Úvod

Když nám byly zadány náměty k seminární práci z latiny, okamžitě jsem se rozhodl pro téma římská rodina. Myslím si, že každého tento referát zaujme, protože je velice zajímavé sledovat rozdíly mezi současnou rodinou a rodinou římskou. Do této seminární práce jsem se rozhodl napsat běžný život římského občana, např. jaké jedli Římané jídlo, ale rozepsal jsem se i o právech jednotlivých členů rodiny. Všechna témata, která se v seminární práci vyskytují jsem zahrnul do obsahu.

Příbytky římských rodin

Kde Římané bydleli ?

Ve městech žila většina Římanů v málo prostorných a nepohodlných cihlových domech (insula) tvořících souvislé bloky. Jejich výška byla asi 25m, měly 3-4 patra a okna pravidelně rozmístěna do ulice i do dvora, s obchody a řemeslnickými dílnami v přízemí. V horních patrech byly do ulice balkóny (maeniana) a verandy (verandae). V těchto domech žilo více římských rodin a platilo se zde poměrně vysoké nájemné. Bohatší římské rodiny měly i ve městech vlastní domy (domus urbana), navíc vlastnily i venkovské statky (villa rustica), které sloužily dvěma účelům. Jednak byly obývány otroky, kteří pro svého pána pracovali a také sloužily jakožto letní sídlo vlastníkovy rodiny.

Nábytek 54587uzg11hvf3y

Římané nepřeplňovali svá obydlí nábytkem. Většinou jim stačilo lehátko, na němž spali, odpočívali i jedli, sedadlo a stolek. Lehátka (lectus) byla dřevěná, prostá i vykládaná vzácnými dřevy, slonovinou a také byla zdobena kováním. Některá měla opěradlo v hlavách, popř. i v nohách. V jídelně bývala někdy lehátka nepřenosná, zděná, obklopovala stůl ze tří stran a jejich horní okraj se směrem ke stolu zvyšoval. Jako sedadlo sloužila židle bez opěradla (sella), snadno přenosná, často sklápěcí, s popruhy, na něž se kladl polštář. S opěradlem vzadu bylo křeslo (solium), používané při významných společenských příležitostech. Lavice (scamma, subsellia) bývaly nízké, úzké, ale dosti dlouhé, takže na nich mohlo sedět několik osob. Byly ze dřeva, v peristyliích, zahradách a při domovních zdech z kamene, nebo z cihel. Pro pohodlnější posazení se na lavice často pokládaly polštáře. Stoly (mensae) měly jednu, dvě, tři i čtyři nohy, desku čtyřhrannou, nebo kulatou, dřevěnou, kovovou i mramorovou. Na stoly se kladly pokrmy při jídle, ukládalo se drobné náčiní, v domech boháčů se pak na ozdobných stolech vystavovaly umělecké předměty. Existovaly také hrací stolky. Stoly v krámech byly zařízeny podle potřeby, měly otvory pro nádoby, přihrádky, cejchované míry atd. Římané používali k ukládání šatstva nebo cenných věcí truhly (arca). Skříní (armarium) užívali hlavně obchodníci a živnostníci, i knihy bývaly ukládány ve skříních.

Zařízení římského bytu

Výzdoba římského obydlí prošla velkým vývojem. Od jednoduchosti, prostoty a účelnosti k výzdobnosti, v domech boháčů až rafinované. Podlaha bývala původně prostá, z betonu, nanášeného v několika vrstvách a vtloukaného stoupami (někdy se vzorem ze vsazených různobarevných kamínků), nebo z cihel. Nákladnější byly podlahy z kamenných desek mramorových nebo jiných.

Stěny bývaly od 2. stol. př. n. l. malovány, popř. i zdobeny štukem. Nástěnné malby, při nichž se užívalo techniky freskové, temperové, nebo enkaustické byly mistrným napodobením známých uměleckých děl. Rovněž stropy bývaly zdobeny malbou ornamentální i figurální a štukem. Oblíbeny byly kasetové stropy z jemného dřeva, hlavně cedrového, popř. ze slonoviny. Dveře byly často nahrazovány závěsy. Okna byla v poschodí s okenicemi, byla-li v přízemí, byla zamřížovaná. Průhledná okna ze slídy a skla byla sice známa, desky však byly silné a nevelkých rozměrů. Individuálním zálibám majitelů byl přizpůsoben plán i vnitřní zařízení jejich letních sídel. Svým přepychem byla proslulá Hadriánova vila v Tiburu. Římané rádi vyzdobovali svá obydlí uměleckými předměty. zv587u4511hvvf

Nádobí

Dobrou představu o vybavení římské kuchyně nádobím dávají Pompeje (velké nádoby s krátkým hrdlem, štíhlé s úzkým, drobné hliněné, nebo měděné kotlíky, mísy talíře apod.). Kuchyňské nářadí přešlo do středověké a nové doby ve tvarech jen málo pozměněných. Obecně se nádoby zhotovovaly z pálené hlíny. Stolní náčiní a kuchyňské zařízení bohatých jednotlivců se vyrábělo ze vzácnějšího materiálu.

Všední rodinný život

Strava

V římské rodině byla ráno podávána snídaně (ientaculum), v poledne původně vydatné hlavní jídlo (cena), večer skromnější večeře (vesperna). Někdy podávali i odpolední svačinu (meranda). Hlavní jídlo se postupem času posunulo k večeru a v době polední byla přesnídávka (prandium).

Důležitým pokrmem byla v nejst. dobách moučná kaše, doplňovaná luštěninami, zeleninou, sýrem, vejci a ovocem. Chléb (panis) si Římané původně pekli sami doma, teprve od 2. stol př. n. l. jsou známy veřejné pekárny. Rozvoj obchodu přinesl různá koření a nové druhy pokrmů. Velké obliby dosáhla drůbež, některé druhy divokého ptactva, zvěřina, mořské i sladkovodní ryby a měkkýši. Sýr se připravoval z kravského, kozího i ovčího mléka. V nejst. dobách bývala úprava jídel co nejjednodušší. Později převzali Římané od Řeků i luxusní přípravu veškerých jídel. Veškeré maso se nejprve uvařilo a přidáním různých omáček, bez nichž se podávání masa v římské kuchyni neobešlo, se dodávalo jednotlivým druhům různé příchuti. Zvláštností římské kuchyně bylo používání medu i k přípravě masa.

Hlavní jídlo se v nejst. dobách podávalo všem členům rodiny společně v jedné místnosti, ne však u jednoho stolu. Pán domu seděl na čelném místě, čeleď u krbu. S rozvojem městského života se upustilo od starých obyčejů, pro pány domu a jejich rodinu se začaly zřizovat zvláštní jídelny. Zpočátku se při jídle sedělo, později si však Římané podle řeckého vzoru zvykli při jídle ležet. Ženy směly v Římě ulehnout vedle mužů teprve za principátu, děti jedly zpravidla ve zvláštní místnosti.

Domácí chov zvířat

Na statcích se chovalo zvířectvo jednak pro polní a hospodářské práce a pro zužitkování a odprodej. Především se choval brav pro vlnu, které se spotřebovalo mnoho, dále kozy, hlavně pro mléko, vepřový dobytek a hovězí. Chov drůbeže z počátku nebyl velký, avšak se vzrůstajícím labužnictvím se začaly chovat slepice, kuřata a husy (hlavně pro játra). Doporučovalo se chovat v ohrazených oborách i divokou zvěř, zajíce, jeleny, srnce a černou zvěř. Poněvadž ryby byly u Římanů oblíbeným jídlem, byly v umělých nádržích chovány mořské i sladkovodní ryby, obliba ústřic si vynutila též organizovaný chov. Hojně se pěstovaly včely. Kromě užitkového zvířectva se v městských domácnostech a na dvorcích drželi ptáci okrasní, jen pro potěšení.

Oděv

Římští muži oblékali tuniku (tunica) sahající po kolena. Tunika senátorská byla navíc ozdobena širokým purpurovým pruhem, jenž začínal při levém rameni a pokračoval přes hruď šikmo doprava dolů. Při úředních zasedáních oblékal senátor přes tuniku tógu, bohatě řasený oděv, jehož správné upravení vyžadovalo pomoc dvou či tří otroků. Většina Římanů nosila tógu obyčejnou, nezdobenou (toga virilis), ale státní úředníci měli výsadu nosit bílou tógu s purpurovým lemem jako odznak svého vysokého postavení.

Římská žena nosila jednoduchou tuniku bez rukávů, která byla doplňována stolou (stola). Stola bylo dlouhé, v pase podkasané roucho, sahající až ke kotníkům. Mimo dům nosila pallu (palla), kus látky obtočený kolem těla. Římské dívky se odívaly stejně jako ženy, protože Římané neměli zvláštní oděv pro děti. Chlapci nosili tuniku ozdobenou nachovým pruhem, na veřejnosti doplněnou tógou. Chlapci i dívky upínali kolem krku bullu (bulla), talisman přinášející štěstí, který obdrželi spolu se svým jménem. Dívky nosily bulu do dne své svatby, chlapci ji ve svých šestnácti letech spolu se svým prvním vousem obětovali domácím bohům své rodiny – Penátům a Lárům. Poté měli právo nosit mužskou tógu.

Rodinné bohoslužby a obřady

Římané uctívali stejně jako Řekové bohy, kteří chránili dům a rodinu. Jejich oltář stál v blízkosti ohniště. Dva penáti střežili spíž. O svátcích se jim obětovalo kadidlo a každý den několik soust, která se beze slov spálila. Larové. Ochránci obydlí byli uctíváni první, devátý a patnáctý den v měsíci. Při některých významných příležitostech ozdobili obyvatelé domu krb girlandami a květinami, modlili se, a když někdo zemřel, obětovali pro očištění domu ovci. O svatebním dnu večer dávala novomanželka Larovi jednu minci. Genius ochraňoval otce rodiny a manželské lože. Byl zobrazován jako muž v tóze nebo jako had, podobně jako bůh řeckého rodinného krbu.

Dobří ochránci Manové byli duše zemřelých předků. Největších poct se jim dostávalo v únoru. Lemurové nebo Larvové byli bloudící duše zločinců nebo zemřelých, jimž se nedostalo řádného pohřbu. V květnu při slavnosti lemuria jim otec rodiny se zahalenou hlavou hodil o půlnoci černé boby, které symbolizovaly znovuzrození, a prosil je, aby se odebrali zpět do svého podsvětního obydlí. Ve svatební den se vzývala Deverra a Intercidona, božstva koštěte a sekery, a Picumnus s Pilumnem, božstva paličky a moždíře. Byla to dvojčata, která chránila novorozence. Cuba pomáhala dítěti usnout, Educa a Potina jíst a pít, Vaticanus a Fabulinus ho učili mluvit a Abeona s Adeonou chodit.

Svatby Římanů

V Římě byl přechod nevěsty do jiného rodu připravován tak, že nevěsta poté, co obětovala Larům a Venuši své hračky a odložila dívčí roucho, oblékla dlouhou tuniku a zahalila se závojem ohnivé barvy. Vlasy měla spleteny starobylým způsobem po vzoru vestálek a na hlavě měla věnec z kouzelných bylin. Složitý účes a uzel na vlněném pásu ji měly chránit zejména před útokem zlých duchů. Důvodem bylo to, že opouštěla domácí božské síly a ještě se nedostala pod záštitu bohů manželových, takže neměla náležitou ochranu. Úkony, kterými se uzavíralo manželství byly celkem tři. Vlastní svatbu zahajovala soukromá auspicia (pozorování božích znamení z letu ptáků). Po nich a po vzájemném slibu snoubenců vložila starosvatka (pronuba) pravici nevěstinu do pravice ženichovy (dextrarum iunctio) a pak se po oběti zasedlo ke svatební hostině. Za zpěvu fescennijských písní a volání Talassion (význam slova není znám) odcházeli svatebčané do manželova domu. Na prahu svého domu se otázal ženich nevěsty, kdo je, a ta odpověděla formulí, nejasnou již ve starověku : Si tu es Gaius et ego Gaia (Jestliže ty jsi Gaius, já jsem Gaia). Uvnitř domu ji manžel podal pochodeň zapálenou v domácím krbu a postříkal ji vodou, což symbolizovalo očistu od jejích rodových božských sil. Poté se oba odebrali do atria, kde jim starosvatka připravila svatební lože (lectus genialis). Nazítří již v oděvu matrony obětovala novomanželka Larům a Penátům svého nového domova. 

Časové rozvržení dne

Časové rozvržení dne bylo v Řecku i Itálii přibližně stejné. Činnost během dne se lišila podle ročních dob a místa bydliště, kromě toho byly též značné rozdíly u různých společenských vrstev svobodného občanstva (zcela odlišně byl vyplněn den u otroků). Na venkově plynuly dny s opakující se pravidelností, jak vyplývalo ze samotné povahy zemědělské práce. Vstávalo se při východu slunce, následovala oběť bohům, snídaně a odchod za prací, která trvala až do oběda. Po polední přestávce znovu práce až do večeře. Všední dny byly přerušeny jen oslavami rodinných svátků (narozeniny a podobně), kdy se shromáždila celá rodina ve svátečním oblečení s dárky a přáními, vykonala se oběť bohům a uspořádala se hostina.

Ve městě byl denní rozvrh pestřejší. Vstávalo se zpravidla za ranního rozbřesku, v nejstarších dobách přijímal otec rodiny z rána pozdravy svých dětí a otroků a obětoval a modlil se s nimi. Později přinášely tyto ranní pozdravy svému patronovi jeho klienti, podobně jako nižší úředníci úředníkům vyšším, hodnostáři císaři. Dopoledne bývalo vyhrazeno práci, jednání na soudě, slavnostem apod. V poledne byla přesnídávka a krátký odpočinek. Ve veřejných úřadech se často zasedalo až do západu slunce. Kdo nebyl odpoledne vázán pracovními povinnostmi, věnoval se četbě, studiu a tělesným cvičením spojeným s koupelí. Mezi šestnáctou a sedmnáctou hodinou se začínalo podávat hlavní jídlo, které se často protáhlo až do pozdních nočních hodin, zejména bylo-li spojeno se symposiem.

Výchova

Vzdělání

U Římanů stála v nejst. době v popředí výchova k vojenské zdatnosti, k rolnické práci, občanské kázni a ctnostem zahrnutým pod pojmem virtus (mužnost). Výchova byla ponechána rodině, stát na ni neuplatňoval výraznější vliv. Tato výchova původně podceňovala všechnu teorii a filosofii vzdělání. Teprve od 3.stol. př. n. l. pronikaly postupně do římských škol spolu s řeckou kulturou i vlivy řecké rétoriky a filosofie.

Vyučování, které začínalo kolem šestého roku, bylo původně úkolem otce. S politickým rozmachem Říma rostl v Římě přepych a v zámožných rodinách bylo svěřováno vyučování vzdělaným řeckým otrokům a propuštěncům (pedagogus). Společné školy (ludus litterarius) existovaly v Římě asi od 3. stol. př. n. l. Byly to soukromé podniky, v nichž vybíral učitel od svých žáků školné. Děti se zde učily základním vědomostem, tj. abecedě, čtení, psaní a počítání. Vyšší školy vznikaly v Římě asi od 2. stol. př. n. l.. Žáci se zde učili latinskému a řeckému jazyku, četli, přednášeli a psali básně. Tento typ škol byl rozšířen zejména v císařské době.

Třetím typem vzdělání tvořilo studium teorie řečnictví, filozofie a právnictví. Kromě toho existovaly také samostatné školy právnické, lékařské a filozofické.

Výchova v římské rodině

Výchova v Římě sledovala užitečnost, pěstovala vojenskou zdatnost, cenila řečnictví a právnictví. Cílem byla praktická činnost politická, dráha úřední a kariéra vojenská. Výchova pro život podceňovala všechnu teorii a filosofickou hloubku. V rodině vychovávala děti matka, dospívajícímu synu se věnoval otec. Otec učil syna hospodaření, čtení a psaní, též počítání. Účastí při jednáních na foru nabýval mladík znalostí zákonů a práva. Římské dívky se učily tkát a příst a jen počátkům literním. Chlapci zůstávali ve vlastní rodině do 17. roku, do nástupu na vojnu, dívky do provdání.

Právní rodinné záležitosti

Práva otce rodiny

Starořímská rodina zahrnovala otce (pater familias) a matku (mater familias) s dětmi, ale vedle toho i otroky rodině patřící. Na rozdíl od otroků byly děti nazýváni liberi (svobodní). Hlavou rodiny byl otec, jenž měl právo nad životem a smrtí členů rodiny (ius vitae necisque). Otec mohl novorozeně přijat za své, nebo je dát pohodit. Dospělejší děti mohl prodat. Pouze otec měl plnou způsobilost k právům (caput), byl svéprávný (sui iuris), všichni ostatní členové rodiny byli nesvéprávní (alieni iuris). Děti podléhaly otcovské moci (patria potestas), manželka byla v moci manželově (manus). Otec za ně vykonával všechna práva, zejména majetková (pouze on měl právo nad rodinným majetkem a právě jím sám disponoval). Otec rodiny rozhodoval i o sňatku dětí. Otcovská moc zanikla po otcově smrti, ztrátou občanství otce, nebo syna, emancipací, adopcí, nebo jestliže byla otci soudním výrokem odňata. Zákonem byla omezena teprve za císařství. Zemřel-li otec a nezůstali po něm žádní synové, tvořila rodinu vdova a neprovdané dcery. Smrtí vdovy a provdáním dcer takováto rodina zanikla. Zletilí synové (starší než 25 let), kteří přežili svého otce se stávali svéprávnými, kdežto vdova, nezletilí synové a neprovdané dcery dostávali právního ochránce (tutor), obvykle v osobě nejbližšího mužského příbuzného.

Do rodiny patřili také otroci. Otroci byli rozděleni do dvou skupin. Familia rustica (doslova venkovská čeleď), otroci zaměstnaní na villách, a to jak v zemědělské výrobě, tak při pracích nutných k řádnému chodu statku (kuchaři, pekaři, nosiči vody, tkalci, lékaři apod.). Dozor nad otroky měl šafář (vilicus). Jemu podléhali mistři (magistri operum), kteří stáli v čele menších skupin otroků, popřípadě námezdných pracovníků. Účetní agendu vedl dispensator.

Druhou skupinou otroků byli otroci zaměstnaní ve městech (familia urbana). Ve větších domech jim stál v čele procurator. Postavení otroků ve městech bylo vyšší, než postavení otroků na vesnici. Přeložení otroka z města na venkov znamenalo proto pro otroka trest.

Právo dědické

U Římanů nemohl otec rodiny po dlouhou dobu libovolně odkazovat vlastní majetek. Podle zákonů XII desek, jestliže chyběli oprávnění dědici (sui heredes), připadal jeho majetek agnátům. Nebylo-li ani agnátů, připadal majetek druhým příslušníkům rodu (gentilům). V době sepsání zákonů bylo tedy rodové zřízení v podstatě již překonáno a to ve prospěch agnátské, patriarchální rodiny. Již tehdy však mohlo být volně odkazováno soukromé osobní vlastnictví, což svědčí o tom, že se i patriarchální rodina začínala rozkládat. V pozdějším vývoji se dospělo k tomu, že zůstavitel měl vcelku volnost nakládat se svým majetkem, tj. volit své dědice. Vázán byl pouze tehdy, když chtěl někoho z oprávněných dědiců vydědit. V případě synů tak musel učinit jmenovitě, v ostatních případech alespoň genericky.

Dědit mohli Římané v zásadě jen po římském občanu, který měl způsobilost odkázat své jmění závětí (testamentum). V nejstarší době byly při pořizování závěti přísně dodržovány určité formality. Později byly starší formy závěti nahrazeny tzv. závětí mancipační : ten, kdo měl být vykonavatelem závěti, nabyl mancipačním aktem jakoby vlastnictví nad celým majetkem, což mu dávalo právo nakládat s odkázaným majetkem podle vůle zůstavitele.

Pořadí, ve kterém dědici po sobě nastupovali, bylo dvojí : testamentární, byl-li dědic ustanoven závětí a intestátní, ze zákona, bez závěti. Nesměli dědit neschopní, duševně choří a nehodní (např. ten, kdo zavinil smrt zůstavitele).

Římská žena

Římská žena má v římském právu i v římské společnosti postavení omezené mocí otcovskou a mocí manžela, zejména v manželství přísném, kdy byla v područí. Manželka byla právně k manželovi ve vztahu dcery, v právním vztahu ke svým dětem byla jejich sestrou. V manželství, které bylo uzavřeno přísnou formou měl všechna soukromá práva manžel. Žena nemohla mít vlastní majetek (podobně jako otrok), nabývala ho ve prospěch svého manžela. Nesměla se také právně zavazovat. Žena v manželství bez područí byla sice svéprávná, ale fakticky podléhala poručenství buď svého manžela, nebo poručníka, jímž býval její mužský příbuzný, nebo muž stanovený zákonem. Žena nebyla nositelkou ani otcovské, ani manželské moci. Dědické právo vytvořilo soustavu příbuzných , jež vylučovala a odsunovala právo ženy a manželky na dědictví. Politická práva žena nevykonávala, ač měla právo občanské. Neúčastnila se sněmu, neměla ani aktivní ani pasivní právo volební, neměla vliv na zákonodárství. Ženy byly římským právem považovány za slabé pohlaví. Tak byla omlouvána jejich neznalost práv. Byla tak stavěna na roveň slepým, hluchým, marnotratným, nebo nesvobodným. Právní rovnost pohlavní neexistovala ani v řeckém ani v římském právu po celý jejich vývoj.

Hlavním úkolem ženy v Římě bylo starat se o domácnost a vychovávat děti. Žena měla být casta, pia, pudica, lanifica, domiseda (čistá, zbožná, cudná, znalá předení a tkaní, zůstávající doma). Jako mater familias měla Římanka váženější a volnější postavení, než žena athénská. Na veřejnosti vystupovala nejen při náboženských slavnostech, nýbrž se mohla společně s manželem zúčastnit i her a hostin, dlouho ji však zůstávalo odepřeno pít víno. V divadlech a amfiteátrech měly ženy zvláštní místo, v cirku seděly po boku svých mužů. U soudu mohla žena svědčit. Dostávalo se jí školního vzdělání, veřejného, nebo soukromého, podle majetkových poměrů.

Adopce

Přijetí do rodinného svazku, pod otcovskou moc, byla v Řecku i v Římě důležitým prostředkem, jak zabránit vymření rodiny nebo rodu a získat zákonného dědice. Adoptováni mohli být i dospělí. V římském právu rozeznáváme adopci dvojího druhu : arrogatio, byla-li osoba adoptována svéprávná, a adopci v užším smyslu slova, byl-li adoptovaný dosud v otcovské moci jiného. Adoptovat mohl jedině muž, původně mohl adoptovat i mladší staršího. Složité právní formule nutné při adopci zjednodušil Iustinianus na pouhé prohlášení před soudem. Zvláštní akt byla tzv. transitio ad plebem : patricius adoptovaný při ní plebejem nabýval práva zastávat plebejské úřady.

Rozvod

U Římanů vedl rozvod k právnímu zániku manželství. Ve starších dobách musel rozvod povolit rodinný soud. Rozvod manželství, v němž manželka podléhala právnímu podporučí manžela, se musel provést příslušnou formou. Manželství uzavřené konfarreací (náboženským úkonem spojeným se slavnostní obětí Jovov ) se rušilo diffarreací (smutečním obřadem s obětí Jovovi). Manželství uzavřené koempcí (obraznou koupí ženy) zanikalo remancipací (zpětným obrazným prodejem ženy). Rozvod manželství sine manu nepodléhal tak přísným podmínkám a nastával už dohodou obou stran (divortium, což značí i rozvod vůbec), nebo výpovědí jedné strany (repudium). Každá z obou stran mohla uzavřít nový sňatek, žena však až po určité lhůtě (10 měsíců), aby nenastaly spory o eventuální otcovství dítěte vzešlého ze zaniklého manželství. Ve starší době byl rozvod vzácný, s rozkladem římské společnosti na sklonku republiky počet rozvodů rostl. Lehkomyslné rozvody byly stíhány censorskou důtkou i újmami majetkovými. Na konci republiky i za principátu byly vydávány zákony pro udržení manželské morálky i populace. Císař Iustinianus nařídil zkoumání právních důvodů zamýšleného rozvodu a zamítal rozvod na základě dohody obou stran, do justiniánského práva pronikala zásada nerozlučnosti manželství za života obou manželů. 

Věno

U Římanů bylo věno (dos) majetkovou hodnotou, kterou dostával ženich od nevěsty jako příspěvek na náklady spojené s manželským soužitím. Věno tedy nebylo pouhým darováním ženichovi. Ženich také neměl zákonný žalovatelný nárok na věno, žena je poskytovala pouze z tradičního mravu. Od doby principátu však nabyla žena nárok na zřízení věna, a to vůči svému otci, popř. dědovi. Do jaké míry bylo mužovo vlastnické právo k věcem, jež byly součástí věna omezeno právy ženinými, není dosud zcela jasné. Iuliův zákon o věnném pozemku chránil ženu v tom, že zakazoval muži zcizovat věnné pozemky ležící v Itálii. Došlo-li k rozvodu, mohl být muž donucen k vrácení věna dvojím způsobem. Buď na základě tzv. actio ex stipulatu, jestliže muž slíbil, že při zrušení manželství vrátí věno jeho pořizovateli, nebo podle osobní žaloby věnné (actio rei uxoriae). Podle důvodů, které vedly ke zrušení manželství, nebo podle druhu věna musel muž po zrušení manželství buď vrátit celé věno, nebo si je mohl ponechat, ale také mohl uplatňovat právo na srážky z věna.

Závěr

V úvodu jsem si dal za úkol přiblížit čtenářům této seminární práce z latiny život, který vedly v minulosti římské rodiny. Myslím, že se mi to povedlo, i když může mít mnoho lidí rozdílný názor. Práce na tomto tématu rozhodně nebyla jednoduchá, ale zvládnout šla. Menší problémy nastaly pouze v situaci, kdy si dva odlišné prameny protiřečily. V tomto případě jsem musel udělat jakýsi kompromis.

Použitá literatura

Colette Estin : Kniha o mytologii starého Řecka a Říma - vydáno v Praze 1995 vydavatelstvím Albatros

Kolektiv autorů : Encyklopedie antiky – Academia Praha 1974

Kolektiv autorů : Slovník antické kultury – nakladatelství Svoboda 1974

Xeroxy z latiny