Vietnamská válka

Vietnamská válka: Eisenhowerova administrativa převzala odpovědnost za bezpečnost a stabilitu jihovietnamského státu, aniž by měla sebemenší zkušenost se specifickou problematikou tohoto prostoru. Její snaha o prosazení demokratických principů občanské společnosti se musela střetnout s tradiční politickou kulturou, tj. s důrazem na hierarchii, autoritu a příbuzenské vazby. Vybudováním politické protikomunistické bariéry byl pověřen Diem. Leitmotivem politických aktivit Hanoje bylo sjednocení země. Tato skutečnost byla opětovně zdůrazněna v usnesení III. sjezdu Vietnamské strany pracujících v září 60. V prosinci 60 bylo oznámeno založení Národní fronty osvobození jižního Vietnamu. Její široce koncipovaný desetibodový program, požadující běžné politické a hospodářské reformy, měl integrovat různorodé opoziční síly, které vystupovaly proti Diemovu režimu. Souběžně s touto propagandistickou aktivitou byla v deltě Mekongu a v pobřežních provinciích zahájena partyzánská válka. Kennedy poslal v květnu 61 do Saigonu sondážní misi viceprezidenta Lyndona B. Johnsona a jeho doporučení vyzněla ve prospěch Diemovy vlády. Kennedyho rozhodnutí o vyslání menšího počtu příslušníků zvláštních jednotek bylo překročením Rubikonu (rozhodnout se pro něco nezvratného se všemi důsledky). Již koncem roku 61 působilo v jižním V. 1346 amerických vojáků a jejich početní stavy neustále vzrůstaly. Tato pomoc však nebyla podmíněna reformními změnami Diemova režimu – již všestranně neschopný. V této situaci se Američané v září 63 Diema distancovali a orientovali se na skupinu saigonských generálů. S požehnáním CIA provedla jihovietnamská armádní špička 1. Listopadu vojenský převrat, v jehož průběhu byl Diem a jeho bratr zastřelen. Moci se ujala generálská junta. Po pádu Diema vypracoval Pentagon k 1. únoru 64 Operační plán 34 A, který stanovil scénář diverzních akcí vůči Vietnamské demokratické republice – přelety špionážních letadel, útoky výsadkových skupin, sabotáže na komunikacích, hlídkové plavby ve vodách Tonkinského zálivu severoamerický torpédoborec Maddox a nad ránem byl napaden palbou severovietnamských dělových člunů. K dalšímu střetu došlo o čtyři dny později a Spojené státy reagovaly masivním náletem na námořní základnu VDR u města Vinh. 7. srpna 64 schválil Kongres USA tonkinskou rezoluci, která poskytla Johnsonovi oprávnění k zahájení vojenských akcí proti severnímu V. S odvoláním na tonkinskou rezoluci nařídil prezident Johnson 7. února 65 další rozšíření leteckého bombardování VDR a postupně povolal do jižného V. přes půl miliónu amerických vojáků. Moskva zaujala vůči novému vojenskému konfliktu zdrženlivé stanovisko. Byla si vědoma čínské angažovanosti a snažila se přesvědčit Hanoj o nosnosti politického řešení. Hanoj však i nadále odmítala politický dialog s Washingtonem a za její neústupností bylo nekompromisní stanovisko Pekingu. Válka pokračovala a přes masivní bombardování severního V. a nasazení am. jednotek na jihu, nedosáhly USA žádného ze svých taktických a strategických cílů. V lednu 68 zahájil Viet-cong rozsáhlou ofenzívu proti jihovietnamským městům a jeho jednotky pronikly i do Saigonu, odkud byly vytlačeny až po několikatýdenních bojích. Prezident Johnson učinil kompromisní gesto a omezil bombardování VDR . V USA postupně sílilo protestní hnutí proti válce a byl to slib jejího brzkého konce, který přivedl Richarda Nixona (vnitropolitický skandál v USA. Dne 17. 6. 1972 bylo pět zaměstnanců Republikánské strany USA zatčeno za vloupání do ústředí Demokratické strany v hotelu Watergate ve Washingtonu. Při vyšetřování vyšlo najevo, že účelem vloupání bylo získat důvěrné informace, které pak byly využity v předvolebním boji. Aféra Watergate odhalila nezákonné praktiky v americké politice; prezident R. Nixon pod tlakem důkazů 9. 8. 1974 odstoupil z funkce.) do Bílého domu. V květnu 72 Nixon formuloval nové návrhy na řešení krize – skončení války, propuštění zajatců, stažení vojsk, svobodní volby v jižním V. za účasti všech pol. složek země. Po přechodnou dobu, tj. do vypsání všeobecných svobodných voleb, měly v jižním V. existovat dvě vlády, tj. prozatímní revoluční vláda a legitimní vláda republiky a uchovat si i nadále své vnitřní a zahraniční funkce. Po dalších politických peripetiích, včetně zcela zbytečného bombardování Hanoje, podepsali v Paříži dne 27. Ledna 1973 ministři zahraničí USA, Vietnamské demokratické republiky, prozatímní revoluční vlády Jihovietnamské republiky a Vietnamské republiky smlouvy o ukončení války a obnovení míru ve Vietnamu. V březnu 73 odešli z jižního V. poslední američtí vojáci, ale Vietnamci ze severu zůstali a Vietkong obnovil boje. Nixonova administrativa prakticky obětovala svého jihovietnamského spojence. Závěrečná operace severovietnamské armády skončila 30. Dubna 75 obsazením Saigonu. Komunisté se prosadili i v Laosu.