Referaty
Anglictina
Biologie
Chemie
Dejepis-Historie
Diplom-Projekt
Ekonomie
Filozofie
Finance
Fyzika
Informatika
Literatura
Management
Marketing
Medicina
Nemcina
Ostatni
Politika
Pravo
Psychologie
Public-relations
Sociologie
Technologie
Zemepis-Geografie
Zivotopisy


 

Téma, Esej na téma, Referátu, Referát, Referaty Semestrální práce:

KOSTNICKÝ KONCIL A JEHO PŘíČINY

 

KOSTNICKÝ KONCIL A JEHO PŘíČINY

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Obsah:

 

 

I. Babylonské zajetí papežů2

II. Velké papežské schizma3

III. Kostnický koncil5

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Při vyslovení jména Kostnice a Kostnický koncil se většině lidí ihned vybaví jméno Jana Husa. Mnozí stále věří a tvrdí, že koncil byl svolán vysloveně kvůli Husovi a jeho podivnému učení. To je však při nejmenším nepřesné, lépe řečeno zcela mylné a scestné. Důvody Kostnického koncilu byly položeny mnohem dříve a záležitost Husova byla bodem zcela nevýznamným a zanedbatelným.

Hledáme-li důvody a příčiny Kostnického koncilu, najdeme dva hlavní. Tím prvním je Babylonské zajetí papežů, které fakticky zapříčinilo důvod nejhlavnější, a to velké schizma svaté katolické církve římské.

 

Babylonské zajetí papežů

 

Podívejme se tedy nyní na Babylonské zajetí papežů. Musíme se vrátit zpět do doby francouzského krále Filipa IV. Sličného vládnoucího v letech 1285 – 1314. Tento panovník je historiky a dějepisci pokládán za jednoho z nejděsnějších francouzských panovníků. Neštítil se lsti, násilí ani zrady a neuznával žádných, ani pozemských, ani božských zákonů.

Filip IV. Sličný vedl mnohé, jak bylo na tehdejší dobu dobrým zvykem, války a potlačoval nejrůznější vzpoury. Tyto aktivity velmi zatěžovaly státní rozpočet. Navíc se snažil povýšit Francii na nejpřednější mocnost v Evropě. Za tímto účelem stále vydržoval velké loďstvo, vojsko, nádherný dvůr a četné úřednictvo. Mimo vojenských ataků vedl proti nepřátelům i zápas penězi, platil spojence, kupoval si přívržence. Proto ukládal poddaným těžké daně, konfiskoval, co se dalo, odíral a vyháněl Židy a Lombardy, přední peněžníky tehdejší doby, a prudce roztáčel inflační spirálu, čímž se zbavoval dlužných cenných papírů a směnek.

V konečné fázi počal vymáhat daně též na duchovenstvu, což se ovšem protivilo papeži Bonifácovi VIII. Tím začal vleklý spor mezi papežem a králem, jenž skončil tím, že Filip IV. Sličný nechal papeže 8. září 1303 přepadnout.

Spiklenci chtěli starého papeže – bylo mu tehdy 86 let – odvléci do Francie. Bonifác však krátce nato zemřel následkem rozčilení. Jeho nástupce Benedikt XI.chtěl mít klid, a proto zrušil všechny buly proti Filipovi IV., nedlouho poté však i on zemřel. Na Petrův stolec dosedl Klement V. (1305 – 1314). Tento do Itálie vůbec nepřišel a kardinály pozval ke korunovaci do Lyonu. Papežský poklad byl uložen v bezpečném ukrytu v Assisi. Klement V. měl v úmyslu usídlit se v Itálii později a zatím se zdržoval v různých francouzských městech a od roku 1309 v Avignonu. Zde pak papežství živořilo až do roku 1375.

Na druhou stranu však nelze říci, že by avignonští papežové spravovali církev špatně. A i výraz „vyhnanství“ nebo „zajetí“ jsou mylné. A v Avignonu bydlili papežové bezpečněji a důstojněji nežli v Římě. Nebyly tu žádné pouliční půtky a lidoví tribuni.

 

Velké papežské schizma

 

Ani v Avignoně se nedal umlčet názor, že se papežství dříve či později musí vrátit do věčného města. Innocentův nástupce Urban V (1362 – 1370) se k tomuto kroku nakonec odhodlal. Učinil tak nejenom na naléhání Petrarcovo, ale též na naléhání římského císaře Karla IV.

Italové, kteří již 63 let žádného papeže neviděli, přijali Urbana V. s jásotem, ale papež se opět brzy vrátil do Avignonu, protože poměry v Římě neodpovídaly jeho představám – vládla zde totiž takřka anarchie.

Urban V. zemřel brzy po návratu do Avignonu. Nový papež Řehoř XI. (1370 – 1378) poslal do Itálie bretoňské žoldnéře, kteří svým řáděním vzbudili proti sobě obecnou nenávist. Jejich velitelem byl kardinál Robert Ženevský, pozdější vzdoropapež Klement VII. Ohniskem nepokojů byla Florencie, nad níž byl roku 1376 vyhlášen interdikt.

Řehoř XI. do Říma přišel 27. března 1377. V celé Itálii to ještě vřelo, ale papežovi se podařilo rozvážným jednáním rozbouřené mysli utišit a dokonce urovnat i cestu k dorozumění s Florencií. Nežli však došlo k uzavření míru, papež v Římě zemřel.

Po smrti Řehoře XI. byl zvolen v Římě papež Urban VI., ale volba neproběhla – jak se později kardinálové usnesli – zcela svobodně a regulérně. Římané žádali, aby byl nový papež Ital. Doufali, že v tom budou míti záruku, že tak bude sídlit v Římě.

Urban VI. nebyl kardinál, ale byl rodilý Ital, a tak se jevil jako vhodný kompromisní kandidát. Zatím co nově zvoleného odváděli do Vatikánu, vnikl dovnitř lid, který dosud nevěděl, že volba byla provedena. Kardinálové se obávali o život, spěšně oblékli stařičkého kardinála Tibaldeschiho, rodilého Římana, do papežských rouch, posadili jej na trůn a uprchli. Starý muž se marně pokoušel lidu vysvětlit, že byl zvolen někdo jiný.

Nakonec se vše vysvětlilo a celý proces by šel hladce. Kardinálové Urbana VI. uznávali, ale pouze do chvíle, než začal tvrdě vystupovat proti rozmařilému a přepychovému životu tehdejší církve a vůbec proti všem církevním nešvarům. Kardinálové začali litovat své volby a pod záminkou letního vedra opustili Řím a sešli se v Anagni, kde prohlásili 9. srpna 1378 volbu papežskou za vynucenou, a tím pádem za neplatnou. Vyzvali svět, aby přestal Urbana VI. uznávat, a 21. září 1379 zvolili ve Fondi papežem Klementa VII.

Urban VI. se velice rozzlobil a v žádném případě se nehodlal svého papežství vzdát. Mezi oběma papeži, kteří proti sobě navzájem vyhlásili klatbu, došlo k boji. Pro křesťanský svět bylo velmi těžké posoudit, která strana je v právu. Veřejné mínění se rozpoltilo. Francie, Skotsko, Sicílie, Kypr a království na Pyrenejském poloostrově uznávaly pravým papežem Klementa VII., v Čechách, Německu, Anglii, Uhrách a Polsku byl uznáván Urban VI.

Ani smrt neučinila schismatu konec. V Římě po smrti Urbana VI. byl zvolen Bonifác IX (2. listopadu 1389) a potom Innocenc VII. (17. listopadu 1404) a po něm Řehoř XII (2. prosince 1406). V Avignoně pak po Klementu VII. následoval Benedikt XIII. (28. září 1394).

Pod nátlakem veřejného mínění začaly v Římě i Avignonu snahy o sjednocení. Roku 1407 mělo dojít ke schůzi obou papežů v Savoně a k oboustranné rezignaci. Benedikt XIII. přišel, ale Řehoř z Říma došel jen do Sieny a pod různými záminkami schůzi zmařil. Svět poznal, že oba papežové nemyslili snahu upřímně.

Iniciativu tedy převzali kardinálové. Ti si dobře uvědomovali, že se svatá katolická církev římská dostala do své nejhlubší krize za celou svou dosavadní existenci. Jak kardinálové římští, tak i avignonští svolali koncil do Pisy. Tomu svěřili odstranění schismatu. Koncil byl zahájen 25. března 1409 a oba papeže prohlásil za schismatiky, křivopřísežníky a nehodné papežského stolce. Všem věřícím bylo zakázáno, aby papeže poslouchali.

Kardinálové zvolili papežem Alexandra V. Ale jednání koncilu nebylo všemi věřícími a ve všech zemích uznáno. Tak místo dvou papežů měl křesťanský svět papeže tři.

Alexandru V. byl hlavní oporou Václav IV., Francie a města v Itálii, hlavně Florencie. S jejich pomocí se Alexandr V. zmocnil církevního státu i Avignonu. Řehoř XII. utekl do Neapole, Benedikt XIII. do Tortosy. Po smrti Alexandra V. se dalším třetím papežem stal Jan XXIII. (17. března 1410).

V té době energicky zasáhl nový císař Zikmund. Narozdíl od svého neschopného sesazeného bratra Václava IV. donutil papeže Jana XXIII. k svolání všeobecného koncilu do Kostnice.

 

Kostnický koncil

 

Dne 3. března 1413 prohlásil závazně papež Jan XXIII., že svolá nový koncil. Ten se měl pořádat v Kostnici a jeho začátek byl plánován na 1. listopad 1414, což také Zikmund hned vyhlásil a přiměl papeže, aby udělal totéž tzv. konvokační bulou.

Jan XXIII. musel být kardinály téměř donucen, aby se do Kostnice odebral. Sem přibyl 29. října 1414. Dne 1. listopadu 1414 sloužil v kostnické katedrále slavnou mši. Poté byla přečtena svolávací bula. Slavnostní otevření koncilu se ovšem událo teprve 5. listopadu. Účast byla nejprve slabá. Scházeli hlavně zástupci ostatních papežů.

Hlavní body koncilu byly dány stavem, v němž se tehdy církev nalézala. Hlavním úkolem bylo skoncovat se schismatem, vyšetřit jeho vznik a definitivně jej odstranit. To byl původně jediný důvod svolání koncilu. Dále bylo potřeba provést mravní očistu v celé církvi, což byl bod číslo dvě. A poté byl přidán ještě bod tři. Bylo třeba, aby kardinálové a největší mužové církevní té doby zaujali postoj k podivným a podezřelým naukám začínajících se vyskytovat v různých částech Evropy (Wiklef, Jeronym, Jean Petit, J. Hus, Jan z Falkenberga).

Svolávací bula zvala do Kostnice každého, kdo by chtěl a mohl přijít. Následkem toho se tam sešli příslušníci nejrůznějších stavů a nejrozmanitějšího sociálního postavení. Život, který se v Kostnici rozvinul po čas zasedání koncilu, byl velmi pestrý. Dostavili se účastníci z nejrůznějších končin světa, duchovní i světští.

Richentbal, kronikář kostnického koncilu, podává jakousi statistiku účastníků. V době nejsilnější návštěvy byli v Kostnici 3 patriarchové, 29 kardinálů, 33 arcibiskupů, asi 150 biskupů, přes 100 opatů, 50 proboštů a skoro 300 doktorů. Dohromady na 18000 duchovních osob. V druhé vlně se dostavilo mnoho lidí doufajících v to, že se při takovémto počtu účastníků najde snadnější obživa, či se na účet církve obohatí. Například hudebníků se dostavilo na 1700 a evidovaných veřejných ženštin na 700, tajné ze statistik vyčísti nemožno. Už jen toto hovoří o dosti špatné morální úrovni nejenom tehdejší církve, ale celé společnosti. Celkem bylo v Kostnici oproti normálu nashromážděno o 100 000 lidí více plus asi 30 000 koní.

Převážně se však jednalo o laiky a „čumily“. Slavnosti církevní střídaly se se světskými radovánkami, turnaji atd. Aktuální otázky byly přetřásány od vynikajících osob na hojných kázáních. Tato kázání byla hlavním informačním pramenem pro většinu lidí a jejich texty se nám zachovaly do dnešních dnů. Máme tak dosti přesný přehled o tom, co se v Kostnici dělo.

Teprve v listopadu se konalo první všeobecné sezení. Zahajovací řeč držel papež. Současně se dostala do popředí kauza schismatu. Řehořovi poslové nabízeli za určitých podmínek jeho rezignaci, což se ovšem Janu XXIII. nezamlouvalo. Ten si přál, aby koncil prohlásil jeho za jediného papeže a ostatní za schismatiky a křivopřísežníky.

Účastníci koncilu si ale přáli, aby rezignovali všichni papežové a byla zvolená nová hlava církve. Jan XXIII. se proto snažil své oponenty podplácet a navzájem je proti sobě poštvat. To se mu nedařilo a všechny návrhy na změnu hlasování v jeho prospěch narazily na tvrdý odpor.

Z obavy a nutnosti se tedy nakonec Jan XXIII. rozhodl rezignovat, učiní-li tak i jeho soupeři. Toto slavnostně stvrdil na II. všeobecném zasedání 2. března 1415. Současně ovšem proskakovaly zprávy, že papež chce z Kostnice uprchnout a prohlásit koncil za rozpuštěný. K tomu skutečně došlo a papež uprchl v přestrojení při velkém turnaji (20. března 1415).

Jeho útěk vzbudil velký zmatek a pohoršení. Pouze díky Zikmundově zákroku se koncil nerozešel. Papež sice ohlašoval, že splní vše, co slíbil, ale na druhou stranu nutil kardinály pod trestem klatby, aby se z Kostnice odjeli.

Kardinálové se ale v kritické chvíli sjednotili, koncilu se ujali a usnesli se na tom, že trvá. Dále vyhlásili to, že nesmí být rozpuštěn dříve, než bude schisma odstraněno. Tehdy bylo vydáno nařízení zakazující vysokým církevním účastníkům vzdalovat se bez zvláštního povolení z města, aby někteří tajní přívrženci Jana XXIII. nemohli prchnouti.

Další vyjednávání s Janem XXIII. nevedlo k ničemu, a tak byla nakonec vyřčena věta, že koncil má svou moc bezprostředně od Krista, následkem čehož je mu povinen poslušností každý, tedy i papež, a to ve všech věcech týkajících se církve.

7. dubna 1415 Zikmund vypravil vojsko proti Bedřichu Rakouskému, zastánci Jana XXIII. A hned po tomto aktu začalo přívrženců papeže ubývat. Jan XXIII. se chtěl dostat do Avignonu, ale v rozhodné chvíli byl zrazen od vévody Burgundského i od Bedřicha Rakouského (ten se vypravil do Kostnice žádat odpuštění). Pro papeže Jana byla poslána tříčlenná deputace a 14. května 1415 byl papež suspendován. Žaloba proti němu byla formulována v 72 článcích a byla ustavena zvláštní komise, aby ho vyslechla.

Řehoř XII., devadesátiletý stařec, uvědomil koncil, že je ochoten rezignovat, dá-li se koncil od něho z formálních důvodů svolat. Sydona s tím projevila souhlas, Řehoř XII. 4. července 1415 koncil svolal a poděkoval se. Dostal titul kardinála z Porto a zemřel roku 1417 měsíc před zvolením Martina V. Mnozí v tom spatřovali znamení, že byl pravoplatným papežem.

Nyní zbýval již jenom Benedikt XIII. Císař se k němu vypravil do Perpignanu, aby ho pohnul k abdikaci. Benedikt byl ovšem o svém právu na Petrův stolec skálopevně přesvědčen a nepovolil.

Zatímco Zikmund dlel ve Francii, koncil pokračoval ve své práci. Jednání byla složitá a zdlouhavá. Opravná reformní strana naléhala, aby reforma ústavy a disciplíny církevní byla vyřízena ještě před volbou nového papeže. Strana kuriální nepřející si radikálních reforem prosazovala za důležitější usnésti se dříve na způsobu volby papeže a tuto provést. Došlo tak ke sporu o prioritu. Nicméně již 24. července 1415 byla zvolena tzv. první reformační komise skládající se z 35 členů obsahovala: 8 z každého národa a tři kardinály.

Bylo přistoupeno na kompromis, že reforma má zásadně přednost před volbou papeže, ale podařilo se rozdělit celý komplex reformních otázek a odsunout „reformu v údech“ až po zvolení papeže. Ale ani tento kompromis nebyl dodržen. V rozličných otázkách právně reformních se hlásily o slovo také národní a politické zájmy. Tehdy totiž nebyla církev a stát zásadně odděleny a život církevní splýval často s životem státním do té míry, že každý pokus reformovat církev podle nějakého jednoduchého měřítka s platností pro všechny vyvolal okamžitě rozpory národní a politické. Zikmund se stranou reformní byl nucen ustoupit, když se i Francouzi a Španělé – Italové byli proti od počátku – dožadovali okamžité volby papežovy.

V XXXVIII. všeobecném sezení byl sesazen Benedikt XIII. Ten se tomuto výroku nepodřídil a hrál si na papeže až do roku 1423 kdy zemřel. Od svého sesazení však již nebyl uznáván takřka od nikoho.

Bylo dohodnuto, že volba papeže bude vložena do rukou 23 kardinálů a 30 prelátů, což bylo vyhlášeno v XL. všeobecném sezení 30. října 1417. Volba měla být platnou pouze v případě, když se 2/3 kardinálů a 2/3 prelátů shodnou na jednom kandidátu. Na den sv. Martina 11. listopadu 1417, ráno po probdělé noci, byl zvolen Otto Colonna, kardinál-jáhen, jenž přijal jméno Martin V. Jeho volba byla uvítána všeobecným jásotem. Protože byl teprve podjáhnem, dal se v nejbližších dnech brzy za sebou vysvětit na jáhna, na kněze a na biskupa, načež 21. listopadu byl korunován.

Jedním z hlavních úkolů nového papeže bylo, aby uklidnil vzrušení, které způsobilo schisma a kostnický sněm, a aby přivedl církevní život do normálních kolejí. Bylo třeba udělat ze zanedbávaného Říma opět skutečné centrum křesťanského světa Pro splnění obou těchto úkolů byl Martin V., vážný a střízlivý Říman, povolaný muž.

Hned po korunovaci byla zvolená další reformační komise. Přišlo se na to, že nelze pro celou církev sestavit jednotný reformační plán, nýbrž že je nutno projekt rozdělit na část všeobecnou, platnou pro celou církev, a zvláštní plány pro jednotlivé národy. V XLIII. všeobecném sezení bylo přečteno sedm reformačních dekretů platných pro celou církev. Prvním byly zrušeny exempce udělené po smrti Řehoře XI. Druhým bylo prohlášeno, že unie a inkorporace kostelů a beneficií mohou býti zrušeny, jsou-li k tomu slušné důvody. Třetím se vzdal papež důchodů z prázdných kostelů, beneficií a klášterů. Čtvrtým zakázána pod přísným trestem všeliká simonie. Pátým zrušeny všechny dispenzace ve příčině odkladu svěcení osob duchovních, pokud uděleny byly papeži schismatiky. Šestý stanoví, že jedině papež smí ukládati desátek kostelům a církevním osobám. Sedmým dekretem byly obnoveny staré církevní zákony o kněžském oděvu a tonsuře.

V XLV. všeobecném sezení 22. dubna 1418 byl koncil na rozkaz papežův prohlášen za skončený a bylo prohlášeno, že vše, co se týče koncilu kostnického, je uzavřeno. Papež odcestoval 21. května 1418. Positivní výsledek kostnického koncilu byl ve stručnosti tento: obnovení jednoty církve, zatracení viklefismu a husitství a konečně celková tolik potřebná reforma církevní.

 

 

 

 

 

 

 

Slovníček méně známých cizích slov:

Interdikt – církevní cenzura zbavující všech úkonů bohoslužebných, užívání respektive udělování některých svátostí a církevního pohřbu. Jsou-li s interdiktem spojeny všechny tyto následky, jest to interdikt celkový, jinak jen částečný. Interdiktem může býti stižena osoba i místo. Spolu s osobou stiženou interdiktem je stiženo i každé místo, v němž by se nalézala po tu dobu, co se tam zdržuje.

Konvokace – (z latiny), svolání, ve svaté říši římské svolání říšských stavů ku volbě císaře

Prelát – v katolické církvi hodnostář církevní, zastávající úřad, s ním je spojena jurisdikce, tedy biskup, arcibiskup, patriarcha a posléze i sám papež. Jsou to také představení klášterů, opati atd., jimž přísluší biskupská jurisdikce.

Expense – odměny

Beneficie – je trvalý důchod s některým úkonem, zvláště pak s úřadem spojený

Simonie – svatokupectví

Tonsura – oholené nebo ostříhané místo na temeni hlavy katolických kněží a mnichů

Jáhen - doplnit

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Kostnice v době koncilu

Útěk Jana XXIII., který tolik pobouřil přítomné duchovenstvo

Zikmund

Václav IV.