Palestina

"Toto je příběh lží, předpojatostí, nenávisti a smrti. Je o naší neschopnosti - po více než půl století - porozumět nespravedlnosti na Středním Východě. Je o části světa, kde se zdá celkem přirozené, po opakovaném shlédnutí pohřbu 11 letého Sami Abu Jazara - který zemřel dva dny poté, co byl dvěma izraelskými vojáky střelen do čela (dvacáté čtvrté palestinské dítě, zastřelené izraelskými vojáky), že dav ukope dva izraelské agenty v civilu k smrti… Je o lidech, kteří jsou tak rozzuřeni ze zabití skoro 100 Palestinců (Izraelci používají americké zbraně), že se pokusí vyhodit do povětří americkou válečnou loď." To jsou slova komentátora britského deníku Indenpendent Roberta Fiska ze 13. října.

Události na Středním Východě nejen odhalily zkorumpovanost takzvaného "mírového procesu", ale také bylo, jako nikdy předtím, vrženo extrémně nemilosrdné světlo na rasistickou povahu sionismu a katastrofické zklamání palestinského vedení. Pouze Palestinci, kteří dlouhou dobu snášejí utrpení, vyšli se skutečnou ctí - jsou odhodlaní uskutečnit revoluci, ale sami na to nemají.

"Mírový proces" byl podvodem. Podle pozorování palestinského spisovatele Edwarda Saida (deník Observer, 12 října) byl tento podvod tentokrát ilustrován skutečně pozoruhodným způsobem. Nejenom že izraelský nejznámější válečný zločinec, Ariel Sharon (zodpovědný za smrt více 2000 palestinských civilistů v utečeneckých táborech Sabra a Shatilla v Bejrůtu v roce 1982), proklamoval izraelskou nadřazenost tím, že vystoupil na horu Haram al-Sharif, islámskou nejposvátnější svatyni v Jeruzalémě, ale učinil tak s podporou izraelského vůdce Jehuda Baraka, který mu zajistil čestný doprovod jednoho tisíce vojáků.

Takový incident nemůže být podceňován. Je to přesvědčivá demonstrace faktu, že Izrael s Palestinci Jeruzalém nikdy sdílet nebude. Je to také ukázka toho, že tyto události se netýkají náboženství a nakonec je to celé o politice, ačkoli vyjádřené v náboženském symbolismu. Je to také o Izraeli, utlačující palestinskou politiku. Bez Jeruzaléma, jako hlavního města, je palestinské národní osvobození nemyslitelné.

Náboženský zápas do jisté míry navenek tvaruje na obou stranách, ačkoli počátek tohoto proces byl u sionismu, a nikoliv u "militantního" islámu, jak nás přesvědčuje západní tisk. Sekulární sionismus vždy hrál s náboženstvím jako s rasovou kartou. Jeho neslavnější politický vůdce, Ben Gurion, byl v této hře skutečným mistrem a učitelem. Ve slavné bitvě o Sinajskou poušť s Egyptskou armádou během Suezské krize v roce 1956 řekl levocentristický a ateistický vůdce Ben Gurion izraelským vojákům, že nad jejich hlavami září svatozář Sinaje, jako by jejich rodiče pocházeli z časů Mojžíše. Chování vojáků tedy legitimizoval Starý zákon. Tato nechutná míchanice náboženství a moderní nacionalistické politiky se snadno přetransformuje do podoby náboženského rasismu. 53525qce69gob8i

To se zcela nepochybně projevilo zároveň s krizí ve vztazích k "izraelským Arabům" - ve skutečnosti Palestincům - uvězněných od roku 1948 uvnitř Izraelských hranic. Poprvé měli v signifikantním počtu odvahu podporovat své bratry a sestry na Západním břehu a v Gaze. To vyprovokovalo některé Izraelce k pogromům proti nim (slovo, používané liberálnějšími sekcemi izraelských médií) do takové míry, že Barak musel vyzývat k umírněnosti, když připomínal Izraelcům kořeny některých jejich prarodičů v zemích východní Evropy 19. století, kde byly pogromy častým jevem. Jak palestinské, tak izraelské lidskoprávní organizace dokumentují značné porušování lidských práv Palestinců sionistickými osadníky na Západním pobřeží. Zprávy těchto organizací obsahují opakované nařčení z únosů a následného mučení.

Sionismus a socialismus

Některé liberální západní média byly tímto vývojem otřeseny. Kořeny této nenávist můžeme nicméně hledat hluboko v izraelské a před-izraelské historii. Tony Cliff, zakládající člen SWP (Socialistická dělnická strana - sesterská organizace Socialistické Solidarity v Británii), byl vychován v sionistické rodině v době, kdy byla Palestina ještě Britskou kolonií. Brzy dospěl k poznání, že socialismus a sionismus jsou neslučitelné. Jako dítě pozoroval sionistické aktivisty rozbíjet arabské stánky s ovocem a zeleninou: "jen židovská produkce!". Mátlo ho sionistické odborové hnutí: "práva jen pro židovské odboráře!". Udivoval ho "socialistický" systém kibuců, který vylučoval Araby, ačkoliv tyto kolektivistické farmy "pouze pro Židy" byly často postaveny na, a často ukradeny z, arabské půdy.

Izraelský spisovatel David Grossman, a budiž mu to připsáno ke cti, zápasil za práva "izraelských Arabů". Jejich dnešní systematickou diskriminaci popisoval takto: "v mnoha (izraelsko) arabských vesnicích stékají ulicemi splašky otevřenými škarpami…. školní osnovy, pokud se týkají arabské identity a národní historie, jsou jak tendenční, tak ponižující… palestinští občané platí ze svých daní "politiku absorpce" - za posledních deset let se do Izraele přistěhovalo skoro milión Židů z bývalého Sovětského svazu a Etiopie, s deklarovaným cílem posílit Židovskou většinu. Tito noví imigranti sebrali práci izraelským Arabům, a aby jim stát zajistil místo, stát více než jednou vyvlastnil půdu, která po generace patřila Arabům." (Indenpendent on Sunday, 8. říjen) co525q3569goob

Dalším kamenem úrazu bylo pro Palestince, a to napříč Izraelem, Západním břehem, Gazou až k utečeneckým kempům v Libanonu a ve zbytku Arabského světa, vůdcovství Jásira Arafata. Edward Said nedávno poukázal na to, že "nová Intifáda" je částečně nařízena proti Arafatovi. Nejenom kvůli způsobu, jakým rozšiřoval iluze v "mírový proces", ačkoli už to je samo o sobě dost špatné. Hlavně však začalo bít do očí, jakým způsobem z toho on i jeho kamarádi finančně těžili, zatímco počet palestinských nezaměstnaných a žijící pod hranicí chudoby v posledních letech vystřelil strmě vzhůru. Said zpozoroval, že 60 procent Arafatova veřejného rozpočtu šlo na jeho byrokracii a podporu svých bezpečnostních sil, zatímco pouhá 2 procenta na infrastrukturu veřejných služeb. Zmizely stovky miliónů dolarů. Said poznamenává: "jeho internacionální patroni to akceptují ve jménu "mírového procesu", dnes určitě nejvíc nenáviděné fráze v palestinském slovníku". Pedantští politologové mohou luštit náhlé Arafatovo znovuobjevení militantnosti. Nicméně odpověď je nabíledni. Musel se postavit na hřeben nové vlny palestinského rozhořčení. Pokud by to neudělal, skončil by.

Podpora pro Palestince

Ale krize pro-palestinského vedení zasahuje, jako obvykle, hlouběji. Dokonce ve dnech, kdy měla Organizace pro osvobození Palestiny (OOP) masovou podporu Palestinců, nebyla schopna přemoci Izrael. OOP nebyla nikdy africkým národním kongresem. Černí dělníci v Africe mohli systém apartheidu paralyzovat. Palestinští dělníci mohou uzavřít izraelská staveniště a restaurace, a na demonstracích a nepokojích působit rozruch a spoušť, ale jádro izraelského systému je v konečném důsledku závislé na vysoce privilegované a skoro výhradně židovské práci. Bohužel, privilegia a ideologie tyto pracující vždy odváděly od tradicí internacionalismu a socialismu.

Nicméně Palestina vždy přitahovala pozornost zbytku Arabského světa. Její osvobození patří k nedokončenému projektu 20. století, arabského odporu proti britské, francouzské a nyní americké imperiální dominaci. To dobře ilustruje vlna solidárních demonstrací, které v posledních týdnech proběhly arabským a muslimským světem. To je také odpověď na krizi palestinského vedení. Zbytek arabského světa by měl vyjádřit podporu, která se přesune z pouličních demonstrací k aktivnímu revolučnímu odporu. Není pochyb, že na arabských ulicích je spousta entusiasmu, jak vědí příliš dobře také nervózní západní pozorovatelé. Financial Times podává zprávu (14. října), "Nyní čelí oblastní vůdcové, oslabení vlastním nedostatkem legitimity, bezprecedentnímu tlaku veřejného mínění pomoci Palestincům a postavit se Izraeli."

Krize vedení ale existuje v masivním měřítku také zde. Symbolizovaný osobností egyptského revolučního nacionalisty a vojevůdce Násira, který se postavil Británii v Suezu, arabský nacionalismus - podporovaný penězi, zbraněmi a zkompromitovanou ideologií bývalého Sovětského svazu - již neexistuje. A dokonce i Násir dělal kompromisy, uvězněn intrikami studené války jak Washingtonu, tak Moskvy, a potřebou obhospodařovat státně kapitalistickou ekonomiku. Stejně tak byla uvězněná nezávislá levice v Arabském světě, silně ovlivněná komunistickými stranami, které následovaly linii Moskvy. Na místo nezávislých arabských nacionalismů přišly arabské vlády zcela závislé na patronaci USA. Tyto režimy, zkorumpované, extrémně represivní a nenáviděné svými vlastními lidmi, se bojí vrátit takzvaný "mírový proces" zpátky na agendu. Polovičatý pohyb v jakémkoli jiném směru může uvolnit ten samý potlačovaný hněv, který explodoval v Palestině.

To ovšem znamená, že v arabském světě existuje obrovské politické vakuum. O jeho zaplnění spolu soutěží různé militantní verze islámu. Na tomto podkladě můžeme pochopit emoce, vyzývající k použití všech dostupných prostředků ke svržení staletého útlaku. Militantní islám jako svého nepřítele správně identifikuje západní imperialismus a jeho nástroj na Blízkém východě, sionismus. Je v pořádku, pokud žádáme odpor proti tomuto nepříteli. Je to ovšem zaměření na pouhou militantní rétoriku a příležitostné hrdinské činy, ačkoli jsou to často činy, které končí a tragicky a ne vždy posouvají zápas dopředu. Antisemitismus některých frakcí navíc demonstruje zaostalost tohoto hnutí a jeho neschopnost jít za reflexivní reakce. Jeho historie je historií zklamání, hledání kompromisů s lokálními vládnoucími třídami a zasévání iluzí mezi vlastní stoupence. Militantní islám nemůže vést revoluční válku, protože ta vyžaduje kromě moderních zbraní také moderní ideje.

Výsledek všech těchto zklamání je, že masová opozice není schopná proměnit rozsáhlé naděje ve změnu do jednoho ohniska akce. V čase psaní toto článku není možné říci, kam současná krize v Palestině povede. Politické vakuum může ovšem znamenat, že osa USA/sionisté/Arafat může prosadit nějakou formu kontroly, ačkoli mnohem slabší než předtím, s mnoha sporadickými výrony odporu.

Jinými slovy, kvas a agitace nevymizí. Vliv všech opozičních seskupení bude pravděpodobně stoupat - jistě islamistů, a snad také vliv variací obrozeného arabského nacionalismu. Ale také socialisté mohou náhle objevit širší publikum, jakkoli je náš startovní bod na Středním východě početně slabý. Socialisté mají jednu velkou výhodu - politickou strategii, která staví do těžiště zápasu arabské masy a zároveň lokalizuje bod, kde může být jejich síla největší. Je to průmyslová a zemědělská produkce. Tam je maximálně soustředěna politická a ekonomická moc. Masové revoluční hnutí by mělo zároveň se sionismem čelit všem arabským režimům.