|
SVOBODNÉ ZEDNÁŘSTVÍ ročníková práceSVOBODNÉ ZEDNÁŘSTVÍ ročníková práceZednářství jest „zvláštní soustava mravouky, zahalená alegoriemi a vyjádřená symboly“. Osnova:
Vzhledem k téměř dokonalému utajení jistých rituálů a symbolů neručím za pravdivost všech údajů níže uvedených. Čerpal jsem z mnoha zdrojů, některé se v drobnostech lišily, mnohé se lišily v zásadních věcech. Určité údaje, které v této práci naleznete, se mohou zdát směšné (například přijímací rituál adeptů), ale je nutné si uvědomit, že zednářství je především o symbolice, a nejsou-li symboly důsledně vysvětleny, mohou působit naprosto jiným dojmem na „nezednáře“ a jiným na „bratra-zednáře“. Zednáři považují sami sebe za skutečné stavitele chrámů, a to v nejširším smyslu slova, tedy ve společnosti i uvnitř duše. Navazují na tradici mistrů, stavitelů katedrál, kteří do zdiva za pomoci mnoha dnes nepochopitelných symbolů vepsali poselství vědění pro další generace vědoucích a povolaných. O tom, že gotika je otevřenou knihou poznání, kamenným médiem znalostí našich předků, byli přesvědčeni mnozí velcí muži historie. (Strhujícím čtením na toto téma je např. Fulcanneliho dílo Stavitelé katedrál.) Jistě není náhodou, že úpadek gotiky je spojen s datem vynálezu knihtisku.
Zednáři proklamují svou organizaci jako bratrstvo, nikoliv jako církev či tajnou společnost. Nepopírají však svou religiozitu ani jistou míru utajení řádových rituálů a vnitřních záležitostí svých členů. Zednáři nejsou společnost elitářská ani exkluzivní na základě nějakých omezujících požadavků na profil členů. Cíle, které sledují Zednáři, jsou známy všem vzdělaným lidem a jsou hodny každého ušlechtilého úsilí. Není tu ani tajných cest, které by nebyly známy všem Zednářům, a také těm, kteří se o ně zajímají. Zednářství se nikdy nemůže stát hnutím podzemním nebo ilegálním. Tajemství, o kterých odpůrci mluvili zlovolně nebo pohrdavě, jsou v podstatě starobylé poučky, které nabádají člověka, aby dospíval k vyšším pravdám postupně, tedy po stupních, protože každé vyšší poznání musí zůstati tajemstvím tomu, kdo k němu nedochází postupně. Svobodné zednářství je nejstarším a nejrozšířenějším bratrstvem na světě. Mohli bychom ho zařadit do širokého proudu humanisticky orientovaných společenství, která přikládají zásadní význam prosazování hodnot svobody slova, tolerance a mezilidské vzájemnosti. Svobodné zednářství klade důraz na sebezdokonalování a pomoc bližnímu. Zásadní roli v něm hraje zasvěcení, které jej tím blíže zařazuje ke společenstvím esoterně – mysterijní povahy. Spojuje jej s nimi i specifická metoda práce na rozvoji vlastní osobnosti a následného vlivu na společnost. Charakteristická je zejména rituální forma zednářských setkání a jejich základní náplň - poznávání podstaty a povahy symbolů, jejichž stěžejní část má původ v symbolice stavby Šalamounova Základními zásadami Svobodného zednářství jsou snášenlivost, úcta, duchovní i myšlenková otevřenost a uplatňování solidarity. Jejich uskutečnění chtějí Svobodní zednáři dosáhnout společným úsilím lidí bez rozdílu rasy, národnosti, státní příslušnosti, víry či společenského postavení. Svobodní zednáři se, vědomi si nenahraditelnosti vzájemné podpory a pomoci při osobnostním růstu, sdružují do regionálních organizací – zednářských Lóží. Ty pravidelně uskutečňují svá setkání – zednářské Práce. Zde se mohou členové svobodně vyjadřovat k jakémukoli tématu bez nebezpečí, že budou za svůj názor napadáni či vysmíváni. Uplatňování tolerance je jednou z absolutních zásad, jimiž se Svobodní zednáři řídí.
Každý zednář musí bezpodmínečně zachovávat slib mlčení, který se týká vlastních sezení lóže, rituálů, výkladu symbolů a poznávacích znamení. Zednář nemusí svoji příslušnost k zednářskému řádu tajit, avšak nesmí toto dát ve známost o jiném zednáři. Zednáři jsou rozděleni do různých stupňů. U nejznámějšího skotského obřadu je těchto stupňů zasvěcení 33, u egyptského dokonce 90. Zásadou je, že zednáři nižších stupňů nesmějí znát své bratry ze stupňů vyšších, tzv. zdokonalených. Základní systém je však třístupňový (učedník, tovaryš, mistr). Je systémem nejstarším a byl nazýván svatojánským na počest Jana Křtitele podle dne v roce 1717, kdy došlo ke spojení londýnských lóží ve Velkolóži. Svatý Jan hraje v symbolice Zednářů hlubší roli. K vytvoření lóže je potřeba nejméně sedmi „bratrů“. Rozsazení v lóži je následující: podélná severní strana obdélníku lóže je určena učňům, jižní tovaryšům, předsedající mistr má místo na vyvýšeném východním konci lóže, odkud po vzoru vycházejícího slunce „ozařuje“ přítomné. Nováček - hledající - prochází třemi stupni zasvěcení, přičemž je stále kontrolován svými spolubratry (pomocí tzv. balotáže) a stává se po minimálně tříročních odstupech učedníkem, tovaryšem a mistrem. Musí přitom být příslušníkem místního sdružení, tzv. lóže. Místní lóže jsou spravovány radami činovníků - mistrem, I. a II. náměstkem mistra, mistrem předchůdcem (tj. dřívějším mistrem), I. a II. dozorcem, I. a II. tajemníkem, řečníkem, pokladníkem, obřadníkem, znalcem, dveřníkem, strážcem, hospodářem, samaritánem, knihovníkem a archivářem. Jednotlivé lóže se poté slučují do vyšších celků, zvaných velkolóže. Veliké lóže jsou řízeny velikými radami, tvořenými velikými činovníky - od velikého mistra až po velikého archiváře. Hierarchie a nadřazenost jednotlivých skupin se však neuznává, neexistuje ani žádný nejvyšší orgán, hlava organizace či podobně.
Hodnostáři lóže: Ctihodný mistr
1. a 2. dozorce
Řečník
Tajemník
Velký Znalec
Pokladník
Samaritán
Obřadník
Pokrývač
Mistr hodovník
Sloup harmonie
Knihovník
Vlajkonoš
Samotná činnost v lóži se omezuje téměř jen na ono provozování rituálu, krom toho zednáři pořádají snad jen tzv. Kresby, tedy osvětové přednášky pro vlastní členstvo (u nás v tomto směru před válkou působil badatelský, hudební a výtvarnický kroužek Quator coronati). Veškeré dění uvnitř lóží jest utajováno.
Podobně je to se symboly upomínajícími na předchůdce dnešních zednářů, skutečné stavitele a kameníky, za které slouží jejich nářadí. Patří mezi ně například pravítko, kladívko, vodováha, příložník a kružítko. Kromě těchto nejznámějších existují i další: kombinace kříže s jinými obrazci, boží oko a podobně. "Odhalit" je všude možně není těžké: ve státní symbolice USA nebo na Pražském hradě v Plečnikově díle. Otázka však je, co je skutečnost a co už jen chtění.
Symbolismus nástrojů:
Nejzajímavějšími symboly zednářství jsou dva sloupy, jejichž plodivost bývala vyznačována výzdobou hlavice, symboly známé a užívané již v egyptských, fénických, indických a jiných stavbách – Jakin a Boaz. Oba sloupy stojí u vchodu do lóže, symbolizují vědění o životě a smrti, slunce a měsíc, nebo světlo poznání, jež se zrcadlí v duchu. Jakin, představující univerzální zákon přírodní a zasvěcený Indorvi, bývá v rhodostaurotickém systému zván též sloupem I, pro analogii egyptské přírody – Isidy. ¨Boaz, kterým zednářský ritus nepřímo uctívá Budhu, může být popsán i písmenem O, symbolem uzavřené působnosti, věčnosti, iniciálou Osirise starých mysterií. Jsou zde dále tři pilíře s tzv. „malými světly“ a tři „velká světla“. Uprostřed lóže leží tapis – syntetický plán nebo nárys chrámu. Tři malá světla jsou Ra-iah-uvab, zednářské slunce, měsíc a mistr stoliční. Tři velká světla – volancie, dekretismus a posismus – kružidlo, úhelnice a bible. Tapis má obsahovati:
Zajímavost na konec kapitoly: zednářský čas se počítá tak, že se symbolicky přidává ke křesťanskému letopočtu vždy 4000 roků (od biblického času stvoření člověka). Zednářství a jeho ideály ztvárnilo v průběhu dějin mnoho umělců. Symbolika v jejich dílech je jasná. Za všechny jmenujme například operu The generous Freemason z pera Williama Rufuse Chetwooda (1730), operu Osiris a sborník čtyřiceti zednářských písní – oboje od Johanna Gottlieba Naumanna, Kouzelnou flétnu Mozartovu, Goldoniho Zvědavé ženy a Schillerova Dona Carlose.
Historie zednářství sahá hluboko do středověku (asi do 2. poloviny 14. století). Oni sami odvozují svůj původ od středověkých cechů, budujících gotické katedrály. Právě tyto středověké instituce, úzkostlivě střežící své konstrukční stavební postupy, se snad staly prazákladem pozdějších lóží. Tato řemeslná sdružení měla značnou svobodu pohybu (cestovala většinou za stavbami katedrál po celé Evropě), specifickou organizaci, zvláštní symboliku a tradiční zvyky. Tyto cechy se pak postupně, v souvislosti s úpadkem stavitelské činnosti, přetvářely v intimní společnosti kulturně intelektuálního zaměření. Tato proměna struktury zednářství nastává ve 2. pol. 17. století. Tehdy, z nedostatku zakázek na nákladné, složitě zdobené chrámové stavby, začínají lóže zpeněžovat přijímání členů – neprofesionálních zedníků. Roku 1670 je například doloženo, že v lóži v Aberdeenu tvoří osoby spojené se stavitelskou profesí pouhou pětinu členů lóže. S termínem „lóže“ se poprvé setkáváme v jednom účtu vztahujícím se k provádění prací v opatství Valle Royal z roku 1278, s termínem „svobodní zedníci“ (freemasons) se poprvé setkáváme roku 1376. První naprosto bezpečné zprávy o svobodném zednářství "nového" typu máme z anglického prostředí. Dne 24. června r.1717 byla založena Velká lóže (Grand Lodge, v roce 1726 přejmenovaná na Velkou lóži anglickou) sloučením čtyř již existujících lóží. Stalo se tak pod vedením Anthonyho Sayera (1672 – 1742), jenž se stal prvním velmistrem. Ony čtyři zednářské společnosti se scházely v londýnských hostincích „U husy a rožně“, „U jabloně“, „U poháru a hroznu“ a „U koruny“. Jestliže roku 1725 existovalo ve Velké Británii 45 lóží, v roce 1734 jich bylo již 125. Základní knihou zednářství se stala proslulá “Konstituce svobodných zednářů“, uveřejněná v Londýně roku 1723, jejímž autorem byl presbyteriánský (tj. kalvinistický) pastor James Anderson (1679 – 1739). Jak vůbec „Konstituce“ vznikla? Velká lóže pověřila Andersona, aby shromáždil staré zednářské rukopisy a na jejich základě provedl jakousi kodifikaci zednářských zásad a povinností. Lóžoví bratři, pracující v britských diplomatických službách, pak rychle rozšířili zednářské lóže po celé Evropě i po koloniích. Například r. 1721 vzniká zednářská lóže v Gentu, 1726 v Madridu, 1728 v Paříži (jiné zdroje uvádějí rok 1732), 1729 v Indii, 1731 v americké Philadelphii a v Moskvě, 1733 v Hamburku (založena podle anglického vzoru; v roce 1738 došlo k rozhodujícímu přijetí pruského korunního prince, pozdějšího proslulého panovníka Bedřicha II. Velikého), 1735 v Lisabonu, 1763 v Itálii a podobně. Mezi slavné britské zednáře patřili například Eduard VII., Jiří VI., Winston Churchill a Joseph Rudyard Kipling.
Zakladatelem zednářské lóže v La Valettě byl Emmanuel de Rohan, velmistr maltézského řádu.
S vysokými stupni se lze od roku 1742 setkat v Německu a sice nejprve jako skotskými. Ruku v ruce s tím šlo přestavění svobodozednářské legendy o stavbě Šalamounova chrámu a Hiramově smrti na zničení izraelského chrámu jakožto symbol zničení lóže, kdy úlohou skotského mistra bylo rovněž započít novou stavbu. Zde má svůj počátek coby tajemství tohoto stupně také alchymie, s odůvodněním, že během křižáckých výprav v roce 1090 byli čtyři staří mistři posedlí získáním znalostí tradice, podle níž Ezdráš uložil do základního kamene chrámu na paměť samotné mistrovské slovo nebo odkaz na něj. Skotové potom uvnitř vytesaného krychlového kamene v chrámových ruinách nalezli tři zlaté misky s písmeny I, G a O, židovskými symboly základní látky celého světa a každé jednotlivé věci. Je jasné, že tu jde o přeměnu zednářství v alchymistický či rosikruciánský mysterijní spolek. V roce 1770 založení „Velké zemské lóže“. Tato lóže přepracovala švédský systém. Její vůdce Zinnendorf byl jedinou významnou postavou, která v této době ve svobodném zednářství aktivně vystupovala a jeho organizační, jakož i diplomatické schopnosti byly mimořádné. Obdiv zaslouží způsob, jakým vyjednával současně s mateřskou lóží v Londýně, se švédským zednářstvím a různými německými velkolóžemi a jakým způsobem dokázal dosáhnout většiny svých cílů. Následkem toho se stal Zinnendofr, právě tím, že „Zemská lóže“ přetrvala beze změny přelom století, a proto udržela tezi své jedinečné pravosti až hluboko do 19. století, nejspornější osobností zednářského dějepisectví, jedněmi ctěn téměř jako zakladatel víry, druhými ocejchován jako podvodník a zloděj.
Velkého rozšířeni nabyly zednářské lóže mimo Evropu, zejména v tehdejších amerických koloniích Velké Británie. Předními členy amerického zednářství byli pozdější prezident USA George Washington a Benjamin Franklin a Thomas Jefferson. V květnu r.1775 se v sídle první zednářské lóže ve Philadelphii sešel tzv. Druhý kontinentální kongres, který 4. července 1776 vyhlásil utvoření USA. Guvernéři třinácti amerických států, které stály u zrodu USA, byli vesměs zednáři. Z pětašedesáti signatářů prohlášení bylo padesát členy lóží. Boje o nezávislost trvaly až do roku 1783. Je nápadné, že hlavní principy Deklarace nezávislosti jsou vysloveně zednářské. Důležité bylo odstranění dědičných křesťanských panovníků a šlechty. Víme, že např. anglický král byl sice již v této době bez skutečné výkonné moci, ale v Americe byl nepříjemný i jako symbol - proto byl odstraněn. Podobně byla v USA zlikvidována šlechta. Mezi slavné zednáře patřili Harry S. Truman, James Buchanan, James A. Garfield, William McKinley, William H. Taft, Warren G. Harding (všechno prezidenti), filmové hvězdy Charlie Chaplin a Harold Lloyd. Dále mimo jiných také například dobyvatel severního pólu Robert Peary.
Dalším důležitým úspěchem cílů a svobodného zednářství byla tzv. Velká francouzská revoluce z roku 1789, která "liberalizovala" francouzskou společnost natolik, že tamní Židé mohli vyjít ze svých staletých ghet. V předvečer revoluce působilo ve Francii celkem 612 lóží: z toho 65 v Paříži, 442 na francouzském venkově a menších městech, 35 v koloniích, 69 v armádě a 17 v zahraničí pod francouzským vlivem (např. vyslanectví a pod.). Po celé Francii vykonávaly zednářské lóže účinnou propagandu proti monarchii - zejména proti "Rakušance", tj. Marii Antoinettě. Pravou podstatou francouzské revoluce a likvidace královské rodiny byla duchovní i projevová odveta za vyvraždění řádu Templářů v době vlády Filipa N. Sličného na počátku 14. století. Velkým úspěchem svobodného zednářství bylo velké omezení přirozeného společenského vlivu katolické Církve na území Francie. Mnoho liberálních katolických duchovních bylo sice tajnými členy zednářských lóží (mnohdy z čistého úmyslu po skutečné nápravě poměrů ve struktuře katolické Církve v tehdejší době), papežové však od samého počátku svobodné zednářství ostře odsuzovali - počínaje Klementem XII. v r. 1738. Katolickou Církev se sice v průběhu Velké francouzské revoluce nepodařilo zcela zlikvidovat, ale její politický a mocenský vliv byl značně omezen. Vítězství francouzských revolučních armád po r. 1792 nebylo způsobeno mimořádnou statečností republikánských vojsk, ani nadprůměrnou genialitou novopečených republikánských důstojníků, ale vzájemnou informovaností zednářských lóži z obou znepřátelených táborů - tj. revoluční Francie a intervenčních armád monarchistické Evropy. Každý ví, kdo to byl Napoleon. Už méně se ví o tom, že Napoleon byl významným představitelem zednářství, které mu dopomohlo k jeho kariéře. Jiným známým mužem dějin, který byl zednářem, byl Voltaire. Ten se stal zednářem roku 1778, tedy v roce své smrti. Stal se členem pařížské lóže „U devíti sester“. Významným zednářem byl také například hrabě Cagliostro (1743 – 1795), který tvrdil, že dovede vyrobit zlato, zázračně uzdravovat, zachovat sexuální sílu a na 5557 let prodloužit život. Ovládl lóži v Lyonu a vytvořil si vlastní spolek, Egyptské zednářství, s ženskými lóžemi, jimž předsedala královna ze Sáby. Cagliostro byl zatčen 27. prosince 1789 v Římě inkvizicí. Pius VI. změnil trest smrti na doživotí. Cagliostro zemřel ve vězení. V roce 1789 svolal král do Versailles 605 delegátů, aby pomohli vyřešit neutěšenou finanční situaci země. Z těchto delegátů bylo 477 svobodných zednářů. V témže roce spravoval Velký Orient Francie 688 lóží. V pozdější době, ve vládě Laurenda Fabiuse, zasedalo dokonce deset zednářských ministrů.
Zajímavý byl průnik svobodného zednářství do Ruska. Velkou nadějí pro cíle svobodného zednářstva byla zejména vláda cara Petra I. Velikého (1689-1725). Určité indicie nasvědčují tomu, že svobodné zednářství podpořilo bouřlivý hospodářský rozmach Ruska na počátku 18. století jako prvořadé velmoci. Mám na mysli celou řadu reforem charakteru hospodářského, vojenského i společenského, které měly "evropeisovat" starou tradiční pravoslavnou Rus. Nápadným faktem je pobyt Petra Velikého v Holandsku. Po návratu do Ruska přistupuje panovník ke svým reformám. Svobodní zednáři extrémně prosazovali západoevropskou kulturu (zpočátku spíše holandskou a německou, brzy však jednoznačně francouzskou) mezi ruskou šlechtou, čímž jí izolovali od ruského lidu. V době úmrtí Petra Velikého, tj. r. 1725 se zdálo, že Rusko má nejlepší předpoklady stát se baštou svobodného zednářství. Tyto plány však v plném rozsahu nevyšly za nástupců Petra Velikého (Anny Ivanovny 1730- 1740, a zejména Jelizavety Petrovny 1741-1761, velké odpůrkyně Pruska, která význačné zednářské představitele nechala deportovat na Sibiř). Navíc zde byl jeden důležitý faktor - ruská pravoslavná církev přes veškeré oslabení za Petrových reforem (např. r. 1721 byl zrušen patriarchát a nahrazen tzv. Nejsvětějším synodem, kde rozhodovali lidé často pod vlivem protestantského smýšlení) si udržela významný duchovní vliv a zabránila úplnému odcizení ruské šlechty a lidu. V podmínkách samoděržaví bylo přece jen obtížnější získat přímý vliv, než např. v podmínkách republik nebo konstitučních monarchií. O úpornosti zápasu svědčí již to, že úplnou likvidaci pravoslavné ruské monarchie se podařilo odstranit až za úplně odlišných podmínek v roce 1917.
Kromě Ruska a západoevropských zemí došlo k velkému rozšíření zednářských lóží rovněž na území habsburské monarchie. Po přísně katolické vládě posledního Habsburka "po meči" Karla IV. (1711-1740) následovala dlouhá, čtyřicetiletá vláda Marie Terezie (1740- 1780). Právě do její vlády je možno historicky bezpečně datovat vznik a rozšíření vlivu svobodných zednářů. Je to dosti paradoxní. Víme dobře z dějin, že Marie Terezie vydala na počátku své vlády vypovídací dekret pro pražské Židy. Obviňovala je totiž nikoli bezdůvodně z kolaborace z Prusy. Tento dekret však nakonec nebyl realizován. Ve vztahu k zednářům pak zde existoval přísný dekret papeže Klementa XII. (1730-1740) z roku 1738, kterým byla panovnice jako přísná katolička ve svém svědomí vázána. Paradoxně zde přispěly k tolerování zednářství rodinné vztahy. Manželem Marie Terezie byl totiž František Lotrinský (zemřel 1765) - odtud můžeme hovořit o dynastii Habsbursko -Lotrinské. Byl členem zednářské lóže a pod jeho záštitou získali u vídeňského dvora čelné postavení mnozí domácí i zahraniční svobodní zednáři (nejznámější z nich byl nizozemský lékař van Swieten). Svého manžela Marie Terezie upřímně milovala, proto mu dokonce tolerovala i toto členství v zednářské lóži. František Lotrinský věnoval značnou část své energie ekonomickému podnikání. V jeho režii vznikla vlnařská manufaktura v Kladrubech, plátenická manufaktura na potštejnském panství i významná bavlnářská manufaktura v Šaštíně v tehdejších Horních Uhrách. Závažnou překážkou vlivu svobodných zednářů i židovské emancipace představoval ovšem tehdy mocný řád Tovaryšstva Ježíšova, tj. jezuitů. Na nátlak tehdejších osvícených evropských vlád byl tento řád r. 1773 papežem dočasně zrušen (roku 1814 opět obnoven). Emancipaci Židů - jeden z cílů svobodného zednářstva, prosadil syn Marie Terezie Josef II. (od r. 1765 císařem sv. říše římské, od roku l780 též panovník dědičných zemí. 18. května 1781 vydal známý vlastnoruční list, kterým nařizoval zlepšení situace Židů v celé své říši. Otevřel rovněž Židům brány univerzit. 24.10. 1787 byl k promoci připuštěn první židovský doktor medicíny a v roce 1790 první židovský doktor práv (doctor juris civilis), přes protesty pražského arcibiskupství. Do josefínské doby lze také datovat prosazení formální germanizace Židů v bývalé dunajské monarchii. Josef II. byl veden ideou vytvoření jednotné rakouské národnosti, jejímž jazykem měla být němčina. V té době žil v Německu Moses Mendelssohn (původně Mosche ben Menachem), který je někdy nazýván otcem reformního Židovstva. Hlásal, že Židé si mají osvojit německou kulturu, čemuž osvícenecká doba samozřejmě přála. V berlínských domech byly zavedeny společenské schůzky, kterých se zúčastňovali mnozí tehdejší němečtí vzdělanci, jako bratři Humboldtové, ale též Mirabeau aj. Židům se tak podařilo získat část tehdejších německých vzdělanců - opět především prostřednictvím zednářských lóží. Josef II. pohlížel na Židy jako na významné pomocníky při uskutečňování svých ideálů. Byla jim v té době přisuzována německá jména. Na území bývalé dunajské monarchie se pro tuto germanizaci významně angažovali mnozí známí pražští rabíni. V Rakousku existovaly například vídeňské lóže „U tří orlů“ a „U korunované naděje“. Existence první je známá minimálně od roku 1781, existence druhé od roku 1791, avšak obě vznikly patrně již dříve. Je také jisté, že v roce 1784 existovala vídeňská lóže „U dobročinnosti“, neboť v onom roce se stal jejím členem W. A. Mozart (ve svých osmadvaceti letech). Jeho otec Leopold byl také zednářem. Mozart složil několik vysloveně zednářských skladeb. Jmenujme například kantátu „Zednářská radost“, „Zednářskou smuteční hudbu“ z roku 1785 či „Malou zednářskou kantátu“ z roku 1791.
Roku 1738 papež Klement XII. svobodné zednářství odsoudil v encyklice In eminenti apostolatus specula. Stalo se tak 24. dubna. Papež byl již těžce chorý, osleplý a bylo mu šestaosmdesát. Následovalo nové odsouzení Benediktem XIV. z května roku 1751 v bule Providas romanorum pontificum a mnohá další potvrzení těchto rozhodnutí v následujících staletích (bylo jich víc než dvanáct) - poslední potvrzení nepřijatelnosti členství katolíků v těchto organizacích bylo učiněno za pontifikátu Jana Pavla II. . V platném Kodexu kanonického práva se v kánonu 1374 mluví mimo jiné o zednářském hnutí: "Kdo vstoupí do sdružení, které strojí pikle proti církvi, nechť je potrestán spravedlivým trestem, kdo však toto sdružení propaguje, nebo osobně řídí, ať je potrestán interdiktem." V dějinách by se však nalezly příklady biskupů, jakožto členů zednářských lóží. Od konce šedesátých let dvacátého století však nastává oficiální dialog…
Mezi zednáři nalezneme mnoho význačných mužů historie této planety. Následující seznam je jakýmsi vrcholkem ledovce. Nezahrnuje ani setinu procenta všech členů, uvedeni jsou jen ti nejznámější bratři:
Zednářství je nejrozšířenějším „bratrským“ sdružením na světě. Počet jeho členů se počítá na miliony, ne-li víc! Jen ve Francii má Le Grand Orient de France přec 30 000 členů, kteří zasedají v 576 lóžích (a to i v zámořských koloniích). Le Grande Loge de France má 348 lóží a cca 15 000 členů.
Obecně se uznává, že některé pansofické a irenické spisy Jana Amose Komenského, jmenovitě Panegersie z r. 1666 a Via lucis z r. 1668, měly rozhodný vliv na rozvoj Zednářství v Holandsku, Anglii a Švédsku. Mnozí proto pokládají Komenského za otce československého Zednářství. Tradice svobodného zednářství sahá v Čechách do první poloviny 18.století (první zednářskou lóži u nás založili roku 1741 patrně francouzští důstojníci, kteří se dostali do Prahy během Sedmileté války o rakouské dědictví v první polovině 18. století. Ta však po jejich odchodu opět zanikla), přičemž jeho právní statut stále balancoval na samé hranici legality. Historické prameny uvádějí, že již v roce 1785 u nás existovalo pět pražských lóží, jedna klatovská, dvě brněnské a jedna opavská, které sdružovaly téměř 400 členů. Ještě starší zmínky hovoří o pražské lóži „U tří hvězd“, která byla roku 1763 přejmenována na „U tří korunovaných hvězd“. Zednářské lóže v Čechách však nebyly nikdy budovány na principu národnostním. Zásadní zlom přichází až po 28. říjnu 1918. Zednáři svobodně vystupují na veřejnost a spontánně vzniká řada lóží různých směrů, tvořených téměř výhradně jen zednáři české a slovenské národnosti, které se 25.2.1919 slučují v Národní velikou lóži československou. Ústřední přitom byla lóže „Jan Amos |
