Referaty
Home
Anglictina
Biologie
Chemie
Dejepis-Historie
Diplom-Projekt
Ekonomie
Filozofie
Finance
Fyzika
Informatika
Literatura
Management
Marketing
Medicina
Nemcina
Ostatni
Politika
Pravo
Psychologie
Public-relations
Sociologie
Technologie
Zemepis-Geografie
Zivotopisy




Téma, Esej na téma, Referátu, Referát, Referaty Semestrální práce:

Studijní program : Kurz pro výchovné poradce

TECHNICKá UNIVERZITA V LIBERCI

__________________________________________________

FAKULTA PEDAGOGICKá

Studijní program : Kurz pro výchovné poradce

Název ZP : Projekt koncepce výchovného poradenství na 2. stupni Základní školy

v R

Obsah:

  1. Úvod …………………………………………………………………………………2



  2. Teoretické zpracování problému …………………………………………………….3

    1. Vymezení poradenství ……………………………………………………….3

    2. Výchovné poradenství ……………………………………………………….3

    3. Typy problémů ……………………………………………………………….3

2. Náplň a význam výchovného poradenství na II. stupni základní školy ……..5

2.1. Práce s problémovými žáky ………………………………………………….5

2.2. Práce s nadanými žáky ……………………………………………………….10

2.3. Volba povolání a profesní orientace …………………………………………12

2.4. Prevence sociálně patologických jevů ……………………………………….13

2.5. Spolupráce s ostatními subjekty ……………………………………………..14

  1. Praktická část ………………………………………………………………………..16

3. Cíl praktické části ……………………………………………………………16

4. Charakteristika školy ………………………………………………………..16

5. Analýza současného stavu výchovného poradenství na Základní škole v

R…………………………………………………………………..17

6. Návrh projektu výchovného poradenství na ZŠ v R ………………25

7. Shrnutí výsledků praktické části ……………………………………………..36

  1. Závěr ……………………………………………………………………………….37

  2. Seznam použité literatury …………………………………………………………..39

  3. Seznam příloh ………………………………………………………………………40

  4. Přílohy

 

 

 

 

 

 

 

 

I. Úvod

Výchovné poradenství na základní škole zahrnuje celou řadu činností, které mají společné zaměření na zdárný průběh výchovného a vzdělávacího procesu, na dosažení optimálního vývoje žáka při plnění školní docházky. Mnoho těchto činností zajišťuje základní článek výchovného poradenství a to výchovný poradce (dále VP). Při svém působení na základní škole se může setkat s řadou problémů svých žáků. Ať už jsou to problémy výchovné, vzdělávací, potíže spojené s onemocněními či postiženími dítěte, nebo osobní a rodinné problémy, výchovný poradce by měl být na všechny tyto možnosti připraven. Nutné jsou teoretické znalosti možných problémů i praktické dovednosti spojené s řešením těchto potíží.Výchovný poradce na základní škole by měl být zárukou včasného odhalení problémů a kompetentního řešení. Na mnohé problémy ale kompetence VP nestačí, proto je zcela nezbytné zvládnout orientaci v celém systému výchovného poradenství a vědět, kam žáka předat k odbornému vyšetření nebo další péči. Práce VP ale není pouze řešení potíží všeho druhu, týká se rovněž péče o nadané žáky a pomoci žákům při volbě jejich další vzdělávací cesty.

Součástí práce je teoretický rozbor výchovného poradenství zaměřený na hlavní typy problémů, které se ve školním prostředí objevují. Těžištěm teoretické části je náplň práce výchovného poradce na II. stupni základní školy, týkající se problémových žáků s různými druhy potíží, nadaných žáků, volby povolání i prevence sociálně patologických jevů. Podrobně jsou rozebrány možnosti spolupráce VP s ostatními subjekty v systému výchovného poradenství.

V praktické části je na základě analýzy současného stavu vytvořen projekt výchovného poradenství na II. stupni Základní školy (dále ZŠ) v R.Tento projekt zahrnuje všechny již dříve jmenované úkoly výchovného poradenství se zaměřením na volbu povolání a profesní orientaci žáků. Nebudou opomenuty ani možnosti rozšíření spolupráce s dalšími poradenskými zařízeními i ostatními pracovníky a institucemi. Projekt zachovává klady současného poradenství , pokusí se odstranit nevýhody a nedokonalosti a navrhnout optimální řešení vyhovující podmínkám v ZŠ v R.

Práce výchovného poradce na ZŠ je velmi obsažná, na plnění svých úkolů ale není VP sám. Stojí za ním celý další poradenský systém. Ctižádostí každého VP by jistě mělo být dostát svým povinnostem a být skutečně pevným prvním článkem dlouhého řetězce pomoci dětem a mládeži.

II. Teoretické zpracování problému

1. Vymezení poradenství

Poradenství představuje specifickou oblast aplikované psychologie a pedagogiky. V nejširším pojetí je poradenství zaměřený a řízený proces, ve kterém poradce řeší s klientem aktuální problém, pomáhá klientovi hledat a dosahovat osobní cíle a nacházet cesty pro lepší využívání vlastních možností. Klientem v běžném poradenství jsou jedinci duševně zdraví, kteří pouze pociťují osobní nebo sociální problém.

    1. Výchovné poradenství

Pojem výchovné poradenství (též školní poradenství, pedagogicko psychologické poradenství) se používá pro poradenské aktivity ve školství. Zahrnuje v sobě řadu činností spojených s poradenskou podporou žáků s problémy učení a chování nebo zaměřenou na volbu povolání, též na prevenci sociálně patologických jevů. Podle Novosada (2001) je školní poradenství podpůrný systém, jehož hlavním úkolem je přispívat k optimalizaci jednotlivých fází i celého procesu výchovy a vzdělávání ve škole i v rodině. Výchovné poradenství poskytuje služby dětem a mládeži zpravidla od věku tří let do ukončení středního stupně vzdělávání (včetně zdravotně postižených jedinců), rodičům, učitelům a dalším pedagogickým pracovníkům.

    1. Typy problémů

Poradenství ve školním prostředí se zabývá pouze dětmi, které netrpí žádnou závažnou duševní poruchou a potřebují řešit nějaký aktuální problém.Výčet možných problémů je pestrý. Podle místa výskytu problému, případně podle toho, kde jsou jeho příčiny, dělí Hadj Moussová (2002) typy problémů takto :

  1. Problémy ve škole

Patří mezi nejčastěji řešené poradenské problémy, zejména proto, že většina rodičů chápe školní výsledky svých dětí jako základ úspěšnosti svých dětí v budoucím životě. Žáci vstupující do školy mohou mít problémy s adaptací na školní prostředí související s možnou školní nezralostí, nedostatkem motivace, nízkým pracovním tempem i nedostatkem pracovních návyků. Přechod do širšího sociálního prostředí může přinést problémy v sociální oblasti jako malá sociální přizpůsobivost, nedostatky v sociálních dovednostech, které mohou vést k tomu, že se dítě nedokáže začlenit mezi spolužáky. Ve škole se mohou projevit do té doby neodhalená postižení jako je nerovnoměrnost schopností, onemocnění nebo postižení, nepodnětnost rodiny. Typickým příkladem jsou specifické poruchy učení.

  1. Problémy chování

Za problémové je chování považováno, jestliže odporuje normám daného sociálního prostředí. Na problémovém chování se tedy podílejí nejen konkrétní projevy dítěte, ale i pravidla, podle kterých se toto chování posuzuje. Některé problémové chování může být normálním projevem vývojového stádia dítěte. Problémy se mohou stupňovat v pubertě, kdy, jak uvádí Vágnerová (1999), jsou emoční reakce nápadnější a méně přiměřené a projevují se větší impulzivitou a nedostatkem sebeovládání. Výsledkem bývá větší četnost konfliktů a napětí ve vztazích k jiným lidem. Nejčastější problémy v oblasti chování jsou výchovné problémy spočívající v nedostatečném osvojení norem i nedostatečné výchovné péči rodičů. Ve škole pak častými problémy jsou nekázeň, poruchy chování jako je lhaní, krádeže, agresivita, záškoláctví, ale i často se vyskytující problém šikany.

  1. Problémy v rodině

Dítě pochází z konkrétního rodinného prostředí, které formuje u osobnosti dítěte pozitivní i negativní návyky. Problémy může způsobovat rodina odlišující se od běžných norem svým životním stylem, nefunkční případně rozpadající se, rodina asociální až patologická i rodina, která dítěti neposkytuje dostatek péče a podnětů. Velmi závažné je zjištění týrání a zneužívání dítěte v rodině. Opačným extrémem může být rodina mimořádně náročná nebo ochraňující. Spolupráce poradců s problémovými rodinami bývá nesnadná, protože rodiče jen neochotně přistupují ke změnám vlastního chování a vztahů k dítěti.

  1. Problémy u dítěte

Spočívají v možných onemocněních, postiženích nebo vývojových problémech, u nichž závisí zejména na jejich typu a stupni, zda dovolí vřazení do běžné základní školy, nebo jsou předpokladem k umístění do zvláštní školy.

  1. Volba povolání

Je jednou z nejstarších poradenských aktivit. Nejedná se o řešení problémů v pravém smyslu slova, spíše o poskytování základních informací a vedení žáků k volbě budoucí vzdělávací cesty. Žákům může v této oblasti pomoci výchovný poradce, nebo se zájemci mohou obrátit na pedagogicko psychologické poradny (dále PPP), kde jim mohou poskytnout informace o úrovni schopností získané na základě diagnostických dat.

  1. Náplň a význam výchovného poradenství na II. stupni základní školy

    1. Práce s problémovými žáky 32129xcb62bhm9j

Výchovný poradce se ve své školní praxi často setkává s různými typy problémů svých žáků. Proto řešení potíží představuje značnou část působení VP ve škole. Pojem „problémový žák“ je velmi široký. Označení jedince jako problémového je podle Vágnerové (2000) dáno nejen jeho projevy, které se liší od všeobecně přijímané normy a bývají v rozporu s běžnými požadavky nebo očekáváními, ale závisí i na interpretaci těchto projevů ze strany pedagoga. Označení žáka za problémového je zároveň signál potřeby odborné pomoci. Velmi důležitá je diagnostika potíží i znalost možností nápravy. V případě, že diagnostické i intervenční metody jsou mimo kompetence VP, má poradce řadu možností, kam se obrátit o pomoc, kam případně klienta odeslat na specializované pracoviště.

Výčet možných problémů je natolik široký, že je třeba rozebrat je jednotlivě.

a) Školní neúspěšnost

Ve škole jsou žáci hodnoceni podle výkonů, kterých průběžně dosahují. Předpoklady dosažení požadovaného úspěchu nejsou u všech dětí stejné. Některé děti nemají dostatečnou úroveň rozumových schopností, která se při odborných vyšetření projeví snížením inteligence do pásma podprůměru (IQ 71-85) nebo na rozhraní průměru a podprůměru (IQ 86-90). Toto snížení inteligence může souviset s organickým poškozením mozku (např. při porodu), nebo se spojí nižší nadání s výchovnou nepodnětností nebo také zanedbáváním ze strany rodiny.

Dalšími faktory, které mohou významně ovlivnit školní úspěšnost, jsou dobrá motivace, dostatečné sebevědomí a kvalita pozornosti. Nároky kladené na dítě ve škole usnadňují i pracovní návyky, které si má dítě přinést z rodiny.Handicapované jsou děti z nepodnětného prostředí a nižších sociálních vrstev. U žáků na II. stupni ZŠ může na úspěšnost neblaze působit i neschopnost učit se a zorganizovat si školní přípravu, protože vzhledem k relativní snadnosti učiva na I. stupni, je k těmto dovednostem nikdo nevedl.

Pro výchovného poradce je velmi důležitá diagnostika původu školní neúspěšnosti. Je proto nutné speciální vyšetření v PPP, kde kromě stanovení příčin i doporučí následný přístup k žákovi. Velmi důležitá je i spolupráce s rodinou žáka a to ve dvou směrech. Někteří rodiče mají na své děti zvýšené požadavky, které děti nemohou z objektivních příčin splnit. Pak může docházet k přetěžování dětí v domácí přípravě. Úlohou VP je působit na rodiče tak, aby jejich přání a nároky byly v souladu s možnostmi jejich dětí. Ve druhém směru se VP setkává s rodiči, kteří jsou k výsledkům svých dětí lhostejní a se školou nechtějí spolupracovat. Možnosti pomoci dítěti potom zůstávají pouze v rukách pedagogů a ti si musí uvědomit, že jsou dosti omezené. Velkou roli hraje správná motivace, pochvala za sebemenší pokrok, ocenění snahy, které pomohou dítěti zvýšit sebevědomí a snížit možnou nechuť ke škole.

Na II. stupni pracují pedagogové s dospívajícími, kteří v tomto období mění svůj vztah ke škole a školní úspěšnost pro ně přestává být důležitá. Mnozí úplně ztrácí motivaci k dosažení lepších výsledků, neobávají se špatných známek ani špatného hodnocení chování. Práce učitelů s dospívajícími má své specifické nároky. K práci a učení je nelze přinutit násilím, stěžejní důležitost má nalezení vhodné motivace.

b) Problémy chování

  • Problémy spojené s hyperaktivitou

Hyperaktivita je posuzována jako odchylka o oblasti aktivační úrovně. Hodnota aktivační úrovně je vrozená a výchovným působením ji nelze příliš ovlivnit. U školních dětí se očekává, že budou schopny svoji aktivitu ovládat a své chování podřídit určitým normám. Proto bývá hyperaktivita dětí školního věku považovaná za poruchu chování. Při školním vyučování působí hyperaktivita velmi rušivě a vyvolává napětí ve všech lidech, kteří jsou s hyperaktivním jedincem po delší dobu v kontaktu. Hyperaktivní děti jsou svým okolím hůře přijímány, lidé je odmítají, bývají častěji kritizovány a jsou považovány za méně schopné, což se často odráží v jejich negativním sebehodnocení. Potíže mají i mezi vrstevníky.

Při práci s hyperaktivním dítětem je nutné si uvědomit, že dítě „nezlobí“ schválně, ale že svou aktivitu nedokáže vůlí ovládat. Vhodná je určitá míra tolerance i akceptace dítěte, pomůže i zapojení dítěte do aktivit, které pomohou uvolnit vnitřní napětí, velmi důležitá je emoční podpora a užší spolupráce s dítětem.

  • Poruchy chování

Poruchy chování charakterizuje Vágnerová (2000) jako odchylku v oblasti socializace, kdy jedinec není schopen nebo ochoten respektovat normy chování na úrovni odpovídající jeho věku, eventuálně úrovni rozumových schopností. Jde o chování, které v různé míře, opakovaně a dlouhodobě narušuje sociální, respektivě právní normy. Příčinou poruch chování může být genetická dispozice, porucha centrální nervové soustavy v prenatálním věku, ale také negativní vlivy sociálního prostředí. Zejména rodina ovlivňuje dítě od raného věku, později se může přidat závadová parta.



V raném školním věku je poruchové chování většinou způsobeno nezralostí nebo výchovnou zanedbaností. O poruchy chování se jedná až ve středním školním věku, kdy už by mělo být dítě ve škole dobře adaptované a chovat se přiměřeným způsobem. V době dospívání se jedinec osamostatňuje od rodiny, identifikuje se s vrstevnickou skupinou a touží se ve skupině prosadit i za cenu porušování norem. V partách se pak dospívající chodí za školu, chová se agresivně, krade, dopouští se vandalismu a experimentuje s drogami.

Práce s dětmi s poruchami chování je ve škole mimořádně náročná. Tito jedinci působí ve školní třídě velmi rušivě, pedagogové mají strach,aby se nestali příkladem pro ostatní žáky. Výchovné působení většinou naráží na zeď odmítání viny, absence strachu z trestu a opakování prohřešků. Řešením ale není se zbavit dítěte přeřazením do jiné školy, či snažit se vyřešit problém interně ve škole, byť s plnou podporou rodičů. Zde je zcela na místě dítě předat do péče specializovaných zařízení.

  • Agresivita

Agresivita je závažnější forma poruchy chování. Projevuje se násilným porušováním a omezováním práv ostatních. Agresivní jedinec řeší násilím určitou potřebu, mnohdy mu působí potěšení i vlastní akt agrese, pocit vlastní síly a možnosti ovládání jiných. V podstatě stejné předpoklady k agresivnímu chování lze posilovat a to již v rodině prostou nápodobou agresivního chování rodičů,nebo tím, že agrese přináší dítěti užitek a je za ni nepotrestáno. I postoj společnosti k násilí má na formování jedince vliv. Medializace násilí skutečného i fiktivního se stává běžným jevem a mladí lidé začínají považovat násilí za běžnou normu chování.

Prostor ve výchovném působení proti agresi je zejména v posilování kladných hodnot a platných norem ve společnosti i ve škole. Dětem musí být jednoznačně sděleno, které chování je nežádoucí a jak bude potrestáno. Posilováním vůle a vhodnou motivací poroste i schopnost sebeovládání. Velkou roli při omezování agrese jedince hraje úzká spolupráce s rodinou.

  • Šikana

Šikanou rozumíme násilné ponižující chování jednotlivce nebo skupiny zaměřené na slabšího jedince, který nemůže ze situace uniknout a není schopen se účinně bránit. Se šikanou se můžeme setkat již ve středním školním věku, kdy se třída formuje ve strukturovanou skupinu, vytváří si své normy a hierarchii.Silnější jedinci si vydobývají vyšší postavení, které si potvrzují na slabších a odlišných členech skupiny.

Pro pedagogy je důležitá znalost charakteristiky osobnosti šikanujícího agresora i oběti šikany. Šikanující agresor bývá fyzicky zdatný a silný, bývá neukázněný, rád se předvádí, má potřebu dokazovat převahu nad ostatními. Ve škole bývá spíše podprůměrný. Agresivní sklony lze u něj vysledovat již od raného věku. Má málo rozvinuté svědomí, svojí obětí pohrdá jako méněcennou. Oběť šikany má ve skupině nízké postavení, bývá to neoblíbený a neatraktivní jedinec, bezbranný a s nízkým sebevědomím. Často se jedná o jedince nějakým způsobem handicapovaného. Je zpravidla slabý a neobratný, tichý až plachý, zvyklý se podřizovat. Skupina ho považuje za nesympatického a divného, odlišujícího se od většiny.

Šikanující chování se může projevit jako skrytá šikana, která znamená odstrčení oběti ze skupiny vrstevníků. Nápadnější jsou zjevné projevy šikany, jako jsou fyzické výpady, násilí páchané na oběti, ponižování různými způsoby a vydírání. Zvláštní způsob násilí bývá zaměřen na ničení osobních věcí oběti.

Šikana není jen problémem mezi agresorem a obětí, ale týká se celé skupiny. Znamená narušení sociálních vztahů ve skupině, kdyby ji zbývající členové skupiny odmítli, nemohlo by k ní docházet. Značným problémem je společenská tolerance šikany a její bagatelizace, která obvykle vychází z pocitu vlastní bezmocnosti a neschopnosti tento problém řešit.Rozvoj šikany také podporuje pocit beztrestnosti, který získá agresor brzy z vlastní zkušenosti, kdy se dospělým problém tohoto typu řešit příliš nechce, nebo jsou bezradní v postupu řešení.

Pro pedagogické pracovníky z toho vyplývá nutnost pečlivě si všímat všech nápadnějších projevů chování ve školních třídách a svým výchovným působením spíše tlumit výbojnější jedince a povzbuzovat slabší a zakřiknuté. Každý projev šikany je pak potřeba dořešit, aby bylo zřetelné, že není možné vyjít bez trestu. Ve školní skupině je třeba jak při vyučování, tak i při mimoškolních akcích budovat pocit sounáležitosti, vzájemné spolupráce, přátelství, kde mají všichni členové své místo. Agresor si musí být vědom, že bude za šikanu potrestán, případná oběť musí najít oporu u autority.

c) Specifické poruchy učení

Specifické poruchy učení (dále SPU) je, jak uvádí Michalová (2001), skupina obtíží, které se projevují při osvojování a užívání řeči, čtení, psaní, naslouchání a matematiky. Tyto potíže mají individuální charakter a vznikají na podkladě dysfunkcí centrální nervové soustavy. Nezávisle na inteligenci bývají děti se SPU ve škole málo úspěšné, mají v práci časté výkyvy a jejich nedostatky jsou často přičítány nedostatku píle nebo rozumových schopností. Nejčastěji se můžeme setkat s těmito SPU :

Dyslexie znamená specifickou neschopnost naučit se číst běžnými výukovými metodami. Projevuje se ve snížené rychlosti čtení, ve správnosti čtení – zaměňování písmen, vynechávání písmen i slabik, přidávání písmen, domýšlení si koncovek slov, neporozumění textu a čtením s předšeptáváním.

Dysgrafie je specifickou poruchou psaní, která postihuje úpravu písemného projevu i osvojování jednotlivých písmen. Základními znaky dysgrafie jsou nečitelné písmo, nepravidelná velikost, sklon a tvar písmen, nedopisování slov, vynechávání slov, atypický úchop tužky a výrazně pomalé tempo písemného projevu.

Dysortografie představuje poruchu osvojení si pravopisných pravidel jazyka při běžných výukových metodách. Projevuje se záměnami zvukově podobných hlásek (b-d, s-z, h-ch), záměnami tvarově podobných písmen, chybami v měkčení, přehazováním písmen a slabik ve slově, přidáváním písmen a nedodržováním hranic slov a délek slabik.

Dyskalkulie postihuje operace s čísly, matematické představy, prostorové představy při práci s čísly i při geometrii. Žák má problémy s přiřazováním číselných symbolů k počtu, má problémy číst i psát vícemístná čísla, zaměňuje matematické operace a nezvládá ani jednoduché paměťné výpočty.

Pro žáky se SPU je důležitá včasná diagnostika jejich potíží. Dítě s přetrvávajícími výukovými problémy je nutné doporučit k odbornému vyšetření ve specializovaných zařízeních – nejčastěji v PPP. Tam stanoví přesnou diagnózu SPU a vyloučí ostatní faktory, které mohou způsobovat zhoršení prospěchu. Odborné vyšetření určí nejen druh ale i stupeň poruch a doporučí, jakou následnou péči je třeba žákovi věnovat. Pro nižší stupeň poruchy zpravidla stačí zohlednění v individuálním přístupu v běžné třídě ZŠ a poskytnutí reedukace vyškoleným učitelem, speciálním pedagogem ve PPP. Dovolují-li to podmínky žáka, je možné využít ambulantní péče v PPP, Speciálním pedagogickém centru (dále SPC) nebo DYScentru. Žáka s těžší formou poruchy lze na základě vyšetření přeložit do specializované třídy pro děti s poruchami učení, případně do specializované školy pro děti se SPU. Velmi závažné stupně poruch mohou být řešeny v dětských psychiatrických léčebnách.

Většina žáků se SPU zůstává zařazena v běžné třídě ZŠ. Jejich poruchy musí být zohledněny v těch vyučovacích předmětech, kde se mohou promítat.Veškeré podrobné informace jsou obsaženy ve Směrnici MŠMT k integraci dětí a žáků se speciálními vzdělávacími potřebami do škol a školských zařízení č.j.: 13 710/2001-24. Integrovaní žáci jsou vzděláváni podle individuálního vzdělávacího programu, který obvykle vypracovává třídní učitel ve spolupráci s výchovným poradcem, učiteli jednotlivých předmětů a rodiči žáka.Výchovný poradce působí jako koordinátor všech zainteresovaných složek

d) Problémy s přechodem z I. stupně na II. stupeň ZŠ

Pro některé žáky je obtížné zvládnout změnu v systému vyučování spojenou s tímto přechodem. Zvýšená náročnost učiva i větší počet vyučujících, mohou představovat v prvních týdnech pro žáky problém. Většinou se s novými podmínkami vyrovnají, ale u řady žáků mohou způsobit zhoršení prospěchu a následně i chování. Je nezbytně nutné, aby vyučující II. stupně byli k žákům 6. tříd zvýšeně ohleduplní a aby své požadavky zvyšovali pozvolna. Nutná je spolupráce s rodiči, kteří zpravidla chápou náročnost přechodu, uvědomují si potíže svých dětí a mnohdy je i očekávají Je třeba, aby si uvědomili, že alespoň první rok na II. stupni musí věnovat svým dětem zvýšenou každodenní péči, pracovat na vytvoření správných studijních návyků, pravidelně kontrolovat domácí přípravu. Pro děti v této situaci má velký význam důvěra ve vlastní schopnosti, kterou je nutné často povzbuzovat.

e) Náhlé zhoršení prospěchu

Úlohou VP je také sledovat dlouhodobě žáky a vnímat jakékoli náhlé změny jejich prospěchu, které mohou signalizovat hlubší problém. Zhoršení prospěchu může mít řadu příčin. Nejsnáze vysvětlitelná příčina je v chorobě, kterou může žák trpět – příkladem může být vznik alergie, projevy neuróz, psychóz nebo epilepsie. Problémy tohoto typu už zpravidla řeší rodiče žáka s odborným lékařem a úloha učitelů spočívá ve vyšší toleranci nemocného žáka, mírném snížení nároků a zátěže. Na zhoršení prospěchu může mít vliv i špatná situace v rodině daná nepříznivým stavem před rozvodem rodičů nebo přímo rozpadem rodiny. V této pro žáka nelehké situaci, kdy místo pevného rodinného zázemí ztrácí půdu pod nohama, jsou jistě možné různé ohledy (dočasně netrvat např. na podpisech domácích úkolů a umožnit přípravu na vyučování ve škole) a samozřejmě i psychická podpora.

Pro učitele je velmi těžké situaci při podezření na týrání dítěte. Ať už se jedná o zjevné znaky fyzického týrání a bití nebo méně jisté psychické týrání, vždy se pedagog ocitá v nejistotě, co by bylo nejlepším řešením. Namístě jsou i oprávněné obavy z negativní reakce rodičů, kteří svůj podíl na týrání dítěte zpravidla popírají, což se ještě stupňuje při podezření na sexuální zneužívání. Pomoc v těchto případech může poskytnout pediatr, referát sociálních věcí příslušného městského úřadu nebo policie. Má-li pedagog potřebu zůstat v anonymitě, může informace získat i prostřednictvím telefonní pomoci. Tento způsob krizové pomoci může pro začátek doporučit i týranému dítěti. Vhodné jsou Linka důvěry pro týrané, zanedbávané a zneužívané děti a Růžová linka pro děti. V každém případě si pedagog musí uvědomit, že situaci týraného či zneužívaného dítěte může pomoci řešit tím, že na problém upozorní a umožní včasný a kompetentní zásah oborníků.

    1. Práce s nadanými žáky

Ve školní praxi se setkáváme i s dětmi nadanými. Práce s nadanými dětmi má své zvláštnosti, protože samo nadání či talent ještě nic neznamená, ale je třeba osobnost dítěte rozvíjet. Nejčastěji, jak uvádí Daniel (2000), se můžeme setkat s dítětem všestranně nadaným. Projevuje se velkou aktivitou a iniciativou, má velkou ctižádost a dobře se učí. Vyžaduje stále nové podněty a informace, učí se rychleji než ostatní. V období dospívání se všestranné nadání může specifikovat a rozvíjet se v jednotlivých oblastech. Vyhraněným typem nadání je nadání k vědecké nebo duševní práci. U některých může být dáno vynikající pamětí spojenou se schopností rychle vnímat a reprodukovat vnímané. Jedinci nadaní operativním způsobem myšlení nespoléhají na svou paměť, ale dokáží dříve naučené poznatky využívat a srovnávat. Hledají vysvětlení jevů, třídí je a hledají příklady, aby porozuměli. Často se jejich nadání spojuje s nějakým konkrétním zájmem např. o fyziku, počítačovou techniku apod.

Děti s nadáním uměleckého typu získávají podněty hlavně prostřednictvím smyslů. Dítě s výtvarným nadáním často a rádo samostatně tvoří, má bohatou fantazii. Je vhodné mu poskytnout různé výtvarné potřeby ale i prostor a čas na výtvarnou činnost. Dítě s hudebním nadáním se většinou projeví už v útlém věku. Dobře rozlišuje odstíny mezi tóny, dokáže zahrát nebo zazpívat melodii, má cit pro rytmus. Je vhodné nechat dítě hrát na hudební nástroj pod odborným vedením hudebního pedagoga. Dítě literárně nadané má velkou představivost, má bohatou slovní zásobu, lehce se učí českému jazyku, rádo čte, pamatuje si zajímavé slovní obraty a rádo vypravuje o svých zážitcích. Takovémuto dítěti je nezbytné umožnit navštěvovat knihovnu, divadlo a nechat ho literárně tvořit kupř. příspěvky do školních časopisů. Velkou představivost, dobrý hlasový fond, pohybové nadání a schopnost překonávat trému – to jsou znaky dítěte s dramatickým nadáním. Je důležité takovýto živelný talent podchytit odborným vedením.

Třetím typem nadání je nadání rukodělné. Zpočátku se projevuje jako všestranná zručnost při pracích všeho druhu, později se může projevit specifická zručnost zaměřená na konkrétní uměleckou činnost. Výborné je opět odborné vedení v různých kroužcích.

Při běžném školním vyučování je třeba dát nadaným dětem prostor k jejich rozvoji. V rámci individuálního přístupu je možné zejména s dětmi všestranně a duševně nadanými pracovat nad rámec vymezený osnovami. Pedagog může zadávat obtížnější úkoly formou referátů, práce s Internetem, radit jim, kde a jakým způsobem najít nové poznatky. Možný je i přechod po 5. ročníku na osmileté a po 7. ročníku na šestileté gymnázium, kde bude nadání mít příležitost se plně rozvinout. Prostor pro děti s uměleckým nadáním v běžném vyučování není příliš velký, přesto je možné zapojení do různých kroužků ve škole, do oborů na lidových uměleckých školách nebo přechod na základní umělecké školy. Rovněž pro děti s pohybovým nadáním je vhodná nabídka sportovních kroužků, oddílů mládeže nebo sportovních tříd na různě zaměřených ZŠ.

Ve všech případech je na pedagogických pracovnících, aby včas rozeznali talentované děti a ve spolupráci s rodiči doporučili další rozvoj jejich nadání.

    1. Volba povolání a profesní orientace

Volba povolání zásadním způsobem ovlivňuje úspěšnost člověka na jeho profesní dráze i v celém jeho životě. Volbu povolání musíme chápat komplexně jako dlouhodobý proces týkající se vzdělávání a pracovního uplatnění. Na konci ZŠ stojí žáci před volbou konkrétního studijního nebo učebního oboru, který by měli zvolit na základě dobré informovanosti o světě práce a dostatečných znalostech skutečného pracovního prostředí, kam směřují. Pro zodpovědné rozhodnutí je nutné kvalitní kariérové poradenství na ZŠ.Základní škola by v procesu volby povolání měla plnit následující funkce :

  1. Vybavit žáky znalostmi potřebnými pro rozhodování o další profesní orientaci

  2. Vytvořit základní poradenské služby, na které potom navazuje odborné poradenství v PPP a na úřadech práce (dále ÚP). Tuto funkci plní výchovní poradci.

V souvislosti s volbou povolání vyvíjí VP tyto činnosti :

  • Spolupracuje s PPP, Informačním a poradenským střediskem úřadu práce (dále IPS ÚP), středními školami a zástupci zaměstnavatelů.

  • Poskytuje informační a poradenskou činnost pro žáky a jejich rodiče a to zejména o jednotlivých profesích, o přehledu škol, studijních a učebních oborech, o vzdělávací nabídce, náplni práce jednotlivých profesí i možnosti uplatnění na trhu práce.

  • Poskytuje poradenskou činnost pro žáky, kteří vyžadují zvláštní péči. Jedná se o žáky nerozhodnuté, zdravotně postižené, ze znevýhodněného sociálního prostředí a žáky, u kterých hrozí riziko předčasného odchodu ze vzdělávacího procesu.

  • Vede záznam o zájmech žáků o budoucí povolání a studium.

  • Zabezpečuje testování zájmů a schopností žáků na specializovaných pracovištích (zejména PPP a IPS ÚP).

  • Organizuje akce pro žáky a jejich rodiče – přednášky a besedy s odborníky z IPS ÚP, PPP, skupinové návštěvy těchto institucí, setkávání se zástupci středních škol, návštěvu veletrhů vzdělávání a exkurze do podniků.

  • Má přehled o informačních zdrojích k volbě povolání – příručkách, informacích na Internetu, možnostech IPS ÚP a PPP.

  • Průběžně informuje žáky a rodiče o informačních zdrojích, půjčuje informační příručky, zabezpečuje přístup k Internetu, vytváří přehled zajímavých akcí – dnů otevřených dveří, veletrhů vzdělávání apod.

  • Poskytuje informace o podmínkách a průběhu přijímacího řízení.

  • Vede administrativní činnosti související se zpracováním přihlášek ke studiu, instruuje žáky k vyplnění, kontroluje správnost údajů

  • Informuje žáky, kteří neuspěli v přijímacím řízení, o dalších možných krocích.

  • Zpracovává a vyhodnocuje výsledky přijímacího a odvolacího řízení.

  • Vede záznamy o umístění žáků po skončení ZŠ.

  • Metodicky vede třídní a ostatní učitele v otázkách podpory volby povolání a přípravy