VÝVOJ CíSAŘSTVí ZA AUGUSTOVÝCH NáSTUPCŮ

Nástupem Tiberia na císařský trůn se octl v čele říše příslušník starobylého rodu Claudiů. Jeho členové patřili k významným činitelům republikánského období a prostřednictvím Augustova nevlastního syna Nerona Claudia Drusa, vzpomínaného v souvislosti s římskou expanzí v Germánii na sklonku 1.stol. př.Kr. i jeho staršího bratra Tiberia Claudia Nerona, jak se původně jmenoval císař Tiberius, si uchovali vliv v době, kdy se v Římě konstituovala císařská moc. V dalším období se význačným způsobem při řešení následnických otázek uplatnili příbuzní Drusova syna Germanika, který se těšil širokým sympatiím v nejrůznějších vrstvách obyvatelstva. Osudy rodů Iuliů a Claudiů se výrazně spojily v okamžiku, kdy se Augustus rozhodl přijmout Tiberia za vlastního a kdy se problém principova následnictví stal jedním z nejvážnějších vnitropolitických problémů císařského režimu. Panovníci, kteří legitimizovali své čelné postavení příslušnosti rodů Juliů či Claudiů, a tedy svým příbuzenským vztahem k Augustovi se označují souhrnně jako Juliovsko- claudiovská dynastie. Stáli v čele impéria přes půl století a upevnili císařskou moc tou měrou, že její existence nemohla být ohrožena ani zevnitř ani zvenčí. Tohoto výsledku však zdaleka nebylo dosaženo bez problémů. Osobní zájmy v řadách vládnoucích kruhů nebyly zdaleka jednotné a prohlášení císařem bylo podmíněno i mocenskou konstelací v Římě, zejména stanoviskem pretoriánské gardy a jejích představitelů. Sled panovníků Juliovsko-Claudiovské dynastie umožňuje nejen vidět osobně odstíněné řešení hlavních vnitřních i zahraničních problémů, ale jako celkový konečný, jímž bylo trvalé zakotvení císařského režimu.

Vláda císaře Tiberia (14-37n.l) byla od svého začátku poznamenána skutečností, že Augustus mu svěřil moc nikoliv z osobních sympatií, ale z nedostatku jiného vhodného kandidáta. Toho si byl vědom nejen sám Tiberius, ale i vlivní příslušníci dvora a senátu.Pocit nedůvěry vůči okolí u Tiberia sílil v průběhu jeho vlády a na jejím sklonku nabyl tragických forem. Změna císaře v osobě po Augustově smrti vyvolala nečekanou odezvu na dunajských a rýnských hranicích , kde se vzbouřily legie proti svým těžkým životním podmínkám. Panonské oddíly požadovaly zvýšení žoldu, právo na ukončení služby po šestnácti letech a propuštění veteránů, nucených přesluhovat. Vzpouru potlačil Tiberiův syn Drusus (Iulius Caesar), který byl v ohrožené oblasti provázen prefektem pretoriánů Luciem Aeliem Seianem. Revolta legií na Rýně nabyla pro Tiberia nebezpečných rozměrů tím, že vzbouřenci kromě profesionálních požadavků vystoupili s návrhem svěřit císařskou moc svému veliteli Germanikovi. Ten však zachoval Tiberiovi věrnost a svou autoritou napomohl obnovit klid. V letech 14 až 17 n.l. podnikli Římané několik tažení do germánského vnitrozemí ve snaze zvýšit římskou prestiž mezi svobodnými germánskými kmeny. Úspěšný průběh operací zvyšoval Germanikovu popularitu, což zřejmě přimělo nedůvěřivého Tiberia k tomu, že ho z rýnské hranice odvolal. Za své činy byl Germanicus odměněn triumfem, ale již v roce 18 byl nucen opustit hlavní město, neboť byl pověřen závažným diplomatickým posláním na východě. V příštím roce za nejasných okolností zemřel poblíž Antiochie a Tiberiovi odpůrci rozšířili pověst, že byl z císařova návodu otráven.

Germanikova smrt měla za následek zostření vztahů mezi Tiberiem a senátem, kde měl Germanicus četné přívržence. O Germanikovi totiž kolovaly zprávy, že hodlá obnovit republiku, a setkávaly se zřejmě s příznivým ohlasem u mnoha senátorů. Germanicus se zřejmě snažil vyhnout jakémukoliv nedorozumění s císařem , avšak jeho snahu mařila ctižádostivá manželka Vipsania Agrippina, dcera Marka Vipsania Agrippy a Augustovy dcery Julie. Agrippina neváhala využívat svého blízkého příbuzenského vztahu k zakladateli principátu k posílení svých i Germanikových pozic. O její energické povaze svědčí její přítomnost v Germánii v letech 14-16, jakož i účast na Germanikově východní misi.Třebaže se Agrippině nepodařilo prosadit Germanika a jeho prostřednictvím i sebe samu do popředí politického života, zasáhli příslušníci Germanikovy rodiny osobitým způsobem do vývoje událostí po Tiberiově smrti.

Tiberiovou snahou bylo zabezpečit pořádek v říši a vytvářet podmínky pro její hospodářskou prosperitu. Jeho záměry však narážely na řadu těžkostí. V severní Africe a v Galii došlo k protiřímským povstáním, Itálii postihl nedostatek potravin a zvyšovala se i zadluženost v širokých řadách římského obyvatelstva. Tiberius odmítl řešit tíživé hospodářské problémy na úkor provinciálů, ale naopak se postaral o dodržování pořádku v provinciálních oblastech. Obezřetně nakládal se státními prostředky, i když si byl vědom, že šetrnost mu nezíská přílišnou popularitu. Římské obyvatelstvo hledělo skutečně na Tiberia s despektem a tento postoj sdílela i většina senátorského stavu.

Hlavní oporou Tiberiovy moci se stali pretoriáni, a zejména jejich ctižádostivý velitel Lucieus Aelius Seianus. Vzrůst významu praetoriánské gardy v této době dosvědčuje skutečnost. že všechny její jednotky byly staženy do Říma a že byl pro ně vybudován mohutný tábor na východním okraji města. Ačkoliv Seianus sledoval čistě osobní cíle, podařilo se mu vyvolat u Tiberia dojem, že jedná výhradně v jeho zájmu. Odstraňoval nejen své skutečné protivníky, ale i všechny, u kterých jen předpokládal nepřátelské smýšlení. Pod přímým Seianovým vlivem se měnila Tiberiova vláda v teror, jemuž padli za oběť četní představitelé veřejného života. Běžnou záminkou k odstraňování nepohodlných osob se stala urážka císařského majestátu. Oběti byly deportovány z Říma nebo popravovány a jejich majetek propadl konfiskaci. Životem zaplatila svůj odmítavý postoj k Tiberiovi i Vipsania Agrippina, vdova po Germanikovi. 15652sun14lct4p

Důsledkem postupného upevnění principátu se za Tiberia stalo definitivní vyřazení volebních lidových shromáždění z politického života. Tyto sněmy se přestaly scházet a volby úředníků se přenesla na senát, který při svém rozhodování obezřetně sledoval, zda jde o jednotlivce přijatelné císaři, nebo poslušně akceptoval jeho doporučení. Přestože nepřátelství mezi Tiberiem a senátem bylo všeobecně známou skutečností, projevovali senátoři císaři neustále falešnou loajalitu a přehnanou oddanost. Tiberius znechucený poměry v Římě, se v roce 26 odebral na ostrov Capri, odkud až do konce svého života spravoval říši písemnými pokyny.

Skutečným pánem impéria se po Tiberiově odchodu z Říma stal Seianus, který využil všech možností, aby si dále zabezpečil svůj osobní vliv. V této své snaze zašel však příliš daleko a dal podnět ke zprávám, že se chce Tiberia zbavit násilím. Tyto informace se donesly až k císaři, který dal Seiana bez váhání zatknout a popravit. (31.n.l.). Zásluhu na jeho likvidaci měl Quintus Macro, který se stal novým velitelem pretoriánů. Počínal si stejně krutě a bezohledně jako Seianus a záhy byl pokládán za nejobávanějšího muže v Římě. Uvědomoval si však, že Tiberius, který se ocitl v úplné izolaci, mu neposkýtá potřebnou jistotu k udržení dosaženého vlivu a začal se proto orientovat na Gaia Julia Caesara Germanika, Germanikova syna a Tiberiova adoptivního vnuka, považovaného všeobecně za Tiberiova nástupce.

Dne 16. března roku 37 n.l. Tiberius zemřel a Macro se v očích široké římské veřejnosti ocitl v podezření, že nemocného císaře zardousil poduškami, které dal naházet na jeho lože. Tiberiovým nástupcem se stal podle očekávání Gaius (37-41) jehož nástup vzbuzoval naděje na zlepšení celkových poměrů.

Nový císař byl znám pod přezdívkou Caligula (tj. vojenská botička), kterou mu dali vojáci v době, kdy spolu s Germanikem a Agrippinou dlel v táborech na rýnské hranici. Caligula však všechny naděje zklamal a nastolil režim, který svou tvrdostí překonal i Tiberiovy praktiky. uc652s5114lcct

Považoval se za svrchovaného vládce, který se od ostatních odlišuje i tím, že je vtěleným bohem. Byl prvním císařem, který vyžadoval již za svého života božské pocty a vynucoval si i oslovení domine (pane) snižující veškeré obyvatelstvo říše v poměru k císaři na úroveň bezprávných poddaných. Ve snaze ukázat demonstrativním způsobem sílu i božskou podstatu své moci nařídil postavit svou sochu do jeruzalémského chrámu, což vyvolalo nespokojenost v řadách židovského obyvatelstva, osvobozeného do té doby od účasti na císařském kultu.

V krátké době caligula promarnil peníze, které shromáždil ve státní pokladně jeho předchůdce, a začal znovu pronásledovat bohaté a vlivné osobnosti, aby se zmocnil jejich majetku. Oběti jeho zvůle se stávali čelní senátoři, ale i lidé jejichž moci se Caligula obával. Patřil k nim i Macro, jehož Caligula nejprve zbavil moci a zakrátko ho dohnal k sebevraždě. Ovzduší všeobecné nejistoty zvyšovali udavači, jimž císař ochotně dopřával sluchu a které odměňoval za poskytnuté údaje. caligula zašel dokonce tak daleko, že bral v úvahu i udání která podali otroci na své majitele, což bylo v dřívějších dobách považováno za nepřípustné.

Caligulova krutovláda a osobní výstřednosti budily nespokojenost nejen u příslušníků senátorského stavu, ale i u pretoriánů a jejich důstojníků. Odpor vůči nenormálnímu císaři vyvolával u některých senátorů pochybnosti o oprávnění další existence císařského ražimu a budil touhu obnovit republiku. Plány na obvnovení republiky, o němž uvažovali někteří senátoři, však byly v této době již nereálné. Snahy o zlepšení poměrů vyústily nakonec ve výměnu představitele svrchované státní moci. Z iniciativy pretoriánů se novým císařem stal Claudius, bratr Germanikův a strýc Caligulův.

Claudius (41-54) nikdy nepočítal s možností, že by se mohl stát nejvyšším představitelem impéria. Jeho osobní zájmy se upíraly k dějepisectví a nenaznačovaly v niče, že by právě on považovaný v dvorských kruzích za podivína mohl být caligulovým nástupcem. Zdá se, že volba kterou v Claudiově případě učinili pretoriáni byla skutečně dílem náhody. Nově povolaný císař, který byl záhy potvrzen i senátem, se pretoriánům odměni peněžním darem, který mu měl zajistit i jejich další přízeň.

Hlavním záměrem Claudiovým bylo obnovit vnitřní stabilitu impéria, narušenou za Caliguly. Tohoto cíle se snažil dosáhnout nastolením loajálních vztahů vůči senátu za současného upevňování císařské moci. Toto úsilí muselo ovšem vyznít naprázdno, neboť systematické posilování císařského režimu nutně vyvolávalo nelibost v senátu a vedlo k novým konfliktům mezi jeho členy a císařem. Claudius si získal zásluhy o zdokonalení císařské administrativy tím, že zřídil resortní kanceláře pro nejzávažnější odvětví ústřední říšské správy. Byrokratizace a centralizace administrativní činnosti na císařském dvoře byly hlavnímy rysy Claudiových opatření.Nově zřízené kanceláře zpracovávaly směrnice vydávané císařem , řídily finanční záležitosti a odpovídaly na vznesené stížnosti a žádosti.Do jejich čela postavil Claudius své oblíbence , mezi nimiž měli zvláštní místo propuštěnci , zejména Narcissus řídící resort a Pallas spravující finanční záležitosti. Za Claudia nabyl pevné organizační podoby též fiscus do něhož plynuly císařovy osobní příjmy.

V zájmu upevnění jednoty říše uděloval Claudius provinciálům velkoryse římské občanství a v roce 48 přiznal keltským Haeduům dokonce právo zastávat v Římě magistratury. Učinil tím závažný krok k postupnému vyrovnání rozdílů mezin centrální oblastí říše aprovincionálními oblastmi .

Slabou povahovou stránkou Claudiovou byla skutečnost, že podléhal působení energických osobností ze svého okolí. Velký vliv na něj měly i jeho dvě poslední manželky, Messalina a Julie Agrippina (dcera Germanikova). S Messalinou měl Claudius syna jemuž bylo dáno čestné příjmení Brittanicus a jež se měl stát otcovým nástupcem. V roce 48 byla Messalina odstraněna a CLaudius si vzal za manželku Agrippinu., která si s sebou na dvůr přiedla svého syna z prvního manželství, budoucího císaře Nerona. Poté co zajistila Neronovi nástupnictví, dala v roce 54 Claudia otrávit.

Vládou Neronovou (54-68) končí období julsko-klaudijské dynastie. Nero, při nástupu na trůn šestnáctiletý, sliboval že zajeho panování bude pozice senátu respektována. Zpočátku tak i činil. Zásluhu na tom měl filozof Seneca. Prvních 5 let Neronovy vlády tak bylo nejšťastnějším obdobím císařské epochy. Nero však dal záhy otrávit Brittanica a v roce 59 nechal zavraždit i svoji matku. Mezi lidem získal Nero podporu štědrým rozdáváním obilí, šatů, zlata i stříbra. V té době už začínal projevovat choutky člověka bažícího po pochvale a vzdaloval se panovnickým úkolům. Nero nechal postupně zavraždit celou řadu příbuzných i cizích osob, čímž neblaze proslul. Neustále proti němu rostl odpor, který skončil v roce 68 povstáním pretoriánů. Poté Nero uprchl a skončil sebevraždou.

