FAKULTA MANAGEMENTU A EKONOMIKY

Semestrální práce z předmětu management

Komunikace – základní pracovní a manažerská zručnost

ÚVOD

Communicare est multum dare = Komunikovat znamená dávat
(Immanuel Kant)

Člověk, jakožto složitý systém, vytváří společenství, v rámci kterých se sdružuje na určitém území, za daných podmínek a celkové společenské klima závisí na schopnosti komunikace a dorozumění se v rámci celé skupiny stejného druhu.

Už pravěcí lovci v zájmu přežití a zachování rodu byli nuceni při lovu komunikovat, aby si rozdělili úkoly. Již zde můžeme vypozorovat rozvoj komunikačních prvků, závislých na postavení jedince ve skupině lovců. Sem až sahají počátky mezilidské komunikace, která byla omezena napřed výhradně na posunky, pohyby těla a ustálené výrazové prostředky, později se začala stále více prosazovat komunikace slovní a to ruku v ruce s vývojem psaného písma.

V dnešní době již člověk již nebojuje o přežití a jeho jedinou starostí není shánění potravy pro své společenstvo. Tím více si však začínáme uvědomovat svou roli v rámci našeho okolí. Jak dovedeme komunikovat, prosazovat své názory a v neposlední řadě schopnost využít svých znalostí a zkušeností prostřednictvím slov a písma je jednou ze základních podmínek úspěšnosti každého člověka, který organizuje a řídí. Tím spíše je nutno dbát na praktické využití komunikačních dovedností v práci manažera, působícího v dnešní dynamické a uspěchané době, kdy více než kdy jindy rozhoduje rychlost rozhodnutí o úspěchu či neúspěchu firmy.

Spíše než obsah sdělení rozhoduje forma a obal, jaký sdělení dáme. Psychologie vystupování, zásady a pravidla kompetentní komunikace jsou efektivními nástroji uplatňovanými v podnikovém managementu. Ve své práci se zabývám podrobně obecnými aspekty mluveného projevu, naslouchání a vizuální komunikaci využívaných v dnešním managementu.

Autor

Zlín, 15. března 2002

1. Komunikace – základní pracovní a manažerská zručnost

„Slovo komunikace je latinského původu a v českém překladu se rozumí jako "učiniti společným".

Sociální psychologie rozlišuje dva druhy komunikace:

a) verbální, tj. slovní význam, obsah sdělení

b) neverbální (mimoslovní komunikace)

Trend poslední doby předznamenává pokročilejší stadium ve vývoji společnosti. Informační společnost se začíná postupně měnit ve společnost komunikační. Prostý přístup k informacím přestává být jednoznačnou výhodou. Na významu nabývá schopnost s informacemi dále pracovat, analyzovat je, sdílet je, komunikovat.“

[1,86]

„Efektivně a spolehlivě můžeme jen tehdy, když ovládáme principy a mechanismy komunikace. Komunikace je zručnost, která se dá natrénovat. Je známo, že i vysoce odborně zdatní lidé, kteří nebyli schopni v pravou chvíli vyslovit své myšlenky, nedokázali využít svých skvělých nápadů a naprosto zklamali.

Výzkumy ukázaly, že s v současné pracovní kariéře subjektů managementu ovlivňují asi 10% jejich postoje a vyznávané hodnoty a na 30% vědomosti, kterými disponují. Zbývajících 60% představují komunikační dovednosti, kontakty, schopnosti vycházet se spolupracovníky a pověst.“

[2]

„V rámci podniku je na komunikaci nazíráno z různých úhlů a souvislosti: kdo je komu povinován předávat zprávy a jakými způsoby tomuto dochází.. Jestliže dochází k přímému setkání pracovníků, jak tato setkání probíhají závisí na obecných sociálních psychologických pravidlech komunikace. Komunikace není jen oboustranná výměna informací, ale také přesvědčování lidí, aby jednali podle přání iniciátora, vytváření určitých obrazů v jejich mysli, které pak ovlivňují jejich jednání. Je v zájmu organizace ke komunikaci v jakékoli podobě přistupovat aktivně. Potřeba osobních komunikačních dovedností roste úměrně s postavením v organizační hierarchii.“

Řízení je bez komunikace nemyslitelné, v každé organizaci musí být vytvořen základní systém pravidel, komunikačních kanálů a mantinelů interpersonální komunikace. Moderní komunikační technika je považována za jeden z pilířů globalizace.

Pod pojmem management znalostí si většinou představíme počítačové systémy. Velice často je však nejdůležitějším faktorem v komunikaci manažerů způsob, jak jsou v podnik organizovány útvary a lidé. Ne elektronické, ale lidské vazby se ukazují základem efektivní komunikace.“[1,88]

1. základní pojmy

„komunikace – je to výměna informací, v užším smyslu poskytování informací. Dnes spíše používáme význam s někým o něčem participovat- z toho je patrná aktivní účast obou stran.

partneři komunikace – každá komunikace vyžaduje sdělujícího, který má potřebu něco sdělovat a příjemce, který je vybrán jako partner pro komunikaci. Opravdová komunikace probíhá tehdy, když příjemce zprávu pochopí tak jak je míněna.

kód – transformace do vhodné podoby pro přenos zprávy, dat , komunikované skutečnosti.. Nejběžnějším kódem je jazyk. Důležitým předpokladem úspěšné komunikace je vhodný výběr kódu, aby byl znám sdělujícímu i příjemci.

komunikační šumy – negativní činitele ovlivňující kvalitu komunikace

zpětná vazba – cyklický prvek komunikace umožňující jednak systematické oboustranné propojení mezi sdělujícím a příjemcem, jednak kontrolu vnímání sdělovaných informací.“

„Jestliže existuje nějaké tajemství úspěchu, pak spočívá ve schopnosti postavit se na místo druhého a vidět všechno jak svýma, tak i jeho očima.“

Henry Ford

[1,85]

2. Problémy a principy kompetentního projevu

„Ústní komunikace patří k nejrozšířenější formě komunikace. Má-li mít opodstatnění, musí se uskutečnit minimálně mezi dvěma lidmi

Mezi specifické případy ústní komunikace v jakékoliv organizaci, nejen v podniku patří projev.

Projev lze definovat jako vystoupení před více lidmi současně. Je to jedna z forem jednoduché hovorové komunikace. Tuto formu komunikace je možno si ověřit ponejvíce tréninkem a praxí. Jestliže dovedeme přesvědčivě hovořit před malou skupinou, neměli bychom mít problém vystoupit před davem.“

[2,329]

„Projev se využívá při prezentacích a přednáškách, při setkáních za účelem motivace pracovníků. Při všech těchto je nutné ovládat umění své nápady a myšlenky vyjádřit a v dalším kroku též prosadit. Řečník tedy stojí před auditoriem, aby své nápady přesvědčivě podal..

- Pokud potřebujeme co nejrychleji předat sdělení co nejširšímu auditoriu, přímo, aby nemohlo dojít k překroucení fakt, jde o direktivní případ projevu, jednostrannou komunikaci, kdy nepřipouštíme otázky ani diskusi, pouze sdělujeme potřebné informace. Neexistuje zpětná vazba, kterou bychom si mohli ověřit, že auditorium slyšelo a vnímalo to, co jsme mu sdělovali.

- Časově je náročnější způsob, kdy auditoriu umožňujeme klást otázky. Mluvčí musí však téma dokonale ovládat, aby mohl na dotazy reagovat.

- Ve dvou fázích se odehrává ten projev, kdy mluvčí nejprve podá základní informace, poté následuje diskuse k tématu.“

[1,87]

„Jakkoliv je projev pro manažera důležitý, zůstává pro většinu z nich tato forma komunikace nejtěžší a neoblíbenou. Řada často jinak zkušených manažerů se raději vyhýbá vystoupení před větší skupinou lidí, protože při nich zažívají nepříjemné a špatně skrývané projevy trémy. Při své prezentaci nejsou schopni přesvědčit své nadřízené o svých kvalitách a prodat své návrhy a nápady, byť jsou sebelepší.

Přesto nás prezentování provází celou naší pracovní kariérou. První sebeprezentací bývá příjmací pohovor. Naše prezentace často rozhoduje o úspěchu či neúspěchu při jednání se zákazníkem, nástup do vedoucí funkce zpravidla začínáme proslovem s podřízenými, až jednou se dočkáme projevu při odchodu na odpočinek.“

[1,87]

„Úspěšné veřejné vystoupení má tyto kroky:

• a, příprava projevu

• b, vlastní vystoupení

• c, vyhodnocení projevu“

[2,329]

2. Příprava projevu 37326mpk54fyg8v

„Již ve starém Řecku byla rétorika, věda o mluvení a umění mluvit jednou z nejváženějších věd. Úspěch byl přímo podmíněn úrovní řečníka, rétora.

Základním předpokladem úspěšného zvládnutí projevu je dokonalá příprava. Ta mluvčímu umožňuje pružně reagovat na dotazy, ale také mu umožňuje soustředit se na technickou stránku problému. Při přípravě musíme mít stále na mysli, co vlastně chceme svým projevem vyvolat, zda chceme pouze informovat, motivovat, či chceme pracovníky získat pro novou věc.“

[1,87]

„Příprava závisí na každém jedinci na míře překonávání strachu z mluvení. Projev je možno si připravit před kamerou, zrcadlem, rodinou nebo známými. Při projevu je možno používat písemné poznámky, ale naučit bychom se měli nazpaměť především úvod a závěr.“ 

Při přípravě projevu bychom měli udělat následující:

• vymezit si závěr a cíl, název vystoupení, o čem budeme posluchače informovat

• následující fází by mělo být uvědomění si (definování) složení a orientace skupiny, ke které se projevem budeme obracet. Když analyzujeme skupinu, pomůže nám to při rozhodování, co a jak v projevu říct

• dalším krokem je shromáždění myšlenek a nápadů. Důkladný průzkum dá projevu potřebnou váhu. Shromáždění si většího množství materiálů, než je ve skutečnosti potřebné umožní výběr podstatných myšlenek.

• výběr myšlenek, které chceme prezentovat, vyžaduje schopnost empatie, uvažovat čím můžou oponovat

• sestavení projevu by mělo být zaměřené na logické uspořádání myšlenek z hlediska jejich pochopení

Logicky uspořádaný projev se dá rozdělit na 3 části:

• úvod

• jádro

• závěr“

[2,330]

„Dle Aristotelovy Rétoriky, která formuluje pět prvků klasické rétoriky, dodnes tvoří základ přípravy mistrovského projevu následující body:

1. Invence

Vyhledání důkazů. Řečník by měl shromáždit všechny informace – podklady, fakta, dokumenty.

2. Organizace

Zpracování shromážděného materiálu, rozlišení podstatného, hledání logického sledu.

3. Styl

Volba stylu projevu podle charakteru a posluchačů.

4. Zapamatování

Řečník musí mít svůj projev v hlavě, nikoliv jen na papíře.

5. Přednes

Zde si musí řečník promyslet prostředky, které využije, aby mu posluchači dobře rozuměli a jeho projev přijali se zamyšleným efektem.“

[3,484]

1. Úvod

„Slouží k získání pozornosti, zájmu a důvěry posluchačů. Je dobré, když umíme začít drobnou příhodou, žertem nebo vtipnou poznámkou, kterou vzbudíme pozornost publika a navážeme s ním kontakt. Pak vysvětlujeme, o čem hodláme hovořit a proč. Zdůrazníme cíl našeho projevu.

2. Hlavní část (stať)

Klasická rétorika nazývala tuto část argumentatio a byla považována za rozhodující část projevu. Posluchačům by mělo být neustále jasné, o kterém dílčím bodě právě hovoříme. Každý bod shrneme a poskytneme posluchačům překlenující vodítka, která je přirozeným způsobem povedou od jednoho bodu k druhému. Jednotlivá podstatná tvrzení bychom měli aspoň třikrát zopakovat (pravidlo tří), nejlépe pokaždé jinými slovy, aby si je posluchači zapamatovali.

3. Závěr

V závěru stručně shrneme to nejdůležitější z našeho vystoupení, předneseme jednu, dvě připravené závěrečné věty, které by měly dotvořit celkový obraz našeho vystoupení. Nejdůležitější je vždy první a poslední dojem. Souvisí to s pozorností posluchačů, která je vždy největší právě na začátku a ke konci prezentace.“

[3,485]

„První fáze je prostorem pro vznášení otázek. Řečnické otázky oživí náš přednes. Přejdeme-li k diskusi, je nutné neopomenout objektivní a systematické řízení této fáze jejíž smyslem je ujasnění sporných bodů a poskytnutí dodatečných informací, podporovat v účastnících diskuse pozitivní přístupy a myšlení, pozitivně naladěný člověk reaguje o poznání lépe než unuděný.

Diskusní forma projevu je sice časově náročná, ale přináší nespornou výhodu v pozitivní motivaci jedinců i skupiny, protože sdílené informace tým stmelují.

Zásady úspěšného a efektivního řízení diskuse můžeme formulovat zlatá pravidla efektivního řízení diskuse:

• vyslechněte každou otázku až do konce, nepřerušujte tazatele

• otázku pozitivně formulujte

• odpovídejte jasně, bez agrese a emocí

• zpětnými otázkami si vyhledávejte a vytvářejte podporu mezi posluchači

• povzbuzujte k aktivní účasti ty, u nichž si všimnete přístupu shodného s vaším

• mějte diskusi pod kontrolou a směřujte ji k požadovanému cíli

• nikdy účastníky diskuse neshazujte

3. Vlastní projev

„Měli bychom upozornit osobu, která ohlašuje vystoupení, aby nepokazila projev nevhodným uvedením. Na začátku projevu bychom měli vytvořit počáteční kontakt mezi řečníkem a každým jednotlivcem.

Při začátku projevu bychom měli informovat o tom:

• kolik částí bude projev obsahovat

• kdy skončíme

• kolik času bude na otázky po skončení

• jestli plánujeme použít vizuální materiály

Včasné a vhodné ukončení projevu je velmi důležité. Projev by neměl být delší než 15 až 30 minut, to je hranice lidské pozornosti.

Projev by se neměl ukončit slovy „To je vše, co jsem vám chtěl říct“, „To je vše“. Není třeba vyvolávat dojem, že jsme rádi, že už je to za námi a že jsem vděční za přítomnost nebo že už nemáme žádné myšlenky.

4. Vyhodnocení projevu

Jeho cílem je určit si další cíl a námět dalšího vystoupení. Okamžitým indikátorem úspěšnosti je buď potlesk, nebo počet lidí, který vzápětí klade otázky. Vyhodnotit je třeba postupně každý krok, každou fázi přípravy a průběhu projevu.“

[1,88]

„Důležitou roli v úvodu projevu hraje první dojem, kterým na budoucí posluchače zapůsobíme, neboť ten rozhodující rolí ovlivňuje, zda nás obecenstvo bude vnímat, nebo si najdou jinou zábavu počas našeho nudného povídání.

„První dojem

Efekt prvního dojmu vzniká v prvních pěti až deseti vteřinách setkání. Co to znamená? Náš partner si o nás utvoří poměrně stálý názor během prvních několika málo vteřin. Význam verbální komunikace ustupuje ještě více do pozadí, protože se v tomto časovém úseku stihneme maximálně pozdravit. O to více stoupá důležitost neverbálního projevu - gest, postoje, výrazu obličeje, pohledu a podání ruky. Nelze však v žádném případě opomenout ani oblečení a upravenost. Podvědomě utvořený názor na naši osobnost je možné změnit během prvních dvou, maximálně čtyř minut rozhovoru.Po uplynutí tohoto časového úseku je velmi obtížné až téměř nemožné změnit tento názor. Změna názoru na druhou osobu je často záležitostí velmi dlouhodobou (týdny, měsíce) a to v případě výběrového řízení není možné.

Jak tedy můžeme zapůsobit "tím správným" prvním dojmem? Vynecháme-li známé poučky o vhodném a přiměřeném oblečení (to je však pro utváření prvního dojmu velmi důležité), o vhodných doplňcích, o upravenosti či čistotě, můžeme se věnovat neverbálním projevům. Při vstupu do místnosti se snažíme o rovný a uvolněný postoj - nejsme ani shrbeni ani nepředvádíme kulturistickou show. Snažíme se uvolněně a pravidelně dýchat. Nutnost přejít ode dveří ke členům výběrové komise nám usnadňuje přirozený pohyb rukou. Mimickým výrazem se snažíme dát najevo radost (ne však přílišnou), to znamená, že se snažíme o mírný úsměv. Naše oči musí sledovat oči a obličejovou část našich partnerů. Doba přímého pohledu by neměla přesáhnout dvě a půl vteřiny a zcela samozřejmě se nejprve snažíme o oční kontakt s nejdůležitější osobou Signál pozvednutí obočí (jako znamení důvěry a snahy upoutat pozornost) přichází samovolně v první vteřině, , i přes naši nervozitu, pro nás nepředstavuje nebezpečí či ohrožení. A nyní je na řadě podání ruky. Jak správně podat ruku? Naše ruka by neměla být vlhká, protože nechceme dát najevo naši nervozitu. Před podáním si však ruku neotíráme o oblek či kostým, ale stejný účel splní i kapesník v kabelce či kapse u kalhot. Nelze samozřejmě strčit za tímto účelem ruku do kapsy či kabelky před partnerem, ale před vstupem do místnosti tak učinit můžeme. Stisk byl měl být pevný, ne však drtící, rozhodně se však vyvarujte nevýrazného podání ruky stylem "leklá ryba". Doba stisku je dalším aspektem této činnosti. Americké učebnice doporučují dobu stisku pět až šest vteřin. Zda je takto dlouho trvající stisk ruky možno aplikovat i u nás si vyzkoušejte sami. Důležitý je již zmiňovaný úsměv a oční kontakt. Závěrem k prvnímu dojmu jen můžeme zopakovat otřepané heslo, které hovoří o tom, že první dojem vytvoříme jen jednou a obtížně ho poté změníme.“

[5]

5. Techniky projevu

„Pro to, aby řečník projev zvládl a jeho prezentace vyzněla komplexně co nejlépe, musí umět využívat nástrojů, které mají vliv na posluchače. Hlavní zásadou je umět zvládnout nervozitu, aby ovlivňovací nástroje byly účinné. Proto řečník musí v první řadě zvládnout nervozitu, aby mohl ovlivnit posluchače svým hlasem, řečí těla a v neposlední řadě také technikou řeči.

4. Nervozita a jak na ni

Nervozita je tím, co známe všichni. Projevuje se stažením hrdla, mělkým dýcháním až lapáním po dechu, zvedáním hlasu a jeho přeskakováním. K panice nebo naprostému výpadku chybí jen kousek. Řada lidí tyto projevy prožívá před každým veřejným vystoupením.

Faktem je, že:

• nervózní je každý

I ti nejzkušenější a nejuznávanější umělci, manažeři nebo politici v určité míře zažívají trému. Je to přirozený jev.

• určitá nervozita je prospěšná

Při nervozitě vylučovaný adrenalin zvyšuje naši výkonnost, mobilizuje organismus. Stresová situace často dokáže vyburcovat k překvapivému výkonu.

Je důležité umět překonat ty projevy trémy, které viditelně snižují úroveň našeho vystoupení.

5. Techniky překonávání trémy

1. Uvolnit se

Večer nebo ráno před vystoupením si zacvičit. Prudký pohyb před projevem rozproudí adrenalin po těle a nesevře nám hrdlo.

2. Dýchat

Dech kontroluje přísun kyslíku do krve a ta okysličuje krev. Mělké nervózní dýchání, je namáhavé a dělá dojem lapání po dechu, čímž zvedá náš hlas o oktávu výš. Měli bychom proto dýchat zhluboka a pomalu. Důležité je srovnání těla na střed a rozložení váhy rovnoměrně na obě nohy.

3. Zahrát sebevědomí

Během projevu nic nehrajeme, snažíme se zůstat sebou samými. Jen na začátku je nutné prohodit humornou poznámku a začít suveréně. Jinak se může stát, že posluchači se začnou soustředit na projevy naší nervozity a tím nepřímo naši trému ještě zvýší.

4. Napsat si úvodní slova

Nejčastěji ztrácíme sebejistotu hned na počátku. Každému se může stát, že zapomene. Pro tento případ bychom měli mít v ruce kartičku, na které máme velkým písmem napsaná úvodní slova.

5. Začít

Pokud najednou nevíme co říct, nesmíme o tom přemýšlet a hlavně musíme mluvit, a to i kdybychom měli začít úplně o něčem jiném. Docela dobře vyzní, když klidně nahlas přiznáme, že jsme právě zapomněli, co jsme chtěli říct a zasmát se tomu. Tímto se poněkud posluchačům přiblížíme a dokonce nám mohou začít fandit.“

[3,486]

6. Hlasová modulace

„ Náš hlas se na vytvoření celkové dojmu podílí až z 38%. Hlas je nástrojem, kterým můžeme udržet pozornost posluchačů. Snižováním nebo zvyšováním hlasu, zabarvováním a modulováním hlasu dotváříme obsah řeči tak, aby byla pestrá, poutavá a zajímavá. 

Mezi nejčastější hlasové nedostatky patří zejména tyto:

• monotónnost, uspěchanost, zadýchávání, vysoký hlas, slabý hlas, špatná artikulace, slovní vata, silný krajový přízvuk, únava

1. Nástroje zlepšení hlasu

1. Analýza hlasu – svůj hlas si nahrajeme na magnetofon a analyzujeme jej. Můžeme požádat partnera, aby nám řekl, co se mu na našem hlasu nelíbí.

2. Čtení nahlas – snažíme se zřetelně vyslovovat, měnit tempo a hlas modulovat podle obsahu. Lze si to vyzkoušet na dětech, jestliže dokážeme udržet jejich pozornost, intonujeme správně.

3. Dechová cvičení – hluboce nadechujeme a vydechujeme, zadržujeme dech. To nám pomůže odstranit zadýchávání během projevu a zlepšit znělost hlasu.

4. Cvičení výslovnost – zde pomáhají známé jazykolamy

5. Modulování hlasového zabarvení – jednu větu je možno vyslovit různými způsoby

6. Úvodní slovo s výdechem

7. Nasadit hlubší hlas – hlubší hlas nás donutí vyjadřovat se pomaleji, řeš bude působit rozvážněji a my budeme mít více času na promýšlení a provázání myšlenek.

8. Navlhčení hlasivek – nejlepší je navlhčit hlasivky teplou vodou s plátkem citronu“

[3,488]

7. Řeč těla

„Při komunikaci vysíláme okolo milionu nonverbálních signálů, které mohou náš slovní projev buď podpořit, nebo také vyvrátit. Až 80% informací člověk získává očima. Zatímco verbální komunikace je více spojena s rozumem, nonverbální komunikace je spojena s emocemi.

Mezi prvky řeči těla, které bychom měli ovládnout, patří naše pohyby a držení těla, mimika, gesta, pohled oči a náš zevnějšek.

1. Pohyby a držení těla

Důležitý je už nástup do zorného pole posluchačů. Ležérní klátivá chůze s rukama v kapsách, stejně jako nedbalý postoj může vyvolat urážlivý dojem. Přílišná strnulost v pohybech zase působí nepřirozeně.

Obecně bychom v počátku našeho vystoupení měli poněkud více kontrolovat naše pohyby. Musíme totiž posluchačům dát trochu času, aby nás poznali. Některé jinak těžko přijatelné projevy (ruce v kapse, usednutí na stůl) mohou ve vhodném okamžiku prohloubit vzájemné porozumění.

2. Mimika

Živá řeč předpokládá živý obličej. Naše mimika by měl být v souladu s obsahem našeho projevu. Mimika musí odpovídat našemu temperamentu, jinak bude působit nepřesvědčivě a neupřímně.

3. Gesta

Snažíme se gestikulovat dlaněmi směrem k posluchačům. Sepjaté ruce signalizují napětí a nedůvěru. Prsty spojené do stříšky dávají najevo vysoké sebevědomí až nadřazenost. Jestliže nám dělají gesta rukou potíže, zaměstnáme je například uchopením listu papíru s poznámkami, používáme při prezentaci vizuální pomůcky, ponecháme v ruce křídu.

Pohyby rukou v obličeji nás mohou usvědčit ze lži. Zakrývání úst nebo doteky nosu mohou naznačovat lež nebo pocit, že druhá strana lže. Dotýkání brady s ukazováčkem na tváři vyjadřuje nesouhlas a uchopení brady přemýšlení a rozhodování.

4. Oči

Pokud řečník uhýbá pohledem, znamená to pro posluchače, že je nejistý. Dobrý řečník musí umět udržovat s posluchači kontakt pohledem. Snažme se dívat do očí co největšímu počtu posluchačů. Přejíždějme je pohledem, aby měli dojem, že skutečně mluvíme ke každému z nich.

5. Zevnějšek

Úprava zevnějšku by měla být v souladu s příležitostí, při jaké se naše prezentace odehrává. Nejjistější budeme v takovém oděvu, ve kterém se cítíme dobře, přesto tepláky či sportovní souprava nebude asi nejvhodnějším oděvem pro poradu managementu firmy. Dobrý řečník by měl dbát na to, aby svým zevnějškem posluchače nedráždil, neurážel a zbytečně neodváděl jejich pozornost.“

[3,490]

8. Technika řeči

„Slovní projev by se měl vyznačovat nejen silou sdělované myšlenky, ale i bohatým a krásným jazykem, srozumitelností a schopností oslovit posluchače.

Mezi techniky, které by měl zvládat každý dobrý řečník, patří užívání přiměřeného jazyka, pestrost výrazových prostředků, srozumitelná stavba vět, řečnické otázky a psychopřestávky.

1. Jazyk

Z hlediska manažerské sebeprezentace je nejvhodnější jazyk spisovný v hovorové podobě. To znamená, že ve své řeči nemůžeme záměrně ve vhodném okamžiku použít výrazu nespisovného, krajového nebo vulgárního.

Mezi nejčastější chyby řečníků patří profesní deformace jazyka, nářeční nesrozumitelnost a nesprávné nebo nepřiměřené užívání cizích slov.

2. Pestrost

Chudý jazyk řečníka vyvolává nudu na straně posluchače. Náš jazyk nám nabízí širokou paletu možností, jak osvěžit a probarvit naše vystoupení.

Jsou to následující jazykové kategorie:

• synonyma

• příměr

• metafora

• přívlastky

• gradace

• paradox

• aforismus

• přísloví

3. Stavba vět

Složitá souvětí posluchače matou. Věty by měly být kratší, stavba jasná a přehledná. Jádro naší myšlenky by mělo být vyjádřeno co nejjednodušeji.

4. Řečnické otázky

Naše prezentace by měla posluchače oslovit. Měli bychom s nimi navázat kontakt. Je dobré proud oznamovacích vět občas přerušit otázkou, na niž si odpovíme sami. Správná řečnická myšlenka by měla vyjadřovat myšlenky posluchačů, měla by formulovat, na co by se posluchači rádi zeptali.

Mistrný řečník dokonce dokáže do svého projevu ve vhodných intervalech „nastražit háčky“ vyvolávajíc&iacu