Středověká města

16654ivs88ryk1f

Obsah:

16654ivs88ryk1f

Vznik měst…………………………………………………. 2

Zřízení měst………………………………………………… 4

Města a jejich vliv na evropskou civilizaci…………………. 8 vy654i6188ryyk

Jan Wiklef……………………………………………………10

Literatura…………………………………………………….14

16654ivs88ryk1f

Vznik měst:

Vznik měst byl podložen zejména obchodem, který zajišťoval přísun potravin do měst. Mezi městem a jeho okolím se tak vyvíjela trvalá výměna služeb, jež byla udržována obchodem a řemesly , pod jejichž vlivem stále rostla. Avšak vznikaly velké rozdíly mezi jejich sociálním a hospodářském zřízení a zřízením sociálním a hospodářském na venkově.

Lze tedy konstatovat, že vznik středověkých měst byl v přímé souvislosti s renesancí obchodu. Byla to Itálie a Nizozemí, kde se objevil rozvoj obchodu nejdříve a kde se nejdříve začala vyskytovat města, která nejrychleji a nejsilněji nabyla majetku. Měst přibývalo vzhledem k rozšiřování obchodu. Objevovala se podél stezek , kudy procházeli obchodníci se zbožím. Zprvu je nacházíme pouze při mořských pobřežích a tocích řek . Pak, jak obchod pronikal dále, vznikala města na křižovatkách, kde se protínaly cesty obchodníků. Příkladem toho je Nizozemí.

V desátém století vznikala prvá města, jednak na mořském pobřeží, jednak na řekách Móse a Šeldě. Brabantsko, kraj , který se nachází mezi nimi, v té době ještě města neměl , ale dočkal se jich ve století dvanáctém, kdy vznikla podél cesty, která se vytvořila mezi oběmi velkými řekami.

Jak vlastně došlo k jejich vzniku. Byli to obchodníci, kteří v mezidobí mezi svými cestami a zejména ve špatné roční době, kdy nebylo možné cestovat ani po řekách a ani po mořích, se začali usazovat na příhodných místech. Hlavně na těch místech, která měla výhodnou polohu a kde mohli zároveň uložit peníze a ostatní svůj majetek. Těmto podmínkám nejlépe vyhovovala města, vznikající na křižovatkách obchodu a hrady, které chránily před útočníky a zároveň přitahovaly kupce. A tak od desátého století, jak pokračovala renesance obchodu, kupecké osady nepřetržitě rostly a jejich vzestup pokračoval až do století třináctého.

Zprávy o těchto osadách jsou velmi chudé, protože letopisy z desátého a jedenáctého století se o nich pramálo zmiňují.Byly psány kněžími a nebo klášterníky, kteří se zajímali o světskou společnost jen tehdy, týkalo-li se to samotné církve. Je tedy třeba hledat až ve století dvanáctém, kde už nacházíme písemnosti psané rukou obyčejného člověka.Týká se to pramenů, které byly psány měšťany.

A tak ani podrobněji nevíme , jak byla města postupně osídlena. Nevíme , jak se první přistěhovalí kupci usídlili, jestli mezi či vedle staršího obyvatelstva.Stará města měla zpočátku pro přistěhovalce místa dost, ale těch bylo záhy málo a noví obyvatelé se museli usídlit vně hradeb. Ve Verdunu zřídili hrazenou osadu, kterou spojovaly dva mosty se starým městem. V Řezně město kupců stálo vedle města biskupa a totéž je doloženo v Utrechtu a ve Štrasburku. O Marseilli víme, že na počátku jedenáctého století musely být městské hradby rozšířeny. To dokazuje, že stará města, která se od římských dob nezměnila, se musela během této expanze rozšiřovat. Jiné to bylo pro příchozí ke hradům, kde hradby a tvrze uzavíraly vždy jen úzce omezený kruh. Kupci byli tedy nuceni se usazovat vně tohoto kruhu, kde zřizovali hrad vnější čili předhradí- portus a kde čile rostl obchodní život.

Počínaje desátým stoletím, kupecké osady před hrady a starými městy nepřetržitě rostly.Stále nové a nové obyvatele lákaly kupecké osady, takže na počátku dvanáctého století se jejich domy na mnoha místech hustě tísnily a obklopovaly starou tvrz ze všech stran. Později se objevila nutnost zřídit pro tyto osady nové kostely a rozdělit obyvatelstvo mezi nové farnosti. Důkazem toho jsou zprávy z Gentu, Brugg, Saint-Omeru , kde se dovídáme o stavbách kostelů, často podněcovaných ze stran kupců.

Jak takové předměstí vypadalo si můžeme představit jen všeobecně .Původní typ byl všude velmi jednoduchý. Na břehu řeky, která osadou protékala, bylo tržiště, kde se sbíhaly ulice , jež vedly odtud k branám, které uzavíraly cestu ven..Vzhledem k tomu , že v osadách měli kupci uložen veškerý svůj majetek, bylo třeba též tato území obehnat opevněním. To se podobalo spíše tvrzím a srubům. Nejčastěji to bylo koloví, které uzavíralo vrata a příkop. Zpočátku však tato opevnění byla dřevěná a tedy nevhodná k obraně před delším obléháním. Lidé tedy museli prchnout do pevných hradeb starého města nebo hradu. Teprve až na počátku dvanáctého století rostoucí blahobyt dovolil osadám se zabezpečit kamennými valy, které byly v rozích opatřeny věžemi a mohly tak čelit pravidelnému útoku. A tak osady se samy staly pevnostmi a stará opevnění pozbyla významu.

Samotná potřeba bezpečnosti je nám podstatným znakem středověkých měst.Jde totiž o opevnění, které odlišovalo město od vesnice. V té době si nelze představit město bez hradeb, protože to bylo právo čili privilegium, které nesmělo scházet žádnému z nich.

Odtud pochází i název pro obyvatele měst obehnaných hradbami. Jelikož obehnané místo se stalo také hradem-burgus, tak i od jedenáctého století nazýváme obyvatele města burgenses, bourgois. Názvu bourgeois s z počátku nepoužívalo obecně, protože se užívalo názvu civis.

A jak asi vypadalo původní obyvatelstvo kupeckých osad? Je jasné, že v těchto osadách nežili pouze kupci. Vedle nich tu byli lidé, kteří dopravovali zboží, stavěli a vystrojovali lodi, stavěli vozy, zhotovovali sudy a bedny. Dělali vše, co vyžadoval proces obchodu a to samotné vábilo lidi z okolí, kteří hledali práci. Města se rozrůstala a tím rostla i větší potřeba rozmanitých řemesel a řemeslníků, čímž docházelo k rozvoji řemesel. Avšak i obchod samotný se zasloužil o tento rozkvět. Zejména tím, že řemesla, která se provozovala na venkově, se přenesla a soustředila ve městech. Bylo to především soukenictví, které zaznamenalo velký rozkvět ve městech.Vládlo převážně ve Flandrech a také mnoho měst na severu i jihu Francie, v Itálii, v německém Porýní se oddalo soukenictví s velkým úspěchem. Ze všech řemeslných výrobků mělo soukenictví největší podíl na středověkém obchodu.

Obrátíme-li se k otázkám práv obyvatel, byly velmi spletité. Kupci byli považováni za lidi svobodné. Dále tu bylo velké množství přistěhovalců, kteří se hrnuli do měst za vidinou práce. Pocházeli zpravidla z okolí, kde podléhali svému pánovi, kterému utekli. A jelikož mohli být poznáni lidmi ze svého okolí, nemohli se domáhat práv svobody jako kupci, kteří byli svobodní jen proto, že nebyl znám jejich původ. A tak zůstávali většinou v původním poddanství. To samotné však nepřímo ohrožovalo i kupce, chtěli-li se oženit se ženou z vrstvy nevolníků, protože jejich děti byly též nesvobodné podle zvykového práva matky.

Zřízení měst:

16654ivs88ryk1f

Prostředí rodících se měst, bylo neobyčejně složité, protože zde existovalo dvojí obyvatelstvo, které tu žilo vedle sebe, ale nesplývalo. Jednalo se o vrchnost, která si zprvu nemohla zvyknout na nové uspořádání měst, nebyla přizpůsobena a zprvu se stavěla na odpor. Co se týče této společnosti, měšťané ji přijímali. Jejich požadavky nebyly nijak postaveny přímo proti ní a bezesporu připouštěli výsady a moc knížat, kněží a šlechty. Snažili se jen o prosté ústupky panstva, bez kterých se nemohli obejít. Šlo jim vlastně jenom o to , aby jim společnost uvolnila místo, které by se srovnávalo se způsobem života, který vedli.

Žádali především osobní svobodu, která by zabezpečila kupci i řemeslníku volný pohyb, možnost, aby mohl odejít kamkoliv by chtěl a bydlet, kde chtěl a aby i jeho děti se nemuseli bát vrchnosti. Potom žádali, aby byl zřízen zvláštní soudní sbor, aby měšťan nepodléhal několika soudům najednou. Dále žádali, aby ve městě byl opatřen mír, což znamená, aby byly stanoveny pokuty, které by jim zajistily bezpečnost, pak, aby byly zrušeny ty dávky, které narušovaly průběh obchodu a řemesel a nejvíce držbu a nabývání půdy. Nakonec žádali větší nebo menší stupeň politické autonomie a místní správy.

Od počátku jedenáctého století můžeme pozorovat první pokusy měšťanů a to zbavit se stavu, který je tížil. Od dvanáctého století již města dosáhla toho, že získala podstatné znaky městského zřízení, které se pak staly základem jejich ústavy.

Zápas počal nejdříve ve starých biskupských městech, přestože se biskupové většinou vyznačovali osvícenou péčí o obecný prospěch. V Lutychu například biskup Notger (972-1008) rušil hrady loupeživých rytířů, kteří ohrožovali okolí, přeložil rameno řeky Mósy, aby zlepšil zdravotní poměry města, a konečně zlepšil i jeho opevnění.A tak podobné příklady se vyskytovaly také v Cambrai, v Utrechtu, v Kolíně, v Mohuči a v mnoha městech Německa, kam až do doby o investituru se císařové snažili dosazovat podobně schopné biskupy.

Jenže čím více si biskupové uvědomovali své postavení a s tím i povinnosti, tím více se snažili hájit svoji moc proti nárokům svých poddaných a drželi je pod svojí autoritativní a patriarchální správou. Mimo to duchovní moc v jejich rukách splývala s mocí světskou, a tak se jim zdálo, že každý ústupek bude ohrožovat samotnou církev. A protože církev byla málo nakloněna k obchodu, tak také projevovala k němu nedůvěru.

Postupně správa měst se dostala do rukou úředníků – konšelů. První konšelé, o nichž máme zprávy, se objevují v Lucce roku 1080. Tam také již roku 1068 je zmínka o curtis communalis , městský soud, což byl charakteristický znak městské samosprávy. Milánští konšelé jsou zmíněni v pramenech teprve roku 1107.

Konšelé, jako zástupci obce, byli vybíráni z různých sociálních vrstev, jak ze strany šlechty tak ze strany měšťanů.Tento úřad byl dočasný, jelikož šlo o úřad volený. Z Itálie se úřad konšelů rozšířil do ostatních měst, což bylo důkazem toho, že dokonale vyhovoval potřebám měšťanů. Marseille měla konšely od počátku dvanáctého století (od r. 1128) a pak je dále nalézáme ve městech Arles a Nimes, odkud se postupně šířili po jižní Francii. Ovšem je třeba si uvědomit, že těchto práv si bylo nutno nejednou vynutit násilím, tedy bojem většinou proti místnímu biskupovi.

Výhodou těchto obcí oproti ostatním městům bylo , že jejich zřízení bylo jasně vyhraněno, tedy že práva biskupova byla přesně odlišena ob práv měšťanů .

Chceme-li studovat počátky měst čistě v prostředí světském, nejlépe se k tomu hodí Flandry.Všechna města se vyznačují především tím, že vyrostla kolem ústředního hradu a ten tvořil jejich jádro. Na úpatí tohoto hradu se tvořilo předhradí, portus, v němž sídlili kupci a s nimi pak svobodní i nesvobodní řemeslníci. Hradu i předhradí vládl kastelán. Půda, kterou zabrali přistěhovalci, náležela z větší nebo menší části klášterům, jiné pozemky podléhaly flanderskému hraběti nebo pozemkovým vrchnostem. Na hradě zasedal kmecí soud a předsedal mu kastelán.Tento sbor neměl nijak zvláštní pravomoc ve městě. Jeho soudní pravomoc se vztahovala na celou kastelanii.Kmeti, jež mu zasedali se sem dostavovali jen ve dnech soudních.Jinak mnoho sporů podléhalo církevnímu soudnictví a s nimi se pak muselo jít na biskupský soud diecéze.Lidem z obývané půdy podléhali rozmanité poplatky. Úrok z půdy, peněžité nebo naturální dávky na vydržování rytířů, kteří měli řídit obranu hradu, mýto, které se vybíralo ze všeho zboží, které bylo přivezeno.

Od poloviny jedenáctého století se kupci začali seskupovat v bratrstva, která se nazývala gildami a hansami. Byly to samosprávné korporace, které byly nezávislé na jakékoliv vládě a v nichž rozhodovala jedině vůle členů. Svobodně volení náčelníci, starší nebo „hrabata“ hansy bděli nad tím, aby byl zachováván řád, jemuž se všichni svobodně podřídili.Členové bratrstva se scházeli v pravidelných dobách v tzv. gildhalle, spolkový dům, , aby spolu popili a poradili se o svých zájmech.Potřeby společenstva byly hrazeny ze společné pokladnice, kam všichni přispívali.Vzhledem ke svým obchodním zájmům se gildy začaly starat i o správu měst, kde například gilda saint-omerská věnovala část svých peněz na opevnění a údržbu cest.A tak se stalo,že tato skupina obyvatel dosáhla nového postavení, postavení zvláštní a privilegované třídy, jehož důsledkem bylo udělení neodvislého soudnictví. Toto nové právo vyžadovalo nový soudní sbor. Staré krajské soudy , které zasedaly na hradě a soudily podle zastaralého zvykového práva, musely ustoupit městským soudům, jimž předsedali vybraní měšťané.Nejstarší zmínku o kmecím městském soudu, který náležel městu, máme z Flander z roku 1111 a týká se Arrasu. Na počátku dvanáctého století k těmto novým zřízením došlo již ve všech vlámských městech. Tato práva a další byla zapsána do listin.Avšak listiny formulovaly jen část, byly plny mezer a nebylo v nich ani řádu, ani soustavy.

Co tedy znamenalo městské právo a jaké bylo postavení občanů.

Důležitým právem bylo právo svobody, což bylo obecným znakem měšťana.Stačilo zde nyní, aby člověk pobýval na městské půdě. Trvale nabýval svobody každý poddaný, který rok a den žil uvnitř městské ohrady. Toto ustanovení rušilo všechna práva, která měla vrchnost na osobu a statky svých poddaných.Ovšem mezi měšťany ještě existovali nesvobodní, ale to nebyli členové městské obce. Šlo o dědičné služebníky klášterů nebo vrchností, jimž ve městě zůstaly nějaké pozemky, které nespadaly pod městské právo a tudíž zde setrvával někdejší stav.

Se svobodou se spojovala i svoboda půdy, která byla odprostěna o různých poplatků, které bránily v obchodu.Městský grunt se stával gruntem svobodným. Jeho držitel, nebyl-li sám vlastníkem půdy, byl povinován úrokem vlastníků půdy, ale mohl grunt svobodně užívat, prodat, zatížit jej rentami nebo ho dát do zástavy za vypůjčené peníze.Městské právo potlačilo nejen nesvobodu osob a půdy, ale odstranilo také vrchnostenské poplatky a fiskální důchody.Mýto, které je zatěžovalo, se snažili později také odstranit.

Ve dvanáctém století však po dobrém nebo po zlém stará mýto přestalo. Někde bylo vykoupeno za roční poplatek, jinde byl změněn způsob jeho vybírání.

Městští úředníci vykonávali policejní dozor nad obchodem a vystřídali kastelány a staré vrchnostenské úředníky jak v dozoru nad mírami a váhami, tak v kontrole trhů a řemesel. Práva vrchnosti byla postupem času odsouzena k zániku, protože byla považována za útisk a týrání. Příkladem toho je právo noclehu, které měšťanům ukládalo povinnost poskytovat vrchnosti nocleh a stravu po dobu jejího pobytu ve městě ; právo rekvisice, podle něhož vrchnost mohla užívat lodě nebo koně měšťanů ke svým službám ; právo vojenské výzvy, které ukládalo měšťanům povinnost táhnout s vrchností do války nebo povinnost přispívat na vydržování rytířů, kteří tvořili posádku starého hradu. Z toho všeho na konci dvanáctého století zbývaly již jen trosky. Vrchnost se postavila na odpor, ale nakonec časem ustoupila.

Stejně jako se změnilo právní postavení osob a půdy, tak se proměnila i sama podstata práva.Ve věcech manželských, dědických, ve věcech zástav, dluhů, hypoték a především ve věcech obchodního práva vznikal ve městech celý systém nových zákonů a výroky městských soudů, čím dál tím častějších a přesnějších, začaly tvořit zvykové městské právo. Stejně jako po stránce práva civilního, tak i po stránce trestního práva mělo městské právo svůj význačný ráz. Ve městech bylo třeba udržovat bezpečí, vzhledem k tomu, že se zde pohybovali různí tuláci a lidé bez práce. Proto zde bylo třeba přísné kázně, která by i zastrašovala zloděje a lupiče, jež střediska obchodu přitahovala. Říkalo se tomu „mír“. Tento městský mír byl vyjímečným právem a byl přísnější a tvrdší než právo vně města. Hýřil tělesnými tresty : oběšení, stětí, vykleštění, utnutí údů. Aplikoval právo odvety, oko za oko, zub za zub a zřejmě chtěl vymýtit zločiny hrůzou. Všichni,kdo vstoupili do hradeb města podléhali tomuto zákonu i včetně vrchnosti.

Důležitou potřebou měst bylo vytvoření soustavy daní a jejich placení, na opravy hradeb a k nezbytným veřejným stavbám. Tyto daně byl nucen platit každý měšťan. Kdo se vzpíral k jejich placení, byl vyloučen z města..

Další důležitým orgánem, který pečoval o blaho obyvatel, byl městský soud. Jelikož se střetávalo městské právo platné uvnitř hradeb s právem zemským , platícím vně hradeb, musel být zvolen takový orgán, který by městské právo aplikoval a dával by obci záruku jejího privilegovaného postavení. Téměř v každém městském privilegiu je zaneseno , že měšťanstvo smí být souzeno jen úředníky města. Ti museli být nezbytně členy obce, byli více či méně voleni obcí. Rychtář, který předsedal tomuto soudu, býval zpravidla vrchnostenským úředníkem. Musel složit přísah, že bude dbát městských výsad a bránit je.

Od počátku dvanáctého století, i tu a tam již na konci jedenáctého století, měla mnohá města svůj privilegovaný soud. Jeho členové v jižní Itálii, v jižní Francii, v některých částech Německa se nazývali konšeli (consules), v Nizozemí, v severní Francii to byli kmeti, jinde je označovali jako přísežní.

V obecních záležitostech bylo město spravováno radou ( consilium, curia). Tato rada byla také někde totožná se soudem a tytéž osoby soudili měšťanstvo.

Rada vedla ve všech směrech běžnou správu. Náležel jí dozor nad financemi, obchodem , řemesly, dále rozhodovala o veřejných pracích a dozírala na ně ; pečovala o zásobování města, o výzbroj a výstroj obecního vojska, zakládala školy pro děti a vydržovala špitály pro chudé a starce. Statuta, vydávaná radou, byla skutečným městským zákonodárstvím. Severně od Alp máme nejstarší městská statuta již ze třináctého století.

Nejlépe se projevil novotářský duch měst na poli správy. Srovnejme jen například berní soustavu feudální doby se soustavou, jež zavedla města. Ve feudální době byla brně pouhou fiskální dávkou, byl to stálý, neměnný poplatek, který platil pouze lid, a jeho výnos splýval s vlastními důchody knížete nebo pána, který jej vybíral, aniž by něco bylo určeno na veřejné účely. Naproti tomu berní soustava měst neznala výjimek. Všichni měšťané stejně užívali výhody obce a proto museli všichni stejně přispívat na její výdaje. Podíl jednotlivců byl úměrný jeho majetku. Z počátku byla městská daň vyměřovaná ponejvíce podle důchodů, a mnoho měst až do konce středověku tento systém zachovalo. Jiná města místo toho zavedla akcíz, což je daň nepřímá, která se platila ze spotřebních předmětů, jako jsou potraviny.Tento akcíz byl proměnný.

Od konce dvanáctého století byl zaveden i dohled na finance, a od té doby nalézáme první stopy městského účetnictví.

Městské hospodářství gotické doby vytvořilo úplnější sociální zákonodárství než bylo sociální zákonodárství kterékoli jiné historické doby.Vylučovalo prostředníky mezi výrobcem a spotřebitelem, a tak poskytovalo měšťanům laciné živobytí ; nemilosrdně pronásledovalo podvod, výrobce chránilo pře soutěží a vykořisťováním, vydávalo předpisy o práci a dělníkově mzdě, bdělo nad jeho hygienou, pečovalo o výuku, zakazovalo práci žen a dětí.

To vše bylo možné jen tím, že v měšťanstvu žil občanský duch. Od dvanáctého století kupci vynakládali značnou část svých zisků na prospěch svých spoluobčanů, zakládali špitály, vykupovali mýta. Každý byl hrdý na své město a chtěl aby ta jeho obec byla krásnější než obce sousední. Nebylo by bývalo tolik nádherných katedrál ze třináctého století, kdyby nebylo radostné horlivosti, s níž měšťané přispívali na jejich vystavění.Katedrály nebyly jen domem božím, ale i okrasou a symbolem města.

Občanský duch středověkého města poněkud sobecký. Město přísně střežilo svobody, které platily v jeho hradbách. Okolní sedláci byly v podstatě jeho nepřátelé a město myslelo jen na to , jak by je vykořisťovalo pro svůj vlastní prospěch. Ze všech sil se staralo o to, aby nemohli provozovat řemesla, na která si město vyhradilo monopol ; nutilo sedláky, aby zásobovali město.

16654ivs88ryk1f

Města a jejich vliv na evropskou civilizaci

Vznikem středověkých měst začíná nová doba ve vnitřních dějinách západní Evropy.Do té doby existovaly jen dva aktivní stavy: duchovenstvo a šlechta.Se vznikem měst tu vzniká nový privilegovaný stav, jenž byl odlišován od venkovského lidu, a to měšťanstvo.

Vznik měst bezprostředně začal působit na venkovské hospodářské zřízení. Hospodářství, jak se do té doby provozovalo, skýtalo sedlákovi výtěžek , který stačil na jeho obživu a povinné dávky vrchnosti.Trhy v té době byly poměrně bezvýznamné , jako výdělek z přebytku produkce. To vše se změnilo s rozvojem měst. Trhy ožily, přibylo kupců a sedlák měl jistotu, že plodiny, které přiveze také prodá. Proto začal zvyšovat svoji produkci a obdělávat půdu, která do té doby ležela ladem. I vrchnost zjistila, že je škoda , aby její pozemky zůstaly neobdělané a tím jí plynuly menší zisky. Na konci jedenáctého století bylo vše v plném proudu.

Mimo to duchovenstvo i vrchnost začaly zakládat nové vsi. Říkalo se jim vesnice a byly založené na panenské půdě, kde osadníkům byly přiděleny lány půdy za určitý roční úrok.. Tyto osady, jejichž počet se od dvanáctého století začal zvyšovat, byly zároveň vsi svobodné. Neboť, aby pán přilákal nové osadníky, musel jim slíbit osvobození od břemen, která tížila nevolníky. Zbavoval je povinností, které byly ještě pozůstatkem starého velkostatkářského zřízení, a ponechal si nad nimi soudní moc. Příkladem těchto osad jsou Lorris (r. 1155), Beaumont v Champagni (r. 1182). Podobným příkladem je vysazení Breteuilu v Normandii , které se stalo ve dvanáctém století příkladem pro založení velkého počtu osad v Anglii, Walesu a i v Irsku.

A tak se stalo, že sedlák, dříve nevolník, se stal svobodným venkovským měšťanem. Člověk byl odpoután od půdy, na které tak dlouho musel otročit.Víc a víc nahrazovala svobodná práce starší práci otrockou. Jen v krajích, které byly daleko od velkých obchodních cest, někdejší osobní nevolnictví ve vší své prvotní strohosti trvalo dál a s ním i starý způsob velkostatkářského hospodářství. Jinak všude jinde zmizelo tím rychleji, čím bylo více měst. Tak například ve Flandrech na počátku třináctého století se nevolnictví vyskytovalo jen zřídka. Přece jenom některé pozůstatky zůstaly.Tu a tam až do Velké revoluce byli lidé, kteří podléhali právu odúmrti, konali robotu a měli půdu zatíženou různými panskými právy. Ale tyto přežitky z minulosti měly již jen čistě finanční význam. Byly to jen prosté poplatky a i ten, kdo je platil, požíval plné osobní svobody.

Pozemkové vlastnictví bylo dříve vším, ale v této době začíná se hlásit ke slovu majetek movitý. Také se objevil nový pojem bohatství, bohatství kupecké, které nemělo význam v půdě, nýbrž v penězích nebo v kupeckém zboží, jehož hodnota se dala vyjádřit v penězích.

Díky obchodu se stříbro stalo opět nástrojem směny a měřítkem cen, a poněvadž se ve městech soustřeďoval obchod, soustřeďovaly se tam přirozeně i peníze. Jak peníze obíhaly, rostl jejich význam tím, že se množily obchody, jimž peníze sloužily. Zároveň se užívání peněz stávalo čím dál tím obecnější ; naturální dávky ustupovaly peněžním platbám. Hospodářská krize, kterou v sociálním zřízení způsobil vznik měst, přinesla statkářům nesnáze nebo dokonce zkázu. Od konce jedenáctého mnohé z nich nutila nouze si půjčovat peníze od kupců. Měšťané půjčovali šlechticům z okolí a roku 1127 výsada města Saint-Omeru mluví o tom jako o věci běžné.Ve dvanáctém století i králové užívali služby městských bankéřů. Ve Flandrech na počátku vlády Filipa Augusta je významným městem bankéřů Arras.

Změna obchodování umožnila panovníkovi udělat změnu ve správě státu. Ve dvanáctém století se objevuje bailli, úředník, odměňovaný nikoliv půdou, ale peněžitým platem. Povaha jeho úřadu se naprosto lišila od úřadu někdejších soudců, rychtářů nebo kastelánů, kteří úřad vykonávali dědičně. A tak se král pomocí placených úředníků ujímá správy svých zemí.Vztahy, které se vyvíjeli mezi panovníkem a měšťany, měly dalekosáhlé následky. Nebylo už možné nedbat měst, jimž jejich rostoucí majetek dodával většího a většího významu a která v době války byla schopna postavit do pole tisíce dobře ozbrojených mužů.

Ve Francii se záhy králové nerozpakovali užívat jejich služeb. V Anglii se v té době vliv měst projevoval odlišným způsobem. Neodporovala královské moci, nýbrž spolu se šlechtou se proti ní vzbouřila a spoluzpůsobila tak vznik parlamentní vlády, jejíž základy položila r. 1212 Magna charta libertatum.

Ostatně podíl na vládě nepožadovala jen anglická města , i jinde města toho žádala a dosáhla.Vedlo je to ke snaze se proměnit v městské republiky jako například v Itálii..

Města měla neobyčejně rozsáhlý vliv na poměry sociální, hospodářské a politické a ke konci třináctého století nacházíme umělecká díla, která vznikla pery měšťanů a byla oživená jejich duchem.

Tvorba uměleckých děl byla do té doby doménou duchovenstva a šlechty.

Od poloviny dvanáctého století začaly městské rady zakládat školy pro děti měšťanů.Znalost čtení a psaní byla nezbytná k obchodování a nebyla již omezena jen pro členy kněžstva.

Ti, kdo se chtěli naučit více, museli se obracet k církevním úřadům. Z nich vycházeli písaři, kteří měli za úkol vést městské písemnosti a ekonomii města.. Jazykem ,jímž psali, byla nejprve latina, ale od prvních let třináctého století začínají písaři užívat své národní jazyky.

Jan Wiklif

(1320/1330 – 1384)

Pocházel z proslulého šlechtického anglického rodu v Yorkshiru.

Roku 1344 šel studovat na Oxfordskou universitu. Byla to doba tuhých politických a vědeckých sporů hlavně mezi nominalisty a realisty.Vedle teologie a kanonického práva jevil velký zájem též o matematiku a přírodní vědy.Svými vrstevníky byl pokládán za nejlepšího dialektika.Kolem roku 1370 dosáhl hodnosti doktora teologie.Roku 1374 dostal svoji vlastní faru (v Lutersworthu).Toho roku se stal jedním z komisařů,které král Eduard III. ,poslal do Brugg vyjednávat s papežovými zástupci.V čele poselství stál vévoda,Jan z Lancastru,s nímž se Wiklif sblížil a v němž později měl nejmocnějšího příznivce a ochránce.Na sjezdu v Bruggách měl být odstraněn již dlouho se táhnoucí spor mezi anglickou vládou a papežskou kurií o tzv. provisi. Šlo o spor,který vznikl vydáním statutu Eduarda III.,jenž hrozil vězením každému,kdo by tuto provizi přijal od papeže ,sídlícího v té době v Avignonu a plně podléhajícího vlivu Francie,s kterou Anglie už léta vedla válku.Toto jednání se protáhlo až do druhé poloviny roku 1375 avšak žádaného cíle nebylo dosaženo.Po návratu do Anglie byl za své služby odměněn králem a až do smrti zůstal držitelem fary v Lutersworthu.

Po svém návratu z Brugg začal ostře vystupovat proti zlořádům tehdejšího kléru,zejména pak proti římské kurii.Již dříve ve sporu anglického parlamentu s papežskou stolicí se postavil na stranu parlamentu a v traktátu De dominio prohlásil , že ve věcech světských moc králova je nad moc papežovu.Teprve však ve velikém spise O občanském panství zasáhl řízně do tehdejších politických a církevních poměrů.V tomto traktátu bylo obsaženo 18 tezí , které obhajoval před posluchači univerzity a ve kterých s nebývalou smělostí brojil proti tehdejšímu církevnímu zřízení,zejména proti světské vládě kněží.Církev se má vrátit k chudobě časův apoštolských, její světské statky jí nejen neprospívají , ale škodí . Ke konci pronáší smělou myšlenku , aby péči o duchovenstvo vzal na sebe stát. Tyto názory,nesoucí se duchem protiřímským , jímž byl řadu let ovládán anglický parlament, se rychle rozšířily mezi lid a šlechtu.Na druhou stranu se proti reformátorovi zvedl tuhý odpor , nejdříve jako vždy z mnišských řad .Na základě jejich žalob ,papež Řehoř XI. , rozkázal londýnskému biskupovi Williemu Courtenayovi , aby vzal Wiklifa do vyšetřování.Za tím účelem byl vyzván , aby se dostavil do chrámu sv. Pavla v Londýně (19.2.1377) . Přišel doprovázen vévodou Lancasterem a lordem Percym. Avšak než došlo k samotnému výslechu , vznikl mezi vévodou a biskupem ke sporu při němž mu Lancaster hrozil násilím.Biskupa se ujali londýnští měšťané a místo vyšetřování došlo k pouliční bitce , při níž vévoda přišel málem o život.

Kvůli neustálým žalobám proti Wiklefovi poslal papež na jaře 1377 do Anglie pět bul , v nichž jak arcibiskupa a universitu tak i krále vyzívá k ráznému zakročení.Avšak v té době umírá král Eduard III. a nastupující král Richard II. Zcela podléhá vlivu vévody Lancastera.Teprve až o rok později byl Wiklef opět povolán k biskupovi na zámek Lambeth . Pod vlivem hlučícího davu demonstrujícího venku ve prospěch Wiklefa,si shromáždění angličtí hierarchové nedovolili proti němu nic podniknout . Zvláště poté , co princezna Welská , vdova po zemřelém „Černém princi“ a matka vládnoucího krále Richarda II.,předem varovala shromážděné preláty,aby nic nepodnikali proti Wiklefovi .Výslech přerušil až londýnský lid , který se násilím vedral do zámecké kaple.Vystrašení preláti zakázali Wiklefovi šířit veřejně své názory.S tím dál větší odvahou Wiklef sám , když hierarchie byla proti němu bezmocná ,

zformuloval své učení ve 33 článcích a poslal je do Říma papeži . Avšak papež Řehoř XI. v té době zemřel a při volbě jeho nástupce se událo ono osudné schizma . I přes překážky úřadů začal rozšiřovat s velikým úsilím své učení jak perem tak i slovem.V té době též dochází k překladu Bible do angličtiny za nemalé Wiklifovi pomoci.

Také vznikly proslulé traktáty De ecclesia a De potestate papae .Názor , který se line těmito spisy je , že hierarchie není církev.Papež má žíti v chudobě.Všude se Wiklef dovolává Písma svatého jako jediného , neomylného pramene učení Kristova . V té době si znepřátelil řády žebravých mnichů , které byly dříve celkem přátelské.Nastal mezi nimi urputný boj , v němž vítanou zbraní mnichům bylo, že Wiklef zašel na půdu věrouky , čímž se stal zřejmým kacířem.Zavrhl zde totiž učení o transsubstanciaci.Hlásal , že Kristus je ve svátosti přítomen pouze duchovně. V létě roku 1381 sestavil dalších 13 článků svého učení a prohlásil, že je bude proti každému hájit , a tak církev uznala , že je nutné proti tomu vystoupit.

Kancléř university prohlásil některé z nich za kacířské.A však proti tomu se Wiklef odvolal ke králi.Díky podpoře svých příznivců zacházel dál a dál.Jeho příznivci se rozmnožili . Avšak k nepříznivému obratu došlo roku 1381 , kdy došlo k velkému selskému povstání , vedému Watem Tylorem.Byl proti němu , i když vina za vznikl byla sváděna na něho. V té době Lancaster pozbyl vlivu u dvora a dávný protivník , teď už primas-arcibiskup canterburský Williem Courtenay , opět vystoupil proti němu.Roku 1382 svolal proti němu koncil ( v historii znám jako koncil zemětřesení ), kde bylo odsouzeno jeho 10 článků jako kacířské a 14 jako bludné.jeho učení bylo odsouzeno , ale nikdo si nedovolil na něho vztáhnout ruku.Téhož roku byl ještě jednou povolán před komisi , ale opět propuštěn , když parlament odmítl přispět k vykořenění wiklifismu.Po zákazu jeho učení na Oxfordské univerzitě se uchýlil na svoji faru . Zde se věnoval literární činnosti.V té době vznikl proslulý Trialogus , v němž se snažil vypsat své učení , dále pamflet s velkým úspěchem The crusade (Křížová výprava ) , napsaný proti papeži Urbanovi VI. , jenž vyhlásil křížovou výpravu proti vzdoropapeži Benediktu XIII . Roku 1384 ho papež Urban povolal do Říma , avšak bylo pozdě : reformátor , jenž při mši dostal mrtvici , zemřel 31.12. 1384.

Na sněmu v Kostnici roku 1415 bylo usneseno , že jeho kosti budou vyjmuty ze země a spáleny , což se stalo až v roce 1418.

Cesta , kterou se k nám dostalo jeho učení vedla přes sňatek dcery Karla IV. s Richardem II. A stipendiem založeným oxfordským mistrem Vojtěchem Raňků z Ježova ,jež studentům pražské univerzity otevíralo cesty do Oxfordu.Jeho spisy se k nám dostaly v letech devadesátých. Jelikož vyučovací řád univerzity dovoloval, aby mistr přednášel komentované spisy mistrů z Oxfordu a Paříže , seznamovali se studenti nejspíše s jeho názory prostřednictvím svých učitelů.Tak se s nimi seznámil i Hus.

Wiklifův a Husův návod na nápravu církve získal poměrně brzy podporu na dvoře Václava IV. , nezapomínajícího na dřívější konflikty s preláty , u části šlechty , žárlící na církevní majetek a vliv , v řadách zbožného českého měšťanstva a prostě u všech, kdo poměřovali horšící se poměry biblickými ideály.

16654ivs88ryk1f

Literatura:

Kaňák,Miloslav: John Viklef , život a dílo anglického Husova předchůdce ,

Blahoslav , Praha , 1973, s.233

Ottův slovník naučný,díl 26.,1889

Pirenne, H. . Středověká města, Praha 1928, s. 218