Referaty
Home
Anglictina
Biologie
Chemie
Dejepis-Historie
Diplom-Projekt
Ekonomie
Filozofie
Finance
Fyzika
Informatika
Literatura
Management
Marketing
Medicina
Nemcina
Ostatni
Politika
Pravo
Psychologie
Public-relations
Sociologie
Technologie
Zemepis-Geografie
Zivotopisy




























Téma, Esej na téma, Referátu, Referát, Referaty Semestrální práce:

Vznik a počátky studené války a její dopad na československý stát a jeho bezpečnost v letech 1945 - 1949

Vznik a počátky studené války a její dopad na československý stát a jeho bezpečnost v letech 1945 - 1949

Vypracoval: Michal Sás

Třída: 1.TL

Úvod


Hlavním cílem této práce je zmapovat vývoj studené války od jejího počátku ve světovém měřítku a její vliv v letech 1945–1949 na vývoj a bezpečnost Československého státu. V letech 1945-1949 se Československo nacházelo uprostřed velkých strukturálních změn započatých již v roce 1945 a to 28. 10., kdy proběhlo první znárodnění. Největší podniky přešly ze soukromých rukou do státní správy formou národních podniků. Projevili se i následky okupace a války a působení postupně socialistických tendencí v politické sféře.



Stručná chronologie Studené války v letech 1945 - 1949

 

 1945
4. – 11.2.
Jaltská konference velké trojky. Stalin přislíbil, že SSSR začne válku proti Japonsku tři měsíce po skončení války v Evropě a žádal návrat k poměrům před rusko-japonskou válkou 1904 – 5 na Dálném východě.
12.4.
zemřel prezident USA F. D. Roosevelt. Jeho nástupcem se stal H. Truman
16.7.
zkouška první atomové zbraně v Los Alamos v Novém Mexiku, USA
17.7. – 1.8.
Postupimská konference velké trojky. Dohodnut společný postup v Německu (Denacifikace, Demilitarizace, Demokratizace a Demonopolizace)
6.8.
USA svrhly první atomovou bombu na Hirošimu
9.8.
USA svrhly druhou atomovou bombu na Nagasaky
2.9.
podepsání bezpodmínečné kapitulace Japonska. Skončila druhá světová válka.
1946
 
9.2.
22.2.
G. Kennan posílá z amerického velvyslanectví v Moskvě do Washingtonu tzv. dlouhý telegram, v němž analyzuje postoje a chování Sovětů. Tato analýza se stane základem americké politiky zadržování.
5.3.
Winston Churchil přednesl ve Fultonu projev, v němž oznámil rozdělení Evropy železnou oponou
1.8.
president USA Truman podepsal Zákon o atomové energii (tzv. McMahonův zákon), který nedovoloval USA sdílet informace o jaderné energii s žádným jiným státem
6.9.
Ministr zahraničí USA J.Byrnes přednesl ve Stuttgartu projev, v němž přehodnotil dosavadní politiku USA vůči Německu (ukončení politiky trestu vůči Němcům, cílem mělo být nadále ekonomické sjednocení a hospodářské ozdravení Německa)
7.10.
začátek občanské války v Řecku
2.12.
podepsání smlouvy o sloučení britské a americké okupační zóny v Německu (vznik Bizónie k 1.1. 1947)
19.12.
otevřená srážka mezi Francouzi a vietnamskými komunisty. Začala první indočínská válka.
1947
 
7.1.
George C. Marshall jmenován ministrem zahraničí USA
10.2.
vítězné velmoci uzavřely mírové smlouvy se satelity Třetí říše – Itálií, Rumunskem, Maďarskem, Bulharskem a Finskem
21.2.
vláda Velké Británie oznámila USA, že vláda jejího veličenstva bude moci podporovat Řecko a Turecko nejdéle do 31.3. a k tomuto datu stáhne své jednotky z Řecka.
4.3.
podepsána Dunkirská smlouva mezi Francií a Velkou Británií o společném postupu v zahraniční a bezpečnostní politice (smlouva obsahovala i závazek vzájemné konzultace s USA a SSSR proti případné německé agresivní politice)
10.3. – 24.4.
Moskevská konference čtyř zaminirů vítězných velmocí skočila neúspěšně a potvrdila nastoupený směr k rozdělení Německa
12.3.
prezident Truman požádal americký Kongres o finanční podporu pro Řecko a Turecko. Vyhlášení Trumanovy doktríny.
5.6.
ministr zahraničí USA G. Marshall vyhlásil ve svém projevu na Harvardově univerzitě plán pomoci Evropě (tzv. Marshallův plán)
červenec
časopis Foreign Affairs otiskl článek George Kennana ”Zdroje sovětského postoje”, který se stal základem tzv. strategie zadržování
26. 7.
v USA schválen National Security Act (Zákon o národní bezpečnosti) na jehož základě byla vytvořena Rada národní bezpečnosti (NSC) a Department of Defence (ministerstvo obrany)
29.8.
USA prosadily zvýšení stropů pro německou průmyslovou produkci na stav roku 1936
2.9.
pakt z Ria (o spolupráci a kolektivní bezpečnosti na americkém kontinentu)
5.10.
Na konferenci zástupců komunistických stran v polské Sklarské Porebě vzniklo Informační byro komunistických a dělnických stran (Informbyro)
25.11. – 15.12.
Konference Rady ministrů zahraničních věcí USA, Velké Británie, SSSR a Francie jednala v Londýně o mírové smlouvě s Německem
prosinec
začalo další kolo občanské války v Číně
1948
 
25.2.
kokomunistický puč v Praze
březen
americký Kongres schválil Zákon o zahraniční pomoci, který vyšel z Marshallova plánu
březen – září
roztržka mezi SSSR a Jugoslávií
17.3.
podepsání Bruselské smlouvy o vzájemné pomoci zástupci Velké Británie, Francie, Belgie, Nizozemska a Lucemburska. Vznikla tak Západní unie (pozdější ZEU)
16.4.
vznikla Organizace pro evropskou hospodářskou spolupráci (OEEC)
11.6.
Senát USA schválil Vanderbergovu deklaraci, která dovolovala přidružení USA k obranným aliancím
18.6.
západní velmoci vyhlásily ve svých okupačních pásmech v Německu měnovou reformu
24.6.
sovětské jednotky uzavřely veškeré pozemní přístupové cesty k Západnímu Berlínu. Začala první berlínská krize.
6.7.
ve Washingtonu začaly rozhovory o ustavení NATO
1.8.
vytvoření Trizónie
1949
 
4.4.
byla podepsána Washingtonská smlouva – vznikla Severoatlantická Aliance (NATO). Signatáři byly: USA, Kanada, Velká Británie, Francie, Belgie, Nizozemsko, Lucembursko, Norsko, Dánsko, Portugalsko, Itálie a Island.
7.4. – 10.4.
na konferenci ministrů zahraničí USA, Velké Británie a Francie byl dohodnut okupační statut vznikající Spolkové republiky Německo
5.5.
schválen statut Rady Evropy
8.5.
Parlamentní rada zástupců spolkových zemí schválila tzv. Základní zákon, neboli ústavu Spolkové republiky Německo
12.5.
SSSR ukončil blokádu Západního Berlína
23.8. – 2.11.
konference u kulatého stolu o Indonésii v Haagu. Nizozemsko se vzdalo Indonésie.
29.8.
SSSR vyzkoušel svojí první atomovou bombu
 
 

Hlavní představitelé vládnoucí moci v letech 1945 – 1949




 

1945-1948, Dr. Edvard Beneš-prezident Československé republiky

16.května 1945 se navrátil prezident E. Beneš do Prahy. Těsně po osvobození byla obnovena samostatná Československá republika. Na základě smlouvy z 19.června 1945 byla Podkarpatská Rus připojena k SSSR. 24.října 1945 podepsal E.Beneš znárodňovací dekrety. 1.listopadu 1945 byla zavedena nová čs. koruna. ČSR nastoupila cestu budování tzv. lidově demokratického systému. 26.května 1946 proběhly volby do Ústavodárného národního shromáždění. Z těchto voleb však byly vyloučeny na základě Košického vládního programu (z 5.dubna 1945) všechny politické strany nezačleněné do Národní fronty. V květnových volbách r.1946 zvítězili komunisté, kteří získali v českých zemích více než 40% hlasů.

19.června 1946 byl opětovně zvolen prezidentem republiky Dr. E. Beneš.

2.července 1946 byla jmenována nová čs. vláda, jejímž předsedou se stal K.

Gottwald. 25.února 1948 v atmosféře demonstrací komunistických přívrženců a v domnění hrozby občanské války přijal prezident E. Beneš demisi demokratických ministrů a přistoupil na požadavky komunistů jmenovat novu vládu složenou z většiny komunistů a jejich spojenců. KSČ takto převzala moc v ČSR. Brzy po únoru 1948 byly odstraněny všechny rysy parlamentně demokratického systému a byl zaveden totalitní systém diktatury KSČ. 9.května 1948 byla přijata nová ústava legalizující vzniklou realitu. 7.června 1948 prezident E.Beneš abdikoval a tři měsíce poté 3.září 1948 zemřel.

Významné události za vlády Dr. Edvarda Beneše 32315ccr96enp7u

 

12.května 1945 po bojích u Milína skončila II.světová válka v Evropě.

26.června 1945 v San Francisku podepsána Charta Organizace spojených národů. ČSR se stala zakládajícím členem OSN.

17.července-2.srpna 1945 se uskutečnila konference USA, SSSR a Velké Británie v Postupimi.

6.srpna 1945 americká atomová bomba svržena na Hirošimu.

9.srpna 1945 druhá atomová bomba svržena na Nagasaki.

2.září 1945 kapitulací Japonska skončila II. světová válka.

R.1945-46 vysídlení Němců z ČSR.

1.listopadu 1946 odsun Němců z republiky oficiálně ukončen. Celkem byl do

Německa vysídleno as 2 256 000 osob. V českých zemích zůstalo zhruba 1,8% německých obyvatel.

3.června 1947 ukončena činnost UNRRA v ČSR (akce organizovaná Spojenými národy na pomoc zemím postiženým válkou).

Červenec 1947 v Paříži projednáván tzv. Marshallův plán o hospodářské pomoci USA evropským zemím. Albánie, Bulharsko, Československo, Finsko, Jugoslávie, Maďarsko, Polsko, Rumunsko účast na plánu odmítly pod tlakem SSSR.

13.března 1948 se uskutečnil státní pohřeb ministra zahraničí Jana Masaryka, který za nevyjasněných okolností tragicky zemřel dne 10.března.

1948-1953, Klement Gottwald-prezident Československé republiky

14. června 148 byl novým prezidentem zvolen Klement Gottwald. Postupně bylo provedeno úplné znárodnění průmyslu a obchodu a zahájena násilná kolektivizace zemědělství. Zcela byla znemožněna svoboda tisku a projevu, náboženské smýšlení obyvatelstva bylo potlačováno. Oblasti vědy a kultury byly podřízeny ideologickému monopolu KSČ. 1.ledna 1949 bylo zrušeno zemské zřízení a nahrazeno zřízením krajským. Tržní hospodářství bylo postupně nahrazováno systémem centrálního plánování. 5,-8. ledna 1949 byla v Moskvě ustavena Rada vzájemné hospodářské pomoci. Jejími členy se staly Bulharsko, ČSR, Maďarsko, Rumunsko, Polsko a SSSR. Později k dohodě přistoupily Albánie, NDR a Mongolsko. V zahraničně politické oblasti se ČSR stala pevnou součástí sovětského mocenského bloku. 1.polovina 50.let neblaze proslula politickými procesy jejichž obětmi se stali nejenom odpůrci komunismu (Milada Horáková aj.), ale i samotní komunisté (Rudolf Slánský aj.). na procesech i na chodu státu se přímo podíleli světští "poradci". 14.března 1953 prezident republiky K.Gottwald zemřel.

Vznik a vývoj studené války

Meziválečná situace, II. světová válka a svět po válce

Chceme-li stručně popsat historii studené války, měli bychom se nejprve zeptat, co vlastně tento pojem znamená a jak ho chceme použít. Pojem studená válka jako první použil oficiálně B. Baruch a neoficiálně komentátor W. Lippman pro označení stavu napětí mezi velmocemi po druhé světové válce. Označil tak situaci, kdy, dle jeho názoru, chladné hlavně děl jsou kdykoliv připraveny k výstřelu.

Nejběžněji je dnes tento pojem používán pro období od Churchillova fultonského projevu na jaře 1946, kdy předpověděl spuštění železné opony ve východní Evropě, do pádu berlínské zdi v roce 1991. Někteří historikové a politologové však rozšiřují toto pojmenování na celou dobu zápasu mezi tzv. socialismem reprezentovaným Sovětským svazem a jeho satelity a liberálně demokratickými, tzv. kapitalistickými systémy od roku 1917 či jej naopak zužují na dobu největšího napětí mezi supervelmocemi od roku 1948 do šedesátých let. Jiní periodizují celé trvání bipolárního systému na první a druhou studenou válku přerušenou v letech 1969 – 1979 krátkým obdobím zmírnění mezinárodního napětí. Existují samozřejmě i další časová, popřípadě geografická vymezení.

Záměrem je stručně vylíčit proměny mezinárodních vztahů založeného na globálním zápase dvou ideologicky nesmiřitelných supervelmocí, který skončil rozpadem jedné z nich a následnou přestavbou celého systému mezinárodních vztahů. Především je nutno upozornit na celosvětový rozměr tohoto zápasu. Kořeny světa po druhé světové válce mají svůj původ v zákopech první světové války. První světová válka navždy zničila svět krásného devatenáctého století a stala se nepopiratelným mezníkem dějin, který otevřel krátké a brutální dvacáté století let 1914 – 1991. Poválečný svět nedokázal vyřešit podmínky mezinárodního soužití, naopak mírovými smlouvami v sobě konzervoval předpoklady pro další válečný konflikt. Oprávněně je možno říci, že skončila pouze první fáze světové války let 1914 až 1945. Katastrofální, z ekonomického hlediska skutečně ”kartaginský” mír navíc zrodil nejen revizionismus a touhu poražených a ”neuspokojených” států po odplatě, ale také zárodek nebo minimálně jeden z rozhodujících faktorů velké ekonomické krize, která měla otřást celým světem přibližně o desetiletí později. První světová válka dala jeden z rozhodujících impulsů pro posílení moderních národně osvobozeneckých hnutí v koloniích - válka otřásla postavením metropolí, zúčastnily se jí i některé koloniální jednotky, v několika koloniích se bojovalo.

První světová válka byla ze strany Dohody ideologicky zdůvodněna také právem národů na sebeurčení, což byl nový prvek v mezinárodní politice. Navíc skupinky domorodých intelektuálů vystudovaly univerzity v koloniálních metropolích a tam "nasály" západní myšlenky osvícenství, názory o pokroku, nacionalismu a právu národů na sebeurčení. Vznikla tak vrstva vzdělané domorodé elity, která se často nechtěla zapojit do koloniální administrativy nebo do tradiční společnosti. Její příslušníci chtěli uprostřed svých tradičních společností vytvořit v podstatě západní politický systém (vždy republiku, buď buržoazní nebo socialistickou), a protože uměli mluvit ”politickým” jazykem, stali se mluvčími a tlumočníky požadavků převážně negramotných mas. Koloniální impéria, která paradoxně dosáhla v meziválečném čase svého největšího územního rozmachu, stála na pokraji postupného úpadku, což se ukázalo o čtvrt století později.

V roce 1929 vypukla světová hospodářská krize, jež byla svými důsledky největším otřesem, které novodobé hospodářství zaznamenalo. Byla neobyčejně vleklá a nenásledoval po ní obvyklý konjunkturní vzestup. Hospodářská recese byla zostřována chronickou krizí agrární a od roku 1931 též krizí finanční. Prakticky ustal mezinárodní pohyb kapitálu, úvěr skoro neexistoval, státy přestaly platit dluhy. Výroba ve světovém měřítku poklesla v červenci 1932 ve srovnání s rokem 1929 o 38 %, mezinárodní výměna zboží o 34 %. Počet nezaměstnaných se v nejhlubším bodu krize pohyboval okolo 40 milionů lidí.

Bezprostředním důsledkem vypuknutí hospodářské krize v USA bylo zastavení amerického úvěru. Tato skutečnost hluboce zasáhla ekonomiku střední a východní Evropy, zvláště Německa a Rakouska odkázaných hlavně na dolarový úvěr, a přivodila řadu úpadků, které zahájila vídeňská banka Bodencreditanstalt v květnu 1931. Propuknutí finanční krize v Rakousku otřáslo i bankami německými. Pád německých a rakouských bank byl začátkem řetězové reakce úpadků v řadě dalších evropských zemí, která trvala prakticky až do jara 1932. Rovněž Velká Británie utrpěla úpadkem rakouského Creditanstaltu a zmrazením investic v Německu a ve střední Evropě. Důsledkem byl otřes anglické libry, jejíž hodnota poté, co došlo také k odlivu kapitálu z Británie, poklesla o 30 %. Tento pád způsobil úpadek všech měn vázaných na libru.

Během hospodářské recese došlo k hlubokému poklesu průmyslové výroby, který dosáhl svého nejhlubšího bodu v červenci 1932. Toto snížení bylo nejtíživější v průmyslově nejvyspělejších zemích Evropy a ve Spojených státech. V USA klesla produkce na 53,8 %, ve Velké Británii na 83,8 %, v Německu na 59,8 %, ve Francii na 69,1 %, v Československu na 64 % a v Polsku na 43 %. Obrat zahraničního obchodu se snížil až na 65 %. Hospodářská recese svými důsledky vážně ovlivnila politické a hospodářské uvažování své doby, nepřímo se podílela na vzniku druhé světové války a zkušenost z prožitku velké hospodářské krize měla vliv i na uspořádání mezinárodních hospodářských vztahů po roce 1945.

Vypuknutí druhé světové války tedy nepřišlo rozhodně nečekaně. Od druhé poloviny třicátých let se válka blížila s neúprosnou neodvratností. Co však bylo nečekané, bylo rozestavení sil v pokračování globálního konfliktu. Pohledem školních učebnic z konce dvacátého století se zdá vše jasné – černí bojují na straně zla a proti nim stojí kladní hrdinové strany dobra. Proti německému nacismu, italskému fašismu a japonskému militarismu stojí koalice, jejíž přívětivou tvář narušuje ”pouze” přítomnost stalinského Sovětského svazu. Jakkoliv nechceme popírat brutální a nelidskou ideologii i praxi nacismu, skutečnost byla mnohem složitější než by napověděl tento letmý pohled.

Druhá světová válka byla nejen válkou světovou, ale také válkou národů a válkou občanskou. Spolu s nacistickým Německem bojovali (nebo si aspoň mysleli, že bojují) za svůj stát nebo autonomii zástupci mnoha národů – od chorvatských Ustašovců, přes Slováky a Ukrajince a některá arabská hnutí až po zástupce mnoha národností bývalého Sovětského svazu, kteří viděli v tomto konfliktu možnost vyřídit si své účty s nenáviděným stalinským režimem. K německým armádám se přidala i malá část občanů západoevropských zemí okouzlených vidinou ”Nové Evropy” pod německým velením, ”pangermánskou” solidaritou či bojem proti bolševismu (sem patřila například celá španělská Modrá divize). Japonské lákání k výstavbě ”sféry společné asijské prosperity” a k boji proti ”bílým imperialistům” vyslyšeli příslušníci mnoha protikoloniálních hnutí (například indonéského) nebo na 50 000 Indů, kteří vstoupili do ”Indické národní armády” Subhásčandry Bose, aby bojovali proti Britům. Naproti tomu jiná protikoloniální hnutí bojovala ”na straně” svých koloniálních metropolí tak jako Ho-Či-Minovi Vietnamci proti Japoncům. Ani jedni ani druzí však nejevili po válce ochotu odevzdat vybojovanou moc svým koloniálním pánům.

Proti nacismu a japonskému expanzionismu se v průběhu války vytvořila nesourodá aliance liberálně demokratických zemí, exilových vlád (z nichž například francouzská vznikla nelegálně jako bojující protiváha legální francouzské vlády spolupracující s Němci), různých formálně se účastnících diktatur a stalinského Ruska, které si v rozsahu krutostí svého režimu nijak nezadalo s nacistickým Německem. Tato koalice, jež vznikla se skřípěním zubů a byla stmelena společným nepřátelstvím vůči německému nacionálnímu socialismu, se začala pomalu hroutit již v závěru druhé světové války. Zcela logicky se znovu objevily především rozdíly ideologií a mocenských zájmů sovětského Ruska a ostatních spojenců.

O výsledku druhé světové války rozhodly především dva faktory – ekonomická síla a síla myšlenky neboli ideologie. Ekonomická převaha byla zejména po vstupu USA do války v Evropě zcela na straně spojenců. Jejich vítězství ve válce bylo nyní - řečeno Churchillovými slovy - jen otázkou správného používání převahy. Hospodářská síla šla totiž snadno transformovat do vojenské moci. Hitlerovo vyhlášení války Spojeným státům bylo z tohoto hlediska nejen nesmyslné, ale dokonce sebevražedné. Stejné harakiri provedli i Japonci napadením amerického loďstva v Pearl Harboru. Němcům se rovněž nevyplatilo podcenění hospodářské síly Sovětského svazu. Pro ilustraci stačí uvést zbrojní výrobu jednotlivých zemí v roce 1941 (v miliardách USD): Velká Británie 6,5, SSSR 8,5, USA 4,5, Německo 6,0, Japonsko 2,0, Itálie 1,0. V tomto světle mohla sice lepší vojenská taktika německé armády konečný pád Třetí říše oddálit, nikoliv však odvrátit.

Síla ideologií naproti tomu nemůže být vyjádřena čísly, nelze jí exaktně měřit, ale přesto byla zřejmá. Nemyslíme však jen sílu, která vedla ”statečné” komunisty k sebeobětování či fanatické nacisty a potomky japonských samurajů k vytrvalému boji do posledního dechu. To, co se projevilo jako mnohem významnější faktor ve válce, byl nacionalismus. Objevil se především na straně spojenců, jakkoliv byl například v Rusku maskován jako sovětské (ovšem ve skutečnosti velkoruské) vlastenectví. Naproti tomu Němci nedokázali dostatečně a hlavně včas využít nacionalismu národů SSSR proti stalinskému Rusku a naopak ideologie nacionálního socialismu zabránila slušnému jednání se ”slovanskými podlidmi”. Němci, kteří byli na území Sovětského svazu vítáni na začátku války chlebem a solí, se velmi rychle stali nenáviděnými okupanty. Přitom využití potenciálu nespokojenosti porobených národů mohlo přivodit rychlý pád stalinského režimu. Stejně tak zabránilo Japoncům silné přesvědčení o své vlastní nadřazenosti v masovější spolupráci s národně osvobozeneckými hnutími jednotlivých asijských národů.

V materiální oblasti ukázala válka svoji dvojí tvář. Na jedné straně zničení neuvěřitelného množství materiálních i kulturních hodnot a lidských životů, na druhé straně velké investice do vynálezů a nových výrobních postupů a množství nové techniky, která se postupně rozšířila i do civilní sféry. Spojenci vydali na válku 171 250 000 000 liber, mocnosti Osy přibližně 105 500 000 000 liber. Celkové válečné ztráty byly vyčísleny na 413 250 000 liber. Největší hospodářské škody byly válkou způsobeny na východě Evropy, v Japonsku a také v samotném Německu. Pro ilustraci: bylo zničeno 30 000 továren, bylo zabito či zabaveno 7 mil. z celkového počtu 11,6 mil. koní nalézajících se v okupovaných oblastech Ruska, totéž se stalo s 20 mil. vepřů z celkového počtu 23 mil., bylo zničeno 137 000 traktorů, 49 000 kombajnů, 15 800 lokomotiv, skoro 50 % městské obytné plochy a 3,5 mil. obydlí v zemědělských oblastech.

Celá Evropa vypadala zničeně. Panoval nedostatek potravin, doprava nefungovala, mnoho obydlí bylo zničeno. Hrubý domácí produkt v kontinentální Evropě (bez SSSR) klesl asi o 25 % oproti předválečnému stavu. Průmysl na evropské pevnině na tom byl, co se týká strojového parku, dobře, ale byl zaměřen na válečnou výrobu a nemohl okamžitě produkovat potřeby pro mírový život. Velkou pomoc osvobozeným státům poskytla Správa OSN pro pomoc a obnovu (UNRRA), která dodala do Evropy více než 25 mil. tun zboží. Ze 70 % financovali činnost UNRRA Američané. Přes tuto snahu a pozdější pomoc v rámci Marshallova plánu však bylo předválečné úrovně HDP dosaženo až v letech 1948 – 1949. V Německu a Rakousku bylo dosaženo této úrovně v roce 1951, v Japonsku až v roce 1958.

Z války vyšly jako jednoznačný ekonomický vítěz Spojené státy. Hrubý národní produkt USA vzrostl z 209,4 mld. USD (USD roku 1958) na 355,2 mld. USD, tj. téměř na polovinu objemu zboží a služeb celého světa. Stát měl ohromné zásoby valut a drahého kovu, a na rozdíl od jiných bojujících zemí v USA i v průběhu války rostla životní úroveň obyvatel.

Válka však nebyla jen otázkou ničení materiálních hodnot. Značná suma z peněz i sil vydaných na válku šla na vojenský výzkum a vývoj. Druhá světová válka tak výrazně zlepšila parametry ponorek a letadel, vznikl použitelný radar i první primitivní počítač, tryskové letadlo i sonar, byl učiněn výrazný pokrok v konstrukci raket a konečně byla poprvé využita jaderná energie, i když pouze ve formě atomové pumy. Existovaly však i méně nápadné vynálezy, které měly posléze zlepšit civilní výrobu. Rozvíjela se například elektrotechnika, bylo dosaženo významného pokroku ve stavbě lodí i ve využití umělých hmot.

Cesta ke studené válce

První trhliny v antihitlerovské koalici se objevily již na konci války. Vycházely mimo jiné z rozdílných představ o poválečném uspořádání světa. Jak se zdá, Sovětský svaz reprezentovaný Stalinem měl zájem především o uznání nové západní hranice SSSR a vytvoření nárazníkového pásma za touto linií. Šlo o vytvoření pásma ”přátelských režimů” při sovětských západních hranicích, ”přátelských” ve smyslu, jak ho chápal on sám. Josif Vissarionovič se dále snažil postoupit, pokud to bylo možné, ve směrech tradiční expanze carského Ruska, a to do Polska a k černomořským úžinám. Navíc si velmi dobře uvědomoval význam vojenské síly a obsazení území pro pozdější vývoj. Svědčí o tom i jeho často citovaná poznámka pronesená v lednu 1945 v soukromém rozhovoru s vysoce postaveným jugoslávským komunistou M. Djilasem: ”Tahle válka je jiná než jakákoliv v minulosti. Ten, kdo obsadí území, vnutí také jeho obyvatelům společenský systém, pokud to bude v silách jeho armády. Jinak tomu být nemůže.” To si ze západních spojenců uvědomoval jen Churchill.

Cíle Spojených států naproti tomu byly více posunuté do nevojenské roviny. Roosvelt chtěl prosadit sílu USA především ekonomickými a politickými prostředky a východní Evropa zdaleka nepatřila mezi jeho priority. Chtěl pro americké cíle využít Organizaci spojen&y