Referaty
Home
Anglictina
Biologie
Chemie
Dejepis-Historie
Diplom-Projekt
Ekonomie
Filozofie
Finance
Fyzika
Informatika
Literatura
Management
Marketing
Medicina
Nemcina
Ostatni
Politika
Pravo
Psychologie
Public-relations
Sociologie
Technologie
Zemepis-Geografie
Zivotopisy

loading...



Téma, Esej na téma, Referátu, Referát, Referaty Semestrální práce:

Buddhismus a jeho rozvoj v západním kulturním okruhu s ohledem na školu Karma – Kagjü a její metody

UNIVERZITA HRADEC KRáLOVÉ

PEDAGOGICKá FAKULTA

D I P L O M O V á P R á C E

Univerzita Hradec Králové

Pedagogická fakulta

Ústav filozofie a společenských věd

Buddhismus a jeho rozvoj v západním kulturním okruhu s ohledem na školu Karma – Kagjü a její metody

Diplomová práce



čestné prohlášení: Prohlašuji, že jsem diplomovou práci zpracoval samostatně a uvedl jsem veškeré použité prameny a literaturu.

Ve Višňové 17.4. 2001

Buddhismus a jeho rozvoj v západním kulturním okruhu s ohledem na školu Karma – Kagjü a její metody

 

1. Úvod

1.1. Co mě vede k této práci

Tato diplomová práce se zabývá buddhismem Diamantové cesty. Ne buddhismem obecně, ale nejvyšší úrovní Buddhových učení nazývanou vadžrajána, někdy tajná mantrajána a někdy také tantra (zde je však třeba dodat buddhistická tantra). V euroamerickém kulturním okruhu (dalo by se také říci v civilizaci bílého člověka) je toto učení nazýváno Diamantovou cestou. Toto označení se již pomalu vžilo, stejně jako se buddhismus Diamantové cesty pomalu stává součástí naší kultury.

Nebudu se tedy zabývat, více než bude pro historický kontext nutné, zemí vzniku buddhismu, tedy Indií, ani zemí, ze které se učení dostala do západního světa, tedy Tibetem. Budu se soustředit především na popis situace Diamantové cesty v již zmíněném kulturním okruhu, především v Evropě a samozřejmě se budu také věnovat situaci Diamantové cesty v Čechách.

Ještě než přistoupíme k samotnému buddhismu Diamantové cesty (dále často jenom buddhismus) ještě pár slov o důvodu vzniku této práce, o motivaci se kterou byla napsána a o záměru této práce vůbec.

Existují dva hlavní důvody, které vedly k této práci: za prvé, sám jsem praktikujícím buddhistou a nemůžu se nepodělit o učení vedoucí ke svobodě a podle všeho k trvalé radosti, a o mé zkušenosti s ním. Druhý důvod vysvětlím obšírněji.

Již po desetiletí roste zájem o dříve exotická témata. Nemám na mysli jenom náboženství, díky průkopníkům všeho druhu se mnoho věcí dříve zcela „neevropských” stalo naprosto běžnými. Zpočátku to byla záležitost elit, později, se vzrůstající informovaností, růstem volného času, médii, turistikou a stále rostoucí potřebou objevovat a prožívat něco nového, se začaly stírat a stále více se stírají, dříve pevně a přirozeně stanovené hranice, jak zeměpisné tak kulturní.

Se záplavou nových trendů a poznatků všeho druhu kráčí ruku v ruce záplava informací a informací o informacích. Již dávno není problém v jejich nedostatku. Problém je v jejich nadbytku a především v jejich verifikaci.

Dalším problémem je, že mnoho informací o určitém tématu je postaveno na informacích pocházejících od průkopníků, které se již vžily, i když jsou často velmi nepřesné, což by tolik nevadilo, bohužel jsou často také velmi mylné, dokonce podstatně zabarvené vlastními nebo ideologickými předsudky, nebo dokonce „vědeckými pohledy”. Hlavním problémem tedy je „zmatek”. Takový zmatek panuje i v informacích o buddhismu.

Dodnes se v literatuře vychází z naprosto bludných informací, jako je například termín lamaismus vzniklý díky tomu, že křesťanští misionáři navštívili Tibet, nic nepochopili, zaslechli, že učitelé jsou nazýváni lamy (což v překladu znamená velká matka, ale o tom později) a lamaismus byl na světě.

Dostali jsme se zpátky k buddhismu. Teď se po předchozím možná trochu komplikovaném odstavci pokusím jasně vysvětlit důvod vzniku této práce. V Čechách se objevilo skutečně mnoho buddhistických knih a mnoho knih o buddhismu různé kvality. Většinou šlo o učení hínajány – Malé cesty (např. Dhammapadam, Praha 1992) a někdy o učení mahájány – Velké cesty. Již za první republiky se objevily spisy a spisky, některé od vědců jako byl například Vincenc Lesný, považovaný za jednoho z předních odborníků ohledně buddhismu, nebo například komentované překlady z němčiny vydávané různými tehdy populárními duchovními spolky a také spisy a překlady osamělých duchovních aspirantů (F. Drtikol, K. Minařík). Jejich kvalita je skutečně různorodá a nemá smysl se jimi příliš zabývat. V žádném případě se však nejedná o učení úrovně Diamantové cesty, neboť to není možné praktikovat bez kvalifikovaného učitele s plným odkazem. Je třeba říci, že většinou pouze pomohly o buddhismu vytvořit zmatené a přehnané představy, jako o něčem mystickém, tajemném a zcela odtrženém od životní reality Evropana. Na druhou stranu jistě přitáhly mnoho odvážných a idealistických lidí.

Dokonáním všeho zmatku pak bylo vytváření vlastních termínů. Tak se do buddhismu dostaly pojmy a termíny křesťanské, psychologické a často prapodivné vlastní; Vincenc Lesný dokonce smrtelně vážně hovoří ve svých knihách o duši, čili o něčem, co Buddha poměrně jednoduše a logicky vyvrátil již během svého prvního veřejného učení.

Důvodem této práce je, co možná nejjasněji a nejlogičtěji popsat a charakterizovat buddhismus, který se momentálně na Západě a i u nás rozvíjí. Za pomoci běžných termínů a slov, které však pocházejí od nejvyšších držitelů Buddhova učení.

Doufám, že se mi podaří, aby z této práce mělo maximální užitek co možná nejvíce moderních jasně myslících a samostatných lidí.

1.2. Jak bude práce vypadat

Aby práce měla smysl, je třeba ji jasně strukturovat a logicky precizovat. Jako nejvhodnější způsob mi připadá vyjít od kořenů, ale jen v takové míře nutné pro kontext dalšího rozvoje. Protože učení pochází od Buddhy, je třeba se Buddhou trochu zabývat. Protože se však od nás nijak nelišil, nebyl vybaven jiným potenciálem než má každý z nás, je třeba se více zabývat tím, co udělal. Protože však on svou práci již vykonal, je třeba se ještě více zabývat tím, jak dokázat to, co dokázal on. Tedy učeními a metodami.

Buddha učil žáky různých schopností a vlastností, tím pádem předával různá učení. Buddhismus nemusí krátké natahovat a dlouhé zkracovat; budu se tedy zabývat jen částí učení, které bylo po 1500 let udržováno a rozvíjeno v Indii, a poté co byl buddhismus v Indii zničen nájezdy muslimů, přeneseno do Tibetu. Žijeme však v Evropě a proto je pro nás nejcennější ta část učení, která je optimálně použitelná v našich podmínkách. Nebudu se tedy zabývat zbytečně ani Tibetem a zaměříme se na Evropu, respektive Čechy. Pokusím se nahlédnout do struktury západního, či českého způsobu rozvoje a tím buddhismus Diamantové cesty stáhnout z výšin iracionálna na zem mezi kriticky myslící lidi, kteří se chtějí rozvíjet a pomáhat druhým.

1.3. Čím práce není

Pravděpodobně není vědeckou prací, hlavně proto, že nejsem vědec a také proto, že něco podobného píši poprvé v životě.

Není ani šedesátistránkovou agitkou, protože misionářů už bylo mnoho a ještě nikdy nikomu nepomohli.

Možná se nebude shodovat s pohledy dalších zainteresovaných, ale to ani není jejím cílem. Vše je umění možného. Dostává se mi autentických učení od autentických kvalifikovaných lamů. Mám přístup k autentické literatuře, pravidelně a často se setkávám s lidmi, kteří se starají o rozvoj Diamantové cesty po celém světě, praktikují, a protože sám praktikuji, je možné, že nadělám méně chyb a zmatků než velmi vzdělaní, avšak prožitky a zkušenosti postrádající buddhologové, religionisté nebo například tibetologové.

Bude-li tato práci inspirací byť jedinému čtenáři, pak splnila svůj úkol.

2. Obecný úvod do buddhismu

2.1. Náboženství víry a prožitku

Pro základní pochopení se musím zmínit o místě buddhismus mezi dalšími náboženstvími. Nemá velký smysl se zabývat počtem vyznavačů, to, co je rozhodující, je východisko, cesta a cíl. Jednoduchým porovnáním zjistíme, že nemůže být pravda to, co se často snaží tvrdit přátelé duchovní nivelizace a sice, že všechna náboženství jsou stejná a mají stejný cíl.

Obecně můžeme náboženství rozdělit na náboženství víry a náboženství prožitku nebo zkušenosti. Mezi náboženství víry můžeme zařadit křesťanství, islám, judaismus a velkou část hinduismu. Mezi náboženství prožitku hinduistický směr advaita védánta, částečně taoismus a zcela buddhismus.

Oba druhy náboženství se rozvíjely v různých podmínkách. Náboženství víry bychom mohli pojmenovat také náboženstvím přežití. Vznikala v době kmenových válek, vyznačují se přísnou hierarchií, jen málokdo má přímý kontakt s bohem a ví, co dělat. Ostatní se musí řídit souborem pravidel. To pomáhá kmen nebo společenství lépe organizovat a zaručuje jednodušší přežití. Také bývá zvykem vnímat bohy těchto náboženství jako muže, zřejmě ne náhodou. Jde-li o válku, bůh v sukních není nejlepším vůdcem.

Náboženství prožitku vznikala v rozvinutých kulturách, kde měl cenu člověk jako jedinec. Štěstí jedince bylo považováno za základ štěstí celku. Cílem nejrozvinutějších, v našem případě Buddhy, není držet ostatní pod kontrolou, ale pomáhat jim, aby dosahovali stejné úrovně, ze které budou moci účinně pomáhat druhým.

Buddhismus je pravděpodobně jediné náboženství, díky kterému je možné, a praktikující toho běžně dosahují, vystoupit mimo dualistický způsob prožívání.

Co je myšleno dualistickým způsobem prožívání? Je to způsob prožívání, během kterého dochází k takzvanému rozdělení na tři: na prožívajícího – subjekt, na prožívané, čili objekt a samotný akt prožívání. Učení buddhismu říká, že tento způsob prožívání je omylem a chybou neosvícené mysli.

Poměrně jednoduchou analýzou lze dospět k tomu, že neexistuje žádný skutečný reálný prožívající oddělený od okolí, žádné „”. Nic trvalého nenalezneme ani v těle, ani prožitcích jako jsou emoce a vnitřní stavy, ani v myšlenkách. Nedokážeme nalézt ani žádný objekt. Objektem se v buddhismu nazývá vše, co můžeme prožít: myšlenka, láska, strom, bolest, narození, smrt, to vše jsou objekty. Při bližším zkoumání objevíme jen souhrn podmínek, které vytvářejí na delší, či kratší, každopádně omezenou dobu dojem, že objekt existuje nezávisle. Když se však podmínky rozejdou, mizí i objekt. Objekt i podmínky jeho existence jsou netrvalé a tedy pomíjivé. Nalézt nemůžeme ani akt pozorování. To je konečná pravda buddhismu, neexistuje nic samo o sobě. Všechny jevy jsou tzv. prázdné, bez vlastní esence.

Na absolutní úrovni neexistuje nic nezávisle, na relativní úrovni můžeme stále prožívat různé objekty. Chápeme-li, že jsou prázdné, zůstane sice bolest bolestí a radost radostí, ale ani jedno nebude mít sebemenší vliv na naše štěstí a klid. Všechny jevy jsou pak prožívány jako dokonalé právě takové, jaké jsou a protože jsou. Jsou vnímány jako bohatství dokonalé mysli.

Podle buddhistického učení funguje neosvícená mysl jako oko. Dokáže vidět vše vně a uvnitř, ale není schopné vidět sebe sama. Dívá se vně, ohraničuje se tlustou čarou a považuje se za nebo ego a vše okolo automaticky hodnotí jako ne-já, jako „ty”. Tato základní chyba všech neosvícených bytostí se nazývá základní nevědomost. Díky tomuto pocitu oddělení se automaticky objevuje potřeba hodnotit všechny objekty. Některé jsou ohodnoceny jako dobré, nebo příjemné a objevuje se tendence je přitahovat, další jsou ošklivé nebo zlé a objevuje se tendence je odpuzovat.

Díky tendenci přitáhnout to, co jsme ohodnotili jako dobré a příjemné, se objevuje připoutanost a v případě, že někdo druhý má něco, co bychom sami rádi, objevuje se závist nebo žárlivost. Jakmile si myslíme, že jsme nebo máme něco, co nemají druzí, objevuje se hloupá, vylučující pýcha. Z pocitu, že něco je negativní se objevuje hněv a nenávist. Existuje 84000 kombinací těchto pěti základních rušivých pocitů nebo emocí. Na každou jednotlivou kombinaci těchto emocí existuje v buddhismu jedno učení.

Těchto 84000 učení se dělí na čtyři části po 21000 učeních. Na abhidharmu, část buddhistických posvátných knih zabývajících se filozofickou, kosmologickou a psychologickou analýzou, vináju, posvátná buddhistická písma pojednávající o klášterní disciplíně a správném chování a na sútry a tantry.

To, co je v buddhismu rozhodující, je prožitek a zkušenost. Neexistují tu dogmata, a protože je to učení založené na osvíceném vhledu a prožitku Buddhy, neexistuje tu žádné tajemství. Vše vychází z prožitku osvícení, proto jsou praktikující buddhismem vnímáni jako dospělí a ne jako děti, které by se měly správně chovat, aby s nimi byla nějaká vyšší bytost spokojená. Pokud v buddhismu není možné něco poznat, říká se, že to neexistuje, a protože všechny bytosti mají ten samý potenciál, není tu žádné místo pro nějakou horší nebo lepší bytost. Ani pro boha tvůrce anebo ďábla, coby absolutní zlo.

2.2. Co je to buddhismus a co není

Ačkoliv jsem v předešlých odstavcích hovořil o tom, že se budu zabývat současností, než to udělám, je třeba se trochu setkat s minulostí.

Na krátkou otázku, co je buddhismus, existují dvě odpovědi, krátká a dlouhá. Uvedu obě.

Nejprve tedy krátká odpověď. Buddhismu je učení o mysli, o tom jak funguje, čím je a metodami jak to rozpoznat a zrealizovat.

Mnoho lidí zná sanskrtské slovo dharma, ale málo jich chápe jeho skutečný význam. Budeme-li ho hledat v učených knihách, například v Malé encyklopedii buddhismu od Vladimíra Miltnera, moc se toho nedozvíme. Většina z toho dokonce ani v buddhistickém kontextu, minimálně co se Diamantové cesty týká, není pravda - dharma, P dhamma všeindické pojetí vesmírného řádu, zákonů přírody i společnosti; profesor Ivo Fišer navrhuje jako ekvivalent termín „norma”. dharma, P dhamma Buddhovo učení, vycházející ze zákonité platnosti příčinně podmíněného řetězce znovuzrozování /sansára/ určovaného zákonem karmanu /P kamma/, vyjadřuje všeobsahující pravdu. Vzhledem k tomu, že slovní tvar dharma je odvozen od sanskrtského slovesného kořene dhr-, „držet”, je nasnadě tu v témž obsažném smyslu užívat archaického českého participia necessitatis držmo, totiž to, „čeho jest se držet”.

Když si však vezmeme na pomoc již méně známé tibetské slovo čhö rychle nám svitne. Je tibetským ekvivalentem slova dharma a znamená „jak se věci mají”. Nic víc a nic míň. Když se Buddhy Šákjamuniho ptali, co učí, odpovídal: „Učím jen, jak se věci mají”. Jeho odpověď na druhou otázku, proč učí, jednoduše vysvětlí Buddhovu motivaci a také jediný smysl buddhismu. Buddha odpověděl: „Učím proto, že vy i všechny bytosti toužíte po štěstí a chcete se vyhnout utrpení. Učím, jak se věci mají.”

A teď druhá odpověď. Někdy, když chceme zjistit, čím daná věc je, je účinnější ukázat čím není. Zvláště v dnešní době přeplněné informacemi tento způsob u kořenů odetíná mnoho zmatených pohledů a nejasností.

Začněme u slova náboženství vzniklého z latinského religare. To je možné přeložit jako znovusjednocení, nebo opětné sjednocení s něčím dokonalým, s absolutnem. Něco absolutního je pravděpodobně, když už ne cílem, tak základem všech náboženství. Učení buddhismu by mohlo souhlasit s oním „sjednocením s absolutnem”, protože však používá logiku s „re souhlasit nemůže. V buddhismus je logika velmi propracovaná. Existují směry buddhismu, jejichž základem je logická analýza např. Velká střední cesta [tib. u ma; skt. madhjámaka].

S oním „re” tedy nemůže souhlasit. Jedná-li se o znovusjednocení s absolutnem, tedy s něčím, čeho jsme již někdy dosáhli a poté znovu ztratili, nemá to z buddhistického úhlu pohledu žádný smysl, protože neexistuje žádná záruka, že tento stav znovu neztratíme. A existuje-li nějaký absolutní stav, který je možné ztratit a propadnout se do stavu neabsolutního, pak to znamená právě to, že onen stav nebyl absolutní.

Často je buddhismus považován za filozofii. Ani s tím nelze zcela souhlasit. Jistě, v buddhismu nalezneme mnoho filozofických učení, ale buddhismus navíc disponuje metodami, které pochopení intelektuální plně integrují do chování, jednání a prožívání praktikujícího. Kdyby se jednalo jen o filozofické spekulace, třebaže logické a jasné, poté, co bychom odložili text a vešli do běžného života, viděli bychom, že jsme se příliš nezměnili. Dále jednáme, již z podvědomí, podle starých návyků. Je to problém buddhistů i nebuddhistů.

Někteří lidé považují buddhismus za psychologii. Skutečně se v buddhismu nachází množství psychologických metod, mnoho učení se zabývá emocemi a prací s nimi. V meditacích se pracuje s vizualizacemi a polohami těla, se zvuky. To vše již moderní psychologie uznává jako prostředek pro měnění stavu vědomí. Jeden ze zakladatelů moderní psychologie C. G. Jung se evidentně nechal buddhismem inspirovat. Jeho koncepce podvědomí má blízko k buddhistickému skladovacímu vědomí, i když je Jungův přístup poněkud povrchnější.

Je tu však jeden rozdíl, psychologie se snaží lidem pomoci z úrovně duševních problémů na úroveň člověka, který se dokáže sám rozhodovat a sám fungovat. Buddhismus vede k naprostému rozvoji vnitřního potenciálu, všech schopností a kvalit, k osvícení.

Není to hobby. Je to tvrdá práce, protože cílem buddhismu je změna vědomí a dosažení skutečně trvalého stavu vědomí. Tomu brání naše návyky, kterých se zbavovat, je skutečně těžké. Kdo zkoušel například jen přestat s kouřením, ví, co mám na mysli. A tady se jedná o velice, velice hluboké návyky, které jsme nashromáždili od času bez počátku.

2.3. Kdo byl Buddha, vysvobození a osvícení, co učil

Hned na začátek důležité upozornění: následující způsob prezentace buddhismu je založen na učení tibetských lamů a jejich evropských žáků. Nemusí odpovídat přístupu jiných tradic, hlavně théravády, avšak předávali a předávají ho nejvyšší realizovaní učitelé tibetského buddhismu linie Karma Kagjü.

Buddha Šákjamuni [564-484 př.n.l.], [tib. Sakja Thubpa] se jmenoval Siddhártha Gautáma. Ve svých 35 letech rozpoznal podstatu mysli a dosáhl vysvobození [skt. abhimukti] a osvícení.

Vysvobození meditující dosahuje, jakmile rozpozná prázdnotu mysli, dosáhne tak vysvobození z nedobrovolného koloběhu existencí. Stane se osvobozeným ode všech rušivých pocitů. Tento stav však ještě není dosažením úplného osvícení, ani úplným pochopením toho, „jak se věci mají”. O osvícení za chvíli.

Buddha Šákjamuni byl takzvaným čtvrtým „historickým Buddhou”. „Historický” znamená, že před jeho příchodem na Zemi buddhistická učení neexistovala, že učení třetího historického Buddhy již zanikla. Podle Buddhy Šákjamuniho existovalo na Zemi mnoho civilizací, o kterých nemáme doklady a po Buddhovi Šákjamunim, než Země zanikne, přijde ještě 996 historických Buddhů. Jen někteří z nich však budou učit všechny tři dnes známé úrovně.

Buddha Šákjamuni je na mnoha obrázcích zobrazován jako mírný hoch s jemným úsměvem. Ve skutečnosti byl podle buddhistických textů vysoký, měl modré oči a podobal se spíše dnešním Evropanům. Byl dlouho očekávaným synem bezdětného královského páru kmene Šákjů a poslední šancí své matky na dítě. Narodil se zcela běžným způsobem, pravděpodobně císařským řezem. Jeho kmen pocházel z míst dnešní Ukrajiny a sám Buddha patřil do kasty válečníků. Jeho tvář pravděpodobně zdobila nějaká ta jizva.

Podle textů byl zvláštním dítětem (v buddhistických textech je podrobně popsáno 32 znaků, které má historický Buddha) a proto král povolal ke dvoru tři moudré muže, kteří mu sdělili, že dítě je opravdu zvláštní. Řekli, že pokud se stane králem, bude velmi úspěšný a zvětší moc a slávu království, když se však setká s utrpením, udělá něco velkého pro lidstvo.

Králova představa byla jasná, chtěl následovníka, ne zachránce světa. Proto obklopil mladého Buddhu vším, co si jen mohl představit. Nejlepšími učiteli, paláci a možnostmi. V textech se píše, že měl 500 partnerek a všechny dokázal udržet šťastné. Ve 29 letech se však krátce po sobě setkal s nemocí, stářím a smrtí v té nejfyzičtější podobě.

Vidět někoho, kdo měl pravděpodobně lepru, starce bez pomoci a indický pohřeb žehem, jsou jistě silné zkušenosti. Uvědomil si, že ačkoliv byl jeho život doposud plný radosti, není v něm naprosto nic, co by ho ochránilo proti ztrátě. A to proti ztrátě všeho. Teprve setkání s jogínem v hluboké meditaci, který dokázal prožívat nejenom objekty mysli, ale mysl samotnou, ho inspirovalo.



Protože neměl k dispozici dokonalé metody pro práci s myslí v každé situaci, které později po dosažení osvícení sám předal, musel se vydat cestou odříkání, aby jej v hledání nic nerozptylovalo. Opustil dvůr a věnoval se nejtvrdší askezi s cílem dosáhnout něčeho trvalého. Praktikoval u nejvyhlášenějších učitelů své doby. Všechny dokázal předstihnout, ale nikde nenašel nic, co by bylo opravdovým útočištěm, co by přemohlo nemoc, stáří a smrt.

Později, když již vyzkoušel všechny krajnosti, si s hlubokým přáním rozpoznat mysl sedl v Bódhgáji pod strom a po sedmi dnech za květnového úplňku, rozpoznal její podstatu. Dosáhl vysvobození a osvícení. V textech se píše, že byl vším zároveň , odpadlo jakékoliv oddělení mezi vnitřními a vnějšími energiemi, mezi minulostí, přítomností a budoucností. Zrealizoval podstatu mysli.

Stav osvícení a buddha [tib. sanggjä] je totéž, tyto názvy označují stav mysli. Výraz sang znamená „dokonale očištěn” ode všech zatemnění a gjä znamená „dokonalé rozvinutí” všech kvalit a moudrosti. Sanskrtský výraz buddha znamená doslova „probuzený”.

V různých úrovních buddhistického učení je osvícení popisováno a zobrazováno různě. Na úrovni hínajány je to známý obrázek buddhy sedícího v lotosu a rukou se dotýkajícího země. Na úrovni mahájány je to energetické pole [tib. kjilkhor; skt. mandala] - doslova „kruh se středem”, silové pole, které povstává z potenciálu prostoru - pěti Buddhů symbolizujících pět buddhovských moudrostí. Na úrovni vadžrajány je osvícení popisováno tak, že moudrost všech buddhů zkondenzovala v bílého ženského buddhu zvaného Sarvabuddha Dákiní a poté, díky Buddhově párovému spojení s ní, se spojilo vše mužské a ženské.

Nejčastěji užívaný způsob popisu osvícení na Západě je způsob, který používá lama Ole Nydahl. Popisuje osvícení prostřednictvím třech jeho hlavních vlastností pěti moudrostí a čtyřech aktivit.

Když mysl rozpozná, že není od ničeho oddělena, že neexistuje žádné skutečné „já”, že je otevřená a neohraničená jako prostor, objeví se naprostá neohroženost. Nikdo nemůže prostoru uškodit, něco do něj přidat a něco mu vzít. Z pocitu neohroženosti se objevuje radost, kterou již není možné ztratit. Dalo by se říci, že radost je esencí buddhismu a vždy, když se zdá, že teorie a informací je příliš, stačí vrátit se k této krátké větě. Jde o radost!

Rozpozná-li mysl, že je otevřená a neomezená jako prostor a od ničeho neoddělená, objeví se automaticky aktivní soucit, někdy se používá také slovo soucítění. Je to touha a tendence pracovat pro druhé jednoduše proto, aby všechny bytosti prožívaly tu samou radost a neohroženost.

Protože osvícená mysl již nevnímá svět prostřednictvím svých vlastních projekcí, může osvícený vidět opravdovou situaci bytostí, jejich tendence a všechny podmínky, ve kterých se nacházejí. Může proto velmi účinně zasahovat a odstraňovat překážky bránicí jim v rozvoji.

Soucit není nic sentimentálního a nemá nic společného s lítostí. Soucit je schopnost a aktivita uvidět situaci druhého a udělat to nejlepší, aby se dotyčný mohl vlastními silami rozvíjet, být samostatnější, silnější a radostnější. Aby sám mohl co nejrychleji směřovat k osvícení. Je to schopnost transformovat utrpení druhých v krok na cestě rozvoje.

Pět buddhovských, „ženských” moudrostí je pět základních rušivých pocitů, nevědomost, touha respektive připoutanost, hněv, závist (někdy se používá žárlivost) a vylučující pýcha transformovaných v prožitek moudrosti.

Čtyři aktivity, takzvané mužské aktivity jsou aktivita ochraňující, uklidňující, rozhojňující a fascinující.

Další možnost, jak popsat stav osvícení, jsou takzvané čtyři stavy buddhy. Lama Ole Nydahl ve své knize Velká pečeť píše: „Základem plného rozvoje mysli je stav pravdy [tib. čhöku; skt. dharmakája]. Zde je mysl vhledem. Není žádnou nevědomou „černou dírou”, něčím „chybějícím”, ani mrtvým odstupem mezi věcmi. Prostor bychom měli vidět jako nádobu, která vše plodí, obsahuje a spojuje. Nezávisle na tom, jak velké by se zdály být vzdálenosti mezi věcmi, je mnohem více prostoru za nimi a mimo ně, než mezi nimi. Pravda proniká vším - vibrací každé molekuly, vznikem i zánikem, zrozením i smrtí.

A pokračuje: „Mnohostrannost prostoru, jeho svobodná hra a neustálá svěžest jsou nazývány stav radosti [tib. longku; skt. sambhógakája]. Stále se něco děje. Vše vnější i vnitřní se neustále mění. Prožít to, je nejvyšším štěstím. Tento druhý stav buddhy prožijeme, když mysl z úrovně neohroženosti pozoruje své bohatství a vidí, jak mnoho schopností a síly v ní tkví.”

V dalším odstavci následuje: „Vhled do prázdnoty a vzájemné podmíněnosti jevů a prožívání nadbytku radosti objevující se díky jasnosti mysli doplňuje třetí stav – stav vyzáření [tib. tulku; skt. nirmánakája]. Ani ten nemá jinou příčinu než mysl samu. Opírá se o prožitek, že prožívající je ve své podstatě neomezený. Ačkoliv se lidé od sebe velmi liší svými schopnostmi, na absolutní úrovni chtějí být všichni šťastní a sdílejí stejný prostor. Pokud to pochopíme, musíme být bytostem dlouhodobě prospěšní. Proud láskyplných činů, který je zaměřen především na příčiny utrpení, pramení z neohraničenosti mysli a projevuje se jako čtyři buddhovské aktivity.”

Jedná se o aktivitu ochraňující, fascinující, rozhojňující a uklidňující.

V posledním odstavci lama Ole Nydahl čtyři stavy buddhy přirovnává k různým skupenstvím vody. „Prostor jako informaci můžeme přirovnat k vodní páře, která je sice neviditelná, ale všudypřítomná. Prostor coby jasnost k mrakům, které se objevují a s hravostí proplouvají po obloze a konečně prostor jako smysluplnou aktivitu k dešti, který všemu umožňuje růst. Přestože se tyto aspekty od sebe liší, ve skutečnosti jsou všechny vodou – H2O. To je stav esence [tib. ngowoňigiku; skt. svabhávikakája]. Všechny tyto stavy dohromady manifestují potenciál plně rozvinuté mysli.”

 
 
Čtyři stavy buddhy
 
 
Stav
stav pravdy
stav radosti
stav vyzáření
stav esence
Sanskrtsky
dharmakája
sambhógakája
nirmánakája
svabhavikakája
Tibetsky
čhöku
longku
tulku
ngowoňigiku
Realizace
neohroženost
radost
láska
duševní rovnováha
Pohled
nadčasový prostor
hravá mnohotvárnost
neohraničenost
jednochuť všech jevů
Zkušenost
bezprostřední vhled
spontánně se objevující radost
smysluplná aktivita
spočívání bez úsilí
Přirovnání
vodní pára
mraky
déšť
voda

Podle učitelů se v textech říká, že Buddha po dosažení osvícení vůbec nechtěl učit. Nevěděl, jak něco takového, jako osvícení, něco mimo koncepty, slova a představy, vysvětlit. Nějaký čas ještě seděl pod známým stromem bódhi. Lama Ole Nydahl říká, že Buddha uvykal své tělo na proudy osvícených energií, on sám tento prožitek popis