Česká populární hudba dnes

Obsah

Prohlašuji, že jsem tuto ročníkovou práci vypracoval samostatně a použil jen uvedených pramenů a literatury.

Anotace

Tato ročníková práce popisuje vztah běžných posluchačů a sdělovacích prostředků v České republice k české populární hudbě. Zároveň poskytuje srovnání podmínek hudebníků a hudebních interpretů u nás a ve světě, především v západní Evropě a v Americe.

Klíčová slova

Česká populární hudba – hitparády IFPI ČR - média v ČR – posluchači v ČR – produkování a nahrávání hudby v ČR – srovnání českého a zahraničního popu

Úvod

K českému popu mám velmi kladný vztah, proto mě mrzí, že mnoho lidí považuje českou hudbu za nekvalitní a zastaralou, přestože je v naší zemi řada kvalitních a moderních hudebníků. Problém je v tom, že se hudba dostává k posluchačům prostřednictvím médií, především rozhlasu a televize. Díky jejich hudebním redaktorům některé skladby známe, jiné ne. Média se však zároveň musí přizpůsobit tomu, co posluchači chtějí slyšet. A podobné je to i s hudebníky, kteří si musí najít stálé publikum, jinak je jejich práce zbytečná. Stojíme tedy před následujícími otázkami:

• Jací jsou posluchači hudby v České republice?

• Jaký mají vztah k české hudbě?

• Jaký je vkus českých posluchačů a kdo jej ovlivňuje? 49643ppl96lbz9p

• Věnují tuzemská média české hudbě stejné místo a pozornost jako zahraniční hudbě?

• Jaká ocenění dostávají ti nejlepší a nejoblíbenější interpreti v ČR?

• Mají čeští hudební umělci stejné možnosti jako jejich kolegové v zahraničí?

Právě odpovědi na tyto otázky jsem se snažil najít v této ročníkové práci. Protože dnes, bohužel, nevychází žádná ročenka české populární hudby, nezbylo mi, než shromažďovat informace z jiných zdrojů, především časopisů a internetového zpravodajství. Nemalou pomoc mi poskytli také mnozí lidé ze sdělovacích prostředků, kteří na mé nesmělé e-maily odpověděli velmi mile a otevřeně.

Ve svém bádání jsem se snažil postupovat jako novinář a zjišťovat fakta z obou stran problémů. Do výsledného spisu jsem ovšem zapojil i své názory, protože ve svém volném čase hudbu nejen rád poslouchám, ale také téměř každý den čtu hudební zpravodajství z různých zdrojů. Malou „ochutnávku“ současné české hudební tvorby jsem připravil na kazetě do přílohy č. 1.

Metodika práce

Nejprve jsem se věnoval českým posluchačům. Na základě svých znalostí jsem je rozdělil podle věku do pěti kategorií a malým průzkumem zjistil, co lidé v kterém věku obvykle poslouchají. Bohužel nejsem profesionální novinář, který by mohl zadat takovýto průzkum sociologické agentuře, proto výsledek nemusí být úplně věrný pravdě. Snažil jsem se však s pomocí časopisů všechna získaná data ověřit.

Dalším krokem bylo zjištění názoru médií na současnou českou hudbu. Místo, které je české hudbě věnováno v tuzemských sdělovacích prostředcích, jsem určoval buď vlastním pozorováním (z časopisů, televizních pořadů a části rozhlasových stanic) nebo s pomocí pracovníků některých médií. Každá citace v textu, u níž není uveden žádný jiný zdroj, pochází z mé e-mailové korespondence s danou osobou.

Pro větší přehlednost jsem u většiny kategorií doplnil shrnující tabulky. Názvy a jména jednotlivých interpretů a kapel jsem nijak nerozlišoval od ostatního textu, neboť se jedná vlastně o běžná jména. Naopak názvy písní a hudebních alb jsem psal kurzívou, takový je zvyk i v hudební literatuře - časopisech a knihách. U čísel s větším počtem cifer než 3 (kromě letopočtů), jsem jednotlivé řády oddělil tečkou, aby se tak staly lepé čitelnými. Navíc to byl jediný možný způsob, jak mít větší čísla v textu zapsaná dohromady na jednom řádku, dělení slov mého textového editoru bohužel neumožňuje zapisovat např. číslo 200 000 s mezerou, poslední tři nuly vždy přeskočily na další řádek.

V rámci jazykové správnosti jsem se snažil používat co nejvíce synonym, bohužel však některé termíny jiné ekvivalenty nemají. Zároveň jsem některá anglická slova nahradil českými překlady, např. termín „teenager“ jsem nahradil již tradičním „náctiletý“.

Poděkování

Chtěl bych poděkovat všem, kteří mi s touto ročníkovou prací pomohli, jmenovitě panu Renému Hniličkovi, hudebnímu řediteli Frekvence 1, za cenné informace, které nakonec ovlivnily každou část této práce, Luďkovi Staňkovi (Rolling Stone), Janu Baluškovi (MusicServer.cz) a Michalu Kleinovi (Rádio City 93.7 FM) za nejobsáhlejší odpovědi na mé e-maily, studentce sociologie Denise Palečkové za pomoc při zpracování mých průzkumů, mým spolužačkám Katce Hráské a Kláře Vraštilové za poskytnutí pramenů a hudebních nahrávek, Pavlu Bodisovi (IFPI ČR) za informace o prodeji hudebních nahrávek v ČR, a všem ostatním, kteří mi pomohli získat všechny podklady pro tuto práci. Zvláštní díky patří také mým rodičům za pomoc s pravopisem a v neposlední řadě také paní učitelce Ferstlové, za veškerou důvěru a podporu.

„Myslím, že je spousta dobré české hudby, ale bohužel český hudební průmysl a česká media si s ní nevědí rady.“ pb643p9496lbbz

Jan P. Muchow

(hudební producent)

I. Vztah Čechů k jejich hudbě

1. Posluchači

Přístup českých posluchačů k tuzemské populární hudbě se liší podle věku. Lidé kolem 50 let prošli již určitým kulturním vývojem, což se například u náctiletých říct nedá.

Následující rozdělení jsem provedl na základě svého malého průzkumu mezi přáteli, který jsem ověřil ještě pomocí časopiseckých článků a dokumentu Formáty rozhlasových stanic od Josefa Vlčka, zpracovaný pro Radu ČR pro rozhlasové a televizní vysílání. Nakonec jsem došel k názoru, že české posluchače současnosti můžeme rozčlenit do následujících 5 skupin:

A nyní již blíže k jednotlivým kategoriím:

1. Děti do 10 až 12 let jsou hodně ovlivněni tím, co poslouchají jejich rodiče. České písničky mají rády především proto, že rozumí jejich textům a pokud jezdí na různé letní tábory a lyžařské výcviky, slyší u táborových ohňů starší české hity, ať už od skupiny Olympic, Suchého a Šlitra, bratrů Nedvědů a možná i některé již zlidovělé písně ze současnosti, například Medvídek od Lucie. Desetiletá Tonička Kellyová na mou otázku, co poslouchá ona a její vrstevníci, odpověděla: především Chinaski (český pop s douškem jazzu, viz jejich poslední hit Klára na kazetě v příloze č.1).

2. Mezi 12. až 14. rokem přichází puberta a s ní mimo jiné i změna hudebního vkusu. Především vlivem televize a různých časopisů pro mládež (BRAVO, Dívka,…) se hlavně dívky začínají orientovat na tzv. boy-bandy, což v překladu do češtiny znamená chlapecké skupiny. Jsou sestaveny obvykle z 5 pohledných chlapců, kteří s pomocí líbivé hudby a textů na téma láska rychle obsadí první místa televizní hitparády ESO. Vzápětí se jejich fotografie objeví v některém z již zmíněných časopisů pro mládež a prodej jejich CD láme všechny zažité rekordy. Jako první česká a česky zpívající chlapecká skupina se objevili v roce 1998 Lunetic, jejichž debutové (= první) album Cik-Cak se vyšplhalo na české poměry neuvěřitelných 250.000 prodaných kusů. Pro srovnání: nejprodávanějšího domácího alba roku 2000, Ježek v peci od Těžkého Pokondra se prodalo 68.825 kusů. Čtvrtým nejprodávanějším domácím albem loňského roku se mohou pochlubit Holki, tzv. dívčí skupina. Komerční úspěch těchto čtyř slečen je vysvětlován tak, že se většina mladých dívek ztotožní s jednou ze členek kapely a snaží se dosáhnout její krásy a úspěchu. Nutno dodat, že jak Lunetic a jim podobní A-Tak! a HaHa či Holki a s nimi spřízněné skupiny, např. Zoombie, jsou kopií velmi úspěšných zahraničních projektů: Backstreet Boys (chlapecké skupiny) a Spice Girls (dívčí kapely). Současná hvězda a idol mladších teenagerů je ovšem zpěvák Martin Maxa. Jeho popularita je nejspíš opět postavena především na fotkách v BRAVU, a to ačkoli sám tvrdí, že není pouhým nastrčeným konzumním hezounem, neboť se svou vlastní skupinou hraje už dvacet let. Podle názoru kritiky však Maxovo vydavatelství v podstatě vyhovělo přísnějším nárokům současných dívek na zpěváky. Trend dnes vyžaduje, aby byl interpret nejen dokonalý po stránce vzhledu a zároveň uměl hrát na nějaký hudební nástroj, což je v Maxově případě kytara.

3. Mládež, neboli náctiletí (14 – 20 let) tvoří velmi silnou skupinu posluchačů. Hudba jednoduše patří k jejich životnímu stylu. U tohoto publika již česká hudba musí čelit silné konkurenci zahraniční, především pak americké hudební tvorbě. Drtivá většina současné mládeže má nicméně ráda českou pop-rockovou kapelu Lucie (viz skladba Ona ví na kazetě v příloze č.1) a s ní spřízněné Wanastowi vjecy, jejichž české texty jsou samozřejmě jazykově srozumitelnější než anglické. Na tuto skupinu posluchačů se již zaměřují také některé rozhlasové stanice, které mají formát CHR, které vysílají především nejnovější písničky. Velká rychlost vývoje mládeže prakticky neumožňuje, aby se jí někdo zavděčil staršími písničkami. Vkus této skupiny posluchačů utvářejí především rádia, módní trendy, spolužáci a nově i televize. Současní náctiletí kritizují českou hudbu především pro její menší propracovanost oproti zahraniční konkurenci. Například moje spolužačka Kateřina Hráská mi na otázku, zda je podle ní česká hudba horší než zahraniční, odpověděla: „Je, protože hodně interpretů kopíruje zahraniční hity, zahraniční je prostě líp udělaná a propagovaná, má mnohem víc hitů, chytlavý melodie na rozdíl od českých »hitů« jako Zrcadlo od Petra Muka nebo ty slátaniny od Vondráčkový starší i mladší.“

4. Mezi 20-30 lety přichází na řadu kategorie, pro niž se podle mého názoru nejvíc hodí název studenti. Oslovil jsem dvě studentky ve věku 25 let. Obě na otázku, kdo je jejich nejoblíbenější skupina, odpověděly hlavně názvy spíše z klubové rockové scény – Krausberry, GNU nebo Znouzecnost a Demophobie. Velkou podporu zde mají opět poprockoví interpreti – Lucie a Wanastowi vjecy. Myslím si, že lidé v tomto věku právě nejčastěji navštěvují různé rockové a taneční kluby a již si vytvářejí určitý vyhraněný vkus, takže novinkám nejsou otevřeni již tolik, jako náctiletí. Faktem je, že nemalá část této věkové skupiny prožívala mládí a období puberty v osmdesátých letech, čímž je jejich vkus značně ovlivněn. Osmdesátá léta se mnohem více projevují v následující kategorii.

5. Jako „produktivní“ bývá označováno obyvatelstvo mezi 30. - 50. rokem. Právě na tuto věkovou skupinu, která má nejvíce peněz, se zaměřuje většina komerčních rádií u nás. Velké obliby se již poslední tři roky těší tzv. 80. revival neboli „oživení osmdesátých let“ – posluchači rádi poslouchají písničky z 60., 70., ale především 80. let. Tento poměrně ojedinělý a exotický jev se dá jen velmi těžko vysvětlit, protože je rozhodně proti všem zákonům kultury popu. Všude jinde ve světě by staré písně neměly zdaleka tak velkou šanci na úspěch jako v Česku. Rádiím bývá velmi často vyčítáno, že neustále „omílají“ písničky z 80. let, jenže ta zase argumentují posluchačskými průzkumy, v nichž trvale vítězí zažité písně nad novinkami. Nejspíš to souvisí s tím, že vkus lidí v produktivním věku se již vyvíjí pomaleji a není tolik otevřen hudebním novinkám. Právě této věkové kategorii vděčí za úspěch například umělci typu Lucie Bílé a Heleny Vondráčkové, jejichž hudba se v podstatě od minulosti moc neliší, posluchači je již znají a mají je rádi.

2. Média

Sdělovací prostředky v České republice se snaží, tak jako všude ve světě, podporovat domácí hudební tvorbu. Zeptal jsem se několika novinářů na jejich názor o prostoru pro českou hudbu v médiích. Podle Jana Balušky, šéfredaktora nejčtenějšího českého internetového magazínu s hudební tématikou MusicServer.cz, je samozřejmé, že „vzhledem k množství zahraniční hudby, které se k nám dováží, zahraniční v podstatě českou scénu zastiňuje, ale tak je to u všech menších zemí … česká hudba má však u nás velkou výhodu – lidé rozumějí jejím textům, což je obrovské plus.“

Asi nejvíce místa (kromě rádií) věnuje českým interpretům a tuzemské hudbě obecně tisk. Noviny i časopisy pro každou věkovou kategorii pravidelně zveřejňují rozhovory a informace o české muzice.

Českým rádiím bývá často vyčítána pomalost v nasazování novinek a neustálé hraní starších hitů. Leč příjem komerčních rádií závisí na počtu inzerentů, který se odvíjí od počtu jejich posluchačů. Rádia si objednávají drahé průzkumy, v nichž zjišťují vkus svých posluchačů. Má průměrný člověk skutečně nejraději hity éry 60. – 80. let? Poslední dobou se objevují názory, že by „lékem na špatný vkus“ měla být veřejnoprávní stanice, která by díky nezávislosti na zisku z reklamy mohla hrát i moderní hudbu, kterou v lze dnes slyšet jen na několika stanicích – např. kultovním pražském Rádiu 1. Taková stanice například funguje v Británii, kde vkus a rotaci (= jak často je písnička hrána) novinek určuje z koncesionářských poplatků placené BBC Radio 1. Podobně funguje i Slovenské rádio ROCK FM. Návrh na vytvoření takové stanice podal na základě svých zkušeností ze zahraničních veřejnoprávních rozhlasů v roce 1994 šéfredaktor Radiožurnálu Alexandr Pícha. „Tehdejší generální ředitel Vlastimil Ježek potřebu takové stanice rychle pochopil, ale Českému rozhlasu se nepodařilo získat pro tyto účely VKV kmitočty. Situace se asi delší dobu nezmění, protože prioritu v osazování VKV kmitočty má pochopitelně ČRo 2 - Praha. Dosavadní střední vlny totiž vzhledem k jejich nízké technické kvalitě opouští stále více posluchačů.“

Televize je v Čechách asi nejsledovanějším sdělovacím prostředkem. Z důvodu nedostatku volných kmitočtů si však budeme muset ještě několik let počkat, než bude TV vysílání digitalizováno, aby se v tuzemsku mohli stejně jako např. v Polsku objevit pobočky amerických hudebních stanic MTV a VH-1 nebo německého kanálu Viva. V uplynulých letech byly za nejlepší propagační prostředek hudby na českých televizních kanálech považovány zábavné estrády. Jenže situace se od začátku roku vlivem nových hudebních pořadů na ČT 1 začala měnit.

Internet už není jen médium pro bohaté a vzdělané. Díky poměrně bouřlivému rozvoji celosvětové počítačové sítě v České republice v posledních letech jsou dnes možnosti českého uživatele stejné jako v zahraničí. Většina hudebních interpretů má svou vlastní internetovou prezentaci, na internetu může každý z nás najít i rozsáhlé informace o současné hudbě všech žánrů.

Otázka, zda má česká hudba v médiích dostatek místa a podpory, je nicméně mince se dvěma stranami. Luděk Staněk, šéfredaktor české edice časopisu Rolling Stone, mi však na můj dotaz ohledně prostoru české hudby v médiích odpověděl: „Náš časopis se potýká s velkým nedostatkem opravdu dobrých, mladých a objevných tuzemských skupin. Myslím, že jedni Monkey Bussinness za rok jsou velmi málo. Takových skupin by mělo vycházet alespoň šest ročně.“

2.1. Tisk: noviny a časopisy

Nejprve se podívejme na mnou zkoumané zástupce tisku:

*čtenářem tohoto druhu časopisů jsou především ženy

Většina celostátních deníků se populární hudbě věnuje v každém svém vydání. Všechny české noviny často otiskují rozhovory s domácími interprety, ale zpravidla se čtenáři dozvídají hlavně o soukromí dané hvězdy. Hudbou samotnou se například ve své kulturní rubrice zabývá Mladá Fronta DNES, která pravidelně každý pátek přináší jednak výsledky české IFPI - hitparády prodeje hudebních nosičů v ČR a když vyjde nějaké nové české album, je okamžitě recenzováno. Podobné zpravodajství mají i Lidové noviny, v nichž se kromě recenzí a tabulky prodejnosti každý týden objevuje i tabulka nejhranějších písniček na českých rádiích.

Hudba má své místo i ve většině časopisů. Velká část především mladších náctiletých čte pravidelně různé magazíny pro mládež – BRAVO, Poplife, Popcorn, CosmoGirl!, Dívka a další. BRAVO a jemu podobné časopisy jsou dnes důležitou součástí života mladého člověka na začátku puberty, protože se v nich čtenář dozví vše o věcech, které ho nejen zajímají, ale často se na ně i bojí zeptat. Z hlediska informací o hudbě ale mají jen velmi malé zásluhy na propagaci opravdu kvalitní hudby, ať už české nebo zahraniční. Mnohem častěji než informace o Lucii či Chinaski jsou v časopisech pro mládež otiskovány rozhovory a velké plakáty tzv. uměle vytvořených skupin, jejichž úspěch stojí spíše na jejich vzhledu než na kvalitě hudby.

Podobná je i situace u tzv. dámských časopisů nebo časopisů pro ženy. Jejich typickým čtenářem je žena od 20 let výše. V dámských magazínech jsou pravidelně publikovány články a rozhovory se „zažitými hvězdami“ z dob normalizace, popř. začátku 90. let – Lucií Bílou, Karlem Gottem, Helenou Vondráčkovou, Jitkou Zelenkovou nebo Ivetou Bartošovou. Díky správnému vzhledu na fotografiích jsou jmenovaní čtenářkami považováni za stále mladé a svěží, ačkoli jejich hudba je již zastaralá a přežitá. Bohužel je tato propagace stále ještě nejefektivnější.

Patrně nejoblíbenější společenský časopis nese jméno Reflex. Podle mého názoru má Reflex ze všech „nehudebních časopisů“ nejkvalitnější zpravodajství z domácí i světové hudební scény. Kromě pravidelných recenzí známých i méně známých tuzemských projektů, které píší i redaktoři z  hudebních časopisů, otiskuje Reflex i rozhovory s českými hudebníky ze všech i nepopových sfér, v nichž nejde autorům tolik o soukromí, jako o uměleckou tvorbu daného muzikanta.

Zpravodajské časopisy – například Týden se věnují české hudbě čas od času, z velké části v rozhovorech, které se v mnohém podobají Reflexu.

Tři asi nejznámější hudební časopisy v České republice se nazývají: Report (Music & Style), Rock&Pop a česká edice věhlasného amerického Rolling Stone.

Rock Report, který se v březnu 2001 přejmenoval na Report (Music & Style), je v Česku zřejmě nejoblíbenější. Lze tak usoudit hlavně z toho, že dva týdny po začátku měsíce, kdy Report vychází, je už ve většině trafik vyprodaný. Jeho redaktoři, píší i do jiných časopisů, především do Reflexu. V dřívějš&ia