|
Panovníci antického ŘímaPanovníci antického ŘímaÚvod zi444i9423kiix Jako téma své (půl)ročníkové práce jsem si vybral život, působení a osobnost jednotlivých panovníků starého Říma. Jde o skutečně velmi zajímavou skupinu občas velice zvláštních lidí, kteří velkou mírou ovlivnili běh pozdějších událostí. Římských císařů bylo celkem 86, spolu s zi444i9423kiix pětatřiceti císaři Západořímské a Východořímské říše. Není možné se věnovat podrobně všem 121 panovníkům, ale pouze těm nejdůležitějším. Osudy některých panovníků Říma jsou všeobecně známé, o některých nevědí téměř nic ani nejpokročilejší dějepisci. zi444i9423kiix Augustus (27 př. n. l. – 14 n. l.) 49444izo23kix1x zi444i9423kiix Jeho původní jméno bylo Gaius Octavius a po adopci Caesarem se jmenoval Gaius Iulius Caesar Octavianus. Jméno Imperator Caesar Augustus získal v zi444i9423kiix roce 27 př. n. l., kdy se stal císařem Říma. Jako téměř všichni významní lidé té doby, i Augustus studoval rétoriku, a to nejprve u asianisty (asianismus – označení asijského stylu řečnictví, ozdobného, až nabubřelého stylu) Marka Epidia, pak u atticisty (atticismus – opak asianismu) Apollodóra z zi444i9423kiix Pergamu. Byl činný ve filozofii a v zi444i9423kiix literatuře a velkou mírou podporoval umění. Ve formě nápisu se dochovala část jeho životopisu, Res gestae divi Augusti (Činy božského Augusta). Podle Augusta se nazývá celá epocha v zi444i9423kiix literatuře – Augustova doba. zi444i9423kiix Tiberius (14-37) zi444i9423kiix Druhý císař římský a nástupce Augustův. Neměl příliš jisté postavení v zi444i9423kiix římské politice. Na římský trůn se dostal jen díky tomu, že všichni vhodní nástupci Augusta pomřeli. I přes důležitá vítězství v zi444i9423kiix Podunají pro něj Římané neměli pochopení. Navíc mu oponoval i jeho synovec Germanicus. Tiberius se uzavřel sám do sebe. Byl zamlklý a jeho zatrpklé chování nutně vzbuzovalo nedůvěru lidu. Z zi444i9423kiix jeho nejednoznačných promluv nebylo vždy jasné, co měl na mysli. Samotný Augustus, v zi444i9423kiix té době členem senátu, musel jeho podivné chování často omlouvat. Podle Tiberiova životopisce Suetonia se T. náhle rozhodl opusit Řím a svůj odchod si vynutil hladovkou. Ale i tak musela být jeho panovnická kariéra vykoupena jeho osobním štěstím. Se svou manželkou, kterou velmi miloval a na které lpěl, se musel rozvést a vzít si Augustovu dceru Julii, v zi444i9423kiix Římě známou svým prostopášným stylem života. Zanedlouho přišel o svého bratra. Co se týče jeho vládnutí, zpočátku si vedl velmi dobře. Zavedl lepší správu státu a v zi444i9423kiix armádě nastolil tvrdou disciplínu. Byl tvrdý, ale spravedlivý, a tak byl u vojska tak oblíbený, jako málokterý jiný vojevůdce. Tiberiův život protkalo mnoho nepříjemných afér, které ještě napomohly již tak chatrnému duševnímu stavu Tiberiově. Když jeho synovec Germanicus náhle zemřel, lid se domníval, že jej T. nechal sám otrávit. Podobné životní cesty nezanechaly Tiberiovu mysl v zi444i9423kiix pořádku. V zi444i9423kiix podstatě zešílel. Jakékoli provinění bylo nemilosrdně trestáno, občas i velmi krutě. Zahořklý Tiberius tak skončil jako nenáviděný tyran. Moderní dějepisci však hodnotí život T. poněkud jinak, protože nejsou zatěžováni tehdejším životem. zi444i9423kiix Caligula (37-41) Caligula byl syn Germanikův a nastoupil na římský trůn ihned po Tiberiovi. Caligula v zi444i9423kiix překladu znamená “botička” – tak jej nazývali římští vojáci, protože jej jeho matka Agrippina s zi444i9423kiix oblibou oblékala do vojenského výstroje. I u obyčejných lidí měl mnoho přezdívek – “hvězdička”, “kuřátko”, “panenka” atd. Zpočátku si v zi444i9423kiix roli římského panovníka počínal více než dobře a byl u lidu oblíbený. Obnovil některé principy vlády z zi444i9423kiix doby Augustovy, např. volbu úředníků přenechal lidu nebo povolil šíření Tiberiem zkonfiskovaných spisů. Nicméně snad zaslepení náhlou mocí, to, že se stal z zi444i9423kiix odstrkovaného mladíka všemocným panovníkem, mělo za následek stále častější projevování jeho zvrácených sklonů. Utápěl se v zi444i9423kiix šíleném hýření a rozhazování peněz; dokázal za jeden rok utratit veškeré finance našetřené Tiberiem. Koupal se ve voňavkách, jedl jen ze zlatých mís, srkal vzácné perly rozpuštěné v zi444i9423kiix octě, dal stavět lodi vykládané drahokamy, s zi444i9423kiix lázněmi a stromořadími uvnitř apod. S zi444i9423kiix obstaráváním peněz, které by jeho rozhazovačné choutky uspokojily, si nedělal starosti. Jako vládce mocné říše si mohl svévolně vymýšlet nové daně, konfiskovat majetek boháčům a také prodal majetek svých sester. Utrácení jej pomalu přestávalo bavit a začal se rozptylovat zabíjením lidí. Povraždil mnoho senátorů, jiných lidí a dokonce i svých příbuzných. Prohlásil se za boha, dal si stavět chrámy a ustanovovat kněžstva. Sochám bohů dal utnout hlavy a nahradil je svou vlastní podobou. Z zi444i9423kiix jím řízených válečných tažení do Germánie a Británie se vracel ověnčen trofejemi. Svému koni nechal Caligula postavit stáj z zi444i9423kiix mramoru se žlabem ze slonové kosti, purpurovými pokrývkami a šperky a dokonce plánoval jej učinit konzulem. Svou nemocnou duši se snažil skrýt sám před sebou. Nespal nikdy déle než pár hodin, schovával se před bouřkou a pronásledovaly jej hrůzné vidiny a halucinace. Svoji těhotnou manželku svázal provazy, nožem jí rozpáral břicho a své ještě nenarozené dítě zaživa snědl. Sám se nazýval “největším ze všech caesarů”. Dal pořídit seznamy lidí, kteří měli být odstraněni. Vzniklo spiknutí, jehož se Caligula stal obětí. zi444i9423kiix Jak vidno, vládnutí tehdejšímu Římu zanechalo jen ty nejpevnější nervy bez úhony a šílenství. zi444i9423kiix Claudius (41-54) zi444i9423kiix Claudius byl jedním z zi444i9423kiix nejslavnějších římských panovníků. Jeho původní jméno bylo Tiberius Claudius Nero Germanicus. Nebyl takový, jak si představujeme ideálního panovníka takové říše, kterou říše římská byla. Již od mala byl churavý a neduživý, kulhal a koktal. Jeho vlastní matka jej pokládala za hlupáka. Žil proto spíše v zi444i9423kiix ústraní a věnoval se studiu historie a gramatiky. Císařem se stal v zi444i9423kiix téměř padesáti letech, když se skrýval před násilnostmi svého synovce Caliguly. Caligulovi vojáci jej provolali císařem. I v zi444i9423kiix úřadu císaře se věnoval literatuře. Napsal životopis Augustův i svůj a zejména dějiny Etrusků a Kartága, které se však nedochovaly. Pokoušel se senátory více zapojit do státní politiky, ale to nemělo větší význam. Začal se tedy obklopovat rádci ze spíše nižších vrstev. Vytvořil některé nové funkce (v podstatě ministerstva), jako např. úřad pro školství a osvětu či vysoký finanční úřad. Ačkoli nebyl zdaleka tak bojovný jako jeho předchůdci, zaznamenal Řím určité územní přírůstky, jako např. Thrákii nebo Mauretánii. Říše pod jeho vedením vzkvétala. Rád pořádal veselé oslavy a bujné pitky. Nechal zinscenovat kompletní námořní bitvu. Nicméně rozhodně nebyl příliš shovívavý a “měkký”. Občas vydával kruté rozkazy a kdo se mu znelíbil, toho nechal na místě popravit. Všechny nemocné otroky, kteří byli svými pány sváženi na jeden ostrov, aby je nemuseli léčit, prohlásil Claudius za svobodné. Spoustu zla jeho vládě (a na jeho dvoře) natropily ženy, ke kterým byl nesmírně shovívavý a téměř vše jim bylo předem odpuštěno. V zi444i9423kiix padesáti letech se oženil s zi444i9423kiix tehdy patnáctiletou Valerií Messalinou, která vedla vpravdě zhýralý život. Vyspala se s zi444i9423kiix celými zástupci římských vojáků tak, aby o tom Claudius věděl, a soutěžila s zi444i9423kiix nejzkušenějšími římskými prostitutkami, která z zi444i9423kiix nich se vyspí s zi444i9423kiix více muži. Pokaždé vyhrála. I Claudiova shovívavost však znala mezí a protože na něj navíc Messalina chystala vražedné spiknutí, dal ji bez milosti zabít. Claudius měl celkem čtyři ženy. Ke konci života byl Claudius stíháním jeho žen již tak unavený, že začal trpět stihomamem. Veškeré jeho pokrmy museli nejdříve ochutnat otroci, jestli nejsou otrávené. Bál se i písařů, protože by mohli mít v zi444i9423kiix pisátcích ukryty dýky. Nakonec jej však i přes všechna opatření otrávila Agrippina jedovatými houbami. Chtěla totiž na římský trůn dostat svého syna z zi444i9423kiix prvního manželství Nerona, a za každou cenu zabránit nástupnictví Claudiova vlastního syna Britannika. Claudiovu smrt skrývala tak dlouho, dokud nebylo Neronovo nástupnictví oficiálně schváleno. zi444i9423kiix Nero (54-68) zi444i9423kiix Když se řekne Nero, každý si představí toho nejhoršího tyrana a násilníka. Zřejmě nepříjemná, zničující atmosféra a poměry na dvoře přispěly k zi444i9423kiix tomu, že se z zi444i9423kiix potrhlého ctižádostivého mladíka stal ukrutný tyran. Počátky jeho vlády byly totiž poměrně slibné. Vrátil senátu jeho pravomoci, zamezil daňovým úletům v zi444i9423kiix některých římských provinciích a odmítl pompézní titul “otce vlasti”. Svou štědrostí si naklonil prostý lid. Rozdával obilí, šaty, drahých kovů, a nakonec i otroků, půdy a domů. Právě tehdy se v zi444i9423kiix něm začal probouzet dosud skrytý diletant, který touží po pochvale diváků. Vývoj v zi444i9423kiix jeho rodinném životě šel tak, že Agrippina, která se ho původně snažila za každou cenu dostat na trůn, nyní začínala připomínat oprávněné nároky na následovnictví Claudiova a jejího syna Britannika. Toho tedy nechal Nero bez okolků zabít. Nechvalně proslul i vraždami dalších státníků a příbuzných. V zi444i9423kiix roce 67 se proti němu vzbouřili praetoriáni (gardové oddíly římského vojska chránící císaře), Nero uprchl z zi444i9423kiix Říma a v zi444i9423kiix roce 68 spáchal sebevraždu. zi444i9423kiix Roky 68-69 byly provázeny chaosem ve vládě Říma. V zi444i9423kiix těchto dvou letech se na trůně vystřídalo celkem pět panovníků. Jeden z nich, Servius Sulpicius Galba, byl zvolen vojskem po smrti Nerona v zi444i9423kiix roce 68. V zi444i9423kiix témž roce byl taktéž zavražděn svou osobní stráží. Dalším císařem se stal Marcus Salvius Otho, kterého provolali za vládce praetoriáni, ale téhož roku byl politicky poražen Vitelliem a nakonec spáchal sebevraždu. Vitellius, vojevůdce rýnských legií se prohlásil za císaře, ale byl ještě v zi444i9423kiix roce 69 poražen Vespasianem a poté zabit v zi444i9423kiix pouličním boji. zi444i9423kiix Smrt Vitelliova a Vespasianovo nastoupení na trůn završilo zmatečné období po Neronově smrti. Jako jeden z zi444i9423kiix mála římských panovníků nepocházel z zi444i9423kiix rodu aristokratického, ale naopak z zi444i9423kiix plebejského (dokonce z zi444i9423kiix venkovského). Neměl tedy mezi vesměs aristokratickou politickou vrstvou v zi444i9423kiix Římě snadné postavení. Za období chaosu po smrti Nerona došlo ke zmatkům v zi444i9423kiix armádě a vojáci nástup vojevůdce Vespasiana jen uvítali. V zi444i9423kiix armádě zavedl opět pořádek, tvrdou disciplínu a potřel bojovné roztržky podél řeky Rýnu. V zi444i9423kiix samotném Římě sice zvýšil daně, nicméně tak získal prostředky na lepší správu města a potažmo i celé říše. Jeho syn Titus byl v podstatě jeho spoluvladařem. Vespasianus byl opravdu velký panovník. Dal vystavět Flaviův amfiteátr, známý jako Colosseum, který mohlo naplnit 50 tisíc lidí. Bohatě vydával obyvatelům provincií práva římského občana a dokázal tak i v zi444i9423kiix době občanských válek svoji říši povznést na vyšší úroveň. Velmi také podporoval umění. Sám byl velice skromný, což zřejmě pramenilo z zi444i9423kiix jeho neurozeného původu. Když umíral, odmítl lože se slovy: “Císař musí umřít vstoje.” Titus (Flavius Vespasianus) (79-81) zi444i9423kiix Byl ještě oblíbenějším panovníkem než Vespasianus. Ještě než se stal vladařem se Titus jevil jako despota a hýřil. Vyvstala obava, aby se Titus nestal druhým Neronem. Ale po svém nástupu na trůn své chyby obrátil v zi444i9423kiix přednosti. Byl štědrý a laskavý a nad svými dvořany se nevyvyšoval. Prohlašoval, že: “Z rozmluvy s zi444i9423kiix císařem nesmí nikdo odejít smutný.” Už v zi444i9423kiix mládí vynikal v zi444i9423kiix mnoha směrech. Byl jak tělesně, tak i literárně a řečnicky velmi zdatný. Psal básně a dokonce si vyvinul vlastní formu těsnopisu. Dobu jeho vlády postihla hrozná katastrofa; došlo k zi444i9423kiix erupci sopky Vesuvu a žhavá láva, kamení a popel pohřbily tehdy velká, kvetoucí města: Herculaneum, Pompeje a Stabiae. Svými vlastními prostředky se snažil zmírnit dopad této katastrofy. Udeřila druhá rána – požár v zi444i9423kiix Římě. Titus vyprodával umělecké předměty ze svých sbírek a utržené peníze věnoval na rekonstrukci města. Zemřel nečekaně v zi444i9423kiix roce 81. Dominatius (81-96) zi444i9423kiix Někdy bývá nazýván také Domiciánem. Byl syn Titův. Byl vynikajícím vládcem, ale poněkud hrdým a panovačným. Pořádal vojenské nájezdy do Galiie a Germánie, které byly sice naprosto zbytečné, ale Dominatius si jimi získal slávu, kterou tolik potřeboval. Když nastoupil na trůn, postaral se o dodržení náležitých pořádků a spravednosti. Na jedné straně byl velmi šetrný, ale na druhé straně nechával pořádat nákladné hry, slavnosti a gladiátorské zápasy. Velmi dbal na dodržování náboženských tradic, uvedl do pořádku soudnictví. Tvrdě trestal jakoukoli známku nesouhlasu s zi444i9423kiix jeho názory a stíhal veškerou zločinnost. Toto přespříliš přísné jednání vyústilo v zi444i9423kiix nepokojích na císařském dvoře. K zi444i9423kiix jeho nezdarům se přidaly i nevalné úspěchy v zi444i9423kiix zahraničních válkách. Záhy se stal paranoidním. Jeho paláce byly obloženy zrcadly a broušenými kameny, aby v zi444i9423kiix odraze viděl, zda jej náhodou někdo nesleduje. Výslechy probíhaly tak, že zajatce (či vyslýchané) Dominatius držel za ruce. Nechal se prohlásit “pánem a bohem” (lat. dominus et deus). Vyznával stoicismus, a proto se bál filosofů. V zi444i9423kiix roce 95 n.l. nechal zavřít veškeré filozofické školy a jejich učitele vykázal z zi444i9423kiix Říma. Nechal zabít své dva bratrance, protože věděl, že by jej v zi444i9423kiix úřadě měli (a mohli) zastoupit. Tím však spíš urychlil svůj pád. Nakonec byl spiklenci zabit ve své ložnici. O tom, že nebyl příliš oblíben u civilního lidu svědčí to, že z zi444i9423kiix jeho smrti měli senátoři ohromnou radost a hned haněli jeho jméno. Naopak vojáci jeho konec nesli těžce. Senátoři okamžitě strhnuli jeho pomníky a na nápisech vyhladili jeho jméno. zi444i9423kiix Nerva (96-98), celým jménem Marcus Cocceius Nerva, byl panovníkem v zi444i9423kiix Římě jen šestnáct měsíců, ale zato byla doba jeho vlády obdobím klidu. Nerva byl sice výborný právník a uznávaný senátor, ale byl nevoják. Když nastoupil na trůn, bylo mu 63 let. Za jeho vlády se objevila forma podpory chudých dětí, používaná, byť v zi444i9423kiix jiné formě, dodnes. Jedná se o tzv. alimenty. Jako nevoják nebyl však příliš oblíbený u vojska. Aby si trochu armádu naklonil, adoptoval vynikajícího vojevůdce Traiana, který se později stal jeho nástupcem, ač měl sám příbuzných mnoho. zi444i9423kiix Traianus, Marcus Ulpius (98-117) zi444i9423kiix Za vlády Traiana dosáhla římská říše svého největšího rozsahu. Traianus k zi444i9423kiix ní připojil tyto provincie: Dácii, Arábii, Arménii, Mezopotámii a Asýrii. V zi444i9423kiix dalších výbojích mu bránila nutnost potlačení vzpoury v zi444i9423kiix Přední Asii. Velkou měrou se zasloužil o zlepšení možností komunikace mezi všemi částmi římské říše a zlepšil jejich plynulé zásobování. Zlepšil taktéž systém péče o chudé, o vdovy a sirotky. Traianus zemřel na onemocnění při cestě domů z zi444i9423kiix bojovných výbojů v zi444i9423kiix Parthii a Indii. zi444i9423kiix Hadrianus, Publius Aelius (117-138) zi444i9423kiix Měl španělský původ. Byl kulturně založen, rád cestoval a obdivoval přírodu. Prohlašoval svůj post císaře římského za službu státu. Zanechal dobývačné politiky a spíše než na získávání nových území se soustředil na strážení římských hranic. Aby poznal potřeby svého lidu, navštívil postupně všechny provincie. Vybudoval promyšlenou úřednickou správu říše, takže skvěle vyškolení úředníci a náležitě “výkonní” právníci Hadrianovi pomáhali říši spravovat přinejmenším stejně dobře jako armáda. Hadrianus ctil řeckou vzdělanost a nechal proto v zi444i9423kiix Athénách vystavět několik krásných budov. V zi444i9423kiix Římě si nechal vystavět mausoleum, kterému se dnes říká Andělský hrad. Sám přebýval ve vile v zi444i9423kiix letovisku Tiburu (dnešní Tivoli). Během Hadrianovy vlády se vyskytl konflikt ve východní Asii, kde chtěl Hadrianus na troskách jeruzalémského chrámu (rozbořeného Titem) vystavět ubytování (v podstatě kasárna) pro vysloužilé vojáky. To vzbudilo revoltu mezi Židy. Povstání se podařilo potlačit až po třech letech. Hadrianus byl činný i v zi444i9423kiix literatuře. Napsal svůj vlastní životopis. Protože ctil řeckou literaturu, jeho básnická tvorba byla podobná básním řeckých autorů. Za svého nástupce Hadrianus určil adoptovaného syna Tita Aurelia Antonina, zvaného Pius. zi444i9423kiix Antoninus Pius (138-161) Pocházel z zi444i9423kiix gallské senátorské rodiny. Z zi444i9423kiix pozdějšího pohledu se doba vlády Pia zdála být nejkrásnější epochou celé římské říše. Antoninus zakázal pronásledování křesťanů (odtud Pius – zbožný) a v zi444i9423kiix duchu křesťanské charity se věnoval péči o děti chudých. zi444i9423kiix S zi444i9423kiix koncem vlády Antonina Pia končí období rozkvětu římské říše. Řím později vzdoruje čím dál horším tlakům v zi444i9423kiix podobě nájezdů sousedních národů a nakonec se bojuje o samotnou existenci státu.
zi444i9423kiix Závěr zi444i9423kiix Mé předpovědi z zi444i9423kiix úvodu se vyplnily. Skutečně, každý z zi444i9423kiix panovníků starého Říma byl zajímavou osobností, o které je radost psát. Ne všichni z zi444i9423kiix císařů byli schopní nést břímě obrovské moci, kterou vláda říši římské poskytovala. Na myslích mnoha z zi444i9423kiix nich, jako například na psychice úchylného Caliguly, se stinná stránka moci podepsala a vyžádala si krutou daň – ztrátu vlastní osobnosti. V zi444i9423kiix této práci jsem se věnoval jen patnácti z 121 panovníků (v příštím ročníku mohu pokračovat). Použitá literatura: Bahník, V. a kol.: Slovník antické kultury, Svoboda, Praha, 1974 Kmeč, V.: Antické dějiny, Odeon, Praha, 1981 Havránek, P. a kol.: Staletí antiky, Mír, 1972 Poznámka webmastera - původní text obsahuje obrázky - pokud bys chtěl orignální soubor (450 Kb) Pošli mi mejl JBB - Webmaster referaty.scio.cz |
