Vznik samostatných pobaltských států

Referát na Dějiny 20. století

Evropa 19. století. Po napoleonských válkách, které významnou měrou přispěly ku sjednocení Itálie a Německa, existuje na starém kontinentě sedm velkých státních útvarů: Španělsko, které má svá léta slávy již za sebou, Francie, jež ještě neví jak zacházet s republikou, Velká Británie, která čerpá bohatství z kolonií a od kontinentu se distancuje, Německo, sjednocené pod pruským militarismem, Rakousko-Uhersko, kde si Habsburkové snaží udržet absolutistickou vládu, Rusko, ve kterém není svobodných jen pracujících, a Turecko, které se snaží v Evropě udržet za každou cenu. Samozřejmě jsou zde i menší státy, jako Belgie, Nizozemí, Portugalsko, skandinávské státy, ale přesto je zde mnoho národů žijících pod nadvládou cizích dynastií a vládců. Mnohé vzpomínají na své národní státy v minulosti a všechny o nich sní v budoucnosti.

Již koncem 18. století se objevují národní hnutí, plně se rozvíjející v 1. polovině 19. století, snažící se s různou intenzitou vymanit z područí ”utiskovatelů”. První taková hnutí se objevila u národů, které mívaly ony národní státy, chtějíce jich znovu zbudovat, a které měly dostatečnou kulturní a politickou volnost, aby mohly být myšlenky o svéprávnosti dostatečně mezi lidem rozšířeny. Tak se objevují národní hnutí v rakousko-uherské monarchii či na balkánském poloostrově. Naopak u národů, které byly záměrně potlačovány a nuceny přijímat kulturu vládců, se takovéto chutě po osamostatnění objevují až později, dle příkladů jiných, ale s o to větší nenávistí vůči nadvládě. A tak některé národní státy vznikají již v sedmdesátých letech století minulého, většina však vzniká až po 1. světové válce. 49365qej51ekg1n

Ke vzniku samostatného státu však vedla předlouhá cesta, během niž si národ musel sám sebe uvědomit, obnovit svou kulturu, najít své kořeny ze kterých může nový stát vyrůst. Cesta dlouhá někdy i nějaké to století, těžší a drastičtější u národů, které se jejich utiskovatelé snažili zničit, jejichž kultury byly potlačeny a zredukovány na nejnižší míru, u kterých byl mazán i jazyk a zvyky.

Právě k takto utlačovaným a pohlcovaným národům patřily i národy pobaltské, jejichž území ovládalo Rusko (od r. 1721 Estonsko a Lotyšsko a od r.1795 Litvu). Ruské impérium na nová území vysílalo četné kolonisátory, kteří vědomě i nevědomky přispívali k ničení národní svébytnosti pobaltských národů. I zde byly zavedeny ruské zákony o nevolnictví a robotě, byly silně potlačeny kulturní zvyky, zvláště pak v silně rusifikovaných městech, a zakázány katolické i protestantské církevní obřady. Uznávaným náboženstvím se stalo pravoslaví.

Po několikaterém správním rozdělení se ustálilo dělení do 6 gubernií. Estonská (Estlandská - sever dnešního Estonska), Livonská (jih Estonska a sever Lotyšska po řeku Daugavu) a Kuronská (zbylý jih dnešního Lotyšska) spojené pod úřadem generálního gubernátora. Dále Kaunaská (severní polovina dnešní Litvy), Vilenská (jihovýchodní Litva kol Vilniusu) a Suvalská (zasahovala až do Polska), . Severní gubernie měly vždy vysoký podíl tzv. pobaltských Němců, kteří tvořili horní majetné a tím i vládnoucí vrstvy. Byla zde soustředěna nemalá část ruského průmyslu a velké obchodní přístavy, což udělovalo těmto jistou výjimku v rámci Impéria. Ta byla vyjádřena i generálním gubernátorem. Pro Rusy byly jejich přístavy nejvýznamnějším spojením s Evropou. Naopak v jižních, litevských guberniích byla domácí, silně polonizovaná šlechta. Podíl městského obyvatelstva byl minimální, většina obyvatelstva i šlechty se zabývala zemědělstvím. ek365q9451ekkg

Po pevném připojení severních gubernií k Rusku, po jejich dostatečné rusifikaci a hospodářské integraci s Říší, nastalo v polovině 19. století jisté kulturní i politické uvolnění. V letech 1847-63 je postupně ve všech třech guberniích započato rozprodávání orné půdy rolníkům, uvolňuje se samoděržaví. R. 1866 je zavedena obecní (volená) samospráva, národní školství (pouze základní) a zrušen zákaz pohybu poddaných.

Neexistence národní šlechty však zabraňovala Lotyšům a Estoncům jakýkoli kontakt s okolními státy. Přesto se myšlenky o jednotě národa udržovaly v obecném povědomí. Silné rusifikaci se obyvatelstvo bránilo velice jednoduchým způsobem - vyhýbalo se jí, tzn. neposílalo děti do škol a učilo je národním jazykům v tajných školách.

Prvními, kdo začal zkoumat pobaltské kultury a jazyky jako výraz národů byli paradoxně vzdělanci z řad německých obyvatel. Až po jejich zájmu následoval zájem estonských a lotyšských studentů a vzdělanců. A ti již začali se spojováním a sdružováním do národních spolků a skupin. Objevují se první estonské (Tarto Maa Naddala Leht, 1821) i lotyšské (Latviešu Avízes, 1822) noviny, kulturní (většinou pěvecké) a osvětové spolky (Lotyšská literární společnost, Estonská vědecká společnost). Vrcholem jejich aktivit jsou celonárodní Slavnosti písní (v Estonsku 1869, v Lotyšsku 1873), které se stávají každoroční oslavou národních kultur.

Projevují se i první politické názory a uskupení. Drží se ve spektru mladolotyši - starolotyši (mladoestonci - staroestonci). Oba proudy chtějí emancipaci svých národů, znovu zavedení národních jazyků do vyšších škol, povolení svých vyznání. Liší se však v cestě k tomuto. Starolotyši/estonci se drží starého zavedeného, spolupracují s německou šlechtou a svou budoucnost vidí v minulosti. Mladolotyši/estonci se vidí budoucnost Pobaltí v carském Rusku, které dá jednotlivým národům autonomii. Postupným vývojem se diferencuje a rozšiřuje spektrum politických názorů. Na počátku nového století již vznikají tajné politické strany. Vůbec první je r. 1903 ”Spolek lotyšských sociálních demokratů”, který se při vzniku Dumy r. 1906 připojil k Ruské sociální demokracii. R. 1905, nejspíše v očekávání mnohých událostí, se ustavují nejrůznější strany: Lotyšská demokratická strana, Estonská národně pokroková strana, Estonská sociálně demokratická dělnická strana. R. 1906 vzniká Lotyšská ústavně demokratická strana. Ani pobaltští Němci nechtějí zůstat stranou a zakládají Baltskou konstituční stranu, která se stává v Pobaltí nejsilnější.

Na Litvě je výchozí situace jiná. Polsko-litevský stát byl začleněn do ruského kolosu později a rusifikace nebyla tak intenzivní (nejspíše proto, že většina Litevců žila na venkově a ruští přistěhovalci směřovali do měst). Problémem byla silná polonizace měst a šlechty, často se rodilý Litevci mluvící polsky hlásili k polské národnosti. Existovala také početná menšina Litevců ve východním Prusku, která nebyla tolik potlačována a neměla problémy se svou kulturou. Právě odsud vychází první impulsy národního hnutí, opět však od německých vzdělanců.

Velké potíže si způsobili Litevci účastí na obou polských proticarských povstáních v l.1830/1 a 1863/4. Po prvním povstání byly carem zpřetrhány tradiční svazky s Polskem, po druhém následoval dokonce zákaz tištění litevských textů latinkou (1865) či švabachem (1872). Také zde byl tento zákaz porušován tajným školstvím.

Národní spolky na Litvě vznikaly velice sporadicky, jelikož nebylo mnoho litevských vzdělanců a ti co jimi byli se spíš (jak výše) považovali za Poláky. Přesto vzniklo několik studentských spolků, v jejichž čele stanul spolek ”Lietuva” založený roku 1888.Ten se stal r. 1895 základem Litevské sociálně demokratické strany. R. 1902 se Lietuva přeformovala v Litevskou demokratickou stranu. R. 1904 car několika dekrety povolil zavedení litevštiny do škol, existenci národních spolků a obnovil tištění knih v latince. O rok později vznikají ještě Litevská křesťansko-demokratická strana (vilenský biskup Ropp) a Litevská lidová strana.

Tak jako celé Říše, i Pobaltí se dotkla krvavá neděle 9. ledna 1905. Lotyšské a estonské gubernie byly jedním z ohnisek povstání. Již v lednu probíhaly v Tallinu a Rize dělnické stávky, při kterých zemřelo na 70 lidí. Z těchto měst se lavinovitě šířily po celé zemi a přerůstali často až v revoluční násilí zaměřené ne jen proti carskému Rusku, ale i proti Němcům a luteránské církvi. Ty byly cílem nenávistných útoků tak často, že během let 1905/6 bylo zbořeno a spáleno 459 velkostatků, což byla asi 1/5 všech velkých Pobaltských zemědělských usedlostí. Generální stávky vyhlášené v Tallinu a Rize 8. a 12. října byly krvavě potlačeny (90 mrtvých). Lotyšské revoluční hnutí vyvrcholilo celolotyšským sjezdem učitelů a zástupců samosprávy v Rize, kde byl poprvé vyřčen a deklarován požadavek autonomie. 27.-29. listopadu se konal v Tartu obdobný všeestonský sjezd požadující taktéž autonomii.

Přes manifest Mikuláše II. ze 17.října, že svolá dumu a poskytne prostor politickým stranám, pokračovalo povstání i carská reakce. Vrcholem bylo vyhlášení válečného stavu v livonské gubernii. Carské vojsko za pomoci německobaltských statkářů odvetně ničily zemědělské usedlosti. Celkem bylo zabito asi 2000 Lotyšů a 500 Estonců a dalších několik tisíc jich bylo vyhoštěno na Sibiř. Přesto měly revoluční události kladný dopad na postavení menšin v Rusku. Manifest byl uveden v platnost, mnohokráte se rozrostla síť národních spolků a všeobecně se uvolnila atmosféra.

Na Litvě nebyla revoluce přijata s takovou chutí jako u severních sousedů. Útoky na statky či úřady carské správy byly sporadické a i kontrarevoluce byla mírnější a bez potoků krve. 4.-6. prosince se konal Velký celonárodní sněm ve Vilniusu, jehož základními požadavky byly národní autonomie, spojení litevských gubernií a demokraticky volený sněm. I na Litvě nastalo oteplení atmosféry a započal rozvoj kulturního a hospodářského života. Vznikají zde r. 1907 Litevská vědecká a Litevská umělecká společnost. Avšak na celé území ruské říše je znovuzavedeno samoděržaví.

Samotné vyhlášení a ustanovení samostatného státu proběhlo nejjednodušeji na Litvě. Ta byla již od srpna 1915 obsazena německou armádou, která postoupila až do Lotyšska k řece Daugavě. Němci na východních územích zavedli vojenskou správu Ober-Ost. Litevští politici se po odchodu Rusů velice rychle přeorientovali na německou politickou scénu. I zde prosazovali národní autenticitu a poprvé se zde objevuje myšlenka na samostatný stát. Němci tyto snahy, stejně jako obdobné polské, nijak nepotlačovali. Podporou vzniku samostatných států chtěli zakrýt své expansivní cíle.

Zajímavou politickou silou jsou Litevští emigranti (hlavně z SSA), kteří se snažili vzbudit zájem o samostatnou Litvu u obou soupeřících bloků. Sídlili ve švýcarském Lausanne, kam německá správa dovolovala litevským politikům vyjíždět. A tak byl na II. litevské konferenci z února a března 1916 přednesen požadavek samostatné Litvy podporovaný zástupci jak Litevců z Litvy, ale i z SSA a Ruska. Němci v názoru na Litvu nebyli jednotní. Katolické Centrum považovalo za vhodné vytvořit samostatnou Litvu s příslušnými vazbami na Německo, nejlépe dosazením německého šlechtice na trůn, zatímco armáda požadovala Litevské velkoknížectví jemuž by vládl německý císař. Řešení urychlilo vytvoření polského státu v listopadu 1916, a únorová revoluce v Rusku. Na počátku r. 1917 byly sloučeny bývalé ruské litevské gubernie v jeden správní celek. V létě 1917 souhlasí Ober-Ost s dvacetičlenné vytvořením Litevské rady - Taryby - jako poradního orgánu německé správy. Ta byla uznána i litevskými emigranty jako základ budoucí organizace samostatného státu. Ten také již 11. prosince 1917 Taryba vyhlásila. Hlavním městem měl být Vilnius a měly být vytvořeny úzké svazky s Německem. Fakticky takto vypadající stát byl protektorátem Německé říše. Po rusko-německém jednání v Brestu Litevském, kde se mocnosti dohodly na rozdělení sfér, vyhlásila Taryba obnovení litevského státu znovu 16. února 1918. Tentokráte však měl být na demokratických základech a bez svazků s Německem. S takovouto formulací císař nesouhlasil a dekretem nový stát uznal až 23. března po zopakování závazků k Německu delegací Taryby přímo v Berlíně. Stát však existoval pouze na papíře. Německá vojenská správa odmítla předat moc do rukou Taryby. Ani zvolením württemberského knížete Viléma z Urachu v červenci 1918 litevským králem Mindaugasem II. Berlín nepřijal. Ale nadvláda Německa trvala již jen 4 měsíce. Hroutící se císařství již nemohlo udržet stávající situaci a dovolilo Tarybě vyhlásit 2. listopadu 1918 prozatímní ústavu Litevské republiky. 5. listopadu byl zvolen Augustinas Voldemaras presidentem a Antanas Smetona předsedou vlády.

Vyhlášení nezávislosti Lotyšska a Estonska bylo o něco komplikovanější. Obě země zůstali (alespoň) částečně pod přímou carskou vládou až do r. 1918 a nenaskytla se jim tak vhodná příležitost k vyhlášení republiky jako je zmatek při změně vládce. Hlavním hybatelem událostí zde byla únorová revoluce. Po svržení cara a vzniku prozatímní vlády spojil kníže Lvov estonské etnikum z gubernií Estonské a Livonské v jeden správní celek, který měl svůj vlastní volený sněm, tzv. Maapäev. Jeho vláda byla poznamenána revoluční dobou a jeho faktická moc závisela na tom, jak postupovala bolševická část revoluce. Již na počátku VŘSR, na II. všesovětském sjezdu 25. října v Petrohradě, vyhlásili estonští bolševici, že přejímají v Estonsku vládu a vytvořili Estonský vojenský revoluční výbor, který měl řídit revoluci v Estonsku. Maapäev stihl ještě před rozehnáním 28. listopadu vytvořit Estonskou národní radu, které předal veškeré své pravomoci. Ta vytvořila Radu starších a pověřila ji bojem za samostatnost v zahraničí. Většina členů sněmu se uchýlila do exilu.

Lotyšsko se nachází v ještě těžší situaci. Jih území ovládají nenávidění Němci kteří zde vytvořily zemskou radu skládající se z pobaltských Němců a sever je ze strany Ruska opomíjen. Požadavek na sjednocení lotyšsky mluvících území v jeden celek zůstává nevyslyšen. 30. července 1917 se koná v Rize lotyšský sjezd kde je vznesen požadavek vnitřní autonomie v rámci demokratického Ruska. Zlomem je opět VŘSR. 16. listopadu se ustanovuje Lotyšská národní rada sdružující členy nebolševických stran. Toto uskupení nemá faktickou moc. Na II. sjezdu lotyšských sovětů, 17. prosince, je vyhlášeno Lotyšsko jako autonomní část sovětského Ruska.

Neúspěšná jednání v Brestu Litevském nutí Němce na jaře 1918 k nové ofensivě, při které se dostanou hluboko na ruské území. Sovětská moc před nimi utíká a právě v krátkodobém vakuu bezvládí, 24. února vyhlašuje estonský Výbor spásy samostatnou demokratickou estonskou republiku, kterou již během května uznala Velká Británie. 25. února vstoupili do Tallinu německá vojska a vládu převzalo Ober-Ost. To považovalo za své jediné partnery pobaltské Němce, jejichž zástupci již 18. března žádají císaře o ochranu severobaltských gubernií. 12. dubna se koná v Rize sjezd zástupců všech pobaltských gubernií, který je plně v rukou německých statkářů a který požaduje jednotnou monarchii pod pruským králem. Vyhlášení samostatného Lotyšska je tedy opět odloženo. Stane se tak až po pádu Německa 18. listopadu, kdy Lotyšská národní rady vyhlásí Lotyšskou republiku (kterou VB uznala již o 6 dní dříve) s předsedou vlády Kárlisem Ulmanisem.

To, že byly republiky ať dříve či později vyhlášeny, neznamenalo automaticky jejich existenci. Sovětská moc se nechtěla vzdát svého vlivu v oblasti, kterou považovala za nejvhodnější k vývozu revoluce na západ. Toho si byli vědomí i spojenci, kteří ponechali německá vojska v Pobaltí jako jedinou dosažitelnou vojenskou sílu, která mohla zabránit sovětům v jejich expanzi. Tak proti sobě bojují opět Němci a Rusové. Němci však nedělají toto jen pro nic za nic, ani oni nechtějí přijít o svůj vliv v oblasti. Formují se však národní vojska ve všech třech republikách, budovaná na obranu vlasti. A válka pokračuje.

Sověti vyhlašují během listopadu a prosince tři sovětské republiky, ale ty nejsou nemají faktického trvání, protože rudá vojska jsou během jara 1919 vytlačena z Estonska i Lotyšska a samostatné státy již nejsou rušeny ve svém ustavování se.

V Lotyšsku způsobily největší potíže zbytky německých vojsk vedené generálem von der Goltzem. Ten podepsal 29. prosince 1918 smlouvu s premiérem Ulmanisem o pomoci německých vojsk Lotyšsku za přidělení pozemků německým vojákům na lotyšském území. K těmto požadavkům se však Ulmanisova vláda na jaře 1919 postavila zamítavě. Roztržka vyvrcholila německým pučem, kdy byl dosazen do čela baltskoněmecké vlády pastor Niedry. Ulmanis a jeho vláda se uchýlili pod ochranu britské námořní flotily kotvící v Rižském zálivu. Von der Goltz 22. května dobyl od rudých Rigu a nastolil ”bílý” teror. Nejvyšší rada spojenců intervenuje a nutí Goltze opustit Pobaltí, on však nepospíchá. Je poražen estonskou a severolotyšskou armádou v bitvě u Cesis 5. července. 8. července se vrací premiér Ulmanis do Rigy. Goltz však se zbytky (asi 30 000 mužů) své armády přechází k ”bílé” Západní armádě plukovníka Bermodta-Avalova. Goltz tyto rusko-německé jednotky zaútočí 8. října 1919 na Rigu, jsou odraženi a do konce listopadu vyhnáni z Lotyšského území.

Jedinou překážkou v klidném vývoji Litvy se stal bývalý spojenec Polsko. Jeho armády vtlačily do srpna 1919 Rudou armádu z území Litvy avšak 19. dubna sami obsadili Vilnius a jeho okolí, které považovali za součást polského státu. Vilensko si z historických důvodů nárokovala i Litva. Tak vzniklo ohnisko napětí, které udržovalo celou oblast v 1. polovině 20. století v neustále vyhrocené atmosféře. Ani zásahy Dohody do tohoto konfliktu nepřinesly výsledky, a tak se Litva přiklonila k sovětskému návrhu mírové smlouvy (z 12. července 1920), že Rusko předá Litvě znovudobyté Vilensko za povolení průchodu Rudé armádě litevským územím. Opravdu byl Vilnius 26. srpna (při ústupu před polskou armádou) Litevcům předán. 7.října podepsali litevští a polští zástupci smlouvu o demarkačních liniích na sporných územích, která přiřkla Vilensko Litvě. Generál Želigowski vypověděl poslušnost svým velitelům a 9. října obsadil Vilnius a vyhlásil zde Střední Litvu, čímž se snažil maskovat faktickou polskou okupaci. Jeho pokus o udržení Vilenska skončil 21. listopadu 1920 podepsáním příměří a vytvořením demilitarizovaného pásma mezi Litvou a Polskem.

Zde je tedy popsána cesta k samostatnosti pobaltských států. Není nepodobná té naší, československé, jen byla umístěna v možná ještě hrubějších a drsnějších podmínkách.