|
Johann Wolfgang von GoetheO B S A H : Johann Wolfgang von GoetheJohann Wolfgang von Goethe – život ………………………………………... 3 Goethovi přátelé a umělecké směry…………………………………………... 5 Goethe a Čechy………………………………………………………………… 6 Ženy kolem Goetha……………………………………………………………. 7 Faust – obsah díla……………………………………………………………… 11 Předloha k Dr. Faustovi………………………………………………………. 15 Vývoj díla Faust……………………………………………………………….. 16 Kompoziční výstavba…………………………………………………………. 18 Goethovy výroky……………………………………………………………… 20 Díla…………………………………………………………………………….. 21 Bibliografie………………………………………………………………….… 22 Johann Wolfgang von Goethe (1749 – 1832) Johann Wolfgang von Goethe se narodil 28. 8. 1749 ve Frankfurtu nad Mohanem, jako syn bohatého císařského rady. Jeho otec Johann Kaspar Goethe si ve třiceti osmi letech vzal sedmnáctiletou dceru starosty Textora. Svatba byla 20.8.1748. O rok později, 7. 12. 1750, se narodila Goethova sestra Kornélie, která měla na Goethův život (hlavně osobní a milostný) velký vliv. Jeho otec se velmi svědomitě staral o Goethovu výchovu a vzdělání. Měl zajištěné taneční hodiny, šerm, jízdu na koni. Mladý Goethe se učil mnoha jazykům: řecky, latinsky, hebrejsky, francouzsky, anglicky a italsky. Znal také literaturu těmito jazyky psanou. Jedna z prvních knih, se kterou se mladý Goethe seznámil byl „Orbis pictus“ J.A. Komenského, čte Homéra, Vergilla, Defoa. O svých předcích a o sobě Goethe napsal ve verších: Po otci vzrůst a přísný řád. K vážnosti mne vždy nutí, po matičce se směji rád a vypravuju s chutí. Můj praděd kráskám vzdával čest, čas vrací nám ty děje, pramáť se zlatem dala vést, ten třpyt mě v žilách hřeje. Když tyhle prvky od věků jsou v celku skryty zase, co asi na tom člověku originálním zdá se. Na otcovo naléhání začal v letech 1765-68 studovat právo v Lipsku. Víc než o právnictví se zajímal o společenské dění a díla světové literatury a umění, o malování a hudbu. Navazuje nová přátelství a poznává první lásku. Všechny své city a pocity umělecky zpracovává. V devatenácti letech u něj propuká tuberkulózní onemocnění a bez valných studijních výsledků se vrací domů.Ve studiích pak pokračuje až do roku 1771. Poté krátce působí jako právník ve Frankfurtu nad Mohanem a ve Wetzlaru. Mezitím slaví literární úspěchy a dostává se do podvědomí široké veřejnosti. V letech 1772 – 1773 působí jako praktikant na říšském soudu ve Wetzlaru. V říjnu roku 1775 zve nastupující vládce malého německého vévodství výmarského, Karel Augusta, Goetha do Výmaru. Na vévodovo pozvání přijíždí do Výmaru na krátkou návštěvu a zůstává zde plných 57 let až do konce svého dlouhého života. Stává se přítelem a rádcem vévody. Stará se o výmarské finance, doly a lomy a armádu. Goethe se stává členem „tajné rady“ a později je povýšen do šlechtického stavu. Obstarává všechny příležitostné projevy pro dvorní slavnosti, výročí, narozeniny atd. Přitom je vévodovým důvěrným společníkem. Výmar opouštěl pouze na přechodnou dobu. Podnikal cesty po Německu, zahraničí. V Čechách prožil téměř tři roky, převážně při léčebných pobytech v Karlových Varech, Mariánských Lázních, Teplicích. Jeho pracovní vytížení je tak velké, že je k podivu, že si našel čas i na malování, sbírání nerostů, studium optiky, anatomie, meteorologie, botaniky, čas na budování svého domu a na rozmluvy s přáteli. Napsal o sobě svému příteli: „O sobě ti nemohu říct nic jiného, než že se obětuji svému povolání.“ V jeho životě měli také velmi významný podíl vztah k ženám, které velmi miloval, ale také před nimi utíkal a které mu pomáhaly k inspiraci v jeho dílech. Goethovi bylo 37 let, když se rozhodl odjet do Itálie. Došel k poznání, že není v silách jedince reformovat finanční hospodaření, státní správy….. Navíc na tuto problematiku měl odlišný názor než vévoda. Goethova básnická tvorba byla v tomto období spíše příležitostná a nezmohl se na žádný větší projekt. Nemohl se smířit se sobeckou feudální společností. Také vztah k ženě ho v tomto odjezdu utvrdil. Vybral si Itálii, kam přicházela spousta umělců, kteří potřebovali najít novou inspiraci a vyřešit si své problémy. Mezi řadou německých umělců to byl například Wilhelm Heins, Theodor Däubler, bratři Mannové. Všechny plány k odjezdu byly tajné, pouze vévodu požádal o neurčitou dovolenou. Nasedl v Karlových Varech a pod jménem Jan Phillipe Möller, obchodník z Lipska, se vydal vstříc největšímu dobrodružství svého života. Seznamuje se s antikou a stává se z něj přesvědčený pohan. Ujistil se také, že jeho životní náplní je život básníka. Pracoval zde i na vědeckých problémech. Na jaře 1788 musel z Itálie odjet a vrátit se do Výmaru. Setkává se zde s nepochopením a nezájmem o jeho vypravování z cest. Navíc okolí nechápalo změnu, která se s ním stala a dvůr ho ignoroval víc než před odjezdem. S vévodou se domluvil, že bude zbaven svých povinností a bude se věnovat literární tvorbě. Roku 1792 se účastní válečného dění a stane se svědkem bitvy u Valeny. Změnu přinesla žena, která měla v Goethově životě velký význam, Christiana Vulpiusová, kterou Goethe po 18-ti letech soužití učinil jeho manželkou. Goethe, který se dožil patriarchálního věku třiaosmdesáti let, se musel postupně se všemi svými blízkými rozloučit. Přežil svou manželku i syna (byl pohřben v Itálii na hřbitově, který si Goethe vybral pro sebe). Na konci svého života Goethe stále tvoří ani jeho pověstný vztah k ženám není utlumen. Goethe podnikne 14. března 1832 poslední projížďku, 17. března diktuje svůj poslední dopis. Trápí ho bolesti a neklid až 22.3.1832 k polenímu neklid ustal a Goethe naposledy vydechl. Goethovi přátelé a umělecké směry. Goethe se při studiích potkal s J. G. Herderem, ideovým představitelem literárního hnutí Sturm und Drang. Sturm und Drang (Bouře a vzdor) se vyznačuje zejména zvýšeným politickým důrazem, vyjadřuje odpor proti feudálnímu společenství.V duchu tohoto hnutí napsal díla Clavigo (1774), Prometheus (1774), Götz von Berlichingen (1771)- první politický hrdina německého dramatu. Také je to první německá hra podle vzoru W. Shakespeara a hlavně je to první hra hnutí Sturm und Drang, jež povzbudila mladé dramatiky a Goethovi následovníky. Po cestě do Itálie překonává bouřlivost tohoto hnutí a nachází cestu k novému uměleckému ztvárnění. Například dílo Ifigénie na Tauridě má přísně klasickou formu v duchu měšťanského humanismu. Přibližně v letech 1795 se seznamuje se Schillerem, který má velmi důležitý význam v Goethově tvorbě. společně vydali mistrovské balady: Nevěsta z Korintu, Čarodějův učeň, Hledač pokladů, Bůh a bajadera. Goethe na Schillerův podnět dopsal mistrovské dílo Faust, napsal Vilém Meister, léta vandrovnická. Zastává společenský pokrok proti morální konvenčnosti. Jeho díla jsou napsána v duchu humanismu a individualismu.Goethe se Schillrem patří mezi hlavní představitele německé klasiky. Goethovy nové poznatky a příslušenství k různým uměleckým směrům se velmi projevuje ve všech dílech. Velmi patrné je to například v díle Faust, na kterém Goethe pracoval téměř šedesát let. Mezi jeho přátele patřili: spisovatelé Wieland, Herden, Karel Philipp Moritz (Goethův přítel z Itálie), Eckermann, Philipp Hackert, německý malíř žijící v Itálii, Wilhelm von Humboldt, Heinrich Hein, Schiller, Kestner, vévoda K. Augusta, P. Seidel, T. Cavlyl, hrabě Šternberk, F. Zalter. V posledních dvaceti letech svého života Goethe přijímá ve Výmaru spoustu významných osobností. Ze skladatelů to jsou F. Mendelssonn – Bartholdy, C. Maria Weber, Paganiny. Vědci, kteří Goetha navštívili jsou například Wilhelm a Alexandr Humboldtovi, G. Banerolt, dále to byli filosofové, spisovatelé a další. Goethe a Čechy. 17698lbz95efr4p Poprvé zavítal J.W. Goethe do Karlových Varů 5. července 1785 za znění fanfár. Do Karlových Varů přijel, aby se léčil, trpěl zažívacími potížemi a dnou. Byl ubytován u „Bílého zajíce“. Goethe se léčí a užívá družné zábavy. Další návštěva se uskutečnila v červenci 1786, z Karlových Varů dne 3. září odjíždí na svou italskou cestu. Následně Goethe pobývá v Karlových Varech roku 1795, léčí si ledvinové koliky. Opět se zde zúčastňuje společenského života. Léčení proběhlo úspěšně, teprve roku 1805 po ledvinovém záchvatu se rozhodne znovu pro lázně. Při dalších návštěvách Goethe maluje, zajímá se o mineralogii, proto navštěvuje několikrát Komorní hůrku. Objevy ze zkoumání této vyhaslé sopky uveřejňuje roku 1809. Při návštěvě Karlových Varů roku 1810 se setkává s císařovnou Marií Ludvikou, také pro ni složil několik básní. Mezi další české lázně, které Goethe navštívil patří Teplice. Byl tu roku 1810 společně s vévodou Karlem Augustou, potkává zde své známé. Navštěvuje divadlo, podniká výlety do okolí a věnuje se lázeňskému životu. Roku 1811 při návštěvě Karlových Varů se léčí a kromě toho se toulá po okolí. Poznává místní speciality. Mezi Goethova oblíbená jídla patřily ryby a zvěřina, ze zeleniny miloval chřest a květák. Měl rád melouny, jahody a datle. Sladké moučníky, kromě známých karlovarských koláčů a závinu nejedl. Kromě lázeňské vody pil víno i několik lahví denně. Pivo a ostré lihoviny nepil, také nikdy nekouřil. Při tomto pobytu ho navštívila jeho žena se svou společností. Poté 3. května 1812 se společně přijíždějí léčit do Karlových Varů. Tento rok také navštěvuje Teplice, kde se setkává s L.Bethovenem, který složil hudbu k jeho „Egmontovi“. Roku 1813 celá Goethova rodina i přátelé odjíždí do českých lázní dříve, protože se pruská a rakouská vojska chystají na střetnutí s Napoleonem poblíž Výmaru. 10. srpna Goethe Teplice opouští a už se sem nevrátí. Končí tím také první období pravidelných návštěv západočeských lázní. Bylo to pro Goetha období společenských úspěchů a nestaral se o české záležitosti. Roku 1815 se k němu dostává dílo „Souhrn dějin Čech“ L. Woltmanna a také „Lidové pověsti Čech“ Caroliny von Woltmann. Obě německé knihy si přečetl a dopisoval si s autory, kteří jsou imigranti, kteří do Prahy přišli z Jenu. Knihy v něm vyvolaly vzpomínky na „starou českou zemi“. Roku 1817 Ján Kollár poprvé navštěvuje Goetha (později překládá jeho básně). Roku 1818 začíná Goethova korespondence s českým skladatelem Václavem Janem Tomáškem, který složil mnoho písní na Goethovy básně. Tento rok také přijíždí na léčebný pobyt do Karlových Varů a setkává se zde s vojevůdci diplomaty. Roku 1819, navečer svých 70. narozenin přijíždí opět na léčení a tím se vyhnul oficiálním oslavám svých narozenin. 27.4.1821 poprvé navštěvuje Mariánské Lázně, které na něj udělaly velmi dobrý dojem. 29.7.1821 přijíždí do Mariánských Lázní na léčebný pobyt a ubytuje se v domě hraběte Brösighe. Jeho dcera, paní von Leversox měla tři dcery, z nichž nejstarší Ulrika Goetha uchvátila. Goethe se zajímá o české záležitosti; české dějiny a učí se češtinu, v té době mu bylo 72 let. Po návratu do Výmaru si do knihovny zařadil vše co znal o českých dějinách. V únoru 1823 Goethe onemocní zánětem osrdečníku a pohrudnice. Jeho stav je vážný a přemýšlí nad smrtí. Rozkáže lékaři, aby mu přinesl vodu z Křížového pramene, po které se mu zjevně ulevilo. Poté opět přijíždí do Mariánských Lázní, kde se setkává s Dobrovským a hlavně se dvoří mladé Ulrice Levetzow. 11. září 1823 Čechy opouští a už se sem nikdy nevrátí. V letech, kdy nedojíždí do Čech na ně velmi vzpomíná. Svému příteli do Čech napsal: „Jak velice postrádám své každoroční návštěvy a shledání s tak mnoha zdatnými osobami v Čechách, to se ani neodvažuji vyslovit.“ V Čechách J. W. Goethe dohromady strávil téměř 3 roky života, byla to krajina jeho lásky, jak dokazují jeho verše, které zapsal v jednom ze svých přírodovědných spisů. „Co jsem tady poznal, prožil, co mi odsud vniklo do žil, co jsem blaha přijal vděčně, bf698l7195effr moh bych líčit nekonečně. Stejný dík nechť každý poví, co tu byl již, i ti noví.“ Ženy kolem Goetha. Ženy hrály v Goethově životě velkou roli.Byly jeho inspirací a přítelkyněmi v době problémů. Poznatky o ženách kolem Goetha máme velmi zkreslené, protože se nám většinou zachovala korespondence od Goetha. Goethe napsal svým přítelkyním asi 2400 dopisů (víc než 1800 paní von Stein) a sám si uchoval asi 370 dopisů (z toho 250 od Christiny). U mnoha žen nejsou zachyceny jejich životní osudy po vztahu s Goethem, často také scházejí skutečné postoje jednotlivých žen ke Goethovi. V Goethově době se setkáváme se dvěma typy žen. První model jsou provdané matky se spoustou dětí (v této době je vysoká úmrtnost dětí, proto jich přežívá velmi málo). Druhým typem žen jsou neprovdané „Stiftdamen“, obvykle žijí u svých příbuzných a starají se o ně. Goethe své lásky prožívá velmi bouřlivě a je nevyrovnaný. Ke zklidnění v milostném životě dochází až po návratu z Itálie. Anna Katharina Schönkopfová Byla Goethovou první láskou. Zamiloval se do ní při studiích v Lipsku roku 1776. Katka byla dcerou hostinského. Patří mezi „bouřlivé lásky“, po sblížení se s ní Goethe rozejde a z Lipska odjíždí. Své pocity Goethe sděloval příteli E. W. Behrischovi. Goethe začíná své pocity umělecky zpracovávat a vzniká básnická sbírka Annette. Goethe se poté s Katkou setkal pouze jednou roku 1776, v době kdy byla šťastně vdaná(už od roku 1770). Friederika Brionová S Goethem se potkali při štrasburských studiích. Jejich vztah probíhal podobně jako s Katkou. Důvěrníka mu v této době dělal J. Ch. Kestner. O životě Friederiky víme málo. Neprovdala se a sestrou se pokoušely podnikat, ale nedařilo se jim. Zemřela 3. 4. 1813 v Meissenheimu. Charlotta Buffová (* 11.1.1753) Narodila se v rodině vyššího správního úředníka německého řádu Heinricha Adama Buffa. Po smrti matky se starala o jedenáct sourozenců. Goethe přichází do jejich domu roku 1772 a působí zde jako praktikant.Goethe je do Lotty zamilovaný, ale ona je zasnoubená s Goethovým přítelem J. Ch. Kestnerem. Proto je jejich vztah pouze přátelský. Roku 1773 se koná svatba a Goethe to velmi špatně snáší. V tomto období se také provdala Goethova sestra Kornélie za J. G. Soussera. Lotta umřela 16. 1. 1828 a přežila svého manžela o osmadvacet let. Lili Schönemaphová -„první, kterou jsem opravdově a hluboce miloval“ Poznali se v lednu 1775 a velmi se sblížili, dokonce se 20. 4. 1775 zasnoubili (i přes nesouhlas sestry Kornélie). Důvěrníkem Goethovým v této době byl Augusta ze Stolberg. Goethe přijal pozvání od vévody do Výmaru a jako od předchozích milenek odchází. Potkali se spolu pouze jednou, v době kdy už byla Lili matkou. Lili zemřela 6. 5. 1817 Krautegersheimu. Charlotta von Stein (rozená Charlotta Ernestina Arbentina von Scharott) Už od šestnácti let sloužila na dvoře vévodkyně Anny Amálie. Roku 1764 se provdala z rozumu s Josaisem von Stein, který se o ní nezajímal.Mluvila francouzsky, ovládala ruční práce, tanec, hru na klavír, zabývala se malováním a skládáním básní. Paní von Stein je Goethovou „matkou, setrou, milenkou“. Rozumí si spolu hlavně v umění. Po nečekaném odjezdu Goethe do Itálie si stále vyměňují korespondenci. Část dopisů si paní von Stein vyžádala zpět a zničila je.Po návratu z Itálie jsou mezi nimi vztahy napjaté. Usmiřují se až roku 1794 a začínají se stýkat. Paní von Stein umírá ve Výmaru 6.1.1827. Christiana Vulpiusová Poznali se po Goethově návratu z Itálie 12.6.1788. Kristýna ho nadchla svou živelností a nespoutaností. Přijal ji do svého domu jako hospodyni, později jako milenku. Na vánoce roku 1789 se jim narodil syn August, přesto nežili ve svazku manželském. Christiana byla výmarskou společností odsuzována a nikdy ji nepřijali. Po osmnácti letech společného soužití se 19.10.1806 konala svatba. Kvůli vysoké úmrtnosti se dožil pouze syn August jako jediný z pěti dětí. Christiana se s Goethem velmi milovali a vyhovovali si po všech stránkách. Dopřáli si svobody při svých cestách, věděli, že tam má druhý nějaké „očko“, přesto si v dopisech dokazovali věrnost. Goethe velmi špatně snášel problémy druhých, proto se mu Christiana nikdy nesvěřovala se svými zdravotními či duševními problémy a jako důvěrník jí sloužil přítel Nicolas Mayer. Christiana zemřela s velkými bolestmi 6.6.1816 a Goetha tato událost velmi poznamenala. Jejich syn August si vzal Ottilii von Pogwisch, se kterou měl tři děti: syna Walthera (9.4.1818), syna Wolfganga (18.9.1820) a dceru Almu (29.10.1827). Zemřela v mladém věku. Oba synové projevovali umělecké nadání, ale žádný nijak nevynikl. August svého otce nepřežil a zemřel 26.10.1830 při své italské cestě Minka Herzlibová „Jenské očko“ Při Goethových tvůrčích pobytech v Jenu často navštěvoval dům nakladatele Formanna. Formann do své rodiny přijal dceru zemřelého přítele, Minku. Při setkání v zimě 1807/1808 Goethe začal Minku lyricky opěvovat, napsal pro ni několik sonetů. Minka měla některé podobné rysy jako paní von Stein a sestra Kornelie. Její vztah ke Goethovi nikdy nepřerostl v lásku, cítila k němu úctu. Roku 1821 se provdala za vrchního radu a profesora K.W. Walcha, kterého nemilovala a odcizovala se mu. Zemřela po dlouhodobém léčení v psychiatrické léčebně v Görliz roku 1865. Bettina von Arnim Byla to největší Goethova obdivovatelka. Po celý svůj život se snažila o setkání s Goethem. Navštěvuje Goethovu matku a sepisuje její zážitky. Je to velmi živelná a svérázná dívka. Poprvé se s Goethem setkala v dubnu 1807. Sepisuje knihu Goethova korespondence s dítětem, která je z části smyšlená. Roku 1811 se Bettina provdala za Achima von Arnim, který její obdiv ke Goethovi podporoval. Při návštěvě manželů Goethových ve Výmaru se Christiana s Bettinou pohádají a od té doby byla přerušena veškerá korespondence mezi těmito rodinami. Po smrti Christiany Bettina Goetha navštěvovala, ale ten její city neopětoval. 7.8.1830 si do deníku napsal poznámku: „Bettina odmítnuta“. Marianna von Willemer Marianna v dětství jezdila s kočovným souborem. Při návštěvě Frankfurtu nad Mohanem roku 1798, čtrnáctiletou dívku přijal jako chovanku do svého domu Jacob von Willemer. Jacob měl špatnou pověst, protože ve svém domě často hostil umělkyně. Marianna byla společností přijata, až 27.9.1814 po sňatku s Jacobem. Goethe manžele Willemerovi často navštěvuje a pociťuje k Marianně náklonnost. Po smrti Christiany Goethe je víckrát nenavštíví. Goethe a Marianna si vyměňují dopisy. I po Goethově smrti se Mariana stýká s jeho snachou a vnuky. Jejich vztah vyšel najevo až po smrti Marianny (6.12.1860). Ulrika von Levetzow Goethe při léčebném pobytu v Mariánských Lázních roku 1821 potkává svou přítelkyni Amálii von Levetzow v doprovodu s její nejstarší dcerou Ulrikou.Ulrika měla jisté rysy podobné s Goethovou sestrou Kornélií a „chladnou“ paní von Stein. Goethe k Ulrice pociťuje nejprve otcovskou lásku, ale roku 1823 požádal tehdy devatenáctiletou Ulriku o ruku.Ulrika nabídku zavrhne a je pouze Goethovou přítelkyní. Nikdy se neprovdala, umírá v 95 letech na svém zámku v Třebivlicích 13.11.1899. Na její hrob poslali z Goethovy výmarské zahrady věnec posledních podzimních květů. Další Goethova „očka“
Faust Námětem příběhu je stará známá pověst o Dr. Faustovi, který touží po poznání. Faust je popisován jako odstrašující případ muže, který se odvrátil od církve. Už před r. 1570 existovaly záznamy této pověsti. Kolem r. 1580 byl sepsán příběh, který se stal základem ostatních děl. Roku 1587 byl vydán spis Historia von D. Johann Fausten, soubor faustovských příběhů. Toto dílo bylo inspirací pro mnohé básníky, z nichž nejdůležitější je Christopher Marlow. Christian Marlow (1564 – 1593) byl úspěšný anglický dramatik z doby před Shakespearem. Jeho dílo The Tragical History of the Life and Death of Doctor Faustur by Ch. Marlow bylo napsáno asi roku 1592 a poprvé vydáno roku 1604. Řadí se mezi nejlepší anglické renesanční hry. V tomto díle je dr. Faust postupně degenerován. Stává se z něj rebel a myslí si, že je vládcem světa a také se tak chová. Christian Henrich Spiesse k Faustově postavě přistupuje jako k zoufalému kajícníkovi, přesto je vydán peklu. Německý dramatik a kritik Gotthold Ephraim Lessiny poprvé v literárním zpracování Fausta, kajícného doktora před peklem zachránil. Hlavní postavy:
Děj Fausta se odehrává v Goethově době, tzn. 2. polovina 18. století a přelom století 19 v měšťanské společnosti. Příběh začíná a my se dostáváme do divadla, kde ředitel, básník a komik vedou rozmluvu o divadle a umění. Prolog na nebi nás uvádí do prvního dějiště. Zde Stvořitel a Mefistofeles, sluha Satanův, uzavřou sázku. Vyberou si Fausta a uvidí zda neodolá svodům ďáblovým a tím prokáží bezcennost člověka. Prolog v nebi. Hospodin: Znáš Fausta? Mefistofeles: Doktora? Hospodin: Jej, mého sluhu! Mefistofeles: Bloud! Ten vám slouží službou svého druhu. Ne chléb to vezdejší, co jde mu k duhu. Kvas nitra do dálek ho žene, a že je bláznem, zpola zná, na nebi žádá hvězdy bezejmenné nedojde smíření hruď jeho vzbouřená. Hospodin: Nechť jeho služba posud zmatena, já záhy dovedu ho k jasu. Ví sadař, když se stromek zelená, že květ i plod jsou dary brzkých časů. Mefistofeles: Oč? Vsaďme se, že se vám přec jen stratí! Jen dovolení dejte mi, abych se zvolna vůdcem směl mu státi! Doktor Faust touží po poznání všech slastí, které život nabízí. Jednoho dne se vydá se svým žákem Wagnerem na procházku. Po cestě potkávají černého psíka, kterého se Faust ujme. Ve Faustově studovně se z psíka stane Mefistofeles, který navrhne Faustovi splnění jeho snů. Faust souhlasí, pokud dosáhne uspokojení se životem a v tomto stavu bude chtít zůstat může si ho s sebou Mefistofeles vzít do pekla. Studovna. Faust: Kdybych se lenochem kdy za pecí měl státi, v tu chvíli, libo-li, mě sraz! Když obelžeš mě lichotkami, bych sebou sám byl spokojen, když tvoje rozkoše mě zmámí- Toť sázka má. Mefistofeles: Já přijímám. Faust: A ještě druhou ruku dám! když okamžik mě zvábí k slovu: Jsi tolik Krásný! prodli jen – pak si mě sevři do okovů, ó pak chci rád být utracen! Pak nechť umíráčkem zvoní, pak čas tvé služby dobíhá, stůj orloj, rafije se skloní, Tu uplynula doba má! Faustovi je vráceno mládí a žije si studentským životem, navštěvuje spoustu hospůdek a užívá si lásky. Zamiluje se do pohledné křesťanky Markétky. Spolu s Mefistem se k její náklonnosti dopracuje přes sousedku Martu. Markétka se s Faustem tajně schází a užívá si lásky. Jednou její bratr Valentin potká Fausta s Mefistem před Markétčinými okny, když se o ní bavili.Valentino neváhal a snažil se je za tento hřích potrestat, však odsouzencem k smrti se stal on. Když pronášel poslední slova proklel Markétku a tím ji odsoudil k opovržení a vzatí do vězení. Noc. Ulice před Marketčinými dveřmi Valentin: Umírám! To se rychle dí a rychleji vykoná. Vy ženy, nač to kvílení? Sem, slyšte slová má! Markétko, tvor jsi mladičký, a proto jsi ještě hloupoučký, tak se to nedělá. Slyš křičet já to nebudu, jsi zkrátka běhna bez studu, tak buď jí docela! Mezitím se Mefistofeles s Faustem ocitnou v reji čarodějnic ve Valpružině noci. Mefistofeles se zpočátku úspěšně snaží, aby Faust na Markétku zapomněl, přesto si Faust uvědomuje, že zničil Markétčin život. Ponurý den. Pole. Faust: V bídě! V zoufalství! Žalostně na zemi dlouho zbloudilá a teď chycená! To něžné, nešťastné stvoření! K hrůzným trýzním pro svůj zločin uvrženo do žaláře! Až tam! Až tam! – Ty zrádný, ničemný duchu! A tos mi ztajil. Stůj jen, stůj, zuřivě koulej ďábelskýma očima! Stůj a vzdoruj mi svou nesnesitelnou přítomností. V žaláři! V bídě bez záchrany dána zlým duchům všanc a lidstvu, jež bez citu soudí! A mne zatím ukolébáváš nechutnými radovánkami, skrýváš mi její vzrůstající žal a nechá ji bez pomoci zahynout! Před Markétčinou popravou se v noci vypraví do vězení a chce ji zachránit. Ona se ale brání a z vězení neodejde a tím je její duše spasena. Žalář. Faust: Svítá den! Ó drahá! Má drahá. Markétka: Den! Ano, poslední den se dní! To měl být den můj svatební! Neříkej nikomu, žes byl už u Markétky. Běda, jsem bez věnečku! Nemůže se to odestát. Shlédnem se ještě jedenkrát, ale ne při tanečku. Šouravé kroky se rozlily, davem se hemží ulice a rynk. Slyšíš ten zvonek, slyšíš, cink – a prásk: To hůlku zlomili. Ruce mě svázaly hrubé, smýkly mnou k popravišti, už v každé šíji to škube, jak po mně to ostří blyští. Svět leží němý jako hrob! Faust: Kéž nebyl bych spatřil světlo světa! V jednotlivých postavách Goethe zpracovává typické osoby své doby. Například ve svém žákovi Wagnerovi představuje „typického scholastika propadlého středověké filosofii, někdy přemýšlející zcela nereálně“. Druhý díl je rozčleněn do pěti jednání. Faust je vystaven pokušení „velkého světa“. Stává se oblíbencem císařského dvoru. Vydává se v letu časem na řecká území do mýtického období společně s Mefistofelem a umělým človíčkem, Homerkulem, kterého vyrobil Wagner, bývalý Faustův žák a jeho nynější nástupce na univezitě. Uzavře sňatek s Helenou, kterou si vyprosí z podsvětí. Po smrti jejich syna se Faust navrací k císaři a pomáhá mu za přispění nečistých sil porazit nepřátelská vojska. Jako odměnu si vyžádá pruh země, který zúrodní. Umírá jako vládce přímořské krajiny, zestárlý a osleplý, avšak stále s novými plány a jeho duše je spasena. Jednotlivé díly se vydávají i jednotlivě. Druhý díl na rozdíl od prvního dílu nebyl přijat tak jednoznačně. Goethe hojně používá symboliky a náznaků a někteří autoři mu přiřazují větší závažnost, přesto je pro širší společnost spíše znám díl první. Umělci ovlivnění pověstí o Faustovi
Předloha k Dr. Faustovi Už ze sumerského období jsou známy legendy o lidech, kteří se snaží vymknout božskému působení, přesto jsou potrestání, mezitím křesťanství a katolická církev potrestala každého, kdo se zajímal o tajemství přírody. V renesanci sílí pocit jedinečnosti a začíná úsvit romantismu a individualismus. Současně sílí rozvoj věd a to vše se odráží v postavě Dr. Fausta. Předlohou byla pravděpodobně postava Johanna nebo Georga Zakela latinsky Georgius Sobellius. Narodil se kolem r. 1480 buď ve Wüttenbergu, Knittlingenu v Maulbronnu nebo Helmstedtu v Hudelbergu. Od studií na univerzitě o sobě tvrdil, že zaprodal duši ďáblu a je obdařen nadpřirozenými schopnostmi. Mezi jeho zájmy patřila magie, sestavování horoskopů, alchymie, astronomie. Zabelova – Faustova pověst se rychle šířila do okolí a jeho záhadná smrt tutu proslulost znásobila. Zemřel, nebo byl možná zavražděn roku 1540 v blízkosti Freiburgu. Názory na jeho osobu se velmi různily. Je však i možné, že se od roku 1532 stal chráněncem arcibiskupa z Kölinu a zemřel jako uznávaný muž. Za předlohu pro Fausta byl dlouho mylně považován německý lichvář a tiskař Johann Fust (cca 1400 – 1466), pocházel z Mainu. Merzi roky 1450 – 1452 půjčil peníze tiskaři Johannu Gutenbergovi. Protože nedostal své peníze od Gutenberga, dostal princip tisku knih a veškeré vybavení. Nejvíce se mi na knize líbí, jak autor u hlavních osob zaznamenal velký vývoj, zejména ve Faustově osobě. Na počátku neměl žádné zábrany a šel za jediným cílem, užít si. Ke zlomu došlo, když si uvědomil, že za Markétčinu smrt může on. Myslím si, že Faustův vývoj souvisí s Goethovými životními zkušenostmi. Nejraději jsem četla scény, kde vystupovali Faust s Markétkou. Zpočátku bylo dílo velmi složité na čtení. Přesto jsem přesvědčena, že Faust patří patří po zásluze mezi díla světové literatury. Goethův Faust je považován za mistrovské dílo německé i světové literatury. „Není to pouze nové pojetí velmi známé legendy, ale alegorie lidského života a všech jeho peripetií. Důrazem na práva a sílu individua k získání volnosti. V rozhodování ve věcech božských i pozemských a sebeurčení si svého vlastního osudu je Goethův Faust považován za první velké literární dílo moderního individualismu.“ Vývoj díla Faust Goethe se už od studií ve Strassburgu zabýval myšlenkou napsání Fausta, jeho životního díla. V letech 1768 – 1772 se identifikuje s hlavní postavou. V období 1770 – 1771 vznikají ve Strassburgu náčrty prvních scén. V době, kdy se rozchází se svojí láskou Friderikou Brionovou se doslechl o procesu Margaretky Brandové, která zavraždila své nemanželské dítě a byla odsouzena k smrti. (konec života Markétky). Ve Walzaru se seznámil s Charlottou Buttovou, podle které vytvořil postavu Markétky. Scéna zaklínání Mefistofela, Mefistofelův rozhovor se žákem, scéna v Anerbachově sklepě a velká část příběhu Markétky vzniká ve Frankfurtu mezi léty 1773 – 1775. Tato první úprava je známá pod názvem Faustus. Nese výrazné ozvěny literární skupiny Sturm und Drang (Bouře a vzdor). Faust byl postavou, která vášnivě touží po seberealizaci a je proti měšťácké morálce a ortodoxnímu křesťanství. Tato verze byla zachována přepisem od dvorní dámy Luisy von Göchhausen z Výmaru, kde Goethe své dílo několikrát recitoval. Jistý posun je patrný již v přepracované a napolo dokončené verzi Faust ein Fragment, kterou Goethe vydává roku 1790, protože se obával, že dílo nedokončí. K původní verzi dodal roku 1786 v Itálii další scény: čarodějnická kuchyně, les a sluj. Přestává se držet lidové předlohy, proto Faust přichází o magické schopnosti a čaruje za něj Mefistofeles. Navíc celé dílo převede do rýmu. Friedrich Schiller, Goethův přítel, německý romantický básník, přiměje Goetha k dokončení tohoto velkolepého díla. Goethe začal opět psát roku 1797. Vytváří Předehru na divadle („Vorspiel auf dem Theater“) a Prolog v nebi („Prolog in Himmel“). Dílo dovršuje s filosofickou promyšleností roku 1806, ale tiskem je vydáno roku 1808. Goethe se dvacet let nesnažil o pokračování. Poté ho k práci přemluvil přítel Johann Peter Eckermann. Dopsal tři prology, které umožňují spojení s 2. dílem a od roku 1825 po šest let každodenního úsilí drama dokončil. 22.7.1831 si do deníku zaznamenal: „Hlavní úkol dokončen. Poslední mundum. Celý čistopis je svázán.“ Zapečetil jej a povolil vydání tohoto díla až po jeho smrti, přesto první divadelní představení proběhlo ještě téhož roku. Za necelý rok poté 22.3.1832 v 11,30 hodin autor zemřel. Ještě pět dní před smrtí Goethe prováděl drobné úpravy. Kompoziční výstavba Dílo Faust je veršovaná tragédie o dvou dílech. Obsahuje 12 111 veršů a je uvedena třemi výstupy. V prvním díle je volně komponovaných 25 scén. Faust je velmi známé dramatické veršované dílo, které se do podvědomí zapsalo svou tragičností, přesto tu nacházíme i komické prvky. Odlehčující komické verše jsou obvykle ve vedleších epizovách či vedlejších tématech. Goethe zvolil literární postup typizace, např. ve svém žákovi Wágnerovi popisuje typického filosofa, který není občas schopen reálně přemýšlet. Goethe uplatňoval kompozici prolínání (kombinoval chronologické a místní souvislosti). V jazykové výstavbě používá spisovný, obecný jazyk i výrazy citově zabarvené, např. kněžour, babizna. Některé části se prolínají s latinským textem. Témata jsou v těsném spojení a je využíváno gradace v kontrastu. Syntaktické prostředky
mravů chcem zušlechtění…“
když sotva ve svátek, ach, vychází, když svět jen skrze dalekohled vidí,“ Ve zvukových prostředcích je uplatňována eufonie. Obrazná pojmenování
funí z nosu, sípe, chrápe“ potůček a potok skáčí.“
se do prsíček život vlil,“
celičké země už spořádala a přece se dosud nepřepapala.“
tam hrob svůj mám“
je mi žluč a jed.“
v němž na sto tisíc bláznů vřeští.“ Rým vysky |
