|
HISTORIE VÝPOČETNÍ TECHNIKY V ČESKOSLOVENSKU
ČESKÉ VYSOKÉ UČENÍ TECHNICKÉ V PRAZE HISTORIE VÝPOČETNÍ TECHNIKY V ČESKOSLOVENSKUsemestrální práce z předmětu Historie vědy a techniky 35196rvs66ivn2c
ÚVOD3 VÝVOJ PRVNÍHO POČÍTAČE4 POKRAČOVANÍ VÝVOJE7 vv196r5366ivvn EPOS9 KONEC VLASTNÍ CESTY12 JSEP15 ARMÁDA A POČÍTAČE23 REJSTŘÍK27 LITERATURA29
Dnešní doba je charakteristická svým velice chaotickým děním a neustálým vědeckotechnickým vývojem. O výpočetní technice platí toto tvrzení snad ještě dvojnásobně. Lidé si již pomalu zvykli na neustále se objevující nové možnosti samotných počítačů i pole jejich použití. Žádný jiný obor neproděl tak bouřlivý vývoj, jenž proděla výpočetní technika za poslední půlstoletí. Je to vskutku až neuvěřitelně dlouhá a klikatá cesta, na které zůstalo mnoho zapomenuto. To kladlo a klade stále větší nároky na schopnosti lidí přijímat a učit se novému. Proto zůstává jen málo sil dívat se nazpátek a zaznamenávat předchozí události. Dvojnásobně to platí i na strastiplné cestě vývoje počítačů v Čechách a bývalém Československu. Již od začátku prohlubující se propast mezi námi a vyspělým světem dosáhla ke konci komunistického režimu hodnoty, která byla oficiálně přiznávána na rozmezí 10 až 15 let, ale ve skutečnosti byla ještě větší. Proto není divu, že jsme všichni velice rychle a rádi zapomněli na všechny ty zastaralé počítače a vrhli se plnou vervou na konečně dosažitelný technický standart. Jen málokdo se ohlížel zpátky a zachoval nějaký ten historický kousek nebo materiál. Světlou výjimkou zůstává Technické muzeum v Brně se stálou expozicí výpočetní techniky instalovanou v roce 1983 a výstava Historie výpočetní techniky v Severočeském muzeu v Liberci, konaná ve dnech 18.5. až 26.6.1994. Je proto obtížné shromáždit materiály pro ucelený přehled o vývoji a výrobě v oblasti výpočetní techniky v bývalém Československu. I když jsem se pokoušel napsat následující text jako úplný přehled počítačů vyvíjených, vyrobených a používaných na území bývalého Československa, můj záměr se mi ze stejných důvodů nepodařilo uskutečnit.
Počátky výzkumu vývoje a výroby československých počítačů sahají do poválečného období, v němž byla zahájena etapa vlastního výzkumu. Toto průkopnické období je neodmyslitelně spojeno se jménem profesora Antonína SVOBODY. V roce 1950 začalo oddělení matematických strojů ÚSTŘEDNÍHO MATEMATICKÉHO ÚSTAVU pracovat pod jeho vedením na projektu reléového počítače, jenž dostal jméno SAmočinný POčítač (SAPO). Trvalo celých sedm let, než se podařilo uvést první samočinný domácí počítač do zkušebního provozu. Prodleva byla způsobena hlavně problémy s neplněním dodávek nutných součástek, což bylo velice bolavé místo i pro mnoho dalších výzkumných a vývojových projektů pozdějších počítačů. Přesto lze tento okamžik považovat za zrod výpočetní techniky v Československu, i když to zní trochu ironicky, protože ve světě začala sériová výroba elektronkového počítače IBM 604 již v roce 1948. Už ve svých počátcích byl SAPO koncipován s ohledem na odolnost proti chybám, což bylo ve své době průkopnické řešení. Tato opatření si vyžádala hlavně nespolehlivost základních operačních prvků. Počítač měl trojnásobnou aritmetickou jednotku. Pokud se neshodovaly alespoň dva ze tří paralelně počítaných výsledků, provedla se poslední aritmetická operace znovu a teprve po opakovaném špatném výsledku počítač zahlásil chybu. Samozřejmě také vstupní a výstupní zařízení odpovídalo své době. Pro vstup byla použita snímač děrných štítků a pro výstup zpráv o chybách sloužil psací stroj. SAPO mělo bubnovou paměť o kapacitě 1024 slov o délce 31+1 bit. Později se kapacita paměti zdvojnásobila na 2048. Čísla byla zobrazována v binárním kódu v pohyblivé řádové čárce. Instrukce procesoru měly dva operační kódy. Jeden sloužil jako vnitřní kód instrukce a druhý řídil vstupně výstupní operace. Dále měla každá instrukce až pět adres. Tři adresy ukazovaly na místa, kde byly uloženy operandy a další dvě pak adresu následující instrukce (jedna byla použita, když operace skončila s kladným výsledkem a druhá byla pro záporný výsledek).
Formát instrukce : 2 slova, 5 adres
i, j, k – adresy operandů a výsledků r, s – adresy následujících instrukcí podle znaménka výsledků operace
Formát dat :
Mantisa exponent se znaménkem Znaménko mantisy
Správnost zápisu do bubnové paměti se okamžitě ověřovala jeho opětovným čtením a porovnáním se skutečnou hodnotou. Počítač obsahoval přibližně 7000 relé a asi 350 elektronek. Rychlost, kterou počítač pracoval, je dnes pro nás již neuvěřitelná. SAPO pracoval rychlostí 3 operace za sekundu. Bohužel jeho provoz provázely stejné potíže jako jeho vznik, a tak počítač skončil neslavně po třech letech zkušebního provozu. V roce 1960 byl vyřazen pro neopravitelné poškození operační jednotky způsobené pravděpodobně elektrickým zkratem. Vývoj počítače SAPO byl jistě průkopnický počin a v mnoha ohledech i s originálními myšlenkami, přesto výsledek zaostal za svým očekáváním. Rozhodně bych nechtěl tvrdit, že to bylo způsobené nedostatkem odborníků v dané oblasti. Naopak tito lidé měli hlavní zásluhu na tom, že se podařilo udělat alespoň toto. Mnozí z nich pak po rozčarovaní nad stávající situací postupně v několika vlnách opustili Československo. Urgence opožděných dodávek a žádosti o větší finanční podporu a další prostory byly skoro na denním pořádku, což výrazně ubíralo síly a energii. Nejtíživější však byla otázka technické zaostalosti, která se postupně ještě výrazně prohloubila v následujících desetiletích. Již v úplných počátcích vývoje výpočetní techniky byl patrný rozdíl mezi námi a světem způsobený omezenými možnostmi československého hospodářství a blokádou dovozu součástek a technologií z vyspělých západních zemí. V době uvedení SAPO do provozu byly již ve světě sériově vyráběny elektronkové počítače a vývoj tranzistorových číslicových počítačů se zdárně blížil ke svému konci a v roce svého vyřazení (1960) začala ve světě sériová výroba tranzistorového počítače IBM 7090, který byl 5x rychlejší než běžné reléové počítače.
Výzkum, vývoj, výroba a používání SAPO přinášely důležité praktické zkušenosti, které při absenci možnosti dostat se k hodnotným zahraničním materiálům byly hlavním přínosem při práci na vývoji počítačů dalších generací. Souběžně se vyvíjely i další menší reléové počítače. Na žádost Fyzikálního ústavu ČSAV a s jeho aktivní spoluprací byl v letech 1950 - 1952 vytvořen jednoúčelový počítač M1 pro výpočet struktur molekul. Jeho aritmetická jednotka pravděpodobně obsahovala, podle některých materiálů, první použití proudového zpracování dat ve světě. Další malý počítač E1a byl dokončen v roce 1960. Byl řízený děrnou páskou. Jeho přímý nástupce, počítač E1b, měl již bubnovou paměť s 1000 slovy a desítkové zobrazení čísel v pohyblivé řádové čárce. Byl vcelku úspěšně uveden do provozu v roce 1962. Dalším krůčkem v naší malé počítačové revoluci byl experimentální počítač NMP 10. Měl ještě řídící logiku na bázi relé, ale v sériové aritmetické jednotce se již objevila první polovodičová vlaštovka v podobě diod a feritových jader. Bohužel všechny tyto počítače trpěly podobnými neduhy jako SAPO – vysokou poruchovostí a zaostalostí plynoucí z nedostupnosti součástkové základny. Počátkem roku 1960 začal ve Výzkumném ústavu matematických strojů (opět nový název původního Oddělení matematických strojů Ústředního ústavu matematického, později v roce 1953 přejmenovaného na Laboratoř matematických strojů a v roce 1955 opět změněný na název Ústav matematických strojů), tentokrát již v resortu přesného strojírenství, nový projekt malého tranzistorového počítače pod názvem MSP. Opět se historie opakovala, tak jako se to stalo mnohokrát předtím. Celý projekt trpěl průvodními jevy jako bylo nedostatečné soustředění kapacit a špatnými dodávkami. Funkční prototyp se podařilo sestrojit až za pět let v roce 1965. MSP byl počítač pracující v desítkové soustavě s pamětí 2500 slov schopný zpracovávat alfanumerická data. Operační rychlost pro jednotlivé operace byla udávána ve stovkách až tisících mikrosekund. I když měl hotový počítač na našem trhu ideální podmínky, co se týká velice slabé konkurence, přesto se na našem trhu nedokázal prosadit. Celkem bylo vyrobeno v ZPA Čakovice v letech 1967-1968 a prodáno asi 11 sestav tohoto počítače (ZPA se později stal poměrně úspěšným výrobcem i řady dalších počítačů). Navzdory tomu byl toto další milník v naší historii výpočetní techniky, protože MSP byl první u nás sériově vyráběný univerzální počítač. Prvním relativně úspěšným počítačem se stal až počítač DP 100. Od roku 1962 byl vyvíjený ve VÚMS společně s podnikem ARITMA. Koncepčně byl velice úzce zaměřen jako řídící prvek děrnoštítkových výpočetních soustav používaných hlavně ke zpracování hromadných dat. Poučení z předchozích ne zcela úspěšných projektů a také díky zkušenostem s výrobou děrnoštítkových strojů v Aritmě, se vývojáři zaměřili především na jednoduchost a spolehlivost počítače. Pro vstup dat sloužila elektromechanická snímač děrných štítku. Štítek procházel lamelami, při průchodu dírou lamela propadla otvorem a vyvolala elektrický kontakt. Jako mezipaměť sloužila děrovač děrných štítků. Po načtení vstupních dat a programu se po zpracování vyděrovaly mezivýsledky, které se znovu načetly na vstupu a tak to pokračovalo až do konečného výsledku, který se vytiskl na tiskárně. Při napsání trochu nešikovného programu nastávaly situace, při kterých se operátoři topili v záplavě štítků. Jednoduchost a spolehlivost počítače se ukázaly jako správné předpoklady a od roku 1967, po zavedení do sériové výroby, bylo vyrobeno a prodáno v průběhu deseti let zhruba 200 kusů DP100.
Další kroky již jistě směřovaly k vývoji univerzálního počítače 1. generace. V roce 1956 se soustředil VÚMS na konstrukci nového počítače, který dostal jméno EPOS 1. Byl taktéž určen pro zpracování především hromadných dat. V původním návrhu se počítalo s modulární strukturou tvořenou základním počítačem a různými vstupně-výstupnými a paměťovými jednotkami. Architektura počítače obsahovala zcela nová a originální řešení hardware zaměřená na hardwarově řízené přepínání mezi současně zpracovávanými programy. Bylo možno najednou provádět až pět programů. To taktéž dovolovalo využívat vnější sdílení času mezi základní jednotkou a jednotlivými periferními zařízeními. Vedle toho EPOS umožňoval i další prvky paralelismu jako možnost současného zpracování operace násobení nebo dělení současně s jinou operací základní jednotky. EPOS 1 byl jednoadresový sério-paralelní počítač s délkou slova 12 dekadických míst, s pamětí o velikosti 1024 slov pracující v celočíselné aritmetice. Samozřejmě uměl zpracovávat i operace v pohyblivé řádové čárce, ale jednotka určená pro tyto výpočty nebyla součástí základní jednotky a byla řešená jako zvláštní periferní zařízení. Podle původních předpokladů měl obsahovat nanejvýš 2000 elektronek, ale nekompletní funkční model měl již v roce 1962 více než 3400 elektronek a potřeboval příkon kolem 80 kW. Hotový model nakonec obsahoval čtyřikrát více elektronek, než bylo v původním záměru (kolem 8000) a potřeboval příkon asi 200 kW. Počítač, jak bylo obvyklé v této době, vykazoval značnou poruchovost.Pro ilustraci: průměrná délka bezporuchového chodu programu během zkoušek v roce 1963 byla jenom 84 minut. Toto spolu s dalšími již klasickými příznaky nedalo velkou šanci najít uplatnění pro EPOS 1. Počítač s takovými vlastnostmi se zkrátka nepodařilo protlačit do sériové výroby. a po Po kritické diskusi, která pronikla až do tisku, byla výroba počítače odstavena a nové úsilí bylo směrováno na vývoj menšího tranzistorového počítače. Na základě těchto podnětů byl zahájen projekt nového počítače označovaného EPOS 2. Jak již název napovídá, nový model navázal na svého předchůdce a plně využil logiku EPOSu 1. Tentokrát se již vsadilo na plné využití polovodičových součástek a tranzistorů. Bohužel jeho vývoj velice nepříznivě ovlivnila emigrace doc. Svobody společně s řadou jeho spolupracovníků v letech 1964-65. Vývoj se opět neúměrně protáhl a podnik ZPA Čakovice, podle kterého měl počítač interní označení ZPA 600, zahájil sériovou výrobu teprve až v roce 1969. Mimo dalších vcelku unikátních řešení byly nejzajímavějším rysem EPOSu takzvané operace maskování. Ty dovolovaly programovat jednou instrukcí i velmi neobvyklé operace. EPOS 2 byl po sérii nezdarů jedním z poměrně úspěšných počítačů. Díky orientaci na vlastní součástkovou základnu a politické podpoře našel uplatnění na řadě míst i v armádě.
Počítač EPOS 2 byl také završením vývoje výpočetní techniky v Československu, která sledovala zcela vlastní cestu vývoje. Přinesla mnoho originálních řešení a nových nápadů (např. použití dekadického zobrazení namísto dnes běžně užívaného binárního). Napříště se již uplatňovala koncepce dovozu techniky z východního bloku a později společný mezinárodní rozvoj socialistických zemí, který byl zaměřen na kompatibilitu a jednotnost řešení. Byla to nutná daň zrychlení dalšího rozvoje počítačů. Bohužel tím se muselo opustit i od mnoha směrů slibného vývoje. Je jen veliká škoda, že význam vývoje a nasazování výpočetní techniky byl u nás až do druhé poloviny 60. let velice podceňován. Na výzkum a vývoj nebyly soustředěny potřebné lidské a finanční zdroje. Společně s izolací od ostatního světa to způsobilo opožďování a dávalo velice neuspokojivé výsledky. Proto je jasným důsledkem, že potenciální uživatelé výpočetní techniky hledali možnosti mimo území našeho státu. Samozřejmě, že naráželi na vážné ekonomicko-politické problémy jak na naší straně, tak i na straně technologicky vyspělých západních zemí. Rád bych vzpomněl jenom několik nejužívanějších typů počítačů, které se podařilo přivézt a uplatnit v Československu i navzdory problémům. Prvním dovezeným počítačem byl německý ZEUS Z 11, který získala Meopta Přerov v roce 1957. Mezi dalšími byly sovětský URAL 1 a 2, německý LGP 30 a ZRA 1, anglický NE 803, SIRIUS a ICT 1901, americký IBM 1410 atd. Nákupy se většinou realizovaly převážně z limitu Brněnských mezinárodních veletrhů přidělovaného na odkoupení exponátů. Problémy s provozem se však vyskytly i u těchto dovezených počítačů. Například Ústav teorie informace a automatizace (ÚTIA) koupil v roce 1958 elektronkový počítač URAL 1. O rok později po odstranění konstrukčních závad na magnetopáskových pamětech a provedení dalších zlepšení byl počítač uveden do provozu. V dalším roce pak bylo nutné provést generální opravu, při níž bylo vyměněno 75% elektronek a asi 10% germaniových diod. Udržení počítače v provozu znamenalo udržet provozní teplotu mezi 20-25°C, což obnášelo v letních měsících dost velký problém, protože počítač měl velký tepelný výkon a generální opravy se pak opakovaly každý rok. Další etapu využití výpočetní techniky předznamenalo přijetí vládni koncepce rozvoje umožňující hlavně dovoz počítačů ze socialistických zemí. Typickým představitelem té doby byl běloruský počítač MINSK 2/22. Po výměně původního snímače děrné pásky za domácí výrobek FS 1500 a děrovače představoval poměrně spolehlivý a oblíbený počítač. Jen na okraj, FS 1500 byl jedním z našich vůbec nejúspěšnějších výrobků výpočetní techniky. MINSK 22 nakonec existoval asi v 60 exemplářích na našem území a uživatelé dokonce založili zájmovou organizaci. Rád bych se ještě zmínil o jednom významném bodu tohoto období. Byl jím počítač TESLA 200. Podnik VHJ TESLA, zabývající se slaboproudou technikou a elektronikou, se začal ve druhé polovině 60. let zabývat také číslicovou technikou. Podařilo se mu získat licenční smlouvu s firmou BULL-GE a na jejím základě vznikl projekt nového počítače. TESLA 200 se svou architekturou velice blížila počítačům 3. generace představovaných IBM 360. Výroba byla zahájena v roce 1969. Z počátku se podnik orientoval na součástkovou základnu z dovozu. Později se začala čím dál více prosazovat výroba s použitím domácích součástek a počítač byl dodáván spolu s vlastními domácími periferními zařízeními. Počítači TESLA 200 byla v průběhu 70. let vybavena většina výpočetních středisek vysokých škol. Spolu s vývojem číslicových počítačů se v průběhu 50. let vyvíjela i řada analogických a mnoho pracovišť se zabývalo právě touto otázkou. Toto odvětví vývoje výpočetní techniky by si jistě zasloužilo vlastní kapitolu. Jsem názoru, že toto by ve velkém měřítku překročilo rámec práce, a proto bych jen v krátkosti vzpomenul ty nejznámější. Jistě si to zaslouží univerzální analogový počítač MEDA, který se vyráběl od roku 1956 v různých obměnách a dosáhl i světové úrovně. Vyrobilo se 1200 kusů, z nich většina skončila v zahraničí. Z řady další snad ještě mohu vzpomenout stochastický počítač SARO, který získal roku 1958 Grand Prix na světové výstavě v Bruselu a počítače řady AP (AP 3M byl jeden z našich největších analogových počítačů a počítač APŠ, kterého se vyrobilo v 60.letech přes 400 kusů, a byl pro svou cenovou přístupnost instalován na mnoha středních školách). V roce 1973 ARITMA zavedla do výroby úspěšný počítač ADT. To však byl jeden z posledních úspěchů. Výroba analogových počítačů, jejichž vývoj a výroba dosáhla světové úrovně, byla postupně utlumována a nahrazována výrobou zaostalé číslicové výpočetní techniky. Tak jako mnohdy jindy se dobrá věc neprosadila a úsilí se zaměřilo jiným směrem.
V roce 1969 založily státy sdružené v RVHP společný projekt jednotného systému elektronických počítačů (JSEP). Bulharsko, Maďarsko, Polsko, Československo a Sovětský svaz postupně zapojily do projektu cca 20 tis. výzkumných a vývojových pracovníků. Tato mezivládní dohoda o spolupráci při projektování výpočetní techniky byla inicializovaná snahou odpovědět západnímu světu na jejich úspěšný rozvoj počítačů, ve které bývalý komunistický blok začínal silně zaostávat. Ve svých začátcích byl zaměřen na počítače třetí generace a nesl pracovní označení JSEP 1. Později přišly soustavy počítačů “třiapůlté generace” (JSEP 2) a v rozpracované fázi byl i projekt JSEP 3 pro počítače čtvrté generace. JSEP 1 byl řešen v letech 1968 až 1974. Byl to první pokus o společné řešení souborů počítačů a příslušenství v tak širokém měřítku. To se velice jasně projevilo i na výsledcích vývoje. V mnoha případech byly zadané pevné termíny dodrženy na úkor přesné domluvy konstrukčních či jiných vlastností. Přesná technická norma nebyla předem vytvořena a vznikala společně s jednotlivými počítačovými systémy, což byla u různorodých vědeckovýzkumných a vývojových kolektivů, s ne zcela dobrou komunikaci mezi sebou, velice bolestná záležitost. Proto se jednotlivá konstrukční a technologická řešení mezi sebou v rámci zemí lišila. Naštěstí se podařilo vyřešit vzájemnou kompatibilitu jednotlivých zařízení, což umožňovalo vzájemné propojování, jednotné programování, instalaci a údržbu. Výsledný technický standart se opíral o tyto základní položky :
Jednoznačnou snahou bylo dosáhnutí kompatibility po technické i programové stránce s počítačem IBM 360, který se stal vzorem pro vývoj. JSEP 1 v první fázi obsahoval počítače EC 1010(MLR), EC 1020(BLR, SSSR), EC 1021(ČSSR), EC 1030(SSSR), EC 1040(NDR), EC 1050(SSSR). V průběhu výroby byly počítače zdokonalovány v určitých časových skocích, čímž vznikaly modifikace odlišné od prvních vyráběných verzí. Postupně se přidávaly další EC 1011, EC 1012(MLR), EC 1022(SSSR), EC 1032(PLR), EC 1033(SSSR). Problémy, které provázely projekt, se projevily i na operačních systémech. Pro JSEP 1 vznikly celkem čtyři operační systémy. Operační systém OS 10 EC byl určen pro počítač EC 1010. Operační systém MOS EC (malý operační systém) byl určen pro EC 1021. Systém DOS EC byl určen pro EC 1020, EC 1022, EC 1032, EC 1033, EC 1035, EC 1040 a EC 1050. Zahrnuje varianty DOS-1/EC a DOS-2/EC. Systém OS EC byl nejrozsáhlejším operačním systémem určeným pro JSEP 1 (OS-2/EC, OS-4/EC), ale v dalších variantách i pro JSEP 2 (OS-6/EC). Mohly pod ním pracovat všechny počítače s výjimkou EC 1010 a EC 1021. Sestava počítače obsahovala ovládací stůl, procesor s kanály, hlavní paměť, řídicí jednotku a periferní zařízení. V Československu byl zkonstruován a vyráběn počítač EC 1021 (ZPA 6000/20). Byl to po maďarském počítači EC 1010 nejmenší univerzální počítač řady JSEP. Byl určen zejména pro hromadné zpracování dat. I přesto, že byl malý, měl poměrně velký výkon, což bylo dosaženo použitím rychlé zápisníkové a řídící paměti. Počítač měl 65 instrukcí,délku adresy paměti 16 bitů, nepřímou čtyř-úrovňovou adresaci a zabezpečení lichou paritou nebo kódem 1 ze 2. Řídící paměť měla kapacitu 3072 slov o velikosti 72 bitů s vybavovacím cyklem 300ns. Hlavní paměť o kapacitě 16 – 64 K slabik měla vybavovací dobu 800ns. Měla 1 multiplexní kanál s 16 podkanály a dva selektorové kanály. EC 1021 byla plně kompatibilní v rámci počítačů JSEP a z hlediska formátu a kódu dat na mediích byla kompatibilní i s počítači západního světa (Siemens 4004, IBM 360). Strojový kód byl definován shodně s menšími počítači IBM a Siemens, proto byl kompatibilnější ohledně programů psaných v asemblery se západními počítači než s počítači JSEP. Porovnání výkonnosti počítačů
Základ řady počítačů tříapůlté generace označované jako JSEP 2 tvořily počítače EC 1015 (MLR), EC 1025 (ČSSR), EC 1035, EC 1045, EC 1065 (SSSR) a EC 1055 (NDR). EC 1025 byl nižší člen této řady. Byl to univerzální výpočetní systém se všemi charakteristickými znaky a funkcemi počítačů tříapůlté generace. Měl virtuální paměť do 16 M slabik a dynamické překládání adres, nepřímou adresaci dat v kanálech a ovládání přes konzolový display. Záznam o chodu systému a poruchových stavech se ukládal na pružný disk. Schéma počítače EC 1021 Popis obrázku
Velikost operační paměti 256 K slabik a rychlost procesoru 30 až 40 tisíc operací za sekundu. Později byl inovován a distribuován pod označením EC 1026. Rychlost procesoru stoupla na 80 tis. operací/s a operační paměť se zvětšila na dvojnásobek stejně jako vnější diskové paměti. V letech 1985 až 1986 byla provedená další inovace pod označením EC 1027. Operační rychlost vzrostla na 200 tisíc operací/s a kapacita operační paměti vzrostla až na 2 M slabiky. Dál se již vývoj počítačů řady JSEP nedostal a byl po roce 1989 ukončen.
Velká finanční náročnost při pořizování velkých nebo středních sálových výpočetních systémů, nutnost udržení stálých klimatických podmínek, vyšší příkon jakož i postupná miniaturizace a nárůst výkonu počítačů vedly k požadavkům na menší a levnější počítačové systémy pro m&e |
