Referaty
Home
Anglictina
Biologie
Chemie
Dejepis-Historie
Diplom-Projekt
Ekonomie
Filozofie
Finance
Fyzika
Informatika
Literatura
Management
Marketing
Medicina
Nemcina
Ostatni
Politika
Pravo
Psychologie
Public-relations
Sociologie
Technologie
Zemepis-Geografie
Zivotopisy

loading...



Téma, Esej na téma, Referátu, Referát, Referaty Semestrální práce:

Ve své seminární práci s názvem “Byzantská kultura” se zmiňuji o raných počátcích a předpokladech

Ve své seminární práci s názvem “Byzantská kultura” se zmiňuji o raných počátcích a předpokladech pro vznik této později samostatné a významné kultury. Časově jsem práci ohraničil 6.-9. stoletím, kdy bylo působení Byz. říše jako kulturního vzoru nejvýraznější.

Zaměřila jsem se na samotné byz. umění, jeho vývoj a podrobně popisuji nejvýznamnější památky architektury a výtvarného umění.

Záměrně zmiňuji jen některé politické události. Vybírám jen ty, které mají bezprostřední vliv na rozvoj umění této říše.



Byzance je středověká říše, rozkládající se na území východní části římského impéria, která se později osamostatnila a vytvořila nový státní celek.

Jméno dostává podle města Byzantion, kde bylo roku 330 n.l. založeno císařem Konstantinem Velikým město nazývané “Nový Řím” /Konstantinopol, Cařihrad/, které bylo původně jen římskou provincií.

V této době je římská říše rozdělena na dva správní celky - západní a východní říši. V rámci tohoto rozdělení se vytváří dva odlišné proudy umění. Zatímco umění evropského západu, které se později rozvíjí v umění románské a gotické, východní část pokračuje v řecko-římské tradici a vytváří se tak byzantské umění. Vyvíjí se v návaznosti na antické tradice. *1/

Co tedy přispělo k vytvoření samostatné byzantské kultury a jak vypadalo uspořádání říše :

Základním předpokladem bylo rozdělení římské říše na římský východ a západ roku 395 n.l. a později úplné odtržení v době pádu říše římské roku 476 n.l., které předurčilo samostatný, v každé části jiný vývoj umění.

Východ musí navíc čelit vpádům Germánů, Hunů, Avarů či Slovanů, vede války s Peršany a Araby. Díky politické a hospodářské stabilitě se tato část říše udržela, narozdíl od západu.

Dalším významným faktorem je hospodářsko-sociální uspořádání. Rolníci a řemeslníci volně a svobodně podnikají, nejsou podřízeni otrokářskému řádu, města jsou obchodními a výrobními středisky, kterákomunikují s venkovem, ale i s jinými, často velmi vzdálenými, obchodními městy. Jako platidlo slouží zlaté mince byzantiny.

Císař byl představitelem nejen světské ale i církevní moci / = tzv. caesaropapismus - způsob vlády, panovník je neomezeným vládcem a zároveň hlavou církve/. Církevním jazykem byla, narozdíl od západní latiny, jazyk řecký, která se r.631 stává úředním jazykem.

Základem i inspirací pro umění a vzdělanost se staly tradice antického Řecka. V umění probíhá nová vlna akulturace, spojují se prvky helénismu, Orientu s východním křesťanstvím a vzniká jeden samostatný umělecký proud.

Prvního největšího rozkvětu zažívá Byzantská říše, a to nejen v umění, za vlády císaře Justiniána I. (527 - 565), toto období nazývají historikové umění zlatou dobou.

Dochází k řadě reforem, například v oblasti zákonodárství, císař vydává tzv. Justiniánův kodex, kde obnovuje staré římské právo. Koncem 6. století jsou položeny základy nové, ortodoxní pravoslavné církvi, což je ztvrzeno Chalkedonským koncilem. Císař stojí v čele východní církve a stává se tak rovnocenným protějškem římského papeže.

Centrem veškerého kulturního dění je město Konstantinopol. Má výhodnou polohu, je křižovatkou významných obchodních cest vedoucích ze západu a Orientu.

Vývoj Cařihradu za Justiniána přispívá k rozvoji architektury, ve výtvarném umění se objevuje množství nástěnných maleb a mozaik. Pro architekturu jsou typické stavby s kupolí, která se stává důležitým prvkem. Kupolovité stavby se opírají o starou orientální tradici. Objevují se různé typy kupolí, polokupolí s výklenky a množstvím sloupů. Vnitřní výzdoba se skládala z obložení drahými mramory a z bohaté mozaikové výzdoby. Hlavice sloupů vycházejí z hlavice sloupů korintských, místo listů akantu jsou zdobeny rostlinnými ornamenty.

Nejznámější byzantskou stavbou, která se zachovala v téměř neporušeném stavu, je metropolitní chrám Boží Moudrosti, zvaný též Hagia Sofia. Základy tomuto chrámu byly dány již za císaře Konstantina (původní stavbou byla bazilika). Svoji charakteristickou podobu, která se blíží té dnešní, získal chrám v době Justiniána. Na stavbě se podíleli architekti Isidoros a Athemios, kteří vytvořili složitý centrální útvar *2/ s obrovskou kupolí o průměru 41 m, výšce 55 m a dalšími čtyřmi polokopulemi po stranách. Chrám je postaven na půdorysu řeckého kříže, který má čtyři stejně dlouhá ramena a je vepsán do čtverce. Středový prostor je zaklenut kupolí, která je nesena čtyřmi hlavními podporami z opracovaných kamenných kvádrů složených do sloupů. Dalšími nosnými články jsou oblouky, pilíře. Nosný systém chrámu je zajištěn vzájemným působením sil vznikajících váhou kupole a tlakem sousedních kleneb. Po celém obvodu jsou ve spodní části kupole umístěny okenní otvory, které osvětlují celý vnitřní prostor chrámu .Vnější vzhled je zcela prostý. Výzdobu interiéru tvoří sloupové tribuny, kupole a klenutí původně zdobí mozaiky se zlatým pozadím, ty se však nedochovaly, byly zničeny při expanzi Turků. V neporušené podobě se nám dochovaly mozaiky v nartexu *3/.

Chrám byl stavěn přes pět let, roku 537 byl vysvěcen. Po dobytí Cařihradu Turky r. 1453 byl přestavěn na mešitu a byly k němu přistavěny 4 štíhlé minarety, které tu stojí dodnes.

Pro ostatní stavby byzantské doby je charakteristické používat cihel zvenčí nekrytých a zevnitř stavby pokrytých vrstvou omítky a mazaikami.

V první polovině 6. století Byzancie dobývá Itálii a posiluje postavení již dříve kulturně velmi významného města Ravenna. Byla vždy jedním z center kultury a vzdělanosti římské říše a nyní vlivem byzantské kultury nabývá svého významu. Císař Justinián zde nechává vystavět nové chrámy, které jsou důkazem postupného prosazování prvků byzantského umění na západě.

Ravenna je starý válečný přístav Římanů, odkud mohli ovládat celé Jaderské moře, v 5. a 6. st. se stává druhým nejvýznamnějším městem v Itálii hned po Římu. Bylo sídlem byzantského patriarchy, gótských králů a byzantských místodržících.

Nejstarší památky v Ravenně jsou postaveny v římské tradici, později dokládají velmi živé styky mezi Itálií a Cařihradem. Jsou zde mauzolea *4/, baptiseria *5/, baziliky *6/. Nejvýznamnější stavbou je chrám San Vitale. Nezachoval se v původním stavu, až na mozaikovou výzdobu, která se dochovala neporušená jen na stěnách apsidy. (Ostatní buď nebyly dokončeny nebo byly zničeny v době renesance.) San Vitale je opět podle byzantských tradic vystavěna jako centrální budova s osmiúhelníkovým půdorysem a je zakrytá kupolí, podepřena pilíři a sloupy. Kolem kupole se táhne ochoz, který je zaklenut soustavou kleneb. Ještě před porušením musela být výzdoba celého chrámu velmi bohatá. Dokazuje nám to pozůstatek mozaiky v apsidě, na jejíž stropě jsou znázorněny stromy, květiny, zvěř na zlatém pozadí a objevují se i postavy apoštolů či proroků. Ve zlatém a barevném mozaikovém provedení je zde na jedné straně znázorněn císař Justinián s biskupem Maximiánem a dvorskými hodnostáři, vojáky a kněžími, kteří přináší chléb. Na protější stěně je císařovna Theodora, obklopena dvorními dámami, ozdobena šperky a drží v rukou kalich na víno.

Roku 1932 byly oba chrámy Hagia Sofia i San Vitale zrestaurovány, přičemž byly odkryty další mozaiky. Stejně tak i v ostatních kostelech v Ravenně Sant Apollinare in Clase - vybudovaný v letech 534-542 - a Sant Apollinare Nuovo - velká bazilika, uvnitř s mnoha městskými hradbami, dokončená r. 504, zasvěcená sv. Martinovi, (zvaná též jako bazilika Sv. Martina se “zlatou oblohou”). Bazilika S. Apollinare in Clase byla však roku 856 vypleněna Saracény, pozůstatky světce Apolináře byly přemístěny do chrámu Sv. Martina, který se proto od té doby nazývá Sant Apollinare Nuovo. V hlavní lodi baziliky se nacházejí pásy mozaik ztvárňující průvody postav, na jedné straně světci a mučedníci v čele se sv. Martinem směřují ke Spasiteli, na straně druhé kráčejí za trojicí andělů a Třemi králi mučednice směrem k Madoně s dítětem a tak trochu připomíná výjev z betlémské jeskyně.



Velký význam, častokrát daleko větší než samotný chrám Hagia Sofia, měl také dnes již neexistující chrám Sv. Apoštolů, byl totiž přístupný i širší veřejnosti, nesloužil jen kněžím a bohatší vrstvě. Svou stavbou byl sice menší, ale pro svůj lidový charakter byl oblíben víc než chrám Boží Moudrosti a později se stal inspirací pro stavbu chrámu Sv. Marka v Benátkách.

Z ostatních staveb církevního charakteru můžeme jmenovat kostel Sv. Ireny či kostel

Sv. Sergia a Bakcha. Mezi světské stavby byzantského umění patří Justiniánův palác v Cařihradě, pevnostní stavby v Sýrii, Malé Asii či v sev. Africe.

K byzantskému sochařství řadíme především reliéfy na hlavicích sloupů nebo na venkovních stěnách chrámů. Tvorba reliéfů se inspiruje vlivem Orientu, kde hlavní roli hraje ornament a dekor až symbolického rázu. Byzantský reliéf má často blíž k uměleckému řemeslu než k sochařství, je barevný, užívá geometrických a přírodních motivů. Význam sochařství v této kultuře sílí až v době tzv. Obrazoborectví též Ikonoklasmus v polovině 8. století. Roku 726/730 to vydáním ediktu ztvrzuje císař Lev III. V této době byly ničeny kláštery, ikony svatých. Na dodržování tohoto nařízení bylo přísně dohlíženo tzv. ikonoklasty (bořiči ikon), kteří kontrolovali nejen ničení ikon, ale i další výtvarnou tvorbu. Dochází tak k odlivu byzantských malířů směrem na západ a omezení se na drobná výtvarná díla - iluminované kodexy. Vzácným dílem mezi dochovanými kodexy jsou historické spisy císaře Konstantina VII. Porfyrogeneta (912-959), za něhož došlo k renesanci antické kultury, ve svém díle se zmiňuje o Slovanech.

Klasická forma v zobrazování lidských postav se navrátila po více než sto letech, roku 843, kdy je platnost vydaného ediktu zrušena.

Ve výtvarném umění je dominantnější mozaika, později freska a ikona*7/. Mozaika je plošná výzdoba stěn či podlah např. v chrámech. Do cementové omítky jsou vtlačovány barevné kostičky skla, keramiky, kamenů či perleti. Záměrně jsou různě nakloněné plošky kostiček tak, aby odrážely potřebné množství světla k dosažení určitého uměleckého efektu. Perspektiva mozaiky je sice stále ještě plochá, jakoby chyběl třetí rozměr. Barevnost však dílu dodává celkové oživení.

Výtvarná tvorba především mozaiky a ikony se odpoutávají od antického realismu, neomezují se pouze na modrou a zelenou barvu a používají slavnostnější zlatý podklad a také červenou barvu zaúčelem zprostředkování věřícímu přímý kontakt s nadpozemským duchovním světem.

Vývoj Byzantské říše v příštích staletích (tedy od 9. století) je poznamenán sporem byz. církve s církví západní, což vrcholí roku 1054 tzv. církevním schizmatem. V této době také začíná vládnout makedonská dynastie a Byzantská říše prochází druhou nejvýznamnější dobou kulturního rozkvětu - druhá zlatá doba.

Také boje s Turky výrazně ovlivňují dění na tomto území. Dobytím Cařihradu r. 1453 získávají Turci moc nad celou říší, Cařihrad je přejmenován na Istanbul, kterému vládne místo křesťanské církve islám. Přesto se však byzantské umění stalo inspirací pro mnoho uměleckých památek na západě. Můžeme jmenovat chrám Sv. Marka v Benátkách a také některé z francouzských katedrál Saint - Front - v Périqueux. Na území Řecka je dodnes dochován komplex byzantských klášterů na poloostrově Athos - Zografský klášter. V těchto klášteřích se opisovaly knihy, malovaly se ikony a šířila se odtud byzantská kultura po Balkáně až do Rusi. Ta se stala po pádu Byz. říše pokračovatelem tradic této významné kultury.

Poznámky:

*1/ S tímto názorem však někteří historikové umění nesouhlasí, podrobněji viz edice Dějiny umění. Argo 1998, s. 57.

*2/ Středové nebo centrální savby jsou stavby nebo prostory na půdorysu kruhovém, čtvercovém, trojúhelném, polygonálním, oválném, hvězdovém nebo tvaru řeckého (stejnoramenného) kříže.

*3/ Nartex je prostorná krytá předsíň, shromaždiště katechumenů, tj. dosud nepokřtěných, navazující na západní průčelí některých kostelů.

*4/ Mauzoleum je hrobka řešená jako stavba s vnitřním prostorem (název podle hrobky krále Mausola v Halikarnasu v Malé Asii, ve starověku řazené mezi 7 divů světa), někdy též veliký honosný náhrobek.

*5/ Baptiserium je centrální stavba mimo kostel s vodní nádřží určenou ke křestním účelům.

*6/ Bazilika, bazilikální stavby - původně antická veřejná stavba, pak základní prostorový chrámový typ, skládající se z lichého počtu lodí oddělených sloupy nebo pilíři s arkádami, z nichž střední je vyšší a osvětlována přímo tzv. bazilikálními okny nad pultovými střechami bočních lodí. K ní může přiléhat příčná loď- transept a nya východě apsida nebo později presbyterium a při něm nebo vprůčelí zpravidla dvě věže. Bazilikální uspořádání mívaly často také masné krámy. Chybějí-li vyšší střední lodi bazilikální okna, vzniká pseudobazilika čili nepravá bazilika.

*8/ Ikona je přenosný svatý většinou dřevěný obraz , jsou zdobeny zlatem, šíří byz. umění.

Použitá literatura:

PIJOAN, José: Dějiny umění .3. sv., 2. vyd. Praha, Knižní klub 1998, s. 71-153.

MRÄZ, Bohumír: Dějiny výtvarné kultury. Praha Idea Servis 1995, s. 79-81.

Dějiny umění. Praha Argo 1998, s. 58-65.

Další doporučená literatura k tématu:

LASSUS, Jean: Raně křesťanské a byzantské umění. Praha Artia 1971, 196s.

SYROVÝ, B a kol.: Svědectví dob. Praha SNTL 1997, 456s., s.65, s. 120-125.

RAEBURN, Michael: Dějiny architektury. Odeon 1993, 317s., s. 82-84.

KOCH, Wilfred: Evropská architektura. Praha Ikar 1998, 351s., s. 38-53.

BECKETOVá, Wendy: Toulky světem malířství.Praha Fortuna Print 1996, s. 24-27.

HERITAGE, Andrew a kol.: Dějiny světa v obrazech. Praha Knižní klub 1995. s. 113-116.

DVORNíK, František: Byzantské misie u Slovanů. Praha Vyšehrad 1970, 393 s.

BAUER, Alois: Lexikon výtvarného umění. 1. vyd. Olomouc 1996, passim.

Univerzální lexikon umění. Praha Knižní klub 1996, passim.