|
Ideologie, doktríny, Liberalismus, Konzervativismus, Socialismus, Fašismus, Feminismus, Anarchismus, Environmentalismus.Ideologie,doktríny, Liberalismus, Konzervativismus, Socialismus, Fašismus, Feminismus, Anarchismus, Environmentalismus.Ideologie jsou soustavy symbolicky zatížených názorů a výrazů, které interpretují a hodnotí svět tak, aby vytvářely, mobilizovaly, řídily a legitimovaly konkrétní způsoby nebo cíle jednání a jiné zatratily (BE). Konzervativní pohled: ideologické jsou všechny socialismy; politika má zkušenostní koncepci (tradice, autorita, rodina). Liberální pohled: ideologie jsou uzavřené a spíše škodlivé systémy; liberalismus je protikladem ideologií. H. Arendt: ideologie je logikou ideje, přičemž právě idea je nástrojem vysvětlování. Funkce ideologie:
Znaky ideologie (Arendt): 32219uke82dol3t
Klasifikace ideologií (Lord):
Ideologie Þ Doktrína Þ Politický program Obecný rámec Aplikace ideologie v praxi Rozpracování doktríny Liberalismus Je způsob myšlení o člověku a politice mající dlouhodobé výsadní postavení v zemích industriálního Západu. Zpochybňuje politickou (také církevní) autoritu, snaží se ji ale spíše reformovat než obcházet.. Důraz na osobní svobody jedince a individualismus. Přirozeným stavem člověka je volnost. Vláda je nutná, ale není přirozená. Politické systémy liberálních demokracií jsou vždy ústavní, usilují o omezení státní moci a zabezpečení občanských svobod, politické funkce se získávají v soutěživých volbách.Obhajoba tržní ekonomiky a volného obchodu. Z liberalismu vycházejí ideje svobody slova a projevu, svobody vyznání a práva na vlastnictví majetku. Geneze liberalismu Liberální ideje se formují v období pádu feudalismu a vzniku kapitalismu v Evropě. Odrážely aspirace rodící se střední neurozené třídy. Od 40. let 19. stol se již termín liberalismus běžně používá.Liberálové zpochybňovali absolutní moc monarchů, spočívající na doktríně Božského práva. Kritizovali privilegia pozemkové šlechty a autoritu církve. 19. století je stoletím liberálním. Zjevné sepětí liberalismu s kapitalismem. Od konce 19. stol. dochází k revizím idejí raného liberalismu-vznik sociálního (nového) liberalismu, dle kterého má vláda garantovat sociální a zdravotní péči, bydlení, penze, vzdělání obyvatel včetně zásahů do ekonomiky. Individualismus Víra v prvotnost jedince je charakteristickým tématem liberální ideologie. Víra v legitimitu prosazování vlastních zájmů za stejných podmínek jako mají jiní. Sobectví ale již není individualismem, jedná se o prosazování vlastních zájmů bez ohledu na zájmy jiných.Mnozí liberálové pohlížejí na společnost prostě jako na soubor jedinců preferujících uspokojování svých potřeb a zájmů (atomismus). Vlastnický individualismus Raně liberální pojetí individualismu považující jedince za majitele své vlastní osoby a schopností, který společnosti není za ně nic dlužen (MacPherson). ko219u2382dool Občanská společnost Je v liberálním pojetí společností smluvní, v níž se zájmy jedinců uspokojují prostřednictvím svobodné a dobrovolné spolupráce. Víra v přirozenou rovnováhu zájmů společenských skupin a jedinců. Pluralismus, tolerance, práva menšin. Společnost nemá větší právo měnit názor jedince, než je právo jedince měnit názory ostatních členů společnosti (J. S. Mill). Liberální stát Liberální stát je založen na historické fikci teorie společenské smlouvy (Hobbes, Locke), dle které si jedinci uvědomili, že je v jejich vlastním zájmu obětovat část své svobody a vytvořit zákony a vládu jako garanci bezpečnosti a jistoty. Autorům teorie šlo především o to, aby se její aktéři chovali tak, jako by tato fikce byla pravdivá. Stát je tedy soudcem či neutrálním arbitrem společnosti. Podle Hegela (Filozofie práva) je ale stát také etickou ideou, říší univerzálního altruismu,která podporuje oddanost vyšším ideálům národa. Pokrok ztotožnil s vývojem moderního státu a tato víra ve stát jako pozitivní dobro legitimovala silný stát. Teorie společenské smlouvy Svoboda může existovat jen na základě zákona (Locke). Stát vytvářejí jedinci pro sebe, aby sloužil jejich zájmům. Politická moc vychází především zdola. Státní moc se zakládá na dohodě nebo souhlasu ovládaných.Politická moc tedy musí být legální a legitimní.Při absenci legitimity vlády má lid právo ji změnit nebo svrhnout (Locke: Dvě pojednání o vládě 1690; Jefferson: Deklarace nezávislosti 1776). Ústavnost vlády Liberálové předpokládají, že držení politické moci korumpuje samo o sobě, přičemž moc absolutní údajně korumpuje absolutně (Acton). Ústava tedy musí vymezovat rozsah a hranice vládní moci. Legislativa, exekutiva a jurisdikce musí být rozdělena mezi nezávislé instituce (Montesquieu), systém brzd a protiváh. Antická (Rousseau) a moderní (Constant) koncepce svobody Podle Rousseaua vyžaduje svoboda přímou demokracii tedy kolektivní a přímou účast veřejnosti na vládě. Vláda musí vycházet z obecné vůle, tedy z kolektivních nesobeckých společenských zájmů. Constantovo pojetí svobody je právem jedince podřídit se jen zákonům. Upřednostnil tedy jedincovo právo na negativní svobodu od vlády před právem na politickou participaci. Klasický liberalismus Je první z liberálních tradic. Kulminuje v prvních fázích industrializace v 19. století. Kolébkou KL se stala Velká Británie, anglosaské země a USA.Východiskem KL je víra v negativní svobodu, tj. svoboda je absence vnějších omezení jedince. Stát je zlo, protože společnosti vnucuje kolektivní vůli a omezuje svobodu a odpovědnost jedince. Říší svobody je občanská společnost. Pro KL je charakteristické přesvědčení o potřebě minimálního státu v roli nočního hlídače na ochranu jedinců před jimi samotnými. K oživení idejí KL dochází v druhé polovině 20. století opět zejména anglosaské oblasti Neoliberální ideje (Hayek, Friedman) převzaly politické strany Nové pravice (Thatcherová, Reagan). Přirozená práva Lidská práva jsou přirozená a nezcizitelná a jsou to právo na život, svobodu a majetek (Locke), nebo život, svobodu a hledání štěstí (Jefferson). Locke chápal oprávnění vlády na udržování pořádku a ochranu majetku, také Jefferson pokládal za nejlepší takovou vládu, která vládne co nejméně. Utilitarismus Jeho zakladatelé Jeremy Bentham a James Mill označili ideu přirozených práv za nesmysl a nahradili ji teorií, dle které jsou jedinci motivováni osobním zájmem, především touhou po rozkoši nebo štěstí a přáním vyhnout se bolesti. Jedinci se vždy rozhodnou pro takové jednání, které jim slibuje co nejvíce rozkoše a co nejméně bolesti. Jen jedinec je tedy schopen definovat, co je morálně správné.Utilitaristický princip prospěšnosti si osobuje právo na posuzování jakéhokoliv jednání jedince či vlády, kde je uplatňován princip největšího štěstí pro co největší počet lidí. Tato formulace se ovšem dostává do rozporu s liberalismem, protože umožňuje, aby zájmy většiny převážily nad zájmy menšiny. Ekonomický liberalismus Vychází z představy člověka ekonomického, který je přirozeným maximalizátorem prospěšnosti zaměřený na získávání materiálních statků (Ricardo, Smith). Ekonomika je několik vzájemně propojených volných trhů, které jsou samoregulačními mechanismy. Trh je nutno oprostit od státních zásahů, protože je řízen neviditelnou rukou tržních sil, která harmonizuje protichůdné zájmy ve společnosti. Volný trh je velmi flexibilní, je neustále poháněn nekonečnými tužbami spotřebitelů, které jsou navíc podněcovány reklamou a marketinkem. Ideje volného trhu se v anglosaských zemích především 19.století staly nezpochybnitelným ekonomickým náboženstvím. Doktrína laissez- faire (nechat být) vychází z přesvědčení, že neomezená hokynářská honba za ziskem vede k obecnému prospěchu a stát nemá co mluvit a zasahovat do ekonomiky. Manchesterský liberalismus Je idea neomezeného mezinárodního volného obchodu bez cel, dotací či kvót (Cobden, Bright). Neomezená obchodní výměna vede ke vzájemné ekonomické závislosti, což je znamenitou prevencí mezinárodních konfliktů a udržuje národy v poutech věčného míru. Kritici ML poukazují na fakt, že idea nejvíce prospívá zemím, které ve světové ekonomice dominují. Sociální darwinismus Je pokusem o aplikaci Darwinovy evoluční teorie přirozeného výběru v přírodě na lidskou společnost , ve které jde především o boj o přežití nejvhodnějších (Smiles, Spencer). Podle této logiky je jakákoli snaha o podporu chudých či znevýhodněných proti samotné přírodě. Stát poskytující obyvatelstvu bezplatné vzdělání, zdravotní péči či penzi tedy činí velmi neodpovědně. Ve společenské praxi byla opěvována kultura podnikavosti oproti kultuře závislosti. Moderní liberalismus Je nazýván také liberalismem 20. století. Společenská praxe neprokázala platnost předpokladu, že politika laissez-faire vytvoří automaticky sociálně spravedlivou společnost.Moderní liberálové najednou začali obhajovat ideu intervencionistického státu. J.S. Mill svým dílem vytvořil most mezi klasickým a moderním liberalismem. Pojetí člověka jako ekonomického maximalizátora prospěšnosti shledal příliš plytkým a primitivním. Rozkoše rozdělil na vyšší a nižší, k vyšším řadí intelekt, etiku a estetiku a dospěl k závěru, že stát by měl jedince vést k osobnímu růstu a vyšším rozkoším. Jeho teze se staly základem pozitivní teorie svobody. Socialistický liberalismus Dle T.H. Greena maří ekonomická svoboda malé skupiny jedinců životní šance většiny lidí. Green předložil optimističtější vizi lidské přirozenosti. Člověk je schopen se chovat altruisticky a solidárně.Pracovní smlouvy neuzavírají svobodní a nezávislí jedinci, protože aktéři procesu nejsou ani zdaleka v rovnoprávném postavení. Negativní pojetí svobody je tedy výhodné jen pro zaměstnavatele. Pozitivní svoboda Je Greenovou koncepcí svobody, který navazuje na teorii J.S. Milla. Spočívá v možnosti jedince plně rozvinout svou osobnost, získat dovednosti a znalosti a seberealizovat se. Green a moderní liberálové pohlíželi na stát pozitivně jako na stát, který plní celou škálu sociálních a ekonomických funkcí.Stát nemá ale donucovat, jen vytvářet vhodné prostředí pro odpovědnější a etičtější jednání lidí. Moderní liberálové se přiblížili k socialismu, ale nestaví společnost nad jedince. Welfarismus Moderní liberálové založili svou argumentaci ve prospěch welfarismu na rovnosti příležitostí (Beveridge).Stát má povinnost odstranit nebo oslabit znevýhodnění skupin, etnik a jedinců. Idea pozitivní diskriminace, v USA nazývaná afirmativní akcí znamená kompenzaci nepříznivé sociální situace, která vyplývá z pohlaví, věku nebo invalidity. Keynesianismus Moderní liberál J.M. Keynes odmítl klasickou liberální víru v samoregulační trh. Řešení problémů kapitalistických ekonomik viděl ve vládních zásazích do ekonomiky ovlivňováním úrovně úhrnné poptávky, vládními zakázkami a deficitním rozpočtem, kdy dochází k multiplikačnímu efektu a tím ke zvýšení úhrnné poptávky. K potvrzení teorie došlo během „Nového údělu“ prezidenta Roosevelta v USA a především v nacistickém Německu let třicátých. Keynesianismus nebyl až do 70. let dvacátého století na Západě zpochybňován. Libertarianismus (Rothbard, Nozick, Hospers, Machan, D. Friedman) Je politické hnutí 20. stol hlavně v USA aVB mající 2 hlavní větve: anarchisté odmítají jakýkoliv stát a minarchisté přiznávají státu jen funkce v Lockeově duchu (bezpečnost, obrana a vymahatelnost dodržování smluv).Stát však nemá právo vybírat daně (Nozick: Anarchy, State and Utopia 1974).1. Extrémní důraz na individuální lidská práva a vlastnictví.2. Nejvíce žádoucím systémem je laissez-faire s absolutistickým pojetím lidských práv.3. Základem etiky je racionální egoismus-rozvíjení sebe sama jako racionální bytosti. Neoliberalismus - liberální Nová pravice (Monetariste Hayek, Friedman) Hlavním tématem této až hystericky antietatistické doktríny je ideologicky zápal pro volný trh.Vše soukromé je dobré, vše státní je špatné. Svoboda je termín,který se v neoliberálních dílech opakuje pořád dokola. Stát je říše nesvobody. Kolektivismus omezuje osobni iniciativu a podkopava sebeuctu. Trh je mechanismem, ktery vede k pokroku a k obecnemu prospechu. Zatimco pro keynesiany byla hlavnim problemem nezamestnanost, pro monetaristy to byla inflace, kterou zapricinuje premira obeziva v ekonomice. Zdrojem nehospodarnosti je verejny sektor a veskere statni pokusy o regulaci ekonomiky (dozorci rady apod.).Neoliberaliste(Reagan v USA a Thatcherova ve VB) se snazili vse zprivatizovat, brojili proti kulture odkazanosti kterou plodi welfarismus .Pokusili se o restauraci kultury podnikavosti klasickeho liberalismu obdobi manufaktur a ozivit pionyrskou ideologii tvrde usilovne prace a spolehani na vlastni sily.Obdobi jejich vlady je v obou zemich nazyvano desetiletim hrabivosti. Znaky a hodnoty konzervativního myšlení (Burke, Oakshott) Konzervativci přikládají výrazu „ideologie“ jednoznačně pejorativní význam a proto svému přesvědčení říkají „způsob myšlení“ nebo „životní postoj“. Ideje konzervatismu se objevily jako obranná reakce na bouřlivé tempo sociálně-politických změn zahájených Francouzskou revolucí 1789 (E. Burke: Úvahy o revoluci ve Francii 1790) a modernizaci na Západě. Konzervatismus hlásá odpor, či opatrný přístup ke změnám. Konzervativci nedůvěřují abstraktním idejím a doktrínám, více věří zkušenosti, realitě a zdravému rozumu. Vychází z teze o nedokonalosti člověka (doktrína o prvotním hříchu) a omezených možnostech lidského poznání a rozumu. Konzervativci ctí tradice, protože jsou prověřeny časem a dávají jedincům pocit sounáležitosti a jistoty. Věří na odstrašující (exemplární) účinek trestu, zákon a řád, který stabilizuje člověka a společnost a zajišťuje předvídatelnost. Lidé jsou závislé bytosti hledající bezpečí, potřebují někam patřit. Svoboda je dobrovolné přijetí společenských povinností a vazeb, které drží společnost pohromadě. Společnost je organismus a je víc než jedinec, formuje jedincův charakter a osobnost.Její základní institucionální jednotkou je rodina, kterou je nutno privilegovat a chránit. Náboženství je důležitým sociálním tmelem společnosti.Právo neslouží jen k udržování pořádku ale musí mít i etický rozměr, společnost je nutno chránit před zvrhlostmi. Patriotismus (láska k vlasti) je přirozená a prospěšná, konzervativci vystupují proti internacionalismu či multikulturalismu. Nevěří na sociální rovnost, přirozená je hierarchická společnost. Důraz na autoritu, vůdcovství, disciplínu a silný stát, který však nesmí svou moc zneužívat. Majetek zrcadlí jedincovy zásluhy a promítá se v něm i jeho charakter a osobnost. Majetní mají zájem na vládě práva a pořádku. Bohatství však není jen dílem současné generace a konzervativci upřednostní národní zájem před neomezenou dispozicí s majetkem jedinci (rodinné stříbro). Anglosaská, kontinentální a světová konzervativní tradice: Britský pružnější konzervatismus hodně čerpá z idejí E. Burkeho, který nezatracuje vše nové, ale je ochoten měnit v zájmu zachování. Kapitalismus v Anglii 18. stol. již tak zapustil kořeny,že nemělo smysl se vracet k hodnotám tradiční společnosti a zdejší konzervativci přijali hodnoty nového řádu za své, přirozené a jedině správné. Kanadská konzervativní strana se přejmenovala na „Progresivně konzervativní“ aby se distancovala od nálepky zpátečnictví. Obdobně v USA evokuje slovo „konzervativní“ negativní konotace a politici se mu vyhýbají; konzervativní ideje zde zdaleka nemají takový vliv jako ve VB. Hnutí Nové pravice zaútočila zejména na ekonomické principy konzervatismu, nezavrhlo ale tradiční víru v řád, autoritu a disciplínu.V zemích kontinentální Evropy se vyvinula mnohem autoritativnější podoba rigidního konzervatismu, který hájil monarchii a autokratické hodnoty proti zvedající se vlně sociálních reforem. V zemích třetího světa projevil konzervatismus zjevně autoritativní charakter (Peron v Argentině, Chomejní v Íránu). Výjimkou byla japonská Liberálnědemokratická strana podporující tržní principy a akcentující tradiční japonské hodnoty jako loajalitu, smysl pro povinnost a hierarchii. ASKOT – Libertariánský konzervatismus (Burke, Powell, Joseph, Thatcherová…). Liberální konzervativci dospěli k názoru, že liberální ekonomická teorie je kompatibilní s konzervatismem. Zákony trhu a volného obchodu pomáhají udržovat společenskou stabilitu bez nutnosti státního dirigismu. Trh je také znamenitým nástrojem sociální disciplíny. Není ničím umělým, ale je integrovanou součástí lidské přirozenosti, kterou reflektuje (honba za mamonem, zbožní fetišismus…).Tržní principy sice mohou znevýhodňovat některé skupiny, tito jedinci by však strádali ještě více, kdyby se přirozený běh věcí narušil. Zákony trhu a volného obchodu jsou tedy přirozené a je kontraproduktivní se proti nim bouřit (Burke). ASKOT – Paternalistický konzervatismus (PAKO) (Disraeli, Gilmour, Burke, Chamberlein, Macmillan…) Změna může být i přirozená a v takovém případě se jí nemá odporovat. Stát, který nelze změnit, nelze ani udržet (Burke). Disraeli akcentuje princip sociální povinnosti (odpovědnosti), nelze rozdělit národ na národ bohatých a národ chudých – idea jednoho národa. Bohatí a mocní mají povinnost sociální odpovědnosti za svá privilegia. Disraeli jako britský premiér rozšířil volební právo i na pracující, prováděl reformy v sociální oblasti. PAKO nedávají jednoznačnou přednost ani volnému trhu ani protekcionismu, dle okolností jsou schopni legitimovat oba přístupy. Chamberlein a Bismarck např. podporovali protekcionismus a cla, z jejichž výnosu financovali sociální programy. Po hospodářské krizi ve 30. letech dvacátého století a zejména po 2. světové válce hledají PAKO střední cestu mezi laissez-faire a státním socialismem, ztotožňují se s modelem smíšené ekonomiky, státním programem plné zaměstnanosti, bezplatnou zdravotní péčí v duchu Keynese a Beveridgea (Macmillan). Neokonzervatismus -konzervativni Nova pravice Konzervativni Nova pravice (KNP) haji rozsirovani svobody v ekonomice a soucasne vola po obnoveni autority ve spolecnosti - svobodna ekonomika a silny stat (Gamble).Jednalo se o reakci na extremne tolerantni 60. leta 20. stoleti, ktera podle KNP vedla ke zpochybneni autorit, konvenci a zhrouceni tradicnich moralnich zasad. Extremne tolerantni spolecnost je zivnou pudou pro protispolecenske chovani, delikvenci mladistvych a kriminalitu.KNP vyhlasuje navrat k viktorianskym(VB) ci rodinnym(USA) hodnotam.Volaji po obnoveni trestu smrti a posileni pravomoci policie, zachovani prava na noseni zbrane v USA. Dalsim nepritelem spolecnosti bylo prohlaseno odborove hnuti. Pro KNP byl take typicky zbesily antikomunismus, tehdejsi SSSR je vyhlasen za risi zla a soucasne byla vedena propagandisticka kampan za zvyseni vojenskych vydaju.V USAje po ostudnem Vietnamu akcentovan patriotismus, ve VB obrana narodni suverenity pri procesu evropske integrace.
Byl vzdy silny v kontinentalni Evrope .Neochota AK smirit se s demokratickymi reformami pretrvala v kontinentalni Evrope hluboko do 20. stoleti. Autoritativni tradice saha az k Platonovi, ktery navrhoval sverit vladu male skupine filozofu-vladcu s nezpochybnitelnou autoritou legitimizovanou jejich vyssim poznanim a rozumem. V obdobi Francouzske revoluce tvrdil de Maistre, ze i krutovladce je nutno poslouchat, protoze nelze zpochybnovat princip autority.AK v kontinentalni Evrope po cele 19. stoleti zustali verni rigidnim autokraciim.Rusky car Nikolaj vyhlasil principy´pravoslavna vira, autokracie a narod`, Nemecky kancler Bismarck vicemene trpel ustavni vladu a soudoby parlament (Reichstag) byl nazyvan fikovym listem zakryvajicim nahotu absolutismu. Papez Pius IX. nazval nacionalismus, liberalismus a socialismus falesnymi doktrinami a v roce 1870 vydal edikt o papezske neomylnosti. Autoritativni tradice byla velmi silna v katolickych zemich. Konzervativci v Nemecku a Italii pomohli po I.svet. valce svrhnout parlamentni demokracii a uvolnit Hitlerovi a Mussolinimu cestu k moci. Ve Francii se Ludvik Napoleon nejprve stal prezidentem, aby se pozdeji prohlasil cisarem Napoleonem III a jeho rezim mel charakter plebiscitni diktatury. Argentinsky diktator Peron se bonapartismem inspiroval, podporu vsak hledal predevsim u zbidacenych mas, svuj populismus zalozil na jejich pranich, odporu proti yankeeovskemu imperialismu a touze po modernizaci.K mobilizaci mas sahly i jine autoritativne-populisticke rezimy tretiho sveta, napr. Chomejniho Iran Zdroje, kořeny, geneze socialismu Myšlenkové dědictví socialismu sahá až k Platónově ústavě nebo k Utopii Thomase Mora (1516), jeho opravdové kořeny se však nachází v 19. stol. Socialismus vznikl jako negativní reakce na sociální a ekonomické dopady kapitalismu. Politika laissez-faire počátku 19. stol. dovolila majitelům tehdejších manufaktur disponovat zaměstnanci jako se živým kapitálem. Mzdy určené volným trhem byly zpravidla minimální, pracovní doba maximální a výjimkou nebylo zaměstnávání 7 letých dětí. První socialisté se pokusili o hledání alternativy ke kapitalismu – utopické komunity založené na dobrovolné spolupráci (Fourier, Owen). Marx a Engels vypracovali systematickou teorii pracující s determinantami společenského vývoje, podle které byl manufakturní kapitalismus neudržitelný. V industriálních zemích se postupně během 19. stol. životní podmínky dělnictva lepšily a sociálně-demokratické strany začaly usilovat o společenské reformy parlamentní cestou. V průmyslově zaostalejších zemích (Rusku) ale tyto strany (bolševické, komunistické) neuvěřily cestě postupných reforem a usilovaly o demontáž kapitalistického systému revoluční cestou. Ve 20. století se socialistické ideje rozšířily do celého světa. V rozvojových zemích ideu třídního útlaku nahradila idea útlaku koloniálního a prvky socialismu se spojovaly s nacionalismem (Čína, Vietnam, Korea, Laos). V arabském světě došlo k promíchání socialistických prvků s islámem (Irák, Jemen). V Jižní Americe bojovali socialisté proti vojenským diktaturám. Kolaps zemí sovětského bloku koncem 80. let 20. stol. znamenal úpadek komunismu, socialismus však již po několikáté pružně redefinoval své cíle v kontextu historických okolností. Znaky socialismu Kolektivismus, pospolitost, spolupráce, rovnost, společenské vlastnictví, pozitivní svoboda, moralismus. Jedinec není bez společnosti ničím. Jedinec si uvědomuje sám sebe skrze sociální skupinu (tzv. „zobecnělý druhý“). Lidská přirozenost není neměnná, ale plastická; formují ji životní zkušenosti a společenské podmínky. Není nutno stavět společnost založenou na pudech. Egoismus, hrabivost a agrese není člověku vlastní, je to jeho obranná reakce na typ společnosti, která takovéto chování podporuje. Lidé nejsou sami o sobě maximalizátory prospěchu. Takovouto deformaci lidské podstaty provedla až kapitalistická honba za ziskem. Přirozeným vztahem mezi jedinci je spolupráce, nikoliv konkurence. Schopnost vzájemné pomoci umožnila, aby lidský rod přežil (Kropotkin). Sociální nerovnost je nespravedlivá, plodí závist, rivalitu a sociální konflikty. Ve 20. století se stává socialismus stále více morální kritikou kapitalismu, který již víceméně akceptuje jako „nutné zlo“ a snaží se ho humanizovat, nikoli svrhnout. Čerpá z sociál-demokratismu, křesťanství, moderního liberalismu a dokonce i paternalistického konzervatismu. Komunismus Utopická vize beztřídní komunistické společnosti, která je založena na kolektivním vlastnictví měla být prosta antagonismů a nepotřebovala ani stát jako nástroj útlaku jedinců (More). Likvidací soukromého vlastnictví zmizí konflikty plynoucí z nespravedlivé distribuce společenských zdrojů. Bohatství se bude využívat ku prospěchu všech a ne k zisku několika málo jedinců. Akcentována pozitivní svoboda jedinců, kteří se budou moci realizovat prostřednictvím neodcizené práce. Kapitalismus (stejně jako předchozí sociálně-ekonomické formace) je kvůli neřešitelnému rozporu mezi výrobními silami a výrobními vztahy předurčen ke svržení v proletářské revoluci (Marx). Mechanistická a deterministická interpretace marxismu se stala později základním kamenem sovětského ortodoxního marxismu, resp. dialektického materialismu (Plechanov). K moci se však komunistické strany dostaly především v průmyslově zaostalých a agrárních zemích (Rusko, Čína, Polsko) a byly formovány většinou dle sovětského modelu. Komunismus v praxi se tak značně vzdálil Marxovým vizím z 19. století, který naopak počítal s přechodem ke komunismu v zemích ekonomicky nejvyspělejších. Bolševismus Marxistický proud spojovaný s Leninem a bolševickou stranou ustavenou v roce 1903 po rozkolu v ruské Sociálnědemokratické straně práce. Bolševismus akcentoval úlohu pevně stmelené avantgardní strany, vnášející do řad proletariátu revoluční vědomí. Vůdcům bolševiků se podařila jako prvním v historii uskutečnit proletářská revoluce (1917 Rusko) a začali si říkat komunisté. Podle Trockého teorie permanentní revoluce (1906) bylo možno v Rusku přejít od revoluce kapitalistické rovnou k socialistické. Bolševici byli carským režimem pronásledováni a byli nuceni se organizovat v konspirativních skupinách s tuhou disciplínou. Až do roku 1921 museli bolševici v občanské válce odrážet nápor jednak „třídního nepřítele“ (vojska věrná carovi - bílí), jednak zahraničních interventů z VB, FR, USA a JAP. Toto období poznamenalo na celá desetiletí metody a styl práce bolševiků. Jedním z prvních Leninových kroků po převzetí moci bylo např. rozpuštění parlamentu (dumy) jako „zbytečné a nepotřebné žvanírny“. Mladý komunistický režim tak dostal do vínku charakter represivní diktatury užívající donucovacích prostředků. Leninismus Lenin nevěřil na politiku postupných sociálních reforem, akcentoval nutnost ozbrojeného povstání a převzetí moci revoluční cestou. Jeho „diktatura proletariátu“ měla být přechodným obdobím mezi revolucí a plně rozvinutým komunismem, která se musí bránit eventuální kontrarevoluci. Lenin přišel s myšlenkou avantgardní revoluční strany složené z profesionálních revolucionářů, která je schopna vést proletariát k třídnímu uvědomění. Taková strana musela být disciplinovaná a fungovat podle principů demokratického centralismu: hierarchická struktura, demokratická diskuse na jednotlivých stupních stranické pyramidy, nižší orgány doporučují, navrhují změny a volí orgány vyšší, jejich pokyny se musí řídit orgány nižší, rozhodnutí většiny je závazné pro menšinu. Leninismus tedy pojímá komunistickou stranu jako jedinou legitimní zástupkyni zájmů proletariátu, která dovede celou společnost ke komunismu. Později si země sovětského bloku dávaly tuto tezi o „vedoucí úloze“ komunistické strany zabudovat přímo do ústav. Stalinismus Pro Stalina nebyla komunistická strana jen avantgardou dělnické třídy ale ztělesněním jednotné vůle sílící očišťováním sebe sama od oportunistických prvků.Stalin přišel s doktrínou „socialismu v jedné zemi“ zříkající se nutnosti internacionalismu a mezinárodní revoluce.V roce 1928 přišel s tezí o „zostřování třídního boje“ s přibližujícím se socialismem. V roce 1931 paradoxně obviňuje „maloburžoazní rovnostářství“ jako socialismu cizí a zasazuje se za vyšší efektivitu ekonomiky. Prosincovou ústavou 1936 ohlásil vybudování socialismu v SSSR a v období brutálních společenských čistek (1936-38) prohlásil, že nepřítomnost antagonistických rozporů v sovětské společnosti znamená, že nepřátelské ideje přicházejí zvenčí. Trh byl nahrazen systémem centrálního plánování státního socialismu. Demokratický centralismus se stával stále méně demokratickým a stále více centralistickým. Společnost začala zcela ovládat stranická nomenklatura.Veškerá systémová kritika a demokratická diskuse byla likvidována těmi nejbrutálnějšími prostředky. Stalinismus je spojován s masovými čistkami ve straně a společnosti, násilnými deportacemi všech nepohodlných a protirežimních (sibiřské gulagy) a terorizováním vlastního obyvatelstva nekontrolovatelnou mocí. Stalinismus se stal jedním z nejtragičtějších období novodobé ruské i světové historie. Trockismus Trockij byl internacionální marxista věřící v socialistickou revoluci. Podle trockistů byla ruská proletářská revoluce a leninsko-bolševická koncepce správná, avšak stalinismus se dal cestou degenerace a zrady zájmů dělnického státu. Trockij kritizoval Stalina také za jeho doktrínu socialismu v jedné zemi, ve které se vzdává internacionalismu. Ve vyhnanství odmítal uznat Sovětský svaz a režimy východní Evropy za autentický socialismus. Stalinismus definoval střídavě jako bonapartismus, termidor, byrokratický kolektivismus, který nemá s revolučním marxismem nic společného, země reálného socialismu za degenerované dělnické státy nebo za formy státního kapitalismu. Trockij se ve své originální teorii permanentní revoluce zabýval především možnostmi socialistické revoluce v průmyslově zaostalých a agrárních zemích. Práce trockistů se později staly inspirací pro teoretiky vývoje mimoevropských průmyslově nevyvinutých zemí. Čínská kulturní revoluce 1966-69 Se stala nejextrémnějším příkladem nadšení socialistů pro rovnostářství. Inicioval ji čínský politický vůdce a marxistický teoretik Mao Ce-tung. Měl to být jeho třetí a nejrozsáhlejší sociálně-ekonomický experiment po Hnutí komun (1958) a Velkém skoku (1958-59). Čínská kulturní revoluce z obavy před pravicovým oportunismem chtěla skoncovat se všemi formami společenské nerovnosti a hierarchie a byla pokusem o zcela nivelizovanou společnost. Na popud stařičkého Maa oddíly Rudých gard složené většinou z radikální studentské mládeže napadaly a sesazovaly všechny veřejné činitele čínského komunistického režimu, kteří dostali nálepku pravičáka. Byly vyrovnány i dosavadní socialisticky minimální rozdíly v platech mezi pracujícími a zakázány všechny prvky soutěživosti a konkurence, jako např. některé druhy sportu. Země však po nějaké době upadla do chaosu, experiment se zjevně nepodařil a Mao musel k nastolení pořádku v zemi povolat armádu. Po smrti Mao Ce-tunga dospěli jeho nástupci k názoru, že Kulturní revoluce byla absolutně negativní epizodou čínských dějin. Socialismus s lidskou tváří 1968 Termínem „socialismus s lidskou tváří“ se označuje neúspěšný pokus československých komunistů a probouzející se občanské společnosti o zásadní reformu „reálně-socialistického“ společensko - politického systému. Rozvíjející se proces široké demokratizace společnosti od začátku 60. let dvacátého století vyvrcholil „Pražským jarem“ roku 1968 aby byl zanedlouho násilně zastaven invazními vojsky států Varšavské smlouvy 21. srpna téhož roku Socialismus s lidskou tváří byl programem Pražského jara a měl být socialismem kvalitativně jiného druhu, než onen důvěrně známý nevábný a šedivý reálný socialismus. Proces směřoval k odstranění mocenského monopolu KSČ, nastolení pluralitního politického systému a celkovou demokratizaci společnosti spojenou s reformou ekonomiky. Pro reformní komunisty byl pokusem o symbiózu socialismu s demokracií. Československá společnost podle nich dospěla v šedesátých letech na práh občanské společnosti, směřovala k pluralitní demokracii, smíšené ekonomice a různým formám samosprávy. Socialismus s lidskou tváří byl pokusem o „třetí cestu“ mezi socialismem a kapitalismem, odmítající stalinské metody permanentní revoluce a diktatury proletariátu, většina jeho hlavních protagonistů však nesměřovala k obnově kapitalistického řádu. Chtěli uznání specifické československé cesty budování socialismu v průmyslově vyspělé zemi, oslabení centralismu, byrokracie a direktivně administrativního způsobu řízení a práce všech společenských a státních organizací. Tržní socialismus Je forma socialismu kombinující společné vlastnictví výrobních prostředků s širokým využitím tržního mechanismu v ekonomice.Vychází z myšlenky zaměstnaneckých samospráv. Výrobní družstva ve vlastnictví a správě svých pracujících členů se objevily např. v severním Španělsku, bývalé Jugoslávii a v perestrojkovém SSSR. Tržní socialismus je pokusem o sloučení distributivních a demokratických cílů socialismu se zjevnou ekonomickou efektivitou trhu. V současnosti se jeví poměrně zdařilým modelem tržního socialismu Čína. Nová levice (Marcuse, Reich) Termín označuje hnutí radikálních myslitelů především šedesátých let 20. stol. Bývá spojována s psychedelickou kulturou resp. kontrakulturou. Nová levice je projevem existenciálního nesouhlasu se západní civilizací a odcizení se od ní. Stavějíc na Marxově konceptu odcizení podrobila zdrcující kritice nejen tupý a sobecký tržní systém, ale i pokryteckou morálku, opresivní normy, bezcitnost a lhostejnost konsumerismu, což činí buržoazní společnost inherentně špatnou a škodlivou, blokující lidskou autenticitu, navíc má tendenci vyvážet svou zdegenerovanou podobu demokracie do světa, čímž se stává agresivní, kolonialistickou a imperialistickou. Východisko nacházejí myslitelé NL v konceptu osvobození, které umožní prožívat lidskou autenticitu. Feminismus tak osvobodí ženy od jim vnucené představy podřízenosti mužům, země třetího světa se osvobodí z postkoloniální závislosti na Západu, environmentalisté osvobodí lidstvo z otroctví konzumního života, homosexuálové se osvobodí od pokrytecké buržoazní etiky apod. Mezi Západem a Východem nebyl podle NL žádný kvalitativní rozdíl, oba systémy byly špatné, hysterické, nabubřelé a militantní. Na některé ideje Nové levice navázal o dvacet let později multikulturalismus. Eurokomunismus Termínem se označuje evoluční proces v komunistických stranách západní Evropy, které se v 70. letech 20. stol. oficiálně vzdaly revolučních ambicí a přeměnily se v parlamentní strany. Charakteristickým rysem EK byl odklon od Moskvy, ideologická heterodoxie a vnitrostranické reformy.Namísto revoluce projektuje EK dlouhé a pozvolné rozšíření demokracie bez nutnosti diktatury proletariátu. Eurokomunismus akcentoval autonomní hledání národních cest k socialismu. Eurokomunisté většinou odsoudili potlačení Pražského jara,sovětskou invazi do Afghanistánu či akce proti polské Solidaritě. Vnitrostranická reforma probíhala shora a dost ztuha proti vůli starší generace „pravověrných“ komunistů. Jejím cílem byla rozsáhlejší participace členské základny a omezené uplatňování zásad demokratického centralismu. Mnohé západoevropské KS také později odstranily ze svého názvu slovo „komunistická“. Perestrojka Termín perestrojka (ekonomická i politická přestavba, restrukturalizace) je spjat s posledním a neúspěšným pokusem o reformu komunistického systému v SSSR v druhé polovině 80. let 20. století vedeným M. Gorbačovem. Byl to pokus o reformu shora a byl doprovázen požadavkem na glasnost neboli svobodu slova a informací. Reforma měla za cíl přesunout moc ze stranické nomenklatury na stát, což by znamenalo konec vlády jedné strany. V letech 1987-88 bylo v SSSR legalizováno drobné soukromé podnikání a státní podniky se měly přizpůsobit nové situaci. Reformátoři chtěli propojit efektivitu trhu se sociálními jistotami socialismu. Glasnost i perestrojka vedla v praxi k rozpadu společenské autority a destrukci starých direktivních metod v ekonomice, po ruce však nebyly žádné mechanismy, které by je mohly nahradit. Země se posunula směrem k pluralitnímu politickému systému v okamžiku, kdy upadla do ekonomické anarchie. V SSSR koncem osmdesátých let 20. století již nikdo nevládl ani neposlouchal a tento obrovský mnohonárodnostní gigant bez kormidelníka připomínal tanker směřující k útesu. Fabianismus Fabiánská společnost založena 1884. (Webb, Shaw, Wells). Britská verze evolučního umírněného socialismu. Název po římském vojevůdci Fabiovi Maximovi. Stát není nositelem třídního útlaku jako tvrdí marxisté, ale spíše liberálním neutrálním arbitrem. Socialismus vznikne evoluční přeměnou liberálního kapitalismu. Fabiáni akcentovali význam vzdělávání nejširší veřejnosti. Nositelem socialistických idejí se stanou intelektuálové, kteří přesvědčí společnost,že socialismus je morálně lepší než kapitalismus, protože vychází z biblických principů harmonické lidské koexistence, věřili také, že je racionálnější a efektivnější. Revizionismus První systematickou revizi marxismu uskutečnil E. Bernstein (Evoluční socialismus 1898, Předpoklady socialismu a úkoly sociální demokracie1899). Na základě empirických dat tvrdil, že Marxovy predikce se nepotvrdily, kapitalismus se stabilizoval, diferencoval, humanizoval a třídní útlak se zmírnil. Rozrostla se střední třída a je možné kapitalismus reformovat např. znárodněním velkých průmyslových odvětví či sociálními programy. Socialismus jako sociálně spravedlivou společnost je možno demokratickými metodami, volebním právem. Revizionismus se stal ve 20. století neoficiálním programem většiny evropských sociálně-demokratických stran. Menševismus Je souhrn idejí menševiků, frakce Sociálně demokratické dělnické strany Ruska. Menševici zastávali ve všech zásadních stranických otázkách měkčí, volnější linii. Tvrdá nesmlouvavá rétorika i praxe charakterizovala bolševiky. Menševici (Martov, Axelrod, Plechanov) se hlásili ke klasickému marxismu. |
