Fridrich Vilém I.

narozen 15. srpna 1688 v Berlíně

umírá 31. května 1740 v Postupimi

1. Úvod

15. srpna 1688 se braniborskému “Velkému kurfiřtovi” Fridrichu III. (jako král pruský vládl pod jménem Fridrich I.) z dynastie Hohenzollernů a Sofii Charlottě, princezně hanoverské, narodil syn (do smrti Fridricha I. jediný) Fridrich Vilém. Korunní princ vyrůstal hýčkán dvorským životem francouzského typu, ale sám byl asketický, surový, pedantský a přísný.

2. Rodina 37732ysx89vgg4o

V roce 1706 si princ bere za manželku Sofii Dorotheu, dceru hanoverského kurfiřta Jiřího Ludvíka (pozdější - od 1714 - anglický král Jiří I.). Manželství nelze nazvat idylickým. Sofie, vychovávaná ve francouzském stylu, si své zvyky přenesla i do Berlína, kdežto Fridrich Vilém vše francouzské bytostně nesnášel. Krátce po smrti svého otce, který rozmařilým dvorským životem notně zadlužil státní pokladnu, zavedl nový král na dvoře přísný režim.

Z manželství vzešlo 9 dětí, Vilhelmína, Fridrich, Frederik Ludvík, Filipina Charlotta, Sofie, Ulrika, August Vilém, Amálie a Henrieta. Král se hlavně u svého prvorozeného syna Fridrich snažil prosadit vojenské a správní vzdělání, ale Fridrich neměl k otcovým přáním kladný vztah. Pod patronací své matky se učil francouzsky, hrát na flétnu, vzdělával se v literatuře, filozofii, kdežto uniformu nazýval “rubášem” a otcovy každodenní kontrolní vyjížďky na cvičiště ignoroval.

Díky svým nevyslyšeným přáním král svého syna nenáviděl. Často jej duševně týral, hovořil s ním v třetí osobě a urážel jeho zájmy, což nesla velmi těžce i jeho matka. Jejich spor vyvrcholil, když Fridrichovi bylo 17 let. Otec jej za vlasy přitáhl před nastoupenou královskou gardu, strhl z něj “francouzskou” brokátovou vestu a hodil jí do ohně. Korunní princ díky této urážce naplánoval útěk do Anglie, ten však byl vyzrazen. Princ i jeho “spolupracovník”, poručík von Katte, byli uvězněni. Princ byl poté nucen sledovat popravu mečem svého přítele. Ačkoli jej měl stihnout za “hanebný útěk” stejný trest, na naléhání matky od tohoto král upustil. Princ se však musel bezpodmínečně podřídit vůli svého otce, podstoupit vojenský, veřejnoprávní a ekonomický “výcvik” a dokonce se i na příkaz otce oženit (ačkoli byl podle mínění některých historiků homosexuál a neměl z manželství potomka). Neoficiálně se v historiografii tvrdí, že princ po smrti svého otce podle svědectví gardového vojáka, neměl v očích slzy, ale oheň.

3. Zahraniční politika sg732y7389vggg

Fridrich Vilém I. zdědil po svém otci sice zemi dynamicky se rozvíjejí, leč v evropském měřítku druhořadou. Díky svému zapojení do Války o španělské dědictví (1701 - 1713) získává Utrechtským mírem smluvní potvrzení svého královského titulu a malá území - tzv. Horní čtvrtinu Geldernu, hrabství Neuchatel a Valengin.

Zapojením do Severní války, kde vedl se švédským králem Karlem XII. boj o Pomořany, získává tzv. Stockholmskou smlouvou (1720) uzemí Předních Pomořan. Zadní Pomořany však díky obratné francouzské diplomacii zůstávají Švédsku. Ve snaze o zisk vévodství Jülich a Berg potvrzuje císaři Karlovi VI. platnost Pragmatické sankce (1713 resp. 1720), císař však svůj ústní slib neplní.

4. Vnitřní politika a reforma státu

Ne zrovna úspěšná zahraniční politika byla vyvážena Fridrichovou reformou státu. Díky své averzi vůči otcově rozmařilému dvorskému životu a nutnosti vystavět silnou armádu k posílení Pruska v evropském kontextu reformoval král svou zemi směrem k centralizovanému absolutismu.

Daňovou správu, vedenou na decentralizačním principu, přeměnil v silně centralizovanou mašinérii se svým kontrolním právem. Místo povinnosti vojenské služby šlechty zavedl tzv. roční válečnou daň (1717). V roce 1723 dokončil reformu veřejné správy, zavedl centrální Generální direktoriát v čele s výkonnými úředníky, kteří byli zodpovědní přímo jemu.

K podpoře hospodářského rozvoje Pruska zakázal dovoz hotových výrobků a vývoz surovin. Podporoval osidlování východních teritorií Pruska, které byli vylidněny díky morové epidemii v roce 1706. Na svých panstvích (zhruba třetina veškeré půdní výměry) zrušil nevolnictví a dědičné nájemní právo. V Prusku vybudoval silný textilní průmysl, manufaktury a infrastrukturu. Díky těmto krokům se mu již za 15 let vlády podařilo splatit pruský zahraniční dluh.

V roce 1717 zavedl, z úvahy, že silný stát neudrží analfabeti, povinnou základní školní docházku (ačkoli vědce nesnášel a činnost Akademie věd, založené jeho otcem, byla za jeho vlády utlumována).

Koncem své vlády zahájil intenzivní právně-kodifikační práce, které dokončil jeho syn (Lex Frederica).

4. Reforma armády

Nejsignifikantnějším “počinem” druhého pruského krále byla reforma vojska. Fridrich, ovlivněn svou účastí ve Válce o španělské dědictví, zahájil za pomoci prince Leopolda I. von Anhalt-Dessau rozsáhlou reformu armády.

Pod jeho vrchním velením byla armáda zvětšena z 38.000 mužů v roce 1713 na téměř 85.000 při jeho úmrtí. Za pozornost stojí zmínit se o elitní Postupimské Gardě, složené z vysokých mužů, kteří byli rekrutování (a podle některých zpráv i unášeni) ve všech koutech Evropy. K doplnění vojska používal král odvodní systém, obvykle pocházeli rekruti z jeho přímých poddaných kvůli loajalitě). Armáda nebyla silná pouze svým počtem, ale i velmi tvrdým výcvikem, dodnes proslulým pruským drilem (jizvy po ráně šavlí do obličeje byli znamením tvrdosti pruského jezdectva). V armádě vládla (a nejen v ní, ale celém Prusku) kázeň a pořádek, sebemenší prohřešky byly nekompromisně trestány.

Fridrich Vilém I. zanechal svému synovi třetí největší armádu v Evropě (cca 4% pruské populace) po Francii a Rusku a válečnou pokladny s 8 mil. tolary aktiv díky válečné dani šlechty.

5. Závěr

Fridrich Vilém I. viděn celoevropským ohniskem vytvořil z druhořadého pruského království jednu z nejsilnějších mocností kontinentální Evropy a dal tím základ vzniku (sice o mnoho let později) sjednoceného Německa. Svému synovi (kterého nenáviděl) zanechal výborně fungující vnitřní správu státu, efektivní daňový systém, výborně vycvičenou armádu, dobře fungující ekonomiku. Položil tak před něj možnost, aby Prusko hrálo v Evropě od poloviny 18. století až do sjednocení Německých státu v roce 1871 důležitou úlohu regulátora rakouských a ruských mocenských ambicí. Fridrich II. tento “dar” využil v plném měřítku. To čeho dosáhl Fridrich Vilém I. ve sféře vnitřní politiky, Fridrich II. obratně využil ve své vizi silného Pruska v Evropě, ať už ve Válkách o dědictví rakouské, bavorské či Válce sedmileté.

Použitá literatura a prameny:

Skřivan, A: Evropská politika 1648 - 1914, nakl Aleš Skřivan ml., Praha 1999.

Heslo “Frederic William I,” Microsoft Encarta Online Encyclopedia 2000, http://encarta.msn.com 1997 - 2000 Microsoft Corp.

Heslo “Frederic William I,” Encyclopaedia Britannica 2000, http://britannica.com.

Heslo “Fredericus Rex”, Ursula´s History Web, http://www.tripod.com.

Heslo ˇPrussia,” Encyclopaedia Britannica 2000, http://britannica.com.