Referaty
Home
Anglictina
Biologie
Chemie
Dejepis-Historie
Diplom-Projekt
Ekonomie
Filozofie
Finance
Fyzika
Informatika
Literatura
Management
Marketing
Medicina
Nemcina
Ostatni
Politika
Pravo
Psychologie
Public-relations
Sociologie
Technologie
Zemepis-Geografie
Zivotopisy




























Téma, Esej na téma, Referátu, Referát, Referaty Semestrální práce:

USA – Boj o nezávislost

Téma:

USA – Boj o nezávislost

POUŽITá LITERATURA

  • Stručné dějiny USA – Jan Navrátil

  • Dějiny Latinské Ameriky – Josef Polišenský a kolektiv

  • Svět poznání – Světové dějiny

  • Internet

VZNIK USA



První objevná cesta na severoamerický kontinent byla uskutečněna již v roce 1498 Johnem Cabotem (Giovanni Cabotto) najatým anglickými kupci. V roce 1583 ho následoval Sir Humphery Gilbert a jeho nevlastní bratr Walter Raleigh, který se o několik let později pokusil dvakrát založit osadu Roanoke na New Foundlandu. 21695poq85crj5b

Pravá kolonizace však začíná až roku 1607, byla založena pevnůstka Jamestown (Virginie). První osadníci doslova živořili, mír s indiány měli dočasně zajištěn sňatkem jednoho z nich s Pocahontas, dcerou indiánského náčelníka. Začíná se pěstovat žádaný tabák,byli přivezeni první otroci. V roce 1620 dovezla loď Mayflower do Ameriky první z členů puritánské anglické sekty, kteří byli později nazváni Otcové poutníci. Ti založili Massachusetts. Byli však nábožensky netolerantní, a tak se od nich odtrhly dvě skupiny, které založili Connecticut a Rhode Island. Tak vznikl základ tzv. severních osad – Nové Anglie.

Postupně vzniklo 13 osad. Některé byli soukromé (Pensylvánie, Maryland, obě Karoliny), ostatní královské. Původně byly některé kolonie také pod správou obchodních společností organizujících kolonizaci, ty však zkrachovaly a nad jejich koloniemi převzal správu král. Obyvatelstvo přibývalo ve vlnách. Vždy, když byla v Evropě nějaká skupina obyvatel utlačována, hodně z nich se rozhodlo pro emigraci do Ameriky. První velká vlna byla v období po rozpuštění anglického parlamentu v r. 1629 – puritáni, druhá po popravě anglického krále v letech 1649 – 1660 – roaylisté. Později to byly také početné skupiny Němců, Švýcarů, Nizozemců, francouzských hugenotů nebo Moravských bratří.

Správa kolonií byla zpočátku rozdílná. Soukromé měli vlastní samosprávu, v královských byl guvernér z Anglie, Connecticut a Rhode Island se daly považovat za malé republiky, typické náboženskou a občanskou snášenlivostí a psanou ústavou, Massachusetts byl církevní stát. Samozřejmě vše pod britským panovníkem. Kolonie si postupně vytvářeli svá lidová shromáždění. Kolem r. 1700 se správa kolonií zevšeobecnila. Connecticutu a Rhode Islandu zůstala demokratická ústava (republikové zřízení bylo zachováno až do revoluce), v ostatních koloniích byl guvernér, jeho rada (ta se postupně mění v horní komoru parlamentu) a poslanecká sněmovna. Anglie do věcí amerických kolonií příliš nezasahovala.

Avšak Angličané nebyli v Severní Americe sami. Se Švédy neměli problémy, ti zde byly jen pár let, Španělé z Floridy sice dotírali, ale odtud přímé nebezpečí nehrozilo a Nizozemci po obsazení New Amsterodamu v r. 1664 už také vážný problém nebyli. Jinak tomu ale bylo na severní a západní hranici. Zde bylo francouzské panství s centry Montrealem a Quebecem na severu, s obloukovitým řetězem pevností až k Mississippi na severozápadě a rozsáhlou Louisianou, rozkládající se v povodí této řeky, zakončenou na jihu přístavem New Orleans. O toto zámořské panství Francie se zasloužili např. Jacgues Cartier, Samuel de Champlain nebo později hrabe de Frontenac. Okolo roku 1750 bylo anglických koloniích asi 1,5 mil. obyvatel, a však ve francouzských jen kolem 100 tisíc. Francouzi byli většinou za dobře s Indiány, jelikož jejich cílem nebylo zabírat nová území, ale vydělat na obchodu s kožešinami. or695p1285crrj

Věčné nepřátelství Anglie a Francie bylo dobře známo, a tak když se ve válce o Slezsko r. 1740 postavily tyto státy každý na jinou stranu, bylo jasné, že i konflikt v Americe je za dveřmi. Ještě před začátkem bojů v r. 1754 si Francouzi zajistili podporu většiny indiánských kmenů, a jelikož za Angličany bojovaly většinou místní milice, stáli proti sobě vlastně Indiáni a angličtí osadníci. Pro Anglii to zpočátku vypadalo černě – vojsko bylo poraženo, navíc zbytky armády soustředili angličtí velitelé pro útok na pevnost v zálivu sv. Vavřince, a tak zůstala Nová Anglie (severní kolonie) naprosto bez ochrany. Za této situace zaútočil právě na tyto kolonie kanadský guvernér Montcalm, čímž naprosto rozvrátil anglickou obranu. V Londýně si konečně uvědomili, že takhle už to dál nejde. Do Ameriky byli vysláni tehdejší nejlepší velitelé – hlavně mladý generál Wolfe. Ten na jaře r 1759 zaútočil na Quebec, a i když v tzv. bitvě na Abrahamových výšinách padli Wolfe i Montcalm, Angličané vyhráli a válka byla rozhodnuta.

Francouzům se nedařilo ani na dalších bojištích v Evropě a Indii (to bylo pro Británii nejcennější vítězství), a tak se Pařížským mírem z roku 1763 zredukovalo francouzské koloniální panství na minimum. Angličané tak vytvořili svou první imperiální říši. To vše se jim však šeredně vymstilo za války o nezávislost. Francouzi totiž na tuto porážku jen tak nezapomněli, a proto jim nebylo až tak proti srsti pomoci americké revoluci.

PŘED REVOLUCí

Válka o nezávislost má také jiný název – americká buržoazní revoluce. Tehdy šlo hlavně o podnikatelskou svobodu buržoazie, a kdyby se jí koloniím dostalo, nemuselo k válce vůbec dojít. To bylo, ale na tehdejší anglickou vládu a panovníka trošku moc. Snaha o absolutistickou vládu totiž ani na konci 18. Století z anglického rodu nevymizela, a to byl důvod, i pro pokusy o přidušení vývoje kolonií.

Po vyhrané válce nad Francií a jejími indiánskými spojenci se otevřela pro osadníky cesta ke kolonizaci území za Apalačskými horami. Mnoho válečných vysloužilců zde mělo slíbeny pozemky. Londýn si však nechtěl znepřátelovat Indiány a zakázal tuto oblast osídlovat. Američané to však nebrali vážně. Na kontinentě bylo také nutno vydržovat armádu a jelikož se peníze nedostávaly, byla třetina výdajů na její vydržování převedena na kolonie. Daňový šroub se začal utahovat i z jiné strany – královská pokladna totiž po válce potřebovala vydatný příliv peněz. Osady byly povinny platit královské úředníky, guvernéry a soudce. Byla zvýšena dovozní cla, zboží se mohlo dovážet výhradně na anglických lodích, bylo zavedeno kolkování úředních listin a novin, bylo uvaleno také clo na dovoz melasy, z níž se v Nové Anglii vyráběl rum, který sloužil jako platidlo za africké otroky. Britskou pokladnu to nezachránilo, ale v Americe nadělalo spoustu zlé krve. Navíc se daně museli platit ve stříbře, které bylo možno legálně získat pouze obchodem s Anglií. Tím se veškeré suroviny z Ameriky dostávali na trh pouze přes anglické obchodníky, kteří toho využili a stlačili jejich ceny dolů, kdežto ceny za výrobky dovážené do Ameriky zvýšili, takže Američané postupně už neměli čím platit. Rostlo zadlužení osad vůči Anglii. Američany jitřilo také to, že v Anglii se mohli nové daně zavést pouze po souhlasu parlamentu, ale jich se nikdo neptal.

V roce 1767 bylo navíc vyhlášeno clo na papír, barvy, sklo a čaj. A tím pověstný pohár přetekl. Kolonie začali bojkot anglického zboží, který byl důsledně dodržován, takže dovoz brzy poklesl až na polovinu. Vláda musela ustoupit. Cla zrušila, ale minimální clo na čaj z principu nechala. Tato jiskřička však způsobila požár.

Vše se již zdálo být vyřešené, když však Anglie udělila monopol na obchod s čajem Východoindické společnosti. Američtí obchodníci tedy na čaji nevydělají už vůbec nic a existovala také obava, že po čaji by mohlo následovat další zboží.

Avšak reakce v koloniích nebyli takové, jak by si radikálové představovali (mimochodem uvádí se, že za nezávislost bojovala pouze třetina obyvatel, třetina byla pasivní a třetina loajální Anglií; ani takové osobnosti jako Franklin nebo Washington nebyly pro ozbrojený boj). Když r. 1733 připluly lodě s čajem, v Charlestonu zabránili jeho další distribuci, v New Yorku vrátili dokonce náklad na loď. To však radikálům nestačilo, a tak bylo použito osvědčené metody – provokace. 16. Prosince 1773 vtrhla skupina osadníků pod vedením Samuela Adamse převlečená za Indiány na loď Východoindické společnosti kotvící v Bostonském přístavu a vysypala do moře 300 beden s čajem. To už nemohla britská vláda tolerovat. Massachusettská samospráva byla zrušena, byla vyhlášena vojenská vláda a guvernérem jmenován generál Gage.

5. září 1774 se sešel první kontinentální sněm. Zúčastnilo se jej 12 států. Stále převládala snaha dohodnout se s Anglií. Králi byla poslána petlice požadující některá práva pro americké osady. V Londýně byla odmítnuta.

VáLKA O NEZáVISLOST

Vojenští velitelé revoluce byli američtí generálové Nathaniel Greene a Horatio Gates, Francouzi Marie – Joseph Lafayette a generál francouzské armády Rochambeau, bývalý pruský důstojník Friderich Wilhelm von Steuben a Polák Kazimír Pulaski. O politiku a filozofii revoluce se starali Benjamin Franklin, Thomas Paine nebo Thomas Jefferson. Největší osobností revoluce je však bez pochyby George Washington. Tento bohatý pokrokový farmář z Virginie, plukovník milice byl jednak nejvyšším velitelem americké armády, ale také jeden z politických vůdců revoluce. Pro Washingtona, ale i pro ostatní americké generály platilo, že prohrávali bitvy, ale vyhrávali války.

V květnu 1775 zaútočili Angličané v sevřených šicích na pahorek Bunker Hill nedaleko Bostonu. Sice nakonec vyhráli, ale mezitím jich padlo veliké množství – mýtus neporazitelné anglické armády se rozplynul.

Británie najímá vojáky v Hesensku (asi 30 tisíc) a posílá je na americké bojiště.

4.července 1776 vyhlašuje americký Kongres Deklaraci nezávislosti. Zde byly zformulovány důvody revoluce a základní buržoazní a občanské svobody, také rovnost všech lidí.

V létě 1776 je morálka amerického vojska v rozkladu. Anglický generál Howe, vrchní velitel anglických vojsk v Americe sice dobyl New York, Ohrožoval hlavní město Filadelfii, ale na Washingtonovu armádu nezaútočil a nechal Američanům čas k reorganizaci. O vánocích 1776 překročil Washington řeku Delaware a zničil hessenské posádky v Trentonu a Princetonu.

Francie, odvěkého Anglického nepřítel zatím nezasahovala, ale podporovala Kongres finančně. O její zapojení do války se snaží v Evropě oblíbený Franklin.

V Londýně domlouvá generál Burgoyne plán, jak porazit Američany. Vrchní velitel Howe však o něm není informován, a tak vše končí porážkou Angličanů u Saratogy 17.října 1777. Howe sice dobyl Filadelfii a Washington, strávil těžkou zimu ve Valley Forge, ale Saratoga znamenala zásadní obrat ve válce – Francie totiž podepisuje s Američany smlouvy a posílá do Ameriky armádu a loďstvo.



Proti Británii vystupuje i Španělsko. Londýn vyměňuje velitele. Přijíždějí Clinton a Cornwallis. Oba porážejí Američany kde se dá, ale nikdy nezasadili rozhodující úder, a tak jsou jejich oddíly v roce 1781 postupně decimovány. Clinton se stahuje do New Yorku, Cornwallis do Yorktownu. 19.října 1781 donutil Washington a Rochambeau spolu s francouzským loďstvem obklíčeného Cornwallise ke kapitulaci.

Válka bude trvat ještě 2 roky, ale v Londýně se mění vláda a za zády Francie začínají tajná jednání s Američany. 3.září 1783 je podepsána mírová smlouva. Válka tedy skončila.

PO REVOLUCI

V letech po skončení bojů se Americká konfederace postupně hospodářsky hroutila. Centrální Kongres ani vláda neměli prakticky žádnou moc, jednotlivé státy si dělaly co chtěli, dokonce hrozily války mezi nimi. Washington odešel do ústraní. Známý je jeho výrok, že konfederační státy spojoval ,,provaz z písku“.

Za této situace se v květnu 1787 scházejí zástupci jednotlivých států k jednání o změně vnitřní struktury konfederace. Po několika měsících usilovného jednání a dohadování se je 17.září 1787 podepsána Ústava. Vytvářela způsob vlády, který existuje v Americe dodnes. Ústava vstoupila v platnost 30.dubna 1789. Prvním prezidentem byl zvolen George Washington, který 30.dubna 1789 složil přísahu.

Státy

Massachusetts, New Hampshire, Connecticut, Rhode Island, NewYork, New Jersey, Delaware, Maryland, Pensylvánie, Georgie, S. a J. Karolina, Virginie.

TŘíDNí KONFLIKTY

Častým centrem nepokojů byl New York, kde se už v druhé polovině 17.století rolníci a drobní obchodníci bouřili proti obchodním privilegiím, která udělovala vláda velkoobchodníkům a majitelům lodí.

Výsledkem jedné z takových revolt bylo usnesení lidového sněmu z roku 1683 o zrušení monopolů, které však anglická vláda nepotvrdila. Krátce na to, roku 1689, v souvislosti se svržením Jakuba II. v Anglii došlo v New Yorku k nejmohutnějšímu povstání drobné buržoasie a lidových mas, namířenému proti lichvářskému a obchodnímu velkokapitálu.

Povstali pod vedením obchodníka Jakuba Leislera zřídili bezpečnostní radu.

Po příchodu vojenských posil z Anglie roku 1691 bylo povstání potlačeno a Leisler popraven. Anglický parlament však nakonec vyhověl požadavkům newyorských obyvatel a roku 1695 monopolní práva na mletí obilí a obchod s  moukou zrušil.

V roce 1712 se vzbouřili němečtí emigranti, tzv. palatinové, které anglická vláda získala dva roky před tím do New Yorku, aby vyráběli lodní zařízení.

V šedesátých letech 18.století pak v New Yorku propukly ostré spory mezi rolnickými nájemci půdy a velkostatkáři.

V letech 1765 – 1766, kdy v čele s Williamem Prendergastem vystoupili s heslem rovného práva všech svobodných občanů na půdu. Byli poraženi podobně jako později v letech 1768 – 1771 v Severní Karolíně.

Do 18.století se třídní rozdíly nejostřeji vyhranily na jihu, jednak mezi rolníky a pozemkovými spekulanty, jednak mezi drobnými kupci a výsadními obchodníky.

Ve Virginii došlo už roku 1634 k bojům o samosprávu, které vedly až k dočasnému svržení královského guvernéra. V Marylandu vypukl roku 1654 ozbrojený odpor osadníků. Do roku 1689 vzplanul boj o tyto požadavky celkem pětkrát, ale vždy byl potlačen.

Největším třídním bojem koloniálního období bylo povstání Nathaniela Bacona roku 1676 ve Virginii, kde guvernér Berkely odmítl žádost hraničářů o vojenskou pomoc proti Indiánům.

Proti nájemnému a diktátu majitelů půdy se bouřili i osadníci Jižní Karolíny. V Severní Karolíně došlo ještě roku 1771 ke krvavému zákroku proti pohraničním rolníkům, odmítajícím platit vysokou nájemní rentu.

OTROCTVí A VáLKY S INDIáNY

Otroctví bylo vedle vyhlazování Indiánů až do 19.století nejstinnější stránkou rozvoje severoamerického kapitalismu. První otroci v počtu asi 20 lidí byli dovezeni v roce 1619 do Virginie holandskou pirátskou lodí a vyměněni za tabák. Zpočátku žili v podobném postavení jako smluvní čeleď, roku 1662 však virginská sněmovna uzákonila otroctví jako dědičný stav a charakterizovala otroka jako zboží. Do poloviny 17.století nebylo otroků v koloniích mnoho, ale s rozvojem plantážnické velkovýroby na jihu od konce 17.století jejich počet prudce rostl. Byli používáni k pěstování tabáku, rýže a indiga, od přelomu 18.-19.století pak hlavně bavlny.

Roku 1710 bylo v koloniích již 50 000 otroků, roku 1770 – 462 000 otroků.

Na západoafrickém pobřeží stál jeden černoch 100 galonů rumu v ceně 10 anglických liber, zatímco v koloniích byli otroci prodáváni za 30 – 60 liber.

Největší trhy na otroky se konaly v Charlestonu.

Do konce 18.století propuklo v koloniích přes padesát otrockých vzpour : v letech 1663 a 1687 ve Virginii, v letech 1678 – 1690 v Karolínách, roku 1763 v Bostonu, roku 1712 bylo 21 černochů popraveno pro údajnou vzpouru v New Yorku…

Podobně krutě postupovala buržoasní kolonizace Severní Ameriky vůči Indiánům.

První větší konflikt se rozhořel už roku 1622 ve Virginii, kdy kmen Pawmunkeyů z protestu proti zakládání osad na svém území napadl Jamestown.

V Nové Anglii došlo k první srážce s Indiány roku 1637. Osady Massachusetts, Plymouth a Connecticut zorganizovaly společnou vojenskou výpravu, která překvapila opevněný tábor Peguotů a vyhladila celý kmen i s ženami a dětmi. Tím se otevřel rozsáhlý kraj pro další kolonizaci.

K nejprudší válce mezi Indiány a anglickými koloniemi došlo v poslední fázi rozsáhlého anglo-francouzského koloniálního konfliktu, který byl součástí války sedmileté.

Novým rysem této války bylo sjednocení řady indiánských kmenů pod vedením Pontiaka, náčelníka Otawů. Pontiac se nejdříve spojil s kmeny v oblasti Velkých jezer, s Odžobweji a Pottawatomii, ve vrcholné fázi války se k němu připojily desítky kmenů od Kanady až po Georgii.

ROZPORY KOLONIí S ANGLIí

Do poloviny 18.století vzrostl počet obyvatel kolonií téměř na 2,5 milionů. Polovina z nich žila na jih od hranic mezi Marylandem a Pensylvánií, v jižní skupině kolonií, mezi nimi i tři čtvrtiny z celkového počtu 400 000 otroků. 80% obyvatel bylo původu anglosaského, téměř homogenní byla v tomto smyslu Nová Anglie, zatímco v Pensylvánii tvořili třetinu obyvatelstva Němci a v New Yorku žilo mnoho Holanďanů. V pohraničních oblastech měli mezi osadníky silný podíl Skotové a Irové.

VáLKA ZA NEZáVISLOST 1775 – 1781

Ozbrojený konflikt propukl na jaře roku 1775, když velitel bostonské okupační posádky generál Gage poslal oddíl vojska zabavit skladiště zbraní, které měli kolonisté v Concordu. Na zpáteční cestě byl oddíl dne 19.dubna 1775 u Lexingtonu napaden místní milicí. Tak začala revoluční válka kolonií za nezávislost, která trvala šest let a probíhala téměř na celém koloniálním území.

Američané měli ve válce výhodu ve znalosti terénu, a v revolučním partyzánském vedení války. Předností amerického vojska byl i jeho bojový duch a velitelské schopnosti George Washingtona. Ke konečnému úspěchu přispělo nemalou měrou i spojenectví s Francií, která v roce 1778 vyhlásila Anglii válku. Roku 1779 se přidalo Španělsko a poté i Holandsko.

V první bitvě u Bunker Hillu nad Bostonem byli Američané poraženi. Když však Washington získal děla z pevnosti Ticonerogy, kterou dobyla proslulá milice ze Zelených hor v čele s Etanem Allanem, Angličané byli donuceni Boston vyklidit. Tím skončila válka pro Novou Anglii.

Zatím se kontinentální kongres pokusil vyjednávat s Jiřím II.,ale bez úspěchu. Proto přijal rozhodnutí o definitivním rozchodu s Anglií a dne 4.července 1776 vyhlásil nezávislost Spojených států ( ,,právo všech lidí na život, svobodu a dosažení štěstí“ ).

V roce 1777 se Angličané pokusili rozdělit severoamerické území současným tažením dvou armád z Kanady, a z města New Yorku. Generál Burgoyne pronikl z Kanady až k řece Hudsounu, ale newyorský generál Howe se zaměřil na dobývání Filadelfie. Izolovaná Burgoynova armáda byla donucena kapitulovat 17.října u Saratogy, což znamenalo první velké vítězství Američanů.

Obrat ve válce přinesla dlouho očekávaná pomoc Francie, o kterou v Paříži vyjednával Benjamin Franklin. Francie vyhlásila v únoru 1778 Anglii válku, ale než připlula její pomoc, musela Washingtonova armáda strávit další těžkou zimu ve Valley Forge.

Po příjezdu francouzských vojsk v čele s generálem Lafayettem byli však Angličané obklíčeni a 19.října 1781 se u Yorktownu vzdali Washingtonovi –což prakticky ukončilo Americkou válku za nezávislost.

Po obtížném jednání byla až v září roku 1783 podepsána v Paříži mírová smlouva – uznávající nezávislost Ameriky, podle které Spojené státy kromě původního území třinácti kolonií získaly území mezi Alleghanami a řekou Mississippi. Severní hranice, která oddělovala zbytek britského koloniálního panství – Kanadu, zůstala zachována. Španělsku při tomto jednání připadla Florida.