Referaty
Home
Anglictina
Biologie
Chemie
Dejepis-Historie
Diplom-Projekt
Ekonomie
Filozofie
Finance
Fyzika
Informatika
Literatura
Management
Marketing
Medicina
Nemcina
Ostatni
Politika
Pravo
Psychologie
Public-relations
Sociologie
Technologie
Zemepis-Geografie
Zivotopisy




























Téma, Esej na téma, Referátu, Referát, Referaty Semestrální práce:

ČESKÝ STáT OD ROKU 1918 AŽ DO SOUČASNOSTI

SEMINáRNí PRáCE ZE SZSV

ČESKÝ STáT OD ROKU 1918 AŽ DO SOUČASNOSTI

Nový prezident

14. listopadu 1918 se náš stát stal republikou. byly zrušeny šlechtické tituly a přijat zákon o osmihodinové pracovní době. Prezidentem republiky se stal Tomáš Garrigue Masaryk. Prezident se nevázal na žádnou politickou stranu a rezerva, kterou si v důsledku svého postavení ukládal, mu znemožňovala zasahovat přímo do politického dění. Činil tak jen prostřednictvím kruhu svých přátel. Toto seskupení, které sdružovalo politiky téměř ze všech stran, se nazývalo Hrad. Tomáš Garrigue Masaryk byl přesvědčen, že „demokracie je formou lidskosti“. Oprávnění nového státu viděl v tom, že Československo bude uskutečňovat humanitní ideály. K tomu vybízel občany například výrokem: „ Všichni občané dobré vůle, bez rozdílu stavu, náboženství a národnosti, mají dánu možnost vybudovati vzorný demokratický stát, jehož úkolem bude starati se o zájmy všeho svobodného samosprávného obyvatelstva.“




Ústava v r. 1920

- byl schválen jazykový zákon- zaručoval menšinám právo na užívání vlastní řeči. Oficiální jazyk byl československý.

- byla provedena měnová reforma a ta zajistila nadlouho vysoký kurz koruny

- byl schválen zákon o pozemkové rentě (jakákoliv půda nad 250 hektarů byla vyvlastněna a prodána menším zemědělským výrobcům.

 

Ekonomická situace byla v Česku a na Moravě dobrá, byl zde rozvoj průmyslu textilního, sklářství, strojírenství atd., na rozdíl od Slovenska kde bylo více venkovského obyvatelstva, a to bylo více agrární. český stát usiloval o povznesení Slovenska i podkarpatské Rusi. Šlo mu zejména o školství a zdravotnictví. Tyto akce se setkaly s úspěchem.Rozdíly mezi Čechy a Slováky se však příliš nezmenšovaly. 52554mre81pjl2u

Mezi nejznámější politické strany patřily: Sociální demokratická strana, Komunistická strana a Hlinkova slovenská lidová strana.

Vznikla nová etapa české kultury, v literatuře vznikly nové směry jako poetismus a surrealismus, ve výtvarném umění zase kubismus. V hudbě to byl jazz. celkově se po 1. sv. válce zlepšil životní styl.

Dosažená prosperita utvrzovala většinu obyvatelstva, že cesta, kterou se na konci války vydali, byla správná. I mezi členy komunistické strany se začaly šířit obavy o perspektivách vlastního hnutí. V r. 1928 upadla KSČ do hluboké krize. Přispěl tomu i nástup Klementa Gottwalda, díky jehož názorům strana ztratila mnoho členů i voličů. Výrazné oslabení komunistické strany však netrvalo dlouho. Přispěla tomu především velká hospodářská krize, která se v ČSR objevila v r. 1932. Průmyslová výroba klesla o 40%, ostatní odvětví o něco méně. Nejtíživějším důsledkem byla nezaměstnanost. (V r. 1932 byla nezaměstnanost až1 milion občanů).

Kromě komunistů bojovali proti demokracii i fašisté a nacionalističtí extrémisté. Na Slovensku se prosazovala Hlinkova lidová strana, která se už neskrývala svým odporem k českému státu. Nejzávažnější byl vývoj v německém prostředí. Stoupenci německých stran vytvořili Sudetoněmeckou stranu v čele s Konrádem Henleinem. Postupně stoupal její význam. Pohlcovala další strany i voliče. rj554m2581pjjl

Za těchto okolností se česká republika snažila všemožně zabránit nátlaku. Uzavřela smlouvu s Francií a s Ruskem. Rostly výdaje na armádu i na zabezpečující stavby. Nepřátelství Německa zvyšoval i fakt, že ČSR přijímala všechny antifašistické emigranty.

Prvním státem, které Německo zabralo, bylo Rakousko. Tak se hranice s Německem zase prodloužila, přičemž na rakouské straně jsme neměli opevnění. Ještě nebylo vše ztraceno. Kdyby se spojily velké státy, Hitler by byl zastaven. Jenomže Francie a Anglie se za každou cenu chtěly vyhnout válce, a proto tlačily na ČSR, abychom vyšli vstříc Hitlerovi. Československo se chtělo však do poslední chvíle bránit. Toto odhodlání nalezlo mezi československým obyvatelstvem jednoznačný ohlas. Západní mocnosti však nabídly Hitlerovi naše pohraniční oblasti výměnou za mír. Toto řešení bylo zpečetěno Mnichovskou dohodou, která byla podepsána v noci z 29. na 30 září 1938. Celková rozloha státu se zmenšila asi o 1/3. oslabení státu využila Slovenská Hlinkova lidová strana a chtěla autonomii Slovenska. 7. října 1938 se tak stalo a vznikl stát Česko - Slovensko. Později se Slovensko úplně odtrhlo a 16. března 1939 vznikl Protektorát Čechy a Morava.

Krátce po zřízení Protektorátu začaly platit protižidovské zákony, Němci se zmocnili židovských majetků a v říjnu 1941 došlo na konečné řešení židovské otázky, tj. odvoz Židů do vyhlazovacích táborů. V letech 1941 – 1945 zemřelo v Terezíně (který proslul jako brána smrti) 73 608 Židů.

Okupace znamenala pro české obyvatelstvo ponížení. Posilu nacházel národ zejména v kultuře (např. Jaroslav Seifert, František Halas).

Svou nespokojenost dávalo obyvatelstvo najevo účastí na různých národních oslavách. Jedna z největších byla demonstrace 28. října 1939 k výročí vzniku ČSR. Při ní byl smrtelně postřelen student medicíny Jan Opletal. Při jeho pohřbu byly další demonstrace a tak se okupanti rozhodli k nejbrutálnějšímu zásahu – 17. listopadu 1939 zavřeli vysoké školy.

27. května 1942 byl proveden atentát na Heydricha dvěma výsadkáři – Janem Kubišem a Jozefem Gabčíkem. Následoval zběsilý teror, při němž byly vyvražděny např,. vesnice Lidice (10. června 1942) a nebo Ležáky (24. června 1942).

12. prosince 1943 byla podepsána československo-sovětská smlouva.

5. května 1945 vzniklo Pražské povstání, Československu přispěchala na pomoc Rudá Armáda a Němci ustupovali na západ. 8. května 1945 byl podepsán protokol o kapitulaci mezi Československem a německým generálem Toussaintem. Poslední výstřely 2. světové války na evropské půdě padly jihozápadně u Prahy u městečka Milína 12. května 1945.

Po 2. sv. válce se v Praze usadila nová československá vláda v čele s Komunisty – Klementem Gottwaldem a Viliamem Širokým. Československo se stalo s malými národnostními menšinami – Maďaři, Poláci, Němci. Zahraniční politika byla orientována na Sovětský svaz (smlouva v r. 1943). Demokracie ustoupila národně-sociálnímu režimu Národní fronty, která sdružovala všechny povolené strany.Komunisté v r. 1948 provedli státní převrat , po němž nastolili komunistickou diktaturu.V r. 1949 se naše země začlenila do bloku protisovětských států hospodářsky, a v r. 1955 také vojensky. Došlo k naprosté destrukci vlastnických vztahů, ekonomika byla převedena na sovětskou strukturu a sovětský způsob řízení. Sovětský režim se také zbavoval nepohodlných lidí, příkladem je proces s poslankyní za národní socialisty,  Miladou Horákovou, která byla popravena 27. června 1950 za to, že uvažovala o způsobech opozice vůči komunistickému režimu. Od března 1950 do července 1954 proběhla řada procesů s církevními hodnostáři a věřícími, neboť v církvi spatřoval režim obzvlášť nebezpečného nepřítele. Celkový počet obětí komunistických represí se odhaduje na 200 až 280 tisíc.

Odpor obyvatelstva se projevoval však pouze náznakově – hlavně měnovou reformou v červnu 1953 – Každý občan mohl vyměnit 300 starých korun za 60 nových, zbytek v poměru 1:50. Tato opatření znehodnotila úspory a snížila životní úroveň. Na tuto reformu odpovědělo dělnictvo řadou stávek a demonstrací.

V polovině 60. let narůstaly ekonomické problémy a vláda měla tendence provádět nové reformy. Výsledkem bylo tzv. pražské jaro, pokoušející se o reformu zavedeného systému shora při podpoře občanů. mezinárodní zákrok v srnu 1968 tyto snahy však tvrdě potlačil a nastolil období tzv. normalizace. Proti těm, kteří se nehodlali smířit s vývojem, byly zahájeny politické procesy, které však již nekončily popravami. Jiní byli zase sledováni tajnou policií. Odpůrci režimu nesměli vykonávat prestižní povolání. Stát jim dovolil pracovat jen tam, kde se nemohli stýkat s dalšími lidmi – na místech topičů, nočních hlídačů apod. za rodiče byly trestány i děti, kteří nesměli studovat. Reakcí obyvatelstva byla vzrůstající apatie. Komunistické strany zaplnili mladí lidé, kteří chtěli budovat kariéru, ale většina se stáhla do soukromí.




Tuto společenskou depresi porušili až události v r. 1977. V Praze bylo vydáno 1. ledna 1977 Prohlášení Charty 77. Byl to dokument, který vybízel vládnoucí kruhy v ČSSR, aby neporušovaly lidská práva a tak dodržovaly své mezinárodní závazky. K signatářům Charty 77 patřili dramatik Václav Havel, filozof Jan Patočka, spisovatelé Ludvík Vaculík, Pavel Kohout, bývalí politici „pražského jara“ Jiří Hájek, Zdeněk Mlynář a 252 dalších. Postupně se z nich vytvořila neformální občanská iniciativa, která nehledě na pronásledování fungovala až do pádu komunistického režimu. Přes velký morální význam se jí však nepodařilo získat masovou podporu.

Větší vliv na dění v Československu získávala Charta až ve druhé polovině 80. let, kdy bylo jasně vidět, že socialismus nedokáže držet krok s vývojem vyspělých kapitalistických zemí. Rostla kritičnost a občanská odvaha, která se projevila v demonstracích v srpnu 1988 počátkem roku 1989 a 1. května 1921. Aktivita opozičních skupin nacházela odezvu u stále více obyvatelstva. Výbuchem nahromaděné nespokojenosti se stalo brutální rozehnání demonstrace v pátek 17. listopadu svolaly nezávislé studentské iniciativy. Postup nacistických a komunistických represivních sil vyvolal ohromné pobouření veřejnosti.

Obyvatelstvo začalo písemnými protesty hromadně odsuzovat tento zákrok a žádalo jeho vyšetření. Veřejným vypovězením boje komunistickému režimu se stala až stávka studentů a divadel, která zahájila tzv. něžnou čili sametovou revoluci. Představitelem opozičního hnutí se vytvořilo Občanské fórum (na Slovensku Veřejnost proti násilí), kde se spojili aktivisté Charty 77, studenti a sympatizující intelektuálové. Všemi uznávaná autorita byl Václav Havel. Češi i Slováci dávali najevo mohutnými manifestacemi že konec vlády jedné strany si přeje většina národa. O osudu státu bylo rozhodnuto během deseti dnů. 10. prosince byla sestavena nová vláda, a 29. prosince 1989 byl zvolen presidentem Václav Havel.  

Po nástupu Václava Havla na prezidentský post většina obyvatelstva podpořila přetvoření celé společnosti podle západoevropského standardu. Tuto představu prosazovali zejména ministr financí Václav Klaus a ministr hospodářství Vladimír Dlouhý. Nejdůležitější byla reforma, která zdůrazňovala význam soukromého vlastnictví. Byla zrušena omezení v oblasti zahraničního obchodu a postupně byly uvolněny ceny.

Hlavní překážkou bylo však to, že všechny prostředky průmyslové i zemědělské výroby vlastnil stát nebo na státu závislá družstva. Proto Václav Klaus vymyslel kupónovou privatizaci. Za celkem malý správní poplatek dostali všichni českoslovenští občané příležitost získat tzv. kupónovou knížku a jejím prostřednictvím si objednat akcie vybraných privatizovaných podniků. Tato akce se setkala s velkým úspěchem obyvatelstva.

V parlamentních volbách 8.-9. června 1990 občané odmítli komunistickou stranu ( i když komunistická strana přesto získala nezanedbatelný počet hlasů).

Československá zahraniční politika usilovala především o vymanění ze všech závislostí na SSSR. Přispěla k likvidaci Varšavské smlouvy i Rady vzájemné pomoci. 27. května 1991 opustil československé území poslední sovětský voják. Československo se stalo členem mnoha významných mezinárodních organizací, např. Mezinárodního měnového fondu, nebo rady Evropy. Zásadním cílem zůstal vstup do Evropské unie a NATO. Spolupráce Československa, Polska a Maďarska vyústila v rámci tzv. visegrádské trojky vyústila především na konci roku 1992 v podepsání Středoevropské dohody o volném obchodu (CEFTA).

Po listopadové revoluci náš stát navenek vypadal jako klidný stát, avšak uvnitř proti sobě vystupovaly dvě největší strany. Za Česko to bylo Občanské fórum, a za Slovensko Veřejnost proti násilí. Příkladem jejich střetů je spor o pojmenování republiky. Slovensko odmítlo název Československá republika a tak se po dlouhých jednáních došlo k názvu Česká a Slovenská Federativní Republika (ČSFR). K tomuto sporu brzy přistoupila i skutečnost, že hospodářská reforma zasáhla obě části státu různě – na Slovensku byla přijímána s většími výhradami než v Čechách. Stát se začal pomalu rozdělovat.

Ve volbách v r. 1992 zvítězily na Slovensku jasně levicové síly, kdežto v Česku to byly jasně pravicové strany – ODS a ODA. Rozdílné výsledky voleb ukázaly, že za této situace by se nemohlo podařit vytvořit takovou vládu, aby byla přijatelná pro obě strany a tak se vítězové voleb rozhodli, že 1.1.1993 se naše republika rozdělí na dvě zcela samostatné republiky – Českou a Slovenskou. Prvním presidentem České republiky byl zvolen Václav Havel. Českým premiérem se stal Václav Klaus. Byla dokončena privatizace drobných prodejen a provozoven (tzv. malá privatizace).

Česká republika se stala stabilní demokratickou stranou. Česká republika je členem KBSE (Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě) a OSN. 1. ledna 1994 se stala nestálým členem Rady bezpečnosti OSN. V roce 1999 Česká republika spolu s Maďarskem a Polskem vstoupila do NATO.

Václav Klaus byl předsedou vlády do roku 1997, poté byl na rok zvolen Josef Tošovský a v r. 1998 se předsedou vlády stal Miloš Zeman. Nyní je předsedou vlády Vladimír Špidla a prezidentem je Václav Klaus. V současné době se česká republika připravuje na referendum o vstupu do Evropské Unie.

Ze zahraničních vztahů v současnosti – ČR má v Kuvajtu protichemickou jednotku, která by měla pomáhat postiženým civilistům v Iráku. Česká republika nemá žádný velký konflikt s jiným státem.

ČESKá REPUBLIKA – obrázky

Vlajka České republiky:

Velký státní znak ČR: Malý státní znak ČR:

Velký státní znak ČSR: Malý státní znak ČSR:

Větší protektorátní znak: Malý protektorátní znak:

Státní znak ČSSR: Státní znak ČSFR: