KONZERVATISMUS

Konzervatismus je politickou doktrínou, která se ve dvacátém století bezesporu těšila jistému vlivu. Význam a možnosti konzervatismu pro dnešní společnost jsou mnohdy zpochybňovány, jeho budoucnost je někdy pokládána za nejistou a odkaz konzervativního politického myšlení se někomu v dnešní situaci jeví jako irelevantní. Přes skeptický pohled některých kritiků se konzervativní politika ani konzervativní pohled na svět patrně ještě zdaleka nevyčerpaly a budou i nadále významně promlouvat do veřejného dění.

Dnešní konzervatismus i liberalismus shodně vycházejí z původních lockovských liberálních principů, přičemž konzervativní proud důsledněji lpí na jejich uchovávání - konzervaci. Významný anglický filosof a politik John Locke (1632-1704), teoretik demokracie, dělby moci a vlády zákona, ve svém díle hájil - což je ve vztahu ke konzervatismu velmi důležité - instituci soukromého vlastnictví a ospravedlňoval majetkovou nerovnost mezi lidmi. Jinak byl Locke částečně i zásluhou křesťanské víry přesvědčen o rovnosti lidí, hluboce věřil v jejich přirozená práva na život a na svobodu, jež jsou jim svěřeny Bohem. I proto tak rázně odmítal Thomasem Hobbesem propagovaný absolutismus. V kontextu konzervativního světonázoru je podstatné Lockovo učení o dělbě moci, soukromém vlastnictví a především o vládě zákona. Legislativa musí oproti ostatním složkám vlády zaujímat dominantní postavení, občané mají být bez výhrad podřízeni zákonům. Obě moderní politické doktríny, liberální i konzervativní, jsou založeny na těchto základních Lockových postulátech, nicméně konzervativní a liberální pohled na svět se dosti významně liší v jejich interpretaci. Oba dva směry v mnohém vycházejí z britské whigovské tradice, k níž se hlásil i přední ‘ideolog konzervatismu’ Edmund Burke, ale rozcházejí se například v pojetí pojmů jako je společenská smlouva či pokrok, k jejichž významu zastává mnoho konzervativců poměrně skeptický postoj. Liberalistické pojetí svobody je v mnoha ohledech konzervatismu cizí; přehnaný, někdy až sobecký, důraz na svobodu jedince může podle něj znamenat ohrožení svobody celku a přílišné zohledňování zájmů jedince bez ohledu na okolí může vést k narušení společenského řádu. Společnost rozhodně není chápána jen jako soubor jedinců. “Naznačil jsem, že pro konzervativní způsob vidění světa je věcí zásadní důležitosti, aby jednotlivec hledal a nalézal své dovršení ve společnosti a aby sám sebe vnímal jako součást řádu většího než je on sám.”

Celý systém konzervativního myšlení je založen na přesvědčení, že lidskou existenci provázejí určitá napětí, které lze politickým působením mírnit, ale nikdy ne zcela odstranit. Konzervativně smýšlející člověk, jenž přijme ideje neodstranitelného napětí, se tak vzdává aspirací na nějakou radikální celospolečenskou reformu upravující sociální hierarchii. Konzervativec se narozdíl od svých názorových protivníků nedomnívá, že by šlo vrámci stávajícího společenského systému odstranit veškeré lidské utrpení a všechno zlo. Ti jsou v duchu učení Jeana-Jacquesa Rousseaua přesvědčeni o tom, že člověk je přirozeně dobrý, a že hlavní příčina neuspokojivé situace jedince tkví ve společenském zřízení. Zároveň jsou toho názoru, že příčiny lidského utrpení jsou snadno odstranitelné. Zásadní změny společenského řádu chtějí mnozí radikálové - v moderní době například marxisté - dosáhnout revoluční cestou. Konzervatismus si je naopak vědom toho, že určitá míra zla a utrpení bude v lidském životě vždy přítomna, a tak namísto utopických snah o kompletní odstranění takovýchto zlořádů přichází s úsilím o jejich minimalizaci a zmírnění jejich dopadu. Program konzervativce je tedy primárně založen na principu omezené, vyrovnané a umírněné politiky, která vychází z vědomí neodstranitelnosti napětí. Konzervativní politik má být předně dobře obeznámen s omezeností vlastních možností při nápravě věcí tohoto světa a realisticky z této znalosti vycházet.

Slovo konzervatismus pochází z latinského conservare, jež v češtině znamená uchovávat. Uchovávat se má stávající sociální, politický a ekonomický řád, záhodné je zachovávat i lety zkušeností prověřené tradice a instituce. Konzervativci důvěřují osvědčeným hodnotám a cítí zvláště silnou povinnost je v případě ohrožení bránit, což rozhodně ale neznamená, že by se vyhýbali jakýmkoliv reformám. Reformy jsou pro konzervativce stejně důležité jako pro představitele jakéhokoliv jiného politického směru, nesmí být ovšem chaotické, narušovat sociální integritu a nesmí ani ohrožovat společenský řád. Konzervatismus se staví dosti skepticky vůči jakékoliv revoluci, neboť ta téměř vždy končí nastolením despotismu, zničí po dlouhou dobu pracně budované instituce a svou ‘překotností’ přetrhá veškeré, po dlouhá období vytvářené sociální vztahy. Dává naproti tomu přednost řádu a stabilitě a k reformám přistupuje opět v duchu omezené politiky - reformy chápe jako možnost dílčího zlepšování stavu věcí nebo aspoň zmírňování nejožehavějších potíží. Zcela příznačné je odhodlání hájit přirozeně vzniklé společenské instituce, na jejichž zdárném fungování je konzervatismus založen. “Změna je žádoucí pouze v zájmu jejich zachování... Abychom zachovali, musíme reformovat...Společnost bez možnosti reformy je společnost bez možnosti zachování.”

V působivé kritice francouzských revolučních událostí od roku 1789 se Edmund Burke (1729-1727), britský duchovní otec konzervatismu, zamýšlí nad tím, proč revoluce přinesla tyranii, zotročení a chaos. Revoluční dění podle něj zničilo všechny důležité tradiční politické instituce - aristokracii, církev a krále a přehnaná osvícenská víra v možnosti člověka vedla k názoru, podle kterého lze vychovat nového, společenskou smlouvou nezkaženého člověka, jenž by žil ve společnosti ctící zásady volnosti, rovnosti a bratrství. Konzervatismus je však zásluhou mnohých zkušeností skeptický vůči racionalistické domněnce, že je možno na základě rozumových zásad budovat novou a “jinou společnost”. Dále příliš nevěří “abstraktním pojmům individua, společenské smlouvy či lidských práv”. Sám Burke se domníval, že takovéto pojmové konstrukce jsou snadno zneužitelné a často se skutečně zneužívají. Podstatu Burkeovy kritiky lze pro přehlednost rozčlenit do tří základních sfér. Předně vyčítá francouzským - a ostatně i všem jiným - revolucionářům jistý fanatismus a ukvapenost, se kterou se odvracejí od ideálu omezené politiky a doufají v nějakou náhlou změnu, jež by spasila celou společnost. Vzdávají se tak možnosti postupně odstraňovat dílčí zlořády a rozhodnou se místo toho odstranit kořeny všeho zla a utrpení. Nejenže skončí jejich pokus neúspěchem, ale zničí i všechny osvědčené instituce a dlouze utvářené společenské vazby. Druhý a neméně významný bod Burkeovy kritiky se dotýká racionalistického přesvědčení, podle nějž je pouze lidský rozum schopen vytvořit instituce vyhovující potřebám společnosti. Ty stávající nejsou špatné proto, že by s nimi byli občané nespokojeni, tvrdí revolucionáři, nýbrž proto, že jsou založeny na iracionálních zvycích a tradicích. Racionalisté totiž místo toho chtějí vytvořit společenské instituce vycházející z nadčasových abstraktních ideálů. Konzervativci jsou ovšem toho mínění, že sociální inženýrství tohoto typu musí nutně skončit neúspěchem- ne náhodou vedly všechny revoluce rokem 1789 počínaje k despotismu. A konečně třetí z Burkem vznesených výhrad se týká víry revolucionářů v možnosti jedince při utváření vlastní budoucnosti. Přehnaná důvěra v možnosti lidské vůle vedla k nebezpečným myšlenkám typu permanentní revoluce, jichž s oblibou využívali nejrůznější totalitní hnutí zejména v první polovině dvacátého století. 36342ezz22mvz2k

Edmund Burke byl přesvědčen o tom, že revoluce nejenže nevede k odstranění všeho zla a utrpení, ale zároveň s tím také ničí nutné předpoklady zdárného fungování společnosti v duchu omezené politiky. Ty se dají shrnout do pěti základních bodů. První a patrně i nejdůležitější podmínkou je vláda zákona, druhou představuje nezávislé soudnictví, třetí je systém zastupitelské vlády, čtvrtou instituce soukromého vlastnictví a pátou zcela nezbytnou podmínkou je vyrovnaná - obratně a realisticky vedená - zahraniční politika, jejímž hlavním cílem by mělo být především uchování nezávislosti a rovnováhy sil. Plnohodnotné fungování strukturované občanské společnosti, o níž mnozí konzervativci usilují, by bylo také složité bez církví a nejrůznějších zájmových sdružení. Značnému významu se tradičně těší i rodina. Pro konzervativně smýšlejícího jedince je i velmi důležitý vztah k historii; k dějinám se často obrací, hledá v nich inspiraci, snaží se udržet jistou kontinuitu a hlavně si je vědom toho, že společná historie je jednou z hodnot, které společnost - třeba národ - dohromady sdílí. Konzervativnímu pohledu na svět se ovšem zcela příčí ‘historicistická’ víra v existenci neměnných, kategoricky platných zákonů, jimiž se řídí běh dějin. Historicisté se domnívají, že pokud se tyto údajné zákony podaří odhalit, nebude těžké předpovídat budoucí dění. S tímto pojetím, které má velmi blízko k dialektickému materialismu, se konzervatismus rozchází. Působivě toto učení zpochybnil v knize Bída historicismu Karl Raimund Popper.

Burkeův kritický pohled na revoluci zastával i savojský politický teoretik a filosof Joseph de Maistre (1753-1821). Tento přesvědčený katolík odmítal veškeré revoluční dění a vyčítal mu jeho naprostou bezbožnost pramenící z jím odmítaných osvícenských ideálů. Prohlašoval, že osvícenství bylo vlastně “povstáním proti Bohu” a muselo být nutně potrestáno. Ve svých reakčních postojích požadoval obnovení církevní autority a znovunastolení všech tradičních a osvědčených předrevolučních institucí, jež byly zakořeněny v národní historii. Vyzdvihoval národní cítění a volal po důsledném ctění národních tradic. Maistre stál u zrodu francouzské konzervativní tradice založené na křesťanském pesimismu v otázce lidské přirozenosti. Toto učení, pro nějž je charakteristická i připravenost hájit zájmy církve a monarchie, později uvedl do sekulární podoby Charles Maurras. Francouzská větev konzervativního myšlení se od ostatních odlišuje pro konzervatismus atypickou snahou nalézt utopický svět, většinou situovaný do předrevolučního období, kde jsou všechna napětí provázející lidské bytí eliminována.

Vrámci německé konzervativní tradice nemá teologie zdaleka takový význam. Je nahrazena hegelovskou filosofií dějin, která významně promlouvá do mnohých státoprávních otázek. Často se mluví o tzv. organickém státu, který je dokonalým nástrojem lidské emancipace. Organický ideál měl však tendenci omezenou politiku spíše podkopat než podpořit, protože svoboda byla v německé tradici spjata s nacionalistickou doktrínou, jež vše podřizovala požadavkům kulturní jednoty nebo (v případě nacismu) rasové čistoty. Konzervatismus určitě nelze přímo spojovat s nějakým extrémním hnutím, spíše se naopak od takovýchto hnutí diametrálně liší. Stejně jako komunismus vychází z některých socialistických principů a výrazně je radikalizuje a anarchismus přebírá některé liberalistické názory na lidskou svobodu a opět je dovádí ad absurdum, tak i některé z konzervativních názorových poloh mohou přijmout a dovést do extrému fašisté. Idea omezené politiky je však s názory takovýchto hnutí v naprostém rozporu.

Britské konzervativní myšlení se dlouhodobě opíralo o ideál smíšené ústavy. Po druhé světové válce se v řadách konzervativců začal objevovat silný názorový rozvoj mezi zastánci tzv. třetí cesty a přívrženci kapitalismu. Sebevědomí představitelů střední cesty, tedy zastánců určitých státních zásahů do jinak tržní ekonomiky, se nezvedlo náhodou. Ukázalo se, že intervencionalistická politika státu charakteristická zaváděním všemožných kontrolních mechanismů slavila ve válečné době úspěchy v boji s nezaměstnaností. Státní plánování a zásahy do ekonomiky dokázaly udržet plnou zaměstnanost. Konzervativci si v této době patrně uvědomovali rostoucí význam socialismu a přejali i některé z jeho praktik, což znamenalo, že se ve svém pojetí hospodářské politiky státu přibližovali některým zásadám kolektivismu. Například v sedmdesátých letech dospěla situace tak daleko, že se začal utvářet zcela nový proud reagující na ekonomickou politiku střední cesty. zv342e6322mvvz

Vzniklo tak “liberálně konzervativní” či “neokonzervativní” přesvědčení, které se prosadilo nejen v angloamerickém, ale i v evropském regionu a jeho vliv přetrvává dodnes. Toto přesvědčení odmítá názor, že ekonomický růst automaticky zabezpečí růst obecného blaha a dále tvrdí, že snaha udržet vysokou míru nezaměstnanosti a ekonomického růstu vede k výraznému zvyšování inflace. Liberální ekonomové jako F.A. Hayek nebo Milton Friedman odmítali státní zásahy do ekonomiky a plně důvěřovali neviditelným tržním mechanismům. Tento přístup je silný dodnes a mnozí konzervativně smýšlející politici jej v ekonomické oblasti skutečně aplikují, nicméně tradiční konzervativci stále hájí ekonomiku smíšenou, zaručující uchování sociálního řádu a přiměřené hierarchie. Model sociálně tržního hospodářství, které je založeno na kapitalismu a zohledňuje též sociální problematiku, realizovala v Německu posledních padesát let Křesťanskodemokratická unie (CDU).

Britské konzervativní myšlení v mnohém vychází z díla Edmunda Burkea. Vrámci anglických poměrů je velmi důležitá jeho kritika francouzské revoluce. Pokud v Británii, zemi parlamentarismu, došlo k nějakým zásadnějším změnám, tak byly sice vyměněny osoby, ale vždy zachovány instituce.

Byly zde popsány tři hlavní evropské národní ‘odrůdy’ konzervatismu. Spojuje je idea omezené politiky, k níž se shodně hlásí, ale v jejíž interpretaci se již různí. Většina konzervativních politiků se však shoduje v pojetí politické praxe. “Konzervatismus je ve své praxi nevyhnutelně pragmaticky a lokálně orientovaný, neochotný obhajovat dalekosáhlá řešení; často připouští, že existují problémy a potíže, které pouze politickými prostředky vyřešit nelze. Při řešení konfliktů se střeží překročit rámec zděděných institucí a vlády zákona. Věří ve smysluplnost mocenského působení, ale také v nutnost moc skrývat, a to rozmanitostí forem vládnutí a vytvářením působivého establishmentu. Jeho důraz na přirozené společenské vztahy vzbuzuje často dojem, že musí zároveň chránit soukromé vlastnictví. I když tomu tak je, zdá se zcela zřejmé, že konzervativní praxe nevyžaduje chránit moderní kapitalismus”.

Přínos konzervatismu v neklidné první polovině dvacátého století, k němuž se má dle zadání tato práce vztahovat, lze velmi obtížně posoudit. Nechci se zde nyní pokoušet o hodnocení politického působení konzervativních politiků v první polovině tohoto století, práce teoretiků jako je Oswald Sprengler, Samuel T. Coleridge nebo Ortega y Gasset však svědčí o tom, že konzervativní myšlení mělo v této době přes jistou vnitřní krizi způsobenou dočasnou nedůvěrou v ideál omezené politiky stále co sdělit. Úspěchy extrémních hnutí v této neklidné, neumírněné a ideám omezené politiky nevěrné době však nutí k otázce, zda konzervativní program skutečně oslovil větší počet lidí.

Použitá literatura

Blackwellova encyklopedie politického myšlení, hlavní editor David Miller; CDK, PROGLAS / JOTA, Brno 1995

Roman David - Politologie - Základy společenských věd, FIN, Olomouc 1996

Filozofický slovník, Gérard Durzoi, André Roussel, EWA edition, Praha 1994

Slovník ekonomie a sociálních věd, Claude-Daniele Echaudemaison a kolektiv, EWA edition, Praha 1995

Roger Scruton - Smysl konzervatismu, TORST, Praha 1993

Roger Scruton - Slovník politického myšlení, Atlantis, Brno 1990