HUGENOTSKÝ BOJ S KRÁLOVSKOU MOCÍ VE FRANCII

Deficit, kacířství a nezletilost, to je nebezpečná kombinace. Situace, kterou synovi odkazoval Jindřich II., byla výbušná. Italské války království zadlužily. Francouzský dluh dosáhl čtyřiceti milionů livrejí, vypůjčených na přemrštěné úroky. Pro splácení úroků bylo nutné zvyšovat daně a prodávat úřady a to jsou nepopulární opatření. Země potřebovala mír a autoritu. Kdo však měl ještě sílu poroučet? František II., nový král, byl patnáctiletý neduživý, trudovitý a adenotický hoch (Adenitida - zánět žláz.). Královna matka Kateřina Medicejská, mohutná žena a mužatka, byla inteligentní a smířlivá, měla však hlavu politika, nikoli státníka. „Bůh mě tu zanechal s třemi malými dětmi a s úplně rozděleným královstvím," napsala španělské královně, své dceři. Třebaže byla odhodlána ze všech sil bojovat za své syny, svým postavením neurozené cizinky byla vedena k opatrnosti. O moc zápasily tři strany: Bourboni, princové královské krve, kteří by usedli na trůn, kdyby vyhasl rod Valois, a jejichž vůdci byli Antonín Bourbonský (Antoin de Bourbon, díky sňatku s Janou d'Albret král Navarrský) a jeho bratr princ Condé; Guisové, princové Lotrinští (de Lorraine), jejichž hvězda stoupala od doby, kdy z nich vzešla královna skotská (Marie de Guise), královna francouzská (Marie Stuartovna) a vojenský hrdina (František de Guise); a konečně Montmorencyové, kteří byli oddáni koruně, avšak stáli proti Guiysům. Anna z Montmorency, choť královského konstábla a katolická, měla tři hugenotské synovce, mezi něž patřil vážný a úctyhodný Admirál Coligny. Guisové představovali fanatický a nesmiřitelný katolicismus. Antonín Bourbonský přijímal na svém dvoře v Néraku hugenoty, protože poté, co konetábl Bourbonský upadl v nemilost, držela se rodina v opozici, a také proto, že byl pod vlivem své tchýně Markéty Navarrské „perly perel".

Jakmile se mladý král oženil s jejich neteří Marií Stuartovnou; chopili se Guisové kormidla. František II. byl uznán za zletilého, což byla výhodná fikce, která jim umožnila, aby mu vybrali rádce podle svého vkusu. Francouzský národ se oddal Guisům „s horlivostí která“ jej vždy vede za těmi, kdo ztělesňují vášně okamžiku. Guisove se ihned stali „muži seslanými Prozřetelností", které Bůh povolal k obraně katolického náboženství. Voják František byl nejpopulárnější, skutečným vůdcem a současně „diktátorem, papežem a králem" byl kardinál lotrinský. Právo stát se regentem měl Antonín Bourbonský jako první princ královské krve, ten však shledal, že chátra je ,;úplné proguisovská" a měl proto za moudré nedávat o sobě vědět. Hugenoti se v počátcích této vlády hodlali chovat jako poslušní poddaní, „zůstane-li svrchovaná moc Boží v úplnosti zachována", avšak Guisové a jejich extrémističtí přátelé měli v úmyslu očistit království od kacířů. Svými násilnostmi dohnali reformisty ke vzpouře. ,;Otevřeně tyranské chování (Guisů); hrozby, jichž užívali vůči největším mužům království, ústup princů a velmožů, zkorumpovanost soudních úředníků oddaně se podřizujících hlavním správcům země (Guisům) královské finance, úřady a obručí přidělované podle jejich výběr stručně řečeno jejich násilná a ze samé podstaty nelegitimní vláda proti nim vyvolala úžasnou nenávist... Každý byl tedy donucen myslet sám na sebe a někteří se proto začali spojovat a hledat společně spravedlivou obranu k nastolení původní a legitimní vlády."

A tak se spojili „hugenoti státu" s hugenoty víry. Cítíce se pronásledováni, rozhodli se „nespokojenci" všeho druhu, že se Guisů zbaví. Vojáků bylo dost, neboť mír z Cateau-Cambrésis rozmnožil počet nezaměstnaných veteránů. Teologové reformace schvalovali spiknutí za podmínky, že za ním bude stát některý z královských princů.

Takovými komploty se bible jen hemží. Podle dohody měly ozbrojené oddíly zamířit k Blois a Amboise a zmocnit se dvora. Guisové však byli varováni, spiknutí odhaleno a spiklenci zatčeni. Represe byla strašná. Cimbuří zámku v Amboise byla pokryta popravenými. Jean d'Aubigné, jenž tudy projížděl, řekl svému osmiletému synovi Agrippovi: „Připravili Francii o hlavu, kati...“ Chlapče, přijdu-li o hlavu i já, nesmí být ušetřena ani tvoje, neboť tyto čestné hlavy musejí být pomstěny...". Tak se rodila dědičná a divoká nenávist. Nečekaný zvrat pak znepokojil samého prince Condého: František II., který byl nemocen a trpěl chronickým zánětem ucha, dostal vysoké horečky. Pro Guise to byla hrozná rána:. Kardinál pořádal jedno procesí za druhým, jen aby si na nebesích vyprosil královo uzdravení. Generál vyhrožoval lékařům pověšením pokud král zemře. Smrt se však ničeho a nikoho nebojí. František II. podlehl. První partii Guisové prohráli. ob745p8327ebbh

Novému králi Karlu IX. bylo deset let. Jako stoprocentní Valois byl chatrného zdraví, roztomilý, estét a lenoch. Regentství bylo nevyhnutelné. Získala je Kateřina Medicejská, která Guisům vyhrožovala Bourbony; Bourbonům Guisy a všechny společně pak vyzývala k uklidnění: Protože věděla, že autoritu nemá, usmívala se na oba znepřátelené tábory. Neuspěla, a proto je pokládána za pokryteckou; kdyby byla .zvítězila, měla by v dějinách proslulost Jindřicha IV.. V roce 1560 se v Orleánsu poprvé od roku 1484 sešly Generální stavy. Kancléř Michel de l'Hópital je velmi vznešeně vyzýval k usmíření. Horlil pro celonárodní církevní sněm, který by měl všem Francouzům vrátit společnou víru: „Mírnost přinese více užitku než přísnost... Odhoďme ta ďábelská jména, názvy stran a odbojných a rebelantských skupin, přestaňme si říkat luteráni, hugenoti či papeženci a říkejme si křesťané! Kateřina povolila Colignymu a Condému i jejich rodinám, aby v soukromých sídlech praktikovali své náboženství. Katolíci a Parlament ji takovou shovívavost vyčítali; papež celonárodní sněm zakázal. Kateřina místo něj uspořádala „kolokvium", které se konalo v roce 1561 v Poissy. Myšlenka, že by otázka víry mohla být vyřešena veřejnou debatou, byla nezvyklá, ale í'Hópital v ni upřímně věřil. Rozumní lidé jsou vždy náchylní věřit, že se jim lidstvo podobá, jenomže právě v tom rozumní nejsou. Život je vyvede z omylu. Kancléř zahájil kolokvium projevem, v němž prohlásil, že občanská válka by oslabila zemi, že svědomí nesmí být znásilňováno a že proměna církve přispěje k sjednocení všech křesťanů. Návrhy byly příliš samozřejmé to, aby mohly být účinné. Théodore de Béze umírněně obhajoval Kalvínovu doktrínu. Vystoupil kardinál Lotrinský: Po několika dnech bylo rozhodnuto o jmenování komise, která měla hledat kompromis. Nenalezla jej a tím celý pokus skončil.

Představa usmíření obou podob křesťanské víry však Kateřinu neopouštěla. S odvážnou vytrvalostí si u dvora držela Théodora de Běze i Colignyho a vůči hugenotům se snažila zachovávat relativní toleranci, která by katolíky příliš nejitřila. Svým ediktem z roku 1562 povolila reformovaným konat v městských předměstích shromáždění a oběma stranám zakázala nosit zbraně. Avšak „zásadní otázky nemohou být vyřešeny vyjednavači bez zásad". Jak se dohodnout na věčné spáse? Jak se postavit ke skutečnosti, že to, co je pravdou na předměstích, ne ní pravdou ve městě? Celá záležitost ostatně nebyla pouze vnitřní věcí: Sotva Kateřina usmířila Guise a Colignyho, střetly se Řím a Ženeva. Masy katolíků a protestantů pokládaly jakoukoliv toleranci za hřích. V Paříži dav katolíků vypaloval domy reformovaných. Na jihu se zuřivost hugenotů vybíjela na katolických kostelích. Rozhořčená katolická šlechta pomýšlela na to, že se Kateřiny zbaví. Kateřina dostala strach a obrátila se na Colignyho s otázkou, zda hugenoti mají dost sil k obraně monarchie. To byla výzva k občanské válce. V hloubi duše si ji obě strany přály; jedni v ní viděli příležitost k ukojení své nenávisti, druzí zas záminku k drancování. Všichni si „leštili brnění". V březnu roku 1562 projížděl vévoda z Guise se svými ozbrojenci městem Vassy a vpadl do jedné hugenotské modlitebny. Rozpoutala se bitka, při níž bylo zabito třiadvacet mužů a sto třicet zraněno. Toto drama, jež katolíci považovali za „incident" a hugenoti za „masakr ve Vassy", rozpoutalo požár. Condé volal hugenoty do zbraně. Guise vpochodoval do Paříže, která ho vítala voláním: „Ať žije Guise!", neboť „Ať žije král!" se už neprovolávalo. U svatodivišské brány uvítal Guise první radní města a zdravil v něm „zachránce víry". Politika usmíření neuspěla.

Zbývala občanská válka; a ta také vypukla za vydatné podpory obou stran z ciziny. Filip lI. podněcoval a podporoval katolíky, Alžběta anglická pomáhala hugenotům. Na obou stranách se ti nejlepší dlouho rozmýšleli, zda povolat cizí vojska. Vášeň však převážila, a tak byli povoláni Švýcaři, Španělé a Němci. Rejtaři terorizovali venkov. Cesty se hemžily polovojenskými vagabundy. Francouzi, kteří mezi sebou tak zarputile válčili, patřili ke stejnému národu, stejné třídě a často jedné rodině. Později na to se .zoufalstvím vzpomínali: „Všichni si znovu a znovu uvědomovali," říká La Noue, „že ti, kdo se k nim blíží, jsou Francouzi, že jsou to příbuzní a přátelé a že se za chvíli budou zabíjet; to vzbuzovalo hrůzu..." S urozenými zajatci bylo nakládáno důstojně. František de Guise se dělil o lůžko s Condém. Taková vlídnost však byla vyhrazena toliko vůdcům. Válčící armády, jež byly nepočetné, neboť nečítaly víc než osm či deset tisíc mužů, plenily, masakrovaly a znásilňovaly s čilou a zběsilou urputností. Obraz zuřivého cynismu té doby vylíčil Montluc. Na začátku se snad ještě bojovalo pro náboženství; rychle se však začalo válčit pro potěšení. Kateřina mohla pozorovat, jak obě strany rychle přicházejí o své vůdce. Antonín Navarrský byl zabit, Montmorency a Condé byli zajati, Guise zavraždil hugenotský šlechtic Poltrot de Méré, který byl pak rozčtvrcen na náměstí de Gréve. Byla to událost představující hrozbu pro budoucnost, neboť katolíci z vraždy obviňovali Colignyho. Jako všichni nevinní se i admirál hájil špatně. Královně matce napsal dopis, jímž dokazoval svou nevinu, ale který zakončil slovy: „Nemyslete si, Madame, že tím, co říkám, lituji smrti pana de Guise. Domnívám se, že toto království, církev Boží a zvláště pak i mne nemohlo potkat větší štěstí..." Brantóme poznamenal: „Mnozí se podivili, jak se on, vždy tak chladný a umírněný ve slovech, mohl tak to vyslovit..." Všeobecná únava vyústila v roce 1563 v jakýsi nepodařený mír, v jehož trvání nikdo nevěřil. Katolíci se pokládali za silnější, hugenoti si udrželi svá útočiště, jako La Rochelle. Avšak rozkoš z nenávisti zvítězila na obou stranách nad únavou z boje. Následovalo období :pomatených krutostí. Válka střídala válku. Království tonulo v ohni a krvi. Nedostávalo se chleba. „Každý má svou tlupu." Hugenoti jsou postaveni mimo zákon v Paříži, katolíci zas v Normandii. Na jihu jsou pustošeny katedrály a kláštery. Všude rozbité rodiny. Fanatismus ospravedlňuje vraždu, banditismus se odvolává na víru. Každý tvrdí, že se řídí pouze svým svědomím, jinými slovy fantazií. „Lid přivyká neúctě k úředníkům." Jakmile místo státu zaujme strana a pomsta nahradí zákon, civilizace umírá. Kateřina se obrací jednou ke Španělsku, podruhé k Anglii. Snaží se zalíbit se všem, takže se o ní říká, že všechny zrazuje. Pospíchá do Bayonne na setkání s vévodou z Alby? Hugenotů se okamžitě zmocní strach z vytvoření "osy Madrid-Paříž a Coligny se chystá svrhnout krále. Tentokrát zas dostane strach Kateřina-matka a boj znovu propuká. Jindřich z Navarry, syn krále Navarrského a vehementní Jany d'Albret (a vnuk Markéty, perly perel), se stal dynastickým vůdcem hugenotů, jejichž vůdcem politickým je Coligny. Po dlouhé sérii krvavých vítězství katolíků se Coligny chytře stáhne na jih, nabere zde nové síly, vytáhne na Paříž a ovládne dvůr. Saint-germainský mír (1570) je výsledkem vlivu nové strany, strany „politiků", neboli umírněných katolíků, „kteří dávají přednost", jak říkají opovržlivě pravověrní, „spáse království před spásou vlastní duše". Kardinál Lotrinský a Guisové opouštějí dvůr, kam přichází admirál Coligny. „Končí se tam," říhá Etienne Pasquier, „kde se mělo začít." Nic však ve skutečnosti neskončilo. Mír chtěla Kateřina stvrdit tím, že dá svou dceru Markétu za ženu Jindřichu Navarrskému a svého syna vévodu z Anjou za muže Alžbětě Anglické. Dva protestantské sňatky! „Lze doufat," pravila, „že v této zemi dosáhneme klidu, jaký jsme dosud nepoznali."

Klamné naděje. Svatebnímu veselí byl nablízku masakr. Když se v roce 1572 k obrovské zuřivosti a hrůze katolíků rozhodlo o Markétině sňatku s Jindřichem Navarrským, Coligny nerozvážně jásal. Přál si teď zvrátit aliance: válku se Španělskem a dohodu s Anglií. Alžběta však nebyla zvlášť horlivá. Kateřina se španělských armád bála a cítila, že převážně katolická Francie by takovou politiku odsoudila. Především se však hrozila vlivu, jakým admirál svou vážnou důstojností působil na mladého krále. Aniž informoval matku, plánoval už Karel IX. s Colignym tažení. Kateřina-ztratila hlavu: admirál jí krade syna a ještě se chystá uvrhnout Francii do beznadějné války! Pro ženu, která vyrostla ve Florencii jedů a najatých vrahů, bylo řešení jasné: „Toho člověka je třeba se zbavit." Na pomoc přišel Guise a vše potřebné bylo připraveno. V pátek 22. srpna vypálila z jednoho okna na admirála arkebuza. Byl pouze zraněn na paži a prohlásil: „HIe, jak se ve Francii zachází s lidmi, kteří si přejí dobro!" Coligny, zachráněný zraněný a oběť, byl v očích katolíků nebezpečnější než dosud. Pobouřený král slíbil vyšetřování. Byli odhaleni Guisové - a v pozadí královna-matka. Kateřina přijala zoufalé rozhodnutí.

Do Paříže se v těch dnech sjížděli hugenotští vůdcové na svatbu Jindřicha Navarrského. Atentát na Colignyho je nikoli bezdůvodně rozpálil a jejich rozlícené řeči dráždily parížské měšťany. Kupci pozavírali své krámky a milice si cídila píky: „Tahle svatba," říhali výhružně Pařížané, „dostane rudý háv." Kateřina se svému synovi 23. srpna přiznala k roli, kterou sehrála, a řekla mu, že když celou věc nedotáhnou až do konce, bude ztracena a on rovněž. Měla tím na mysli všeobecný masakr hugenotů. Karel IX. zprvu váhal. Co se dělo poté, popsal pan de Tavannes: „Král Karel, který byl velice opatrný, ale který také ve všem a vždy poslouchal královnu matku, pochopil, oč běží, a náhle se rozhodl, že se přidá ke královně matce... a že se s pomocí katolíků uchrání před hugenoty, jakkoli bude hluboce želet toho, že nebude moci zachránit Colignyho..." Zvony kostela Saint-Germain-l'Auxerrois daly 24. srpna v půl druhé ráno signál k masakru. Byly připraveny seznamy, aby nikdo nemohl uniknout. K admirálovi, jenž zemřel hrdinně, se vypravil sám Guise. V Paříži zahynulo za strašlivých scén na tři až čtyři tisíce hugenotů; na venkově, zejména v Lyonu a v Orléansu, tisíce dalších. Nejvýznamnější jména nebyla ušetřena: La Rochefoucauld, Caumont La Force. „Paříž vypadala jako dobyté město" napsal Tavannes. „Když přestala téct krev, propuklo rabování... Knížata a velmožové, šlechtici, lučištníci, vojáci královské gardy a spolu s nimi davy nejrůznějších lidí plenili, ničili a zabíjeli na ulicích..." Smrti unikli jen princové královské krve: Jindřich Navarrský a Condé; byli však drženi v zajetí v Louvru a „vyzváni, aby změnili náboženství". V cizině držela Alžběta smutek, zatímco Filip II. poslal svá blahopřání: „Dostalo se mi jedné z největších radostí mého života..." Papež Řehoř XIII. dal zpívat Te Deum. Nad láskou k bližnímu zvítězila ortodoxie. Masakr není řešením, a už vůbec ne, má-li tělo připravené o hlavu hlavy náhradní. „Náboženství" mohlo přijít o pět či šest tisíc hlav a přesto si zachovat odhodlaná vojska. Na jihu zahájili věrní stoupenci a pastoři odboj. Shromáždění reformovaných v Millau (1573) dalo vzniknout skutečné administrativě. Členové Unie se přísahou zavázali k poslušnosti hugenotskému Zemskému sněmu (États Généraux de la Cause), rozhodujícímu a aristokratickému shromáždění, řízenému „protektorem", jehož roli měl brzy sehrát Jindřich Navarrský. Poté, co se předstíraně zřekl svého náboženského přesvědčení, zůstal u dvora, kde se bavil milostnými pletkami. Kteréhosi večera se k němu za zataženými závěsy obrátil jeden z jeho věrných: „je tedy pravda, Sire, že ve vás stále sídli a pracuje duch Boží? Vzdycháte po Bohu, neboť si stýskáte po přátelích... Avšak zatímco vy máte jen slzy v očích, oni mají zbraně v rukou. Zatímco oni bojují s vašimi nepřáteli vy jim sloužíte... Oni se bojí pouze Boha, vy však jediné ženy, k níž spínáte ruce, zatímco vaši přátelé svírají ruce v pěst. Oni jsou na koncích a vy na kolenou..." Výčitky jej sžíraly tak, že jedné noci, „velmi temné a ledové", uprchl, odvolal své zřeknutí se víry a ve svém Béarnu se připojil „k této nové republice" hugenotů, proti níž se nazítří po masakru postavila Kateřina. Královnu matku a jejího syna však již navštívila Nemesis. Po Bartolomějské noci se zdálo, že Karel IX. upadá do těžkomyslnosti. Chrlil krev a lékaři o něm mluvili jako o „souchotináři". V květnu 1574 byl tak zesláblý, že musel ulehnout. Zemřel 31. května v náručí Kateřiny Medicejské ve věku dvaceti čtyř let. Jeho bratr a následník trůnu, Jindřich III., byl v Polsku, kde jej Kateřina dala zvolit králem. Musel se co nejrychleji vrátit. Pokladna byla natolik prázdná, že Francie měla co dělat, aby zaplatila náklady na jeho zpáteční cestu a na pohřeb Karla IX.

Nový král Jindřich III. byl obdařen zvláštním a znepokojivým šarmem. Vysoký, hubený, elegantní, přívětivý i uštěpačný, byl nadán inteligencí a přirozeným liberalismem. Respekt však nevzbuzoval. Jeho zženštilé způsoby, náramky a náhrdelníky, jeho záliba v parfémech šokovaly, avšak ještě více šokovali jeho podezřeli milci, jimž říkal „mignons", šlechtici příliš skvěle „oprýmkovaní" a příliš znamenitě „olímcovaní". Jakmile vešlo ve známost, že se pro jisté dvorní slavnosti obléká jako žena, začalo se mu říkat „Princ Sodomský". Ve srovnání s ním mužný Jindřich de Guise zvaný „Zjizvený" se katolíkům jevil jako žádoucí vůdce. Tím spíše, že je dráždilo, když po útěku Jindřicha Navarrského pozorovali, jak Jindřich III. znovu voli vůči hugenotům smířlivou politiku. Monsieurovým mírem (1576) jim byla zaručena místa, kde se mohli shromažďovat, svoboda kultu i právo na jakékoli zaměstnání. A to vše čtyři roky po Bartolomějské noci! To bylo nepochopitelné. Příčina vězela v tom, že byla prázdná státní pokladna, že se nenašel nikdo, kdo by francouzskému králi půjčil peníze, „za které by se navečeřel", natož pak vedl válku. Z této královské nemajetnosti se zrodila idea Ligy, jež by znovu nastolila autoritu církve a do jejíhož čela by se postavil Jindřich de Guise. Katolíci a hugenoti se mezi lety 1577 až 1584 nenávistně a nedůvěřivě pozorovali. V roce 1584 zemřel v několika hodinách „na souchotě" vévoda z Anjou, poslední králův bratr a poslední naděje katolíků. Protože Jindřich III. neměl děti a ani je nemohl mít, byl od této chvíle následníkem po právu prvorozenství Jindřich Navarrský, kacíř! Podivná situace: francouzský král by ani nemohl být pomazán. Jindřich III. jako pevný zastánce legitimity svého navarrského bratrance jako presumptivního následníka uznával, žádal však po něm, aby přestoupil ke katolictví. Navarra odpověděl, že taková záležitost je věcí svědomí. Guisové už hledali krále. A proč by jím nemohl být Guise? Jindřich Navarrský (potomek jednoho ze synů Ludvíka Svatého) byl bratrancem Jindřicha z Valois až v dvaadvacátém stupni. Genealogové - vedeni fantasií byli hotovi dokázat, že vévodský rod z Lotrinska (jehož nejmladší větví byli Guisové) povstal z Lotara, syna Karla Velikého. Druzí zase podporovali kandidaturu starého kardinála Bourbonského, strýce Jindřicha Navarrského. Přesto se však celá jedna část Francie připojila k Lize. Množily se pamflety. Do francouzské hádky se vmísila cizina, jež tušila, že by mohla leccos získat. Filip II. slíbil Lize vojáky, Alžběta zase reklamovala Calais a Le Havre. Dvůr lavíroval. Kateřina svého navarrského zetě úpěnlivě prosila, aby přestoupil na katolictví. Ten moudře otálel, neboť by přišel o své stoupence a vydal by se tak na milost a nemilost nepřátelům. Opovrhovaný a nenáviděný Jindřich III. se musel před Ligou i Guisy sklonit. V roce 1585 jim ve všem ustoupil. Před deseti lety protestantismus toleroval, nyní ho zavrhl. Dal mu chráněná místa, nyní je zrušil. Činil tak proti své vůli, neboť věděl, že tato opatření vyvolají válku, a on neměl - prostředky, aby ji mohl vést.

Válku nazvali „válkou tří Jindřichů" Jindřich III., Jindřich Navarrský a Jindřich de Guise, i když Jindřich III. s matkou i dále hráli nevděčnou roli prostředníku° , za což si u ligistů vysloužili pohrdání. „Je těžké hrát takovou frašku o tolika postavách a nemít mezi nimi nikoho, kdo by se tvářil přívětivě," napsala jednou Kateřina francouzskému velvyslanci ve Španělsku. „Během dvaceti či třiceti let jsme zkoušeli žíravinu, abychom to zlo mezi námi vymýtili, avšak přesvědčili jsme se, že násilné prostředky je jen rozmnožily..." Paříž, zfanatizovaná mnichy a vévodkyní de Montpensier, Guisovou sestrou a ligistickou ámazonkou, byla připravena postavit se proti králi. Jindřich III. v květnu roku 1588 zakázal Jindřichu de Guise vstup do hlavního města. „Zjizvený" přesto přišel, provázen pouze osmi či devíti muži. Uvítán byl s takovým nadšením, že ho málem umačkali. Dav ho zasypal květy a ženy na kolenou líbaly jeho plášť. Volali „Ať žije Guise!" Smekl svůj široký klobouk (nevíme, zda se za ním nesmál) a s předstíranou skromností odpověděl: „Ale přátelé, to je příliš... Volejte přece „Ať žije král!“ Rozzuřený Jindřich III. vpustil svá vojska do Paříže a chtěl se postavit na odpor. Město se zježilo barikádami, studenti pochodovali na Louvre, ženy házely z oken po královských vojácích vším, co jim přišlo pod ruku. Guise byl pánem situace. „Dále nelze čekat," říkali mu vůdcové Ligy. „Pojďme si pro Jindřicha do jeho Louvru!" Guise nechal příležitost i krále uniknout. Brzy toho měl litovat. ,Je třeba být Caesarem, anebo vůbec nikým. Vévoda de Guise, ač velmi pozdě, to nakonec uznal. Králi Jindřichovi se podařilo bezpečně uprchnout do Blois, ale ztratil Paříž, kterou ovládl Guise, a když svolal Generální stavy, zjistil, že celá Francie je na straně jeho nepřátel. Ustoupil, pokořil se, leč bystří pozorovatelé věděli, že se blíží „den dýk". Pětačtyřicítka (Les Quarante-Cinq), společnost čtyřiceti pěti šlechticů, mladých, odvážných a ke všemu odhodlaných, chránila krále a čekala na jeho příkazy. Příkaz přišel: vévodu de Guise, vzpurného poddaného, jenž ohrožuje trůn a život svého pána, je třeba zabít. Přátelé Guisovi říkali, že je v nebezpečí. Guise však spoléhal na královu slabost: „Neodváží se," pravil. Král se odvážil a dokonce se ani neporadil s matkou. Jindřich de Guise byl zavražděn na zámku v Blois, kam byl povolán k poradě; kardinál de Guise byl zatčen a nazítří zabit halapartnou. Kateřina Medicejská byla zděšena: „Co jste to učinil?" tázala se. „Nyní jsem králem jen já," odvětil syn. Kardinál Bourbonský udělal staré královně strašný výstup: „Ach, Madame, to jsou ty vaše triky. Všechny nás necháte pomřít!" Kateřina se zapřísahala, že v tom neměla prsty, a pak vydechla: „Nemohu dál, musím si lehnout..." Z lože už nevstala a po třech nedělích zemřela. „To nezemřela žena," řekl Jacques Thou, „to právě zemřelo království:" Království však mělo tužší kořen, než se Thou domníval. Bartolomějská noc neodstranila hugenotskou Causu a vraždy v Blois nezničily okamžitě katolickou Ligu. Právě naopak. Proti „tyranovi", jemuž kazatelé neřekli jinak než „Jindřich III., kdysi francouzský král", povstala Paříž. Liga odmítala navázat styky s „panem Jindřichem z Valois". Běsnění ligistického kléru se blížilo deliriu. Na daný signál zapálilo procesí statisíc lidí svíčky za provolávání: „Takto Bůh sežehne rod Valois!" Ale ať byly tyto křečovité projevy jakkoli hrozivé, byly to křeče netvora raněného do hlavy. Bez Guisů a jejich popularity nemohla Liga než skomírat „a drtit království vahou své bezmocné agonie. Opuštěn katolíky, usadil se Jlindřich III. v Tours a rezolutně si povolal svého bratrance z Navarry. Švagři spolu uzavřeli příměří a pak oblehli Paříž. Jindřich Navarrský válce rozuměl. Králové se brzy dostali až do Saint-Cloud a ligisté začali prohrávat. V beznadějné situaci též vyzvali k zločinu oni. Kazatelé veřejně volali po někom, kdo by pomstil vraždy v Blois. Výzvy uposlechl dominikán Jacques Clément, který požádal teology, aby mu za královraždu kvůli mstě zajistili věčnou spásu. Poté, co ho o ní ujistili, pronikl ke králi (1. srpna 1589) a zasadil mu ránu dýkou. Jindřich III. zemřel důstojněji, než žil: jako král, jemuž záleží jen na osudu království. Jindřichu Navarrskému řekl: „Umírám šťasten, že vás vidím vedle sebe. Koruna náleží vám... Všem důstojníkům přikazuji, aby ve vás uznali krále, jenž přichází po mně..." Pak jej vybídl ke konversi: „Nerozhodnete-li se a nezměníte-li náboženství, narazíte na množství překážek. Důtklivě vás k tomu vybízím..." Ve tři hodiny ráno vydechl naposledy. Řídící výbor Ligy propagandisticky vyhlásil, že vražda byla legitimní a že exkomunikovaný navarrský král nemůže usednout na trůn.