MEZOPOTÁMIE - stručný přehled dějin

Mezopotámie / =Meziříčí, z řec. mesos – uprostřed, potamos – řeka / - území v povodí středního a dolního toku řek Eufrat (Furát) a Tigris ( Didžlat), zhruba na území dnešního Iráku a Kuvajtu.

První zemědělci se v severní Mezopotámii začali usazovat počátkem 6. tis. př.n.l.; na jižních úrodných naplaveninách, kde takřka neprší, až na přelomu 6. a 5. tis. př. n.l. Od konce 5. tis. vývoj směřuje ke vzniku velkých měst, ve 4. tis. nabývá důležitosti stavba chrámů (Uruk, Eridu).

První obyvatelstvo, od nějž máme písemné památky byli Sumerové, kteří do oblasti přišli v 2. polovině 4. tis.odněkud ze severovýchodu. Žili v řadě menších městských států, např. Kiš, Nippur, Lagaš, Ur, Uruk, Umma. Jádrem každého města byl chrám, který byl centrem veškerého života. Celé město bylo pokládáno za majetek boha a všichni obyvatelé vykonávali své činnosti v jeho službách. Nejdůležitější postavení mělo v ranných státech kněžstvo; takovouto formu vlády označujeme jako theokracii (z řec. theos – bůh, kratein – vládnout ). Postupem času se vytvořily nová centra politického a hospodářského života – paláce, sídla vládců. Světská moc se oddělila od kněžské a panovník začal být považován za zástupce boha na zemi.

V 1. pol. 3. tis. do jižní Mezopotámie pronikaly semitské kmeny. Semité postupně nabývali hlavně v městských státech na severu Sumeru značného vlivu. Asi roku 2340 se v Uruku a Kiši zmocnil vlády úředník semitského původu, vládnoucí pod jménem Sargon. Podmanil si všechna sumerská města, zmocnil se i některých dalších území a založil tak nejstarší mocnou říši v Mezopotámii, nazvanou dle hlavního města Akkad. Akkadská říše zanikla pak kolem roku 2200, kdy jižní Mezopotámii ovládli Gutejci. Koncem 22. stol. byli Gutejci vyhnáni a vlády se zmocnili vládci z města Uru, jejichž vláda představovala jakousi sumerskou renesanci. Do země však postupně pronikali semitští Amorité, kteří na přelomu 3. a 2. tis. ukončili moc vládců z Uru.

V této době vzniká také na severu první mocný stát – staroasyrská říše, jejímž hlavním městem byl Aššur. K jejímu oslabení později přispěl zejména babylónský král Chammurapi a následně ještě pronikání churritských kmenů z oblasti jezera Van v dnešní východní Anatolii. Tito se usazovali v severní Mezopotámii a Sýrii a asi ve 2. pol. 17. stol. zde vznikla mocná říše Mitanni.

Na jihu Mezopotámie se v 2. tis. stala nejmocnějším státem Babylónie ( Starobabylónská říše - Chammurapi ). Za jeho nástupců říše postupně slábla. K tomu přispívalo i stěhování Kassitů z pohoří Zagros do jižní Mezopotámie. Počátkem 16. stol. Babylón dobyli a vyplenili Chetité. Toho využili Kassité, kteří zde postupně upevňovali svoji moc a doba jejich vlády ( Středobabylónská říše, 15. a 14. stol. ) znamenala rozkvět. Roku 1235 dobyli Babylón Asyřané a způsobili tak pád kassitské dynastie.

V letech 1200 – 1000 př. n. l. pronikaly do Mezopotámie kmeny Chaldejců a Aramejců. Pohyby těchto kmenů značně oslabily i Středoasyrskou říši ( Tiglatpilesar I. ). 911 – 612 – novoasyrská říše ( Assarhadon ), největší územní a mocenský rozmach asyrského státu. 612 Médové spolu s Babylóňany dobyli Ninive a zničili tak asyrskou říši.

Obnovitelem Novobabylónské říše byl král Nabopolasar, který roku 626 vyhnal ze země Asyřany. Za jeho nástupce Nabukadnezara II. dosáhla říše vrcholu své moci. 539 Babylónii ovládl perský král Kýros.

II. MEZOPOTÁMIE – svět bohů a démonů

1. VZNIK NÁBOŽENSTVÍ A PŘEDSTAVY O “NEBI”

Člověk si začal všímat okolního světa, viděl vznik a zánik rostlin, zvířat i lidí, mnoho přírodních jevů opakujících se v pravidelných intervalech, poznal blahodárný vliv i ničivou sílu přírodních sil, aniž by si toto dovedl rozumem vysvětlit. Proto začal věřit v nadpřirozené síly a mocnosti. Dlouho věřil v něco, co bylo nad možnosti jeho chápání, čeho se někdy i bál, čeho přízeň chtěl získat., co jej obklopovalo a pronikalo tak, že tuto víru přijal jako názor na svět a jeho vysvětlení, jako své náboženství.

Důležitý byl kult života – zrození. Rodička – matka přivádějící na svět nový život se stala symbolem života samotného. Proto si člověk vymodeloval z hlíny sošku ženy, která tento princip znázorňovala. Tyto figurky dostaly později název venuše. V mezopotámské oblasti jich byla z předsumerské doby nalezena celá řada. Všeobecně v nich byl spatřován idol božské matky. Jedna z teorií však tvrdí, že by mohlo jít o vyjádření jakési nadosobní moci, která měla uchránit plodnou sílu zrna od žní do setby ( v nálezech z ukrajinské Tripolje bylo do hlíny přidáno zrní, zkosené nohy sošek mohou napovědět, že byly zakládány do hromad zrní ).

Představy o božských bytostech se postupně vytvářely jako paralela ke zkušenostem spíše ze společenského života. Z toho, co viděli kolem sebe – jakousi organizaci a řád, bez kterých by se vše proměnilo v chaos – lidé usuzovali, že celý svět i vesmír musí být nějak a někým řízeny, mocnými bytostmi, odpovědnými za jednotlivé úseky dění na zemi i v nebi. Věřili, že vše, co existuje na zemi, je pouze méně dokonalým dorazem a kopií toho, co existovalo již dříve na nebi. A také vše, co se děje na zemi, se již dříve dělo na nebi. Pravzory i osudy všech věci pozemských jsou určeny ve hvězdách a jejich seskupeních. Hvězdy měly určující vliv a věci pozemské sledovaly pouze jejich pohyb. Z tohoto pohybu bylo možno tedy poznat i předvídat osudy všeho na světě.

Nebe a země tvořily fyzickou jednotu. Nebe bylo jako dutá polokoule z tvrdých kamenů, postavená na zemi, která měla tvar desky a plula ve vesmírném oceánu. Mělo tři poschodí, ve kterých bydleli bohové a obyvatelé země mohli vidět jen nejnižší klenbu nejnižšího poschodí, na kterém byly hvězdy a okna, jimiž padal déšť. Země měla také tři vrstvy, od vesmírného oceánu byla oddělena hrází a na okrajích měla dvě hory – za východní slunce vycházelo a za západní zapadalo. Horní vrstva byla obydlena lidmi, ve druhé bylo sídlo boha Enkiho, v dolní byla říše mrtvých s palácem obehnaným sedmi hradbami, ve kterém žil bůh Nergal s bohyní Ereškigalou a 600 podzemními duchy.

Nad celým tímto světem vládli bohové s nejrůznějšími vlastnostmi, kteří v podstatě představovali různé přírodní síly a jevy. Měli buď lidskou podobu, nebo byli kombinací fantastických zvířat.

Už ve III. tis. měli Sumerové na sta větších či menších bohů. Jeden z dochovaných seznamů jich eviduje přibližně 2500.

Sumerové dávali bohu název dingir, akkadští Babylóňané a Asyřané ilu. Oba výrazy se psaly stejně, klínovým znakem pro hvězdu; ten také předcházel jako determinativ vlastnímu jménu boha. Při uměleckém zobrazení bohy vyznačovala tiára s rohy. Na reliéfech mezních kamenů – kudurru, byli znázorněni každý se svým symbolem.

V čele stála trojice bohů, známá už ze sumersko-akkadských dob – ANU, ENLIL, EA. Druhou důležitou trojicí byla hvězdná božstva - UTU, NANNAR, IŠTAR. Dále NINURTA, NERGAL, ADAD, MARDUK, NABU.

Kromě hlavních bohů mělo každé město svého zvláštního boha, nebo speciálně uctívalo některého z hlavních bohů. Které město si získalo vedoucí postavení, toho bůh byl nejvyšším bohem celé země ( např. za Nabukadnesara to byl babylónský Marduk, nazývaný též BÉL čili Pán ).

Prostředníky mezi bohy a lidmi byli kněží. Významnou úlohu hrály i ženy - kněžky. Zástupcem boha na zemi byl král, který se považoval za panovníka z boží milosti a vládl neomezeně, absolutisticky a despoticky. Jeho hlavní povinnosti byly pečovat o kult bohů a neustále zvětšovat říši.

Chrámy = zikkuraty – tvar věže – umělé hory. Tento tvar pocházel již od Sumerů, patrně proto, že dle náboženských představ, které si přinesli ze své původní vlasti, bohové žili v horách. Jelikož v mezopotamské rovině hory nebyly, bylo nutno je postavit. Měly dva nebo tři stupně, na které se vystupovalo po třech schodištích vedoucích k bráně v průčelí prvního stupně. Na nejvyšším stupni byla svatyně, která je někdy pokládána za zvláštní stupeň. Jednotlivé stupně měly různé barvy, postupem času jich přibývalo a stoupaly také více do výšky. ( Největší a nejznámější zikkurat, který dal postavit Nabukadnesar II. v Babylóně, jich měl sedm. )

2. HLAVNÍ TROJICE BOHŮ

Mezopotámské náboženství se projevilo jako jedno z nejkonzervativnějších na světě. Mezopotámská “božská trojice”, ke které byla někdy připočítávána i bohyně Nirchursag, byla uznávána až do konce babylónského kulturního života, tedy do počátku našeho letopočtu. Po celou tu dobu také zaznívaly z chrámů stejné modlitby, které vznikly nejméně již ke konci III. tisíciletí.

AN / akkadsky ANU

Byl jakýmsi “nejbožštějším bohem”. Psal se znakem pro hvězdu, jemuž jako determinativ předcházela opět hvězda. Byl “bohem nebe”. V představách starých Sumerů byl nesmírně vzdálený, neměli o něm ani konkrétní představu.

Neměl ani svůj zvláštní symbol, na meznících byl znázorňován pouze božskou tiárou položenou na oltáříku. Anovým číslem byla šedesátka, princip šedesátinného systému. Neměl žádnou zvláštní funkci a byl tedy poměrně zřídka vzývám zvláštní modlitbou.

Kult Anův nebyl příliš rozšířen, hlavní svatyně, nazývaná EANNA, tj. “dům nebes” nebo “dům Anův”, byla v Uruku. Platil za boha nepřátelsky naladěného vůči lidem (epizoda z eposu o Gilgamešovi, kdy An chtěl dát na žádost Ištařinu hrdinu usmrtit nebeským býkem ). Zákonodárci jej kladou na čestné místo v prologu jako hlavního boha ( Urnammu, Chammurapi).

Za manželku měl Antum, později Innanu.

ENLIL “pán ovzduší” / v akkadských textech často jako BÉL, tj. “pán” nebo “hospodin”

Byl sumerským národním bohem, vedle něhož je An pokládán za jakéhosi boha na odpočinku. Enlil je zmiňován již v nejstarších textech ze Šuruppaku a Džemdet Nasru. Prvorozenec boha Ana, se kterým měl společný i symbol – božskou tiáru na oltáříku. Jeho číslem byla padesátka, zastoupení desetinného systému.

Jeho hlavní svatyní bal chrám E – KUR, tj. “dům-hora”, jakási naše “Svatá hora”, který stál v Nippuru.

Jako držitel “tabulek osudu” věděl, co svět postihne, a podle toho řídil plodivou sílu přírody i životy lidí. Byl krutým bohem přinášejícím zmar, podléhaly mu také zhoubné živly jako bouře, povodně a jiné katastrofy. Mělo se mu za zlé, že nezabránil zkáze města Uru a že byl původcem potopy, jak praví legenda. Považovali jej také za velmi přísného, trestajícího boha, jenž svým chováním věřícím neumožnil, aby k němu nalezli důvěru.

Byl však i zastáncem pořádku a tím také božstvem blahodárným :

“Bez boha Enlila,´Vysoké hory´,

nebyla by stavěna města, nevznikla by sídla,

nebyly by zřízeny stáje, ovčín by nestál,

král by nevyrostl, velekněz se nezrodil,

ani kněz – mach, ani veliká kněžka

by nebyli určeni znamením z ovce,

dělný lid by neměl správce, ani dozorce svého…

s vodami řek by nepřišly záplavy,

mořské ryby by nekladly v rákosí jikry,

nebeští ptáci by po celé zemi zůstali bez hnízd,

mraky plující po nebi by nevydaly vláhu,

rostliny a tráva – okrasa rovin, by nevzešly,

obilí na polích a nivách by nemetalo,

stromy na horách a v hájích by neměly plody…”

S.N.Kramer, Historie

Za manželku měl bohyni Ninlilu

ENKI, tj. “pán země” / akkadsky EA

Vládl v Abzu – “sladkovodním oceánu” pod zemskou kůrou. Jeho sídlo bylo v Eridu, dle “sumerské královské listiny” nejstarším městě. Zde mu byl zasvěcen palác E – ABZU, tj. “palác hlubin”. Na meznících bývá znázorněn v podobě beraní hlavy na oltáříku, který spočívá na hřbetě kozoroha s rybím ocasem, tj. capricorna. Symbolické číslo byla čtyřicítka, jako atribut měl přetékající nádobu.

Byl pánem vodních hlubin, uctíván především jako bůh moudrosti, který naučil lidstvo řemeslům, vědám a uměním, napomohl prý i objevu písma. V jeho rukou byly také tzv. ME ( sumerský výraz, pro nějž není v moderních jazycích ekvivalent, znamená nejspíše něco jako “boží úradky” , jimiž je řízen los člověka a okolního světa. Z různých narážek v eposech a mýtech byl sestaven seznam nejméně o 65 výrazech. Jsou mezi nimi různé konkrétní i abstraktní pojmy, funkce a předměty, které jsou bohy dány jaksi “odjakživa” , tedy všechno, nač nemá vliv lidské snažení nebo co není obyčejnému člověku dostupné ).

Enki – Ea byl bohem dobrotivým, nejen jako dárce civilizačních vymožeností a životadárné vody, ale i jako zachránce lidstva, když - podle sumerské báje – prozradil Ziusudrovi rozhodnutí bohů seslat na zemi potopu a poradil mu postavit koráb.

Jako pán vodních hlubin měl ve své moci “vodu života” pro léčbu nemocných a zahánění zlých démonů, znal nejvhodnější prostředky proti nemocím, neštěstí a uřknutí.. Jeho kněží byli proto také zaříkávači a magickými lékaři.

Ve skladbě o krásné Ninnu vystupuje jako dárce rychlého těhotenství a bezbolestného porodu :

“Enki pak sám do člunu vstoupil,

Ninnuu přitiskl k sobě a zlíbal,

Vystříkl sémě své do jejího lůna,

Ona jej přijala, Enkiho sémě, do svého lůna,

Jeden den znamenal její první měsíc,

Dva dny jí byly měsíci dvěma,

Devět dnů bylo jí měsíců devět, měsíců ženství.

Ninnu jak … mast, jako ona mast,

Jak dobrá, královská mast,

Bohyni Ninkuře vstup na svět dala.”

Za manželku měl Damgalnunu.

NINCHURSAG, tj. “paní horstva”

Sumerové v ní uctívali “matku bohů” nebo “matku všech dětí”. Také četní vladaři ji nazývali svou matkou, která je živila svým “svatým mlékem”. Sídlila ve městě Adab, v chrámě E – MACH, tj. “největší, vznešený dům”. Byla znázorňována jako bohyně s dítětem v náručí, avšak také, zejména na meznících, ve formě oltářku se symbolem ve tvaru řeckého omega ( W ). Někdy také měla jméno NIN – MACH, tj. “největší, vznešená paní” nebo NINTU, tj. “paní, jež dává zrod”, ale i BABA - později městská bohyně Lagaše, MAMA nebo MAMI.

3. TROJICE ASTRÁLNÍCH BOŽSTEV

V mezopotámském pantheonu hrála důležitou roli. K této triádě přistupuje i bohyně Innana, znázorňovaná jako planeta Venuše.

NANNAR / akkad. SÍN ( pův. SU – ÉN ) - bůh Měsíce

Zpravidla považován za syna Enlila a Ninlily. Byl znázorňován jako měsíční srpek, který lidé v Mezopotámii, stejně jako dnes v Iráku, viděli na obloze ve vodorovné poloze, jakoby bárku nebo býčí rohy. Proto byl Nannar také označován jako “býček Enlilův”. Jeho symbolickým číslem byla třicítka jako počet dnů v měsíci, nad jejichž dovršením vládne svými pravidelnými fázemi, které byly nazývány poetickými jmény. Při novu předpokládali, že se bůh odebral do podsvětí. Sledováním jeho proměn se naučili dělit čas a Sín se tak stal “pánem, určujícím den, měsíc a rok”.

Jeho hlavní svatyně EKIŠNUGAL byla v Uru, ale také ba severu v Charránu byl chrám ECHULCHUL zasvěcen jeho kultu a současně i kultu jeho syna, boha světla a ohně Nuskua. Tento kult rozkvétal zejména za asyrských Sargonovců a za novobabylónských vladařů.

UTU (jiný název BABBAR – “oslnivě zářící” ) / akkad. ŠAMAŠ, tj. “Slunce” - bůh Slunce

Syn bohyně Ningal, tj. “velká paní” a boha Nannara. Byl bohem vševidoucím a tedy i vševědoucím, který dokáže vše správně posoudit a patří mu proto i funkce nejvyššího soudce.

Podobně jako Ovidius v příběhu o Phaetonovi, také Bybalóňané měli svou představu nebeského vozky :

“Vychází Šamaš ven z veliké hory, z níž prameny prýští,

otvírá velikou bránu do zářící nebeské klenby,

žene se neznámým, dalekým krajem v bezpočtu času,

překročí v dálce veliké moře, jehož božští Igigi

podstatu neznají, na voze s přípřežím jak oheň planoucím.”

B Meissner, Babylonien und Assyrien II.

Ráno vyjížděl z hor, večer zapadal do moře a v noci projížděl podsvětím, aby i mrtví měli světlo a potravu.

Šamaš měl i své rádce – Nigzidu –“Právo” a Nigzisu – “Spravedlnost”.

Chránil obchodníky, plavce a lovce při jejich celodenní pouti a nebezpečné práci, pomáhal slabým a nemocným přinášel uzdravení. Dovedl také předpovídat budoucnost.

Je znázorňován slunečním kotoučem nebo v lidské podobě v tiáře se svazkem paprsků, vycházejících z ramen, s žezlem a prstenem jako odznaky moci. Jeho symbolickým číslem byla dvacítka.

V sumerském období měl mocnějšího soka v bohu Měsíce. V mocné božstvo vyrostl až u Babylóňanů, byly mu postaveny chrámy v Sipparu a Larse, s názvem EBABBAR,tj. “palác oslnivě zářící”.

IŠKUR / známější pod akkad. ADAD (též RAMMÁN ) - bůh přírodních živlů

Jeho kult pochází ze Sýrie a Malé Asie. Jako Iškur byl bohem pustošivých bouří, blesků, krupobití, záplav a mořského příboje. Jako Adad měl i blahodárnou tvář zúrodňujícího deště. Byl však obáván jako bůh působící zanesení kanálů, přesolení půdy a hlad. Bývá znázorňován buď se svazkem blesků nebo se sekerou, na meznících zejména se symbolickým bleskem nad oltáříkem položeným přes hřbet býčka, jeho zasvěceného zvířete. Symbolickým číslem byla šestka, východisko šedesátinné soustavy. Na astrálním nebi mu patřilo souhvězdí Havrana ( Corvus ) a hvězda Regulus v souhvězdí Velkého lva.

Jeho kult byl velmi rozšířen. Nejvýznamnější chrámy měl v Bít-karkaře a v Babylóně. V Aššuru měl dvouchrám společně s Anem, považovaným za jeho otce.

INNANA (z pův. NIN – ANNA – “paní nebes,bohyně”) / akkad. IŠTAR – bohyně lásky a rozkoše

Uctívána Ištar urucká (s chrámem E – ANNA ), akkadská, kišská, marijská, arbelská, aššurská a ninivská. V Nabukadnezarově Babylóně jí byla zasvěcena Ištařina brána.

Uvádí se buď jako dcera Anova, Nannarova, případně Enkiova, jehož otcovství však nelze brát doslovně.

Nevíme, kdo byl jejím manželem, protože byla bohyní lásky a rozkoše, což se již v sumerských dobách nesrovnávalo s pevným poutem manželským. Její četná dobrodružství byla obvykle pro partnera osudná. Dle jedné z verzí by však jejím manželem mohl být sám bůh An.

Jako bohyně plodnosti přinášela zemi rozkvět a blahobyt. Byla však také i “paní bitev a bojů”, v nichž lehce vítězí, i když její další činnosti jsou veskrze mírové – tkaní a předení.

Jako patronka válečníků byla mužatkou. V babylónském hymnu se praví :

“Sedí-li u opojného nápoje, drží se, ač žena, jako zdatný muž.”

G. Reisner, Sum. Babyl. Hymnen

V astronomii představovala Venuši, ve které viděli v Mezopotámii “hořící pochodeň nebe i země”. Večer byla ženou, v podobě Jitřenky muž. Jejím symbolem byla osmi- nebo šestnácticípá hvězda, jak ji známe z vyobrazení na meznících. Na pečetítkách bývá zobrazena stojící na lvu – svém emblémovém zvířeti. Jejím symbolickým číslem byla patnáctka – polovina čísla, zasvěceného jejímu údajnému otci Sínovi.

“Kterého milence měla jsi na věky ráda?

Který z tvých ptáčků vzlétne k tobě?

Nuže, milence tvé ti vyčtu…

Pestrého ptáčka jsi milovala,

Udeřilas jej a křídlo mu zlomila.

Teď sedí v lese a volá: ,Mé křídlo!´-

Milovala jsi lva, dokonalého silou,

Sedm a sedm jam jsi pro něho vykopala.-…

…Milovala jsi Išullana, zahradníka otce svého,

jenž stále ti přinášel košíčky datlí

a nádherné ti denně hostiny strojil.

Oči jsi pozvedla k němu a předstoupila před něj:

, Ó můj Išullane, užijme mužné tvé síly!

Postav svou >ruku< ! Zaboř se do mého lůna! ´

I mluví k tobě Išullanu:

, Co vlastně žádáš ode mne ?

Což nepekla mi má matka ? Což já jsem nejed,

abych teď pojídal chléb s urážkou a kletbou

a abych se pokrýval stébly trávy proti mrazu ? ´

Když jsi vyslechla řeč jeho,

udeřilas jej a v žábu proměnila

a samé útrapy dalas mu zakusit…

A kdyby mne teď milovalas, jako s mini i se mnou bys naložila!”

L.Matouš

4. POLITIČTÍ BOZI - MARDUK A AŠŠUR

K nejpřednějším místům v mezopotámském pantheonu vynesly některé bohy politické důvody.

MARDUK

Syn boha Eova a Damkiny –“paní nebes a země”. Za manželku měl Sarpanitu, jeho synem byl Nabu.

Původně byl jen bohem místního významu, známým již ve III. tis. Za Chammurapiho se stal metropolitním bohem Babylónu a tím i ústředním bohem říše. Chammurapi zvelebil jeho chrám ESAGILU. Mardukův vzestup byl zakomponován do báje o stvoření světa – ENUMA ELIŚ, kde vystupuje jako stvořitel.

V Asýrii nebyl nikdy příliš populární, tam byl v oblibě spíše jeho syn Nabu.

Jeho astrálním symbolem byla planeta Jupiter, posvátným číslem desítka, jeho zvířetem mušchuššu - ohnivý drak s hadí hlavou a krkem, dračím šupinatým tělem a s ocasem štíra, s předními prackami lva a zadními drápy orla. Na reliéfech bývá znázorněn jako vousatý muž v slavnostním hávu, s korunou ozdobenou péry, pokryt štíty, v pravici krátký meč, v levici žezlo a kruh. Stojí na vlnách vedle svého emblémového zvířete. Od kasitských dob bývá zván též Bél – “pán”. Pod tímto jménem jej znal ještě Herodotos.

Za manželku měl bohyni Sarpanítu, která vystupovala jen jako pomocnice a ochránkyně. 

AŠŠUR

Národní bůh Asýrie. Ve 13. stol. je nazýván “velikou horou”, “pánem země” nebo “otcem bohů”. V 9. stol. vyvýšen nad ostatní bohy, v asyrské verzi báje o stvoření světa ( ENUMA ELIŠ ) bylo Mardukovo jméno nahrazeno Aššurovým.

Spojoval v sobě vlastnosti různých bohů, byl rozhodčím nad osudy, bohem spravedlnosti i válečnictví. Umělecky bývá znázorňován v okřídleném slunečním kotouči s lukem. Jeho kult zanikl s rozpadem asyrské říše.

5. OSTATNÍ BOZI A BOHYNĚ

Kromě těch “hlavních” existovala v Mezopotámii ještě celá řada dalších, menších či méně významných božstev, svatých, blahoslavených, pomocníků a patronů. Sumerové a později i Akkadové je rozdělovali do dvou skupin :

“božstva nahoře” - tedy nebeská, Igigi

“božstva dole” - tedy pozemská, Anunnaki

ZEMĚDĚLSKÁ BOŽSTVA :

NINGIRSU - “pán města Girsu”, uctíván v obvodu Lagaše-Girsu

Jeho symbolem byl Imdugud, bájné zvíře – orel se lví hlavou. Jeho manželkou byla lagašská bohyně Baba, jejímž symbolem byla husa.

NINURTA - “ pán země”, uctíván v Nippuru, bývá ztotožňován s Ningursem

Byl i bohem uragánu, v Asýrii uctíván i jako patron lovců. Jeho manželkou byla bohyně Gula –“veliká”, později zvaná Ninkarrak – “paní pobřeží”, v Mezopotámii známá jako patronka lékařů, jež uzdravuje a křísí mrtvé. Jejím symbolem byl pes.

Oba byli syny Enlila. Jejich funkcí byla záštita polí – “orných i válečných”

BOŽSTVA MOUDROSTI :

NABU

Syn Marduka a božské Sarpanity, uctíván v Borsippě v chrámu EZIDA. Byl akkadským bohem písařského umění, spolu se svou manželkou Kašmetou. Jeho planetou byl Merkur, symbolem pisátko. O rozšíření jeho kultu se zasadili vlivní písaři, jejichž byl patronem. V Asýrii jeho vzrůstající kult počal později ohrožovat postavení ostatních bohů. Pod jménem NEBO byl známý v textech řeckých a starozákonních.

NISABA

Dcera Anova. V Sumeru byla bohyní moudrosti, písma a hvězdářství.

BOŽSTVA “ŘÍŠE, ODKUD NENÍ NÁVRATU” :

NERGAL

Stejný v Sumeru i Akkadu, syn boha Enlila a bohyně Ninlily. Zpočátku byl bohem spalujícího slunečního žáru, který působil požáry rákosí, úpal, horečky a smrtelné nemoci u lidí i dobytčí mor. Sklony k válečným akcím. Jeho manželkou byla Ereškigal, sestra Ištařina. Původně vládla podsvětí ona, ale pak ji Nergal přemohl a učinil svou manželkou. Nergalova planeta byl Mars.

ERRA

Bůh válečnictví a moru, do babylónského pantheonu se dostal později. V bájích líčen jako zatvrzelý nepřítel lidí – přesvědčí Marduka, aby mu na čas přepustil vládu a slíbí, že toho nezneužije. Slib ale poruší, vyvolá mor a nepokoje, jimiž ohrozí i Babylón.

K podsvětním božstvům bývají připočítáváni i DUMUZI a GILGAMEŠ.

6. DÉMONI

Soustava mezopotámských démonů byla velice početná a rozmanitá. Souhrnně byly nazýváni Utukku.

Byli démoni zlí, sdružení ve “Zlé sedmě”, proti nim stálo “Sedm moudrých”.

Jeden text o nich říká :

“Je jich sedm a sedm, dvakrát sedm. V západních horách se zrodili, ve východních vyrostli. Sedí

v rozsedlinách země, létají v pustinách, dají se vytušit na nebi i na zemi…, avšak mezi moudrými bohy

uznáváni nejsou, na nebi ani na zemi jména nemají…

Obyvatelé Mezopotámie viděli v každé životní situaci působení spíše zlých než dobrých démonů. Vyplývalo to i ze způsobu života v zemi, kde nebyla nouze o pustá nebo zpustošená místa, kde mnoho lidí muselo cestovat za obchodem nebo pracovat v nezdravých podmínkách bažin nebo slunečního žáru. Vysvětlení je možno hledat také v bezradnosti proti řadě nemocí, dokonce už při porodech, kdy byl život matky i dítěte značně ohrožen nedodržením základních zásad čistoty; v nízké úrovni obecné vzdělanosti atd. Svět démonů se tedy může jevit jako pokus o vysvětlení některých složitých životních situací; systém zaříkání, magie a věšteb pak jako opatření proti pocitům zoufalství a pasivní bezmocnosti, že v každé situaci se lze něčím bránit s nadějí na úspěch.

Tuto myšlenku lze sledovat i na některých amuletech, které jsou právě z tohoto důvodu velmi složitě utvářeny.

Zlé duchy a démony obvykle znázorňovali jako pololidské , polozvířecí bytosti s pitvornými obličeji. Soška démona platila za účinnou ochranu; sloužila k zaklínání nebo uvázaná na krku jako amulet.

LAMAŠTU

Bohyně patřící k nejobávanějším a nejstrašnějším démonům vůbec. Ohrožovala život rodiček a novorozeňat, tedy samu podstatu života. Jeden z nápisů o Lamaště praví :

“Je zuřivá, je dorážející, je bohyně, je strašná…Její nohy jsou jako nohy ptáka Anzu, její ruce jsou nečisté,

obličej má jak silný lev, zvedá se z rákosí s odhalenými prsy…Vstupuje oknem, proklouzne nepozorovaně,

vstoupí do domu, vyjde z domu. Říká : , Dejte mi své synky, abych je kojila, a svá děvčátka, abych je ohlídala.

K ústům jejich chci přiložit svůj prs.´…”

Bývá zobrazována s velkými svislými prsy ( protiklad místního ideálu krásy ) a s nečistými zvířaty – pes, prase, která kojí. Místo mohou má pařáty dravého ptáka, hlava připomíná rozšklebeného lva. Většinou stojí nebo klečí na oslu a v rukou drží hřeben a vřeteno – symboly ženské práce.

Její podobu vyrytou do kamene nosily ženy na krku jako amulety; o hliněných soškách se věřilo, že mají ochrannou moc. Zaříkání proti ní bylo rituálem, který vykonával speciální kněz – mašmašu.

PAZUZU

Neméně obávaný, personifikace ničivého jižního větru, přinášejícího nemoci a neúrodu, démon bouře.

Zobrazován v téměř lidském těle s dračími spáry, hlava podobná lví, ale s vypoulenýma očima a velkými rohy, se šklebícím se zuřivým obličejem, na zádech s rozevlátými křídly jako symbol bouře, paže končily zvířecími prackami se zatínajícími se drápy. Člověkovi působil téměř nesnesitelné bolesti hlavy a nevolnost.

Podzemní démoni – Uttukuové a Galluové

Noční démoni – Lillú a Lillítú

Démoni nemoci – Asakkú

Poslové smrti boha Namtara

Umrlec Etemmu

a další …

Zaklínat je dovedl kněz – zaklínač – ášipu.

Zlí démoni nezpůsobovali pouze nemoci, ale také dovedli člověka vyprovokovat k takovému hněvu, že se s rozcuchanými vlasy a s očima podlitýma krví vrhl na svého bližního.

Magie byla také využívána v problémech v milostných záležitostech a na kouzelníka se často obraceli muži i ženy, aby jim pomohl získat lásku svých vytoužených, mužům vrátit sílu a ženám plodnost atd…

Vnikání zlých démonů do příbytků bylo možno zabránit rozmístěním sošek laskavých démonů. K nim patřilo především “sedm moudrých”. Lidé si je představovali jako okřídlené lidské bytosti s ptačími hlavami nebo jako muže oděné do šupinaté rybí kůže, a jejich sošky zakopávali před všechny vchody do domu, do rohů hlavní obytné místnosti nebo do středu pokoje, kde spával nebo sedával otec rodiny. Většinou byly postavičky vymodelované z hlíny nebo jen plasticky vyryté, ale mohly být i ze dřeva, kovu, těsta nebo asfaltu.

K obřadům konaným před zahájením stavby nového příbytku patřilo zajištění přízně dobrých duchů, proto bývaly jejich nabílené či obarvené figurky obětovány bohům a poté zakopány v hliněných schránkách pod podlahou. Po dokončení stavby kněží dům rituálně vyčistili, aby se obyvatelé cítili bezpeční před všemi škodlivými vlivy.

Magie doprovázela Babylóňana po celý život, neboť dle tehdejších představ je neustále sledovali závistiví duchové a on nikdy netušil, kdy jim padne do rukou.

Magie a umění zaříkávat se tedy staly důležitým “vědním” oborem. Mohly sice být provozovány téměř kýmkoli, ale kdo je chtěl opravdu ovládnout, musel se jim naučit ve škole.

III. MEZOPOTÁMIE - život po životě

Mezopotámský člověk, ačkoli uctíval záhrobní božstva Nergala a Ereškigalu, valné představy o záhrobí neměl. Byl příliš synem země a obdivovatelem přírody, kterou se snažil přetvářet podle sebe. Jeho zásadou bylo dosáhnout naplnění svých tužeb na tomto světě, nikoli až po smrti. Proto si přál dlouhý život a modlil se za něj ke svým bohům.

Nikomu však nebylo dopřáno žíti věčně, jednoho dne byl každému “přeťat život jako rákos”, tělo se rozpadlo v prach a duše musela nastoupit trudnou pouť do podsvětí.

Babylóňané milovali život a jejich filosofie zdůrazňovala hlavně požitky :

“Naplň si žaludek, Gilgameši,

ve dne i v noci se raduj!

Denně pořádej slavnosti,

Tanči a vesel se dnem i nocí!

Nechť čisté jsou tvé šaty,

Hlavu svou umyj, ve vodě se koupej!

Starej se o dítko, jež za ruku tě chytá,

ať manželka je šťastna ve tvém klíně!”

Epos o Gilgamešovi

Záhrobí byla “země, odkud není úniku, obklopená sedmero hradbami”. Bylo to místo bloudících nešťastných stínů, místo, kde se pojídá prach a hlína a kde vládne nesmírná a věčná žízeň. Nesmrtelnost byla výsadou pouze bohů – pouze s jedinou vyjímkou, jíž byl hrdina potopy Ziusudra ( sumerský Utanapištim ). Proto Babylóňan tolik dbal na to, aby měl syna, který po jeho smrti bude přinášet úlitbu a oběti. Neměl-li vlastního, adoptoval si jej. Bez posmrtného kultu, pokud nešlo o hrdiny padlé ve válce, byl život v záhrobní říši mrtvých nesnesitelný.

POSLEDNÍ SOUD

Kromě bájí, jako je sestup Innany do podsvětí, nemáme o rozhodování záhrobního soudu v klínopisných pramenech mnoho svědectví. – Tabulka uložená v Puškinově muzeu v Moskvě, do níž je vyryta elegická záhrobní píseň, která líčí boha Slunce – Uta jako soudce, a dále mluví o bohu Měsíce – Nannarovi, který vždy třicátého dne své pouti sestoupí do podsvětí a určuje tu osudy zemřelých.

POHŘEB

Zajištění posmrtného klidu vyžadovalo provedení určitého obřadu s tělem zesnulého. Do domu smrti přišly plačky odkvílet nezbytný nářek, truchlící si trhali oděv, cuchali vlasy a vousy a dokonce se i zraňovali na těle. Kněží hráli na hudební nástroje a připravovali pohřeb.

Mrtvola byla buď spálena, nebo zabalena do rákosové rohože – zemřel-li chudý člověk, nebo uložena do hliněné rakve, případně do hrobu vyzděného ze střepů a cihel, na místě vyhrazeném pro mrtvé - na nezastavěných plochách mezi domy nebo u městské hradby. S sebou zemřelému dali několik osobních drobností, trochu potravy a pití a pak na něj navršili hlínu.

Králové a mocní byli pohřbíváni okázale, se zbrojí, zbraněmi, oblíbenými šperky, pokrmy a číšemi. Někteří panovníci byli uloženi do kamenných hrobek a velkých sarkofágů.

Ve starší době sumerské docházelo při pohřbu vladaře i k lidským obětem. S vladařem byli – po požití drog – za živa pohřbeni členové jeho dvora, palácová stráž, služebnictvo, hudebníci s nástroji, vozatajové s vozy a přípřeží a pod…, jak ukázaly nálezy na královském pohřebišti v Uru. Zatím je tento nález však spíše ojedinělý, podobný se našel jedině v Kiši. O nebožtíkovi pohřbeném s manželkou, dcerou, konkubínou a služebníky se mluví i v eposu o Gilgamešovi.

Ke smutečním obřadům za chudé i bohaté patřilo i provádění obětí na hrobě, při nichž kněží poráželi zvířata a vylévali nápoje s prosbou za vlídné přijetí duše zemřelého bohy. Aby všechny tyto úkony a dary nezůstaly bez odezvy, bylo přísně zakázáno rušit klid zemřelých, otvírat hroby a krást obsah. U královských hrobek toto však zůstalo jen málokdy splněno, neboť právě tyto byly při dobytí města nejdříve otvírány a pleněny s vidinou bohaté kořisti, která přehlušila strach z božího trestu.

V Mezopotámii se našlo také jen velmi málo náhrobních pomníků. Nápisy na nich žádají kolemjdoucí, aby je neničil, uvidí-li je zašlé, má je obnovit a zajistit si tak dostatek vody v záhrobí.

Pohřeb nebyl jen otázkou piety, ale i veřejného zájmu a hygieny.

Už během pohřebního ceremoniálu se duše zemřelého ubírala do podsvětí, jehož hlavní brána se nacházela v poušti západním směrem. Nejdříve musela překročit podsvětní řeku, u které hlídal převozník se čtyřma rukama a nohama, s hlavou dravého ptáka a jménem CHUMUTTABAL, což se dá přeložit jako “Rychle-ho-převez”. Ten duši dopravil do říše mrtvých. U každé ze sedmi bran podsvětí mrtvému odebrali jednu část oděvu. Teprve po výslovném svolení vládkyně Ereškigaly se duše směla vydat na cestu, “z níž není návratu” a vstoupit do “domu temnot, příbytku Erkallina, který už nikdy neopustí, kdo do něj vstoupil. Kdo v něm přebývá, musí se obejít bez světla, pojídat hlínu a prach. Na sobě má roucho s ptačími křídly, přebývá ve tmě a světlo už víckrát nespatří.”

Podsvětní písařka zanesla jméno příchozího do knihy zemřelých a podsvětní soudcové vyřkli neodvolatelný rozsudek smrti.

V tomto ponurém prostředí se odvíjel věčný život. Jen tomu, jehož potomek pravidelně za mrtvého obětoval, bylo povoleno pít čistou vodu. Ostatní pili vodu zkaženou a živili se odpadky a špínou.

Někdy mohlo nastat i to, že duše v podsvětí nenašla klid a vrátila se zp&#