největší doly velké akciové společnosti Báňská a hutní společnost a Severní dráha Ferdinandova. Ze soukromých držitelů si výrazné pozice uchovaly vídeňské soukromé bankovní domy S. M. Rothschilda a bratů Gutmannových a doly Larische-Mönnicha. Severočeský hnědouhelný revír ovládal převážně Petschkův dům, menší vlastnila Česká obchodní společnost v Praze koncernu Živnobanky, vysoký byl podíl státních dolů. Kromě dobývání uhlí se v malé míře těžily barevné a drahé kovy, ale jejich dobývání v obdobní první republiky nedosáhlo většího efektu.
Po pádu monarchie zůstalo v naší republice 70 % výrobních kapacit hutnického průmyslu bývalého Předlitavska. Domácí spotřeba byla v ČSR předimenzována, zhoršily se vývozní podmínky a bylo nezbytné hledat nová řešení. Základ změn byl nalezen v koncentraci, byla zavírány menší a neproduktivní provozy a výroba se soustředila do několika velkých závodů. Nejvýznamnějším závodem byly železárny Vítkovického horního a hutního těžířstva v Ostravě, náležejícího vídeňským Rothschildům a Gutmannům. Byla dokončena výstavba železářského komplexu Báňské a hutní společnosti v Třinci s největší vysokou pecí v tehdejší střední Evropě a moderní válcovnou kolejnic. Na společnosti se podílel francouzský kapitál. V kladenské průmyslové oblasti vynikla Poldina huť, která se rozrostla na podnik evropského významu. Výrobní program Poldiny huti byl orientován především na ušlechtilé oceli. Oproti Poldině huti v meziválečném období zaostávala Pražská železářská společnost na Kladně patřící koncernu Živnobanky. Na začátku 30. let Živnostenská banka vyměnila dosavadní vedení a nahradila je lidmi majícími předpoklady pro pružnější řízení podniku.
Strojírenství mělo obdobně jako hutnictví na počátku samostatného státu předimenzovanou kapacitu a kromě toho bylo většinou převedeno na válečnou výrobu. Bylo proto nezbytné uskutečnit po roce 1918 restrukturalizaci výroby. K nevětším strojírenským firmám patřily Škodovy závody ve vlastnictví francouzského kapitálu a Anglo-Pragobanky, ČKD a První brněnská strojírna, obě v koncernu Živnobanky. Velké strojírenské provozy měly Vítkovické železárny a jiné podniky. U větších strojírenských firem byla evidentní snaha soustředit produkci od slévárenských prací až po expedici finálních výrobků. Největší podniky zaváděly moderní slévárenské technologie s vysokou úrovní kvality ocelových odlitků. Izolované střední a malé slévárny nemohly vyhovět náročnějším požadavkům spotřebitelů. Zvýšení sériovosti vedlo i ke změnám při kování a tváření železných odlik. Šlo zejména o nové způsoby kování zalomených hřídelí u automobilových a leteckých motorů, v němž nabyla proslulosti Poldina huť. V meziválečném období se stále ve větší míře využívalo svařování jako nový princip spojování. Velké firmy přistoupily i ke zdokonalování obráběcí techniky. Značný pokrok byl učiněn pří výrobě nástrojů a nářadí. Především při exportu větších strojírenských celků se zdokonalila organizace montážních prací, při kterých doma i v zahraničí vynikl příslovečný český fortel a schopnost improvizovat. 54963ezc43yjl9m Jednotlivé strojírny se orientovaly na širokou škálu výrobků od parních turbín až po přesné strojírenství. V souvislosti s postupující elektrizací byla třeba vybavit kotly a parními turbínami řadu velkých tepelných elektráren. Progresivní Kaplanovy turbíny se však v letech 1918 – 1938 poměrně málo uplatnily pro svoji nákladnost. Důležité podněty strojírenství dával rozvoj některých průmyslových odvětví. Tak tomu bylo například u úspěšné výroby obuvnických strojů přímo u Bati ve Zlíně. Rovněž intenzifikace a modernizace zemědělství inicializovala další výrobu zemědělských strojů, zvláště u naších největších strojíren tohoto typu (Kovařík – Wichterle z Prostějova, R Bächer v Roudnici nad Labem a Melichar – Umrath v Brandýse nad Labem.). Mimořádné kvality výroby i úspěchu v exportu dosáhly zbrojovky, zejména v produkci ručních pěchotních zbraní (Československá zbrojovka v Brně) a dělostřeleckého materiálu (Škodovy závody). Za světovými parametry však zaostávala jemná mechanika, měřící technika a zařízení pro domácnosti (chladničky, vysavače). Hlavním důvodem byla konkurence Německa, odkud byly běžné přístroje a optika bez obtíží dováženy. Novými a bouřlivě se rozvíjejícími obory strojírenské výroby se stal automobilový a letecký průmysl. Automobilový průmysl navázal na starší tradice. Jeho další vývoj však byl poznamenán konkurencí automobilek z vyspělých evropských zemí a USA, jejichž auta se postupně dostávala i na náš trh. Jestliže v první polovině 20. let u náš převládaly cizí značky, v 30. letech nastal vzestup produkce československých automobilek (značky Škoda, Praga, Walter, Tatra). Od 30. let se rozšiřoval vývoz našich vozů do ciziny, zejména Polska, zemí Malé dohody a částečně i do Německa. Letecký průmysl závisel na dodávkách armádě.
Elektrizace našeho teritoria probíhala do první světové války roztříštěně, málo hospodárně a především na základě podnikových (báňských i jiných) elektráren. Soustavná elektrizace započala na základě zákona z roku 1919, který určil i normalizované napětí pro rozvodné sítě v obcích a podmínky dálkového přenosu. Začaly vyrůstat veřejné (oblastní) elektrárny, na ně se napojovaly i elektrárny podnikové. Samostatný průběh elektrizace Československé republiky nebyl hladký a lišil se i podle místních podmínek. Proti koncentrovanému zavádění nového energetického systému působily partikulární zájmy i nechuť investovat finance do podnikání, kde nebyla zajištěna okamžitá návratnost a rentabilita. Proto musela být zejména u staveb vedení vysokého napětí a rozvodových sítí získána státní podpora. Přesto se elektrizace rozvíjela v ČSR poměrně bouřlivě, roční výroba elektrické energie stoupla v letech 1918 – 1938 čtyřnásobně a přesáhla 4 miliardy KWh. Z technického hlediska měly rozhodující podíl na produkci parní elektrárny (85,5 %). V provozu bylo i velké množství vodních elektráren, šlo však vesměs o drobné závody, jejichž podíl na výrobě dosahoval pouhých 9,2 %. Cca 1,47 % elektráren bylo plynových a 0,81 % naftových. Výrazně se tak zlepšily podmínky pro zásobování elektřinou jak ve výrobě, tak u obyvatelstva v městech a obcích. zj963e4543yjjl Ve 20. letech postupovala ve velkých sídelních aglomeracích rovněž plynofikace. Její rozvoj byl podpořen mezinárodními půjčkami, např. hlavnímu městu Praze a Karlovým Varům. V podstatě každé větší město si budovalo vlastní plynárnu.
Silnoproudá elektrotechnika mohla navazovat na poměrně silný předválečný vývoj, který ji poskytoval určitý odrazový můstek. V obtížnějším postavení byla elektrotechnika slaboproudá. Silnoproudý průmysl získal ke svému rozvoji mocný impuls elektrizací republiky. Naše největší firmy, jako Škodovy závody, Českomoravská – Kolben – Daněk a firma Křižík mohly novým úkolům poměrně dobře dostát. Bylo vyvinuto několik typů malých a středních elektromotorů, malých a velkých transformátorů apod. Domácí elektrotechnické závody byly schopny přebírat i poměrně náročnější zakázky – např. velké turbogenerátory. Řada výrobků byla exportována a do ciziny (balkánských zemí, Číny, Iránu) se dostávaly i zařízení celých elektráren. Aby dostál v silné konkurenci, musel silnoproudý průmysl ve vlastní zájmu snižovat ceny, zdokonalovat organizaci výroby a zhospodárňovat výrobní techniku. Jeho výrobky měly poměrně dobrou úroveň. Slaboproudý průmysl vznikal na našem teritoriu až po roce 1918 a brzy pokrýval téměř celý sortiment. Uspokojivě se např. rozvinula výroba akumulátorů a některých radiosoučástek. Přesto se řada závodů nedokázala vyrovnat s vyspělejší, zahraniční, zejména německou konkurencí, pronikající i na domácí trh a zanikla.
Chemická výroba zaznamenala výrazný růst právě v meziválečném období. Patřila k nejvíce monopolizovaným odvětví v ČSR a byla zapojena i do mezinárodních kartelů. Například ve výrobě dusíku, superfosfátu, sody, výbušnin, dehtových a minerálních barviv. Zahraniční investoři vlastnily cca 30 % akciového kapitálu v oblasti těžké chemie. Ještě větší účast měli při rafinaci minerálních olejů. Z jednotlivých oborů se na celkové produkci podílel podle údajů z roku 1935 těžký chemický průmysl 33,2 %, rafinace minerálních olejů 17,5 %. Zpracování kaučuku 12,1 %, výroba barev a laků 7,9 % a farmaceutický průmysl 5,1 %. Výjimečné postavení v chemickém průmyslu zaujímal Spolek pro chemickou a hutní výrobu v Ústí nad Labem. Ten si v průběhu 20. a 30. let utvořil vlastní koncern a sám v roce 1929 přešel plně do vlivu Živnobanky a belgického chemického koncernu Solvay. Ústecký podnik se snažil v co největší míře ovládnout trh chemickými výrobky u nás. Stoprocentně se mu to zdařilo u bikarbonátu sodného, kyseliny sírové i některých dalších výrobků. Pronikal též do zahraničí, zejména do Maďarska, Jugoslávie a Rumunska, kde si postavil dceřinné závody. Na počátku 30. let se mu podařilo kapitálově participovat na semtínské Explosii i na Továrně na umělé hedvábí v Lovosicích. Dalším významným podnikem oboru byla Explosia v Semtíně u Pardubic. V roce 1923 zahájila provoz jako výsadní výrobce výbušnin pro vojenské i mírové účely (např. hornictví) na území ČSR. Proto byla pod dohledem ministerstva národní obrany a dalších orgánů státní správy. Jejími majoritními vlastníky se staly československé banky a chemické podniky. Minoritní účast obdrželi angličtí a francouzští podílníci a firma Dynamit Nobel z Bratislavy. Explosia náležela k nejlukrativnějším podnikům a své vrcholné období prožívala ve zbrojní konjunktur koncem 30. let. Průmyslové využití ropných zdrojů i dalších chemikálií podnítilo rozvoj mezinárodní společnosti Fanto, která měla rafinérie v Pardubicích. Po vzniku samostatné ČSR nastal rozmach produkce umělých hnojiv. Podílela se na ni Akciová továrna na výrobu lučebnin v Kolíně a Československá továrna na dusíkaté látky v Ostravě. Kolínská draslovka (s velkým podílem říšskoněmeckého kapitálu) doplňovala domácí a zahraniční trhy deratizačními prostředky a dalšími jedovatými látkami. Éru rozkvětu prožívala v meziválečném období i akciová společnost Solo v Sušicích. Ta se od 20. let stala monopolním producentem zápalek ve střední a jihovýchodní Evropě. V oblasti pracích a mycích prostředků i jedlých umělých tuků se nejvíce prosazovaly Schichtovy závody v Ústí nad Labem. Drogistické zboží a příprava voňavek byly doménou spíše drobných s středních firem. Prvotřídní parfémy se však dovážely z Francie. Produkci léčiv se u nás zabývalo poměrně málo podniků (největší z nich byla firma Medica v Praze). Jejich převážná část se dovážela do ČSR ze zahraničí.
V meziválečném období se rozšířila administrativa a stoupaly i potřeby polygrafie. Obojí absorbovalo velké množství papíru. Většina papírenského zboží se prokukovala ve středních a menších závodech, které si utvářely často regionálně profilovaný trh. Z největších podniků vynikaly Ružomberská továrna na celulózu a papír, Žilinská továrna na celulózu, v Čechách pak Vltavský mlýn Bratří Poráků a papírna ve Vraném nad Vltavou. I v papírenském průmyslu docházelo k částečné koncentraci, zapojování do mezinárodních kartelů, a k mechanizaci výroby. Přes některé krizové momenty si papírenský průmysl jako celek udržel vysokou zaměstnanost a konkurenční schopnost. Zejména ve druhé polovině 20. let se bouřlivě rozvíjel polygrafický průmysl, jehož pozicemi neotřásla ani velká hospodářská krize. Z významných tiskáren, spojených většinou s nakladatelstvím, vynikaly pražské firmy Česká grafická unie, Melantrich, J. R. Vilímek Lidové noviny. Vysokou profesionalitou se vyznačovala také tiskárna J. L. Bayer v Kolíně, která se zaměřovala ve velké míře na tisk kalendářů. Dřevozpracující průmysl byl po 1. světové válce vážně poškozen rozvrácenými hospodářskými a sociálními poměry. Výjimku tvořily některé nábytkářské závody, výroba tužek a truhlářské živnosti se stabilizovanou klientelou. Na počátku 20. let byl ztížen i zahraniční vývoz výrobků a polotovarů. Domácí trh trpěl omezovaným stavebním ruchem a finanční vyčerpaností obyvatelstva. Ze stejných důvodů byl odbyt dřevozpracujících podniků citelně ztěžován i za obou meziválečných krizí.
V ČSR byla po skončení světové války dislokována značná část potravinářského průmyslu bývalé monarchie. Rozvoji odvětví napomohl zájem vládních kruhů i spotřebitelské veřejnosti na rychlé obnově jeho výrobních kapacit. Bylo nezbytné zlepšit zásobování obyvatelstva a zajistit tradiční zboží pro vývoz. Ve větších podnicích se postupně zdokonalovalo jejich technické vybavení a technologické procesy. Rozhodující místo v našem potravinářském průmyslu zaujímalo cukrovarnictví. Cukrovarnický průmysl prožíval po vzniku republiky a na počátku 20. let konjunkturu a jako jedno z mála odvětví dokázal i této době prorazit na evropské trhy. Od poloviny 20. let se naše cukrovarnictví střetávalo se stále ostřejší zámořskou a evropskou konkurencí. Z hlediska exportu cukru bylo Československo na třetím místě za Jávou a Kubou, které produkovaly levnější, ale méně kvalitní třtinový cukr. Vzhledem k lukrativnosti oboru byly nejvýznamnější cukrovary převedeny v procesu nostrifikace a repatriace akcií do českých rukou. Schöllerův cukerní koncern ovládla do roku 1929 Živnostenská banka a jihomoravské a středomoravské cukrovary zemědělská skupina v čele s Viktorem Stoupalem. Koncentrace odvětí vedla ke snížení počtu cukrovarů v letech 1921 – 1937 o cca jednu třetinu, přičemž výroba stoupla z 66 930 tun na 732 000 tun cukru. Technologická úroveň výroby „bílého zlata“ byla v ČSR relativně vysoká. Poměrně značné investice byly, zejména na počátku dvacátých let, dávány na modernizaci strojního vybavení cukrovarů. Tradiční oblastí potravinářského průmyslu v ČSR zůstalo pivovarnictví. Probíhal v něm ostrý konkurenční boj a vedl k zániku řady menších a středních pivovarů. Rušeny byly především pivovary spojené s hospodařením některých bývalých velkostatků. Na domácím trhu i v zahraničí se uplatnily světoznámé podniky, zejména značek Pilsner Urquel, Měšťanského pivovaru v Plzni a českobudějovický Budvar. Na domácím trhu se dobře prosazovaly i Smíchovský pivovar a pivovar ve Velkých Popovicích. Nejvyšších vystav piva byl mezi oběma válkami dosažen v roce 1929, a to 11,6 mil. hl. Po technické a technologické stránce nedošlo ve výrobě piva k zásadním změnám. Modernizace se zaměřila hlavně na přípravu sladu, na strojní vybavení varen, elektrifikaci provozu a na stáčení piva do sudů a láhví. Důraz byl kladen na zvyšování biologické a chemické čistoty piva. S produkcí piva souviselo sladování, které zpracovávalo kvalitní, zejména hanácký ječmen. Ve sladovnách přibylo modernizace. Zřizovala se pneumatická doprava ječmene a sladu. Při sladování se používalo mechanických obracečů a úsporně začaly být vytápěny prostory, v nichž se slad sušil. Lihovarnictví a průmysl nápojů byly významnými obory, kde zejména při distribuci produkce zasahoval výrazně stá. Ten povoloval kontingenty jednotlivým lihovarům a líh i další výrobky speciálně zdaňoval. Obchod byl od počátku monopolizován a vzhledem k vysokým ziskům byly lihové aféry na denním pořádku. Průmyslové lihovary rafinovaly líh zejména z melasy. Družstevní lihovary se zaměřovaly na brambory a obiloviny a produkovaly převážně surový líh. Počet lihovarů v letech 1921 –1937 rostl, i když ne výrazně. Stouplo množství vyrobeného lihu, a to z 0,9 % mil. hl. v roce 1921/1922 na 1 mil. hl. v roce 1936/1937. Technické zařízení lihovarů se rozvíjelo a zdokonalovalo. V průmyslových lihovarech bylo zavedeno zachycování lihových par aktivním uhlím, zdokonalovala se rafinace. V družstevních lihovarech se používaly čisté kvasnice a zvětšoval se obsah kvasných kádí, zhotovených z kovu. Z průmyslu lihových nápojů se kvalitou prosadila nejúspěšněji firma J. Becher v Karlových Varech a vizovická Jelínkova slivovice. U mlýnů, pekáren a masného průmyslu převažovaly drobné firmy, které pracovaly na živnostenském principu, velkých podniků bylo málo. Z mlýnů dosáhly proslulosti firma Fr. Odkolek v Praze – Vysočanech a velkomlýny na jižním a východním Slovensku. Z masných firem byla světoznámá akciová společnost F. Chmel v Praze, zvláště exportem šunky. Na domácím trhu byly oblíbeny výrobky uherských salámů a uzenin z Kostelce a Hodic na jihozápadní Moravě. Rozšiřovala se velká jatka, např. v Praze – Holešovicích. Konzervárny působily většinou na regionální úrovni. Významu nabyly např. konzervárny ve Znojmě na zpracování okurek a závod ve Všetatech, který se orientoval na zeleninu všeho druhu. Dobrou úroveň si v ČSR udržovaly čokoládovny známých značek Orion v Praze – Modřanech, Opavia v Opavě, Zora v Olomouci a Maryša v Rohatci. Kromě domácího trhu se kvalitní čokoládové cukrovinky i hojně vyvážely.
Po rozpadu Rakouska – Uherska se na československém území nacházelo více než 60 % textilních podniků. Co do počtu pracovníků patřilo textilnictví k našim nejrozsáhlejším odvětvím. Poválečné podmínky však toto odvětví nepříznivě ovlivnily. Většinu surovin (hlavně bavlnu a vlnu) musely textilní podniky dovážet. Podstatně se zúžil vnitřní trh a chyběly i prostředky na investice. Textilní průmysl proto i v dobách konjunktury trpěl permanentními otřesy. Byl rovněž nucen vyvážet do nástupnických států a na Balkán, kde se řada pohledávek ukázala jako nedobytná. Textilnictví výrazně postihla i velká hospodářská krize, kdy prodej i výroba prudce poklesly a nezaměstnanost dosáhla mezi textiláky obrovských rozměrů. Nejvíce utrpěly pohraniční oblasti osídlené německým etnikem.
Základem textilnictví zůstaly střední a větší rodinné závody. Akciových společností bylo oproti jiným oborům méně. Nejvýznamnější firmou byly Mautnerovy textilní závody z koncernu Živnobanky. Rovněž monopolizace textilního průmyslu pokračovala poměrně pomalým tempem. Až v průběhu hospodářské krize a krátce po ní došlo k větší kartelizaci.
Kvantitativně největší podíl měly u nás bavlnářské závody, především v severních a východních Čechách, na severní Moravě a ve Slezsku. Kromě Mautnerovy společnosti to byly Hernychovy závody v Ústí nad Orlicí, firma J. Bartoň a synové v Náchodě a Liebiegovy továrny v Liberci, které však vyráběly vlněné zboží. Vlnařské podniky produkovaly v prvé řadě na Brněnsku, Jihlavsku a Liberecku. K nejdůležitějším patřily brněnské firmy Sdružené továrny vlněného zboží, a. s., a Jelínek & Seidl a Ginzkey ve Vratislavicích. Lnářské podniky pracovaly především na Trutnovsku, Úpicku a Šumpersku. Mezi nimi dominovala firma J. Kluge v Hořejší Novém Městě a firma Fejfar a Mládek ve Studenci. Doplňkem textilního průmyslu bylo hedvábnictví, působící zejména na severní Moravě. Kromě přírodního hedvábí se po válce rozvíjela výroba umělých hedvábných tkanin, kde se uplatnila nejvíce Česká továrna na výrobu umělého hedvábí v Lovosicích.
Úroveň textilní techniky doznala určitých změn. Objevily se výkonnější stroje k předení a tkaní, zdokonalovala se technologie zpracování surovin a tkanin i barvení a skutečně revoluční změnu představoval nástup uměle vyrobených vláken. V textilnictví a zejména u velkých závodů se uplatnily od počátku 30. Let racionalizační metody organizace práce a umožňovaly zvýšení produkce. Textilnictví trpělo celkově méně vyvinutým smyslem většiny podnikatelů pro intenzivnější investice do technického a technologického vybavení výroby, který se tradoval už od dob monarchie s jejím rozsáhlým vnitřním odbytem zboží, bez významnějších konkurenčních podniků v jiných částech státu – co a na jaké kvalitativní úrovni se vyrobilo, to se prodalo. Z toho pak vyvěraly velké problémy naplnění výrobních kapacit textilních podniků v meziválečném Československu, obtížnost zachycení na náročných zahraničních trzích a velké dopady hospodářských krizí. S textilním průmyslem souviselo oděvnictví, v němž došlo od počátku nového století ke strukturálním změnám. Dosavadní rukodělná výroby byla stále více nahrazována produkcí továrenskou. V meziválečném období se tento proces ještě prohloubil. Oděvní průmysl se koncentroval převážně na Prostějovsko a do velkých měst, zejména Prahy. Známé byly firmy F. Rolného vdova, G. Sborowitz a syn aj. Nehera v Prostějově. Z továren vycházely běžné konfekční oděvy, které se na trhu prosazovaly větší lácí. Vysoce kvalitní a módní oblečení zůstávalo doménou krejčovských živností, v Praze například salónů V. Kníže a V. Dítě. Bez významu pro zaměstnanost v konfekčním průmyslu nebylo ani šití stejnokrojů pro armádu a jiné uniformované složky veřejného života.
V letech 1918 – 1938 došlo u nás k bouřlivému rozvoji obuvnického průmyslu, který byl úzce spojen s činností firmy Baťa. Byly to právě Baťovy závody, které v rekordním čase soustředily do zlínské oblasti produkci obuvi formou velkovýroby. Vedení firmy od počátku dovedně aplikovalo tehdejší nejmodernější provozní a organizační principy ze zahraničí a dosáhlo vysoké efektivnosti výroby. Současně s modifikovaným tzv. Fordovým systémem byla zavedena pásová výroba a prokalkulovaný princip hospodaření (ziskovosti) až do jednotlivých dílen. Koncernový ráz podniku (včetně vlastních strojírenských a koželužských továren) umožňoval výrobu neobyčejně zvýšit a zlevnit finální zboží. Levná obuv značně posílila konkurenční schopnost koncernu. Na druhé straně pak vedla k proměně struktury obuvnictví v ČSR. Malovýroba byla vytlačena při zhotovování obuvi a v podstatě se mohla uplatnit jen při opravách jednotlivých druhů bot. Baťův koncern se záhy stal autonomním hospodářským celkem nezávislým na bankách. Firma měla velké úspěchy při exportu a razantně pronikala takřka na všechny kontinenty. Ostatní obuvnické a kožedělné podniky se mohly uplatnit pouze při vhodně zvolené specializaci, zejména v malosériovém a módním zboží, či při zhotovování úžeji zaměřených druhů výrobků (řemenů, opasků apod.).
Ve výrobě keramiky došlo v meziválečné době k dosti živému vzestupu. Technickou modernizaci a uplatnění pokroku se od roku 1923 snažila podporovat Československá keramická společnost. Větší firmy postupně přecházely od mechanizace k pásové výrobě. Z hlediska kvality dosáhly některé československé keramické obory světové proslulosti.Základem produkce byla zejména jemná keramika, do níž investovala také Živnostenská banka, Pragobanka i další peněžní ústavy. Důležitou pozici v tomto oboru měly Sedlecké kaolínové závody a Západočeské kaolínové závody v Horní Bříze. Vzhledem k výskytu surovin se keramické firmy nacházely především v západních Čechách. V jemné stavební keramice byl příznačný proces koncentrace do závodů v Rakovníku, Horní Bříze a Hlubočepech. Produkce dosáhla svého maxima v roce 1928. Poté postihla tento průmysl velká hospodářská krize. Oboru se však podařilo poměrně brzo vzpamatovat a do odtržení Sudet dospět k opětovnému vzestupu. Na dobré úrovni byla za 1. Republiky i ozdobná keramika, udržovala se tradiční hrnčířská střediska (např. v Kostelci na Černými Lesy a Třebechovicích pod Orebem), kde se řemeslo dědilo z otce na syna. Oblibě se těšila i tzv. lidová keramika, produkovaná na Slovácku a ve slovenské Modré. Rozvoj hutnického průmyslu vedl k obnovení produkce žáruvzdorné keramiky. V její výrobě se uplatnily jmenované už Západočeské kaolínové závody, s úspěchem exportovaly. Po poválečné stagnaci nastal v roce 1921 prudký růst porcelánu, dislokované v západních Čechách, zvláště na Karlovarsku a Sokolovsku. Porcelán patřil mezi exportní zboží, vyváželo se cca 90 – 95 % produkce. Tvrdý boj na zahraničních trzích si vynutil racionalizaci výroby a četná technická zdokonalení. Odvětví drtivě zasáhla velká hospodářská krize, kterou zainteresované banky (zejména Anglo – Československá a Pražská úvěrní banka) pokoušely zmírnit ozdravujícím programem a založením mezinárodního kartelu Porcela, spol. s r. o. Uvedená opatření vedla na konci 30. Let k oživení odbytu. Rozvoj stavební činnosti v průběhu 20. Let přispěl k růstu cihlářské výroby. Do cihelen se zaváděly nové stroje a zařízení. Objevily se první cihelné prefabrikáty. Největším závodem oboru byly efektivně vyrábějící Hodonínské cihelny, střední a menší podniky byly rozloženy po celém teritoriu republiky. S vývojem stavebního průmyslu souvisela i produkce vápna, cementu a betonového zboží. V roce 1921 byla ustanovena zájmová organizace Jednota pro zvelebení průmyslu vápenického, prosazující efektivnější formy výroby i zavádění nového strojního zařízení. V průmyslu cementu probíhala značná centralizace, nejmodernějším závodem se stala Královodvorská cementárna v Berouně. Ve 20. Letech se rozvíjela i výroba betonového zboží (stropnice, schody) a k prudkému rozkvětu betonářství došlo od poloviny 30. let, kdy se stavěla pohraniční opevnění a kryty ve městech.
Pozici našeho sklářství po roce 1918 výrazně ovlivnila přeorientace odbytu na zahraniční trhy, a to až z 40 – 50 %. Ještě markantněji se změna projevila v luxusním a uměleckém skle, kde se v meziválečném období expedovala za hranice téměř celá výroba. Hlavními produkčními oblastmi zůstávalo Jablonecko se Železnobrodskem, severní Podkrušnohoří (Teplicko) a částečně Podkrkonošsko. Posílil význam českých skláren ve středních Čechách (v Posázaví firma Kavalier a v Nižboru na Beronsku firma A. Ruckel a synové). Ojedinělý komplex výrobních, obchodních, ale i výzkumných činností představovala jablonecká bižuterie. Na úspěších bižuterního podnikání se podílela kvalifikovaná tovární i řemeslná domácí výroba skleněných náhrdelníků, spon, zboží, knoflíků a dalších doplňků, zhotovených s uměleckým citem a porozuměním pro materiál. Největší rozkvět zaznamenala Jablonecká bižuterie v letech 1923 – 1929. Velká hospodářská krize negativně působila i na tento obor. Odbyt výrobků klesal, na světových trzích se vážným konkurentem jabloneckému zboží stali Japonci a stále více i Němci s méně vynalézavou, ale levnou sériovou výrobou. To ovlivnilo na Jablonecku postupnou mechanizaci práce, racionalizaci návaznosti jednotlivých výrobních operací a sdružování výrobců pro společný prodej v zahraničí. Rovněž u výrobků užitkového a dekoračního skla byla u nejdůležitějších sklářských oblastí 20. Léta dobou produkčního a spotřebitelského rozmachu. Vysoká poptávka panovala mimo jiné po železnobrodském skle. Velká hospodářská krize však řadu podniků zdecimovala. Její účinky se nejvíce dotkly velkých továren v německém pohraničí (Inwaldovy sklárny v Teplicích, sklárny v Dubí u Teplic) a na jižní Moravě (Reichovy sklárny v Kyjově). V polovině 30. let zasáhl stát, když nařídil nucenou syndikalizaci sklářských firem. Teprve poté nastalo určité oživení oboru. Problémy lokalizace meziválečného průmyslu Značné územní rozdíly ve výskytu a vývoji průmyslu a výrobních řemesel, které se zrodily už v období rakousko – uherské monarchie, charakterizovaly i celé meziválečné období, a to jak v jednotlivých částí českých zemí. Zůstala zejména zachována struktura nejvýznamnějších průmyslových regionů jako relativně vyprofilovaných ekonomicko –sociálně demografických komplexů, ve kterých se v procesu první a druhé průmyslové revoluce rozvinulo průmyslové a řemeslné podnikání do určité svébytné podoby a ovlivňovalo rozhodujícím způsobem ostatní složky jejich vývoje, v prvé řadě obchod, dopravu, kapitálový vývoj, koncentraci obyvatelstva a jeho sociálně profesní skladbu, to vše včetně zpětných vazeb a vlivů. Čtveřici nejdůležitějších průmyslových oblastí českých zemí, které dosáhly nejpříznivějších ukazatelů ekonomického růstu, představovala oblast pražská, plzeňská, brněnská a ostravská. Pražská průmyslová oblast se opírala ve svém vývoji o přítomnost velkého kapitálu, který byl schopen rozsáhlých investic a tyto investice v ekonomicky přitažlivém prostředí také realizoval. Nacházely se tu desítky technicky špičkově vyspělých velkopodniků, dobře vybavených pro hospodářskou soutěž. Odvětvově byly velmi pestré, hlásily se k těžkému i lehkému průmyslu a měly široké šance na odbyt (podniky kovozpracující, strojírenské, elektrotechnické, oděvní, polygrafické, potravinářské, též stavební aj., při existenci místního kamenouhelného revíru i hutní výroby na Kladensku). Region charakterizovala velká výrobní spotřeba, poměrně značná kupní síla početného obyvatelstva a živý regionální trh. Oblast byla výhodně umístěna na největším železničním a silničním uzlu v zemi, usnadňujícím dopravu surovin i výrobků všemi směry. Mezi sčítáními závodů v letech 1902 –1930 dosáhla pražská oblast počtu pracovníků průmyslu a výrobních řemesel indexu 171. Plzeňská průmyslová oblast představovala region zcela jiného typu, profilovaný jedním podnikem – Akc. Spol., dříve Škodovy závody v Plzni. Podnik disponoval velkými a územně dalekosáhlými předpoklady, uplatnění na trhu díky silnému kapitálovému zajištění, dobrému technickému vybavení, rozsáhlému sortimentu železářských, strojírenských i elektrotechnických výrobků. Živě se rozvíjelo též stavebnictví, se střídavými úspěchy pivovarnictví, podniky kamene a zemin. Plzeňsko mělo vlastní, byť dožívající kamenouhelný revír, blízko k dováženému hnědému uhlí ze severozápadních Čech a dobré komunikační napojení na jiné oblasti státu. Oblast dosáhla indexu 165. Brněnská průmyslová oblast odvozovala ekonomický vzestup ze značných kapitálových zdrojů i investičních aktivit jejich nositelů, z živého vnitřního trhu s početným obyvatelstvem i z dobré pozice na komunikačním uzlu železničním a silničním, usnadňujícím spojení na vzdálenější trhy. Ze dvou hlavních odvětví těžkého (strojírenského) a lehkého (textilního) průmyslu patřilo první k technicky progresívně vedeným, druhé k odbytově problémovějším. Převládající vlnařské podniky však byly na Brněnsku vedeny moderněji než jinde a měly menší těžkosti na trhu, než tomu bylo u jiných textilních regionů. Intenzívně se uplatňovalo stavebnictví a potravinářská výroba. Index dosáhl 155 bodů. Ostravská průmyslová oblast byla svou vyhraněnou orientací na těžký průmysl blízká struktuře Plzeňska, byla však podstatně větší a mezioborové a meziodvětvové vazby podniků vesměs koncernového typu byly na Ostravsku rozvětvenější. Velký kapitál sem přitahovaly zásoby dobře koksovatelného černého uhlí a možnosti rozvíjet na sebe navazující výroby ve výhodné vlastní režii – doly, koksovny, hutě, kovozpracující provozy, strojírenské, zčásti i elektrotechnické, těžba chemie. Investice do podniků zvyšovaly odbytové možnosti výrobků. Na regionálním trhu se uplatňovala silná výrobní spotřeba i kupní síla koncentrovaného obyvatelstva. Na vzdálenější trhy vedle především umístění na košicko – bohumínské dráze a ve směru na Moravu a do Čech. Index představoval 152 bodů. Další dvě průmyslové oblasti- západočeská a uhelná patřily z hlediska dynamiky svého hospodářského rozvoje k regionům s již mírnějším, ale vzestupným trendem a zaujímaly jakési pozice středu. U západočeské průmyslové oblasti (Ašsko, Chebsko, Sokolovsko) se tempo ekonomického růstu zpomalovalo. V některých podnicích byl zainteresován dost velký kapitál, v jiných menších, regionální provenience, což se odráželo už ve vyšším podílu středních a malých podniků, řemeslných dílen a v rozdílných investičních aktivitách. Nejvíce se podnikalo v textilní výrobě (zejména vlnařské, se silným zastoupením dost pružně přizpůsobené výroby stávkového a pleteného zboží), ale také v těžbě a zpracování kamene a zemin včetně umělecké keramiky, porcelánu a skla, v železářství, stavebnictví, vyráběly se hudební nástroje, hračky. Byl tu i hnědouhelný revír. Excentrická podoba dost ztěžovala dopravu, regionální trh byl z hlediska koupěschopnosti obyvatel v podhorských oblastech omezen. Index dospěl ke 138 bodům. Severočeská hnědouhelná oblast se vyznačovala dost intenzivními investicemi velkého kapitálu odjinud (i mezi místními podnikatelskými rodinami však byly některé kapitálově zdatné) a silným podílem těžkého průmyslu. V oblasti byly kovozpracující podniky, chemické, významná byla výroba uměleckého skla a keramiky, stavebnictví. Region měl velkou výhodu v přítomnosti největšího hnědouhelného revíru, obhospodařovaného bohužel dosti neperspektivně. Početné obyvatelstvo i lázeňská střediska ovlivňovaly poptávku na místním trhu. Index byl velmi blízký předchozí oblasti – 134 bodů. Pořadí nejdůležitějších průmyslových oblastí uzavíraly tři regiony se stagnující až upadající ekonomikou – oblast liberecko – jablonecká, textilní oblast severovýchodních Čech a severočeská textilně sklářská oblast. V liberecko – jablonecké průmyslové oblasti se uplatňoval ponejvíce místní rodinný kapitál omezenějších zdrojů, vnější investice nebyly časté. Textilní výroba, převážně vlnařská, s poměrně nízkou technickou úrovní, málo stimulovala zájem velkých bank a podnikatelů odjinud, také na tuzemské trhy bylo poměrně daleko a pro intenzívnější proniknutí přes česko – německé hranice neměly textilní podniky valné předpoklady. Dalším nejrozšířenějším odvětvím byla bižuterie, většinou na bázi malovýroby a ruční práce, avšak se stupňující se zahraniční konkurencí. Koupěschopnost obyvatelstva na místním trhu, byť bylo dosti početné, nebyla velká, index byl už jen 104 bodů. Textilní oblast severovýchodních Čech byla regionem, kde se technické a kapitálové problémy textilní výroby znásobovaly mimo jiné dovozem bavlny, složitou situací s cenami lnu, ještě větší roztříštěností velikostní struktury podniků, dopravními vzdálenostmi na vnitrostátní trhy a slabou koupěschopností obyvatelstva chudého kraje severovýchodních Čech s velmi omezenými možnostmi jiné obživy. Podniky byly většinou v rukou místních podnikatelů, rodin a rodů. V oblasti těžil černé uhlí malý žacléřsko – svatoňovický revír. Index stejný – 104 bodů. Průmysl severočeské textilní sklářské oblasti (Šluknovsko, Varnsdorfsko a okolí) byl vklíněn do pohraničních hor, odtržen komunikačně od vnitrozemí a trpěl nevyváženým zastoupením prádelen a tkalcoven bavlny (příze se musela z velké části nakupovat odjinud). Místní textilní podniky vázaly na sebe hlavně regionální rodinný kapitál, neschopný větších inve |
