Referaty
Home
Anglictina
Biologie
Chemie
Dejepis-Historie
Diplom-Projekt
Ekonomie
Filozofie
Finance
Fyzika
Informatika
Literatura
Management
Marketing
Medicina
Nemcina
Ostatni
Politika
Pravo
Psychologie
Public-relations
Sociologie
Technologie
Zemepis-Geografie
Zivotopisy




























Téma, Esej na téma, Referátu, Referát, Referaty Semestrální práce:

Počátky a průběh národního obrození

Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích

Seminární práce

Počátky a průběh národního obrození

OBSAH:

Úvod 3

1. Český jazyk na prahu národního obrození 4

2. Výchova a vzdělání 4

3. Ženy a vzdělání 5

3.1. Božena Němcová 5

4. Vysoké školy jako střediska vědy 6 29941ptm18scx6v

4.1. Pražská univerzita 6

4.2. A.Smetana – církevní „vyděděnec“ 7



5. Výuka v češtině 7

Závěr 8 tc941p9218sccx

Úvod

Sedmdesátá a osmdesátá léta 18.století představují závažnou a dramatickou kapitolu českých starších dějin. Je to období zhroucení robotně nevolnického a protireformačního systému, jak se upevnil po vestfálském míru a nástup poslední etapy feudálního řádu, zahájený rozmachem manufakturního stadia kapitalismu. V důsledku těchto hlubokých přeměn se začíná i transformace české feudální národnosti v novodobý národ.

Počátek 70.let, kdy se i české země zotavovaly z dlouhodobých válečných ran, způsobených opakovanými válečnými střetnutími habsburské monarchie s Pruskem a dalšími nepřáteli, byl poznamenán dvouletým hladomorem v důsledku katastrofální opakované neúrody, která postihla zvláště českou zemi. Životní situace mas chudého lidu na vesnicích a ve městech byla neutěšená, úmrtnost dosáhla mimořádných rozměrů.

Nevolný lid, vykořisťovaný nadměrnými robotami a tvrdým útiskem, se radikalizoval, a ač se nikdy nevzdal svého zápasu proti vrchnostem, v tomto období, do něhož zasáhly i pokusy vlády Marie Terezie reformovat již neudržitelný vztah mezi feudálními velkostatkáři a nevolníky, se vzepjal v roce 1775 k povstání proti pánům. Svým rozsahem, radikalismem a organizovaností nemělo obdoby v dlouhé řadě selských bouří a povstání v době temna. Stát, i když jako obvykle povstání potlačil vojenskými silami, nemohl, ale ani nechtěl přejít k dennímu pořádku.

Krize ekonomiky, prohlubovaná neustávajícím odporem nevolnických mas, růstem kapitalistických vztahů v manufakturní výrobě a obchodní aktivitě, zřejmá v hospodářské, vojenské politické zaostalosti a slabosti sátu, nemohla narušit ideologický příkrov společnosti. Začaly se ozývat kritické hlasy osvíceneckého ražení, povzbuzované novodobou myšlenkovou atmosférou vyspělejších zemí.

Sociální struktura českého feudálního národa se po bělohorské porážce zúžila na příslušníky nevolnických mas venkova a vrstev městských. Kdysi suverénní český stát byl stále pevněji začleňován jako provincie do centralizujícího se útvaru česko-rakouských zemí pod vládou habsburské Vídně.

Český jazyk, omezený na nástroj dorozumění a potřeb nižších lidových vrstev, upadal a ztrácel vážnost. Ve feudální společnosti, v níž rozhodující roli hrála šlechta, jejíž pozitivní vztah k českosti byl bílou vránou, se stával český jazyk porobkem stejně jako jeho uživatelé a nositelé.

A právě v takovéto vypjaté situaci se začaly objevovat „první vlaštovky blížícího se jara“. Idealističtí vykladači této mimořádné proměny stáli před tímto „vzkříšením“ českého národa jako před zázrakem. Střízlivější z nich usuzovali, že jde o jakési „obrození“, za něž je možné poděkovat jenom cizím osvícenským proudům a naukám, které povzbudily skupinu „buditelů“ a ti svým působením, převážně literárním, oživili nebo zaseli sémě národního vědomí do hlav zatím česky mluvícího nebo již odnárodněného lidu.

1. Český jazyk na prahu národního obrození

Situace spisovného jazyka českého na prahu našeho národního a jazykového obrození byla velmi neutěšená. Po bitvě na Bílé hoře spisovná čeština byla postupně vytlačována ze svých pozic a její funkce přebírala zejména němčina, zčásti latina (ta si své místo ve vědeckém vyjadřování v poezii uchovala v jisté míře i v předcházejícím období humanistickém); postupně mizely ty společenské vrstvy, v nichž se tyto funkce spisovného jazyka českého především uplatňovaly. V roce 1700 tuto situaci charakterizoval provinciál jezuitského řádu Jan Miller, z jehož údajů vyplývá, že čeština je řečí selskou, v městech mluví česky jen jedna třetina obyvatelstva (šlo o sociálně slabší vrstvy), šlechta česká a moravská je germanizována a česky z ní rozumí jen málokdo, úředním jazykem je převážně němčina. I když tato charakteristika může být poněkud tendenčně zkreslená v neprospěch českého živlu, přece jen svědčí o neutěšené situaci českého jazyka.

Germanizace postupovala krok za krokem už ob bitvy na Bílé hoře (a jisté předpoklady k tomuto nástupu byly vytvářeny již dříve, už od nástupu Habsburků v r. 1527), na Moravě k tomu došlo o rok později. Postup germanizace byl usnadňován také tím, že po bělohorské porážce následovala silná vlna emigrace nekatolíků (nekatolická byla i značná část české inteligence) a do popředí v oblasti kultury, vědy i vzdělání se s podporou císaře dostával zejména jezuitský řád. Je dobře známa úloha, kterou tento řád sehrál v boji proti nekatolickým vyznáním mj. i ničením českých knih, které – pokud jde o spisovný jazyk – pomáhaly udržovat jeho kontinuitu a znalost spisovné normy. Knihy, které jako částečnou náhradu vydával, už tuto úroveň humanistické literatury neměly. Tato činnost jezuitů trvala až do zrušení jejich řádu.

2. Výchova a vzdělání

Šíření osvěty bylo sice pro národní obrození typické, avšak představy o tom, na které vrstvy národa obrátit pozornost, jaká má být náplň a jaké cíle osvěty a kterých institucí k tomu používat, byly značně různorodé. Obrozenci se orientovali především na mládež jako na záruku budoucnosti národa, zajímali se proto o rozvoj elementárního a středního školství a pokoušeli se prosadit do výuky český jazyk. Další, neméně důležitou úlohou bylo uvést v život ideály osvícenství a překlenout feudální zaostalost šířením poznatků vědy.

S počátkem průmyslové revoluce souvisela péče o přípravu odborně zdatné generace, a to nejen inteligence, ale též řemeslníků a rolníků, jako nezbytného předpokladu rozvoje kapitalistického podnikání. Tomuto snažení napomáhala skutečnost, že i v lidových vrstvách byla rozšířena znalost čtení a psaní.

Jazykový dekret z r. 1816 a další úpravy studia nakonec nezlepšily ani výuku češtiny ani přírodních věd. Dokladem toho jsou nové gymnaziální osnovy z r. 1819, podle nichž všechny předměty ve třídě (kromě náboženství) vyučoval jeden učitel a ze středních škol byly vyloučeny „nebezpečné“ předměty, za něž byly pokládány fyzika a přírodopis. Čeština jako řádný školní předmět byla zrušena dvorským dekretem z r. 1821.

Přesto někteří středoškolští učitelé dokázali do jisté míry překlenout neblahý vliv metternichovského režimu na školství, jak o tom svědčí jejich učebnice. Na pouhý rok se stala oficiální učebnicí češtiny Slovesnost, kterou v r. 1820 vydal Jungmann, tehdy již profesor pražského staroměstského gymnázia.

3. Ženy a vzdělání

Obrozenci požadovali, aby jejich ženy byly vlastenky, sloužící vlasti zprostředkovaně vlivem na své muže a syny. Neodporovali ani tomu, aby byly vzdělané, ale jenom do určité míry. Aby ženy dokázaly pomáhat svým manželům v živnosti, aby venkovanky mohly prodávat na trhu, musely umět dobře psát a počítat. Vzdělaná měšťanka lépe vychovávala mužovi děti, dodávala rodině společenskou vážnost a životním stylem ji přibližovala k šlechtickým vrstvám. Přes tento vžitý pohled na postavení žen se však v okruhu Fričově a Amerlingově začaly od 40.let objevovat ženy, kterým přestala vyhovovat společností jim přisouzená role. Patřily k nim sestry Rottovy – pozdější spisovatelky Karolína Světlá a S.Podlipská, Antonie B.Rajská, kterou za několik let čekal sňatek s F.L.Čelakovským, a především Božena Němcová.

3.1. Božena Němcová

Mladá Němcová, která v r. 1842 přišla z venkova do Prahy, realizovala svou touhu po vzdělání po svém. Přimkla se k těm představitelům inteligence, kteří byli ochotni bez povýšené shovívavosti hasit její žízeň po vědomostech.

V jejích románech jsou implicitně obsaženy i zásady, které z nich činí čítanky dobové pedagogiky, řešící bohatý komplex otázek. Návaznost výchovy na lidové tradice zdůrazňují úzký vztah člověka a přírody, upozorňují na význam vzdělání chudých vrstev, na špatný stav školních zařízení, propagují různé formy lidové výchovy. V Panu učiteli je vykreslen ideál obrozeneckého pedagoga, který působí na hospodářskou prosperitu vsi, má vřelý vztah k dětem i předmětu výuky, spojuje učení s praxí, vede děti ke kázni a k péči o školu, rozvíjí individualitu žáků.



4. Vysoké školy jako střediska vědy

Ve druhé polovině 19.století byly již vysoké školy v Evropě hlavními středisky badatelské práce. Především podle vědeckých výsledků byla hodnocena úroveň té které katedry nebo celé školy, a tak bylo přirozeně v jejich zájmu podporovat výzkumnou aktivitu pedagogů a studentů.

V 50.letech působilo ovšem ještě mnoho brzdících okolností vyplývajících z tuhého absolutistického režimu. Postupná likvidace olomoucké univerzity – po r.1860 zbyla v Olomouci jen fakulta teologická, jež měla právo konat rigorózní zkoušky a promoce – zbavila Moravu jediné vysoké školy. Roku 1849 sice bylo v Brně založeno technické učiliště, avšak vysokoškolský statut získalo až r. 1873 a také úroveň jeho pedagogického vedení a badatelská práce daleko zaostávala za pražskou polytechnikou.

O vytvoření moderní technické vysoké školy v Českých zemích, která by odpovídala vzrůstající potřebě technicky vzdělané vysokoškolské inteligence s rozsáhlými přírodovědnými znalostmi, se hovořilo v zemských řídících orgánech již od konce 30.let, avšak zásadnější rozhodnutí bylo pokaždé odsunuto stranou. Nová opatření ve školství v 50.letech však znamenala krok vpřed nejen pro střední, ale i pro vysoké školy, kam studenti přicházeli již mnohem lépe připraveni než dříve. Tak byl r. 1851 obohacen učební program reálek o mechaniku, chemii, stavitelství a další předměty, proto byli studenti, kteří z reálky postoupili na polytechniku, s to zvládnout i obtížnější látku. To umožnilo provést na polytechnice dílčí úpravy osnov, zejména v přírodovědných předmětech, a odstranit tak jednu z překážek na cestě k zásadní reformě studia. 

4.1. Pražská univerzita

V soustavě školských institucí byla ovšem nadále hlavní oporou vědecké práce pražská univerzita. Ta se po reformách, jež se projevily zejména na filozofické fakultě, stále rozhodněji přibližovala postavení hlavního centra vědeckého výzkumu, kterého pak skutečně v poslední čtvrtině 19. století dosáhla.

Rozsah látky a rostoucí počet oborů i profesorů vedl k reorganizace filozofické fakulty do pěti sekcí: filozofických věd, matematických věd, přírodních věd, historie a literatury s filologií.

V 50. a na začátku 60.let stagnovaly na filozofické fakultě exaktní vědy, jejichž rozvoj byl zbržděn odchodem předních geofyziků a meteorologů do Vídně.

4.2. A.Smetana – církevní „vyděděnec“

Společenskovědní obory, těsněji spojené s politickými a ideovými zápasy doby, prošly na filozofické fakultě velmi bouřlivým vývojem, bohatým na peripetie. V revolučním roce 1848 byl děkanem fakulty A.Smetana, jenž suplovat přednášky filosofie. S revolucí je neoddělitelně spojen jeho spis Význam současného věku, stejně jako Smetana sám: v roce 1849 byl zbaven profesury. Jen těžce si vydělával na živobytí, zvláště když r. 1850 odešel z křížovnického řádu a byl církví exkomunikován. Ale ani na smrtelné posteli nepodlehl nátlaku nejvyššího představitele církve v Čechách arcibiskupa kardinála B.Schwarzenberga, jenž si přál, aby se odpadlík vrátil do lůna církve.

5. Výuka v češtině

Počešťování výuky vyvolávalo již od 50.let potřebu sjednotit odbornou terminologii, která od dob Reslových a Jungmannových doznala značných změn díky pokroku vědy i přirozenému vývoji češtiny. Zavádění češtiny na gymnázia podnítilo r. 1851 ministerstvo vyučování zřídit komisi v čele s P.J.Šafaříkem, která měla sestavit příruční terminologický slovník pro potřebu těchto škol. Výběru slov pro jednotlivé obory se ujali přední odborníci (botanika – Čelakovský, dějepis, zeměpis, statistika – Jireček, mineralogie – Krejčí, zoologie, antropologie – Staněk, chemie – Šafařík, a mnozí další) a již za dva roky mohl být vydán Německo-český slovník vědeckého názvosloví (r. 1853).

Podstatných úprav v něm doznala hlavně chemická terminologie, výsledek úsilí dvaadvacetiletého syna P.J.Šafaříka Vojtěcha, který byl tehdy profesorem chemie na české reálce v Praze. Díky neobyčejnému citu pro jazyk, snad zděděnému po otci, se mu podařilo přetvořit české chemické názvosloví do podoby, v jaké jej používáme dodnes. Vojtěch Šafařík dokázal také jednou provždy vymýtit puristické nešvary.

Jaký neuvěřitelný skok udělala odborná čeština za krátkou dobu 20-30 let od průkopnických terminologických pokusů Preslových a Jungmannových, si uvědomíme ze skutečnosti, že již v 50.letech nepředstavovalo české vyučování nejen na středních školách, ale ani na průmyslovce podstatný jazykový problém. Český výklad se stal srozumitelný českým studentům, učňům i řemeslníkům. Pro generaci českých vědců přestával být v 50. a 60. letech český vědecký jazyk cílem a pozvolna se měnil v nástroj soužící již nejen osvětě a výuce, ale i komunikaci v rostoucí vědecké obci a publikaci vědeckých výsledků.

Zápas o českou vědu a výuku na vysokých školách byl zvlášť dlouhý a složitý. Ještě v r. 1848 byli pražští studenti a profesoři zajedno v názoru na potřebnost zavedení dvoujazyčného vyučování, jak o tom svědčí i petice pražského studentstva adresovaná císaři, které bylo téměř ve všech bodech milostivě vyhověno. Jinak to už vypadalo poté, co byli čeští studenti za svou účast v revolučních bouřích pronásledováni a vylučování ze svých alma mater. S jejich úbytkem klesal i zájem o zavádění českých přednášek, naopak přibývalo německých učitelů, kteří obsazovali stolice díky uplatňování Thunových zásad o udělování profesur nejschopnějším specialistům. Mnozí z nich se stali oporou sílícího německého nacionalismu a v tomto směru ovlivnili i své umírněné kolegy. Žel, ani čeští profesoři se příliš nesnažili využívat zákonných možností; mnozí přednášeli česky jen neradi, protože se museli potýkat s nedostatečnou terminologií, nebo se obávali nařčení z nacionalismu.

Po Bachově odstoupení se politická reprezentaci české buržoazie připojila k volání po praktickém uplatnění jazykové rovnoprávnosti na vysokých školách. Mnozí čeští vysokoškolští profesoři nečekali na úřední dekrety a obnovili na univerzitě české přednášky.

Nejtvrdšími odpůrci realizace rovných práv obou zemských národů na vysokých školách byli němečtí profesoři, kteří sami navrhovali jiné řešení: chtějí-li Češi českou výuku, ať si založí české vysoké školy. Tento postoj nebyl ani zdaleka tak tolerantní, jak na první pohled vypadal. Němci si dobře uvědomovali, že jazyková rovnoprávnost by vlastně vedla k prosazení české převahy a ke ztrátě německého charakteru vysokých škol.

Závěr

Minulost naší i světové vědy si přes století podává ruku s její současností a slouží i vyspělé společnosti. Naše vědecké a kulturní tradice udržujeme ne ze staromilství a piety, ale proto, že jsou nezbytnou součástí dnešního i budoucího vývoje. Měli bychom z nich čerpat co nejvíce, učit se z historie zrání naší vědy, ze způsobů jejího utváření a uplatnění, a to nejen proto, že poznatky z dějin vědy by měly patřit ke všeobecnému vzdělání člověka žijícího v epoše vědeckotechnické revoluce, ale též proto, že bez pochopení zákonitostí rozvoje vědy nelze zvládnout ani plnění aktuálních úkolů současnosti.

Použitá literatura:

Počátky českého národního obrození, kolektiv autorů, Academia, nakladatelství ČSAV, Praha 1990

Věda Purkyňovy doby, J.Janko, S.Štrbáňová, Academia, nakladatelství Československé akademie věd, Praha 1988